Spory podezření potřebují ihned dopadnout na vhodný substrát. Prokly vytrvávají na stanovišti dlouho. Můžou se rozrůstat do velké plochy a dát tak vzniknout celé kolonii rostlin. Jedná se o zajímavé a atraktivní rostliny a proto se občas pěstují jako okrasné trvalky v parcích a zahradách.

Byla popsána desítka druhů podezření – tropické druhy jsou stálezelené, druhy mírného pásma na zimu zatahují. Do mírného pásma zasahují i tři druhy, které si představíme v našem atlase.

Říká se, že nedostatek spánku škodí zdraví. Podle nového výzkumu to ale bude nejspíš složitější. Tvrdí to alespoň kanadští výzkumníci, kteří v roce 2017 uspořádali nejrozsáhlejší výzkum spacích návyků na světě. 

Do výzkumu se zapojilo 44 tisíc lidí, kteří vyplňovali velmi rozsáhlé a detailní online dotazníky a účastnili se různých aktivit. Badatelé sledovali, jak účastníci výzkumu spí a jak různě dlouhý spánek ovlivňuje jejich duševní stav.

TIP: Mýtus osmi hodin: Jak dlouhá je optimální délka spánku?

Jedním z klíčových závěrů výzkumu je, že nadbytek spánku je pro průměrného člověka škodlivý a může vést k omezení duševních schopností. Vědci také zjistili, že když lidé spí méně než čtyři hodiny, jejich duševní výkon odpovídá výkonu člověka, který je o 9 let starší. Výzkum rovněž ukázal, že vliv spánku na tělo je u lidí univerzální. Nejlepší duševní výkony lidé podávají, když spí 7 až 8 hodin denně, bez ohledu na jejich věk. Nedostatek spánku a stejně tak i jeho nadbytek duševní výkony omezuje.

Stuartovci vládli od počátku 14. století Skotsku, od počátku 17. století Anglii a hned počátkem 18. století pak celé Velké Británii. Skotský král Jakub VI. se stává také králem Anglie coby Jakub I. Stuart, a to po smrti anglické královny Alžběty I. 24. března 1603. Ta je poslední panovnicí z rodu Tudorovců a jeho pratetička. Ze svého nástupce by však asi velkou radost neměla. Jakub je totiž synem její velké sokyně a nepřítelkyně Marie Stuartovny. Alžběta na ni celý život žárlila a nakonec ji nechala popravit.

Klidná cesta k trůnu

Syn této nešťastné ženy má přece jen lepší život. Po Mariině útěku do Anglie se stává králem. Jelikož je mu pouhých třináct měsíců, vládnou za něj regenti. Vychovávají ho v protestanské víře a dostává se mu výborného vzdělání, díky kterému miluje umění a poezii. Ve Skotsku začíná vládnout v šestnácti letech a v posledních dnech vlády Alžběty vede čilou tajnou korespondenci s hlavním představitelem anglické vlády sirem Robertem Cecilem. Připravují klidné předání trůnu Jakubovi. Tak se může stát, že Alžběta umírá 24. března 1603 ráno a Jakub je už odpoledne prohlášen za nového anglického panovníka.

Vše probíhá celkem hladce a dá se říct, že i s nadšením poddaných. Přesto o dva roky později Jakub čelí velikému komplotu. Spiknutí střelného prachu, jak mu bude říkat historie. Anglický voják a římský katolík Guy Fawkes se chce protestanského krále zbavit. Proto 5. listopadu 1605 připraví do podzemí pod Westmisterským palácem sudy střelného prachu. Ty mají zemi připravit jak o panovníka, tak o členy obou komor parlamentu. Spolčení je ale zrazeno a Fawkes je dopaden přímo u rozbušek. Po výslechu a mučení je popraven.  

Maniodepresivní voyer

Jinak se ale země za Jakubovy vlády stabilizuje a od roku 1621 dokonce začíná kolonizace Severní Ameriky. Co o králi jinak víme? Že miluje hon a pokud nemůže lovit, je mrzutý. Líbí se mu i kohoutí, medvědí či býčí zápasy. Sbírá exotická zvířata. Dopisuje si s několika muži. Jejich korespondence je hodně osobní. Až tak, že někteří historici z ní vyvozují, že anglický král byl homosexuál. To podporuje i fakt, že mezi jeho ložnicí a komnatou jeho oblíbence Jiřího Villierse byla v roce 2004 objevena tajná chodba. Na druhou stranu, pěkný vztah měl zpočátku ke své manželce Anně Dánské a zplodil s ní tři děti. A v letech 1593 až 1595 udržoval poměr s Annou Murrayovou.

Ač jej jeho lid má celkem v oblibě, některé rysy jeho povahy jsou trochu zvláštní. Pravděpodobně trpí psychickou vadou, kvůli které se u něj střídá veselost s depresemi. Zvláštní je také jeho slídění po intimních detailech svatebních nocí dvořanů. Vyptává se zaujatě a nedá se odbýt. 

Konec monarchie? 

Jakubovým následníkem se stává jeho syn Karel I., o kterém víme, že až do tří let ani nemluvil, ani nechodil. Oženil se se sestrou francouzského krále Henriettou Marií Bourbonskou. Má velké spory s parlamentem. Vyvrcholí královým uvězněním v Newmarketu. Poprvé v historii je anglický panovník souzen. Karel se přesto odmítá hájit. Vždyť anglický panovník by se měl zodpovídat jen a pouze Bohu. Navzdory tomu je 29. ledna 1649 uznán vinným a odsouzen k trestu smrti. K popravě dojde hned následujícího dne. 

TIP: Guy Fawkes: Terorista s kordem v ruce

Karlův konec znamená i konec monarchie! Vlády se ujímá státní rada. Faktickým vládcem země se stává lord protektor Oliver Cromwell. Po jeho smrti sice chvíli stejné místo zastává jeho syn Robert, armádní velitelé ho ale odmítají respektovat. Řešení? Návrat Stuartovců! Králem je znovu ustanoven syn Karla I., tedy Karel II. Rod poté vládne v Anglii až do počátku 18. století.

Vládní agentury a soukromé společnosti v dnešní době vyvíjejí hned několik těžkých nosných raket, pro vynášení velkých nákladů do vesmíru. Jednou z nich je i Space Launch System (SLS), megaraketa, na které pracuje americká vesmírná agentura NASA.

Podle nové zprávy inspekce NASA OIG (Office of Inspector General) ale vývoj nosné rakety SLS povážlivě vázne. Pravděpodobně dojde k dalšímu zpoždění a je prý nepravděpodobné, že by NASA stihla vypustit první raketu SLS do poloviny dvacátých let. První start rakety SLS byl přitom původně plánován na prosinec 2017. Stejně tak prý určitě dojde k dalšímu prodražení projektu a náklady na vývoj SLS podle zprávy v roce 2021 přesáhnou 8,9 miliard dolarů (téměř 200 miliard Kč).

Zpoždění premiéry SLS

Vzhledem ke zpoždění je prý dost pravděpodobné, že NASA nestihne startovací okno připravované mise Exploration Mission 1 (EM-1), které se nachází mezi prosincem 2019 a červnem 2020. Tato mise by měla být prvním startem rakety SLS, která vynese nepilotovanou loď Orion na tři týdny ve vesmíru, včetně 6 dní na oběžné dráze kolem Měsíce.

TIP: Start rakety SLS se odkládá: Do vesmíru by měla odstartovat nejpozději v roce 2020

Největší díl zodpovědnosti za uvedené těžkosti podle inspektorů padá na hlavu společnosti Boeing, která vyrábí většinu komponent SLS. Boeing podle všeho podcenil management, technické záležitosti i logistiku, která je v případě rakety SLS velmi komplikovaná. Boeing například chronicky trpí nedostatkem potřebné pracovní síly.

Malá výspa na jihu Iberského poloostrova měla a má pro Brity mimořádný strategický význam. Zřejmě největší dějinnou roli sehrál Gibraltar v zájmech britského impéria během druhé světové války, kdy se stal oporou pro konvoje směřující do středomořské oblasti. Tuto skutečnost si však uvědomovali i ve štábech mocností Osy, takže vznikl plán na jeho dobytí.

V létě roku 1940 se Německo nacházelo před strategickým dilematem, který byl důsledkem úspěšné bitvy o Francii. Mohlo upevnit svoji moc na kontinentě, ale rovněž se nabízela šance pokračovat na vlně úspěchů dosavadní bleskové války a obsazovat další území. Naproti tomu Velká Británie odmítala s nacisty uzavřít mír a pod vedením ministerského předsedy Winstona Churchilla země pokračovala v boji v její „nejtěžší hodině“. 

Německé plány

Hitler připravoval hlavní útok přímo na centrum ostrovního království. Jednalo se o invazi pod krycím názvem operace Lvoun (Unternehmen Seelöwe). Británie však ještě stále představovala globální impérium, a proto bylo třeba pro její definitivní sražení na kolena zničit i její kolonie či alespoň klíčové opěrné body sloužící ke kontrole námořních zásobovacích tras. A jedna z těch nejdůležitějších vedla Gibraltarskou úžinou.

Když navíc Britské královské letectvo odolávalo náporu Luftwaffe v bitvě o Británii, jevilo se z německého hlediska obsazení Gibraltaru jako vhodný nátlakový argument k jednání s Brity o mírové smlouvě i bez uskutečnění invaze na mateřské ostrovy. Jenže mezi poraženou Francií a Gibraltarem leželo Španělsko, ve kterém svoji moc po vítězné občanské válce upevňoval Francisco Franco. Za tento úspěch vděčil do značné míry Hitlerovi a ten očekával, že se Španělé z vděčnosti připojí v bojích druhé světové války na stranu Osy.

V tom se však zmýlil, neboť vypočítavý Franco neustále váhal a po jednání s ním v pohraničním městě Hendaye v říjnu 1940 Hitler prohlásil, že by si raději nechal vytrhnout zuby, než aby jej absolvoval znovu. Nabízelo se však ještě kompromisní řešení. Španělsko mohlo umožnit průchod německým vojskům, která by Gibraltar obsadila sama. V srpnu roku 1940 začaly vznikat ve Vrchním velení Wehrmachtu – OKW) a u zpravodajské služby Abwehr obrysy operace, která následně dostala krycí jméno Felix. Podrobnosti stanovil rozkaz OKW z 12. listopadu 1940 s tím, že plánované datum uskutečnění by mělo být v lednu či únoru 1941.

Operace Felix

Německý úder se měl skládat ze čtyř základních fází. Během první měli důstojníci Wehrmachtu v civilu (včetně mnoha zpravodajců) připravit ve spolupráci se Španěly utajení operace a nachystat obranu území, kde by se Britové případně mohli vylodit s cílem pomoci obraně Gibraltaru. Souběžně s tím měla vojska určená pro útok zaujmout postavení na španělsko-francouzské hranici.

Ve druhé fázi měly letecké svazy startující ze základen ve Francii (zvláště z Bordeaux) bombardovat Gibraltar a krátce poté by začala i přeprava vojsk do výchozích pozic útoku. Ve třetí fázi měl být uskutečněn samotný pozemní úder, pro který byla vyčleněn XXXXIX. horský armádní sbor pod velením generála Ludwiga Küblera, jehož hlavní sílu tvořila 1. horská divize se zhruba 16 000 muži a dále asi 150 mužů ze speciální jednotky Abwehru – instrukčního pluku Brandenburg.

Ze země, moře i vzduchu

Útok mělo podpořit dělostřelectvo a několik eskader Luftwaffe. Ponorky Kriegsmarine dostaly za úkol hlídkovat v úžině i na dalších místech a zabránit případné pomoci i evakuaci. Kromě toho měly být ve Španělsku přítomny také zajišťující síly, připravené pro vpád do Portugalska, pokud by se tam vylodili Britové – celkově mělo jít o 65 000 mužů. Ve čtvrté fázi hodlali Němci poskytnout pomoc Španělsku, včetně Španělského Maroka, proti britským odvetným akcím.

Dokončení: Královi slídilové ve skále: Tajná britská operace Tracer (2) (vychází 19. října)

Horští myslivci zahájili speciální výcvik, aby skalisko rychle padlo do jejich rukou. Hitler ale 9. prosince 1940 přípravy operace zastavil kvůli nepříznivým politickým podmínkám – Franco totiž stále odmítal dát s akcí souhlas. V březnu 1941 se proto objevil nový plán Felix-Heinrich, který počítal s obsazením Gibraltaru až po dosažení úspěchů v sovětském tažení a stažení vojsk z východní fronty. Ani k jeho realizaci naplánované na polovinu října 1941 však nedošlo. Gibraltar tak zažil „pouze“ bombardování a po celou válku byl pod drobnohledem německých špionů, přímá invaze se však neodehrála. 

Ukrajinská policie objevila v polích nedaleko Doněcku muže s nožem zaraženým v hluboko lebce. Jednačtyřicetiletý dělník z místní továrny byl zcela při vědomí a komunikoval se zasahujícími policisty. Nůž si muž do lebky zabodl sám – nemohl prý dýchat.

TIP: Zachráněný bruskou: Penis uvízlý v montážním klíči muži zachránili hasiči

Následné vyšetření v nemocnici ukázalo, že čepel vězí uvnitř lebky 12 až 15 centimetrů hluboko. I sebemenší pohyb mohl způsobit nevratné poškození mozku nebo i smrt. Lékaři proto k zákroku přivolali specialisty z regionální neurochirurgie. Těm se nůž z lebky podařilo odstranit. Podle lékařů byla čepel přesně mezi oběma hemisférami a je tak poměrně velká šance, že zranění nebude mít žádné trvalé následky. Psychicky narušený muž je nyní v péči psychiatrů.

Ačkoliv žijeme v době, kdy vzdušný prostor brázdí letadla a kvůli lepší vlakové či silniční dopravě dokážeme prokopat takřka libovolně dlouhý tunel, lodě stále představují nejvýhodnější, a tudíž nejužívanější formu dopravy. V roce 2017 křižovalo oceány 52 183 přepravních plavidel, na jejichž palubách se vezlo 90 % veškerého obchodního zboží světa. O jejich chod se přitom stará na 1,5 milionu zaměstnanců, tedy asi o 200 tisíc lidí víc, než žije v Praze. 

Ve zdaleka největším počtu vyplouvaly lodě schopné vézt kombinovaný náklad, tj. například kontejnery spolu se sypkým zbožím, jako je obilí. Vody jich loni podle statistického webu Statista brázdilo 16 957, přičemž jejich celková nosnost dosáhla 112,8 milionu tun. Na druhé straně ryze kontejnerových plavidel operovalo „pouze“ 5 147, nicméně jejich kapacita byla víc než dvojnásobná: 245,6 milionu tun. Lodní doprava je zkrátka masivní a ani v následujících letech nebude klesat, ačkoliv se na ni kladou stále vyšší ekologické nároky a létání je rok od roku levnější. 

Miliony tun

Dějiny lodní přepravy zůstávají do značné míry nejasné a zahalené v mlze nejstarší historie. Vážou se totiž prakticky k prvnímu okamžiku, kdy se lidé vydali do vln oceánů. Podle některých hypotéz lze za začátek mořské dopravy považovat období před 45 tisíci lety, kdy se na lodích přemisťovali na „svůj“ kontinent prvotní obyvatelé Austrálie a přilehlých ostrovů. Mnohem mladší, ale zato uchopitelnější důkazy máme například o plavbách po Nilu, jemuž vládli dávní Egypťané zhruba tři tisíce let před naším letopočtem, nebo o lodních výpravách starověkých Řeků.  

Zemský povrch pokrývá ze 71 % voda, která je kromě pólů a některých oblastí s problematickým dnem téměř všude splavná. Jde o pomyslné obrovské navigační hřiště, na jehož podrobení a ovládnutí často závisela prosperita celých národů. S příchodem parních lodí v 70. letech 18. století role mořské dopravy ještě posílila a počet plavidel i přepravní kapacita dodnes rostou. Nejrušnějšími přístavy světa prošly v roce 2015 stovky milionů tun nákladu: V čínském Ning-po se jednalo o 889 milionů tun a v Šanghaji o víc než 646 milionů. Nejvytíženější trojici uzavírá Singapur, kudy proplulo přes 575 milionů tun. 

Míň lidí, víc peněz

Trvající popularita lodní dopravy souvisí s cenou, která je v porovnání s ostatními formami přepravy mimořádně nízká: Velké lodě brázdí většinou oceány, takže je neomezují často složité přírodní podmínky, nemluvě o ničím nerušené plavbě v mezinárodních vodách.  

Důležitou roli hraje také jejich nosnost v poměru k velikosti posádky. Kamion uveze jeden až dva přepravní kontejnery pod dohledem jednoho člověka. V kontrastu s tím se na palubu dopravní lodi OOCL Hong Kong vejde až 21 413 standardních 20stopých kontejnerů a o její chod se stará pouhých 18 lidí. Nižší náklady na platy posádky jdou ruku v ruce se skutečností, že plavidlo nespotřebovává palivo při čekání v zácpách, při stoupání do kopců nebo kvůli podstatným změnám rychlosti: Jakmile jednou dosáhne optimálního tempa, obvykle jej udrží po celé dny, a pohybuje se tak s maximální efektivitou. 

Cenu přepravy srážejí i pohonné hmoty: Nákladní automobily musejí dodržovat emisní normy států, jimiž projíždějí. Pro lodě sice také existují regulace, nikdo však nezaručí, že se po splnění zkoušek do nádrží nenatankuje to nejlevnější stále funkční palivo, které bude vytvářet nepříliš ekologické emise. A kontrola na rozlehlých vodách je v lepším případě komplikovaná. 

Daleko od světa

Lodní doprava je tedy natolik výhodná, že se vyplatí přepravovat zboží z jednoho konce světa na druhý jen proto, aby výrobci ušetřili za platy zaměstnanců ve zpracovatelských továrnách. Například tresky ulovené skotskými rybáři v Severním ledovém oceánu, které jsou určeny pro evropský trh, se hluboce zmrazí a přepraví do zhruba 16 000 km vzdáleného přístavu v Číně. Tam se zpracují na filety, jež obratem směřují zpátky do skotských obchodů. Totéž se vyplatí u novozélandských tuňáků, kteří od rybářů putují do thajských továren a zpět. Převézt mezi Asií a Evropou či Amerikou 1 kg kávy stálo v roce 2013 v přepočtu na dnešní ceny asi 3,40 Kč, plechovka piva vyšla na dvacet haléřů.      

Ačkoliv je však lodní doprava oblíbená a hojně využívaná, potýká se s některými překvapivými technickými problémy. Tím nejpalčivějším je absence internetu a související odloučení posádky od světa. Průměrná kontejnerová dopravní loď nedosahuje rychlosti ani 50 km/h, a pokud má do cíle urazit tisíce kilometrů, stráví na cestě mnoho dní. Připojení k internetu mají ovšem jen plavidla vybavená satelitními přijímači – tedy zhruba každé desáté. Ani s dostupným připojením přitom nelze mluvit o výhře, protože je obvykle slabé: Stačí pouze k odeslání e-mailu, případně pro velmi nekvalitní telefonát. O tom, že by si třeba pustili video z YouTube, si námořníci obvykle mohou nechat zdát. 

Pod pirátskou vlajkou

Další komplikaci, která lodní dopravu sužuje od nepaměti, představují piráti. V roce 2012 byl nejrizikovější oblastí Indický oceán v okolí Somálska, kde nájezdníci přepadávali lodě, kradli náklad a unášeli posádky, za něž posléze žádali výkupné. Podle některých odhadů tak přepravním společnostem způsobovali škody v přepočtu za 78 miliard korun ročně. 

TIP: Novodobí piráti z Karibiku: Počet přepadení od loňska vzrostl o 163 %

Situace byla natolik špatná, že se námořníci nakonec museli kvůli obraně vyzbrojit. Bezpečnost oblasti se tím posílila do té míry, že piráti přestali útočit a momentálně dochází k přepadením jen zřídka. Nejedná se však o jedinou nebezpečnou zónu: Malajsijci a Indonésané napadají plavidla v Jihočínském moři a k úhoně lze přijít i v Guinejském zálivu či v Arabském moři. 

Porod císařským řezem zažívá nebývalou popularitu. Vědci zjistili, že ve světě nápadně přibývá dětí, které se narodili právě tímto způsobem. Za posledních 15 let se počet císařských řezů zdvojnásobil. V roce 2015 přišlo na svět císařským řezem celkem 21 procent ze všech narozených dětí.

Nezdravý trend

Odborníci Světové zdravotnické organizace WHO a mnozí další upozorňují na to, že císařské řezy jsou, především v bohatých zemích, používány mnohem častěji, než je ve skutečnosti nutné. Podle lékařů je přitom počet porodů, při nichž je opravdu nutné použít císařský řez, někde mezi 10 a 15 procenty.

Nejčastěji se císařské řezy využívají na amerických kontinentech. V severní Americe se v roce 2015 narodilo císařským řezem 32 procent novorozenců. Úplně nejvyšší podíl císařských řezů ale hlásí Brazílie, kde to v roce 2015 bylo téměř neuvěřitelných 55,5 procent všech narozených dětí. Ve velkých městech rodí „císařem“ až 90 % Brazilek. To už je skutečně na pováženou.

Česko v tomto směru dohání svět mílovými kroky. Za posledních pětadvacet let se více než trojnásobně zvýšil podíl porodů, při kterých děti v českých porodnicích přišly na svět císařským řezem. Aktuálně takto přijde na svět zhruba čtvrtina českých novorozenců.

Důvodů, proč ženy (ale i lékaři) stále častěji volí chirurgický zákrok, může být několik. Může to být snaha vyhnout se porodní bolesti i subjektivní pocit pohodlí. V případě českých lékařů pak i motivace finanční - za císařský řez porodnice dostane od zdravotní pojišťovny přibližně dvakrát tolik peněz než za klasický porod.

TIP: Vylepšení císařského řezu: Mikrobi z vagíny pomohou novorozencům

Císařský řez ale není podle lékařů banálním zákrokem. Až sedmkrát častější výskyt časných dechových obtíží, vliv na imunitní systém, vyšší riziko astmatu, cukrovky, obezity a dalších obtíží. To jsou možné důsledky pro dítě, které přijde na svět císařským řezem. Pooperační komplikace hrozí také matce - jde například o delší období hospitalizace spojené s pooperační bolestí, rizika komplikací spojených s anestezií ale i zvýšené riziko ruptury dělohy v dalším těhotenství (jizva na děloze po předchozím císařském řezu není tak pevná jako okolní dříve neporušená stěna dělohy).

Pokud se začteme do některého z přehledů národních dějin, získáme záhy pocit, že vlastně čteme historii Prahy. Morava většinou vykoukne díky přívlastku „Velká“ a faktu, že zde byl nějaký ten markrabě, ale dále se objevuje, jako by šlo o nějaký daleký orient.

Jedním z počinů, které měly tento stav změnit, byl monstrózní projekt s názvem Moravský diplomatář, který vycházel mezi léty 1836 a 1903. Jde o svod moravských pramenů v plném znění, které jsou díky tomu přístupné každému čtenáři. Dílo má 15 svazků a je dovedeno až k roku 1411. Jenže, není všechno zlato, co se třpytí. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae je totiž plný padělků, jež pochází přímo z dílny jeho hlavního tvůrce Antonína Bočka (1802–1847). Proč tento historik znehodnocoval vlastní dílo? Důvodů je hned několik.

Padělatel s dobrým srdcem?

V 19. století se mladý český národ postupně snažil o emancipaci a bylo nutné vyzdvihnout jeho význam a slavnou minulost. Politická situace si to jednoznačně žádala i za tu cenu, že by se dějinám mělo trošku pomoci. Musíme si uvědomit, že šlo o dobu, kdy bylo padělání téměř veřejným zvykem. Kustod Václav Hanka (1791–1861) neváhal dobarvovat středověké iluminace, aby byly hezčí. Josef Mocker (1835– 1899) postavil nový a správnější Karlštejn, aniž by se nechal znervóznit původním charakterem stavby, a tak podobně. Doba byla taková. A právě v kontextu řečeného se objevuje náš falzátor, který doplňuje listiny tam, kde je přesvědčen, že se nedochovaly.

Lesk měla Moravě dodat třeba rozsáhlá činnost chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu neboli templářů. Tento výběr samozřejmě není náhodný, vždyť celá řada zdejších pověstí řád zmiňuje. Například na hradě Veveří má být ukryt jejich poklad s dvanácti stříbrnými sochami apoštolů v životní velikosti a s Kristem z ryzího zlata. Někteří templáři na Moravě prokazatelně vlastnili pozemky, ale toto suché konstatování má do romantického rozmachu zatraceně daleko. Boček toužil po obsáhlém listinném materiálu, který by jasně dokázal jejich působnost, i když by ho měl sám vyrobit.

Jiné důvody pramení z hlubin padělatelovy složité povahy. Falzátor pracoval jako vychovatel v rodině Mitrovských (hrabě mu pak v mnohém nesmírně pomohl), stal se profesorem českého jazyka a literatury na stavovské akademii v Olomouci a získal hodnost moravského stavovského historiografa a archiváře. Charakter jeho práce však plynule směšoval vědecké bádání s téměř fantaskními prvky a to navzdory tomu, že v dané době již existovala skutečná vědecká škola, která učila kriticky myslet.

Boček tedy v podstatě nebyl historikem v dnešním smyslu slova, avšak uchovával si pevné přesvědčení o svých mimořádných kvalitách a měl za to, že se mu nedostává adekvátní pozornosti. Navíc potřeboval uspokojit svého urozeného zastánce, který toužil po velké syntéze moravských dějin. Aby zůstával spokojen, potřeboval mu v pravidelných intervalech dokládat nové a nové objevy a „nacházet“ vlastní padělky se jevilo samozřejmě jako nepoměrně snazší.

Jak se dělá historie

A tak Antonín tvořil. Falšoval zlomky kronik, klášterní anály a listiny. Využíval k tomu rozsáhlé obraty z existujících dokumentů nebo si jen bohapustě vymýšlel. Postupně tak budoval obrovitý kolos, který však stál na křehoučkých hliněných nohách.

Přišel například se senzačním tvrzením, že templáři byli na Moravě už v roce 1235 a že má pramen, který to dokazuje. Nezačlenil ho však do svého diplomatáře. Jindy zase tvrdil, že si jistý dokument půjčil v Olomouci, kde však nic podobného neměli. Situaci mu neusnadnil ani zvyk krást listiny a odnášet je v tajných kapsách svého pláště, který vedl až k tomu, že mu některé archivy odmítly půjčovat originály k opisování. 

TIP: Tajemný hrad Veveří: Byl zde ukrytý templářský poklad?

To však neznamená, že šlo o nějakou podivnou polokomickou figurku lokálního charakteru. Naopak. Boček si získal také důvěru Františka Palackého (1798–1876), se kterým se domluvil na oboustranné spolupráci. Otce národa nadchly zejména zlomky z jistého olomouckého kodexu, které prý objevil profesor Josef Vratislav Monse (1733–1793). Plný radosti je použil ve svém díle, aniž by měl byť jen stín podezření, že se jedná o podvrhy.

Sémě nedůvěry bylo zaseto až ve chvíli, kdy Boček opakovaně odmítal vydat prameny z doby po smrti krále Přemysla Otakara II., ať se jich Palacký domáhal sebevíc. Důvodem této neochoty samozřejmě bylo, že v je ještě moravský padělatel neměl hotové. Palacký začal ztrácet trpělivost. Nejprve apeloval pomocí Časopisu Českého musea, kde veřejně vyzval k vydání pramenů. Když to nepomohlo, veřejně Bočka obžaloval z falšování. Sám pak nevydal připravený Český diplomatář, protože se obával, že je zaplevelený padělky.

Nečekaný konec

Dramatická situace neměla postupné vyústění. Správná filmová postava totiž musí odejít nenadále a přesně to se Bočkovi povedlo. V zimě roku 1847 zakopl doma na schodech a zlomil si nohu. Banální zranění se dramaticky zkomplikovalo a vyústilo až v záchvat mrtvice (diagnóza však není jistá). Antonín Boček zemřel v pouhých čtyřiačtyřiceti letech, aniž by stihl zahladit stopy své činnosti. Na některých listinách tak zůstala znamení, jimiž si svá falza označoval, a která napomohla jeho definitivnímu odhalení.