V červenci se můžeme těšit na přehlídku jasných planet nebo třeba velkou opozici Marsu. A co teprve až ze Sluneční soustavy vyrazíte do skutečně vzdáleného vesmíru, abyste – ideálně s dalekohledem v ruce – pročesali zákoutí Mléčné dráhy a na hvězdném nebi pátrali po mlhovinách, hvězdokupách či galaxiích?

Přehlídka planet

Kde tedy začít? Nejspíš v říši planet, jelikož právě ta se nám v červenci otevírá hned z večera, dokonce ještě za soumraku. Poté, co Slunce zmizí za horizontem, bude nízko nad západem vidět zářivá Venuše – již o necelé dvě hodiny později ovšem zapadne. Jakmile se však začne stmívat, objeví se na hvězdném nebi i další nápadné planety: V červenci bude v první polovině noci nad jihozápadem pozorovatelný žlutobílý Jupiter v souhvězdí Vah, kdežto nad jihem bude ve Střelci zářit nažloutlý Saturn. A než odbije půlnoc, stihne nad jihovýchod vystoupat i naoranžovělý Mars v souhvězdí Kozoroha.  

Do hlubin kosmu

Octnete-li se o prázdninách pod tmavou oblohou – tedy mimo rušivé pouliční osvětlení a bez oslnivého Měsíce nad obzorem –, určitě zkuste dohledat i některé z jasnějších objektů vzdáleného vesmíru. Pokud bychom měli z každé kategorie vybrat po jednom až dvou zástupcích, mohl by „pozorovací plán“ vypadat následovně: Z otevřených hvězdokup stojí za pozornost i očima viditelná dvojitá hvězdokupa Chí a h v souhvězdí Persea. Bez dalekohledu vypadá jako mdlý mlhavý oblak s úhlovým průměrem 1°, v přístroji se však rozpadne na desítky samostatných blyštivých stálic. 

Jen o kousek dál, v souhvězdích Andromedy a Trojúhelníku, pátrejte po dvojici galaxií. První z nich nese označení M31 a říká se jí také Velká galaxie v Andromedě. Je snadno rozlišitelná i očima jako mírně oválný mlhavý obláček nedaleko stálice Ný Andromedae. V dalekohledu s velkým zorným polem bude zřetelné zejména její jasné čočkovité jádro o úhlovém průměru cca 2°. Druhý hvězdný ostrov – M33 – je spíš kruhový, o průměru asi 0,5°, a o poznání méně jasný. Při pročesávání oblohy na pomezí Andromedy a Trojúhelníku, například s triedrem v ruce, jej však rozhodně nepřehlédnete.

V sousedním souhvězdí Pegasa, zhruba 4° severozápadně od hezké dvojhvězdy Enif, natrefíte na kulovou hvězdokupu M15. Jako světlou okrouhlou skvrnku ji zahlédnete už v divadelním kukátku. Naopak kulová hvězdokupa M13 ze souhvězdí Herkula bude vidět coby slabá rozostřená hvězda i bez přístroje: Narazíte na ni na cestě mezi stálicemi Éta a Zéta Herculis, a v dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 12 cm se navíc při okrajích rozpadne na samostatné hvězdy. 

Z planetárních mlhovin lze i malým dalekohledem snadno spatřit M27 neboli Činku v souhvězdí Lištičky. Při jejím hledání se vydejte 3,25° na sever od hvězdy na hrotu souhvězdí Šípu, až narazíte na malou mlhavou skvrnku. Za dobrých podmínek bude přitom patrné i mírné vykrojení po stranách. Pokusit se můžete také o M57 alias Prstencovou mlhovinu v souhvězdí Lyry: Na nebi se nachází mezi stálicemi Beta a Gama Lyrae, při malém zvětšení ovšem vypadá spíš jako zelenkavá rozostřená hvězdička. 

Z emisních mlhovin lze jednoznačně doporučit M8, jinak také Lagunu, ze souhvězdí Střelce. Pod temným nebem je totiž vidět i pouhýma očima jako světlý oblak o úhlovém průměru asi 2°. S jejím hledáním začněte u hvězdy Mí Sagittarii, od níž se přesuňte 4° směrem na jih.

Zatmění Měsíce

Na většinu z výše uvedených objektů bohužel můžeme zapomenout v období kolem měsíčního úplňku – svit našeho kosmického souseda je totiž spolehlivě přezáří. Letošní červencový úplněk však přinese víc než adekvátní náhradu v podobě úplného zatmění. A co víc, půjde o nejdelší úplné měsíční zatmění v tomto století! Čeští pozorovatelé přijdou pouze o jeho předehru v podobě počátečního polostínového úkazu a také o menší úsek následného částečného zatmění: To totiž začne ve 20:25 SELČ, zatímco Měsíc se nad jihovýchodním obzorem objeví až o 20 minut později. 

Zemský stín pak bude putovat od levého dolního k pravému hornímu okraji měsíčního kotouče a zcela se do něj Měsíc ponoří ve 21:30 SELČ, kdy začne úplné zatmění a potrvá až do 23:13 SELČ (střed úkazu připadne na 22:22 SELČ). Plný zemský stín poté začne z kotouče ustupovat směrem od jeho levého okraje a my budeme moct sledovat částečné zatmění, jež skončí 19 minut po půlnoci. Po něm bude následovat ještě velmi nenápadná polostínová fáze, která odezní v 1:29 SELČ.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Raka, 22. července ve 23:01 SELČ vstoupí do znamení Lva.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nízko nad západem
• Mars – viditelný téměř celou noc
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Uran – viditelný v druhé polovině noci
• Neptun – viditelný téměř celou noc kromě večera

Zajímavé úkazy v červnu 2018

• 6. července – Země nejdále od Slunce v roce 2018 (152,1 milionu kilometrů)
• 10. července – setkání Venuše a jasné hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva na podvečerní obloze nad západem (Regulus se bude nacházet v úhlové vzdálenosti 1° jižně od Venuše)
• 15. července – seskupení úzkého měsíčního srpku, jasné hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva a Venuše na podvečerní obloze nad západem (zatímco Regulus se bude od Měsíce nacházet v úhlové vzdálenosti 0,7° jižně, Venuše bude od měsíčního kotouče cca 5,5° východně)
• 20. července – setkání Měsíce a Jupitera na večerní obloze
• 24. a 25. července – setkání Měsíce a Saturnu na noční obloze
• 27. července – Mars v opozici se Sluncem (nastává tzv. velká opozice)
• 27. července – setkání Měsíce a Marsu na noční obloze
• 27. července – úplné zatmění Měsíce, zemský průvodce v průběhu zatmění vychází nad jihovýchodní obzor (východ částečně zatmělého Měsíce cca ve 20:45 SELČ, začátek úplného zatmění ve 21:30 SELČ, konec úplného zatmění ve 23:13 SELČ, konec částečného zatmění v 0:19 SELČ)
• 31. července – Mars nejblíže Zemi v roce 2018 (vzdálenost 57,6 milionu kilometrů)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Kytovci mě inspirují již mnoho let. Jsou chytří, krásní, podmaniví, mystičtí. O většině druhů jsou k dispozici jen nedostatečné informace a obdobně se na oceánských pláních jen velmi obtížně vyhledávají samotní kytovci. A když už je najdete, je velmi těžké přiblížit se až k nim. Pokud možno ještě obtížněji realizovatelná jsou setkání u polárního kruhu, kde vše znepříjemňuje sníh, zima a všudypřítomný led. Jedněmi z nejzajímavějších obyvatel těchto vod jsou běluhy, které svými pohyby a zjevem připomínají spíše kreslené figurky od Walta Disneye, než savce žijící v ledových moří.

Velryby, které mohou přikyvovat

Běluhu (Delphinapterus leucas) si jen těžko spletete s jiným živočišným druhem. Mláďata jsou obvykle šedá, dospělé velryby bělavě šedé nebo úplně bílé. Obdobně jako ostatní inteligentní kytovci, také běluhy mají vynikající echolokaci, při níž využijí charakteristický „meloun“ na čelní straně hlavy. Tento hrb je naplněn spermacetem, tedy tukovou tkání, která slouží k navigaci a komunikaci v obrovských hloubkách. Díky němu jsou běluhy také schopny najít díry v ledu, tolik potřebné pro dýchání pod zamrzlým příkrovem.

Meloun běluh je extrémně baňatý a velmi poddajný. Zvířata jsou dokonce schopna měnit jeho tvar „přifukováním“ a vypouštěním vzduchu. Velkým rozdílem oproti mnoha velrybám a delfínům je fakt, že obratle v krku běluh do sebe nejsou zapuštěné. Zvíře díky tomu nejenže dokáže otáčet hlavou do stran, ale také nahoru a dolů podobně jako člověk.

Na skútru za polárním kruhem

Od doby, kdy jsem se začal zabývat velrybami, byly běluhy na předních místech mého zájmu. Dlouho se mi ale nedařilo převést sen ve skutečnost a teprve v březnu letošního roku jsme se za bílými velrybami vydali do ruského Bílého moře. Jak už jsem zmínil, najít tyto obyvatele polárních moří není nic jednoduchého. Nejschůdnější cesta je objevit běluhy uvězněné pod desítkami čtverečních kilometrů ledu a odsouzené k dýchání v jediné průrvě. S výborným průvodcem a trochou štěstí jsme právě na takové místo narazili.

Ledový průduch se nacházel hodně daleko od civilizace a my si mohli dovolit jedinou výpravu na sněžných skútrech. Když jsme po dvou hodinách jízdy, řádně vyuzení od výfuku a k tomu zmrzlí, zastavili, rázem jsem zapomněl na nesnáze spojené s cestou. V díře o velikosti zhruba čtyři na pět metrů se střídavě vynořovaly tři běluhy. Jakmile si nás všimly, prodleva mezi jejich nádechy se okamžitě prodloužila. My jsme se zatím za pomoci teplé vody z bandasek při mínus dvaceti stupních převlékali do neoprenu.

Uvězněny v ledu

Na rozdíl od mnoha jiných kytovců nemají běluhy hřbetní ploutev, ale nevýrazný hřbetní hřeben. Na nepřítomnost hřbetní ploutve poukazuje také kořen rodového jména Delphinapterus, kde řecké slovo „apterus“ značí „bezkřídlé“. Evoluce zřejmě běluhám „odejmula“ hřbetní ploutev kvůli snadnějšímu potápění pod led. Je možné, že roli hrálo i snadnější udržování tělesné teploty v mrazivých vodách Arktidy. Do nich jsou běluhy vybaveny také tlustou vrstvou tuku.

Když letní útočiště běluh začínají na podzim zamrzat ledem, postupují velryby až k okraji ledových pásem, kde přečkají zimu. Některé skupiny ovšem přečkávají celou zimu pod ledem. Potřebují k tomu otvor v ledu, který udržují průchozí neustálým vynořováním. Byly však zaznamenány i případy, kdy si pod ledem našly vzduchovou kapsu a celé dny z těchto zásob dýchaly.

Na jaře se běluhy stěhují zpět do letních působišť – zátok, ústí řek a mělkých moří. Mezi matkami a jejich mláďaty jsou velmi úzké sociální vazby. Mláďata se tak často vracejí do ústí stejných řek jako jejich matky a setkávají se spolu i poté, co potomci dosáhnou plné dospělosti.

Andělé jsou zvědaví

Konečně je uvidím pod vodou, říkal jsem si a nemohl jsem se kýženého okamžiku dočkat. Zanořit se do malého prostoru, na němž jsou velryby životně závislé, je ale ošemetná věc a musí být provedena s citem a maximálním respektem ke zvířeti pod ledem. Stavili jsme si jasná pravidla: u okraje otvoru se na hladinu nehybně ponoří vždy jen jediný z nás. Ve vodě může být maximálně deset minut a dál se uvidí podle chování velryb.

Jako nejdychtivější člen naší tříčlenné výpravy jsem šel pod led první. S fotoaparátem v ruce jsem přes okraj vklouzl do hodně tmavé a ledové vody a téměř okamžitě jsem přestal cítit pusu. Zima mi ochromila rty a po chvíli jsem ani nevnímal, jestli mám v puse šnorchl. Na chlad jsem ale okamžitě zapomněl v okamžiku, kdy jsem spatřil běluhy.

Tři tváře, tři bílí duchové na mě civěli z osmimetrové hloubky. Byli natočení břichem ke mně a jejich malá očka po mě házela zvědavé pohledy. Vypadali jako tlustí andělíčci s malými prsními ploutvemi místo doširoka rozepnutých křídel a hlavou nasazenou přímo na mohutném těle plném svalů a tuku. Po pár minutách nedokázaly běluhy odolat zvědavosti a připlouvaly pořád blíž. Někdy se přibližovaly synchronizovaně ve dvou, jindy sólo s hlavou udiveně natočenou do strany. Nemohl jsem se na ně vynadívat, ale musel jsem už ven z vody a zbytečně běluhy nestresovat v jejich ledovém království. Začalo sněžit a já ještě hodinu seděl u okraje zamrzlé plochy a rozplýval se nad úžasným setkáním.

Společenští klauni

Běluhy jsou velmi společenští kytovci. Skupiny samců se shromažďují i po stovkách, zatímco matky s mláďaty se obecně shlukují do menších skupin. Když se ovšem stáda sejdou v ústí řek, mohou být na jednom místě i tisíce běluh. Možná i z toho důvodu si jich lidé brzy všimli a druh se stal jednou z prvních velryb chovaných v zajetí. I dnes je najdete v akvaparcích po celém světě. Jsou stále populární díky atraktivní bílé barvě, věčnému úsměvu a ohebnému krku. Navíc jsou nesmírně hravé a dokážou plivat vodu na lidi nebo jiné velryby. Někteří vědci se domnívají, že tuto dovednost získaly, když byly nuceny vyplivovat písek nabraný z mořského dna spolu s lovenými korýši. Na rozdíl od většiny velryb dokážou plavat pozpátku.

Většina běluh, které uvidíte v akváriích, jsou zvířata chycená na otevřeném moři. Milionový byznys vytváří stálou poptávku a programy chovu v zajetí se bohužel těší jen malému úspěchu. Přes veškerou snahu se například v kanadském Vancouveru podařilo od roku 2010 odchovat pouze dvě velryby. Další tři mláďata, která se v zajetí narodila, během tří let zemřela.

Velrybí géniové

Cesty lidí a běluh se ovšem protnuly už mnohem dřív. Původní obyvatelé Arktidy je lovili po dlouhá staletí. V moderní době, například v oblastech Cookovy zátoky, u poloostrova Ungava nebo u západního pobřeží Grónska, zanechal komerční lov na jejich populacích citelné stopy. Domorodý lov v některých částech Arktidy stále pokračuje a populace běluh nadále klesají. Tyto oblasti jsou předmětem intenzivního dialogu mezi komunitami Inuitů a vlád členských států, jejichž cílem je najít lovcům alternativní způsob obživy.

TIP: Gigantický fantom oceánu: Tajemný neznámý plejtvák myšok

Běluhy ovšem nejsou jen zdrojem tuku. Lidé si dobře povšimli jejich inteligence a díky tomu se je námořnictvo Spojených států a Ruské námořnictvo pokoušelo využít v operacích zaměřených na odstraňování min v arktických vodách. Jedna z ochočených běluh také prokázala velkou inteligenci druhu, když byla v uzavřeném bazénu přítomna soutěže potápěčů, kteří se měli bez jakéhokoli vybavení ponořit na dno sedm metrů hlubokého bazénu naplněného ledovou vodou a zůstat tam co nejdéle. Jedna z účastnic dostala na dně bazénu křeč do nohou. Nebýt běluhy, která ji chytila ústy za nohu a vystrkala nad hladinu, mladá žena by se pravděpodobně utopila. 

Já měl možnost spatřit tyto neobyčejné kytovce jen krátce díky šesti dním vyčerpávajícího cestování, kterých ale v žádném případě nelituji. Ačkoli se s kytovci setkávám velmi často, v mých vzpomínkách budou běluhy vždy zářit stejně, jako do dálky svítí jejich bílá těla v chladných vodách Arktidy.

Vasilij Nikitič Mitrochin pracoval celý život jako archivář KGB. Právě ze spisů tajné služby se dozvěděl o utlačování lidu, politických vraždách a dalších operacích, které mu vzaly o Sovětském svazu veškeré iluze. Potají proto vytvářel kopie hlídaných dokumentů a pokoušel se spojit se zahraničními špiony, jimž by je předal. 

Cestující archiv

Balíček se mu podařilo doručit až v roce 1991 po zániku SSSR, kdy odcestoval do Litvy. V Rize údajně navštívil americkou ambasádu a nabídl tamním pracovníkům svůj „poklad“. Obsahoval například i informace o akci, kterou sovětská tajná služba v Československu roku 1968 nasadila k potlačení takzvaného pražského jara.

Dočkal se však odmítnutí: Kopie, které chtěl předat, byly označeny za potenciálně falšované, a tudíž problematické. Mitrochin se proto obrátil na britskou ambasádu, kde mu věnovali mnohem větší pozornost.

MI6 se díky němu nakonec dostala k obrovskému zdroji informací: Na 25 tisících stran se ukrývala tajemství o sovětských operacích od 30. let 20. století. Spis obsahoval jména agentů, rozkrýval jejich sabotážní akce a způsoby získávání spolupracovníků. Deset let po smrti Mitrochina - v roce 2014, britské úřady část z tohoto materiálu zveřejnily v archivu v Cambridge. 

Na jaře 1943 klesla morálka řady jednotek italské armády k bodu mrazu a už jen málokomu se chtělo za fašistický režim Benita Mussoliniho položit život. Spojenci měli v oblasti Středomoří obrovskou početní i materiální převahu a chystali se k invazi přímo na italskou půdu. Jako svůj první cíl si vybrali Sicílii. Předtím se ale rozhodli nejdříve zlomit odpor na ostrově Pantelleria, ležícím zhruba uprostřed mezi Tuniskem a Sicílií.

Lampedusa v hledáčku

Ofenziva proti ostrovu začala 18. května 1943, do 11. června na něj bylo svrženo na 6 200 tun pum a téhož dne italská posádka kapitulovala. Dalším těžce bombardovaným ostrovem se stala nedaleká Lampedusa. Ta má rozlohu pouhých 20 km² a nachází se 205 km od Sicílie a 113 km od severoafrického pobřeží. Na ostrově nejsou zdroje pitné vody, což se za války ukázalo jako velký problém. V první polovině června 1943 na Lampedusu takřka denně útočily letouny britského i amerického letectva a italskou posádkou neustálý příval pum a útoky hloubkových stíhačů těžce otřásly. V blízkosti ostrova také docházelo k prudkým vzdušným soubojům. Operovaly tam jak britské stroje z Malty, tak i německé a italské letouny startující ze základen na Sicílii.

Mnoho sestřelených osádek skončilo v moři v nafukovacích člunech a obě bojující strany se snažily co nejvíce mužů zachránit. K tomu účelu na Maltě vznikla i speciální záchranná letka, vybavená různými typy letounů včetně původně námořních dvouplošníků Fairey Swordfish. Šlo o poměrně nebezpečnou práci – pomalé pátrací letouny se po každé ztrátě, kterou spojenecké letectvo nad mořem utrpělo, vydávaly do oblasti předpokládaného zřícení a snažily se nezvěstnou osádku nalézt, shodit jí větší záchranný člun, potřeby pro přežití na moři a hlavně na dané místo navést hlídkové čluny či hydroplány z Malty.

Let swordfishe 

Dne 12. června 1943 ohlásil pilot britského stíhacího spitfiru, že cestou k ostrovu zpozoroval na hladině německý záchranný člun se sestřeleným letcem. Ze základny Hal Far na Maltě proto odstartoval záchranný swordfish, za jehož kniplem seděl dvaadvacetiletý pilot četař Sidney Cohen. Navigátora mu dělal četař Bill Tait a v zadní kabině seděl palubní střelec četař Les Wright. Po nějaké době se jim v udané oblasti opravdu podařilo nalézt nafukovací člun, v němž seděl sestřelený pilot Luftwaffe. Přelétli nad ním, shodili několik balíčků s výbavou pro přežití a pak opět vystoupali do větší výšky.

Navigátor-radiotelegrafista četař Tait navázal spojení s Maltou a oznámil na základnu polohu trosečníka. Maltské radary zafixovaly jejich polohu a poté už četař Cohen obrátil letoun ke zpátečnímu letu. Vzápětí se však začalo horšit počasí a viditelnost značně klesla. Navíc začal zlobit kompas a ani navigátor Tait si už nebyl jejich polohou příliš jist. Na let později vzpomínal:

„Měli jsme možnost přistát na jednom ze tří ostrovů, které jsme viděli, ale pokud jsme věděli, ty stále ještě drželi Italové. Byli jsme úplně dezorientováni a snažili jsme se vymyslet způsob, jak doletět zpět na Maltu. Špatná viditelnost a naše zlobící palubní přístroje nás nakonec donutily přistát na přistávací dráze v Lampeduse. Podél ní stálo mnoho ohořelých vraků a zničených hangárů a byla také posetá krátery po pumách. Čekali jsme, že nás Italové vezmou do zajetí, a hned jakmile jsme přistáli, obklopili nás italští vojáci. Wright na ně zamířil svůj kulomet Vickers, ale nebylo proč. Ukázalo se, že se celá posádka Lampedusy chce vzdát.“ Na ostrově sloužilo přibližně 4 300 italských vojáků, kteří se však nacházeli ve velmi zbědovaném stavu. 

Trosky v uniformách

Zůstali tam téměř odříznuti od zásobování, vystaveni neustálým náletům a už jim prakticky došla munice do protiletadlových zbraní. Navíc měli na ostrově jen velmi malé zásoby pitné vody, která nestačila pro takové množství lidí. Ti na kamenitém ostrově dlouhodobě strádali a chtěli se odtamtud za každou cenu dostat. Na další události vzpomínal pilot britského letounu Sidney Cohen:

„Velitel Italů měl na hlavě tyrolský klobouk s dlouhými kohoutími pery, koženou bundu, khaki kraťasy a vysoké boty. Říkal, že se už všichni chtějí vzdát. Zatvářil jsem se velmi sebejistě a požádal jsem, ať mne zavedou k veliteli jejich posádky. Odvedli mne tedy do velitelské vily, ale vtom začal nálet a všichni náhle utekli ven z místnosti. Zdálo se, že nervy mých hostitelů byly už trochu pocuchané. Když se vrátili, požádali mě, abych odletěl na Maltu a informoval naše úřady o jejich nabídce, že chtějí kapitulovat, a dali mi papír s žádostí a podpisem svého velitele.

Když už jsme chtěli vzlétnout, objevilo se asi 12 amerických stíhaček P-38 Lightning. Čtyři slétly k zemi a bál jsem se, že rozstřílí náš swordfish. Jejich piloti ale asi uviděli znaky na křídlech a zase se vzdálili. Pak přišel nálet našich těžkých čtyřmotorových bombardérů. Po jeho skončení nám italský velitel řekl, ať už okamžitě zmizíme. Také jsem myslel, že je to dobrý nápad, nahodili jsme swordfish a odlétli. Přistáli jsme na jedné americké základně v Tunisku a triumfálně předali potvrzení o italské kapitulaci Lampedusy.“ 

Oficiální bílá vlajka 

Než se však situace vyjasnila a Cohenova zpráva doputovala na patřičné místo, zabralo to trochu času. Mezitím se u pobřeží Lampedusy objevil britský torpédoborec HMS Lookout, jehož posádka zpozorovala v přístavu bílé vlajky. Proto se k břehu vypravil poručík Corbett, který se vzápětí od italských důstojníků dozvěděl, že celý ostrov chce kapitulovat. Následovalo vylodění necelé stovky britských pěšáků, jejichž veliteli majoru Billu Harrisovi předal italský guvernér ostrova v podzemním velitelském stanovišti svůj meč, čímž byla kapitulace formálně dokončena.

Brzy se ale začalo mluvit i o příběhu četaře Cohena a události se brzy dostalo velké pozornosti. Příběh se ocitl i na titulní straně nedělního vydání deníku News Cronicle stejně jako v jiných novinách a pak začal žít vlastním životem. Krátce po zveřejnění zaujal také dramatika Samuela Jacoba Charendorfa, který tuto bizarní příhodu okamžitě začal zpracovávat do podoby divadelní hry. Představení dostalo název Král Lampedusy a první premiéra se odehrála již na Silvestra 1943. Představení mělo obrovský úspěch a dočkalo se na 200 repríz. Sidney Cohen tehdy ještě stále bojově létal ve Středomoří, a tak se hlavní postava musela jmenovat jinak – Sam Kogan.

TIP: Nejbizarnější válečné konflikty: 2 000 padlých v boji o vědro

Cohen sám však hru viděl někdy během roku 1944. Rozhlasovou verzi Krále Lampedusy přenášela i BBC, a tak se o ní dozvěděli v Německu. To pak mělo další zajímavý důsledek, neboť se o hře údajně zmínil i William Joyce alias ,,Lord Haw-Haw“ který z Německa vysílal anglicky namluvené pořady s nacistickou propagandou. Ten prý vyhrožoval, že divadlo, které Charendorfův „kus“ zařadí do programu, navštíví vzápětí bombardéry Luftwaffe. Sidney Cohen poté dál prováděl záchranné mise z Malty, přičemž mu nikdo neřekl jinak než král Lampedusy. U letectva zůstal i po skončení války, zahynul však při neobjasněné havárii poblíž Doveru 26. srpna 1946. Vrak jeho letounu se nikdy nepodařilo najít.

V roce 2014 Facebook poprvé ohlásil program Aquila. Šlo o autonomní drony na solární pohon, které by brázdily oblohu vysoko nad zemí a poskytovaly pokrytí širokopásmovým internetem, především rozvojovým zemím nebo v případě rozsáhlé katastrofy.

Facebook se v programu Aquila dostal tak daleko, že postavil funkční prototyp dronu v plné velikosti. A prototyp Aquily absolvoval dva testovací lety, první s nepovedeným přistáním a druhý kompletně úspěšný. S rozpětím křídel 42 metrů, kterým přesahuje například Boeing 737, je Aquila vlastně ohromný dron. Váží ale méně než automobil.

TIP: Google chce pomocí malých družic pokrýt internetem celý svět

Ultralehké drony Aquila měly operovat ve výškách mezi přibližně 18 a 27 kilometry, kde by létaly až tři měsíce v kuse. K tomu ale už nejspíš nedojde. Facebook v těchto dnech oznámil, že s programem Aquila končí, a že uzavírá zařízení v britském Bridgwateru, kde drony stavěli. Důvodem je podle nich to, že zavedení výrobci letadel spustili investice do podobných dronů.

Dle některých měl Rasputin dar nahlížet do lidských srdcí. Ti, kteří ho potkali, se ostře dělili na jeho příznivce a nepřátele. Grigorij dokázal zaujmout i vysoké církevní hodnostáře. Ti ho doporučili svým známým až v Petrohradě, kam se Rasputin záhy vydal. Prostředí seminářů brzy vyměnil za známosti s významnými šlechtici a úředníky. Přes ně se postupně prodral až k metě nejvyšší! V listopadu 1905 je představen carovi a carevně. Mikuláš II. si do deníku poznamená pouze to, že se setkal se „svatým mužem z Tobolsku, Grigorijem”. Kdyby věděl, kam to vše povede, bylo by to dost nejspíš setkání poslední…

Loutkář a jeho maňásek

Grigorij pobyl půl roku doma s rodinou. V červenci 1906 ale osobně vezl carovi ukázat ikonu z kláštera ve Verchoturji. V říjnu ho směl navštívit znovu. Právě tehdy se Rasputin nejspíš potkal s carevičem Alexejem, který se mu měl stát klíčem k ovládnutí carské rodiny. Alexej totiž trpěl hemofilií, poruchou srážení krve. Ta vyvolává chorobné krvácení - vnitřní i z povrchových ran. Je to velmi vzácná geneticky podmíněná nemoc. Hemofilie se v Alexejově rodinné linie dědila po prababičce - anglické královně Viktorii. 

Alexej trpěl obzvláště silnou formou choroby, a zároveň byl jediným mužským potomkem carského páru. Žil tak jako ve skleníku, neustále obklopen osobními strážci. Z dosahu mu odstraňovali všechny zdánlivě nebezpečné předměty, byl prakticky nedotknutelný. Žil v těžko pochopitelném stresu: všichni se o něj báli a bylo mu jasně řečeno, že právě on je jedinou budoucností dynastie a Ruska.

Rasputin se za jeho zdraví poprvé pomodlil na podzim 1906. Už v prosinci 1906 pak cara požádal, aby se mohl přejmenovat na Rasputina - Novika, aby tak dal vyniknout svojí přeměně a zdůraznil, že i jiné dokáže obnovit, přeměnit, léčit… Car svolil a celý Petrohrad si začal šuškat o Rasputinových zázračných schopnostech. Carevna se radovala, že jeho přítomnost dokáže chlapce zbavit bolestí. Někteří historici na základě popisu událostí uvažují o tom, že Rasputin careviče zhypnotizoval a v hypnóze ulevil jak bolesti, tak jeho stresu. 

Nešlo ale jen o to. Hned na jaře roku 1907 Alexeje postihlo silné krvácení. Carevna přivolala Rasputina, aby se za chlapce modlil. Pacient se druhého dne skutečně uzdravil. A to nic není oproti situaci v roce 1912. Carevič cestoval kamsi v kočáře, jenže ten na rozbité cestě drncal tak moc, že hocha postihlo silné vnitřní krvácení do stehen a slabin. Objevil se masivní hematom. Alexej ležel v horečkách. Zdálo se, že brzy zemře. Rasputin tou dobou pobýval na Sibiři. Carevna ho o situaci zpravila telegramem a on odvětil, že Bůh vidí její slzy, slyší její modlitby a nenechá maličkého zemřít. Nemá se prý obávat a nemá nechat lékaře, aby následníka trůnu zbytečně obtěžovali.

Zní to jako recept na katastrofu, ale carevna se ho držela. První den horečky neklesaly. Lékaři matku upozorňovali, že takto Alexej nejspíš zemře. O den později se však jeho zdravotní stav rychle zlepšil. Jak se stalo, že Alexej přežil? To se nikdy nedozvíme. Vysvětlení je více: od prosté náhody až po to, že zklidnění jeho matky a zákaz dalších úmorných procedur napomohlo přirozenému vyléčení. 

Pád mocného muže

Rasputin se každopádně stal zcela nepostradatelným členem carského doprovodu. Mužem, jehož názory rozhodovaly. Vůbec se neštítil toho využívat. Nechával se štědře uplácet, intrikoval proti svým nepřátelům, nechával z úřadů odstranit sobě nepohodlné osoby. Jeho spirituální praktiky a postoje ho postavily do ostrého konfliktu s církví. Věřil, že aby mohl získat odpuštění, musí nejdříve zhřešit. A tak se oddával alkoholu a četným sexuálním avantýrám. Když měl dost, stejně vášnivě se trestal. Ničil své tělo a odpíral si vše. Bral na sebe i veškeré klepy a veřejné skandály, protože ho měly chránit před hříchem pýchy. 

První velký střet zažil se svým bývalým učedníkem Sergejem Michajlovičem Trujanovem. Ten ho ještě coby mnich Iliodor až fanaticky uctíval - do té doby, než přišel na Rasputinovy sexuální úlety. V červenci 1914, pouhých několik dní před vypuknutím války, na Rasputina poštval fanatičku, která v mnichovi viděla nástroj Antikrista. Bodla ho nožem do břicha tak závažně, že lékaři Rasputinovi předvídali smrt. Tan ale přežil. 

Rasputin se ale zamotal do pavučiny, ze které nemohl uniknout. Ovlivňoval carskou rodinu, ale znepřátelil si nejen církev a konzervativní šlechtu, ale také anarchisty, komunisty… zkrátka skoro všechny. Nesouhlasil s válkou, kterou z principu upřímně nenáviděl a považoval ji pro Rusko za politickou chybu. Když chtěl jet žehnat vojákům do prvních linií, vzkázal mu velkovévoda Mikuláš, tehdy vrchní velitel vojsk, že ho raději pověsí, než aby ho nechal promluvit k vojákům.  

Válka a krize ruského státu ale Rasputina na krátko vynesla na vrchol moci. Přesvědčil cara, že mu Bůh seslal vizi. V té bylo jasně dáno, že Rusko může zachránit jen car osobně vedoucí armádu. Mikuláš II. byl na takovou věc špatně připraven a nejspíš si to i sám uvědomil, ale síle zjevení nedokázal odolat. Zatímco car zhoršoval vojenskou situaci svých armád na frontě, Rasputin neomezeně vládl u dvora. S carevnou manipuloval, jak zrovna potřeboval. V té době vystoupal na vrchol i jeho cynismus. Kyvadlo mezi dekadencí a flagelací, tedy smilněním a následným bičováním, kmitalo čím dál víc. 

TIP: Falešná velkokněžna z rodu Romanovců: Kde se vzala Anna Andersonová?

Nebylo divu, že se skupina šlechticů v prosinci roku 1916 shodla na tom, že musí být zavražděn. O samotném aktu máme jen svědectví Rasputinova vraha Felixe Felixoviče Jusupova. Podle něj Rasputin ve sklepě Jusupovova domu přežil otravu arzénem v koláčích a víně i kulku z revolveru. Bylo třeba dvou dalších úderů šavlí, aby jej přemohli. Bezvládné tělo spiklenci vhodili do řeky - snad pro jistotu, aby se znovu nevrátil. Prvního ledna 1917 našli Rasputinovo tělo pod ledem. 

Výzkum britských vědců odhalil, že hladinu pohlavního hormonu testosteronu u mužů do značné míry určuje prostředí, v němž dotyčný muž vyrůstal jako dítě. Jejich závěry jdou proti dosavadním představám, podle nichž je produkce testosteronu určovaná především geneticky.

Hlavní roli v tomto výzkumu sehrálo 297 mužů původem z Bangladéše, od mladíků až po muže středního věku. 107 jich žije v Bangladéši, 59 migrovalo do Velké Británie v dětství, 75 přišlo do Velké Británie v dospělosti a 56 těchto mužů se narodilo imigrantům ve Velké Británii. K nim ještě přidali 62 Britů evropského původu.

TIP: Čím více, tím tvrději: Za výběr hudby je zodpovědný testosteron

Výsledky výzkumu mužů potvrzují situaci nedávno odhalenou u žen, kdy podmínky třetího světa, tedy nedostatek zdrojů a nadbytek infekcí, souvisejí s nízkým množstvím pohlavních hormonů. Čím dříve se muži z Bangladéše dostali do Velké Británie, tím více měli testosteronu a také byli tím vyšší oproti mužům, kteří zůstali v Bangladéši. Vysokou hladinu testosteronu měli i muži narození imigrantům z Bangladéše ve Velké Británii.

Američtí biologové se zaměřili na látku zvanou imidakloprid, o níž se ví, že ovlivňuje schopnost učení a paměť u včel. Nieh a Eiri zjistili, že když včely zkonzumují byť jen malé množství imidaklopridu, odmítají pak opylovat rostliny s méně sladkým nektarem, který jim dříve chutnal a který také představoval důležitou součást výživy pro celou kolonii. „Za normálních okolností včely svým tancem předávají ostatním obyvatelkám úlu informace o zdroji potravy. Včely, které létají na rostliny ošetřené pesticidem, však tančí méně,“ dodává Eiri.

TIP: Včely stále záhadné: Co se děje ve včelím úlu

Problémy způsobené imidaklopridem by mohly dramatickým způsobem snížit množství zdrojů potravy a tím ohrozit zdravý vývoj v koloniích. Včelstva se již dlouhou dobu potýkají se syndromem kolapsu včelstev, kvůli němuž přišli včelaři v Severní Americe a Evropě o celou třetinu včelí populace. Zdá se, že imidakloprid nebyl v některých zemích Evropy zakázán nadarmo. Nyní jsou jeho účinky ostře sledovány i ve Spojených státech, které se možná brzy stanou další zemí, kde se tento pesticid nebude smět používat.

Jako synovi podnikatele – mydláře – umožňovalo Edmundu Halleymu (1656–1742) rodinné jmění plně rozvíjet vlastní zájmy, mezi které patřila od útlého dětství především matematika. Studoval na Oxfordu a své první dílo publikoval ještě jako univerzitní posluchač: týkalo se našeho solárního systému a slunečních skvrn, a přestože bylo v té době velmi neobvyklé, aby student vydával knihu, měl k tomu Halley jak odborné znalosti, tak dostatek prostředků. 

V roce 1676 vyrazil na dlouhou expedici na ostrov Sv. Helena, kde studoval stálice jižní polokoule. Když se o dva roky později vrátil do Anglie, sestavil nový katalog jižních hvězd – Catalogus stellarum australium. Přehled obsahoval velmi přesné polohy více než tří stovek hvězd, a po dlouhé době se tak našel člověk, který se precizností vyrovnal proslulému Tychu Brahovi (jen si musíme uvědomit, že druhý zmíněný neměl k dispozici dalekohled). Po návratu pak Halleyho zvolili členem Královské společnosti. 

V roce 1698 vedl velkou výpravu na lodi Paramore s cílem zkoumat magnetismus Země. Expedice trvala dva roky a vznikla díky ní podrobná mapa zemského magnetismu, kterou Halley v roce 1701 publikoval v díle Obecná mapa o odchylkách kompasu (anglicky General Chart of the Variation of the Compass). V roce 1703 jej jmenovali profesorem geometrie na Oxfordu a o 17 let později převzal po Johnu Flamsteedovi post královského astronoma, který pak zastával až do své smrti v roce 1742.

Vlasatice se vrací

Jak bylo v té době poměrně běžné, patřil Halley mezi renesanční vědce, kteří se věnovali mnoha oblastem. Lze jej označit především za vynikajícího pozorovatele, jenž už – na rozdíl od svých předchůdců – mohl využít dalekohled a pokročilou matematiku. A mimo jiné přesvědčil samotného Newtona, aby své stěžejní dílo vydal knižně, přičemž jeho publikování sám financoval. 

Halley rovněž pečlivě prošel historická pozorování a v roce 1705 popsal v díle Astronomiae cometicae synopsis objev, díky němuž zná dnes jeho jméno téměř každý. Na základě sledování vlasatic z roku 1456, 1531, 1607 a 1682 v něm tvrdil, že se ve skutečnosti jedná o jediné těleso, které se k nám vrací s periodou mírně přesahující 75 let. Další návrat komety pak předpověděl na rok 1758, a přestože se ho sám nedožil, očekávaly vlasatici v inkriminovanou dobu celé zástupy nedočkavých pozorovatelů. Když se skutečně objevila, hovořilo se o triumfu vědy i samotného Halleyho, jehož jméno kometa od té doby nese. 

V roce 1716 navrhl Edmund Halley způsob, jak využít přechodu Venuše přes sluneční disk ke změření vzdálenosti Země–Slunce. Ačkoliv byla v té době praktická realizace obtížná, principiálně je zmíněný postup zcela v pořádku a později se skutečně uplatnil. Roku 1718 učinil vědec další nesmírně důležitý objev: porovnáváním poloh hvězd se starověkými katalogy zjistil, že se některé z nich nenacházejí na stejném místě – že se tedy nejedná o stálice v pravém slova smyslu, nýbrž že se jejich pozice na nebi mění, ovšem lidský život je příliš krátký, než abychom to mohli přímo sledovat.