Dvaašedesátiletý Zdeněk Přikryl absolvoval během posledních patnácti let tolik operací, že by mohl vyučovat katetrizační medicínu z pohledu pacienta. Patří zhruba k tisícovce Čechů trpících tzv. plicní hypertenzí, kdy se cévy plic kvůli abnormálně vysokému tlaku ucpávají, což způsobuje potíže s dýcháním. 

Japonské balonky

Před třinácti lety podstoupil Zdeněk jeden z nejnáročnějších zákroků, jež se v té době na našich operačních sálech prováděly: Lékaři mu třikrát zastavili krevní oběh a čistili mu plíce ručně. Pooperační stav navíc nevypadal nijak povzbudivě, protože se Zdeňkovi zpočátku neobnovila funkce ledvin. Padesáté narozeniny sice již oslavil jako víceméně zdravý, ale operace mu nepomohla úplně. Do drobných plicních cév se chirurg žádným nástrojem nedostane, a zůstává tak jen otázkou času, kdy se potíže obnoví. 

Japonští odborníci však přišli s novým řešením. „Několik japonských center vyvinulo velmi sofistikovaný, ale zároveň nesmírně jednoduchý postup,“ popisuje Pavel Jansa, vedoucí Centra pro plicní hypertenzi Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Při tzv. balonkové plicní angioplastice se do zmíněného orgánu zavede přes tříslo tenký drátek a těsně za ním také balonek o průměru pouze několika milimetrů, jímž se céva snadno roztáhne. Během operace je pacient při vědomí a reaguje na pokyny, jak má dýchat nebo naopak zadržet dech. 

Vše je jinak

Jako jedna z prvních pacientek zákrok podstoupila mladá inženýrka ekonomie a maminka dvou dětí Kamila Gelbičová, která nedávno prodělala embolii, a má tak k plicní hypertenzi nakročeno. Ještě před pěti lety by jí v nemocnici příliš pomoct nedokázali. „Pacienti, kteří mají ‚pouze‘ obtíže, se chirurgicky léčí jen velmi komplikovaně, takže bychom byli spíš zdrženliví a zůstali u konzervativní léčby,“ vysvětluje Jansa.

TIP: Jak obnovit poškozené plíce pro transplantace? Pomohou nám prasata

Dnes už je ovšem všechno jinak: K návratu do plnohodnotného života pomůže balonek o průměru 2,5 milimetru, který obnoví funkci té části plic, jež kvůli zúžení cév nepracovala správně. Pacient může po celou dobu sledovat na obrazovce rentgenové záběry, jak se drátek posunuje jeho hrudníkem, aniž by něco cítil. Zákrok trvající několik desítek minut přesto není bez rizika – chirurg musí být mimořádně opatrný, aby neprotrhl tepnu a nezpůsobil krvácení do plic. 

Zpátky do hor

V závažnějších případech navíc jedna operace nemusí stačit, například Zdeněk Přikryl už balonkových angioplastik absolvoval šest. „Na počátku dosahovaly jeho hodnoty plicního tlaku asi pětinásobku normy, ale postupně jsme se dostali zhruba na jedenapůlnásobek,“ objasňuje lékař. Teď už Zdeněk s přítelkyní jezdí na elektrokole, a u Kamily Gelbičové stačila dokonce jediná katetrizace, aby o několik týdnů později mohla vyjet lanovkou na téměř pětitisícový Mont Blanc. 

Desátého srpna 1519 opouštěla přístav v Seville pětice lodí. Na moře je nevedl žádný kastilský, baskický ani katalánský kapitán, ale zkušený portugalský námořník Fernão de Magalhães. Rodák ze Sabrosy vystoupal na vrchol kariéry ve službách španělského krále Karla I. a v novém domově začal užívat jméno Fernando de Magallanes. 

Narodil se zřejmě na jaře roku 1480 do zchudlé šlechtické rodiny a později osiřel. Asi v deseti letech se na přímluvu vlivných příbuzných dostal jako páže k manželce portugalského krále Jana II. a po roce 1495 sloužil na dvoře jeho nástupce Manuela I. Tam se začal zajímat o zámořské výpravy a zkoumal šanci, jak se nějaké zúčastnit. Roku 1505 se potom skutečně vydal s expedicí Francisca de Almeidy kolem afrického pobřeží až do Indie. 

Zatracovaný i vítaný

V následujících letech se plavil v různých funkcích na lodích mezi ostrovy koření (viz Zkratka na moři), dokonale poznal celou oblast až k dnešním indonéským Molukám a prokázal své schopnosti rozhodného velitele a zdatného námořníka. Postupně přitom dospěl k názoru, že Portugalci používají pro spojení se zmíněnými ostrovy špatnou cestu. Lepší navrhl už Kryštof Kolumbus, aniž by ovšem objevil způsob, jak obeplout americký kontinent. 

Magalhães vůbec nepochyboval o existenci nějakého průlivu a po návratu do Portugalska se pokusil získat pro svoji myšlenku podporu u dvora. Jenže neuspěl a při odjezdu z Lisabonu se mu dostalo chladného, až nepřátelského rozloučení. Vydal se tedy do Španělska na dvůr mladého Karla I., což ho v očích tehdejší portugalské elity pasovalo do role zrádce. Každopádně přijetí u sousedů nemohlo být vřelejší a panovník i jeho okolí vyjadřovali nad návrhem uspokojení. Jisté rozpaky ovšem budily Magalhãesovy nároky na výši odměny. Navíc mnozí námořníci a obchodníci v tamních přístavech pohlíželi na příchod Portugalce ke dvoru s nelibostí a jeho požadavky na jmenování do čela expedice je pobuřovaly. 

Posádka ze všech koutů

Nakonec se Magalhães s králem dohodl a stanul v čele odvážného podniku. Do dalších pozic panovník jmenoval Gaspara de Quesadu coby velitele lodi Concepción a Juana de Cartagenu jako Magalhãesova zástupce, který ovšem neměl o námořnictví sebemenší potuchy. Hlavní kvalifikace u něj spočívala v příbuzenském vztahu s arcibiskupem Fonsecou. Byl totiž obecně považován za jeho syna z nelegitimního svazku, a proto se mu dostalo významného postu v podobě velení na největším plavidle flotily – San Antoniu. 

Posádka byla skutečně pestrá a nepatřili do ní jen Kastilci či Baskové, ale také několik Vlámů, Portugalců, Francouzů, Němců a Italů, z nichž nejvíc proslul Antonio Pigafetta. Na cestě poctivě vedl deník, a současníkům i pozdějším historikům tím zajistil spolehlivý pramen informací o tříleté plavbě. Při zastávce na Kanárských ostrovech se pak podařilo najmout další dvě desítky dobrodruhů, a celkový počet členů výpravy při plavbě přes Atlantik tudíž mohl dosáhnout téměř 270. 

Magalhãesovi agenti nakupovali rovněž zboží, jež se mělo vyměňovat na ostrovech koření. Textil, skleněné korálky, náhrdelníky a náramky, zrcátka i nože, ale také dvacet tisíc rolniček – to vše bylo pečlivě uloženo v podpalubí plachetnic, spolu s náhradními plachtami a lany, zásobami potravin, materiálu na opravu plavidel i nářadí pro lodní truhláře a tesaře. 

Nástrahy cest

Magalhães stanovil směr plavby pro první část cesty. Poté co jeho expedice jako všechny španělské výpravy přes Atlantik dosáhla Kanárských ostrovů, pokračovala jižněji než lodě mířící obvykle ze Sevilly ke břehům Nového světa: Střední Amerika už byla dostatečně prozkoumaná, aby bylo jasné, že tam se žádný průplav nenachází. Zbývala tak jedině trasa na jih. 

V polovině prosince zakotvila flotila na čtrnáct dní k odpočinku a k opravě lodí v zálivu dnešního Rio de Janeira, kde došlo k těžkému sporu mezi Magalhãesem a některými jeho muži, zatím ovšem bez fatálních následků. V prvních týdnech roku 1520 pak postupovali podél pobřeží jen pomalu, také proto, že velitel vysílal nejmenší loď Santiago do každé zátoky, aby neminuli vysněnou cestu napříč kontinentem. Ohromné naděje a následně i velké zklamání přinesl průzkum masivního ústí Río de la Plata. Posádka se však nakonec musela otočit, protože se ukázalo, že se v místě pouze vlévají do oceánu veletoky Paraná a Uruguay. 

Zažehnaná vzpoura

Koncem března objevil kapitán Santiaga další hlubokou zátoku. Magalhães ji pojmenoval San Julián a rozhodl se rozbít zimní tábor v místě, kde úzké hrdlo pevniny chránilo kotvící lodě před vlnami. Výpravu však tehdy neohrožovalo jen počasí, ale především vnitřní konflikt. Dlouhé prodlevy, žádné úspěchy a osobní nevraživost přerostly v otevřenou vzpouru. V jejím čele stanul Gaspar de Quesada a dokázal na svou stranu získat kapitány tří lodí. 

Magalhães ovšem jako muž činu nehodlal rebelii tolerovat. S posádkou dvou zbývajících plavidel proto na ležení vzbouřenců zaútočil a zcela je překvapil. Zahynul při tom jeden z vůdců odporu, Luis de Mendoza, zatímco jeho zbylí komplicové skončili před soudem. Ten následně vyřkl jediný možný rozsudek, a sice smrt. Quesadu sťali a jeho tělo rozčtvrtili, kdežto Juana de Cartagenu a Pedra Sáncheze de la Reinu dal velitel výpravy vysadit jen s minimálními zásobami na pustém pobřeží a ponechal je osudu. Ostatní vzbouřenci šli do želez a přes zimu museli vykonávat ty nejtvrdší práce. Nakonec je však Magalhães omilostnil, takže se vrátili na své lodě pod novými veliteli. 

Konečně naděje

Ani v zimním táboře nezapomínal portugalský objevitel na cíl výpravy a vysílal z chráněné zátoky do neklidných vln loď Santiago v čele Juanem Rodríguezem Serranem. Plachetnice však při svém dobrodružném počínání ztroskotala asi sto kilometrů od základny. Serrano se nepokusil dovést trosečníky zpět do hlavního tábora, ale poslal tam jen dva muže s hlášením. Poté nařídil vystavět přístřešky, v nichž skupina vyčkala na příjezd zbylých lodí. Plavidla dorazila s počátkem místního jara, a v prvních říjnových dnech tak mohli pokračovat k jihu. 

Počasí je ovšem v dané oblasti zrádné a náhlé silné bouře nepředstavovaly nic výjimečného. Při jedné z nich ztratily lodě vzájemný kontakt, a teprve když vichr ustal, mohl Serrano na plachetnici Concepción začít hledat Magalhãesovu skupinu. Objevil ji v zálivu Posesión, kam se uchýlila před běsnícími živly – a také veliteli hned oznámil, že při pátrání po jeho lodích narazil na slibnou zátoku, možná konečně ústí průlivu. Jak ukázaly následující dny a týdny, tentokrát už nešlo o planou naději… 

Do nitra průlivu

Lodě pluly stále hlouběji do úžiny, kterou Magalhães nazval kanálem Všech svatých, zatímco dnes ji v mapách najdeme pod jeho jménem. Výprava se brzy rozdělila, aby mohla lépe zkoumat břehy v místech, kde se vodní plocha podstatně rozšiřovala. Tam bylo nutné najít mezi ostrůvky bezpečnou cestu k západu, přičemž veliteli dělaly velké starosti četné ohně na jihu, v nichž spatřoval snahu domorodců vlákat je na útesy Ohňové země. 

Při cestě průlivem zmizela Serranova loď Concepción a také plachetnice San Antonio v čele s dalším Portugalcem ve službách Karla I., Estebanem Gómezem. Ten byl rozhodnut využít první příležitost k návratu do Španělska, a skutečně tak učinil. Když ovšem v květnu 1521 dorazil do Sevilly, uvěznili ho jako zběha. Ve vězení strávil víc než rok a propustili jej až poté, co jiní námořníci promluvili o strázních, kterým expedice čelila od prvních měsíců na vlnách oceánu.

Tragédie v Pacifiku 

Po překonání pěti set nebezpečných kilometrů se výprava 28. listopadu 1520 ocitla tváří v tvář nedozírné vodní ploše a Magalhães ji nazval Tichým oceánem. Silně ho ovšem zneklidňoval osud zmíněných dvou plavidel, s nimiž ztratil kontakt. Nevydal se tedy na západ, ale vrátil se, aby je hledal. Zatímco San Antonio s Gómezem již mířila zpět do Evropy, s Concepción se velitel šťastně setkal, načež společně pokračovali k severozápadu.

Magalhães očekával, že během několika dní dospějí k ostrovům koření, cesta však trvala téměř čtyři měsíce a část posádky při ní zemřela na kurděje. Poté co objevili Mariany, zakotvili u filipínského Mactanu, a téměř tak dosáhli svého cíle. Portugalský mořeplavec dokonce dokázal pokřtít místního vládce Humabona a jeho ženu Humamay, zatímco se námořníci vzpamatovávali z náročné plavby. Velmi nerozumně se však zapletl do lokálních sporů a slíbil panovníkovi, že ho zbaví nepřátel z vedlejšího království. 

Jenže výprava skončila katastrofou: Magalhães byl 27. dubna 1521 i s posádkou přepaden krátce po vylodění, a přestože je jejich brnění dobře chránila před deštěm šípů a kopí, neutuchající útok byl pro morálku Evropanů zdrcující. Když nakonec jejich velitele poranila na noze otrávená šipka, načež ho domorodí válečníci strhli k zemi a zabili, odpor námořníků se zlomil. Magalhães padl a posádka utekla zpátky na loď. Slavnému objeviteli bylo 41 let. 

Zrada a útěk do bezpečí

Vedení výpravy se pak ujali Serrano a Magalhãesův švagr Duarte Barbosa, oba však záhy padli do léčky pokřtěného krále. Spolu s třemi desítkami dalších námořníků přijali 1. května jeho pozvání k hostině, na palubu se již ovšem nevrátili. Barbosu zabili u slavnostní tabule, zatímco druhý muž utrpěl těžké zranění. O jeho následném osudu nemají historikové jasno, ale v jednom se shodují: Po odchodu na pevninu už členové expedice Serrana nikdy neviděli.

Při sčítání ztrát předešlých dní vyloučili důstojníci obsazení všech tří lodí plnohodnotnými posádkami. Druhého května se tedy zbylých 115 námořníků rozdělilo na paluby Trinidadu a Victorie a zapálenou Concepción ponechali na jejím posledním kotvišti. Po šesti týdnech plavby mořem plným mělčin je místní lodivod dovedl do Bruneje, kde Evropany fascinovalo obrovské bohatství tamního vládce i nádherný porcelán. Po měsíci pak výprava vyplula k Molukám, na ostrůvku Tidore se v listopadu 1521 pustila do intenzivního směnného obchodu s tamním sultánem, a když zboží došlo, vydala se obě plavidla konečně domů.

Poslední, kdo přežili

Expedice zamířila k západu, ale posádka Trinidadu záhy věděla, že loď už dlouhou cestu nevydrží. Nepřestávala nabírat vodu a po marné snaze vyřešit potíže přímo na moři musel kapitán zavelet k návratu na Moluky. Tam sice jeho muži plavidlo opravili, nicméně pokus o zpáteční plavbu ke břehům Ameriky skončil nezdarem. Druhý návrat k Molukám potom dílo zkázy dovršil: Plachetnice se zmocnili Portugalci, posádku uvěznili a Trinidad nakonec úplně zničila bouře. Většina zajatců zemřela v portugalském vězení a po letech se do Španělska vrátilo pouze pět námořníků. 

Zbývající Victoria plula s rostoucími problémy dál k západu. Posádce se zoufale nedostávalo jídla, takže hlad a nemoci zabily dvě desítky mužů. Když na začátku července konečně dorazili k portugalským Kapverdám, velel Juan Sebastian de Elcano zakotvit v naději, že si zásoby doplní. Podezřelé chování úředníků, kteří se zjevně chystali k nějakému úskoku, jej ovšem donutilo opustit přístav tak rychle, že tam patnáct jeho námořníků zůstalo. Loď nakonec 6. září 1522 dosáhla jihošpanělského přístavu Sanlúcar de Barrameda, a jako první v historii tak absolvovala cestu kolem světa. Ačkoliv byla zubožená, vezla ohromný poklad v podobě šestadvaceti tun koření, což se prakticky rovnalo zlatu o stejné hmotnosti. 

Nebezpečný podnik

Prodej nákladu z podpalubí Victorie bohatě zaplatil vše, co na výpravu vynaložil Karel I. a jeho věřitel Cristóbal de Haro, jeden z nejbohatších bankéřů a obchodníků na Pyrenejském poloostrově. Odhlédnuto od výnosů byla ovšem bilance tragická: S Victorií se vrátilo jen osmnáct mužů, patnáct jich připlulo později z Kapverdských ostrovů a pět z portugalské Indie. Asi padesát námořníků tvořících posádku San Antonia pak odplulo zpět do Španělska dřív, než spatřili vody Pacifiku.

TIP: Byl Kryštof Kolumbus skutečně prvním Evropanem, který doplul až do Ameriky?

Současníci na jednu stranu celý podnik vysoce hodnotili, nicméně obrovské materiální i lidské ztráty před jeho opakováním varovaly. Trvalo přes padesát let, než se na cestu kolem světa odvážil další dobrodruh. Ani korzár Francis Drake ve službách anglické královny Alžběty I. tak ovšem neučinil dobrovolně, nýbrž pod tlakem okolností. Magalhãesova a Elcanova plavba přesto zůstaly mimořádně ceněným počinem mořeplaveckého umění zlatého věku plachet. 

Černé díry patří jednoznačně mezi největší „tahouny“ výzkumů teoretických astrofyziků. Exotické objekty, v nichž se platné fyzikální teorie dostávají na své hranice a za ně, obestírá řada záhad. Prozatím víme, že existují tři typy: Hvězdné černé díry tvoří výsledek vývoje velmi hmotných stálic a jejich hmotnost nejspíš nepřesahuje 150násobek Slunce. Černé veledíry se nacházejí v jádrech galaxií a dosahují zhruba milionu až deseti miliard slunečních hmotností. Na pomezí uvedených dvou kategorií leží černé díry střední hmotnosti, jejichž pozorování jsou však v současnosti spíš nejistá.

TIP: Výstřednosti temných monster: Největší, nejmenší a kanibalské černé díry

Uvedené typy tedy známe. Lze ovšem odhadnout, jak často se ve vesmíru vyskytují? Nedávno publikovaná práce zkoumala rozmanitost černých děr jednotlivých hmotností a propojila modely vývoje stálic, dvojhvězd a chemismu v rámci galaxií. Porovnáním se současnými pozorováními pak badatelé dospěli k závěru, že se v kosmu musí nacházet přinejmenším 40 trilionů hvězdných černých děr (40 000 000 000 000 000 000). V místním vesmíru to v průměru znamená, že jejich celková hmotnost víc než stonásobně překonává hmotnost veleděr v jádrech galaxií.

Vztahy mezi organismy v prostředí mohou být z našeho pohledu nečekané a někdy až šokující. Platí to i pro pozoruhodný ekologický vztah mezi destruktivními invazními krysami a rybkami na korálových útesech, který objevili odborníci pod vedením Rachel Gunnové z britské Lancasterské univerzity. Své výsledky badatelé zveřejnili v časopisu Nature Ecology and Evolution.

Dopady krysí invaze

Ačkoliv to na první pohled může znít poněkud překvapivě, invazní krysy obecné (Rattus rattus) svou přítomností na korálových ostrůvcích, které jsou součástí Čagoských ostrovů v Indickém oceánu, mění teritoriální chování ryb pod hladinou.

Konkrétně jde o elegantní, asi deseticentimetrovou rybku jménem sapínek drahokamový (Plectroglyphidodon lacrymatus), která spásá řasové porosty na korálech. Badatelé zjistili, že sapínci, kteří jsou jinak dost agresivní a urputně brání svá malá teritoria s porosty řas, jsou u ostrovů plných krys jako vyměnění.

Krysy pochopitelně nepůsobí přímo na korálové rybky. Jde o ptačí trus – krysy totiž na malých ostrůvcích na mnoha místech světa brutálně likvidují místní populace mořských ptáků. Požírají jejich vajíčka a zabíjejí mláďata, někdy i dospělé ptáky. V důsledku toho na ostrůvcích s krysami skoro žádní ptáci nehnízdí a dramatický pokles početnosti ptáků na ostrůvcích způsobil, že tam vody padá mnohem méně ptačího trusu.

Křehká rovnováha

To znamená mnohem méně dusíku a dalších živin pro růst řas na korálech, takže řas je tam pak podstatně méně. Sapínci musejí mít větší teritoria, aby se vůbec uživili. Bránění větších teritorií je ale více namáhavé a sapínkům se nevyplatí vydávat tolik energie na jejich obranu.

TIP: Invaze krasavců: Proč jsou perutýni ohniví v oceánu tak úspěšní?

Zda a do jaké míry změny chování rybek ovlivní celý ekosystém vědci zatím netuší. Podle Rachel Gunnové to ale hrozí. Změny by tak v budoucnu mohly pocítit i některé druhy korálů a další druhy ryb, které tropické ostrůvky obývají. Podle doktorky Sally Keithové, hlavní lektorky mořské biologie na Lancasterské univerzitě a spoluautorky studie, představují změny v chování obvykle první reakci zvířat na změnu prostředí. Výzkum podle ní názorně ukazuje, že dopady takových změn lze pozorovat i napříč biomy – od pozemských vetřelců až po mořské ryby. 

V mexické metropoli Ciudad de México se dodnes nacházejí pozůstatky kdysi rozlehlého jezera Texcoco, které z větší části vysušili španělští dobyvatelé. V této oblasti bývalo centrum říše Aztéků, kterému dominoval mocný městský stát Tenochtitlán. Své stopy zde ale zanechaly i kultury mnohem starší, které zde žily dávno před Aztéky.

V padesátých letech byly na bývalých březích jezera Texcoco objeveny stopy lidské přítomnosti z doby krátce po konci nejmladší doby ledové, společně pozůstatky mohutných mamutů kolumbuských (Mammuthus columbi). Od té doby probíhá jejich výzkum a stále je co objevovat.

Sezónní lovecký tábor u jezera

Nové analýzy archeologů mexického Národního institutu antropologie a historie (IMAH) prozradily, že velmi pravděpodobně jde o pozůstatky sezónního tábora lovců mamutů a rybářů, kteří zhruba před 9 tisíci let lovili v této oblasti. Jde o nejstarší doklady lovu velkých zvířat v Mexickém údolí.

Pozůstatky loveckého tábora s kly mamutů kolumbuských. (foto: IMAH, CC0)

Lov mamutů kolumbuských musel být fascinující a zároveň velmi riskantní. Šlo o jednoho z největších známých druhů mamutů – dosahovali výšky kolem čtyř metrů a vážili okolo 10 tun. Vyzbrojeni byli obrovskými zahnutými kly. Obývali území mezi severní částí dnešních USA a Kostarikou. Vzhledem k nálezům z dalších míst museli být mamuti, jejichž pozůstatky byly objeveny u jezera Texcoco, jedněmi z posledních svého druhu. Zhruba v té době totiž jejich druh vyhynul.

TIP: Dávní lovci: V Mexiku odkryli pasti na mamuty staré 15 tisíc let

Podle archeologů je zmíněná lokalita poměrně neobvyklá. V Mexiku se podobné pravěké lovecké tábory nacházejí především v jeskyních a ve skalách hornatých oblastí na severu Mexika, nikoliv v otevřené krajině, jakou tehdy byla oblast jezera Texcoco. „V současnosti máme k dispozici pokročilé metody a technologie, které nám dovolují detailně analyzovat lokalitu u jezera Texcoco,“ uvádí koordinátorka projektu Patricia Pérez Martínez. „Můžeme rekonstruovat celou krajinu té doby a zkoumat, jak v ní žili tehdejší lidé.“

Pokud chceme vystopovat první pokusy o přesnou, přitom z krytu vedenou, palbu, musíme se vypravit do Severní Ameriky 18. století, do doby americké války za nezávislost. Právě tam dokázala nepočetná skupina ostřílených lovců či farmářů vítězně vybojovat mnohá střetnutí s početnější, ovšem pro boj v otevřeném poli cvičenou britskou armádou. Precizně zhotovené lehčí pušky menších ráží (typu Kentucky) napáchaly v řadách britských červenokabátníků ohromné ztráty. 

Své ostrostřelecké oddíly zavedl kromě poučených Britů ve své armádě rovněž Napoleon Bonaparte. S moderními zbraněmi drážkového vývrtu bojovali ostrostřelci také v americké občanské válce (1861–1865) na straně unionistů i Konfederace. Před prvním světovým konfliktem pak Britům opět „zatopili“ přesní střelci z řad holandských Búrů bránících svoji nezávislost (do roku 1902). Přes tyto skutečnosti považovali světoví odborníci vojenskou mašinerii ostrovního impéria v létě 1914 za světovou jedničku, a to jak výzbrojí, tak zkušenostmi. Brzy však došlo na více než vyrovnané setkání britských střeleckých pluků (Rifle Regiments) s německými pluky polních myslivců (Jägern), mezi nimiž se pohybovali nepočetní odstřelovači (Scharfschütze).

Německý náskok 

Vilémovské císařství mohlo na počátku první světové války pohodlně využívat svůj nesporný technický náskok. V porovnání s ostatními velmocemi vyslalo do bojových operací – jako jediný účastník konfliktu – také vycvičené odstřelovače. Sice se nejednalo o nijak zvlášť početné specialisty, přesto však tito muži, vyzbrojeni nejkvalitnějšími puškami tehdejší doby (Mauser Gewehr 98), dokázali své protivníky hned od počátku bojů sprškou přesně mířených ran zaskočit. 

Ještě na přelomu století bývalo ve všech „lepších společnostech“ Evropy zvykem vyrazit s přáteli i širší společností na oddechový lov. Prestižní událost nebyla samozřejmě přístupná každému a zbraně k ní určené představovaly navíc pro většinu tehdejší mužské populace kontinentu předměty nedosažitelné ceny. Jenomže díky technickému pokroku i růstu životního standardu středních vrstev to bylo právě Německo, kde se i střední třída mohla začít vyžívat v honech a lovech. Civilní zbrojní trh proto chrlil závratné množství přesných zbraní i optických přístrojů – puškohledů. 

Zdokonalený mauser 

Středoevropská společnost (české země nevyjímaje) holdovala ve velkém také terčové střelbě, takže mnoho mladých mužů při rukování do armád centrálních mocností již umělo přesně střílet. Mezi civilní populací v této části Evropy lze navíc mluvit o značném rozšíření zbraní nejrůznějšího charakteru. S příchodem války se proto přímo nabízela možnost nařídit „z moci úřední“ povinné odevzdání loveckých či terčových pušek, často osazených kvalitními komerčními optikami. Jenom Německo takto zrekvírovalo asi 15 000 puškohledy osazených loveckých kulovnic. Ani císařské armádní velení ovšem nepočítalo se zahájením poziční války takového rozsahu. V bahně zákopů se brzy projevila náročnost údržby zabavených civilních pušek, které výrobci navíc často komorovali ještě na starší a nedostatečně výkonný náboj Patrone-88.

Němečtí konstruktéři vyřešili armádní poptávku po speciálních odstřelovačských puškách racionálním doporučením transformovat již stávající standardní vojenské opakovačky Gewehr 98. V praxi vypadala konverze tak, že vybraná kulovnice putovala k armádnímu zbrojíři, často s předválečnou praxí v civilním sektoru zbraní a střeliv. Po několikadenních úpravách, z nichž tu nejdůležitější představovalo osazení těla zbraně optikou, ji zbrojíř znova zastřílel a doladil veškeré nepřesnosti. Časově i finančně náročná přestavba přinesla dokonalou zbraň označovanou jako Scharfschützengewehr 98. Při střelbě pěti ranami na 100 m neměl rozptyl střel přesahovat třícentimetrový kruh. 

Pro jedno oko

V otázce puškohledů se vojáci mohli spolehnout na kvalitní a zavedené výrobce optik. Tradiční značky jako Busch, Zeiss, Voigtlander představovaly dominantní světové producenty, takže Německo a Rakousko-Uhersko produkovaly tolik puškohledů a dalekohledů jako zbytek světa dohromady. Tubus puškohledu ukrýval až šest čoček, které dokázaly přiblížit cíl lidskému oku s více než čtyřnásobným zvětšením. Vojáci je mohli používat i za zhoršené viditelnosti a díky ocelové konstrukci pláště nedocházelo k rychlému poškození optik. V otázce polohy umístění optiky na tělo zbraně se více osvědčil také německý způsob preferující odnímatelné uložení tubusu puškohledu nad osou zbraně, který tak v případě náhlé potřeby umožnil využít klasická mechanická mířidla. 

Zbývá dodat, že na straně centrálních mocností namontovali na své pušky Mannlicher M95 optiku také vojáci podunajské monarchie, byť se jednalo o skromnější počty. V případě rakousko-uherských odstřelovačů využil erár rovněž zabavené lovecké zbraně, jež pomohly překlenout nedostatek speciálně konvertovaných zbraní z počátku konfliktu. Pomyslný ráj odstřelovačů pak představovalo italské bojiště, kde terén s vysokými horami umožňoval daleký výhled i možnost bez většího ohrožení střílet na níže položené jednotky nepřítele.

Britská odpověď 

Londýn speciálními jednotkami odstřelovačů na počátku konfliktu nedisponoval. Také první pušky s optickými zaměřovači se na francouzské bojiště dostaly až na začátku roku 1915. Přitom šlo o směsici značně kuriózních ráží; největší z nich dosahovala hodnoty až 15,2 mm! Výhoda takovýchto „kopajících“ zbraní spočívala především ve schopnosti prorazit německé ochranné pancéřování polních střílen, za nimiž se krčili střelci nepřítele. Několik britských důstojník nakonec vyvinulo tlak na své velení ve snaze získat pro armádu standardní odstřelovačskou pušku. 

To se jim nakonec podařilo a přesná Mk III Short Magazine Lee-Enfield (SMLE) konkurenční Mauserův výrobek v mnoha ohledech dokonce překonávala. Kratší hlaveň doplňoval rychleji pracující závěr, spoušti stačilo jemnější stisknutí a nábojová schránka či zásobník pojaly deset nábojů. Odpovědní činitelé se pak více natrápili při hledání nejvhodnější optiky. Než došlo k jasné standardizaci, armádní puškaři museli montovat civilní a lovecké zaměřovače, které doplňovala celá škála francouzských nebo dokonce německých puškohledů. Britská armáda nakonec rozdala své zakázky hned několika firmám. 

Nejvíce se pak rozšířily tři typy puškohledů. Mnoho chvály získala americká pětinásobně zvětšující optika A5 produkovaná firmou Bausch & Lomb pro Winchesterovu zbrojovku, přestože koncepčně kopírovala zastaralé modely konce 19. století. Dohodoví odstřelovači, tedy alespoň ti z britského impéria, získali nakonec svou kvalitní páteřní zbraň.

Jedna z věcí je však přesto před německými soupeři značně znevýhodňovala – nevhodně, stranou osy hlavně umístěná optika (nalevo). Je to s podivem, ale masově užívaný princip asymetrické boční montáže nenahradila během celé války žádná alternativa – střelci se tak museli přeučovat na míření levým okem či zaujímat nejrůznější krkolomné pozice při střelbě. Boční optikou osazená enfieldka se rovněž nedala uspokojivě prostrčit běžnými přenosnými ani statickými zákopovými střílnami – odstřelovač tak zůstával při střelbě častěji nechráněn.

Ostatní snajpři Dohody 

I když museli nepřátelé centrálních mocností své prvotní odstřelovačské manko krvavě dohánět, brzy se svému protivníkovi vyrovnali. Brity přišli v jejich válečném úsilí podpořit také vojáci z dominií. Kromě australských střelců s návyky z buše se nebývale vyznamenali také Kanaďané, vyzbrojení často puškami Ross s optikou Warner & Swasy. Mnoho odstřelovačů země javorového listu se v boji spoléhalo také na osvojený instinkt lesních lovců, zvyklých hodiny nehnutě vyčkávat. Mezi těmito esy exceloval především desátník Francis „Peggy“ Pegahmagabow s 378 potvrzenými zásahy. Celou válkou prošel pouze s jedním zraněním, i když narukoval už roku 1914. 

Francouzi využívali transformovaných 8mm pušek Lebel (Mle 1886 a 1893) či Berthier, v obojím případě v kombinaci s trojnásobně zvětšující optikou APx M1915. Celkově francouzská armáda disponovala mnohem skromnějšími počty odstřelovačů než Němci či Britové. Američané se mohli plně opřít o Warnerovým puškohledem osazenou Springfield M1905. Také „kovbojové“ dokázali se svými puškami v podstatě zázračné kousky, a to i bez optických mířidel. Do dějin vojenství se tak zapsal třeba vojín 113. pěšího praporu Herman Davies, jehož chtěl nadřízený zastavit při snaze ostřelovat přes 900 metrů vzdálené kulometné hnízdo nepřítele. Davis jej ale ignoroval a postupně postřílel celou čtyřčlennou obsluhu německého kulometu se slovy: „To je pro střelbu ještě furt dobrá dálka.“

Na bojišti plném léček 

O působení odstřelovačů ve strastiplných podmínkách západní fronty vzniklo již mnoho článků a publikací, podívejme se tedy na jedno z vedlejších bojišť Velké války, jež si ale v krutosti bojů i počtech obětí s tou západní nijak nezadalo. Dohodové vylodění na tureckém poloostrově Gallipoli v únoru 1915 přineslo kromě rychlého zabřednutí do statického boje také nárůst působení odstřelovačů. Podmínky jim tam přály snad ještě více než v blátě západní fronty. Množství skalisek i početné lesíky zakrslých dubů poskytovaly mužům přesné mušky obou stran neocenitelné maskování, čímž se vzdálenost mezi nimi a nepřítelem mohla ještě více zkrátit. Většina kulek pak neminula své cíle. 

Turci hned po dohodové invazi projevili nebývalou iniciativu a zhotovovali si přímo v narychlo budovaných zákopech množství jednoduchých, ale o to účinnějších maskovacích doplňků. Jejich odstřelovači využívali kupříkladu různé síťované kombinézy, jejichž oky proplétali větve okolní vegetace. Některá svědectví té doby hovoří rovněž o tureckých ženách v roli odstřelovačů.

Jednu z léček, kvůli níž zemřelo v úvodní fázi bojů nemálo australských „zelenáčů“, představoval obyčejný kus světlé látky jakoby zapomenutý na skalním břehu. Nedaleko působil každou noc turecký střelec, jehož trik spočíval v permanentním sledování světlého bodu, viditelného i v noční tmě. Pokaž­dé, když jej zastínil nějaký nebožák, osmanský střelec si mohl připsat úspěšný zásah. Na gallipolské frontě tak nakonec došlo k mnoha vzájemným soubojům přesných střelců obou táborů.

Historie se opakuje 

Je nanejvýš s podivem, že konec Velké války znamenal rovněž dobrovolné opuštění veškerých krví zaplacených dovedností v taktice odstřelování. Generálové všech armád se museli ve svém plánování finančně uskromnit a ostřílení veteráni byli demobilizováni. Například německé oficiální doporučení z pera hlavního velení sdělovalo: „Optická mířidla pušek zužitkovat, neboť stejně jako náhradní díly se již nebudou nadále skladovat. Pušky s optickými mířidly, které vyžadují nějakou opravu, nahradí karabiny.“

TIP: Jak vytvořit lovce: Výcvik snajprů ve světových válkách

Britové počty svých odstřelovačů zredukovali na pouhých osm mužů v pěchotním praporu, Američané jich ponechali (hlavně mezi mariňáky) ještě méně. Jedinou zemí, která to s přesnou střelbou pěchotní zbraní myslela nadále vážně, tak ve 20. a 30. letech zůstal Sovětský svaz. 

Mezi lidoopy jsou orangutani tak trochu outsideři. Nepyšní se přízviskem „nejbližších příbuzných člověka“ jako šimpanzi a bonobové, ani nedisponují tak impozantní postavou jako gorily. Mluví se o nich především v souvislosti se zkázou indonéské přírody a i nejhojnější druh orangutana čelí hrozbě vyhubení. Stihneme tyto dlouho opomíjené a podceňované lidoopy lépe poznat dřív, než je definitivně sprovodíme ze světa bezohledným drancováním přírody? 

Nenávidění „škůdci plantáží“

Mezi roky 1999 a 2015 klesly stavy orangutana bornejského (Pongo pygmaeus) o 150 000 kusů a dnes se jejich počty odhadují na 70 000. Z celkového počtu 64 populací orangutanů bornejských žije jen ve 34 z nich více než stovka zvířat, což je považováno za minimum pro dlouhodobé přežití.

V oblastech, kde byly vykáceny tropické lesy, klesly počty orangutanů na čtvrtinu. Ale odlesňování bohužel není jediná hrozba, které orangutani čelí, protože i v oblastech, kde jsou lesy stále zachovány, spadly jejich populační stavy na polovinu. Orangutani totiž navíc čelí masovému vybíjení. Místní obyvatelé tyto lidoopy nenávidí, protože jim devastují sady a plantáže. Za jediný měsíc roku 2018 zdokumentovali ochránci přírody v jedné lokalitě na sto třicet případů zastřelení orangutana!

Zastavit vybíjení i kácení

Orangutaní samice porodí jednou za šest až osm let jediné mládě a populace lidoopů tak nedokáže přirozenou reprodukcí masové vybíjení nahradit. „I kdybychom teď hned přestali kácet pralesy na Borneu, bude samotné vybíjení orangutanů stačit k jejich naprostému vyhubení,“ konstatuje německá primatoložka Maria Voigtová. Kácení bornejských pralesů však pokračuje, a pokud se nezastaví, bude mít během nejbližších 35 let na svědomí přes 45 000 orangutanů. Ochrana pralesů je naprostou prioritou.

„Současný úbytek orangutanů je především důsledkem jejich vybíjení,“ vysvětluje primatolog Serge Wich. „Jestliže však dokážeme tenhle děsivý trend zvrátit, může se populace orangutanů zase obnovit. Pokud ale ztratíme pralesy, tak to bude navždy. Jenže my tady pralesy stále ještě máme. Pokud se nám podaří pralesy uchovat a zastavit zabíjení orangutanů, máme šanci na návrat těchto lidoopů.“

Třetí orangutan

O tom, jak nedokonale orangutany známe, svědčí fakt, že teprve v roce 1996 vědci rozlišili orangutany z Bornea a Sumatry jako samostatné druhy – orangutana bornejského (Pongo pygmaeus) a orangutana sumaterského (Pongo abelii). Kromě rysů dědičné informace se oba druhy liší také vzhledem a chováním. Pro orangutany sumaterské jsou typické delší chlupy v obličejové části. Tento druh tráví drtivou většinu života v korunách stromů a na rozdíl od svých bornejských příbuzných nesestupuje na zem. Výjimečně lze zastihnout na zemi samce orangutana sumaterského, samice nikdy. Sumaterští orangutani jsou také společenštější a členy tlup poutají o poznání pevnější vazby. 

Až v roce 2017 přibyl k orangutanům ještě třetí druh – orangutan tapanulský (Pongo tapanuliensis). Žije na ostrově Sumatra jižně od jezera Toba v horském pralese Batang Toru. O této populaci orangutanů se sice vědělo už od 30. let minulého století, ale nikdo jí nevěnoval soustředěnější pozornost. V roce 1997 ji začal zevrubněji studovat australský zoolog Eric Meijaard a měl stále silnější podezření, že má před sebou zcela výjimečná zvířata… 

Nejmladší a přitom nejstarší

K zásadnímu průlomu v náhledu na orangutany z Batang Toru přispěla politováníhodná událost, kdy místní domorodci ubili samce orangutana a vědci se dostali k ostatkům zvířete. Na první pohled je zaujaly odlišnosti v anatomii lebky, čelisti a zubů. Z ostatků bylo možné získat DNA a tu podrobit zevrubným genetickým analýzám.

Početný mezinárodní tým pod vedením Erica Meijaarda a Michaela Krützena z university ve švýcarském Curychu se pustil do největší akce spojené se čtením orangutaních genomů. Nestačilo totiž přečíst jen DNA orangutana z Batong Toru. Vědci zevrubně analyzovali dědičnou informaci 37 orangutanů z jiných částí Sumatry a Bornea. Teprve z jejich vzájemného srovnání vyplynulo šokující zjištění. Orangutani z Batong Toru tvoří zcela samostatný druh, který má blíže k orangutanům bornejským než ke svým sumaterským sousedům. Evoluční větev reprezentovaná orangutany z Batong Toru je přitom nejstarší!

Podceňovaný „třetí vzadu“

V zájmu vědců byli orangutani obvykle tím „třetím vzadu“ po šimpanzích a gorilách. Valné mínění neměli vědci ani o intelektu těchto lidoopů, i když v kontaktu s lidmi prokazovali orangutani často překvapivě vyspělé myšlení. Známý je příklad orangutanů, kteří se naučili vykrádat rybářům sítě, přestože vodu nijak nemilují. Sítě vytáhli pomocí dlouhých klacků a pak si na úlovku pochutnali.

V poslední době ale orangutani prokázali schopnosti, které jsme považovali za výhradně lidské a u jiných lidoopů je zatím nikdo nepozoroval. Objevu předcházel poněkud bizarní experiment. Vědci si k němu oblékli pestrobarevný pruhovaný oblek a v něm pak po čtyřech lezli pod stromem, kde seděla samice orangutana sumaterského s mládětem. Vědce zajímaly reakce orangutaních matek a ty byly velice rozdílné…

Setkání s podivným tvorem

V polovině případů zůstaly samice, které podivné „zvíře“ spatřily, úplně zticha a zjevně byly vystrašené. V polovině případů vyloudily varovné volání, ale ozvaly se v průměru až sedm minut poté, co nezvyklého tvora ztratily z dohledu. Nabízí se vysvětlení, že se samice k smrti vyděsily a byly s to zavolat, až poté, co se z prožité hrůzy vzpamatovaly. Tomu ale neodpovídá chování matek. Obvykle totiž popadly mládě a v tichosti se přesouvaly korunou stromu dál od potenciální hrozby. Nebyly tedy ochromené strachem. Prostě se jen rozhodly na sebe zbytečně neupozorňovat. 

Když samice vydaly poplašné volání, mohlo být určené jak mláděti, tak i ostatním orangutanům v okolí. Mláděti přinášel výkřik sdělení: „Vidělo jsi to? To byl nějaký nebezpečný tvor. Něčemu takovému se musíš vyhýbat!“ Pro ostatní orangutany v okolí to znamenalo zprávu: „Bacha, viděla jsem něco hrozného. Dávejte pozor, mohlo to jít k vám!“

Současnost versus minulost

Varování je v živočišné říši celkem běžnou záležitostí. Přesvědčíme se o tom, když vstoupíme do lesa a nad hlavou se nám rozkřičí sojka obecná (Garrulus glandarius). V tomto případě jde dokonce o varování, které pochopí nejen sojky, ale i příslušníci mnoha dalších zvířecích druhů. Sojka však referuje výhradně o tom, co se odehrává právě teď. Je to varování „v přímém přenosu“. 

My lidé si naproti tomu většinou sdělujeme zkušenosti a zážitky z více či méně vzdálené minulosti. Referujeme o tom, co už bylo a na co jsme si uchovali vzpomínky. Nic podobného u zvířat nepozorujeme. Reagují na současnost, nikoli na minulost. Jednu z mála známých výjimek představují včely medonosné (Apis mellifera), jejichž dělnice jsou s to v úlu referovat tancem o poloze, kvalitě a vzdálenosti nového zdroje potravy. 

Nezastupitelná úloha výchovy

Samice orangutanů se tedy k této výjimečné společnosti „vypravěčů o minulosti“ připojily. Předávají svým poplašným výkřikem zprávu o události, která už skončila. Vyprávějí o minulosti, byť jde o minulost vzdálenou pouhých sedm minut. To je zcela unikátní schopnost nejen mezi savci, ale i mezi lidoopy!

Studie kromě jiného znovu podtrhla důležitost výchovy mláďat orangutaní matkou. Samice se o mládě stará dlouhé roky, předává mu znalosti a učí ho dovednostem důležitým pro samostatný život. V lokalitě, kde proběhl experiment, se vědci před časem pokusili vysadit do přírody orangutaní sirotky odchované člověkem. Akce skončila naprostým fiaskem, protože orangutani se při střetu s šelmami chovali naprosto naivně a do jednoho padli za oběť přirozeným predátorům. Zjevně jim chyběly výchovné lekce, jakých byli vědci svědkem po střetu orangutaních matek se záhadným „zvířetem“. 

Elon Musk, donedávna nejbohatší člověk světa, přišel od listopadu 2021 o tolik majetku, že překonal dosavadní rekord v „největší ztrátě osobního jmění v historii“. Zápis potvrdila společnost Guinness World Records. Odkazuje přitom na časopis Forbes, podle nějž kleslo Muskovo jmění z maxima 320 miliard dolarů v listopadu roku 2021 na 155 miliard dolarů v prosinci 2022, tedy o 165 miliard dolarů (3,7 bilionu Kč). Jiné zdroje uvádějí, že ztráta mohla činit až 200 miliard dolarů. Přesnou sumu je téměř nemožné zjistit, ale zdaleka překonává předchozí rekord 58,6 miliardy dolarů, o něž v roce 2000 přišel japonský investor Masajoši Son.

TIP: Utajený svět Elona Muska: Kontroverzní vizionář v exkluzivním rozhovoru

Hlavní příčinou propadu Muskova majetku je pokles akcií automobilky Tesla, které loni odepsaly zhruba dvě třetiny hodnoty. Tesle podle analytiků přibývá konkurence, potýká se s problémy ve výrobě a Musk se příliš věnuje Twitteru. Tuto firmu, která provozuje stejnojmennou sociální síť, koupil Musk loni v říjnu za zhruba za 44 miliard dolarů. V průběhu roku prodal velké množství akcií Tesly, aby získal prostředky k financování této akvizice.

V prosinci přišel šéf společnosti Tesla o pozici nejbohatšího člověka na světě, kterou obsadil Bernard Arnault, zakladatel a ředitel francouzského koncernu LVMH, který se věnuje prodeji luxusního zboží.

Většina hvězd Mléčné dráhy se nachází v její výduti a galaktickém disku. Kolem nich se ale ještě rozkládá galaktické halo a hvězdy, které se v něm nacházejí, jsou od centra naší galaxie velmi vzdálené. Jde o pustý, přízračný, ale zároveň velmi zajímavý prostor. Právě tuto oblast si pro pátrání po proměnných hvězdách vybrala Raja GuhaThakurta z Kalifornské univerzity Santa Cruz se svými kolegy. Výsledky tohoto pátrání vědci nedávno prezentovali na setkání Americké astronomické společnosti, která se konala v Seattlu.

Ve hvězdném halu Mléčné dráhy badatelé objevili více než 200 proměnných hvězd typu RR Lyrae, které jsou též známé jako krátkoperiodické cefeidy a svou jasnost mění v periodě 0,2 až 1,2 dne. Nejvzdálenější z nich se nachází ve vzdálenosti více než milionu světelných let od Sluneční soustavy. To je prakticky polovina cesty z Mléčné dráhy ke Galaxii v Andromedě.

Standardní svíčky ve hvězdném halu

Charakteristické změny jasnosti hvězd RR Lyrae z nich dělají výtečné „standardní svíčky,“ tedy objekty, které astronomové využívají ke měření vzdáleností v okolním vesmíru. Standardních svíček je vícero druhů. Hvězdy RR Lyrae se hodí k měření vzdáleností v Mléčné dráze a blízkých galaxiích, přibližně v rozsahu Místní skupiny galaxií, která má velikost zhruba 10 milionů světelných let.

„Náš výzkum má ambice změnit definice toho, co považujeme za vnější hranice naší Galaxie,“ vysvětluje GuhaThakurta. „Jak se zdá, Mléčná dráha i Galaxie v Andromedě jsou ve skutečnosti natolik rozlehlé, že je obtížné mezi nimi nalézt prostor, který by nepatřil ani do jedné z těchto galaxií.“

TIP: Na Galaxii v Andromedě jsou patrné jizvy po dávné srážce s jinou galaxií

GuhaThakurta dále zmiňuje, že hvězdné halo je mnohem rozsáhlejší než disk Mléčné dráhy, který má velikost zhruba 100 tisíc světelných let. Halo také obsahuje velmi staré hvězdy a rozprostírá se do vzdáleností řady stovek tisíc světelných let v každém směru od galaktického centra se supermasivní černou dírou.

Do jídelen Armády spásy směřovali v době hospodářské krize na počátku třicátých let chudí z širokého okolí. Například v jídelně v Betlémské ulici v Praze, založené v roce 1934, měli na výběr ze dvou jídel. Úplně zadarmo to však také nebylo, za jedno zaplatili dvě koruny a padesát haléřů. Útulky a vývařovny Armády spásy sloužily nejen k přespání a nasycení, ale poskytovaly také pracovní místa pro nezaměstnané. 

Sociální činnost Armády spásy se vesměs setkávala s kladným ohlasem – nebo alespoň s ohlasem podstatně kladnějším než její pouliční hudební produkce, jejichž prostřednictvím hlásala evangelium. Jak napsal Karel Poláček v jednom ze svých fejetonů ve Večerním Českém slovu z roku 1929, „Příroda neobdařila svou přízní Armádu spásy, ale velmi na ni zanevřela, odepřivší jí dar hudebního sluchu.“ A o pár odstavců dál naopak komentoval snahu nakrmit chudé slovy: „Rázem stalo se nám sympatičtější toto vojsko, které odložilo břeskné trumpety a vzdalo se vřískavého zpěvu, mechanických frází o Kristu a spasení a dalo se do služeb potřebným.“ 

TIP: Pět osudů z časů Velké krize: Arnošt Pinkava, ze statku na žebrotu

Podobně vnímala činnost Armády spásy i další média, která oceňovala její charitativní aktivity. Výjimkou byla snad jen aféra kolem myší hlavy, která se v roce 1934 údajně ocitla v talíři jednoho ze strávníků pražské jídelny při Domovině pro muže. Následná pečlivá hygienická kontrola však ukázala, že z hlediska čistoty nebylo možné jídelně nic vytknout. Myší hlava navíc evidentně neprošla tepelnou úpravou – do talíře se tedy nedostala z hrnce, ale až při pozdější manipulaci. Možná šlo o vtípek, možná o záměr Armádu spásy v očích veřejnosti poškodit. Kdo ví?