Dinosauří minulost se do jisté míry odráží v dnešních ptácích. Je patrná například u seriem rudozobých (Cariama cristata), pozoruhodných, téměř výhradně pozemních velkých dravých ptáků z Jižní Ameriky. Jsou to nejbližší žijící příbuzní třetihorních „hrůzoptáků“ z čeledi Phorusrhacidae a je to na nich znát. Jihoameričtí farmáři je dokonce využívají k hlídání slepic před dravci a lidskými vetřelci.

Srovnání Seriema rudozobá a hrůzopták Phorusrhacidae. (zdroj Wikimedia Commons, Danilo.camargo a Charles R. Knight, CC0)

Pro paleontology představují seriemy unikátní možnost studovat chování dávno vyhynulých raptorů, i když je samozřejmě nutné brát taková srovnání s určitou rezervou. Podobnosti nedávno využil tým odborníků, který vedl paleontolog Taylor Oswald z Univerzity Brighama Younga v Utahu.

Co prozradily seriemy ze zoo?

Badatelé sledovali chování seriem rudozobých chovaných v zoologických zahradách a safari parcích v Phoenixu a v Salt Lake City. Pro seriemy je typickým znakem mohutný srpovitě zahnutý dráp na druhém prstu obou nohou, který se nápadně podobá drápům dravých druhohorních dinosaurů z čeledi Dromaeosauridae. Pozorování ukázala, že seriemy používají své „vražedné drápy“ velmi specifickým způsobem.

Ptáci těmito drápy „přišpendlí“ svou kořist k zemi, ať už jde o hmyz, ještěrky, hlodavce, ptáky nebo třeba hady, a následně ji trhají zobákem. Oswald a jeho kolegové z toho vyvozují, že se raptoři zřejmě chovali podobným způsobem a své drápy, které důvěrně znají fanoušci filmové série o Jurském parku, používali spíše k přidržování kořisti. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v odborném časopise Journal of the Arizona-Nevada Academy of Science.

TIP: Jurský park se mýlil: Obávaní raptoři zřejmě nelovili ve smečkách

Zjištění Oswaldova týmu jsou v souladu s teorií RPR (podle anglického Raptor Prey Restraint) z roku 2011, která právě takové používání drápů u raptorů předpokládá. Druhohorní raptoři menších velikostí podle všeho lovili podobnou kořist jako seriemy, včetně bezobratlých, ještěrů, hadů, malých dinosaurů i tehdejších savců.

Dnes jsou známy čtyři druhy korunáčů, které všechny žijí na Nové Guineji a několika okolních ostrovech. Jde o korunáče modrého (též je označován jako chocholatý, Goura cristata), korunáče novoguinejského (též červenoprsý, Goura scheepmakeri), korunáče vějířového (Goura victoria) a korunáče Sclaterova (Goura sclaterii), jenž je někdy stále považován za poddruh korunáče novoguinejského.

Někteří jedinci korunáče vějířového, který je právem označován jako největší z nich, přesahují délku 80 cm a hmotnost 3,5 kg. (foto: Shutterstock)

Všichni korunáči v dospělosti přesahují délku 70 centimetrů a hmotnost dvou kilogramů. Někteří jedinci korunáče vějířového, který je právem označován jako největší z nich, ovšem přesahují délku 80 cm a hmotnost 3,5 kg. Samci a samice jsou vzhledově prakticky stejní. Nejlépe se dají rozlišit v období námluv, kdy se samci svým družkám uklánějí a vydávají charakteristický zvuk „hoota-hoota-hoota“.

TIP: Zánik holuba stěhovavého: Proč vyhynul nejhojnější pták světa?

Korunáči žijí v houfech. Pomalu postupují podrostem a hledají potravu, která se skládá především z padaného ovoce, ale také semen a malých bezobratlých živočichů. Při vyrušení vylétají na větve, kde čekají, až nebezpečí pomine. Samci se někdy pouštějí do naznačovaných soubojů, při nichž jde o stanovení dominance. Dožívají se až 20 let.

Studie vědců z univerzity v anglickém Leedsu zkoumala fyzikální proces, při kterém se pevný čtvereček čokolády mění v hladkou emulzi. Autoři studie zjistili, že pochoutka uvolňuje tukový film, který pokryje jazyk, a vytváří tak „hladký“ pocit v ústech. Domnívají se, že díky objevu by bylo možné vymyslet nízkotučnou čokoládu, která by byla stejně dobrá. Výsledky studie vědci zveřejnili v časopisu ACS Applied Materials & Interfaces.

„Věříme, že bude možné vyvinout novou generaci čokolády, která nabídne pocit a vjem jako ta s vysokým obsahem tuku, a přitom bude zdravější volbou,“ uvedl hlavní autor studie Siavash Soltanahmadi pro The Guardian.

Výzva pro umělý jazyk

Soltanahmadi a jeho kolegové se rozhodli zkoumat pocity, které tato sladkost vyvolává, pomocí luxusní značky hořké čokolády a umělého jazyka. Zařízení má texturu podobnou jazyku, je udržováno při teplotě 37 stupňů Celsia a poháněno tak, aby se pohybovalo jako tento svalový orgán.

Badatelé zjistili, že brzy po vložení čokolády do úst se jazyk obalí tukovou vrstvou, která musí být na vnější vrstvě sladké pochoutky, aby se dostavil kýžený pocit „rozplývání se“. Poté se uvolňují pevné kakaové částice, které se stávají důležitými z hlediska hmatového vjemu. To znamená, že tuk umístěný hlouběji uvnitř čokolády hraje omezenou roli v příjemném pocitu, který čokoláda v ústech vyvolává, a mohl by být snížen, aniž by to mělo vliv na to, jak chutná.

TIP: Vysoká škola čokolády: Jak poznat opravdu dobrou a kvalitní čokoládu?

Vědci navrhli, že jako zdravější alternativa by mohly dobře fungovat například nízkotučné tyčinky obalené čokoládou s vysokým obsahem tuku. Podobné techniky by podle nich mohly být použity při navrhování zdravějších verzí i dalších potravin, které se v ústech mění z pevného skupenství na tekuté, jako je zmrzlina nebo třeba sýr.

Dvacet tisíc lidí se před třemi sty lety sešlo na náměstí v německých Drážďanech a zvědavě přihlíželo jeho popravě. Tenkrát to nebylo zdaleka naposledy, kdy si lupič a vrah Lips Tullian vysloužil zájem tisíců lidí. Pozornost dokázal budit i dlouho po své smrti.

Historky o Lipsi Tullianovi, který proslul především jako vůdce loupežnické bandy Černá rota, putovaly od úst k uším s obrovskou rychlostí. Jeho příběhy se staly námětem několika románů. Realita jeho života, naplněná častým pobytem ve vězení a věčným prcháním před zákonem, však nebyla zdaleka tak romantická, jako literární zpracování jeho osudu. 

Phillip, nebo Erasmus?

Na přitažlivosti přidává příběhu o Lipsi Tullianovi mnoho záhad a nejasností. Narodil se ve Štrasburku jako syn císařského důstojníka, s největší pravděpodobností to bylo roku 1675. Otazník vyvstává u jeho rodného jména. Při svém posledním zatčení soudci přiznal, že se jmenuje Phillip Mengstein, přičemž Lips Tullian je jen pseudonym. Jenže těsně před vykonáním popravy svá slova změnil s tím, že jeho pravé jméno zní Eliáš Erasmus Schönknecht.

Neznámé je jeho dětství a také způsob, jakým se dostal do armády. Historické zdroje však už s jistotou tvrdí, že roku 1702 se Lips Tullian objevuje v Praze. Do Čech uprchl z Nizozemska, kde coby seržant císařského regimentu dragounů v souboji zabil jiného vojáka. Jak uvedl v jednom z pozdějších výslechů, právě v Praze nastal zásadní zlom v jeho životě. Jako sedmadvacetiletý mladý muž se náhle ocitl na okraji společnosti v roli psance, a tak se začal učit loupit a krást. Svoji novou „kariéru“ začal několika vykradenými kostely, obchody a pouličním přepadáváním.

Brzy změnil působiště a přesunul se do oblasti česko-saských hranic. Právě v této době začal Lips Tullian pracovat na svém věhlasu. Postrachem se stala loupežnická Černá rota, v některých překladech nazývaná také Černá tlupa. Banda lapků a ozbrojených zločinců, kterou Tullian založil, čítala až šedesát mužů. Nejčastěji okrádali obchodníky na vyhledávané „stříbrné cestě“, která spojovala Drážďany s Freibergem. Jejich výpadům z hustého Tharandtského lesa se téměř nedalo bránit. 

Podle jedné z pověstí byl Tullianovým hlavním útočištěm dům číslo 147 v městečku Niederbobritzsch. Odtud nejenže řídil řadu vloupání, ale především odtud měla vést úniková cesta pro případ odhalení. Asi metr úzká podzemní chodba spojovala dům s jeskyní v nedalekém lese. Později chodbu zavalila hlína. Zasypaná jeskyně uprostřed saských lesů, údajně východ tajné cesty, je dnes oblíbeným turistickým místem.

Útěk z pevnosti

S tím, jak se šířila obava z Tullianových loupežnických kousků, rostla také snaha četníků o jeho dopadení. Vůdce Černé roty byl však mistrem převleků, a tak nikdo pořádně nevěděl, jaká je jeho pravá podoba. Přesto na sebe první zatčení nedalo dlouho čekat. Stalo se tak roku 1703 při krádeži cenného nádobí v Drážďanech. Ve vězení dlouho nepobyl. Po necelém roce za mřížemi se jemu a dalším vězňům podařilo zdolat hradby drážďanské pevnosti a přes zamrzlý vodní příkop unikli do bezpečí lesů. Černá rota po návratu svého šéfa začala loupit s o to větší razancí. 

Loupežná přepadení hlásili obchodníci a měšťané z Durynska, Prahy i Jeny. Tulliana a jeho party se bály také Lužice a severní Čechy. V saském Lipsku pak spadla klec podruhé. Tamní soudce Tulliana odsoudil k doživotnímu trestu a klasifikoval ho jako vězně třetího stupně, jímž se vyznačovali jen velmi nebezpeční a brutální zločinci. 

Nebyl by to Lips Tullian, kdyby se s trestem smířil. Přestože se nacházel ve speciálně upravené cele proti útěku a hlídala ho zvýšená ostraha, uprchnout se mu podařilo. Po pěti letech mu k tomu dopomohl pokoutně sehnaný náhradní klíč k cele. A loupení začalo nanovo.

Elegán mezi smetánkou

Kdo by si myslel, že Lips Tullian byl otrhaný a nemytý loupežník, mýlil by se. Měl vystupování kavalíra, vyhledával komfort. Kupoval nebo kradl drahé oblečení a jako bohatý cizinec se čas od času dokázal vmísit do vysoké společnosti. Tato druhá tvář mu přinášela hned dvě výhody. Za prvé mohl snadno vytipovat domy zámožných měšťanů pro řádění Černé roty, za druhé mohl žít alespoň trochu poklidný středostavovský život. Obzvláště v Drážďanech, kde navštěvoval svoji milenku, která se podle některých historických pramenů jmenovala stejně jako láska Robina Hooda, tedy Marianne. V tomto období Tullian vedl loupežné výpravy Černé roty, směřující na měšťanské domy, kostely i venkovské usedlosti, už jen zřídka.

Za to, že tak dlouho unikal popravě, vděčí Tullian i rozmáchlé zahraniční politice saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Silného. Až v roce 1711, po několika vítězných bitvách, obrátil panovník svoji pozornost na Sasko a žádal dopadení lupičů v čele s Tullianem. To přišlo záhy. Ještě téhož roku vzbudil šéf Černé roty pozornost stráží u Freiberské brány. Ve rvačce zabil jednoho z důstojníků, ale uprchnout se mu nepovedlo. Další dva roky pro něj znamenaly bezútěšné období v temné cele završené nezdařeným pokusem o útěk. Zradil ho jeho spoluvězeň.

Dramatické výslechy

Za trest musel strávit několik týdnů v těžkých železných okovech, spoutaný na krku, na rukou i nohou. K oteklým a zaníceným zápěstím i kotníkům se přidaly křížové výslechy spojené s dalším mučením. Po několika dnech jeho zarputilost polevila a vyšetřovací komisi podlehl. Už byl unavený životem. Nemohl dále. Z posledních dvanácti let si užil jen necelé tři roky svobody a chtěl se ke všemu přiznat. 

Kromě více než padesátky trestných činů vyšetřovatelům také prozradil, kde se ukrývá část jeho kumpánů. Zbytek bandy císařstí vojáci pochytali do roku 1718. Od zevrubného vyšetřování se ale čekalo víc. Mnoho dalších faktů z jeho života zůstalo i přes Tullianovo doznání nejasných. Tvrdil například, že se mu v dětství nikdo nevěnoval a nic se nenaučil. O tom však soudce pochyboval, protože Tullian dokázal citovat Bibli, tancovat, šermovat i kreslit, což dokazovalo solidní vzdělání, které se mu v jeho loupežnické kariéře nejednou hodilo.

Rozsudek lipského soudu byl nekompromisní: trest smrti. Původně měl být Tullian popraven lámáním v kole, což soudce na popud měšťanů zmírnil na setnutí hlavy mečem. Obávaný zbojník Lips Tullian, společně se čtyřmi svými nejvěrnějšími společníky, naposledy vydechl 8. března roku 1715. Kromě dvaceti tisíc lidí sledoval jeho popravu osobně i král August II. Silný. 

Legenda románů i komiksů

S tím, jak skončil jeho pozemský život, se zrodil Lips Tullian jako postava mýtů a románů. První krátká díla o jeho životě vznikla už v polovině 18. století. U nás román Lips Tullian vyšel poprvé roku 1894 díky pražskému nakladateli Aloisi Hynkovi, a to postupně ve 118 sešitech. 

Právě toto zpracování inspirovalo kreslíře Káju Saudka a scénáristu Jaroslava Weigela, aby v sedmdesátých letech minulého století stvořili neohroženého komiksového hrdinu, který se proháněl po stránkách Mladého světa – než ho totalitní režim zakázal. Hluboko do paměti se mladým i starším nadšencům vryla pokračování komiksu Stříbrný poklad a Konec Sahrbergovy bandy. 

TIP: Doba pravých hrdinů: Po stopách zlatého věku komiksů

Pro velký zájem čtenářů vyšel souborný komiks Lips Tullian znovu po revoluci a v roce 2010 poprvé v knižní vazbě. Obávaný lupič není zdaleka zapomenutý, přestože od jeho smrti již uplynulo více než tři sta let. V převleku a dýkou v ruce se prohání po česko-saských hranicích ve fantazii čtenářů i na prahu jednadvacátého století.

Při návštěvě východní Anglie, zejména hrabství Suffolk, si nelze nevšimnout neobvyklého architektonického prvku – nízkých zdí postavených nikoliv v přímce, nýbrž v sinusoidě. Jsou tak totiž stabilnější a ve srovnání s rovnou stěnou stejné tloušťky lépe odolávají nárazům bočního větru.

TIP: Vasariho koridor je nejdelší „tajnou“ chodbou na světě

Vlnité zdi se poprvé objevily již před 3 400 lety ve starověkém Egyptě, zatímco zhruba od poloviny 17. století se hojně stavěly právě v ostrovním království. O jejich vznik se tam zasloužili především holandští inženýři, kteří jim říkali slangenmuur alias hadí zeď. V 18. století se pak začaly užívat v zahradách, aby usnadnily pěstování ovoce: Na stěny vztyčené od východu na západ dopadalo z jihu slunce a ohřívalo je. 

Čínská vesmírná stanice by se mohla stát dějištěm z vědeckého pohledu fascinujícího, nicméně eticky značně kontroverzního experimentu. Čínští vědci by se na ní rádi pokusili o reprodukci zvířat, konkrétně myší a makaků. Místem experimentu by se měly stát biologické boxy modulu Wen-tchien na stanici Tchien-kung. Badatelé si od experimentu slibují, že pomohou zlepšit naše chápání adaptace organismu na mikrogravitaci a obecně vesmírné prostředí.

Pokusy o rozmnožování živých zvířat ve vesmíru historie pamatuje. Známé jsou například experimenty s některými jednoduššími organismy, například háďátky nebo japonskými rybkami z čeledi medakovitých. V roce 2014 se na ISS pokoušeli o reprodukci gekonů Rusové, experiment ale dopadl neslavně, když všechna pokusná zvířata zemřela. Podobně dopadl i starší experiment z roku 1979, kdy tehdejší sovětští vědci přiměli k páření ve vesmíru myši. Žádná z pokusných myší ale po návratu na Zemi potomstvo nezplodila.

Sex jako výzva

Zvažovaný čínský experiment s makaky by podle profesora Kehkooie Keea z čínské univerzity Čching-chua představoval nesmírnou výzvu. Čínští tchajkonauti by se museli postarat nejen o krmení a další základní potřeby zvířat, museli by také zajistit jejich duševní pohodu, což by v podmínkách mikrogravitace bylo skutečně velmi složité. Ani to by ale nemuselo stačit.

Podle Adama Watkinse, docenta reprodukční fyziologie na Nottinghamské univerzitě, představuje v prostředí mikrogravitace velký problém samotné fyzické spojení zvířat. Astronauti, kteří pobývají na vesmírné stanici, mají kvůli změněné gravitaci nižší krevní tlak a není důvod předpokládat, že by to u opic fungovalo výrazně odlišně. Makakové by tak dost možná nebyli v prostředí vesmírné stanice schopni dosáhnout plnohodnotné erekce.

TIP: Mohou mít astronauté ve vesmíru sex?

Opomenout jistě nelze ani etický rozměr takového experimentu. Od časů fenky Lajky, šimpanze Hama a kočky Félicette, urazila lidská společnost kus cesty a naše vnímání práv zvířat se za posledních 50 let podstatně změnilo. Zatímco tito první zvířecí vyslanci testovali schopnost přežití ve vesmírném prostředí a do jisté míry vydláždili cestu lidem, dnes se pro vesmírné experimenty zástupci vyšších živočišných druhů využívají v daleko menší míře. Čínský experiment by tak byl z čistě vědeckého pohledu jistě velmi zajímavým, například s ohledem na možnou budoucí kolonizaci Měsíce a Marsu, z pohledu etického by ale nepochybně vzbudil mnoho vášní.

Biotechnologický výzkum v posledních letech přišel se spoustou významných objevů. Některé z nich už dorazily do klinických testů a nepotrvá dlouho, než se dostanou k běžným pacientům. Právě to je případ průlomové léčby atopického ekzému, která po úspěšných preklinických testech na myších vstoupila do klinických testů.

Jacek Hawiger z americké Vanderbiltovy univerzity a jeho spolupracovníci strávili řadu let vývojem nového peptidu, označovaného jako Nuclear Transport Checkpoint Inhibitor (NTCI), který je navržený tak, aby po aplikaci pronikl do přísně střežených imunitních buněk a vypnul v nich geny, jejichž produkty vyvolávají záněty vedoucí k ekzémům. Tato léčba zasahuje větší počet genů a ovlivňuje záněty na různých úrovních genové regulace. Výzkum Hawigerova týmu publikoval vědecký časopis Scientific Reports.

Sofistikovaná léčba zánětů

„Odkryli jsme mechanismy v pozadí atopického ekzému a prokázali jsme, že naše léčba ovlivňuje minimálně 15 genů, které hrají roli v rozvoji zánětu kůže,“ vysvětluje Hawiger. S kolegy založili biofarmaceutickou společnost Amytrx Therapeutics, která pracuje na komerčním využití nového léku, pod obchodním označením AMTX-100 CF.

Podle představitelů společnosti je krém na atopický ekzém s léčivem AMTX-100 CF, který právě prochází klinickými testy, pouhým začátkem. Výzkum této látky a jejího možného využití stále pokračuje. V současnosti probíhá více různých preklinických studií, které ověřují vhodnost léku pro léčbu rozmanitých autoimunitních onemocnění.

TIP: Implantáty s upravenými buňkami dávkují léčivo při revmatoidní artritidě

Nejde přitom jen o krémy, ale také aplikaci ve formě tablet či injekcí. Přípravky s léčivem AMTX-100 CF mohou pomoci pacientům s chronickými střevními záněty, artrózou, revmatickou artritidou či astmatem. Jak uvedl ředitel Amytrx Therapeutics Matt Gonda, tento lék představuje úplně nový model léčby zánětů.

V meziválečném období prodělala svůj největší rozkvět i jedna specifická kategorie zbraní – protitankové pušky, které se zrodily již krátce po nástupu zbraně, proti které byly určeny. První byla německá puška Mauser T-Gewehr z roku 1918, na kterou potom v meziválečném období navázala řada dalších typů. V principu šlo obvykle o opakovačky, jež pálily malorážovým, ale vysoce průbojným střelivem (nejčastěji s ocelovým jádrem).

Proti tehdejším tankům zpravidla postačovaly, ale průběh druhé světové války přinesl rychlé zesilování pancíře, a tudíž se faktická bojová hodnota těchto pušek prudce snižovala. Podstatná část armád zvolila ráže, které byly více či méně příbuzné nábojům, jež se užívaly v kulometech (např. 7,92 či 14,5 mm), několik států ale sáhlo i k větším kalibrům.

Finské „sloní dělo“

Patřilo k nim i Finsko, kde konstruktér Aimo Lahti na konci 30. let zkonstruoval svůj patrně nejničivější výtvor, jímž se stala puška Lahti L-39. Nejdříve se počítalo s ráží 13,2 mm, v níž mělo vzniknout něco jako protiletadlový kulomet. Lahti takovou zbraň skutečně vytvořil, od začátku ale měl o této koncepci pochybnosti, a nakonec přesvědčil vysoké důstojníky, že poloautomatická zbraň větší ráže se k probíjení pancíře hodí více.

Puška L-39 užívala munici ráže 20×139 mm a měla zásobník na deset ran. Na vzdálenost 100 metrů probíjela i 30 mm oceli a dovolovala celkem přesně mířit na vzdálenost přes 1 000 metrů. Ke ztlumení obrovského zpětného rázu měla velkou úsťovou brzdu a vážila skoro 50 kg, takže k přenášení bylo třeba nejméně dvou mužů, někdy bylo k transportu používáno i koňské spřežení. Navzdory tomu si získala velkou oblibu a přezdívku „sloní dělo“. 

Čelní pancíř novějších sovětských tanků prorazit nedokázala, dobří střelci ale dokázali tank vyřadit zásahem průzorů. L-39 se uplatnila také coby nástroj proti odstřelovačům a našla uplatnění i jako improvizovaná protiletadlová zbraň. 

Finský voják vyhlíží 4. května 1942 nepřátelské sovětské letouny, aby na ně případně zahájil palbu z protitankové pušky Lahti L-39. Ta někdy sloužila i jako improvizovaná protiletadlová zbraň. (foto: Finnish Wartime Photograph Archive (SA-kuva), CC BY 4.0)

„Sloní dělo“ nemělo proti vzdušným cílům žádná speciální mířidla (které se pro něj ale vyráběly), a střelec by musel použít běžná mechanická, vyosená doleva a stavitelná v rozmezí 200–1 400 m. Místo stojanu obsluha „lafetovala“ svou lahti na dřevěném kůlu. Předmět, který visí na hlavni, je krytka zakrývající při přepravě úsťovou brzdu s pěti otvory.

TIP: Pušky proti tankům: Sovětské protitankové pušky PTRD-41 a PTRS-41

Navzdory velkému obdélníkovému kompenzátoru na začátku hlavně a koženému polstrování pažby vyvíjela L-39 citelný zpětný ráz a palba proti rychle letícím strojům by patrně nebyla příliš efektivní. Závěr se natahoval klikou, „devětatřicítku“ při pozemním využití podepíraly ližiny, aby se nebořila do sněhu. Některé pušky Finové ještě v 50.–60. letech provozovali jako protivrtulníkovou obranu, jiné skoupili jako raritu sběratelé většinou z USA.

V roce 1998 se v severním Pacifiku, v horninách z rozhraní křídy a kenozoika, podařilo objevit malý meteorit o průměru 2,5 mm. Zdál se být vhodným kandidátem na pozůstatek planetky, jež po srážce se Zemí vytvořila kráter Chicxulub. Nález se shodoval s výsledky chemického rozboru sedimentů z příslušného období. V roce 2007 pak trojice astronomů – z toho dva Češi, David Vokrouhlický a David Nesvorný – publikovala odbornou práci o možném původu vesmírného projektilu. Podle jejich závěrů šlo zřejmě o těleso z rodiny asteroidů Baptistina. 

O čtyři roky později však domněnku zpochybnil astronomický výzkum: Na základě pozorování infračerveného teleskopu WISE vědci zjistili, že zmíněná rodina nevznikla před původně odhadovanými 160 miliony let, ale spíš jen před 80 miliony. Vzhledem k mechanice pohybu vesmírných těles tak můžeme původ chicxulubského impaktoru z uvedeného zdroje vyloučit. Dané objekty z hlavního pásu planetek totiž potřebují na cestu k Zemi – a následnou srážku – mnohem delší dobu. O možném původu impaktoru přitom svědčilo i chemické složení planetek z rodiny Baptistina: Dobře totiž odpovídá množství chromu v sedimentech z rozhraní křídy a paleocénu, což působilo slibně. 

Pátrání pokračuje

Velký počet úlomků původního tělesa se v důsledku dráhové rezonance s Marsem a Jupiterem dostal postupně do vnitřnějších částí Sluneční soustavy a srážel se s tamními objekty. Kráter Chicxulub však výsledkem popsaných kolizí není – jak dokládají také infračervené a spektroskopické rozbory, podle nichž složení planetek rodiny Baptistina neodpovídá chemické stopě nalezené v sedimentech K-Pg.

Popsaný výzkum, který domnělý původ impaktoru vyloučil, ovšem zároveň označil nový potenciální zdroj osudového tělesa: rodinu asteroidů Flora, jež vznikla před více než 100 miliony let jakousi obří kolizí. Až donedávna se tak dané planetky považovaly za nejpravděpodobnější „kolébku“ chicxulubského tělesa. 

Vzácná planetka

Nová studie, pod niž se opět podepsal astro­fyzik David Nesvorný, přidala v roce 2021 další cenný pohled na možný původ „zabijáka dinosaurů“. Mělo se jednat o uhlíkatý chondrit, tedy o poměrně neobvyklého zástupce velkých impaktorů. Na druhou stranu bývá právě tento vzácný typ planetek zřejmě mnohem častěji původcem obřích kráterů o průměru nad 100 km. Pro „kořeny“ chicxulubského impaktoru mají autoři práce jednoduché vysvětlení: Šlo patrně o uhlíkatý objekt z kategorie „temných a primitivních“ asteroidů, pocházejících ze střední či vnější části hlavního pásu planetek kdesi za hranicí 2,5 astronomických jednotek, tj. 375 milionů kilometrů. 

Podle nového výzkumu chicxulubský impaktor patrně netvořil součást žádné rodiny planetek. Tělesa s průměrem nad 5 km, vytvářející krátery na objektech s pevným povrchem, totiž s 80% pravděpodobností pocházejí z „vyděděného pozadí“ v rámci hlavního pásu. 

Jen velká smůla?

Pozoruhodné výsledky přinesla také zjištění o přibližné době existence blízkozemních planetek, jejich distribuci a frekvenci výskytu v různých oblastech hlavního pásu i nejvnitřnější části Sluneční soustavy. Průměrnou dopadovou rychlost impaktního tělesa o rozměrech asteroidu z konce křídy odhaduje zmíněná práce na impozantních 20,3 km/s neboli 73 080 km/h.

TIP: Bez ničivých následků dopadu meteoritu by někteří velcí dinosauři zřejmě přežili

Zajímavější je ovšem zjištění, že k podobným událostem dochází ve skutečnosti mnohem vzácněji, než se dřív předpokládalo: Autorům vyšla statisticky jedna nikoliv za 100 milionů let, nýbrž za 250–500 milionů. Fatální srážka na konci druhohor tudíž představovala v podstatě neobvyklou záležitost s pravděpodobností pouhých 10–40 %, v závislosti na započítání méně běžného chemického složení impaktoru. Možná tedy měli dinosauři opravdu jen neskutečnou smůlu...

Margaret Manzoniová se označuje za etickou veganku, která nedokáže ublížit živému tvorovi. Když tedy její dům zaplavily myši, nezavolala deratizátora, ale místo toho začala hlodavce krmit. Problém se tudíž zhoršoval a škůdci se záhy rozšířili do okolí. Stížnosti sousedů dohnaly Margaret až před soud, jenž jí nařídil situaci řešit, penzistka však neuposlechla. A zatímco někteří lidé ze sousedství nad ní zlomili hůl a odstěhovali se, jiní si stěžují dál. 

„Kvůli myším pobíhajícím po střeše a hroznému zápachu jsme v noci nemohli spát. Celá její zahrada byla plná myší. Běhaly všude po zahradě a vnikaly do domu. Byly jich desítky. Nakonec jsme kvůli zápachu nakoupili vonné svíčky a na půdu dali pasti. Nebylo to ale nic platné, myši si prokousávali díry ve zdech a stavěly si hnízda ve skříních,“ popisuje pro britský deník Daily Mail noční můru soužití bývalá sousedka Manzoniové.

Myší rasismus

Sama Margaret Manzoniová ale odmítá, že za přemnožené hlodavce může ona. „Myši nenosí na krku jmenovky, nemohou tak vědět, zda šlo moje myši.“ Lidé podle ní chovají hlodavce jako domácí mazlíčky, ti její mají jen jinou barvu. „Možná jde o myší rasismus,“ brání se milovnice zvířat.

Úřady pro její zálibu ale mnoho pochopení nenašly. Loni v dubnu důchodkyni nařídily, aby problém adekvátně řešila a uložily jí pokutu 807 liber (asi 21 tisíc korun) a povinnost uhradit způsobenou škodu ve výši 2 081 liber (53 tisíc korun). Součástí nařízení byl i úklid a deratizace zahrady a seniorčina domu. Ani to ji ale nepřimělo ke spolupráci a v říjnu odešla od soudu s další pokutou ve výši 1 500 liber (40 tisíc korun) a povinností uhradit náklady ve výši 2 545 liber (65 tisíc korun). „Myslím, že pravým důvodem mého stíhání je, že jsem veganka a nesouhlasím se zabíjením zvířat,“ okomentovala počínání úřadů Margaret Manzoniová. 

TIP: Mladý indický pár se za 3 roky už 18krát stěhoval kvůli strachu ze švábů

Zbylí sousedé ve změnu k lepšímu příliš nevěří. Paul Derby, jehož dům sousedí s domem paní Manzoniové, je přesvědčený, že se časem ke krmení hlodavců vrátí. „Je to recidivista. Jakmile vše utichne, jsem si jistý, že to začne nanovo,“ obává se soused.