Největšími jedlíky ve vesmíru jsou supermasivní černé díry. Mezinárodní tým astronomů si posvítil na tato fyzikální monstra a zkoumal, jakým způsobem se krmí mezigalaktickým plynem, který podle všeho představuje podstatnou složku jejich jídelníčku. Své výsledky vědci zveřejnili minulý týden v recenzovaném měsíčníku Nature Astronomy.

Astrofyzička Sandra Raimundová z britské Univerzity v Southamptonu a její spolupracovníci odhalili zásadní souvislost mezi interakcemi sousedních galaxií a enormním množstvím mezigalaktického plynu, který se stává „potravou“ pro supermasivní černé díry v takových galaxiích.

Krmení supermasivních obrů

Supermasivní černé díry mají hmotnost statisíců, milionů a někdy i miliard Sluncí, přičemž takto masivní černé díry objevujeme i ve velmi mladém vesmíru. Pro astronomy je stále velkou záhadou, jak vlastně supermasivní černé díry vznikají a jak je možné, že vyrostly tak rychle.

„Supermasivní černé díry se krmí z podstatné části kosmickým plynem, který se nachází v jejich okolí. Plyn pak pohání jejich aktivitu, kdy se projevují intenzivním zářením,“ vysvětluje Raimundová. „Dovedou velmi intenzivně rozsvítit galaktická jádra, což má pak velký vliv na současnou podobu galaxií, které pozorujeme ve vesmíru. Stále ale není jasné, kde vezmou tolik plynu, aby to dlouhodobě pokrylo jejich spotřebu.“

Tajemství ztraceného plynu

Badatelé prozkoumali více než tři tisíce galaxií a zjišťovali, u kterých se kosmický plyn z nějakého důvodu pohybuje jinak než zbytek galaxie. Nejčastěji to je kvůli interakcím se sousedními galaxiemi.

Výsledky podle badatelů ukázaly jasnou souvislost mezi prouděním plynu a aktivitou supermasivních černých děr – naznačují také, že v místech, kde se střetávají dvě galaxie, plyn meandruje do obrovských vzdáleností, aby následně podlehl obřím gravitačním silám supermasivních černých děr. Takto vtažený a pohlcený plyn jim poté slouží jako životně důležitý zdroj paliva.

TIP: Supermasivní černé díry mohou být překvapivě delikátní jedlíci

Vědci nyní doufají, že další výzkum by mohl přínést odpovědi na otázky, kolik z celkové hmotnosti supermasivních černých děr vyrostlo právě díky tomuto mechanismu a jak důležité to bylo v raném vesmíru.

Odpad, který pluje v řece Dirně, se pravidelně hromadí za bariérou poblíž bosenského města Višegrad většinou v zimě a na jaře, kdy je v řece hodně vody. Odpadky končí v řece kvůli špatně spravovaným skládkám podél řek v Černé Hoře, Srbsku a v Bosně. Část odpadu házejí lidé přímo do vody. Plovoucí skládka je dnes plná plastových lahví, rezavých sudů, ojetých pneumatik, domácích spotřebičů, naplaveného dříví a dalšího odpadu. Řeka Drina je přitom oblíbeným cílem vodáků a některé její části a přítoky jsou známé smaragdovou barvou a úchvatnou scenérií.

Dvě podoby řeky Dirny. (foto: Profimedia/ČTK)

Není to poprvé, kdy se v řece nahromadilo tak velké množství odpadu – podobná situace zde panovala i v roce 2021. K současné neutěšené situaci přispělo nedávné neobvykle teplé počasí. Silný déšť a tající sníh způsobily, že se několik řek a potoků v Bosně, Srbsku a Černé Hoře se vylilo ze svých koryt a zaplavily okolní oblasti. Přívalové povodně poté spláchly odpad ze špatně zabezpečených skládek do vodních toků.

TIP: Kvůli plastům hynou velbloudi pomalou a bolestivou smrtí

Podle odhadů se za bariérou na Drině v posledních dnech nahromadilo okolo 10 000 metrů krychlových odpadu, což je přibližně stejné množství, jaké bylo z řeky odstraněno v posledních letech. Odvoz nahromaděného odpadu trvá podle místních ekologů až šest měsíců a většinou končí na skládce u Višegradu, která ale podle odborníků nemá dostatečnou kapacitu ani zabezpečení pro ukládání odpadu.

Moskevský stát se v 15. století konečně vymanil z mongolsko-tatarské nadvlády. Historik Nikolaj Nikolajevič Jakovlev trefně popsal následky této poroby trvající déle jak dvě století: „Asijské tradice a mravy s jejich neúctou k osobnosti, lidským právům, s kultem síly a násilí, s mocí despotů a bezprávím se projevily v celém způsobu života lidu, v jeho genetice.“ V 16. století se z Moskevské Rusi stalo impérium poté, co poprvé anektovala neruský suverénní stát. Dobyvatel Kazaně, ale též Povolží a západní Sibiře – Ivan IV. z rodu Rurikovců – se tehdy prohlásil caesarem, tedy carem. 

Pán vší Rusi představoval pro poddané posvátnou osobu, byl první hned po všemohoucím Bohu, který ho na trůn dosadil a pověřil ho panováním a ochranou věřících. Ruská národní mentalita vycházela z představy, v níž byli Rus, car a Bůh spojeni v jednu identitu: „Nad Ruskem stojí Moskva, nad Moskvou stojí Kreml a car, nad oběma Bůh.“ Je příznačné, že pojmenovat svou zemi „svatou“ se ze všech křesťanských národů odvážil jen ten ruský. A „Svatá Rus“ se od té doby rozšiřuje cestou dobývání a expanze, jak o tom svědčí i současná válka na Ukrajině.

Padouch, nebo hrdina?

Zatímco technicky zaostalé Tatary dokázal Ivan IV. porazit, v boji o bohaté Pobaltí neměl proti vyspělým armádám západních sousedů šanci. Ve vnitřní politice krutě potlačoval opozici vysoké šlechty (bojaři) a svěřil rozsáhlé oblasti do správy oddané služební šlechtě (opričnina). Nekonečné války, bezohledné reformy a bezuzdný teror mu umožnily mohutnou expanzi, nicméně za cenu vyčerpání a zdecimování obrovského množství obyvatel a traumatizace země. 

Jediné klidné a šťastné období zažil jeden z nejznámějších tyranů světových dějin Ivan Hrozný s první manželkou. Vybral si ji z tisíce dívek, které mu bojarské rody přivedly do Kremlu. Jeho oko padlo na černovlasou, malou krásku s mírnou povahou – Anastázii Romanovnu Zacharin-Jurjevovou, jejíž rodina (počínaje bratrem Nikitou) přijala rodové jméno Romanovci. Zamiloval se do ní, neboť ona jediná ho dokázala uklidnit a utišit jeho záchvaty stihomamu. Bohu se zlíbilo nechat ji žít necelých třicet let. Zanechala po sobě dva sirotky a manžela naprosto zdrceného žalem.

Ivan byl přesvědčen, že mu Anastázii otrávili nenávidění bojaři, proto jich nechal několik popravit. Forenzní zkoumání carevniny kostry ve 20. století mu dalo za pravdu, prokázalo totiž extrémně vysoké množství rtuti, arzenu a olova. Ani po Anastáziině smrti se nicméně na její bratry a synovce nepřestalo z carova rohu hojnosti sypat obrovské bohatství. 

Jednoho večera v březnu 1584 Ivan IV. Hrozný padl při hře šachů ze židle a odebral se na věčnost. Rus se zachvěla děsem i úlevou. Historici se dodnes nedokázali shodnout, zda byl úspěšným vladařem, zakladatelem mohutného impéria, nebo tyranem a katanem. Spisovatel Alexej Konstantinovič Tolstoj ve svém románu Kníže Stříbrný shrnul názor na cara slovy: „Odpusťme hříšnému stínu cara Ivana, neboť odpovědnost za svou vládu nenese jen on; nebylo to pouze jeho dílo, všecka ta jeho zvůle, mučení a popravy i donašečství, které se lidem stalo povinností a zvykem. Těmto pobuřujícím jevům připravila půdu období předchozí, a země, jež klesla tak hluboko, že k nim mohla přihlížet bez rozhořčení, sama zplodila a zdokonalila Ivana, podobně jako nohsledové v upadajícím Římě vytvářeli Tiberie, Nerony a Caliguly.“ 

Vláda samozvanců

Po Ivanově smrti nastala patnáctiletá dynastická, politická a hospodářská krize, nazývaná smutnoje vremja či krátce smuta. Protože Ivan Hrozný svého nejstaršího vitálního syna Ivana zabil v zuřivé hádce, na trůn usedl jeho mladší sourozenec, slabý a nemocný Fjodor I. Vládli za něj jeho švagr Boris Fjodorovič Godunov a příbuzní z rodu Romanovců. Velký ohlas vzbudila smrt carova polobratra a dědice Dimitrije, který si při epileptickém záchvatu podřízl hrdlo. Po celé zemi se začalo šířit, že ho dal zabít Godunov. Ten údajně stál i za Fjodorovou smrtí v roce 1598, jíž vymřeli moskevští Rurikovci, aby se mohl zmocnit koruny. 

Oslabení země využili Poláci, aby bývalému mnichovi, který tvrdil, že je zázračně zachráněný carevič Dimitrij, pomohli dobýt Moskvu. Moskvané se přidali na jeho stranu, a aby se mu zavděčili, vyvraždili Godunovovu rodinu. Lžidimitrij I. se záhy znemožnil podporou Poláků, katolictvím a svatbou s „polskou courou“, vévodkyní Marinou Mniszkovou. Během povstání ho nespokojení bojaři ukopali, jeho tělo spálili, popel nacpali do děla a vystřelili na západ, odkud přišel.

Vůdce povstalců, čtyřiapadesátiletý kníže Vasilij Ivanovič Šujskij, byl prohlášen carem. Šlo o malého, ošklivého a krátkozrakého velmože, jenž byl zároveň sečtělý, moudrý, ale i skoupý, podezřívavý a příliš věřil na čarodějnictví. 

Z Polska se poté vydal na pochod nový dobrodruh a pretendent carského trůnu Lžidimitrij II. Jeho armáda zabrala západní provincie, ale moskevské hradby nepřekonala. Sídlil proto ve vsi Tušino, takže mu stoupenci říkali „Tušinský car“ a protivníci „Tušinský zloděj“. Šujskij neměl dostatek vlastních sil se s ním vypořádat, proto požádal o pomoc Švédy, jimž předal část ruského území.

Jejich úhlavní nepřátelé – Poláci a Litevci nečekali, vydali se na východ a v létě 1610 vstoupili do Moskvy. Sesazeného Šujského odvezli do polského vyhnanství a Lžidimitrije II. nechali zavraždit. Došlo k tomu během lovu na zajíce, kdy spiklenci přicválali na koni k saním, a zatímco jeden z nich samozvance podřízl šavlí, druhý mu usekl ruku. Sedmičlenná bojarská vláda následně uznala za cara polského prince Vladislava.

V okamžiku, kdy na carském trůně seděl Polák a polská a švédská vojska zabrala rozsáhlá území, se zdálo, že Svatá Rus zanikne a bude rozdělena mezi katolíky a luterány. V tu chvíli propuklo povstání, namířené proti všem cizákům. V roce 1612 se „vlastencům“ podařilo polské oddíly porazit a vyhnat je z metropole. Trůn byl opět volný.

Klání v katedrále

V listopadu 1612 byly z osvobozené Moskvy odeslány jménem vůdců povstání do mnoha měst a sídel listy, které nařizovaly, aby se bojaři, šlechtici, preláti, velitelé, kozáčtí náčelníci, zástupci jednotlivých měst i obchodníci dostavili na volební sněm. Během měsíce do metropole dorazilo 700 až 1 500 „nejlepších, nejsilnějších a nejbystřejších“ zástupců všech sociálních skupin nejméně z 58 měst. Nevolníky zastupovali majitelé půdy. 

Sněm započal v lednu 1613, podle tehdejšího kalendáře roku 7121 od stvoření světa. Na delegáty ze severního a východního Ruska se již nečekalo. Zahájení předcházel třídenní půst a modlení nutné pro očistu od hříchů. V chátrající Moskvě zůstala jediná stavba, jež dokázala pojmout všechny sněmovníky – Uspenská katedrála Nanebevzetí Panny Marie, kterou nechal ve 14. století car Ivan III. postavit podle vzoru cařihradského chrámu Hagia Sofia jako první kamennou církevní stavbu v Kremlu. Zde byli pochováváni patriarchové a korunováni carové, opatrovala také jednu ze čtyř nejvzácnějších ikon chránících Rus – ikonu Matky Boží Vladimirské. 

Během sněmu zavládla v katedrále atmosféra ostrého volebního boje, jinými slovy „začaly intriky, nepokoje a výtržnosti“. Uchazeči vytvářeli skupiny svých podporovatelů a snažili se různými způsoby získat další, tím, že je přemlouvali, podpláceli nebo jim vyhrožovali, ale rovněž vyjednávali se soupeři, přičemž se všichni odvolávali na ty „správné“ příklady z historie. 

Mnozí Moskvané se domnívali, že by mohli uspět zástupci etablovaných vládnoucích dynastií ze Západu. Vzpomínali na legendárního Rurika, náčelníka vikingů, kterého si jejich předci vyvolili za panovníka. Také se objevil názor, že experimenty s volbou carů z domácích rodů Godunovů a Šujských přivedly zemi málem až do záhuby. 

Neúspěšní cizinci

Na sněmu předložili kandidaturu dva královští princové z rodu Vasa. Jednalo se o sedmnáctiletého Vladislava z polské linie a dvanáctiletého vévodu Karla Filipa ze švédské větve. Uvažovalo se i o třetím kandidátovi, a to šestačtyřicetiletém anglickém a skotském králi Jakubovi I. Poláci a Litevci měli velký zájem spojit nejmocnější státy východní Evropy, aby konečně mohli rozdrtit Švédy, kteří jim konkurovali v Pobaltí. 

Králové Polska a Švédska ovšem zvolili chybnou taktiku. Když jejich vojska obsadila část Rusi, neposlali své syny do Moskvy a nenechali je konvertovat k pravoslaví. Kandidaturu Jakuba I. zmařili donští kozáci, kteří se obávali, že by obchodníci prodali všechno ruské obilí do ciziny, a oni by pak trpěli hlady.

TIP: Třetí Řím: Proč se ruští carové cítili pokračovateli římských tradic?

V Moskvě záhy pochopili, že cizí princové nemají nejmenší šanci. Pravoslavnému Třetímu Římu, jak se Moskvě vzletně říkalo po pádu Cařihradu, těžko mohl vládnout katolík, luterán nebo anglikán. Pro úplnost dodejme, že Rusové by si zvolením zmíněných princů příliš nepomohli, neboť Vladislav nezplodil během svých tří manželství žádné dítě a Karel Filip zemřel svobodný ve dvaceti letech.

Port Louis nikdy nepatřilo mezi města, jež udávají směr světových dějin. V 19. století však platilo za jeden z nejdůležitějších přístavů v jižním Indickém oceánu. Jako první Evropané se na Mauriciu na konci 16. století usadili Holanďané a nedlouho poté založili dnešní metropoli pod původním názvem Noordwester Haven. Francouzi ji pak začátkem 18. století přejmenovali na počest Ludvíka XV. 

Po napoleonských válkách přešlo město do rukou Britů a v 19. století se proměnilo ve významný přístav, jímž prošly statisíce lidí. Zakotvili tam Číňané, nekonečné zástupy Indů, Kreolové, Britové, Francouzi i asijští či muslimští obchodníci. Port Louis se tak stalo exotickým místem mnoha světů, kde na jedné ulici snadno narazíte na mešitu, kostel, hinduistický chrám a také čínskou pagodu. 

Prázdné plantáže

Mauricius pravděpodobně vyloženě neuchvátí milovníky historie a mnohem větší lákadlo představuje pro obdivovatele přírody. Přesto se najde pár zajímavých míst, do nichž se otiskla minulost: Například v přístavu Port Louis, kde dnes kotví rybářské lodě, stojí komplex budov Aapravasi Ghat, jedna ze dvou památek země zapsaná na seznam UNESCO. Když Británie roku 1834 zrušila v regionu otroctví, začala se ekonomika ostrova potápět, jelikož na plantážích cukrové třtiny najednou neměl kdo pracovat. Britové se nakonec pokusili problém vyřešit najímáním placených dělníků, takže se na Mauricius vypravily tisíce Indů. Teoreticky už nešlo o otroky, neboť měli uzavřený kontrakt, na jehož základě si vydělali pár rupií. V praxi se však s nimi z větší části jako s otroky zacházelo (viz Malá Indie). 

Díky tomuto „experimentu“ má dnes ostrov indický nádech a tamní hlavní náboženství tvoří hinduismus. V Aapravasi Ghat najdete pár vzpomínek na dané období a mimo jiné tam sídlí i originální muzeum: Z černobílých fotografií na jeho zdech na vás budou shlížet lidé, kteří na Mauricius připlouvali, a z expozic se dozvíte něco málo o jejich životě, daleké cestě i práci. Pro Indy tak zmíněné místo znamená v podstatě povinnou zastávku.

Království vanilky

Jen pár kroků od přístavu se z hlavní ulice zvedá okázalá čínská brána a ve čtvrti za ní si budete připadat jako v jiném světě. Díky pestrým malbám, nápisům a barvám získáte pocit, že jste se místo exotického ostrova v Indickém oceánu ocitli v Pekingu či Malajsii. První Číňané připlouvali do Port Louis již v 18. století, a přestože čelili řadě komplikací, zapustili tam kořeny. Dodnes jsou na ostrově nejrušnější právě jejich malé rodinné prodejny zeleniny, ovoce či ryb, ale davy potkáte také u stánků, kde se podává boulettes: Nejtypičtější mauricijské jídlo čínské komunity staví na kvalitním silném vývaru, do nějž se noří knedlíčky dim sum plněné zeleninou nebo masem. 

Nejživější místo v Port Louis představuje tržiště: Není sice obrovské, ale nic mu to neubírá na pestrosti. Několik stánků nabízí suvenýry, zatímco „zajímavější“ prodejci vystavují kilogramy ovoce, zeleniny, koření, a dokonce i lusky čerstvé vanilky za slušné ceny, o nichž lze navíc smlouvat. V minulosti byste přitom gastronomicky ceněnou komoditu hledali na ostrově marně. Jakmile však Francouzi objevili způsob, jak vanilku ručně opylovat, vysadili ji kromě Mauricia také na Madagaskaru, Seychelách či Réunionu. 

Jediný na světě 

Na tržišti samozřejmě nechybí ani ulička, kde se soustředí prodavači jídla. Stánků je v ní víc než tucet a v každém objevíte jinou pochutinu: Zatímco čínská čtvrť miluje boulettes, tady vás nadchne indické dholl puri – placka plněná kaší z čočky, do níž se přimíchá lžička chilli a kari omáčky. Tržiště leží v samotném srdci Port Louis a jeho živelný chaos se přelévá do přilehlých ulic. Cvrkot utichne, jakmile se vám nad hlavou začnou rýsovat vysoké budovy moderních bank. Město jimi dá najevo, že se v současnosti profiluje jako finanční centrum. Rozsáhlost peněžních operací si uvědomíte hlavně v období oběda, kdy se z klimatizovaných kanceláří vyvalí do ulic záplava zaměstnanců hledajících chvilku klidu o polední pauze.

Nejkrásnější koloniální budovu ve městě představuje bývalé sídlo francouzského guvernéra na konci palmové aleje, před nímž navíc stojí socha královny Viktorie. O kousek dál vás zase okouzlí muzeum, v jehož zahradách naleznete zajímavé sochy. Skutečný poklad se ovšem ukrývá uvnitř: V místním historickém a přírodovědném oddělení můžete jako v jediném na světě spatřit kompletní kostru vyhynulého ptáka dronteho mauricijského, známého též jako blboun nejapný alias dodo. V roce 1904 ji objevil amatérský přírodovědec Louis Étienne Thirioux a jeho senzační nález se zařadil vedle několika málo dalších, byť nekompletních.  

Kam se hrabe fotbal!

Okraj Port Louis patří koňské dráze, kde se při závodech schází takřka celé město a sázková kancelář nestíhá přijímat vklady. „Dostihy jsou nejoblíbenějším sportem na Mauriciu. Kam se na ně hrabe fotbal!“ směje se Diya, rodačka z ostrovní metropole. Součást oválu však tvoří také unikátní Tombeau Malartic, který všichni označují za hrobku, i když se jedná pouze o obelisk. Připomíná památku francouzského guvernéra Anneho Josepha Hippolyta de Maurèse, jenž sloužil v Kanadě a rovněž na Mauriciu, kde také v roce 1800 zemřel.  

Za nejkrásnějším panoramatem zástavby musíte vystoupat na pahorek s pevností Fort Adelaide: V minulosti měla přístav bránit a její děla dodnes míří na Indický oceán. Pod současnou podobu komplexu se sice podepsali Britové, nicméně strategické polohy si všimli už Francouzi a původní stavba je jejich dílem.

TIP: Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Dělníci ostrovního impéria pod vedením guvernéra sira Charlese Colvillea pak přišli s nutnými vylepšeními. Z výšky citadely působí přístavní město obrovsky, ale zároveň je roztroušené do mnoha často etnicky laděných čtvrtí, jimiž se vinou křivolaké uličky. V nich si pak podávají ruce exotika, koloniální historie – a především tolerance. 

Mohutný systém Super Heavy Starship, který vyvíjí společnost SpaceX, má sloužit pro přepravu nákladu i posádek k Měsíci či Marsu a k dalšímu využití. Sestava Super Heavy Starship je plánována jako dvoustupňová, plně znovupoužitelná kosmická raketa. 122 metrů vysoká sestava má dopravovat na nízkou oběžnou dráhu přes 100 tun nákladu – tedy výrazně víc než jakýkoliv jiný nosič od konce provozu Saturnu V, jenž dopravil člověka na Měsíc. 

Během včerejšího dne sestava vůbec poprvé úspěšně absolvovala tzv. „mokrý test“ (Wet Dress Rehearsal), tedy zkušební naplnění nádrží rakety palivem, po kterém nenásleduje zážeh, ale opětovné vypuštění. Během „mokrého testu“ se prověřuje výměna dat mezi rampou, nosičem a pozemním střediskem, ověřují se jednotlivé kroky včetně tankování nádrží. První a horní stupeň sestavy během tohoto testu pojmul 10 milionů liber (4,5 milionu kilogramů) kapalného kyslíku a kapalného metanu.

TIP: Napopáté úspěšně: Horní stupeň rakety Starship SN15 dokázal přistát

Jde o důležitý milník na cestě k prvnímu orbitálnímu letu sestavy. Ten by mohl podle Elona Muska přijít již velmi brzy. Na inženýry SpaceX ale čeká ještě řada výzev – především zážeh všech 33 motorů Raptor Booster 7. Doposud jich SpaceX otestovala současně „jen“ 14.

Historie sňatkové anonce sahá až ke sklonku 17. století, kdy se třicetiletý Angličan prostřednictvím Houghtonského týdeníku poohlížel po mladé dámě, která by oplývala sumou 3 000 liber. Stejně k věci se ve svém dopise nebála jít i první žena, jež se podat inzerát osmělila až o století později, v roce 1797. Elisa svými požadavky na muže „vzhledného, slušně vychovaného a z dobré rodiny“ vyvolala naprosté pobouření a pochybnosti, zda text opravdu napsala žena – vzhledem k tomu, že tehdy platilo za společensky nepřijatelné, aby si příslušnice něžného pohlaví sama hledala partnera.

Racionalita nutná, láska vítaná

Předminulé století bylo v oblasti partnerských námluv věkem konzervativním, striktně dbajícím na stanovené tradice. Romantická láska rozhodně nepatřila k nejdůležitějším faktorům pro vstup do manželství, a ještě v 50. letech nepřekvapilo, že se budoucí partneři dopředu neznali. V měšťanském a venkovském prostředí nebylo totiž manželství v rukou nevěsty a ženicha, nýbrž rodičů a takzvaných dohazovaček. Majetek, peníze a společenské postavení – tyto parametry se tyčily vysoko nad vzájemnými sympatiemi nastávajících, které byly oceňovány spíše jako příjemný doplněk, nikoliv podmínka k uzavření sňatku.

S postupným uvolňováním a rozkvětem společenského života se v druhé polovině 19. století staly dějištěm předsvatebních domluv měšťanské „kinderbály“, ale i tenisové kurty, na kterých se bariéry mezi dívkami a chlapci začínaly pomalu probourávat. Děti dělníků a řemeslníků zas navštěvovaly taneční zábavy a na venkově se chodívalo „k muzice“.

Těchto standardních forem poznávání se ovšem nemohl účastnit každý – jedincům, kteří na společenské akce neměli čas nebo peníze, případně v okolí nenašli žádné potenciální kandidáty na partnerství, přispěchala na pomoc nově vzniklá inzerce v novinách, která se nabízela jako nejjednodušší alternativa. Skrz dopisování se tak mohli lidé z různých krajů seznámit dříve, než došlo ke klasickým osobním schůzkám.

Od nepřístojnosti k obvyklosti

Antonie Čelakovská se v dopise adresovaném Boženě Němcové z 16. ledna 1848 rozvášňuje nad německou rubrikou „Heiratsgesuche“ (žádosti o sňatek) ve vratislavských novinách: „O takovém nešvaru nemáme v naší drahé otčině žádného pojmu, a dá-li Bůh, nikdy se ho nedočkáme…“ Dámě se její přání každopádně nesplnilo, česká rubrika Nabídnutí sňatku totiž vznikla, i když jí na popularitě nepřidával pro inzerenty značně ponižující název. Jiná možnost seznámení, než za účelem vstupu do manželství, ale tehdy nebyla akceptovatelná, a inzeráty tím pádem měly oproti těm dnešním mnohem serióznější charakter.

Tento trend začal v 2. polovině 19. století lákat čím dál více osamocených duší, a přestože inzeráty jako vybočující novinka schytávaly těžkou kritiku, vysloužily si řádné místo na posledních stranách Lidových novin a Národních listů a v průběhu let posloužily desetitisícům zájemců. Předsudky vůči seznamkám se začaly rozplývat s blížícím se 20. stoletím. Kniha o slušném chování z roku 1896 kupříkladu nabídnutí sňatku skrz tiskoviny vyzdvihuje jako skvělou variantu, která natolik zevšedněla, že na ní není nic „ponižujícího či nepěkného“ a spousta párů se díky této možnosti těší ze šťastného manželství.

Inzeráty sloužily také pro pobavení nejrůznějších vtipálků. Zde dlouhodobě nezaměstnaný muž hledá ženu ze stejného oboru.

Mezi základní informace, nacházející se i v té nejstručnější nabídce, patřil alespoň přibližný věk inzerenta. Lidé šli s kůží na trh za účelem brzkého sňatku, jejich průměrný věk se proto pohyboval okolo 30 let, což bylo číslo lehce převyšující průměrné stáří při vstupu do manželství v 2. polovině 19. století. K inzertním přispěvatelům totiž rozhodně nepatřili jen lidé mladí a svobodní, nýbrž i starší, a čas od času dokonce rozvedení. Poměrně často se po druhém společníkovi do života poohlížely vdovy a vdovci, nezapomínajíce se pochlubit počtem svých dětí.

Přestože bylo v 19. století úmrtí partnera chápáno (zejména u žen) jako určitá ekonomická slabina, velké množství mužů ve svých inzerátech přesto uvádělo, že by jim vdova rozhodně nevadila. Novinoví pátrači většinou toužili po druhé polovičce podobného věku, muži tradičně po ženě trochu mladší a ženy po muži trochu starším. Našla se ovšem i osmačtyřicetiletá vdova, která prahla po vztahu se sedmdesátníkem.

Čím majetnější, tím atraktivnější?!

Jako zásadní mužská role se vnímala schopnost materiálně zabezpečit rodinu. Proto v inzerátech často zaznívalo přání žen na muže v „zajištěném postavení“, některé dokonce požadovaly chotě konkrétní profese – v očích inzerentek byli atraktivní zejména státní úředníci, advokáti, učitelé a lékaři. I v tomto se ale rozhodně neshodly všechny dámy, jedna dala například jednoznačně najevo, že „MUDr.“ nepřichází v úvahu.

Zmínka o výši majetku muže a věna ženy patřila k zásadním informacím vyjímajícím se na začátku novinových vzkazů. Většinou k sobě tíhli lidé se srovnatelným finančním zaopatřením. Když už tomu tak nebylo, společensky přijatelnější variantou bylo, že muž „pozvedl“ ženu, proto se spíše ony nezdráhaly do inzerátů uvést, že jsou „chudobné“. Avšak i muži si někdy chtěli polepšit a netajili se svým obchodním záměrem. Třeba někteří důstojníci uváděli nejenom, jakou peněžní částkou by nevěsta měla být obdařena, ale bezostyšně přiznávali, že mají zájem o „finanční svatbu“.

Inzerát se nebál podat jak kovářský pomocník s naspořenými 720 zlatými, tak majitel usedlosti v hodnotě 130 000 zlatých. Paleta povolání byla opravdu pestrá – svatbu plánoval ředitel firmy, zámožná žena, sládek, zahradník, ale i vychovatelka či žena v domácnosti. Nejčastěji se ovšem čtenáři v novinách setkávali s po choti pátrajícími úředníky, obchodníky, průmyslníky a majiteli hospodářství. Přestože se s příchozím 20. stoletím začaly na stránkách periodik zjevovat i první výdělečně činné, samostatné ženy, převažovala stále poptávka po slušně vychovaných, citlivých hospodyních s kladným vztahem k domácnosti a výchově dětí.

Dobrá povaha nad zlato

Sdělení inzerátů víceméně korespondovala s dobovými konvencemi založenými na protikladných rolích a oddělených světech muže a ženy. Přesto se v tištěných sloupcích zrcadlila široká rozmanitost společnosti, ve které se vždy najdou výjimky potvrzující pravidlo. Typický stereotyp racionálního živitele v inzertních řádcích narušovali třeba muži chlubící se svou něžnou, ušlechtilou a dobrosrdečnou povahou nebo jedinec hledající ženu „upřímného srdce a dobrého humoru“.

Ženy naopak velmi často vyzdvihovaly svou vzdělanost a inteligenci, což nebyly zrovna hodnoty, které by byly od žen společností prioritně vyžadovány, přesto, s měnícím se postavením žen v 19. století, se rády pochlubily například svým hudebním a literárním vzděláním.

Na stránkách periodik tím pádem šlo najít dobrou pianistku, muže hledajícího hlavně spokojenou partnerku, ale především spoustu lidí, pro které byla zásadním faktorem vlídná a dobrá povaha, nikoliv jen společenský a finanční status. Lidem tak bezesporu nebylo lhostejné, jaká osobnost bude po jejich boku stát, a začínali se čím dál více řídit vlastním úsudkem. Kupříkladu dědička mlýna a pozemků u Prahy ve svém inzerátu rezolutně odmítla, že by se na vývoji jejího budoucího vztahu jakkoliv podílel dohazovač. Na druhou stranu bylo stále časté, že nabídky za své ratolesti podávali rodiče.

Sto lidí, sto chutí – na nastávající byly v inzerátech kladeny všemožné nároky. Někteří si vysnili „upřímnou vlastenku“, pro jiné bylo zásadní náboženství. Další pisatelé přiznávali své tělesné „vady“ a chtěli si najít někoho, kdo by taktéž měl určité vzhledové „nedostatky“. O fyzickém vzhledu se nicméně bylo zvykem vyjadřovat spíše vyhýbavě. Ženy se samy popisovaly jako zdravé a hezké, ty starší pak jako zachovalé. Tehdejší metou krásy byl zřejmě zdravý chrup, ale i barva vlasů, kterou ženy často neopomínaly zmínit. Muži se o svém vzezření vyjadřovali ještě stručněji, většinou se omezujíce na prohlášení, že nejsou „nejošklivějšího zevnějšku“. 

Velké tankové bitvy nikdy nepředstavovaly hlavní náplň činnosti obrněných svazků. Ačkoli se bezpochyby jedná o atraktivní „disciplínu“, přímé souboje tanků se neodehrávaly zdaleka tak často, jak by se mohlo zdát. Tato vozidla se potýkala především s nepřátelskou pěchotou, často posílenou obrněnými transportéry nebo dělostřelectvem. Na druhé straně ale měření sil mezi jednotlivými tanky nebo menšími tankovými útvary nepředstavovalo na většině bojišť žádnou raritu, takže známe celou řadu střetů, v nichž tyto stroje hrály prim.

Následující text se pokusí sumarizovat rozdíly tankových bojů na východní a západní frontě v roce 1944. Toto časové období bylo zvoleno ze dvou důvodů. Zaprvé všechny strany konfliktu již používaly své vrcholné konstrukce, odhlédneme-li od některých pozdních variant či typů, které byly v menší míře nasazeny v roce 1945. Zadruhé Německo bylo na západě i východě po většinu doby v defenzivě, zároveň ale ještě nebylo zcela materiálně a lidsky vyčerpáno a podnikalo lokální protiútoky.

Draze zaplacené zkušenosti

Podplukovník Albin Irzyk, velitel 8. tankového praporu americké 4. obrněné divize, v roce 1946 napsal: „V diskusích ohledně tankových bojů druhé světové války mnozí zapomínají na fakt, že tank není vozidlo primárně určené k boji s jinými tanky. Jeho hlavním úkolem je proniknout do nepřátelského týlu, narušit jej, ničit zásobovací a komunikační trasy a celkově tam působit co největší zmatek. Toho osádka docílí především pomocí kulometů a tříštivo-trhavých granátů svého kanonu. Nicméně primární funkce kanonu spočívá v obraně vozidla ve chvílích, kdy vyčerpává nepřítele a ničí jeho týl. V některých případech je ale pár dobře umístěných ran z kanonu daleko účinější než palba spřaženého kulometu, takže i tato zbraň je často používána k ofenzivním úkolům.“

Pomineme-li zdlouhavé střety v Normandii, pak můžeme říci, že Francií postupovaly spojenecké tanky v podstatě bez potíží, neboť pronásledovaly ustupujícího nepřítele a zpravidla se utkávaly s vozidly pancéřovanými jen slabě nebo vůbec. Například střední tanky M4 Sherman navíc vykazovaly nízkou poruchovost a schopnost rychlých přesunů, čemuž napomáhalo i kvalitní týlové zabezpečení. Koncem roku 1944 se ale na americké obrněnce snesla vlna kritiky – právě v tomto období byly přinuceny často podstupovat souboje tank proti tanku.

Nedůvěra v tanky Sherman

Němci se najednou ocitli ve výhodě, protože stáli v obraně a jejich nejmodernější technika disponovala nadřazeným pancéřováním i palebnou silou. Že byly pomalejší, těžší nebo poruchovější najednou tolik nevadilo. V blátivém terénu útočník jen těžko manévroval nebo podnikal větší obkličovací operace. Američtí tankisté se museli pohybovat velmi pomalu, a i když spatřili nepřátelský obrněnec jako první, velmi často pouze sledovali, jak se jimi vypálený granát odráží od nepřátelského pancíře, aniž by způsobil větší škodu.

Značné množství shermanů tak Američané odepsali ve chvílích, kdy se jejich osádky snažily dostat blíž k nepříteli. Jejich obtíže navíc zvyšovala absence efektivní průbojné munice. Právě tato situace zasela do srdcí amerických tankistů i veřejnosti nedůvěru v obrněnce M4 Sherman. Ty sice nakonec dokázaly nepřítele zatlačit a dosáhnout stanovených cílů, zvládly to ale především díky velké početní převaze, s níž počítala také používaná taktika.

Podplukovník Irzyk ve svém poválečném rozboru také podotkl, že až na výjimky neprobíhaly bitvy, v nichž by se v jeden okamžik utkalo 50 nebo třeba „jen“ 20 tanků na každé straně. Nejčastější scénář zahrnoval pět amerických strojů proti jednomu panzeru, výjimkou ale nebyly ani střety, v nichž osamocená německá osádka čelila desetinásobné převaze.

Není věž jako věž

Situace na bojišti se začala měnit až koncem roku 1944 s příchodem shermanů vyzbrojených dlouhým 76mm kanonem. Navíc, jak praví okřídlené rčení, ďábel se skrývá v detailech. Jedním z nich byl bezpochyby i pohon otáčení věže, který americkým osádkám v přímém střetu s německými tanky zajišťoval značnou výhodu. Sherman totiž disponoval elektricko-hydraulickým systémem, který dokázal otočit věží o 360° za pouhých 15 vteřin, a to nezávisle na otáčkách, v nichž motor tanku právě pracoval.

Naproti tomu německé osádky pantherů a tigerů měly v tomto ohledu jisté potíže, neboť jejich hydraulické systémy otáčení byly pomalejší a navíc přímo závislé na aktuálním výkonu motoru. Při zařazeném vysokém převodovém stupni a s motorem na 3 000 otáčkách za minutu se sice věž Tigeru II mohla o 360° otočit za 10 vteřin, problém ale tkvěl v tom, že při takové zátěži existovala značná pravděpodobnost, že dojde k závažnému poškození agregátu Maybach. Němečtí tankisté tedy dostávali instrukce, aby nikdy nepřekračovali 2 500 otáček za minutu.

S tím, jak klesaly otáčky, pak zpomalovala i traverze věže. Při otáčení se zařazeným nízkým převodovým stupněm a nezávisle na výkonu motoru už „cesta“ věže kolem vlastní osy trvala plných 60 vteřin. Tento systém navíc vyžadoval precizní spolupráci mezi řidičem a střelcem – jen tak se dalo dosáhnout právě potřebné rychlosti traverze věže, kterou navíc nebylo možné udržet konstantní, pokud se obrněnec pohyboval. Vzhledem ke klesající kvalitě výcviku německých tankistů ke konci války byla taková souhra čím dál obtížnější.

V krupobití střel

U tanků Panther fungovalo otáčení ještě pomaleji – při zakázaných 3 000 ot./min trvalo 15 vteřin a například poslední verze tanku PzKpfw IV Ausf. J měla kvůli zjednodušení výroby otáčení pouze manuální! Obloukem se tak vracíme k taktice, kterou američtí tankisté používali – jestliže to bylo možné, vyslali proti osamocenému německému obrněnci čtyři nebo pět shermanů a pomocí rychlého manévrování jej doslova uštvali.

Pokračování: Pancíř proti pancíři (2): Nelítostné tankové souboje v roce 1944

Právě pomalé otáčení věže nepřátelského stroje jim v takovém souboji hrálo výrazně do karet. Podplukovník Irzyk podotkl: „Kvůli této zásadní nevýhodě stříleli němečtí tankisté pomalu a někdy vypálili jediný granát, zatímco sherman tři nebo čtyři. Tank proti tanku, jeden proti jednomu, nás nepřítel překonával. To ale nebyl náš způsob boje.“

Odborníci z finského vládního Institutu pro zdraví a sociální zabezpečení (THL) vycházeli z odpovědí 16 000 náhodně vybraných obyvatel finské metropole Helsinky a přilehlých měst Espoo a Vantaa, které dohromady tvoří největší městskou oblast v zemi. Lidé původně odpovídali v letech 2015 a 2016 v průzkumu týkajícím se zdraví a životního prostředí. Na základě odpovědí respondentů o zdravotním stavu a dostupnosti zelených a vodních ploch vědci zjistili, že mezi vycházkami do přírody a nízkou pravděpodobností užívání léků je silná korelace.

Cesta k delšímu životu

Lidé, kteří chodili třikrát až čtyřikrát týdně do parků nebo k jezerům měli o 33 procent nižší pravděpodobnost, že budou užívat léky v souvislosti s duševními problémy, o 36 procent nižší pravděpodobnost užívání léků na krevní tlak a o 26 procent nižší pravděpodobnost užívání léků na astma než ti, kteří chodili do přírody jen jednou týdně. Tým si také všiml, že nejlepší výsledky má chození do přírody pro lidi žijící v domácnostech s nejnižšími příjmy. 

TIP: Magický baldachýn: Jak pobyt v lese prospívá našemu tělu a duši?

„Přibývající vědecké důkazy podporující zdravotní přínosy pobytu v přírodě pravděpodobně zvýší nabídku kvalitních zelených ploch v městském prostředí a podpoří jejich aktivní využívání,“ uvádějí vědci v článku zveřejněném v odborném časopise Occupational & Enviromental Medicine. „Mohlo by se jednat o jeden ze způsobů, jak zlepšit zdraví a blahobyt ve městech,“ píší odborníci. K velmi podobným závěrům dospěli loni na podzim i badatelé z německého Institutu Maxe Plancka. Jejich výzkum ukázal, že procházky v přírodě snižují úroveň stresu.

Když se obyvatelé měst ukládají ke spánku, jejich budovy a veřejné osvětlení po celou noc zaplavují široké okolí umělým světlem. V dnešní době už téměř není možné pozorovat hvězdy nejen nad velkoměsty, ale ani nad menšími městy. Městské děti už ani nevědí, jak vlastně vypadá Mléčná dráha na obloze.

Tento zneklidňující trend pozorujeme již dlouhá desetiletí. Astronom Kurt Riegel již v roce 1973 varoval, že stále intenzivnější umělé osvětlení významně mění naše vnímání noční oblohy. Od té doby jsme rovněž zjistili, že světelné znečištění neohrožuje jen romantiku jasných nocí, ale také okolní ekosystémy, především pokud jde o populace hmyzu.

Kdy jsou ty hvězdy?

Christopher Kyba z německého Helmholtzova centra pro výzkum geologických věd varuje, že světelné znečištění noční oblohy postupuje mnohem rychleji, než naznačovaly satelitní snímky. Jinými slovy, z oblohy mizí stále více hvězd, nečekaným tempem.

Vizualizace různých stupňů světelného znečištění. (grafika: NOIRLab/NSF/AURA, P. Marenfeld, CC BY-SA 4.0)

Kyba a jeho kolegové využili pozorování více než 50 tisíc občanských vědců, kteří porovnávali aktuální stav oblohy a množství viditelných hvězd s hvězdnými mapami, které odpovídaly různému stupni světelného znečištění. Výsledky jejich výzkumu, zveřejněného minulý týden v prestižním časopisu Science, jsou opravdu alarmující.

TIP: Nová mapa světelného znečištění: Pro 60 % Evropanů je Mléčná dráha neviditelná

Badatelé zjistili, že noční obloha se mezi lety 2011 až 2022 každým rokem zjasnila o zhruba 7 až 10 procent. Tato rychlost postupu světelného znečištění přitom odpovídá zdvojnásobení jasu noční oblohy během méně než 8 lety či více než čtyřnásobnému zvýšení jasu za 18 let. Vědci odhadují, že při tomto trendu úbytku tmy děti narozené pod oblohou s průměrně 250 viditelnými hvězdami budou v době dokončení školní docházky vídat na obloze méně než 100 hvězd.