Na samém začátku německé ofenzivy v Ardenách se odehrál tvrdý střet u belgické vesnice Krinkelt-Rocherath. Německý útok na tomto nejsevernějším křídle operace neprobíhal kvůli úporné americké obraně podle plánu, a tak 18. prosince brzy ráno vyslal velitel 12. tankové divize SS „Hitlerjugend“ do útoku dvě roty pantherů. Brzy se mělo ukázat, že jejich úder do zastavěné oblasti bez náležité podpory tankových granátníků nebyl dobré rozhodnutí.

Předchozí část: Pancíř proti pancíři (1): Nelítostné tankové souboje v roce 1944

Proti připravenému nepříteli

Ještě předtím, než uskupení dosáhlo vesnice, přišlo na minách a v dělostřelecké palbě o čtyři stroje. Zbytek se dostal na dohled prvním domům, kde stála v obraně americká pěchota (převážně od 38. pěšího pluku) podporovaná 741. tankovým praporem a částmi několika praporů stíhačů tanků. Jelikož Američané věděli, že shermany se nemohou pantherům postavit tváří v tvář, rozmístili své stroje po dvojicích či trojicích ve vesnici i v jejím okolí.

Ukrytí za zdmi, domy nebo živými ploty se pak američtí tankisté snažili dostat bez povšimnutí do vhodných střeleckých pozic, z nichž mohli pálit do boků nebo týlu nepřítele, případně krátkými výpady lákat své německé soky do smrtících pastí. Do karet jim hrálo i počasí – po většinu doby totiž na bojišti ležela hustá mlha. Během těžkých střetů v Krinkelt-Rocherathu si 741. tankový prapor nárokoval 27 zničených nepřátelských obrněnců, sám přišel o 11 shermanů.

Proti připravenému nepříteli

Dalším velmi dobře popsaným tankovým soubojem z oblasti Arden se stal střet u malé vesnice Freyneux, kterého se zúčastnily shermany 3. obrněné divize na straně jedné a panthery 2. tankové divize SS „Das Reich“ na straně druhé. Americká obrana Freyneux ležela především na pěti shermanech různých verzí (kanony ráže 75 i 76 mm) a čtyřech lehkých tancích M5A1 Stuart. Za svítání 24. prosince 1944 němečtí lidoví granátníci s podporou útočných děl podnikli proti vesnici další ze svých útoků, byli ale odraženi.

Po nich vyrazila do boje Kampfgruppe vydělná z divize „Das Reich“, v jejímž čele jely dvě roty tanků Panther. Hlavní cíl skupiny vyrazivší z Odeignepředstavovalo dobytí městečka Manhay, přičemž po cestě Němci museli projet silnicí severovýchodně od Freyneux. Kolonu vedl tank SS-Untersturmführera Langankeho, a když velitel bojové skupiny dostal informaci, že Freyneux je bráněno jen slabými nepřátelskými silami, rozhodl se jej vyčistit, aby eliminoval případný úder do svého budoucího týla.

Tento úkol obdržel právě Langanke, který v čele čtyř pantherů odbočil vlevo a vyrazil směrem k vesnici, přičemž musel překonat malou říčku. Dalších sedm obrněnců jej jistilo z lesa severovýchodně od Freyneux. Mezitím Langanke uviděl na mostku cosi podezřelého a v obavě z min raději vodní tok překonal broděním, díky čemuž k vesnici nakonec postupoval ze severu po otevřené louce. Hluk motorů ale zalarmoval obránce a osádky tanků roztroušených v zástavbě se připravily k boji.

Zranitelné boky

Jako první vypálil sherman s kódovým označením D-31 částečně chráněný kamennou hřbitovní zdí. Jeho střelec seržant Vance měl vynikající výhled na severní předpolí vesnice. Langankeho panthery postupovaly v bojové linii s velitelem zcela vpravo. I když Vanceho tank disponoval kanonem ráže 76 mm, zkušený střelec věděl, že nepřátelskou „šelmu“ dokáže vyřadit pouze palbou do jejího boku. Jelikož Langankeho vozidlo měl čelně před sebou, zaměřil se na zbylé tři stroje.

Hned první rána zažehla požár munice v pantheru po Langankeho levici a osádka tank okamžitě opustila. Další výstřel zapálil panzer postupujíci zcela vlevo. Vtom se do boje zapojil i další sherman a zasáhl třetí německý obrněnec, který ale nebyl vyřazen a z boje začal pomalu ustupovat. Langanke ale útočil dál a hledal skryté nepřátelské tanky. Vzápětí spatřil Sherman D-34 vyčkávající v pozici na severním cípu Freyneux a první ranou jej zapálil. Pak se ale na Langankeho panther zaměřila snad každá americká hlaveň v okolí a Němec po několika zásazích naznal, že nastal čas k ústupu.

Střídavé úspěchy

Mezitím po silnici k útoku na Odeigne znovu pokračovaly zbylé německé tanky, které tak vystavily svůj slabý boční a týlový pancíř palbě amerických obrněnců z Freyneux. Seržant Graham v Shermanu D-32 postupně dva panthery ze vzdálenosti zhruba 1 800 m zasáhl a vyřadil. Boje v okolí malé belgické vesnice pak pokračovaly až do odpoledních hodin se střídavými úspěchy na obou stranách. Vše završila akce, v níž se obrátila pomyslná taktická karta.

Dokončení: Pancíř proti pancíři: Nelítostné tankové souboje v roce 1944 (3)

Zatímco doposud těžili z překvapivých přepadů Američané, nyní se ve výhodné pozici ocitl Langanke, který se svým poškozeným pantherem setrval v terénní prohlubni severovýchodně od Freyneux. Pozdě odpoledne jeho střelec spatřil čtyři shermany, které se do dosavadních bojů nijak nezapojily, neboť střežily silnici severně od vesnice a nyní se přesouvaly jihozápadním směrem. Langanke postupně zničil celou kolonu, takže na konci dne bylo okolí Freyneux poseto vraky tanků. Němci přišli o pět pantherů a další tři utrpěly poškození, Američané ztratili pět shermanů a dva lehké stuarty.

Římské impérium – obrovská oblast sahající svého času od Atlantského oceánu k řece Eufrat a od Británie až k saharské poušti – dodnes udivuje svou rozlehlostí, organizovaností a vyspělými technologiemi. I nejmohutnější politický útvar starověku a jeden z největších v dějinách vůbec však skončil v troskách. Roku 395 se za vlády císaře Theodosia I. říše nejprve rozdělila na západní a východní část, načež v roce 476 první zmíněná definitivně zanikla, když se území dnešní Itálie zmocnil germánský vůdce Odoakar. 

S pádem Římské říše bohužel došlo i ke ztrátě řady vědomostí, zkušeností a znalostí té doby. Evropa na dlouhou dobu upadla do doby temna, násilí a náboženského fanatismu. Po Římanech zůstaly jen archeologické vykopávky a historické záznamy. Řadě nálezů rozumíme, některé jsou pro nás ale naprostou záhadou.

Vlevo nedávno nalezený úlomek z belgické provincie Limburk, vpravo možná podoba kompletního dodekaedru. (foto: Flanders Heritage Agency, Kris Vandevorst, CC BY 4.0)

Jedním z příkladů záhadných artefaktů dávných Římanů jsou dvanáctistěny, čili dodekaedry. Jde o malé objekty velké obvykle jen několik centimetrů, vyrobené ze slitiny mědi, které byly odlity do tvaru pravidelného dvanáctistěnu, s kruhovým otvorem v každé ze stěn a s kulovitými výčnělky v rozích. Pocházejí ze druhé poloviny římského císařství, tedy zhruba ze 2. až 4. století našeho letopočtu. 

Artefakty keltského původu?

Římské dodekaedry jsou nacházeny v zemích dnešní západní a střední Evropy, od Velké Británie až po Maďarsko. Nápadně to přitom odpovídá oblastem, kde žilo početné obyvatelstvo keltského původu. Doposud jich bylo objeveno okolo 120 kusů. Není to úplně málo, na druhou stranu to ale nejsou úplně běžné nálezy. Každopádně dnes nikdo netuší, k čemu přesně dodekaedry sloužily. Nejsou na nich žádné nápisy ani znaky a nenesou téměř žádné stopy opotřebení. Nezmiňuje se o nich žádný římský text ani nejsou znázorněné na žádném vyobrazení z té doby.

Ohledně účelu římských dodekaedrů pochopitelně existuje spousta teorií. Podle jedněch jde o nástroj, který mohl sloužit k určitým praktickým výpočtům, například v astronomii nebo zemědělství, testování kvality výrobků nebo třeba k pletení. Pak je ale zvláštní, na nich nejsou žádné znaky nebo alespoň značky. Podle dalších jde o objekty náboženského významu nebo třeba pomůcky pro věštění. Některé dodekaedry byly nalezeny v pokladech, což naznačuje, že si je majitelé cenili. Také by mohlo jít o součást zbraně, dětské hračky nebo mohly sloužit jako obyčejná dekorace.

Výbava na poslední pouť

Další střípkem do skládačky této archeologické záhady se stal nedávný nález úlomku dodekaedru z městečka Kortessem v belgické provincii Limburk, který se povedl archeologům z organizace Flanders Heritage Agency. Jde o malý kousek pěti- až šesticentimetrového dodekaedru a na úlomku jsou patrné stopy dřívějších oprav. 

TIP: Nevábný objev: V Anglii vykopali zkažená vejce z dob antického Říma

Badatelé se domnívají, že dotyčný dodekaedr mohl být rozlámán při nějakém magickém či náboženském rituálu. Vysvětlení jejich účelu by podle nich mohlo těsně souviset s tím, že se podstatná část dodekaderů našla v hrobech, jako součást pohřební výbavy. Mohly by navazovat na keltské náboženské tradice, protože se nikdy nenašly ve Středomoří nebo ve východní části římského impéria.

Vdobě úmrtí bylo Josifu Vissarionoviči Džugašvilimu celkem úctyhodných 74 let. V jaké byl zdravotní kondici a kterými fyzickými neduhy trpěl, však přesně nevíme, protože ostentativně pohrdal výsledky vyšetření a odmítal archivovat lékařské zprávy.

Utajené nemoci

Krutovládce doktorům zkrátka nedůvěřoval a léky, které od nich dostával, užíval nikoliv podle dodaných pokynů, ale podle svého vlastního uvážení. Před medikací navíc dával přednost alternativnímu způsobu léčby, jako byly sauna a termální koupele.

Něco málo však přece jen zrekonstruovat dokážeme. Soudě podle jeho zjizveného obličeje prodělal diktátor v dětském věku komplikované neštovice a dále se prý v mládí nakazil tuberkulózou a tyfem. Víme také, že měl srostlé dva prsty u nohou a kratší a špatně pohyblivou levou ruku. Toto zranění mu podle jeho slov způsobila kola kočáru, pod který v dětském věku spadl.

V pořádku ovšem nebylo ani srdce a krevní tlak. Za to mohl jeho životní styl, nadměrné kouření i spotřeba alkoholu, málo pohybu a záliba v přejídání. Na zdraví mu nepřidal ani všudypřítomný stres, za který zaplatil infarktem.

Zřejmého zhoršování Stalinova stavu a podráždění, které z něj plynulo, si byli vědomi nejen jeho nejbližší, ale také spolupracovníci. Někteří lékaři za ně však zaplatili krutou daň. Nenávist diktátora k bílým plášťům vyvrcholila v roce 1952, kdy nechal uvěznit svého osobního doktora Vladimira Vinogradova. Příčinou prý byla profesorova rada, aby zvolnil a začal uvažovat o důchodu. Do věznice jej pak následovali další kolegové, z nichž někteří byli z řad „vyvoleného národa“. Tento fakt dal vzniknout fámě o zločinném spolčení židovských šarlatánů, kteří usilují o smrt předních sovětských činitelů, včetně toho nejvyššího.

Diktátor se nehlásí

O Stalinových posledních dnech a hodinách toho víme poměrně hodně, je zde však i celá řada otázek, na které dodnes nemáme uspokojivé odpovědi. Rozhodně v noci na 1. března popíjel se svými nejbližšími spolupracovníky na svém sídle v Kuncevu nedaleko Moskvy. Veselil se až do brzkých ranních hodin a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl nějaké vážnější zdravotní problémy. Naopak, odcházel v dobré náladě. Na lůžko se odebral přibližně ve 4.00 a osobním strážcům prý vzkázal, že si mají jít lehnout a v žádném případě ho nerušit. Tato věta se pak pro další vývoj událostí stala zcela klíčovou.

Po prohýřených nocích vstával Stalin obvykle kolem jedenácté. Toho dne se však ani k polednímu z jeho pokoje neozýval žádný zvuk. Podřízení byli ovšem zvyklí vstupovat až na zavolání, a proto se nikdo neodvážil ani nahlédnout. Zavolání ovšem stále nepřicházelo. O půl jedenácté v noci dorazil posel s dopisem z ústředního výboru a teprve tehdy nastal vhodný okamžik diktátora vyrušit. Do pokoje tak jako první vstoupil osobní strážce Pjotr Lozgačev, který měl na starosti předávání pošty. Na ten pohled nedokázal nikdy zapomenout...

Pomočený rudý car

Diktátor ležel na zemi u stolu v pyžamu nasáklém močí. Rozbité náramkové hodinky prý ukazovaly půl sedmé, čímž patrně zaznamenaly čas pádu těla. Mrtvý ještě nebyl, stále totiž dýchal a chroptěl. Brzy však upadl do bezvědomí. Členové ochranky jej uložili na gauč a zavolali své nadřízené, nikoli však doktora. Zdá se, že se každý obával spíš o sebe než o život svého šéfa. Ostatně koho vlastně zavolat? Vždyť osobní lékař i řada dalších kapacit seděla ve vězení.

V následujících hodinách přijeli kumpáni, kteří s ním předchozí noci popíjeli. Ani ti však neporučili zavolat odbornou pomoc. Že se vůdce nehýbe? No a? O nic nejde, vždyť jenom vyspává opici. Podle Chruščovových slov prý nehodlá být u toho, až se Stalin probudí a zjistí, v jak nedůstojném stavu se nachází. Určitě by si nepřál, aby jej všichni viděli v pomočeném pyžamu.

První lékaři se tak k nemocnému dostavili až druhý den ráno a v jejich čele stál profesor Lukomský. Tehdy už měl Stalin pravou polovinu těla zcela ochromenou, těžce dýchal a jeho tělesná teplota přesahovala 38 stupňů. Navíc zvracel krev. Zmatení lékaři mu alespoň přikládali pijavice, píchali injekce a rentgenovali plíce. Všem však bylo jasné, že je vůdce v posledním tažení.

Zázračný český přístroj

Kde tedy hledat pomoc? Protože většina prověřených lékařů byla toho času v nemilosti či přímo ve vězení, nezbývalo nic jiného, než se obrátit jinam. A právě zde začíná příběh československého lékaře.

Ještě ve třiapadesátém roce byla všeobecná víra v dobrotu despotického a krvelačného diktátora bez jediného kazu. Když se proto jistý brněnský lékař dozvěděl, že je Stalin v posledním tažení, chtěl ho za každou cenu zachránit. Marně mu jeho kolegové z Fyziologického ústavu Masarykovy univerzity vysvětlovali, že když s tím nic nenadělají soudruzi v Moskvě, oni asi víc nezmůžou. Jak to, že ne? Mají přece zázračný přístroj na oživení dýchání! Dotyčný asistent dokonce nelenil a aktivně jej nabídl sovětskému velvyslanectví. Ano, skutečně tu byl „elektrický stimulátor frenického nervu“, jenomže v té době testovaný pouze na zvířatech. Přece jej nemůžou prvně zkusit přímo na báťuškovi!

Za dveřmi však už postávali muži v kožených kabátech a žádali vydání zařízení a doprovod dvou lékařů, kteří ho dokáží obsluhovat. Tady ovšem nastal problém. Šlo sice o čas, ale na kádrování ho, zdá se, zbývalo dost. S přístrojem nakonec jel až zapálený komunista Pavel Nádvorník z Hradce Králové. Dopravili jej do Kremlu, a tam nečině čekal dlouhé hodiny. Poté mu oznámili, že už jej nepotřebují. Stalin zemřel. Snaživce proto zase vyexpedovali domů, tentokrát však bez přístroje.

Konspirační teorie

Džugašvili naposledy vydechl dne 5. března ve 21.50 moskevského času. Zemřel přirozenou smrtí, nebo byl zavražděn? A pokud by šlo o obyčejnou mrtvici, proč by zvracel krev? Otázka, která zaměstnává autory konspiračních teorií dodnes. Konečně, eticky problematické je i ono celkem neoddiskutovatelné neposkytnutí první pomoci.

V souvislosti s možnou otravou se často skloňuje jméno Lavrentije Pavloviče Beriji, který se zesnulým předcházející noci popíjel a měl tudíž mnoho možností mu cokoli přidat do nápoje. A důvod? Obával se, že v čistkách by byl další na řadě. O vraždě by mohl napovídat i fakt, že Stalin prý měl poslat své osobní stráže spát, což mu nebylo podobné. Hlídačům tento vzkaz vyřídil jejich šéf Chrustalev a právě on byl Berijovým přímým podřízeným. Tím spíš se ostatní osobní strážci neodvážili vstoupit. A potenciální vrazi tak získali dost času, aby si účinek jedu pojistili. Ať už však za Stalinovou smrtí stál Berija, či nikoli, jisté je, že svého báťušku přežil o pouhý rok. Záhy jej totiž dal popravit úspěšnější Chruščov.

TIP: Po Stalinovi: Co se dělo v Sovětském svazu po smrti „Muže z oceli"?

Jedním z výroků, které se generalissimovi připisují, je, že smrt řeší všechny problémy, a není-li člověk, není ani problém. V jeho případě to však neplatilo. Sovětské impérium čekala dlouhá řada otřesů.

Planetám, které obíhají zároveň kolem dvou hvězd, se říká cirkumbinární nebo také Tatooine světy, podle nejslavnější planety tohoto typu ze světa Hvězdných válek. Proti obyčejným planetám s jedním sluncem je pro takové planety mnohem komplikovanější udržet stabilní oběžnou dráhu. Řada z těchto planet se na orbitě z části opéká a z části mrzne, zatímco po zbytek oběhu na nich mohou panovat relativně přívětivé podmínky.

Dvojhvězdy jsou ve vesmíru častější než solitérní stálice a úplnou výjimkou nejsou ani dvojhvězdné systémy, u kterých se vyskytují planety. Vědce proto velmi zajímá, zda by na světech se dvěma slunci mohl prosperovat život pozemského typu. Nedávno se touto otázkou zabývala Mariah MacDonaldová s Michaelem Pedowitzem z americké College of New Jersey.

Život pod dvěma slunci

Badatelé prostudovali tisíce možných kombinací velikostí hvězd v dvojhvězdných systémech a vzdáleností exoplanet od nich. Jejich výsledky, které nedávno prezentovali na 241. výročním zasedání Americké astronomické společnosti, ukázaly, že většina exoplanet takových systémů zřejmě není obyvatelných. Mnohé ze simulovaných planet byly buď příliš horké, nebo příliš mrazivé, případně se na nich během oběhu kolem dvojhvězdy dramaticky střídaly teploty. Takové prostředí prakticky vylučuje existenci života pozemského typu a existence nějaké formy života je představitelná snad jen hluboko pod povrchem planety. 

Úplně vyloučené to ale není – přibližně 15 procent simulovaných planet typu Tatooine se stabilní oběžnou dráhou mělo teplotu na povrchu v obyvatelném rozmezí, minimálně 80 procent doby oběhu kolem dvojhvězdy. To by se mohlo zdát jako příliš benevolentní hranice pro obyvatelné světy, vědci ve svých simulacích ale nezvažovali vliv oceánů a atmosfér, které působí jako významně stabilizující prvek klimatu planety.

TIP: Astronomové objevili planetu u hmotné dvojhvězdy: Její hmotnost odpovídá desetinásobku Jupiteru

Badatelé zjistili, že obyvatelné cirkumbinární planety se nejčastěji nacházejí relativně blízko svým hvězdám, jen vzácně ale jde o planety u navzájem podobných hvězd. Větší šance na obyvatelný svět mají dvojhvězdy, z nichž jedna je mnohem větší a mnohem více zářivá než její společnice.

Pochybnosti do této otázky vnesl snímek povrchu Marsu pořízený sondou Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) americké NASA, ze kterého jako by se usmíval Paddingtonův obličej.

Sonda MRO pořídila snímek z výšky 250 kilometrů nad povrchem Marsu s využitím kamery s vysokým rozlišením HiRISE, která patří k nejvýkonnějším, jaké kdy byly poslány k jiné planetě. NASA uvedla, že jakkoli se snímek nepochybně podobá medvědímu obličeji, ve skutečnosti ho nejspíš tvoří seskupení různých zlomů, nánosů usazených na okraji zasypaného impaktního kráteru a lávových proudů.

1. Skutečně raketoplán Challenger explodoval?

Raketoplán pohltil ohnivý oblak pouhých 73 sekund po startu, ve výšce asi 14 km nad floridským kosmodromem. Na první pohled to skutečně vypadalo jako výbuch, proto média informovala o mohutné explozi. Dokonce i představitelé NASA tak situaci zpočátku mylně popisovali. Pozdější vyšetřování však ukázalo, že ve skutečnosti nedošlo k žádné detonaci či výbuchu tak, jak je běžně chápeme. Nenastala rázová vlna ani třesk, což je velmi dobře patrné rovněž z pořízených videozáběrů. Diváci na zemi pouze slyšeli zastavení hukotu motorů poté, co jeden z dvojice pomocných poškodil centrální palivovou nádrž a ta se následně roztrhala na kusy. 

Pomocné motory raketoplánů na tuhé pohonné látky (SRB) nesestávaly z jediného kusu, ale ze čtyř větších segmentů plněných pohonnou směsí. Mezi spoje se vkládalo těsnění, tzv. O-kroužek, který vlivem studeného počasí toho dne nevydržel, a vzniklou mezerou pak již snadno pronikly spaliny. Konkrétně selhalo těsnění v pravém SRB a v důsledku se poškodila centrální nádrž na kapalný kyslík a vodík. Výsledná záplava zmíněných pohonných látek vytvořila obrovskou ohnivou kouli, kterou dodnes mnozí mylně považují za explozi. 

Samotný raketoplán roztrhalo působení okolních sil o něco později, když se uvolnil od ostatních částí v rychlosti 686 m/s. Nezničil jej tedy výbuch. Oba pomocné motory po oddělení od sestavy ještě nekontrolovaně pokračovaly v letu. Následně se odehrála řízená destrukce na dálku a teprve tehdy došlo ke skutečné explozi – ale to už byl Challenger dávno rozmetán na kusy.

3. Sledoval celý národ tragédii v přímém přenosu?

O téměř čtyřicet let staré tragédii se často říká, že její děsivý průběh viděly miliony lidí v přímém přenosu. Start se ovšem odehrál ve všední den dopoledne, kdy byla většina Američanů v práci či ve škole. Navíc tehdy ještě nebyla rozšířená kabelová televize ani internet, takže událost vysílaly zpravodajské kanály jako CNN. Kromě toho všechny zmíněné stanice hned po rozpadu stroje program přerušily. Ve skutečnosti tedy miliony lidí sledovaly záběry vysílané až po nehodě. Pravdou zůstává, že NASA na některých školách v USA zařídila satelitní přenos kvůli Christě McAuliffeové coby první učitelce na palubě raketoplánu. Mnoho tehdejších školáků tak na katastrofu dodnes vzpomíná jako na klíčový okamžik svého dětství.

Ještě před ztrátou Challengeru přitom většina Američanů považovala pilotované lety do vesmíru za rutinní záležitost a zájem o ně dlouhodobě klesal. Když se tedy NASA rozhodla poslat do kosmu běžného občana, motivovala ji právě snaha opět veřejnost k výpravám za hranice Země přitáhnout. Tragická lekce bohužel ukázala, že raketoplány nejsou tak bezpečné, jak se možná zdálo – což potvrdilo i následné vyšetřování, jež mimo jiné odhalilo, že kosmická agentura o některých problémech věděla. 

5. Zůstaly nenalezené trosky navždy ztraceny?

Ihned po tragédii se rozběhla rozsáhlá pátrací a záchranná akce. Během jediného dne po události byly shromážděny stovky kilogramů kovu a jiných kusů celé sestavy. V březnu 1986 se dokonce podařilo nalézt trosky kabiny s ostatky astronautů. NASA poté všechny objevené části letounu pečlivě katalogizovala a za účelem vyšetřování z nich v obřím hangáru skládala původní stroj. Raketoplán se však rozpadl nad oceánem, a přestože byly veškeré důležité komponenty vyzvednuty do doby, než kosmická agentura v roce 1986 vyšetřování havárie uzavřela, většina zůstala v Atlantiku.

Ještě po více než deseti letech se objevily trosky raketoplánu na floridské pláži. V roce 1996 byly nalezeny dva kusy, které se později podařilo identifikovat. Jeden z nich představovala tato součást řiditelné klapky v zadní části stroje. (foto: NASA, CC0)

Nicméně jednoho časného rána roku 1996 narazili běžci na floridské pláži Cocoa Beach na vyplavený objekt silně pokrytý svijonožci, kteří se běžně usazují na skalách, molech a pontonech i dalších předmětech pod vodou. O pár kilometrů dál pak ležel podobný kus a následně byl spolu s prvním objevem pečlivě prozkoumán.

TIP: Tajemství diktafonu z Challengeru: Komplot NASA nebo jen bujná fantazie?

NASA poté oznámila, že oba nálezy skutečně pocházejí z Challengeru: První z nich identifikovala jako levou vnitřní klapku křídla raketoplánu nebo elevon – tedy segment z levého křídla, který pomáhal orbiter řídit při návratu a přistání. Druhý kus pak představoval odtrženou část klapky ze zadní části trupu. Po ověření byly obě části očištěny a umístěny do dvou opuštěných raketových sil. Tam spočívají spolu s ostatními zbytky Challengeru, jež zahrnují přes pět tisíc kusů.

Ještě v osvíceném 20. století napsaly Ženské listy: „Psí, jakož i kočičí sádlo jest hledaným lékem, ač se říká, že kdo užívá psího sádla a jí psí maso, zvykne každé ostudě.“ Určité povědomí o této medicíně bychom však našli i ve slavné Babičce spisovatelky Boženy Němcové. 

Zajíčka pekli

„Přišla Cilka, nejstarší děvče Kudrnovic, na táčky (na kus řeči, pozn. red.); (…) a panímáma hned se jí ptala: ‚Copak jste měli dobrého k obědu?‘ – ‚I nic; jen bandory,‘ (brambory, pozn. red.) odpověděla Cilka. – ‚Cože nic, co bandory; vždyť povídala Manča, že jí dala vaše máma kus zajíčka, že byl tak dobrý?

‚I panímáno, to nebyl zajíček, to bylo kousek kočky. Tatíček ji dostal na Červené Hůře, byla tlustá jako vepř, maminka vypekla z ní sádlo a tatík bude se jím mazat. Kovářka mu to radila, když začínal kašlat, aby nedostal souchotě.‘“

Ony souchotě nebo také oubytě jsou starým označením pro tuberkulózu. Tato nemoc naše předky právem děsila a jakékoli dýchací potíže tudíž bylo lepší podchytit v samotném zárodku. Cilčina rodina navíc žila v pazderně, kde se zpracovávaly textilní rostliny, a bylo tam proto velmi prašné prostředí. 

Kocouří sádlo však mělo mnohem širší využití, jak dokládá i kompendium lidové medicíny ze 17. století uložené u brněnských augustiniánů: „Mast znamenitá když se komu žíly krčí, kterouž spomoženo jest pacholeti jednomu, kteréž na všech čtyřech lézti muselo. Vzíti sádlo z černých koček kteréž v peci vyteklé a tolik sádla kočičího, tolik sádla psího, sádla kapounového, sádla jezevčího, tolik loje kozlového, tolik mejdla benátskýho, to vše na rendlýk dadauc, přičiniti k tomu půl lotu listu vysokého slyzu tlučeného a vařiti za čtvrt hodiny.“

TIP: Místo ultrazvuku pšenice a ječmen: Novověké ženy sázely na pověry i amulety

Drobné domácí šelmy, které díky své schopnosti likvidovat hlodavce chránily nejen zásoby, ale sekundárně i lidské zdraví, byly zkrátka využívány i přímo jako léčivo. Dnešní medicína však v podobném počínání žádný přínos nenachází.

Vůdce SSSR Josif Stalin měl v roce 1943 k dispozici dostatek zpravodajských informací; dokonce znal plán Citadela (ofenziva u Kurska) celkem podrobně. Tyto cenné údaje měla sovětská strana získat od svého špiona ve Velké Británii Johna Cairncrosse (od března 1942 působícího v pracovišti dešifrátorů v Bletchley Parku). Sověti dostali i například informace o přesné dislokaci německých leteckých sil, díky čemuž mohli provést cílené údery na polní letiště Luftwaffe již v květnu 1943.

Vedle britských špionů získala Stavka (Ставка - ruský název vrchního velení ozbrojených sil) další informace sama, a to velmi jednoduchým způsobem – odposlechem německé rádiové komunikace. Sice neprolomili enigmu, ale řadu šifrovacích systémů používaných na úrovni nižších jednotek, díky čemuž se například dozvěděli o rozmístění štábu i podřízených jednotek 2. tankového sboru či 13. sboru.

Další dílky do mozaiky sovětských zpráv o chystané německé ofenzivě přinesl též letecký průzkum, zatímco v nočních útočných výpadech zajistili rudoarmějci na 187 „jazyků“ (zajatců). Ti už prozradili i konečné datum a hodinu „H“. Od německého rozhodnutí spustit operaci Zitadelle uplynuly dva měsíce, než došlo ke skutečnému zahájení bojů. Není třeba zdůrazňovat, že tyto neustálé odklady, zapříčiněné Hitlerovou snahou nasadit co největší počet nových tanků, byly pro sovětskou stranu darem z nebes.

Útočníci rovněž předpokládali, že jejich tankové klíny opětovně proniknou lehce obranou, jako tomu bylo v předchozích letech. Velení Rudé armády tento postup očekávalo, a proto bylo rozhodnuto koncipovat obranu do hloubky, přičemž protivník se měl vyčerpat na prolamování jednotlivých linií.

Všude samé miny

Podél frontové linie se tedy začal rodit důkladně zkonstruovaný, silně zaminovaný a do hloubky rozčleněný obranný systém, na jehož budování se kromě armády podílelo i 300 000 civilistů. Sestával ze tří hlavních pásem rozdělených na vzájemně se podporující úseky a zahrnoval smrtící mix minových polí, protipěchotních překážek z ostnatého drátu, zákopů pro pěchotu, protitankových zátarasů a bunkrů osazených kulomety.

Zatímco vojáci Voroněžského frontu vyhloubili 4 200 km zákopů, v pozicích Centrálního frontu jich vzniklo 5 000 km. Při pohledu shora tvořily čtvercovou síť, která pěšákům usnadňovala pohyb všemi směry i za nepřátelské palby. Pro rychlejší přesun mechanizovaných oddílů a obrněné techniky vyrostlo v Kurském výběžku 686 mostů a 2 000 km nových cest.

Tři pásma hrůzy

V některých oblastech – kupříkladu jižně od Orla – dosahovala trojice linií hloubky až 40 km a právě do nejkvalitněji opevněných oblastí Rudá armáda koncentrovala nejsilnější jednotky. Za hlavním obranným systémem vybudovala další tři méně masivní pásma, do nichž se měli obránci v případě nutnosti stáhnout. Zatímco první ze záložních linií nebyla plně obsazena mužstvem ani výrazněji fortifikovaná, zbývající dvě (disponující již odolnějšími bunkry) rudoarmějci nechali bez posádky – s výjimkou úseku u Kurska.

Právě u průmyslového města se obrana měla stát zcela neprostupnou a hloubka všech pásem zde činila 130–150 km. Pokud by Němci přece jen prorazili, na východě je čekaly další – byť ne tak propracované defenzivní pozice, které by bleskově obsadili příslušníci Stepního frontu. Počítáme-li do opevnění i tyto linie, jeho hloubka místy dosáhla až 300 km.

Hlavně zastavit tanky

Při přísunu jednotek Rudá armáda kladla důraz na co nejvyšší koncentraci artilerie, jejíž role se od předchozích bitev lišila. Takřka všechny druhy dělostřeleckých prostředků od houfnic přes kaťuše po protiletadlové kanony dostaly jako primární úkol protitankovou obranu. Pozice děl dále posílily částečně zakopané tanky a samohybná děla. To, že se Sověti obávali především obrněnců, dokládá i masové přidělování protitankových prostředků velitelům na všech úrovních. Ti je obvykle soustředili do opěrných bodů bránících nejpravděpodobnější směry německého útoku.

Dokončení: Sovětské obranné linie: Smrtící pekelné zahrádky hlídané rudoarmějci (2)

Typická výzbroj takové pozice, zvané PTOP (Protivotankovyje opornyje punkty – protitanková opěrná stanoviště), sestávala ze 4–6 protitankových děl, 6–9 protitankových pušek a 5–7 kulometů. Posádka „uzlu“ měla spolupracovat s pěchotou vyzbrojenou automatickými zbraněmi i s ženijními útvary specializovanými na kladení překážek, během protiútoků se oddíly infanterie mohly spoléhat na podporu samostatných tankových brigád. Nutno však podotknout, že protitanková střelba dosahovala největší účinnosti na vzdálenost pouhých několika desítek metrů, a proto se hlavně nesměly předčasně odhalit, což vyžadovalo dokonalou disciplínu a železné nervy obránců.

Je to velká vědecká záhada, přestože o ní víme již téměř 100 let – v panensky modrém Atlantiku v blízkosti Baham se objevují velké mléčně bílé šmouhy, připomínající mraky, které si spletly moře s oblohou. Ačkoliv je tento fenomén známý už dlouho, vědci stále nemají tušení, co by mohlo být jeho příčinou.

„Mořská oblaka“ u Baham jsou dobře patrná z letadel a ještě lépe ze satelitů. Jejich výskyt se v průběhu let mění a vyloučené není ani jeho cyklický výskyt. Jev byl intenzivní například na jaře roku 2015, kdy vznikl velký počet „mraků,“ které pokrývaly v průměru 350 kilometrů čtverečních. V roce 2020 to bylo jen asi 25 kilometrů čtverečních. Délka trvání tohoto jevu je dost proměnlivá – někdy se objeví jen na pár dní, jindy trvá i několik měsíců.

Záhada s uhličitanem vápenatým

Odborníci se této záhadě snaží přijít na kloub. Už nějakou dobu víme, že „mraky“ jsou vlastně suspenzí velmi jemných částeček uhličitanu vápenatého. Vůbec ale není jasné, odkud se tyto částice berou. Část odbotníků věří, že by mohlo jít o mechanický proces, při němž se obrušuje uhličitan vápenatý na dně oceánu, nejspíš na ponořených vápencových plošinách Bahama Banks. Podle jiných může jít o následek mořského „vodního květu“ nebo nějakého jiného biologického procesu.

Letitou záhadu se s kolegy pokusil rozluštit oceánograf Chuanmin Hu z americké jihofloridské Univerzity. Badatelé využili schopností umělé inteligence, která analyzovala tisíce satelitních snímků oblasti Bahama Banks, pořízených mezi lety 2003 a 2020. Jak vyplývá ze studie publikované v odborném časopise Remote Sensing of Environment, analýza umělé inteligence přinesla spoustu zajímavých odpovědí a ještě více otázek.

Snímek, pořízený spektroradiometrem MODIS satelitu NASA Terra z 3. dubna 2012, ukazuje světlé šmouhy přibližně 10 až 20 kilometrů od pobřeží Mexického zálivu na Floridě. (foto: NASA Earth Observatory, CC0)

Badatelé zjistili, že jednotlivé „šmouhy“ mají různou velikost, od zhruba 100 čtverečních metrů až po 226 čtverečních kilometrů. Průměrná velikost se pohybuje okolo 2,4 kilometru čtverečních. Významnou stopou by mohla být určitá sezónnost jevu – podstatně více událostí se odehrává na jaře a na podzim. Naznačuje to, že by jev mohl mít těsnou souvislost s počasím. Skutečný mechanismus jevu a jeho příčiny je ale stále neznámý.

TIP: Severoamerické Erijské jezero zezelenalo: Přemohl ho vodní květ

„Identifikovali jsme některé zajímavé vztahy mezi podmínkami prostředí – zejména pokud jde o pH, slanost vody, chování větrů a proudů, zatím ale nedokážeme říct, jaké mechanické, biologické nebo chemické procesy jsou za jev zodpovědné. Abychom pochopili procesy vzniku tohoto zvláštního jevu, budeme muset provést více experimentů v terénu a spojit je s výzkumem dálkového průzkumu,“ uvádí oceánograf Chuanmin Hu.