Předobrazem mudrce, který padl do osidel pekla, byla skutečná osoba německého alchymisty, mága a astrologa Johanna Georga Fausta, který už během svého života na konci 15. a na začátku 16. století platil za mystika a zaprodance ďábelských sil. V Mladotovském paláci, barokním domě na Karlově náměstí, zvaném také Faustův dům, však nikdy nebydlel.

To ovšem nezabránilo romantickým Pražanům, aby si kolem domu a jeho zvláštních obyvatel neupředli pověst o smlouvě s čertem, snaze přesáhnout svůj lidský osud a především o tragickém konci takového opovážlivce, který měla připomínat díra ve stropě, kterou nedokázal opravit ani ten nejzručnější zedník.

Duše za stříbrňák

Vzhledem k této vadě na kráse dům chátral a lidé se mu vyhýbali. Až po nějakém čase před ním stanul chudý student. Nemaje co do úst a kde hlavu složit, rozhodl se, že nebude věřit na strašidla, a odvážil se vejít. Přece jen lepší nocleh mezi čtyřmi stěnami, byť s dírou ve stropě, než někde na ulici či pod mostem.

Student byl unavený, nedbal proto všelijakých podivností, které se válely v opuštěných komnatách paláce, ucpal díru, aby netáhlo, a uvelebil se přímo ve Faustově posteli. Jaké bylo jeho překvapení, když na stolku vedle postele nalezl po probuzení stříbrný tolar! Student byl pragmatik, proto si řekl „hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere“, tolar schoval a jal se dál zabydlovat svoje nové útočiště.

Kouzlo se stříbrňákem se však opakovalo i příštího rána a každého následujícího. Studentovi začaly blahobytné časy. Lidé ho začali vídat v drahých podnicích, obdivovali jeho vybraný šat a rádi se s ním přátelili, protože „své“ vždy rád pohostil a pil s nimi až do svítání. Mezi bujarými večírky a studijními povinnostmi však začal pročítat i Faustovy knihy, jež v domě nalezl. Jestli chtěl zvětšit své už tak slušné bohatství, nebo získat vědění přístupné jen skrze nečisté síly, nevíme.

TIP: Troubení za ohradou: Proč v Praze po setmění vyhrával děsivý orchestrion?

Jisté je, že se jednoho večera rozžehnal se svými přáteli a dalších několik dní se neukázal. Kamarádům z mokré čtvrti to bylo divné, a tak se ti nejodvážnější vypravili k Mladotovskému paláci, aby se po studentovi poohlédli. Dům byl opuštěný, nikde ani živáčka, jen ve stropě ložnice nalezli násoskové zející starou díru…

Blíže neupřesněný tchajwanský park v Tchaj-nanu se stal v červenci 2020 dějištěm bizarního incidentu. Na běžce zde zaútočil papoušek ara a způsobil mu vážná zranění. Pan Huang, který je podle tchajwanských médií majitelem agresivního opeřence, vyrazil do parku proto, aby zde vyvenčil své dva papoušky. Park je ale zároveň častým cílem rekreačních sportovců. 

K nešťastnému incidentu došlo ve chvíli, kdy se jeden z papoušků pana Huanga usadil na zádech běžce a začal divoce mávat křídly. Vyděšený běžec si při pádu způsobil vážná poranění, včetně vykloubení kyčelního kloubu a zlomeniny pánve, což si vyžádalo hospitalizaci a dlouhou dobu rekonvalescence. Poškozený muž, který se živí jako plastický chirurg, zažaloval pana Huanga o náhradu vzniklé škody. Vedle ušlého zisku a nákladů na léčení, si místnímu soudci stěžoval i na přetrvávající následky a nectlivost v nohou.

TIP: Příliš pevné objetí: Číňanka zažalovala kolegu, který jí objetím zlomil tři žebra

Místní soudce na konci loňského roku rozhodl, že zranění plastického chirurga způsobil svou nedbalostí pan Huang a odsoudil jej ke dvěma měsícům vězení a pokutě 3,04 milionu tchajwanských dolarů (přibližně 2,2 milionu korun). Vzhledem k velikosti papouška – čtyřicet centimetrů na výšku a šedesáticentimetrovému rozpětí křídel – označil soudce ptáka za velké zvíře, což jeho majiteli ukládá povinnost činit taková opatření, aby k podobným nehodám nedocházelo. Podle majitele papouška je navrhovaná kompenzace příliš vysoká a hodlá se proti rozsudku odvolat.

V den, kdy v Sarajevu naposledy vydechl rakousko-uherský následník trůnu a jeho choť (tedy 28. června 1914), se německý císař Vilém II. procházel jako host na palubě britského dreadnoughtu King George V. ve slavnostní uniformě admirála Royal Navy. Eskadra Královského námořnictva složená ze čtyř bitevních lodí a tří křižníků se právě účastnila tradiční Labské regaty v Kielu a během pompézních oslav, projevování úcty a vyměňování poklon to nevypadalo, že obě země zanedlouho stanou proti sobě jako nesmiřitelní nepřátelé.

Ačkoliv se vztahy mezi Británií a Německem především kvůli koloniálním ambicím Berlína, soupeření námořnictev a sporům okolo stavby takzvané bagdádské železnice stále výrazněji komplikovaly, zástupci obou velmocí doufali, že ke vzájemnému vojenskému střetu nakonec nedojde. Britové disponující největším světovým impériem, loďstvem a vůdčí pozicí v zámoří měli pochopitelně motivaci udržet mír a status quo. Spojené království nemohlo konfliktem nic získat a vláda Jeho Veličenstva se naopak oprávněně obávala hrozícího povstání v Irsku. Londýn proto v létě 1914 rozhodně nepatřil mezi válečné štváče.

Na hraně katastrofy

Přestože se nad Evropou začala během červencové krize stahovat mračna, britská vláda Herberta Henryho Asquitha nadále zachovávala optimismus. David Lloyd George působící tehdy jako ministr financí chlácholil ještě 23. července poslance tvrzením, že civilizované evropské národy jistě dokážou najít diplomatické řešení a že britské vztahy s Německem jsou lepší než kdy dřív. Stejného dne ale Rakousko-Uhersko předalo Srbsku známé takzvané červencové ultimátum. Britský ministr zahraničí Edward Grey odsoudil příkrost dokumentu a apeloval na Německo, aby u svého spojence zajistilo prodloužení požadovaného termínu odpovědi (48 hodin).

Ministr prorocky prohlásil, že ať už se vítězem hrozícího konfliktu stane kdokoliv, budou výdaje na válku obrovské a rozvrat obchodu přivodí kolaps evropského průmyslu i jeho kreditu ve světě. Zároveň se Grey prostřednictvím britských velvyslanců pokusil svolat do Londýna mezinárodní konferenci, kde by zástupci velmoci mohli vyhrocenou situaci diplomaticky zažehnat. Tento návrh ale zůstal nevyslyšen a znepřátelené strany se znovu o krok přiblížily velkému ozbrojenému konfliktu. Válka 28. července 1914 skutečně vypukla, když Rakousko-Uhersko vypovědělo nepřátelství Srbsku. 

Pro a proti

Záhy začalo být jasné, že se konflikt rozšíří také mimo Balkán. Rusko mobilizovalo na podporu Srbů a nečinně nepřihlíželi ani v Berlíně. Německé velení dlouhodobě počítalo s válčením na dvou frontách, otázkou však zůstávalo, zda Británie zachová neutralitu, nebo zda podpoří své francouzské a ruské spojence. S Paříží je vázala takzvaná srdečná dohoda z roku 1904 a s Ruskem pak spojenecká smlouva podepsaná o tři roky později. Vlády obou zbývajících členů Trojdohody začaly pochopitelně vyvíjet velký tlak na Londýn, aby ostrovní království jasně potvrdilo spojenectví proti Berlínu.

Postoj Britů však nadále zůstával nejasný, takže i Němci stále věřili, že navzdory připravovanému výpadu císařské armády na západ zůstanou neutrální. Edward Grey za této situace obdržel zprávu od německého kancléře Theobalda von Bethmann-Hollwega, který se v ní dotazoval, zda jeho vláda zachová neutralitu výměnou za respektování integrity Belgie a Francie. Premiér Asquith na to konto poznamenal, že vilémovská diplomacie vykazuje hulvátské, naivní sklony, a Grey tento návrh stroze odmítl. Vilém II. si přesto hýčkal naději, že Londýn zůstane stranou, o čemž ho ujišťoval i císařův bratr Jindřich, který se vrátil z jednání s jejich bratrancem, králem Jiřím V.

Co na to ulice?

Mnozí Britové válku s Německem skutečně odmítali a chápali ji dokonce jako boj proti civilizaci. Asquith odhadoval, že přibližně tři čtvrtiny ze členů jeho Liberální strany požadují přísnou neutralitu, a 22 poslanci této partaje dokonce 30. července naznačili, že rozhodnutí zapojit se do války by znamenalo konec jejich podpory vládě.

Dokončení: Ostrovní přešlapování: Vstup Velké Británie do první světové války (2)

Nejradikálněji proti hrozící vojenské konfrontaci vystupovali levicoví politici a tisk, přičemž list Daily Chronicle oceňoval ještě posledního červencového dne zdrženlivý postoj ostrovanů: „Skutečnost, že u nás nyní nebují hysterie proti Němcům, je velmi vítaná, ba ve srovnání s tím, co jsme zažili nedávno, i dosti výjimečná.“ 

Kněžice mramorovaná (Halyomorpha halys) je ploštice z čeledi kněžicovitých (Pentatomidae), jejíž domovinou je Čína, Japonsko, Korejský poloostrov a Tchaj-wan. Tato ploštice je považována za škůdce, který svým sosákem saje mízu hostitelských rostlin a jejich plodů. V Japonsku škodí zejména na polích se sójou, ale také v ovocných sadech. Na konci 20. století se kněžice dostala zřejmě z Japonska nebo Číny do USA, pravděpodobně na obalových materiálech plodin. V současnosti je přítomna ve většině amerických států a šíří se i do Kanady. 

Čerstvě narozené nymfy kněžice mramorované se zbytky skořápek. Za 35 až 45 dní se nymf vyvinou dospělí jedinci. (foto: Shutterstock)

Ve stejnou dobu jako do Spojených států, pronikla kněžice i do Evropy a poprvé byla zaznamenána roku 1998 ve švýcarském Curychu, kam se podle všeho dostala s dodávkou čínské krytiny.

TIP: Korýši vlhkého stínu: Neznámé stínky patří mezi časté obyvatele zahrad i domů

Jejímu rozšíření výrazně napomohly například zimní olympijské hry v ruském Soči, kam bylo dovezeno množství okrasných rostlin. V srpnu 2018 byla nalezena i v Česku a brzy se předpokládá rozšíření na celém evropském kontinentu. Jejich přirozenými predátory jsou zejména ptáci a vosy.

Ronald Reagan po nástupu do úřadu prezidenta USA v roce 1981 nešetřil ostrou protisovětskou rétorikou a odstartoval nové kolo závodů ve zbrojení. Právě jeho konfrontační postoj přivedl v roce 1981 moskevské vůdce k názoru, že USA tajně plánují jaderný úder na SSSR. 

Osudný rok 1983

Politbyro proto posvětilo rozsáhlou zpravodajskou akci s kódovým označením Operace RYAN. Šlo o největší zpravodajský program svého druhu v dějinách SSSR, jenž měl za úkol odhalit hrozbu amerického nukleárního úderu a poskytnout Sovětům čas na jeho odvrácení. Moskevské vedení v pocitu ohrožení utvrzovaly i aktivity amerických ozbrojených sil; od února 1981 provádělo US Navy sérii námořních operací v oblasti Dálného severu, během kterých se americké hladinové svazy několikrát dostaly do blízkosti ruských námořních základen. Americké bombardéry pak opakovaně narušily vzdušný prostor SSSR ve snaze analyzovat protivzdušnou obranu protivníka a identifikovat její slabiny.

Rostoucí napětí mezi oběma supervelmocemi se ještě vystupňovalo v roce 1983. Na konci března začalo v severním Pacifiku námořní cvičení FleetEx '83-1, jehož se účastnilo na 40 válečných lodí. Šlo o největší manévry svého druhu od konce druhé světové války, které navíc probíhaly v blízkosti Kamčatky. Úmyslem amerického velení bylo vyprovokovat Sověty k reakci a následně sesbírat co nejvíce dat o jejich taktice a vybavení.

Definitivně se pak vzájemné vztahy obou supervelmocí ocitly na bodu mrazu na podzim 1983. Prvního září sestřelila stíhačka Suchoj Su-15 nad Sachalinem jihokorejský dopravní letoun Boeing 747, jenž omylem narušil ruský vzdušný prostor. Koncem měsíce pak sovětský protiraketový systém vinou technické chyby nahlásil vypuštění americké nukleární střely a katastrofě zabránila jen duchapřítomnost službu konajícího důstojníka.

Ve znamení paranoie

Všechny tyto události ještě více prohloubily již tak silný stihomam Politbyra, pro které se americký jaderný útok stal již víceméně realitou. Velení NATO, které o přehnaných obavách Kremlu nevědělo, mezitím začalo plánovat každoroční vojenské cvičení sil Severoatlantické aliance. Manévry tradičně zahrnovaly simulaci konvenčního i jaderného konfliktu a účastnila se jich řada států NATO. Účelem bylo mimo jiné především otestovat velící procedury a komunikační infrastrukturu.

Cvičení v roce 1983, které obdrželo název Able Archer 83, se ale zároveň mělo od předchozích ročníků lišit. Mezi nejvýznamnější změny patřil zcela nový formát šifrované komunikace, využití realistického rádiového klidu při přesunech techniky i mužstva a především zapojení politických špiček států NATO. Vůbec poprvé také měly válečné hry zahrnovat přesun velících struktur z permanentních center do dočasných válečných lokací či zcela nové komunikační procedury týkající se nasazení jaderných zbraní. Začátek cvičení byl naplánován na 7. listopadu 1983 a během pěti dní se do něj měla zapojit řada formací napříč západní Evropou.

(Ne)reálný nepřítel

Stejně jako v předchozích letech i nyní vznikl pro účely cvičení hypotetický scénář dodávající simulovaným válečným hrám uvěřitelné geopolitické pozadí. Scénář pro rok 1983 zahrnoval invazi hypotetického nepřítele (označeného jako ORANGE) do Finska, Norska a západního Německa, během které došlo k oboustrannému nasazení jaderných zbraní. Během cvičení tak mělo dojít nejen k realistické aktivitě jednotek, ale také k simulaci všech procedur provázejících použití nukleární výzbroje.

V kombinaci s probíhající operací RYAN tak náhle nastala paradoxní situace, kdy sovětští zpravodajci začali na podzim roku 1983 zachycovat přesně ty varovné signály, pro jejichž odhalení celý program začal. Ačkoliv pak bylo cvičení NATO každoroční záležitostí, výše zmíněné novinky vedly kremelské lídry k domněnce, že Able Archer 83 je ve skutečnosti přípravou na reálný úder. Utvrdila je v tom i nezvykle čilá šifrovaná komunikace mezi USA a Velkou Británií, kterou Sověti zachytili měsíc před začátkem cvičení. Ta se týkala americké invaze do Grenady v říjnu 1983, ruští zpravodajci ji ale v kontextu výše uvedeného chápali jako koordinaci před začátkem války.

Příprava skutečné války?

Cvičení začalo dle plánu 7. listopadu. V rámci simulovaného konfliktu začaly útvary NATO přecházet ze stupně obrany DEFCON 5 (mírový stav) postupně až na stav DEFCON 1 (jaderná válka). Součástí cvičení byla i přeprava velkého množství amerických vojáků do Evropy – později odtajněné zdroje hovoří až o 170 letech amerických transportních letounů, které za přísného rádiového klidu přepravily do Evropy tisíce vojáků. Některé osádky bombardérů účastnících se manévrů pak v rádiové komunikaci své mise opakovaně označovaly za „jaderné údery“.

Vše výše uvedené vedlo Sověty k závěru, že Able Archer 83 je zástěrkou pro přípravu skutečného jaderného konfliktu. Jelikož pak věřili, že jedinou jejich šancí na přežití nukleárního úderu je preventivní útok, zahájili vlastní přípravy. Podle hlášení CIA byly do pohotovosti uvedeny například stíhací bombardéry dislokované v NDR, které mohly nést taktické jaderné zbraně a odstartovat do 30 minut od vydání rozkazu. Někteří analytici pak dokonce hovořili i o tom, že v pohotovosti se nacházely i raketové útvary vyzbrojené mezikontinentálními balistickými střelami.  

Rozvážná reakce NATO

Nenadálá aktivita protivníka samozřejmě neunikla očím a uším západních rozvědek, na straně NATO ale naštěstí převládl hlas rozumu a západní síly nebyly uvedeny do bojové pohotovosti. Za tímto rozhodnutím stál zejména generálporučík Leonard Peroots zástupce náčelníka štábu sil amerického letectva v Evropě. Ten sice své nadřízené zpravil o pohotovosti sovětských útvarů, zároveň ale doporučil s jakoukoliv reakcí počkat až po konci cvičení. Perrootsova logika byla jednoduchá – pokud pohotovost způsobil samotný Able Archer, po ukončení manévrů se vše vrátí do normálu. Toto rozhodnutí se ukázalo jako správné – když bylo cvičení 11. listopadu ukončeno podle plánu a aktivita jednotek NATO se vrátila na normální úroveň, provedli to samé i Sověti.

Mnoho informací ohledně Able Archer 83 je dodnes utajováno a detaily o obavách Moskvy možná již navždy zůstanou skryty v kremelských archivech. Mnozí historici a analytici pak dokonce pochybují, že by v roce 1983 skutečně hrozila válka.

TIP: Jaderné krize v historii: Kdy byl svět blízko nukleární válce?

K nim se přidali i někteří představitelé SSSR jako například maršál Sergej Achromejev. Ten v dané době působil jako velitel operačního oddělení sovětského generálního štábu a krátce před rozpadem SSSR prohlásil, že o cvičení Able Archer 83 vůbec nevěděl. Na druhou stranu existují názory, že právě události roku 1983 stály za zklidněním Reaganovy rétoriky. To později přispělo k obnově vztahů mezi oběma mocnostmi a zahájení procesu jaderného odzbrojování. Zda tehdy svět skutečně stál jen krůček od nukleární války, se ale pravděpodobně již nikdy nedozvíme. 

Alicia Day je poměrně známou veganskou aktivistkou. V roce 2019 bydlela tato Američanka původem z New Jersey v Londýně, kde se dostala do křížku s tamními úřady a ochránci zvířat kvůli svému prasečímu mazlíčkovi, kterého chovala v bytě, vydávala se s ním na procházky do města, dopřávala si s ním společnou koupel, brala ho na projížďky taxíkem a do restaurací. V loňském roce si Alicia podobnou eskapádu zopakovala i v polské Varšavě.

TIP: Pár ve Švédsku chtěl pro syna jméno Vladimir Putin, úřady to zamítly

Zatímco v Londýně jí bylo zvíře úřady odebráno a přemístěno do útulku, moskevské úřady tolik pochopení pro její lásku ke zvířatům neměly. Za překážení chodcům, nepovolený protest a kladení odporu policii ji úřady potrestaly vězením na 13 dnů a pokutou ve výši 20 tisíc rublů (přibližně 6 200 korun).

Američanka podle ruských médií koupila tele na jatkách a na Rudé náměstí vyrazila proto, že mu chtěla ukázat hezké místo. Dayová má turistické vízum a aktuálně žije na okraji Moskvy. Americká ambasáda se k jejímu zadržení zatím nevyjádřila.

Je-li něco „v čudu“, je to pryč a definitivně ztraceno. Co se však za tímto idiomem skrývá? Zatímco Slovník české frazeologie a idiomatiky má za to, že „čud“ je jen tvarem slova čoud a tedy kouř, Ottův slovník naučný se spíše zamýšlí nad tím, kde žili Čudové. Údajně to bylo v uralsko-altajské oblasti a termín je prostě označením cizinců, kteří přicházeli z velké dálky.

Nové auto míti budu

Mnohem „historičtější“ je pak odvození od názvu (Prvního) Českomoravského Úvěrového Družstva z Horních Počernic. Jednalo se o leasingovou společnost se specializací na nákup aut, kterou založil Američan Joe Skrivanek spolu s bratry Buřilovými. Reklamní slogan „Nové auto míti budu, peníze mi dají v CUDu!“ záhy přitáhl mnoho drobných střadatelů a roku 1921 mělo družstvo vklady přes 1,5 milionu korun. A právě tehdy se všechno pokazilo...

Skrivanek totiž obnos sebral a odjel s ním do USA, kam ho ovšem stíhal i starší z bratrů Václav, jenž se obrátil i na místní policii. Joe tak sice byl dopaden, ale jelikož Buřila označil jako spolupachatele, šel Václav do vězení také a oba shodně byli odsouzeni k patnácti letům vězení.

Mladší Josef sice zůstal doma, ovšem ani jemu se vyšetřování nevyhnulo. Pod tíhou celé situace se zhroutil a měsíc po vynesení rozsudku spáchal sebevraždu. Peníze střadatelů Českomoravského Úvěrového Družstva byly tudíž definitivně v čudu.

TIP: Případ bosé kokainistky: Skutečná detektivka z časů prvorepublikové Prahy

Uvedená historka je samozřejmě zcela smyšlená a pochází z knihy Když se na Chvalech objevil benzín aneb Horní Počernice kolébka motorismu. Její autoři Jan Brunner a Přemysl Frýda v ní tak trochu po „cimrmanovsku“ přiznávají zásluhy rozvoje automobilismu v Československu rodákům z Horních Počernic. Vedle dramatických událostí kolem Úvěrového družstva v ní tak lze najít například příběh učitele Dejmka, který vynalezl automobilový blatník, příběh pana Cicvárka – vynálezce automobilového šasi a kardanových hřídelů nebo pana profesora Tachovského – vynálezce tachometru a tachografu.

Představa, že infekce mohou hrát významnou roli při rozvoji neurodegenerativních onemocnění, která dnes sužují velký počet lidí především pokročilého věku, není úplně nová. Někteří odborníci se již v padesátých letech minulého století domnívali, že infekce jsou zdrojem mnoha neurodegenerativních chorob. Například herpesviry byly spojovány s Alzheimerovou chorobou.

Až donedávna byly tyto názory mezi odborníky spíše okrajové. V poslední době se ale dostávají do centra pozornosti. Počátkem roku 2022 se objevila studie zahrnující 10 milionů lidí, podle které existuje velmi těsná souvislost mezi roztroušenou sklerózou a infekcí virem Epsteina–Barrové (EBV).

Viry a nemoci stáří

K tomuto trendu se připojují výsledky výzkumu týmu neurogenetika Michaela Nallse z amerického Národního institutu stárnutí (NIA), které nedávno zveřejnil odborný časopis Neuron. Badatelé prošli zdravotní záznamy téměř půl milionu osob a v tomto rozsáhlém souboru údajů objevili celkem 22 různých těsných vztahů mezi virovou infekcí a neurodegenerativním onemocněním.

Ukázalo se, že například lidé, kteří se léčí s virovým zánětem mozku, encefalitidou, mají 31× vyšší šanci, že se u nich rozvine Alzheimerova choroba. Dojde k tomu asi u 6 procent pacientů s virovým zánětem mozku, přičemž může jít o různé typy virů. Lidé nakažení chřipkou, kteří jsou hospitalizováni se zápalem plic, mají podstatně vyšší šanci na Alzheimerovu nebo Parkinsonovu chorobu, demenci, a také amyotrofickou laterální sklerózu (ALS).

Rozvoj neurodegenerativních onemocnění rovněž podporují střevní virové infekce, virové meningitidy nebo pásový opar. Tento nepříznivý vliv virových infekci přetrvává až 15 let po samotné infekci. Nalls a jeho spolupracovníci přitom neodhalili ani jediný případ, kdy by virová infekce sloužila jako ochrana před neurodegenerativní chorobou, tedy že by po jejím prodělání měl pacient nižší pravděpodobnost takové nemoci.

TIP: Vakcína proti Alzheimerově chorobě ve formě nosního spreje míří do klinických testů

Badatelé zdůrazňují, že neurodegenerativní choroby stále představují velmi vážnou hrozbu, především v pokročilém věku, a že proti nim stále v podstatě nemáme spolehlivé léky či léčebné postupy. Díky jejich výzkumu se ale zdá, že virové infekce a s nimi související záněty představují běžný a potenciálně řešitelný rizikový faktor těchto nemocí.

Argánie trnitá je osm až deset metrů vysoký strom, který roste pouze v jihozápadním Maroku a na první pohled není ničím nápadný. Jeho plody však mají pro místní obyvatele cenu zlata. Vyrábí se z nich totiž jeden z nejdražších olejů, jaké se používají v kosmetickém a potravinářském průmyslu. Strom roste na tamních polopouštích, a protože má hluboké kořeny, chrání zemi před rozšiřováním pouště a půdní erozí. Dříve byla argánie rozšířena po celé Africe, ale dnes se už považuje za ohroženou a spadá pod ochranu UNESCO. Oblast, kde roste, byla vyhlášena biosférickou rezervací.

Domorodcům se často naskýtá zvláštní pohled: vysoko ve větvích argánií se pasou kozy, které si pochutnávají na plodech stromu. Berberské ženy dříve z trusu přežvýkavců vybíraly nestrávené pecky, z nichž pak olej vyráběly ručně.

Dnes se ale mnohdy sbírají plody již rovnou ze stromu a do určité míry se zapojuje i mechanizace. Tradiční způsob přípravy má však stále v procesu své místo a znamená práci pro místní, kteří by jinak ve vyprahlé polopoušti jen těžko hledali uplatnění. Poptávka po produktech z plodů argánie navíc rychle stoupá.

Kulinářský zázrak

Před pouhými 20 lety tušil v Evropě jen málokdo, co to vlastně arganový olej je. Časy se ale mění a od roku 2005 mohou ručně získávaný arganový olej okusit lidé po celém světě. Produkce arganového oleje v Maroku se odhaduje na 4 000 až 6 000 tun ročně, přičemž export se pohybuje mezi 1 000 až 1 500 tunami ročně. Rostoucí zájem je dán celkově rostoucí poptávkou po všem přírodním a navíc se množí studie, že arganový olej může být zdraví prospěšný. Snižuje totiž hladinu cholesterolu a působí preventivně proti onemocněním srdce. Kromě toho se používá také v kosmetických produktech, ať už jde o pleťové krémy, tělová mléka, šampony a balzámy na vlasy, či pomády na rty a jiné léčivé masti – třeba proti vráskám, akné a suché pokožce.

Pro kozy, které jsou hospodářskými zvířaty marockých Berberů, jsou listy a plody argánií ostnitých velmi důležitou složkou potravy. (foto: Pixabay, CC0)

Na rozdíl od ostatních kuchyňských olejů v sobě ten arganový kombinuje jemnost i intenzitu. Nejprve může připomínat lehký olivový olej, ale to hlavní, co zasáhne jazyk, je výrazná oříšková chuť. Používají ho známé osobnosti kulinářského světa, a to především v pokrmech, jako jsou humři nebo mušle, jehněčí, tatarský biftek z tuňáka, nakládaný králík, horké i studené polévky, grilovaná zelenina, saláty, a dokonce i čokoládové krémy. Arganový olej se hodí hlavně k dochucování, karamelizaci nebo k pečení (přepaluje se při teplotě 215 °C).

Nejistá budoucnost

Přestože poptávka po marockém arganovém oleji strmě stoupá, nad jeho budoucností se dost možná stahují temná mračna. Ruční výroba nejkvalitnějšího oleje je totiž fyzicky namáhavá a mladí Maročané o takovou práci příliš nestojí. Podle Amela El Hantattiho, který provozuje podnik na výrobu oleje v přístavním městě As-Sawíra již od roku 2005, dávají mladí před těžkou prací ve výrobě předost prodeji v obchodech se suvenýry.

TIP: Drahá zrna z trusu cibetek: Káva pro opravdové fajnšmekry

„Opravdu se obávám, že by řemeslná výroba arganového oleje mohla zmizet,“ prorokuje smutně Hantatti, který ve svém podniku zaměstnává 80 žen, většinou šedesátnic. Budoucnost nevidí ani v mechanizaci výroby. Arganový olej extrahovaný stroji podle něj nikdy nebude mít stejnou kvalitu jako ten vyráběný ručně.

Neutronové hvězdy jsou bez přehánění jedním z nejpodivnějších objektů, jaké můžeme ve vesmíru objevit. Vznikají z hvězd, které jsou o „trochu“ větší než naše Slunce (zhruba 7–20×). Jakmile takové hvězdě dojde palivo, které fúzní reakcí slučuje na stále těžší prvky, zhroutí se sama do sebe vlastní vahou. To vyvolá masivní explozi, která odvrhne vnější vrstvy materiálu a na nebi vzplane supernova. Na místě původní hvězdy zůstane jen ultrahustá koule o průměru zhruba 20 kilometrů, která ale ukrývá tolik namačkané hmoty, kolik bychom našli ve dvou Sluncích.

Zvláštní podskupinou neutronových hvězd jsou magnetary – neutronové hvězdy, které obklopuje extrémně silné magnetické pole (10⁸ T a více). V současné době vědci znají asi tři desítky magnetarů, přičemž v naší Galaxii víme jen o deseti.

Magnetar ze souhvězdí Lištičky

Unikátní možnost studovat magnetar se vědcům naskytla v roce 2020, kdy vesmírná observatoř Swift zaznamenala zvýšenou aktivitu magnetaru SGR 1935+2154 nacházejícího se ve vzdálenosti zhruba 30 tisíc světelných let v souhvězdí Lištičky. Do pozorování se následně zapojila řada pozemních i vesmírných zařízení a magnetar se tak stal cílem intenzivního výzkumu.  

V říjnu 2020 se stalo něco podivného – té doby dramaticky rotující magnetar najednou výrazně zpomalil. Vypadalo to, jako by někdo sešlápl brzdový pedál. Magnetary přitom takové věci prakticky nikdy nedělají. Aby toho nebylo málo, po pár dnech náhle začal vysílat rádiové vlny.

Jak zpomalit magnetar?

Záhadu zpomaleného magnetaru se pokusil se svými kolegy vyřešit americký astrofyzik Matthew Baring z Riceovy univerzity. Baring využil data evropské vesmírné rentgenové observatoře XMM-Newton a amerického vesmírného rentgenového dalekohledu NICER, který pracuje na palubě Mezinárodní vesmírné stanice. S jejich pomocí analyzoval rotaci zmíněného magnetaru. Výzkum Baringova týmu zveřejnil v polovině ledna časopis Nature Astronomy.

Vědci nakonec dospěli k pozoruhodnému závěru – za pozorovaným zpomalením dříve zběsile rotujícího magnetaru by mohla být „sopečná ruptura“, která se otevřela v jeho povrchu. Touto trhlinou by podle vědců unikal do okolního vesmíru proud částic, který by změnil magnetické pole zhroucené hvězdy a vytvořil podmínky k pozorovanému zapnutí rádiového „vysílače“ magnetaru. Tyto rádiové vlny následně zachytil čínský radioteleskop FAST.

„Odborníci již dříve předpovídali, že na povrchu neutronových hvězd by mohly fungovat jevy, které připomínají pozemské vulkány, i když je to samozřejmě pouze povrchní podobnost,“ uvádí Baring. „Naše výsledky naznačují, že by právě tohle mohlo být příčinou pozorovaného zpomalení magnetaru SGR 1935+2154. Také se ukazuje, že zmíněná trhlina, kterou lze přirovnat k vulkánu, se nejspíš objevila v těsné blízkosti některého magnetického pólu magnetaru a možná přímo na něm.“