Rudá armáda držela v druhé polovině 2. světové války iniciativu, rozhodovala o místech klíčových střetů a obratně využívala součinnost obrněných svazků, dělostřelectva, letectva a částečně motorizované pěchoty. Navíc se těšila mohutné početní převaze v mužích i technice a pracovala také na kvalitativním posunu svých zbraní.

Poučeni krizemi

V případě tankového vojska přicházely k jednotkám ve stále větších počtech střední T-34/85 a těžké IS-2, od léta 1944 byla k dispozici také vylepšená průbojná munice, která již dokázala probít čelní pancíř pantheru na vzdálenost 500 metrů. S nasazením T-34/85 se také smazala dosavadní nevýhoda sovětských čtyřčlenných osádek. Velitel nového pětimístného „téčka“ už nemusel vykonávat další činnost a mohl se plně soustředit na vyhledávání cílů a vydávaní rozkazů. Tankisté Rudé armády navíc postupem času zvyšovali své taktické dovednosti – větší úsilí věnovali průzkumu a daleko častěji využívali výhod terénu.

Je však třeba říci, že na rozdíl od let 1941 a 1942 dostaly tankové svazy v roce 1943 pokyn soustředit se na boj s nepřátelskou pěchotou, zatímco o panzery se mělo postarat dělostřelectvo a protitankové jednotky. Celkově vzato toto rozložení sil Němcům nedávalo příliš šancí na větší úspěch, pokud jim ale podmínky hrály do karet, stále byli schopni protivníkovi při svých protiútocích způsobit vážné potíže a ztráty.

Příkladem může být třeba tankový úder u Debrecínu, který 23. října 1944 zahájila 1. a 23. tanková divize a s podporou pěchoty jej dovedly do úspěšného obklíčení silného sovětského uskupení. Podobně 5. tanková divize (55 obrněnců PzKpfw IV a 70 PzKpfw V) posílená těžkým tankovým oddílem 505 (20 PzKpfw VI) dostala v létě 1944 za úkol zastavit a vytlačit početně daleko silnější obrněné svazky Rudé armády z okolí Borisova.

Boje u Borisova

Zejména díky výkonům tigerů a pantherů Němci během šesti dnů zničili 295 sovětských tanků. Jenže jakkoli by se mohlo zdát, že pro Wehrmacht šlo o vynikající výsledek, není to tak docela pravda. Třetí běloruský front, proti jehož útvarům v těchto bojích 5. tanková divize stála, totiž na začátku své ofenzivy disponoval 1 810 obrněnci a výše popsané ztráty tak pro něj byly snesitelné. Sovětští tankisté se navíc v této fázi války již dokázali z vývoje na frontě poučit a pružně na něj reagovat.

U Borisova proto padl rozkaz vyhýbat se přímým střetům s 5. tankovou divizí a místo toho koncentrovaně zaútočit na obou jejích křídlech, takže Němci nakonec museli i přes dosažené úspěchy vzhledem k riziku obklíčení ustoupit. Na rozdíl od západní fronty ale na východě mnohem lépe fungovalo nasazovaní osamocených tigerů nebo pantherů, případně malých jednotek na úrovni čety.

Ve vhodných pozicích mohly jejich osádky vyčkávat na útoky nepřítele, které zpravidla skýtaly velký počet cílů a díky výkonným kanonům je ničit i na vzdálenost téměř 3 000 metrů. Sovětští tankisté navíc často po vyřazení prvních strojů svých spolubojovníků raději ustupovali, takže se Němci mohli přesunout do nové výhodné pozice. Dost ale záleželo na protivníkovi – například střetný boj s tanky IS-2 měly osádky tigerů zahajovat pouze v síle čety, neboť v případě nasazení jediného vozidla hrozilo téměř jistě jeho zničení.

Sověti v Malinavě

Dobrým příkladem je střet u Malinavy nedaleko Dünaburgu (dnes lotyšský Daugavpils), který ve svých vzpomínkách popisoval Otto Carius, příslušník těžkého tankového oddílu 502. Carius často využíval pro průzkum bojiště rychlý a obratný Kübelwagen a nejinak tomu bylo i 22. července 1944, kdy se německý tankista po zprávách o rychlém sovětském postupu vydal se svým spolubojovníkem Albertem Kerscherem k frontové linii. Nakonec zjistili, že v obci Malinava se shromažďují sovětské tanky, které zaujímají obranná postavení a čekají na příjezd dalších sil.

Carius se rozhodl pro rychlý přepad, v němž měl hrát hlavní roli moment překvapení. Během krátké porady nastínil zbytku roty svůj plán, podle kterého měly vesnici dobýt pouhé dva tigery, neboť na místo vedla jediná sjízdná cesta a nasazení všech osmi strojů by bylo velmi nebezpečné. Zatímco Carius a Kerscher vyrazili plnou rychlostí do Malinavy, zbylých šest strojů pod velením poručíka Nienstedta je zajišťovalo a sloužilo jako záloha (podle pozdějšího hlášení se nicméně výpadu zúčastnil i Niestedt). Cariusův PzKpfw VI s věžovým číslem 217 jel jako první následován „dvěstětřináctkou“ Alberta Kerschera.

Cariusův výpad

Teprve v momentu, kdy vedoucí tank vjížděl do vesnice, začaly se otáčet věže dvou sovětských T-34/85 stojících jako stráž u příjezdové cesty. Kerscher okamžitě zastavil a vyřadil je dříve, než stihly vypálit. Vzápětí se rozpoutal boj na velmi krátkou vzdálenost a dvojice Němců také poprvé narazila na těžký tank IS-2. Útočníci v první chvíli zaváhali, neboť silueta sovětského stroje jim připomínala nový německý Tiger II, pak ale Carius vypálil a vozidlo zachvátily plameny.

Na konci boje, který netrval déle než 20 minut, zůstalo v Malinavě 17 zničených sovětských tanků. Jednalo se o stroje náležící k 41. tankové brigádě (T-34/85) a 48. těžkému tankovému pluku (IS-2). V boji zahynuli také kapitáni Orlovskij a Moroz, oba posmrtně vyznamenaní Hvězdou hrdiny SSSR. Podle sovětských hlášení přišel prvně zmíněný útvar v Malinavě o 10 vozidel a druhý o pět. Srovnání nárokovaných německých vítězství a sovětských ztrát tak v rámci tohoto souboje v zásadě odpovídá.

Zůstává sice otázka, zda všechny zničené rudoarmějské tanky lze připsat rychlému výpadu dvou nebo tří tigerů (sovětská hlášení hovoří také o leteckém útoku a dělostřelecké palbě), nicméně i tak je zřejmé, že jednotlivé německé stroje měly i proti přesile šanci na úspěch. V Malinavě však měl Carius nejspíše i trochu štěstí – 3. prapor 41. tankové brigády, se kterým se tam utkal, byl totiž z velké části tvořen nováčky bez větších frontových zkušeností.

Bez zásadních rozdílů

Celkově vzato lze říci, že jak na západní, tak východní frontě byl tank často vyřazen ještě předtím, než jeho osádka zjistila přítomnost protivníka. Jinými slovy: kdo první spatřil nepřítele a vystřelil, většinou v souboji nejmodernějších tanků vítězil. I tak ale hrála značnou roli kvalita techniky, která proti sobě v daný moment stála: klíčový byl výkon kanonu, síla pancéřování, použitá optika nebo rychlost otáčení věže. Zásadní faktor představovalo také používání léček, důkladné krytí ve vhodných pozicích, důraz na průzkum nebo schopnost správně odhadnout možnosti při vlastním výpadu.

TIP: Smrtící výstřel odnikud: Zničení tanku M26 Pershing německým stíhačem Nashorn

Zkráceně řečeno – taktické schopnosti velitelů na všech úrovních. V této dovednosti dlouho excelovali příslušníci Panzerwaffe, ovšem s přibývajícím časem a rostoucími ztrátami v řadách zkušených osádek se tento rozdíl na západě i východě stíral. Američané kromě toho vhodně takticky využívali svou početní převahu, a tak většinou dokázali eliminovat německou výhodu spočívající v silném čelním pancéřování a výkonnějších kanonech. V neposlední řadě je třeba podotknout, že jak západní Spojenci, tak rudoarmějci se v případě problémů mohli spoléhat na leteckou podporu, zatímco slábnoucí Luftwaffe již podobnou schopnost ve větší míře postrádala. 

Minulý týden oznámili administrátoři Guinessovy knihy rekordů nový rekordní zápis – nejstarším žijícím psem se stal Bobi – čistokrevný zástupce plemene Rafeiro do Alentejo, který letos v květnu (doufejme) oslaví své 31. narozeniny. Bobi překonal dosavadní jen dva týdny starý rekord čivavy Spika z Ohia, kterému je 23 let.

Vedle titulu nejstaršího žijícího psa je Bobi držitelem i dalšího rekordního zápisu – je také nejstarším známým psem, který kdy žil. V tomto ohledu Bobi překonal téměř 100 let starý záznam australského honáckého psa Blueyho, který se dožil 29 let a 5 měsíců.

Přežil díky náhodě

Dlouhověký psí kmet Bobi prožil celý svůj život v portugalské vísce Conqueiros. Narodil se 11. května 1992 a okolnosti jeho příchodu na svět byly poměrně dramatické. Podle majitele psa Leonela Costy unikl Bobi smrti jen o vlásek. Otec Leonela se rozhodl všechna čtyři narozená štěňata utratit a Bobi přežil jen shodou okolností schovaný v dřevníku. O štěně se zpočátku tajně staraly děti a členem rodiny Costových se stal až po dvou týdnech.

TIP: Nejstarším žijícím suchozemským zvířetem je želva Jonathan

Dnes si Bobi užívá venkovského života a většinu času tráví poleháváním ve společnosti kočičích kamarádů. Přestože má Bobi dlouhověkost takříkajíc „v genech“ – jeho matka Gira se dožila 18 let a další pes Bobiho rodu dokonce 22 let, překonává svým věkem průměrnou dobu dožití svého plemene dvojnásobně. Psi plemene Rafeiro do Alentejo se podle zoologů obvykle dožívají jen 12 až 14 let.

Vědci odhadují, že se pod povrchem naší planety ukrývá v podobě geotermální energie 50 000krát větší potenciál, než jaký nám mohou nabídnout zásoby ropy a zemního plynu. Zatímco fosilní paliva tvoří hlavní příčinu globálního oteplování, geotermální energie představuje udržitelný zdroj, při jehož využití se do vzduchu uvolňuje minimum škodlivin. Není proto divu, že například na Islandu pokrývá celou čtvrtinu státní spotřeby, a do jisté míry lidem vynahrazuje, že žijí v blízkém sousedství aktivních vulkánů. Je však možné ji využívat i v regionech, kde se tak silná sopečná činnost nevyskytuje? A jaké překážky musí dané odvětví překonat, aby se svou dostupností zařadilo vedle toho solárního, vzdušného či vodního?  

Život pod povrchem

Teplota zemského jádra přesahuje 5 200 °C. V planetárním plášti sice panuje výrazně nižší žár, ale spolu s obrovským tlakem stále postačuje k tavení hornin a kovů, čímž vzniká magma. Zemská kůra, do jejíchž hlubin už se umíme dostat, bývá rozpálená na „pouhých“ 370 °C. Oproti plášti a jádru jde o relativně nízkou hodnotu, ale geotermální průmysl víc nepotřebuje. Při získávání tepelné energie se uplatňuje následující postup: V první řadě se musí vyvrtat tzv. studna, jejíž hloubka obvykle nepřesahuje tři kilometry. Cílem je objevit zdroj horké vody či páry, a studny se proto hloubí v oblastech, kde to pod povrchem geologicky opravdu „žije“. 

Hluboko pod zemí těžaři narazí na značně ohřátou vodu, které ve změně skupenství brání vysoký tlak. Nicméně právě díky němu začne po navrtání studny tryskat k povrchu a vypařovat se. Energii proudící kapaliny pak využívají elektrárny, jež se v principu neliší od svých jaderných, tepelných či vodních protějšků: V jejich útrobách se roztáčejí turbíny napojené na generátory, jež produkují elektřinu. Čistě parních studen však existuje relativně málo, a například ve Spojených státech víme pouze o dvou lokalitách, kde by mohly vzniknout – a to v oblasti gejzírů na severu Kalifornie a v Yellowstonském národním parku.

Využít, zchladit a vrátit 

Některá zařízení však pracují také s kapalinou o nižších teplotách. V tzv. binárních parních systémech se využívá voda ohřátá jen mírně nad 100 °C, neroztáčí ovšem jejich turbíny – pouze zahřívá „funkční tekutinu“. Obvykle se jedná o organickou směs s velmi nízkým bodem varu a teprve díky jejímu vypařování se produkuje energie. V žádné z popsaných geotermálních elektráren se přitom voda nekontaminuje, a dokonce se ani nevypouští například do moře. Při kontrole tlaku vnitřního ústrojí sice do ovzduší uniká určité procento páry, ale voda z drtivé většiny putuje do chladicích věží. Studená se posléze přečerpá do injekční studny, vstříkne se zpátky pod zem a tam se opět ohřeje, čímž se zajistí udržitelnost celého podniku.

Na rozdíl od ostatních ekologických zdrojů fungují geotermální elektrárny neustále: Neomezuje je míra slunečního svitu, síla větru ani průtok vody. Navíc vypouštějí asi jen šestinu oxidu uhličitého v porovnání se svými protějšky na zemní plyn. Zplodiny se přitom neuvolňují při fungování elektrárny, ale při kopání studen, kdy nahromaděný CO2 uniká z kapes pod povrchem.

Spolehlivý a velmi nadějný zdroj je bohužel dostupný pouze v tektonicky aktivních oblastech, kde zlomy v zemské kůře přivádějí teplo z nitra planety mnohem blíž k povrchu. Jako nejvhodnější region pro danou energetiku se kromě Islandu jeví tzv. Ohnivý kruh v Pacifiku. Rozlehlé pásmo ve tvaru podkovy zahrnuje podle některých odhadů přes 900 vulkánů, a v budoucnu by tak mohlo „pohánět“ celou Ameriku, Japonsko, Austrálii, Tchaj-wan i mnoho dalších zemí.   

Drahý příslib do budoucna 

I tektonicky mnohem klidnější centrální Evropa se však snaží na nevyčerpatelný zdroj napojit. Například Německo ve snaze zpřetrhat energetické vazby na putinovské Rusko hodlá hloubit studny v Horním Porýní, kde se nachází obří podpovrchový rezervoár horké slané vody. Z útrob Země získávají energii také Filipíny, Indonésie, Keňa a nejnověji i Chorvatsko. Balkánský stát letos na podzim zprovoznil zařízení Velika Ciglena, které má poskytovat výkon 17,5 MW. Ve srovnání s temelínským generátorem a jeho 1 078 MW se to nezdá mnoho, ale rozdíly v nákladech jsou rovněž skokové. Vybudování Cigleny vyšlo v přepočtu na miliardu korun, zatímco dva plánované nové bloky Temelína, každý s předpokládaným výkonem až 1 600 MW, by měly stát 160–400 miliard. Při stavbě jaderných elektráren se přitom časový plán téměř vždy překročí o několik let a cena nejméně o desetinu.  

Také relativně ekologické zařízení má však své kritiky: Voda v podzemí podle nich není natolik horká jako třeba na Islandu, a dokáže tudíž zajistit jen malý výkon. Chorvaté by prý mohli získávat elektřinu z větru, ačkoliv jsou takové elektrárny dle dostupných statistik poruchovější a výkonově méně stabilní. Podle skeptiků tkví problém i v ceně, neboť odvětví je zatím ekonomicky výhodné opravdu jen ve vulkanicky velmi aktivních oblastech. Průměrné náklady na elektrárnu produkující 20 MW se pohybují okolo 735 milionů korun. Stovky milionů stojí rovněž vrtání studní a cena je tím vyšší, čím hlouběji do kůry musejí stroje proniknout. 

Když se vrt nezdaří 

Nejprve se musí uskutečnit geologický průzkum, podle nějž se navrhnou bezpečnostní opatření. Takto hluboké zásahy mohou totiž podle některých vědců vyvolat zemětřesení: Odborníci se odkazují na incident z roku 2006, kdy při geotermálním projektu u švýcarské Basileje dělníci údajně narušili strukturu zemské kůry, což vedlo k otřesům o síle 3,4 stupně Richterovy škály. Zároveň hrozí, že se při kopání nečekaně odkryje magmatická komora a roztavená hornina vyvře na povrch. Někteří kritici se dokonce obávají, že by vrtání studní mohlo probudit spící vulkány – zde se však s názory odborníků rozcházejí.

Nicméně i komplikace se mohou proměnit v pokrok. V roce 2010, v rámci projektu IDDP alias Iceland Deep Drilling Project, narazili inženýři při hloubení studny v blízkosti islandské sopky Krafla zhruba 2 km pod povrchem na magma o teplotě 900 °C. V podstatě tedy pronikli do útrob vulkánu. „Najednou jsme stáli nad nejžhavější studnou světa,“ vzpomíná Wilfred Elders z University of California. Islandská národní energetická společnost Landsvirkjun nevěděla, co si počít s vrtem, jenž se plnil magmatem. „Bylo nám sice jasné, že jsme objevili velký zdroj energie, ale zároveň jsme si neuměli poradit s jeho obrovskými teplotami a tlakem,“ dodává Elders. 

Superkritická voda

Firma nakonec s požehnáním odborníků studnu dokončila a zabezpečila ji speciální ocelovou výztuží. V prohlubni se tak mohlo zvolna shromažďovat teplo a ohřívat vodu pro pohon turbín. Elektrárna u Krafly dodávala 60 MW a zhruba třetinu zajistila právě riziková studna. Magmatická anomálie fungovala dva roky, než na ní došlo k havárii a společnost Landsvirkjun ji musela zapečetit zalitím studenou vodou.   

Původní nešťastná náhoda však zřejmě vytyčila cestu do budoucnosti geotermální energie. V následujícím projektu IDDP-2 se odborníci rozhodli zajít dál a navrhli vyvrtat studnu do hloubky 4–5 km, kde se nacházejí rezervoáry vody v tzv. superkritickém stavu: V důsledku teplot a tlaku, jež překračují kritický bod, se u ní stírají fyzikální rozdíly mezi kapalinou a plynem. Aby se o vodě mimo zemskou kůru dalo mluvit jako o superkritické, musela by se ohřát na 371 °C, zatímco by na ni působil 221násobek atmosférického tlaku. 

Tiché Česko 

Vrt byl sice komplikovaný, ale oproti klasické studni sliboval až desetkrát vyšší výkon. Navzdory obtížím se jej v roce 2016 podařilo dokončit, a stal se tak krokem vpřed pro celé odvětví. Přitom již tehdy geotermální energetika rostla o 4–5 % ročně a podle Geothermal Energy Association se na celém světě uskutečňovalo na 700 projektů. Jen v USA činila předloni hodnota trhu v přepočtu 1 294 miliard korun, a přestože růst zásadně zabrzdila pandemie, do roku 2028 se číslo pravděpodobně zvedne na 2 039 miliard. 

V Evropě tou dobou fungovalo 130 geotermálních elektráren, dalších 36 zařízení se právě stavělo a 124 se jich plánovalo. Zdaleka nejvíc energie ze země přitom na starém kontinentu čerpalo Turecko: Získávalo takto 1 523 MW, následováno Itálií s 916 MW, a trojici uzavíral Island se 754 MW. V Česku však zatím geotermální elektrárny nemáme. 

Do každého domu!

Ještě větší trh ovšem vytvářejí tepelná čerpadla, která k vyhřívání domovů využívají konstantní teplotu půdy pod povrchem a vodu či jinou kapalinu v uzavřeném okruhu. Asi 20 m pod zemí panuje celoročně teplota okolo 10 °C a s každými zhruba 30 m o stupeň roste. Hloubka vrtů se proto pohybuje v rozmezí 50–150 m, ale občas dosáhne i 200 m. Podpovrchově ohřátá voda směřuje do vytápěcího zařízení, kde se teplo odebere a tekutina se vrací do země k dalšímu cyklu.

TIP: V Kanadě má vzniknout největší geotermální laguna na světě

K roku 2019 fungovaly v Evropě více než dva miliony podobných čerpadel: Na Islandu se takto produkovalo rekordních 2 172 MW, následovalo Turecko s 999 MW a Francie s 652 MW. V Česku zmíněná zařízení vyráběla pouhých 8 MW. Výhoda tepelného čerpadla tkví v tom, že nevyžaduje vulkanickou aktivitu – stačí dostatečně hluboký vrt. Cena se pohybuje mezi 25 a 450 tisíci korun, nicméně lze získat dotaci a návratnost činí asi osm let. Náklady na vytápění totiž klesnou až o 70 %, což zejména v době energetické nejistoty motivuje k uvedené investici mnoho zájemců. 

Obraz New York City I z roku 1941 patří mezi nejvýznamnější díla nizozemského umělce Pieta Mondriana. Tvoří jej barevné lepicí pásky na plátně a na výstavě se objevil v roce 1945 právě v americké metropoli. Od roku 1980 visí v umělecké sbírce německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko v Düsseldorfu. Že není s obrazem něco v pořádku upozornila na konci loňského roku kurátorka Susanne Meyer-Büserová, když zkoumala dobovou fotografii zachycující vznik díla. Podle Susanne visí dílo vzhůru nohama. „Zhuštění mřížky by mělo být nahoře, jako tmavá obloha,“ řekla Meyer-Büserová listu The Guardian.

TIP: Sbal prachy a vypadni: Dánský umělec napálil galerii a zmizel s půjčenými penězi

Tvrzení kurátorky potvrzuje i několik důkazů. Na obraze s podobným názvem New York City, který je vystaven v pařížském Centre Pompidou, je zhuštění čar v horní části obrazu. Ve stejné pozici ukazuje dílo i fotografie ateliéru slavného umělce, pořízená několik dní po jeho smrti v roce 1944. Obrazem se však otáčet nebude: Po více než osmi dekádách už totiž pásky příliš nedrží, a tak se s ním nemanipuluje, pokud to není vyloženě nutné.

Americká společnost Astrobotic Technology z Pittsburghu vznikla v roce 2007 v reakci na dnes legendární výzvu Google Lunar X Prize, která vybízela soukromé společnosti, k vyslání vlastního robota na Měsíc. Po letech vývoje a řadě odkladů by měl lander Peregrine, navržený právě společností Astrobotic Technology, vyrazit k Měsíci. Pokud vše půjde podle plánu, k našemu souputníkovi by měl zamířit již během prvního čtvrtletí letošního roku.

Peregrine měl původně zamířit do menšího měsíčního moře Lacus Mortis (Jezero smrti), které se nachází v severní části přivrácené strany Měsíce, mezi Mare Serenitatis (Moře jasu) na jihu a Mare Frigoris (Moře chladu). NASA ale nedávno vybrala pro tento lander nové místo přistání.

Cíl: Lunární dómy

Lander Peregrine by měl nově přistát poblíž takzvaných Gruithuisenových dómů, dvou výrazných geologických útvarů na pomezí Oceanus Procellarum (Oceánu bouří) a Mare Imbrium (Moře dešťů). Tyto dómy jsou vlastně štítové sopky, přičemž obě mají základnu o velikosti zhruba 20 kilometrů.

Gruithuisenovy dómy vědce velmi zajímají. Podle toho, co víme o Měsíci a sopkách, není úplně jasné, jak mohly takové dómy vlastně vzniknout. Měsíc podle všeho nemá deskovou tektoniku ani velké množství vody, což jsou podle badatelů ingredience nezbytné pro vytvoření podobných útvarů na Zemi. Existence dómů na Měsíci proto působí trochu jako „zázrak,“ který si žádá vědecké vysvětlení.

TIP: NASA vybrala místo přistání pro lunárního těžařského robota PRIME-1

Mise landeru Peregrine bude první v této oblasti Luny, později by sem ale měly směřovat i další aktivity NASA. Zároveň půjde o premiéru nové nosné rakety Vulcan Centaur, kterou vyvíjí společnost United Launch Alliance ve spolupráci s NASA. Na palubě Peregrine bude souprava více zařízení pod souhrnným názvem Lunar Vulkan Imaging and Spectroscopy Explorer (Lunar-VISE), která poslouží k detailnímu průzkumu Gruithuisenových dómů.

V roce 1805, na jehož konci měla proběhnout slavná i tragická bitva u Slavkova, se Napoleon zdál neporazitelný. Jeho hvězda jasně zářila. Korunované hlavy Evropy se musely spojit, aby dokázaly čelit jeho vojenské síle i popularitě, kterou si získával. Jak si ale vedl v soukromí?

Tou dobou měl za sebou více než devítileté manželství s Josefinou. Šlo o ženu o několik let starší než on – bral si ji jako vdovu a vyženil s ní dceru. O jednoduché manželství bez mráčku rozhodně nešlo. O milostných dobrodružstvích bledé krásky s kaštanovými vlasy se vyprávělo ledacos. Před svatbou i po ní. Proč si Napoleon nechával něco takového líbit? Platil přece za dobyvatele nejen na politické mapě Evropy. Málokterá kráska, po níž zatoužil, mu dokázala odolat. Jak mohl trpět nevhodné poklesky vlastní ženy? Důvodem mohla být láska, která umí odpouštět, ale také to, že sám měl máslo na hlavě. V souvislosti s jeho osobou se totiž objevovaly víc než skandální otazníky. Jaký měl vztah k vlastní neteři, nebo dokonce k rodné sestře Paulině? Právě s ní v náručí byl údajně spatřen.

Nevěry

Na začátku roku 1805 trvala Josefina na tom, že svého chotě doprovodí na jih ke korunovaci za italského krále. Prosadila si svou. Ale žádný triumf nad manželem nakonec neslavila. Spíš naopak. Kdyby nejela, byla by ušetřena ponižujícího pohledu na to, jak ji náruživý Korsičan podvádí. Ne poprvé!

Manželství v této zkoušce obstálo. Oba byli natolik zkušení, že se dokázali přenést téměř přes vše. Jejich soužití představovalo směsici lásky, žárlivosti a vzájemných zklamání. Josefina uměla Napoleona už od svatby pořádně trápit. Často jeho vášeň neopětovala a neodpovídala na citové výlevy v jeho listech. Ale především mu nedávala dědice trůnu. Teď už Napolenon zřejmě ani nedoufal.

Neznámá

Na podzim roku 1805 uchvátil francouzský dobyvatel Vídeň. U toho ovšem nezůstalo. Při zdejším pobytu zažil podle svých vlastních pamětí pikantní dobrodružství. Řekli mu, že existuje jistá dáma, která po něm nesmírně touží. Prý tolik, že nechce nikoho jiného. Rande se skutečně uskutečnilo a svůdnice zůstala až do rána. Na tom by nebylo nic tak divného, to už tento vzrůstem malý, ale významem ohromný muž zažil vícekrát. Tentokrát to však bylo jiné. Milenka si zachovala inkognito. Neprozradila, kdo je, a francouzský poživačník se to nikdy nedozvěděl. Až do konce života mu to ale vrtalo hlavou a svoji vzpomínku nedokázal vymazat.

Čas kvapí

Napoleona hnali z lůžka cizoložné lásky vážnější starosti. Musel z Vídně na sever, na Moravu. Nutily ho k tomu válečné události. Císařovnu v té době už několik měsíců neviděl a jediné spojení představovala pošta. Co si psali?

Korespondence obsahuje vzájemná ujištění o lásce, dokonce i dvojsmyslné erotické narážky. Opuštěná žena vyjadřuje stesk a starost o výsledek vojenského tažení. Plamenná láska už ale z listů nevane. Zato se dozvíme, že válečná vítězství mají svou pachuť, a to ne jen pro prosté vojáky. I Napoleon na cestách strádá, obzvlášť v chladných dnech blížící se zimy. Muž číslo jedna tehdejší Evropy také slibuje brzké shledání, i když tomu asi ani sám nevěří. Má před sebou ještě spousty práce, dají-li se tak nazvat blížící se jatka.

Bitva

Do Vídně vstoupila francouzská vojska 12. listopadu. Rakouský dvůr včetně císaře Františka I. hledal azyl v Brně. Odtud však museli úředníci kvapně do Olomouce, protože Francouzi překročili Dunaj a už 19. listopadu vjeli do města pod Špilberkem. O den později dorazil osobně Napoleon a ubytoval se v Místodržitelském paláci, kde dnes najdeme expozice Moravské galerie. Přijímal zde diplomaty a odjížděl na prohlídky terénu, aby se připravil na bitvu.

Pohodlí města opustil 28. listopadu a svůj hlavní stan rozvinul blízko místa předpokládaných bojů. Rakouský císař i car Alexandr I. se mezitím ubytovali na slavkovském zámku.

Během studené noci z 1. na 2. prosince bojovalo s nespavostí a obavami více než 160 tisíc vojáků! Z toho 90 tisíc na straně Rusů a Rakušanů, asi o 16 tisíc méně Francouzů. Více než 15 % ze zúčastněných to mělo mít příští den spočítané. Nejhůře dopadli Rusové. Měli kolem 16 tisíc mrtvých a raněných. Francouzské ztráty byly asi poloviční. Nejlépe vyšli ze střetu Rakušané. Smrt nebo zranění čekalo asi 1 800 z nich. Napoleon vynikal ve strategii, ale nutno dodat, že v průběhu bitvy mu velice pomohlo počasí. Mlha zakryla nečekané přesuny francouzských sil, což umožnilo protivníky překvapit a smazat početní nevýhodu. Výsledek? Rakousko ztratilo část svých území a muselo zaplatit náhrady. Ruská armáda ustoupila na východ. Francie hrála v Evropě prim.

Po rozhodující bitvě poražené korunované hlavy narychlo prchly ze Slavkova a pohodlné prostory zámku obsadil Napoleon. Takové neplánované střídání pochopitelně přineslo i jisté pikanterie. Dochovala se například lechtivá historka, která dokazuje, že nejen Napoleon myslel během zuřivých bojů na intimní sféru života. Druhá strana na tom byla zřejmě podobně. Co se stalo?

Francouzi našli na zámku zamčenou polonahou mladici, kterou zde pán vší Rusi zapomněl. K něžnému pohlaví byl ovšem nový pán Evropy grand. Přikázal, aby dívčinu odvezli k prchajícímu poraženému. Šrámy, které na carově duši zanechala ztracená bitva, to ale mohlo těžko zacelit.

Psal z Moravy

Co se vojevůdci s širokým kloboukem honilo po celý ten čas hlavou, nám napoví obsáhlá korespondence, kterou z Moravy posílal. Kromě toho na našem území sepsal také některá oficiální provolání, která skutečnost značně poupravovala. Dnes bychom je nazvali „propagandou“. Ze Slavkova psal domů a jeho pocity vyznívaly dost rozporuplně. Na jedné straně mluvil o tom, že šlo o jednu z nejkrásnějších bitev, jaké kdy zažil. Na druhé straně manželce líčil děsivý výjev: třicet tisíc zajatců a dvacet tisíc zabitých. „Hrozný pohled,“ posteskl si.

Doufal, že teď už si na něj Angličané netroufnou a na kontinentu zavládne mír. Zní to ale trochu nevěrohodně vzhledem k jeho vášni pro bitevní vřavu. Na závěr dopisu doplnil povinný povzdech, že by si přál svou ženu objímat. Následuje podpis a pak už zřejmě pána Evropy čekala jiná práce.

Fáma

Právě na slavkovském zámku vznikla proklamace určená vojákům, ve které Napoleon své vítězství dost přibarvil. „Stotisícová armáda vedená ruským a rakouským císařem byla během necelých čtyř hodin rozmetána. Co minuly vaše zbraně, utonulo v jezerech. Čtyřicet praporů, standarty ruské císařské gardy, 120 děl, dvacet generálů, a přes 30 tisíc zajatců...,“ bájil vítězný vojevůdce. Střízlivý, objektivní pohled však prozradí něco jiného. Ve skutečnosti nešlo o jezera, ale o rybníky. Napoleon zkrátka přeháněl. Rusové přes zamrzlou hladinu asi skutečně přešli, ale neutopili se, protože na dně se žádné stopy po mrtvých vojácích nenašly. Pokud jde o image, věděl si Napoleon rady. Mluvil a psal takříkajíc na efekt a lidé mu dost věřili. 

Doma mu to už tak neklapalo. Jen o pár dní později si v listech z Brna stěžuje, že mu Josefina dlouho nenapsala. Žárlí dokonce na to, že patrně dává přednost zábavnému životu před tím, aby si na něj vzpomněla. V příštích dnech už nevyčítá, ale nazývá se jejím otrokem. Ego mu tuto taktiku dovolilo. Vždyť vyhrál, cítil se tedy na koni. Pokořit se v zájmu manželského smíru? Proč ne?

Další osudy

Napoleon se vrátil ze Slavkova do Brna až 7. prosince, tedy pět dní po bitvě. Splnil zde diplomatické povinnosti a o dalších pět dní později zase odjel. Po Novém roce se konečně v Mnichově shledal s manželkou. Už brzy však měla uchvátit jeho srdce nová favoritka, polská hraběnka Marie Walewská. A objevovaly se další krásky, a dokonce nemanželské dítě...

Jeho vztah s Josefinou spěl ke konci. V lednu 1810 se Francie dozvěděla o císařském rozvodu. Teď už Napoleonovi nic nebránilo uzavřít nový sňatek a zabít dvě mouchy jednou ranou. Vezme si Rakušanku, což pomůže míru, a zároveň získá dědice! Tak si to alespoň představoval.

Po jeho boku stanula Marie Luisa, dcera samotného rakouského císaře! Pořádný historický kotrmelec! Jak ale víme, Napoleonovo válečné ani rodinné štěstí netrvalo věčně. Po triumfech čekaly zdánlivě neporazitelného stratéga osudové prohry. A neúspěchy na mezinárodním poli otřásly i jeho novým manželstvím, které možná začínalo jako pragmatický politický krok, ale nakonec mu nechybělo ani erotické vzplanutí. Nutno dodat, že krátké. Marie Luisa se totiž v důsledku Napoleonova politického pádu vrátila i s dědicem trůnu do Rakouska. Vysněný následník, Napoleon II. zvaný Orlík, měl navíc chatrné zdraví a zemřel mlád.

TIP: Příliš křehký ptáček: Napoleonův syn Orlík zemřel jako bezvýznamný vévoda

Pohled na Napoleonovu „rodinnou kroniku“ z doby kolem bitvy u Slavkova je každopádně důkazem, že soukromé bitvy a války nijak nezaostávají za těmi skutečnými, velkými a světodějnými. Jen s tím rozdílem, že počínání aktérů mnohdy vyvolává spíš úsměv. 

Obyvatelé zemí nacházejících se za severním polárním kruhem, včetně Islandu, Norska a Finska měli ve středu 25. ledna (2023) skvělou příležitost pozorovat vzácný a mimořádně efektní atmosférický jev. Vytvořil se tam větší počet polárních stratosférických oblaků (PSC), které jsou též známé jako perleťové oblaky. Ty jsou obvykle překrásně zdobené duhovými barvami a často připomínají spíše polární záři než mračna. Také si je lidé běžně s polárními zářemi pletou.

Perleťové oblaky vznikají proti běžným typům mraků extrémně vysoko. Objevují se ve stratosféře, ve výškách kolem 15-25 kilometrů. Například vláknité cirry, které náležejí k běžným mrakům „vysokého patra,“ typicky vznikají ve výškách 8-13 kilometrů.

Stratosféra s perletí

Pokud ale ve stratosféře výrazně klesne teplota a dostane se pod mínus 81 °C, molekuly vody v ovzduší se slepí do jemných ledových krystalků, které následně vytvoří zmíněná perleťová oblaka. Dochází k tomu především nad polárními oblastmi, kde teploty ve spodní části stratosféry bývají nejnižší.

TIP: Atlas mraků: Fascinující obrazy na obloze

Když skrze tyto krystalky září Slunce, rozptylují sluneční paprsky a vytvářejí dechberoucí efekt, který dal perleťovým oblakům jméno. Díky značné výšce, v níž se perleťové oblaky nacházejí, jsou jejich barvy patrné i ve chvílích, kdy z pohledu pozorovatele zapadne Slunce za obzor. Dokonce jsou v té době úplně nejjasnější.

Karel Hynek Mácha sice ve svém Máji nezmiňoval druhové jméno, i tak je ale jisté, že ptákem, kterého v básni zmiňuje, je hrdlička divoká (Streptopelia turtur), protože její příbuzná hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) se na našem území poprvé objevila až v roce 1942 v Brně.

Mizející hlas

„Hrdlička ke svému životu potřebuje pestrou krajinu s hustými pásy křovin. V krajině s velkými lány bez luk, remízů a keřů nemá příležitost hnízdit. Navíc, kvůli používání herbicidů, nenajde ani dostatek vhodné potravy v podobě semen. Zásadní pro přežití hrdličky je také zásoba vody. Zhruba čtvrtina české zemědělské krajiny je dnes přitom nesmyslně odvodněna,“ zdůrazňuje Václav Zámečník, zemědělský specialista ČSO.

Kromě intenzivního zemědělství hrdličky divoké ohrožuje také lov. Přesto, že je na evropském červeném seznamu IUCN uvedena jako zranitelný druh, v deseti státech Evropské unie se může lovit legálně. Odhady hovoří o počtu 1,4 až 2,2 milionu ulovených jedinců ročně. 

TIP: Zánik holuba stěhovavého – Proč vyhynul nejhojnější pták světa?

V Česku je hrdlička celoročně hájená, její populace se ale snižuje. Zatímco při druhém celostátním mapování v 80. letech 20. století byla velikost populace hrdličky divoké v České republice odhadnuta na 60 000–120 000 hnízdících párů, současné odhady hovoří o 40 000–80 000 párech. V roce 2019 vyhlásila Česká společnost ornitologická hrdličku divokou Ptákem roku 2019, aby upozornila na ubývání jejího vhodného životního prostředí vlivem intenzivního hospodaření. Hrdličce může podle odborníků pomoci jedině zlepšení stavu zemědělské krajiny.

Původ biče nelze snadno vysledovat. Nicméně nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že je téměř stejně starý jako lidstvo samo: Využívala ho takřka každá primitivní kultura, která domestikovala stádní zvířata. Už v mladší době kamenné lidé švihali různými proužky kůže, aby odehnali šelmy, případně aby si usnadnili lov drobné zvěře.

Ve starověku se stal bič symbolem trestu a moci, kterým bylo jednoduché pobízet otroky. A když zrovna nepráskal nad hlavami dělníků, slýchali jej odsouzenci během mučení. Není tedy divu, že například ve starověkém Řecku s ním bývá zobrazována bohyně spravedlnosti Nemesis. A zároveň nikoliv náhodou drží faraoni často v rukou důtky, i když podle některých odborníků nesloužily k prosazování moci, nýbrž k odhánění much… 

Ve středověku se bič mimo zemědělství a dopravu s koňskými spřeženími prosadil především v námořnictví, kde nutil galejníky k vyšším výkonům u vesel. Uplatnil se opět při vyslýchání, ale nově si jeho ovládání osvojili také kejklíři a jiní umělci, kteří s ním pro pobavení publika prováděli různé krkolomné kousky – třeba trefovali růže, jež drželi odvážlivci v ústech.  

Jako trest i zbraň

Z 18. a 19. století pak máme doloženu formu trestu zvanou ulička. Vojáci s rákoskami, býkovci, případně koženými řemeny postrojů nastoupili do dvou řad tvořících koridor a za dozoru důstojníků bili trestaného druha, který uličkou procházel do půl těla svlečený. V závislosti na provinění přitom musel strastiplný zážitek absolvovat i několikrát. 

Biče běžně používali kočí na dálkových trasách. Na kozlíku jim za parůžek visel tzv. hunter, jímž případně odháněli toulavé psy či vlky a často se jeho pomocí bránili také proti pobudům nebo dotěrným lapkům. V civilním konfliktu jde o vynikající útočnou zbraň právě díky flexibilitě: Její dopad se jen obtížně vykrývá, takže si téměř vždy najde „skulinu“, kudy se zařízne do těla. Jihoameričtí honáci dobytka zvaní gauchos pak biče používali pro „ruční výměnu názorů“, aniž by museli vytahovat nože. Pokud se dva muži dostali do sporu, nakreslili na zem kruh a vstoupili do něj bez košile – pouze s bičem a pončem omotaným okolo předloktí. Ten, kdo protivníka z kruhu vyhnal, odešel se ctí.  

A také bojová umění 

Do válek, alespoň těch evropských, se ovšem bič nehodil. Proti jakékoliv polstrované ochraně nemají jeho štípance efekt, nemluvě o tom, kolik prostoru si jeho ovládání žádá. Ve světě se však výjimky najdou: Například Filipínci dokonce vytvořili bojové umění zvané látigo y daga neboli „bič a dýka“, jež kombinuje řadu tradičních technik nejen ze zmíněných ostrovů, ale také z Malajsie a Indonésie.  

V Číně pak kdysi existovalo hned pět různých druhů válečných bičů. Lišily se mimo jiné materiálem a používaly se na blízko i do dálky, přičemž nejdelší měřily přes čtyři metry. Šaolinští mniši prý dodnes dovedou bičem zlomit vaz, ovšem nejbizarnějším v historii zřejmě zůstává indický urumi – jakýsi meč vykovaný do tak tenkých plátků, že se chová jako bič s břitem. Nejčastěji bývá k vidění v podobě jednoho pásu, ale najdou se i kousky složené z pěti pásků. Pro svého majitele je takový prostředek stejně nebezpečný jako pro protivníka, a jeho ovládání se proto vyučovalo u nejpokročilejších studentů, kteří již zvládli všechny ostatní zbraně. 

Magická síla práskání

Biče se uplatňovaly také při řadě rituálů a uměli s nimi zacházet čeledíni prakticky na každém statku. Na našem území se využívalo hned několik druhů bičů – například tzv. formanský, u nějž se cenil vzhled i kouzelná moc. Lidé totiž věřili, že dokáže znehybnit cizí spřežení, nebo koně naopak donutit k převezení nadměrného nákladu.

Tehdejší přesvědčení o pozitivním účinku hlasitých zvuků pak z bičů učinilo nedílnou součást obřadů, jimiž se přivolávalo bohatství, zdraví a plodnost. Od adventu přes masopust až po Velikonoce se tak můžeme setkat s obchůzkami, při nichž koledníci hlučeli řetězy, zvony, hrkačkami a také práskali biči. Četné pověry opřádaly rovněž pastýřský bič, jehož zvuk měl údajně čarovnou moc, posílenou dále bylinkami ukrytými v dutině rukojeti. Obecní pastýři se dokonce radním zavazovali, že budou práskáním vyhánět ze dvorů a ze vsi všechny zlé síly. 

Armáda na útěku

Také za hranicemi se k bičům vázala řada pověr o jejich nadpřirozených vlastnostech. Maďaři jimi například práskají na silvestra a zmíněnou tradici zřejmě udržují od roku 1559, kdy se poprvé objevila ve městě Hajdúszoboszló. Má jít o připomínku, jak místní bojovníci práskáním bičů a zvoněním kravských zvonců údajně zahnali tureckou armádu. 

V alpském podhůří zas přežívá předkřesťanská tradice známá jako Aperschnalzen: Koná se většinou okolo 3. února a bičem se při ní vyhánějí zlé síly temnoty a chladu. Podle jiných interpretací má však probudit semena spící pod sněhovou pokrývkou. Říká se, že se Aperschnalzen v dnešní podobě konal už v roce 1730, nicméně poprvé byl zdokumentován teprve o osm dekád později. 

Ve Španělsku pro změnu při slavnosti El Colacho pobíhají ulicemi muži přestrojení za ďábly a přeskakují nemluvňata ležící na matracích, čímž je mají očistit od prvotního hříchu. Podivný festival se ve městě Castrillo de Murcia odehrává již od roku 1620 a ke slovu se při něm dostávají nejen kastaněty, ale právě i biče. V Rusku se zas po svatbě bičovaly matrace a peřiny na loži novomanželů, přičemž nezvyklý úkon prováděl svědek, aby vystrnadil zlé duchy.  

Nikam nezmizely

V moderním světě se z biče stalo spíš sportovní náčiní nebo kuriózní pomůcka při sexuálních hrátkách. Obzvlášť v rozvojových oblastech však na jeho práskání nedají dopustit například pastevci a důležitou roli hraje také v životě amerických statkářů. Snaha o zachování historického dědictví tak především v USA a v Austrálii vedla ke vzniku soutěží, v nichž účastníci předvádějí co nejpůsobivější zvukové efekty nebo dokazují svoji mušku při trefování cílů.

Přestože se práskání bičem těší velké popularitě, prozatím neexistuje žádná celosvětová organizace, která by pořádala šampionáty. Na řadě míst se konají alespoň setkání s mezinárodní účastí, kam jezdí i naši bičaři. O výrobu bičů se přitom dnes, stejně jako v minulosti, starají hlavně sedláři či brašnáři. .

Když se naši dávní předkové pustili do výroby nástrojů, používali k tomu nejrůznější materiály. Vedle kamene si brzy osvojili i výrobu nástrojů a zbraní z kostí ulovených zvířat, zejména pokud šlo hroty oštěpů a šípů. V Evropě se takové zbraně začaly používat v mladém paleolitu, závěrečné části „doby kamenné,“ která začala zhruba před 45 tisíci lety.

Pokud jde o Ameriku, tam se kostěné hroty objevily později. Nedávné objevy ale ukazují, že tento rozdíl nebyl až tak velký, jak se odborníci doposud domnívali. Na lokalitě Manis ve státě Washington, což je místo dávného loveckého tábora, bylo nalezeno žebro mastodonta, ve kterém uvízl kostěný hrot zbraně, která zvíře zasáhla před 13 900 lety. Jde o nejstarší důkaz používání kostěných hrotů v Severní Americe.

Mastodont zasažený hrotem z mastodonta

Geoarcheolog Mike Waters z americké Univerzity Texas A&M a jeho kolegové nález v žebru mastodonta s pomocí výpočetní tomografie detailně prozkoumali, aby měli jistotu, že šlo skuečně o zásah zbraní a nikoliv o zranění. Výsledky svého výzkumu badatelé zveřejnili ve vědeckém časopisu Science Advances.

Mastodont s vyznačeným místem, které zásahl kostěný hrot. (foto: Center for the Study of the First Americans, Texas A&M University, CC BY-SA 4.0)

Analýzy ukázaly, že v nalezeném žebru vězí kost pocházející rovněž z mastodonta. Jde ale o jinou kost než žebro. Vše nasvědčuje tomu, že jde o hrot zbraně, která mastodonta zasáhla. Lidé v této oblasti před 13 900 lety lovili zástupce tzv. megafauny, z nichž většina již vyhynula.

TIP: 15 800 let staré hroty z Coopers Ferry jsou nejstarší na amerických kontinentech

„Výzkum lokalit jako je Manis přepisuje příběh prvních Američanů. Dnes se nám již rýsuje přesnější obrázek zalidnění amerických kontinentů, které začalo minimálně před 16 tisíci lety,“ popisuje geoarcheolog Waters. Zjištění badatelů podle něj potvrzují indicie, že první lidé mohli do regionu připlout na lodích – ještě dříve, než bylo možné Beringovu úžinu překonat suchou nohou během ledových dob.