NASA už má představu, kde by mohly přistát posádky lunárních misí programu Artemis. Velmi pravděpodobně půjde o oblast jižního pólu naší oběžnice. Budoucí astronauti se určitě dostanou na povrch Měsíce. Jak ale zařídit, aby mohli na Luně bezpečně zůstat a pracovat delší dobu?

V poslední době se objevuje řada zajímavých návrhů řešení obydlí pro první dlouhodobější pobyty na Měsíci. Rakouská společnost PneumoCell vyvinula koncept nafukovacího obydlí PneumoPlanet, které může pojmout až 16 skleníků na pěstování plodin a nabízí zázemí až pro 32 astronautů.

Nafukovací útočiště

„PneumoPlanet je ultralehká nafukovací konstrukce, kterou po postavení pokryje lunární regolit,“ popisuje pro Space.com jeden z autorů návrhu Philipp Gläser z Technické univerzity Berlín. „Je prakticky soběstačná v produkci a recyklaci kyslíku i potravin, k čemuž využívá solární energii.“

Podle Gläsera by obydlí PneumoPlanet mohlo sloužit jako trvalá lunární základna pro rozmanité typy budoucích misí. Dobře chrání před kosmickým zářením i mikrometeority, poskytuje bezpečné útočiště astronautům a mohou ho využívat mise, které budou na Měsíci zůstávat po delší dobu.

TIP: Budoucí lunární základny budou z regolitu, vody a moči astronautů

Projekt PneumoPlanet nedávno získal finance od Evropské kosmické agentury (ESA). V ideálním případě by obydlí PneumoPlanet mělo být umístěno poblíž trvale zastíněné oblasti v některém kráteru v okolí lunárního pólu. Na takových místech, kam celé věky nedopadaly sluneční paprsky, by mělo být velké množství vodního ledu. Ten by pak posloužil jako klíčová surovina pro provoz obydlí PneumoPlanet.

Australská vláda vyhlásila již v roce 1945 plán navýšit počet obyvatel rozlehlé země ze sedmi na dvacet milionů v průběhu dvou desetiletí, a stala se proto velmi vstřícnou vůči vzdělaným a kvalifikovaným evropským přistěhovalcům. Ministr imigrace Arthur Calwell (1896–1973) připravil celý systém opatření pro přijímání a asimilaci nově příchozích. Jen do roku 1950 se Austrálie stala novým domovem pro 200 000 Evropanů, z toho asi pět procent tvořili Češi a Slováci.

Do nového domova

Zpravidla z Neapole vyplouvaly obří zaoceánské parníky, cestujícím byly vládou hrazeny lodní lístky, ale museli se připravit na pět až šest týdnů trvající plavbu přes Středomoří, Suezský průplav, Rudé moře a Indický oceán do přístavu Fremantle v západní Austrálii, popřípadě do Melbourne na jihovýchodě. Poté byli dopraveni do zhruba dvou desítek takzvaných přijímacích imigračních center. Zde absolvovali lékařské prohlídky a několik týdnů strávili adaptací na australské prostředí, prošli kursy místních reálií a anglického jazyka.

Hlavní denní náplň uprchlíků tvořilo několik hodin studia angličtiny. Na konci kursu se skládaly zkoušky, ale většina „studentů“ pochytila jen pár základních frází. (foto: soukromý archiv Martina Nekoly - se souhlasem k publikování)

Prvním a vůbec největším přijímacím centrem se stal tábor Bonegilla (plným názvem Bonegilla Migrant Reception and Training Centre) u města Wodonga ve státě Victoria, asi tři sta padesát kilometrů jihozápadně od metropole Canberra. Mezi lety 1947–1971 jím prošlo přes 320 000 lidí. Bonegilla pro přistěhovalce znamenala, podobně jako světoznámý Ellis Island v New Yorku, symbol svobody a naději. Na rozloze 130 hektarů se nacházelo 24 bloků jednopatrových baráků s oddělenými ubikacemi pro muže a ženy s dětmi, ale také učebny, kostely, sportoviště, nemocnice, kino, policejní stanice a železniční zastávka, celkem okolo 800 budov.

Následně lidé putovali do všech koutů kontinentu, aby nastoupili do určených zaměstnání. Každý žadatel o azyl v Austrálii totiž musel podepsat dvouletý pracovní závazek, čímž víceméně souhlasil přijmout jakékoliv místo v jakémkoliv oboru, které mu úřady přidělí. Nezřídka se tak stávalo, že vysokoškoláci začínali jako uklízeči, stavební dělníci, horníci, lesníci, pomocná síla v cihelnách, na farmách, na třtinových plantážích, při mýcení buše. Lékaři dokonce končívali v nejzapadlejších koutech včetně Papuy-Nové Guineji, kde měli za úkol v pralesích ošetřovat domorodé obyvatelstvo.

TIP: Těžká cesta ke svobodě: Jak se žilo ve sběrných táborech za železnou oponou?

Platové podmínky měli podobné jako místní, ale platila jistá omezení pohybu. Nechtěli-li se dostat do křížku se zákonem a vystavit se hrozbě deportace, mohli opustit určené zaměstnání teprve po splnění dvouletého závazku. Poté obdrželi vytoužené australské občanství, byli znovu svými pány a začali nový život. 

Vulkány jsou ve středu pozornosti, když dojde k erupci nebo alespoň k varovným otřesům. Jak ale ukazuje nový výzkum týmu amerických odborníků, velmi aktivní jsou v jistém směru i „spící“ sopky, o které se většinou příliš nezajímáme. Vypouštějí do ovzduší ohromná množství sopečných plynů, které mohou ovlivňovat globální klima.

Doktorandka atmosférických věd Ursula Jongebloedová a její spolupracovníci analyzovali ledová jádra odebraná v Grónsku a zjistili, že spící vulkány uvolňují do atmosféry v oblasti Arktidy nejméně trojnásobné množství síry, než s jakým počítají současné klimatické modely. Své výsledky vědci zveřejnili v odborném časopisu Geophysical Research Letters.

Spící vulkány

„Přišli jsme na to, že za delší časové období spící vulkány vypustí mnohem větší množství aerosolů se sírou, než během krátkých a intenzivních epizod sopečných erupcích,“ vysvětluje Jongebloedová. „Toto množství je oproti sopečným erupcím nejméně desetinásobné, možná až třicetinásobné, když sledujeme uvolňování síry z vulkánů na škále desetiletí.“

Vědci v rámci tohoto výzkumu zpracovali led z centrálního Grónska, který zahrnoval období mezi lety 1200 a 1850. Původně se chtěli soustředit na síru, kterou vypouštějí do ovzduší organismy mořského fytoplanktonu. Právě ty byly považovány za hlavní zdroj sulfátů (síranů) v atmosféře ve zkoumaném období, tedy před rozvojem průmyslu.

TIP: Vědci varují: Největší pozemská sopka je připravená k mohutné erupci

Rozbor ledu ale ukázal, že hlavním zdrojem síry v ovzduší byly ve sledovaném období vulkány, a to i v době, kdy nedocházelo k erupcím. Jejich příspěvek k množství síry v atmosféře byl ve srovnání s mořským fytoplanktonem dvojnásobný. Vliv těchto látek na klima je složitý. „Nejsou to vyloženě dobré nebo špatné zprávy pro vývoj klimatu,“ přiznává Jongebloedová. „Jestli ale chceme pochopit chování atmosféry a její budoucí vývoj, je důležité znát situaci se sloučeninami síry.“

Trpasličí planeta Quaoar je jednou z ledových planetesimál v Kuiperově pásu, tedy v oblasti Sluneční soustavy za oběžnou dráhou Neptunu. S průměrem okolo 1 110 kilometrů (zhruba polovina průměru Pluta) patří mezi větší objekty Kuiperova pásu. V poslední době ji proto odborníci řadí mezi trpasličí planety než jen pouhé planetky.

Quaoar nese jméno boha stvořitele indiánského kmene Tongva, který původně žil v dnešní oblasti Los Angeles. Ze stejné mytologie pochází i Weywot, čili bůh nebes a syn Quaoara, po němž byl nazván měsíc Quaoaru, (50000) Quaoar I Weywot. Jeho průměr je zhruba 170 km, tedy asi 15 procent Quaoaru a svou trpasličí planetu obíhá jednou za 12,5 dne, ve vzdálenosti zhruba 15 tisíc kilometrů.

Nečekaný objev prstenců

Početný mezinárodní tým astronomů nedávno ohlásil pozoruhodný objev, který se Quaoaru týká. Zajímavý systém podle vědců zahrnuje i prstence, navíc velmi zvláštní. Prstence kolem Quaoaru se totiž nacházejí mnohem dál od planetky, než by měly být. Jejich vzdálenost více než dvojnásobně překračuje Rocheovu mez, která byla považována za maximální možnou vzdálenost prstenců u vesmírného objektu a vlastně by tak vůbec neměly existovat. Výzkum zveřejnil prestižní časopis Nature.

Vizualizace limitu pro Rocheovu mez a prstence trpasličí planety Quaoar. (zdroj: Paris Observatory, CC0)

Badatelé objevili prstence Quaoaru díky zařízení HiPERCAM, extrémně citlivé a vysokorychlostní kameře, vyvinuté odborníky britské Sheffieldské univerzity, která je nainstalovaná na dnes největším optickém teleskopu na světě Gran Telescopio Canario, jehož průměr je 10,4 metru.

TIP: Překvapivé zjištění: Prstence jsou ve Sluneční soustavě mnohem častější

Tyto prstence jsou malé a nezřetelné, takže nemohly být zobrazeny přímo. Vědci je ale dokázali objevit během zákrytu, kdy Quaoar zakryl hvězdu na pozadí. Celý zákryt trval méně než minutu a badatele překvapil tím, že před samotným zákrytem a po něm došlo k dílčímu poklesu záře zakryté hvězdy. To bylo zřetelným důkazem přítomnosti prstenců.

Už coby mládě dostal malý břehouš rudý (Limosa lapponica) čip GPS, díky němuž mohli ornitologové sledovat jeho polohu. Když se potom pětiměsíční mládě vydalo na cestu z Aljašky na jih, stanovilo rekord: Ve vzduchu strávilo jedenáct dní, během nichž doletělo až do Ansonsova zálivu v Tasmánii, takže urazilo 13 560 km. Předchozí zápis v Guinnessově knize přitom patřil témuž druhu opeřence, který během migrace dosedl po 12 200 km na Novém Zélandu.

Vytrvalci a rychlíci

Pták s nejdelší známou migrační trasou ze všech druhů je rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea), který během svého tažení z hnízdišť na severu Kanady a Grónska až na jih do oblasti Antarktidy a zpět překonává vzdálenost až 44 000 kilometrů. Dřívější studie kanadských vědců ukázaly, že cestování na velké vzdálenosti není cizí ani maličkým pěvcům. Drozdi a jiřičky sice váží jen pár desítek gramů, jejich letecké výkony jsou ale ohromující. Za jeden den dokáží urazit až několik set kilometrů.

Nejrychlejším ptačím letcem je sokol stěhovavý (Falco peregrinus), který dokáže během lovu vyvinout rychlost přes 320 km/h. Jde ale o typického sprintera, který se vysokou rychlostí dokáže pohybovat jen po omezenou dobu. Mezi rychlíky na dlouhých tratích patří bekasina větší (Gallinago media) – tento slukovitý pták je schopný během cesty ze Skandinávie do afrických zimovišť (až 6 800 km) vyvinout průměrnou rychlost okolo 97 km/h.

Mistry výškových letů jsou supové nádherní (Gyps rueppellii): Tento kriticky ohrožený mrchožrout bez potíží plachtí až deset kilometrů nad zemským povrchem. V roce 1973 dokonce jednoho supa nešťastnou náhodou zachytil motor letadla, jež právě přelétalo ve výšce 11 300 metrů nad Pobřežím slonoviny.

Praktiky internetových podvodníků, kteří nic netušící důvěřivce oberou o jejich celoživotní úspory, jsou bohužel všeobecně známé i v Česku. Podvodníci vystupují nejčastěji jako lékaři nebo vojáci na zahraničních misích, případně coby dědicové ropných šejků. V Rusku se internetoví podvodníci zaměřili na 48letého muže z městečka Ruza v Moskevské oblasti. Nebohého muže nejen že obrali o veškeré peníze, donutili ho dokonce zapálit pobočku banky.

Až do hořkého konce

Minulý týden zadrželi policisté muže podezřelého ze žhářského útoku na pobočku banky Sberbank. Podle tvrzení zadrženého ho k činu donutili sami pracovníci banky. Ti ho nejdříve kontaktovali s tím, že je jeho účet spojován s podezřelou aktivitou. Údajně se měli podvodníci uvnitř banky snažit vyvést peníze z klientova účtu. Jako řešení muži nabídli převod jeho financí na „bezpečné účty“. Nic netušící muž během několika dnů převedl všechny své úspory – zhruba milion rublů (zhruba 300 tisíc korun) na několik účtů, které mu poskytli „zaměstnanci banky“.

V okamžiku, kdy podvodníci získají peníze, ve většině případů jejich aktivita končí a okradeným lidem zbývá jen spousta času na přemýšlení nad vlastní hloupostí a oči pro pláč. V tomto konkrétním případě si ale podvodníci „hráli“ s okradeným i dál. Poté, co muži potvrdili, že jeho peníze jsou v bezpečí, přesvědčili ho, že jediný způsob, jak odhalit zloděje uvnitř banky, představuje žhářský útok. Okradenému muži dokonce poradili, jak si má vyrobit tzv. „molotovův koktejl“.

TIP: Italský podvodník předstíral 12 let, že je chromý: Oklamal úřady, lékaře i papeže

Okradený Rus se držel pokynů „zástupců banky“ a poté, co se ujistil, že se na určené pobočce nenachází žádní klienti, ji pomocí hořlaviny zapálil. Zaměstnancům se podařilo oheň uhasit ještě před příjezdem hasičů a muž byl krátce po svém činu zadržen. Podle ruských médií mu vyšetřovatelé sdělili obvinění za pokus o poškození cizího majetku.

Mezi rostliny z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) patří byliny, keře v tropech, liány i stromy. Mají širokou paletu sekundárních metabolitů (produktů látkové přeměny), jako jsou iridoidy, fenolické glykosidy, monoterpenoidy, seskviterpenoidy a dále flavonoidy. Některé druhy obsahují i alkaloidy a kyanogenní glykosidy. Proto mezi hluchavkovitými existuje celá řada léčivek a samozřejmě i rostlin aromatických, které se staly trvalou součástí naší kuchyně.

Když Alan Tennyson z Novozélandského muzea Te Papa Tongarewa se svým synem zkoumal východní pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu, narazil na fosilní pozůstatky dávných tučňáků, kteří zde žili na sklonku paleocénu, přibližně před 57 miliony let. Už to samo o sobě představuje skvělý úspěch, pak se ale ukázalo, že objevené kosti zahrnují i tři nové druhy velkých tučňáků, včetně jednoho, který je možná největším tučňákem všech dob. Výsledky výzkumu publikoval časopis Journal of Paleontology.

Tento tučňák, který nese jméno Kumimanu fordycei, byl opravdovým gigantem – podle odhadů vědců mohl vážit zhruba 154 kilogramy, což je zhruba třikrát víc než dnešní nejvyšší a nejtěžší tučňák císařský (Aptenodytes forsteri). Taková hmotnost přitom zhruba odpovídá samcům goril nížinných. Jde ale „jen“ o kvalifikovaný odhad, neboť objevené fosilie nejsou dostatečně kompletní a badatelé odvozují velikost dávného tučňáka toliko z několika fosilizovaných kostí jednoho exempláře. Vyloučit se proto nedá ani možnost, že šlo o abnormálně velkého jedince.

Obří potápěč

Badatelé jsou přesvědčeni, že nový gigantický tučňák je svou velikostí již blízko hranice dané stavbou těla tučňáků. Jeho objev představuje doklad, že tučňáci dosáhli prakticky největší možné velikosti velmi záhy ve své evoluční historii. „Musel to být ohromující pohled, když se tučňák Kumimanu fordycei batolil po plážích tehdejšího Nového Zélandu,“ uvádí člen výzkumného týmu Daniel Field z Univerzity v Cambridge. „Je to jedna z nejvíce fascinujících ptačích fosilií, které kdy byly nalezeny.“

Srovnání velikostí Kumimanu fordycei, Petradyptes stonehousei a dnešního tučňáka císařského. (ilustrace: Simone Giovanardi, CC BY-SA 4.0)

Možností, jak se mohli vyvinout takto velcí tučňáci je podle vědců více – mohlo jít o důsledek absence predátorů nebo jim větší velikost poskytovala lepší podmínky pro udržení tělesného tepla před tím, než se u nich vyvinulo pořádné ochranné peří. Podle vědců je také možné, že se tito gigantičtí tučňáci mohli potápět hlouběji než jejich dnešní příbuzní. Tučňák císařský se přitom dokáže potopit až 530 metrů hluboko. Jeho dávní příbuzní se ale mohli dostávat až do hloubek, které dnes zvládají napříkald tuleni nebo velryby.

TIP: Nedávno objevený fosilní tučňák z Nového Zélandu se výškou vyrovnal člověku

Gigantičtí Kumimanu fordycei ale nejsou jediným nově popsaným druhem. Vědci objevili i fosilie tučňáků Petradyptes stonehousei, kteří byli jen o něco málo větší než dnešní tučňáci císařští. Mezi nalezenými kostmi jsou rovněž dvě menší kosti pažní, které podle všeho reprezentují další doposud neznámý menší druh tučňáků.

Jako rychlý rádiový záblesk neboli Fast Radio Burst (FRB) se označuje jev, při němž se uvolní obrovské množství energie ve formě rádiového záření, což na Zemi pozorujeme jako záblesk. Pulzy obvykle trvají pouhé milisekundy a uvolněnou energii lze srovnat s výkonem stamilionů sluncí. Krátké a intenzivní rádiové signály na nás náhle „bliknou“ po příletu z hlubokého vesmíru, přičemž někdy se mohou také opakovat. Astronomové jich už detekovali celou řadu: Počátkem letošního roku jsme znali asi tisíc zdrojů FRB. Na obloze se jich přitom může podle odhadů denně vyskytnout dva až deset tisíc. Zdá se však, že se záhada s každým novým objevem spíš prohlubuje. 

Jedinečný, ale ne jediný

První známý rádiový záblesk dostal označení FRB 010724 a odhalil ho Duncan Lorimer z West Virginia University. Při analýze dat z australského radioteleskopu Parkes za rok 2007 detekoval signál z prostoru Malého Magellanova oblaku: Trval pouhých pět milisekund a dorazil k nám zřejmě ze vzdálenosti několika milionů světelných let. Podrobný rozbor ukázal, že z místa jeho původu nepřišel dalších 90 hodin žádný nový záblesk. Astrofyzici tak dospěli k závěru, že se jednalo o ojedinělou, velmi intenzivní událost. Časem se však ukázalo, že nejde o izolovaný jev a že je náš vesmír podobnými záblesky nejspíš zcela zaplněn.

Jako první se podařilo lokalizovat záblesk s označením FRB 121102, objevený v roce 2012. Jeho zdroj je zajímavý zejména tím, že se tamní rádiové záblesky daří pozorovat opakovaně – objevují se nepravidelně s odstupy několika dní. Například čínský radioteleskop FAST jich od 29. srpna do 29. října 2019 zaregistroval celkem 1 652 a v průběhu nejaktivnější fáze jich bylo během jedné hodiny zaznamenáno 122. Díky opakování jevu mohli vědci coby původce vyloučit destruktivní jevy, například výbuchy supernov, ale také mohli lépe lokalizovat zdroj. V případě FRB 121102 se nachází ve slabé trpasličí galaxii ve vzdálenosti tří miliard světelných let, v souhvězdí Vozky.

Signály cizích civilizací?

První pozorování opakujících se záblesků z jednoho zdroje znamenalo průlom: Astronomové si uvědomili, že přinejmenším část FRB pochází ze „stabilních“ zdrojů, a nikoliv z jednorázových extrémních událostí, jako jsou zmiňované exploze super­nov. Kromě toho se podařilo detekovat FRB přicházející z konkrétní galaxie, což umožnilo odhadnout vzdálenost a určit celkovou energii emitovanou při události.

V roce 2020 byl pomocí teleskopu CHIME alias Canadian Hydrogen Intensity Mapping Experiment poprvé popsán zdroj, který vysílá pravidelné rádiové záblesky, a to s periodou 16 dnů. Navíc jde o zatím nejbližší zdroj opakovaných záblesků, konkrétně ve vzdálenosti 500 milionů světelných let. CHIME registruje zhruba tisíc FRB ročně, což nám poskytuje unikátní data pro pochopení jejich původu.

Nabízí se vysvětlení, že by se mohlo jednat o nějaký rotující zdroj záření, který občas směrem k Zemi vyšle intenzivní rádiový signál – podobně jako pulzary. Astronomové se domnívají, že FRB vycházejí z oblasti o velikosti maximálně několika stovek kilometrů, což je na vesmírné poměry opravdu málo. Jestli však pozorované záblesky vznikají ve vzdálenosti milionů až miliard světelných let, musejí být nesmírně jasné. Mezi hlavní „podezřelé“ tak patří magnetary, tedy pulzary s extrémním magnetickým polem. Ve hře však zůstává i několik bizarních teorií, od zhroucení hypotetických blitzarů (viz Pulzary, magnetary a blitzary) až po signály mimozemských civilizací.

Záhadná rychlost...

V lednu 2020 detekovali astronomové rychlé rádiové záblesky, které jsou asi milion­krát kratší, než by měly být, a navíc přiletěly z míst, kde by neměly vznikat. Pocházely z kulové hvězdokupy na periferii blízké spirální galaxie M81 v souhvězdí Velké medvědice, kterou od nás dělí 12 milionů světelných roků. Většina dosud zaznamenaných rychlých rádiových výtrysků však přilétá z mnohem větších vzdáleností, nezřídka i v řádu miliard světelných let. 

Mezinárodní tým vedený Franzem Kirstenem ze švédské univerzity Chalmers detekoval tyto FRB pomocí radioteleskopů sítě European VLBI Network, díky nimž se podařilo vystopovat jejich zdroj. Jev dostal označení FRB 20200120E a může produkovat izolované emise kratší než 60 nanosekund. Od dosud známých signálů se odlišuje natolik, že možná představuje novou třídu. Fakt, že jsou zmíněné záblesky zhruba milionkrát kratší než obvykle, naznačuje, že velké množství FRB možná zatím přehlížíme.

... i záhadné místo zrození

Kirsten s kolegy dokonce zjistil, že ultrarychlý rádiový záblesk FRB 20200120E pochází z hustě uspořádané skupiny starých hvězd, což je pro dosud známé výtrysky zcela netypické. Hlavní kandidáty na původce rychlých rádiových záblesků navíc tvoří zmiňované magnetary. V kulové hvězdokupě bychom však magnetar rozhodně nečekali. Kde se v ní tedy vzal ultrarychlý rádiový záblesk? 

V daném případě by mohlo jít například o dvojhvězdu s bílým trpaslíkem, který „kradl“ hmotu svému protějšku. Nevybuchl přitom jako supernova, ale mohl zkolabovat do magnetaru. Podobný vývoj by měl být zcela výjimečný, jde však údajně o nejsnazší vysvětlení zdroje FRB ve hvězdokupě. Tak nesmírně krátký signál by měl pocházet z velice malého tělesa, podle výpočtů o průměru snad jen pár desítek metrů – a zároveň nesmírně energetického. S novým objevem tudíž záhada trvá, jen kromě klasických rychlých rádiových záblesků registrujeme i jejich ultrakrátkou variantu.

Poprvé na domácí půdě

Mezi možná vysvětlení vzniku FRB tedy patří erupce vysokoenergetického záření z magnetarů: Trvají velmi krátce, dokážou však mnohonásobně přesvítit Slunce. Do jejich pozorování se zapojila i družice Integral, a koncem dubna 2020 tak pozornost vědců přitáhl magnetar SGR 1935+2154, nacházející se v naší Galaxii ve vzdálenosti 30 tisíc světelných let směrem k souhvězdí Lištičky. Dal o sobě vědět výrazným zábleskem v rentgenové části spektra a začal být aktivní. Krátce poté si astronomové všimli, že nevyzařoval jen obvyklé rentgenové záření, nýbrž i rádiové vlny. „Zaznamenali jsme vysokoenergetický výron z magnetaru. Družice Integral zachytila tvrdé záření 28. dubna 2020,“ popisuje Sandro Mereghetti z astrofyzikálního institutu IASF v Miláně a dodává: „Ještě nikdy jsme neviděli záblesk rádiových vln vycházející z magnetaru.“ 

Rovněž astronomové z kanadského pozemního radioteleskopu CHIME identifikovali téhož dne krátký, ale extrémně jasný záblesk rádiových vln přicházející od magnetaru SGR 1935+2154. Jedná se přitom o první známý zdroj FRB přímo v naší Galaxii. Se znalostí jeho přibližné vzdálenosti pak bylo možné určit celkovou uvolněnou energii: V daném okamžiku stotisíckrát převyšovala výkon Slunce.

TIP: Radioastronomové objevili zcela unikátní neutronovou hvězdu: Žádnou podobnou zatím neznáme

Pozorovaná souvislost podporuje teorii, že rychlé rádiové záblesky vycházejí z magnetarů, a k danému vysvětlení se přiklání stále víc astronomů. Zdá se tedy, že magnetary mohou hrát klíčovou roli v mnoha krátkodobých kosmických jevech, od extrémně jasných explozí supernov až po vzdálené energetické gama-záblesky.

Kořeny obrněnce Churchill lze vystopovat až do září 1939, kdy londýnský generální štáb vydal specifikace nového stroje s krycím názvem A20. Mělo jít o další pěchotní tank – tedy relativně pomalé, zato dobře chráněné vozidlo, které by nahradilo dosavadní typy Matilda a Valentine. Jeho vzhled paradoxně připomínal spíše první tanky z dob Velké války. Generálové totiž předpokládali, že západní frontu i tentokrát přeorají zákopy a krátery, s nimiž si nejlépe poradí ocelový obr s pásy obíhajícími po obvodu korby. 

Přízrak z minulosti

Výzbroj podivné novinky tvořily dva kanony ráže 40 mm v bočních pouzdrech zvaných sponsony, kromě nichž stroj nesl i trojici kulometů. Na počátky tankové výroby upomínal též fakt, že zakázku na stavbu prototypů získaly loděnice Harland&Wolff. V jejich dílnách vznikly do června 1940 čtyři exempláře s výzbrojí posílenou o 76mm houfnici v přídi korby. Než se stihla rozběhnout sériová produkce, vývoj bojů ukázal, že neohrabané monstrum patří spíše do muzea, takže „á dvacítka“ nakonec nepřekročila stadium zkoušek.

Britský tank A20 (foto: Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0)

Londýnská generalita se nehodlala původního designu vzdát úplně a část prvků se objevila i v nových specifikacích z června 1940. Pod označením A22 putovaly ke společnosti Vauxhall, jejíž inženýři dali hlavy dohromady a navrhli výkonnější pohonnou jednotku v podobě plochého dvanáctiválce. Pustili se i do rozsáhlejších změn v konstrukci, jenže vše se odehrávalo pod časovým tlakem – armáda totiž požadovala, aby se výroba rozjela za pouhých 12 měsíců.

Ocelový buldok

Tým Vauxhallu se s výzvou dokázal vypořádat a v létě 1941 dodal vojákům první sériové exempláře pěchotního tanku, jenž obdržel oficiální označení Infantry Tank Mark IV a bojové jméno Churchill – na počest ministerského předsedy, jenž za první světové války podporoval rozvoj tankového vojska. Když se informace k premiérovi dostala, údajně se svým typickým humorem prohlásil: „Ten tank po mně pojmenovali, jakmile zjistili, že není zrovna dobrý.“

První exempláře zákazníka opravdu spíše zklamaly, protože trpěly četnými poruchami – zkrácené testy prostě neumožnily odhalit všechny dětské nemoci. Nespolehlivý motor vyžadoval náročnou údržbu a těžký stroj se pohyboval terénem velmi pomalu. To nicméně generálům nevadilo, protože tank měl primárně doprovázet infanterii, takže by vyšší rychlost stejně nevyužil.

Pohyblivý obr...

Mezi klady královského obrněnce se naopak řadila skvělá průchodnost terénem – hravě zvládal hluboké krátery a zákopy s extrémním sklonem stěn. Přitom mu pomáhal zastarale vyhlížející, ovšem pro tento účel plně vyhovující podvozek, který se na každé straně mohl pochlubit 11 malými pojezdovými koly. Při pohybu po rovném či zpevněném povrchu neslo váhu tanku jen devět párů kol, zato když se pustil do zdolávání překážek, zapojily se i zbývající dva.

Šlo o první a poslední dvojici, které zabezpečovaly nejen samotný nájezd, ale také sjezd z překážky a napínání pásů. Takové řešení zároveň zvyšovalo odolnost churchillu v boji: mohl ztratit i několik z mnoha pojezdových kol, aniž by mobilita výrazněji utrpěla. A nesmíme zapomenout ani na další benefit plynoucí ze zvoleného uspořádání – díky obíhání pásů po obvodu mohla být korba osazena bočními průlezy, zatímco horní část pásů se těšila solidní ochraně.

...a zároveň odolný

Obsluhu měla na starost pětičlenná osádka. V přední sekci seděl řidič a jeho pomocník, který zároveň obsluhoval 76mm houfnici v čele korby – jeden z prvků, které churchill zdědil po A20. Nešťastně lafetovaná zbraň měla tak omezený úhel náměru i odměru, že se u pozdějších verzí už neobjevila. Nad trupem našla své místo poměrně malá věž osazená 40mm kanonem, 7,92mm kulometem BESA a pracovními místy velitele, střelce i nabíječe.

Věže se zprvu vyráběly odléváním, ovšem kvůli technologickým potížím se dočasně přešlo na nýtování – technologii používanou také při produkci koreb. Teprve koncem války vsadili Britové na svařované trupy. Za oddílem s věží následovala pohonná sekce a za ní rozměrný blok převodovky Merritt-Brown s trojicí diferenciálů.

Dokončení: Britské tanky Churchill (2): Hranatý obrněnec Jeho Veličenstva

Přes značnou komplikovanost tohoto ústrojí si Churchill zachovával vynikající pohyblivost i ovladatelnost. Zkušený řidič se s ním dokázal otočit takřka „na pětníku“, což pro mnoho tehdejších tanků představovalo nedostižitelnou metu. K tomu přidával obrněnec i kvalitní pancéřování. Čelní partii korby krylo 102 mm oceli, boky korby i věže pak 76 mm. Přední část věže se mohla pochlubit 89mm pancířem a záď korby chránily 51mm pláty.