Faraon Ramesse II. (1279–1213 př. n. l.) byl mnohovrstevnatou a fascinující osobností. Kupříkladu měl asi dvě stovky žen a konkubín, se kterými přivedl na svět zhruba stovku dětí, a neméně působivá byla i jeho vláda. Jelikož však byl faraon správným Egypťanem, smrtí jeho dobrodružství neskončila.

Ne bez dokladů!

V roce 1974 měly jeho ostatky opustit Egypt, aby byly podrobeny důkladnému antropologickému průzkumu a restaurování ve Francii. Zákony však od každé do země vstupující osoby vyžadovaly řádné doklady, a tak egyptské úřady nezaváhaly a tři tisíce let mrtvému faraonovi vystavily cestovní pas.

TIP: Láska jako trám: Ramesse II. a Nefertari byli nejromantičtějším párem starověku

Faraon byl v zemi galského kohouta uvítán se vší parádou. Francouzské vojenské letadlo, které dopravilo Ramessesovy ostatky z káhirského muzea, uvítala Garde Republicaine, francouzská policejní jednotka národního četnictva se sídlem v Paříži, která slouží k ochraně francouzského prezidenta a má na starosti i reprezentativní a protokolární úkoly.

Populární koláž ilustrující podobu pasu faraona Ramesse II. (zdroj: Heritage Daily)

Příběh putování Ramesse II. do Francie povzbudil i vtipálky a zejména na sociálních sítích se v této souvislosti objevuje i údajná autentická podoba vydaného pasu. Vedle fotografie mrtvého faraona obsahuje popis jeho povolání (zesnulý král), datum narození a další nacionále. Skutečná podoba vydaného pasu ovšem nikdy zveřejněna nebyla, a podle odborníků byl pas toliko listinou, která jej nahrazovala. Populární obrázek je tak sice zdařilou, nicméně pouhou koláží.

Sian Cleaverová je v projektu Evropského servisního modulu (ESM), který lodi Orion poskytuje pohon, elektrickou energii a zásoby, průmyslovou manažerkou. Co přesně taková funkce obnáší? „Abych byla upřímná, někdy je složité rozumět funkcím i pro nás v Airbusu. Průmyslový manažer dělá spoustu věcí. V tomto projektu je mojí rolí spolupráce s průmyslovým zázemím, zajišťování vybavení a dodávek, které přicházejí od subdodavatelů. Mou hlavní odpovědností je, aby dodávky přišly včas. A pokud jsou u dodavatelů problémy, pracujeme společně na jejich řešení,“ uvádí Cleaverová v rozhovoru pro ČTK.

Koordinace zásobování je podle Cleaverové někdy náročná, neboť komponenty přicházejí z různých částí Evropy a ze Spojených států. Servisní modul, jehož montáž v Brémách trvá 16 měsíců, se skládá z více než 20 000 částí. „Často žonglujeme s řadou věcí naráz, ale když dodávky přijdou včas, tak je to zadostiučinění,“ přibližuje Cleaverová.

Celý svůj podíl na projektu ESM považuje za práci snů, vrcholem pak pro ni je předání hotového díla. „Když jsme doručili ESM-1 a ESM-2 do Spojených států, byl to pro mě vrchol. Všechny předchozí náročné věci, nekonečné porady, to vše zmizí. A když pak sledujete start rakety s lodí a servisním modulem, je to něco úžasného,“ řekla Cleaverová.

Plním si svůj sen

Do Brém se Cleaverová přistěhovala z Británie, protože toužila podílet se na pilotovaných letech. „Spojené království není tak aktivní v pilotovaných letech, zajímá se o jiné aspekty vesmírných projektů, jako jsou třeba robotika nebo pozorování Země,“ řekla. Když od Airbusu dostala nabídku pracovat na ESM, vůbec neváhala. „Kvůli pilotovaným letům bych šla do jakékoli země. Pilotované lety jsou moje vášeň, takže pro mě bylo snadné se přestěhovat do Německa. Ve škole jsem navíc měla němčinu, Německo proto pro mě bylo docela známé prostředí,“ popisuje Cleaverová svou motivaci.

Pracovním jazykem v Airbusu je angličtina, pracovníci ale běžně mluví i svými rodnými jazyky, což je další věc, kterou má Cleaverová na své práci ráda. „Neustále tady slyším angličtinu, němčinu, španělštinu, italštinu. Miluji to. Pro mě jako pro Britku je to úžasné, takže si to tady užívám,“ řekla. Široká mezinárodní spolupráce rovněž znamená, že pracovníci se setkávají i s jinými typy měrných soustav. V Británii, ač přijala metrický systém, jsou stále zakořeněny imperiální jednotky, Spojené státy zase používají svou měrnou soustavu. Ani to ale podle Cleaverové problém není.

„V Airbusu platí metrický systém. Pokud ale půjdeme o úroveň výše, kdy ESM v USA integrujeme s lodí Orion, tak je potřeba znát definice měrných soustav. Osobně jsem to nikdy nebrala jako problém, ale někdy si sama pro sebe v hlavě převádím metrický a imperiální systém,“ popisuje úskalí globální spolupráce.

To, že její práce se bude týkat vesmíru, věděla Cleaverová odmalička. „Prakticky od počátku. Už když mi byly čtyři roky, rozhodla jsem se, že budu astronautkou. Jako malá jsem se ve škole zajímala o matematické a další exaktní vědní obory a věnovala jsem se astronomii. Na univerzitě jsem pak dělala fyziku a astrofyziku. Vždy mě poháněla touha poznat více o vesmíru. A nyní si říkám, co může být lepšího než tohle, co dělám. Vždyť posíláme lidi na Měsíc,“ dodává Cleaverová.

Dříve Cleaverová zvažovala, že by kvůli vesmírnému programu odešla do Spojených států, nyní je ale ráda, že takové příležitosti nabízí i Evropa. „Cítím jako velikou výsadu, že i my Evropané jsme součástí takovýchto projektů.“

Neletíme na Měsíc na pár dní

Zatímco v 60. a 70. letech byl lunární program Apollo s přistáním prvních lidí na Měsíci americkým projektem, na současném lunárním programu Artemis spolupracuje s americkým Národním úřadem pro letectví a vesmír (NASA) také Evropská kosmická agentura (ESA). A ESA se díky servisním modulům stala klíčovým partnerem NASA. Od programu Apollo se liší také cíle mise.

„Pro mě je Artemis odlišná. Neletíme na Měsíc na pár dní, tentokrát se vracíme s myšlenkou na udržitelnost. Nechceme tam strávit jen pár dní. Připravujeme si infrastrukturu a až ji budeme mít, můžeme přemýšlet o využívání lunárních zdrojů pro kosmický výzkum i pro nás na Zemi. Tentokrát bude mise dalekosáhlá. Prvně jsme dokázali, že na Měsíc letět umíme. Došlo tehdy i na nějakou vědu na Měsíci. Nyní to ale děláme správnou cestou a lépe s vyšší přidanou hodnotou,“ uvádí Cleaverová. Návrat na Měsíc vnímá i jako další stupeň k letu na Mars.

Vedle pilotovaných letů je pro Cleaverovou zajímavým tématem také vesmírné smetí, kdy části raket, satelitů a dalších pozůstatků lidských kosmických projektů komplikují situaci a bezpečnost na oběžné dráze kolem Země. „Musíme lépe přemýšlet o tom, co se stane se zařízeními, až doslouží. Airbus má řadu projektů k fyzickému odstraňování vesmírného odpadu. Úklid na oběžné dráze je možný.“

TIP: NASA úspěšně odstartovala program Artemis, který má vrátit člověka na Měsíc

S tématem odpadu ve vesmíru se obrací i na děti, pro které napsala příběh Jenny the Junkineer, což lze přeložit jako Odpadženýrka Jenny. Ta spolu s přáteli na oběžné dráze postaví tu největší, nejzářivější a nejbáječnější vesmírnou stanici, a to jen s pomocí kosmického odpadu. V psaní příběhů chce Cleaverová pokračovat, považuje to za uvolnění od náročné práce, a především za způsob, jak motivovat nové generace vesmírných inženýrů.

Změny klimatu nabývají někdy až absurdních podob – v alpských oblastech Švýcarska a Itálie se v posledních letech například ve zvýšené míře objevují rostliny, které se jinak běžně vyskytují v horkém a suchém prostředí, jaké panuje třeba v americkém Grand Canyonu.

Týká se to především opuncií (Opuntia) z čeledi kaktusovitých, v Alpách invazivní a nepůvodní rostliny, která se ve švýcarském kantonu Valais poprvé objevila na konci 18. století. Současné teplé klima ale těmto rostlinám mimořádně svědčí, a podle zatím nepublikované studie tvoří v některých alpských oblastech 23–30 % nízké vegetační pokrývky. „Odhadujeme, že v některých částech Valais mohou kaktusy zabírat až jednu třetinu volných ploch,“ říká biolog Yann Triponez.

Ostnití vetřelci

Jak mohou potvrdit znalci české krajiny, některé opuncie jsou natolik odolné, že přežívají i na svazích bývalých sopek v Českém středohoří a bez úhony přežijí i teploty kolem mínus 15 °C. Tato sukulentní rostlina je známá svým hustým kořenovým systémem, což představuje hrozbu pro místní biodiverzitu, protože zabírá prostor konkurenčně méně zdatným druhům rostlin. Zbavit se invazních opuncií přitom není vůbec snadné, což ostatně dokládá i deset let stará neúspěšná eradikační kampaň ze švýcarského Sionu.

Další z pokusů zbavit se opuncií proběhl v loňském roce okolí města Fully, ležícím na pomezí Švýcarska, Německa a Itálie. Vytrhané rostliny zde biologové navezli do lesa, kde očekávali, že se ve stinném a vlhkém prostředí postupně přemění na kompost. Když ale odborníci místo po čase opět navštívili, ukázalo se, že část navezených opuncií se má stále čile k světu. Také v místech, kde došlo k vytrhání rostlin, vyrazily nové generace opuncií. Podle profesora Petera Olivera Baumgartnera je otázkou, zda se invazní druhy vůbec podaří vymýtit. Zároveň ale varuje před neodbornými a unáhlenými zásahy – pouze čtyři z devíti druhů opuncií ve Valais podle něj představují hrozbu pro místní ekosystémy.

TIP: Invaze „vodních hyacintů“: Atraktivní tokozelky dusí řeky v Iráku

Rozšíření opuncií přičítají odborníci změnám klimatu a celkově teplejšímu podnebí současných Alp. Nejen v Alpách v posledních letech zřetelně ubývá sněhová pokrývka, což invazním druhům prospívá. Podle nedávné studie zůstává ve Švýcarských Alpách ve srovnání s dlouhodobým průměrem sněhová pokrývka o měsíc kratší dobu. Podle odborníků jde za posledních šest století o bezprecedentní jev. Teplota zde roste dvakrát rychleji, než je celosvětový průměr a průměrné teploty ve Švýcarsku jsou již o 2,4 °C vyšší než průměry z let 1871-1900. „Když se podíváte na zprávy o změně klimatu, jsou švýcarské křivky téměř stejně strmé jako ty, které mapují Arktidu,“ varuje profesor Baumgartner.

Všichni víme, že si máme hlídat příjem energie. Stejně tak je všem jasné, že bychom měli mít adekvátní výdej energie tělesným pohybem. Energetický obsah každé potraviny najdeme na obalu a není problém si pohlídat přísun kalorií. Výdej energie spočítají člověku i chytré hodinky. Přesto se lidem nedaří trvale zhubnout, ani když se ze všech sil snaží dodržovat doporučení dietologů. Nezdar totiž nepadá jen na konto slabé vůle a nedostatku odhodlání. 

Pandemie obezity

Podle statistik Světové zdravotnické organizace se od roku 1975 počet obézních lidí ztrojnásobil. Nadváhou trpí 39 % dospělých a 13 % je obézních. Pro většinu světové populace představují nadváha a obezita větší zdravotní riziko než podvýživa a postihují stále více i dětskou populaci. Z dětí mladších pěti let má 40 milionů nadváhu či obezitu. Ve věkové kategorii pět až devatenáct let přesáhl počet dětí s nadváhou nebo obezitou 340 milionů.

Dědičné vlohy se na sklonech k nadváze a obezitě podílejí pouhou pětinou. Zbytek mají na svědomí „vnější podmínky“ – tedy konzumace jídla a nápojů a celkový životní styl. I proto se zdá cesta k udržení zdravé tělesné hmotnosti jednoduchá. Obvykle se uvádí, že o tloustnutí nebo hubnutí rozhoduje jednoduché pravidlo. Pokud přijímáme s potravou víc energie, než kolik jí náš organismus spálí, pak nadbytečnou energii ukládáme do zásoby ve formě tuku a tloustneme.

Naopak, pokud vydáváme víc energie, než kolik jsme jí zkonzumovali, sahá náš organismus do tukových zásob, využívá je k pokrytí energetického deficitu a hubneme. Pokud chceme zhubnout, musíme se dostat do „energetického manka“, a to buď snížením příjmu energie, nebo zvýšeným výdejem energie, popřípadě obojím.

Jednoduchá řešení nefungují

Tento tzv. model energetické rovnováhy je snadno pochopitelný a na první pohled se vyznačuje až průzračnou logikou. Jeho slabiny se ukážou, když má vysvětlit některé zjevné fenomény. V 60. letech minulého století například vážil dospělý muž ve Spojených státech kolem 75 kilogramů. Když se nadměrnou konzumací energeticky vydatné potravy dopracoval k tělesné hmotnosti kolem 90 kilogramů, spustily se v jeho organismu korekční mechanismy jako snížená chuť k jídlu a potřeba intenzivnějšího pohybu. Tělo si tak samo naordinovalo „nápravný režim“, který jej měl vrátit k normální tělesné hmotnosti.

Dnes váží průměrný mužský obyvatel Spojených států kolem devadesáti kilogramů a v jeho těle se žádný korekční režim nespouští. Naopak, pokud se pokouší snížením konzumace vysokoenergetických potravin a nápojů a zvýšeným výdejem energie srazit tělesnou hmotnost k pětasedmdesáti kilům, bojuje s neustálým pocitem hladu a nechutí k pohybu. V jeho organismu startují procesy, které vracejí tělesnou hmotnost zpátky k devadesáti kilům.

Model energetické rovnováhy vysvětluje tloustnutí současné populace nabídkou vysoce chutných „kalorických bomb“. Lidé jsou obklopeni chutnými levnými potravinami, které jsou navíc propagované masivní reklamou. V takovém prostředí je snadné přijímat s potravou a nápoji více energie, než kolik jí vydáváme svými životními aktivitami. Tuhle nerovnováhu ještě zesiluje sedavý způsob života. Za hlavní příčinu obezity proto považujeme přejídání spolu s nedostatečnou fyzickou aktivitou.

Chutné neznamená špatné

S atraktivitou chutných pokrmů a nápojů a jejich podílem na obezitě je to ale složitější. Názorně to dokumentuje experiment na laboratorních myších. Ty upřednostňují potravu ochucenou umělým sladidlem sukralózou před neslazenou potravou. Sukralóza se v těle nerozkládá, a je tudíž nekalorická. Myši krmené běžnou potravou s přidanou sukralózou však netloustnou, protože celkovou spotřebu chutnější potravy nezvýší. Když ale dostávají vysoce tučnou potravu, ztloustnou stejnou měrou bez ohledu na to, zda bylo krmivo ochucené sladidlem, nebo ne. Chutné potraviny tedy nemusejí nutně způsobovat obezitu.

Kritici viní model energetické rovnováhy ze zavádění principů fyziky do fyziologie. Podle nich model nezohledňuje biologické mechanismy, které jsou pravou příčinou tloustnutí. Tým vedený americkým endokrinologem Davidem Ludwigem působícím na Boston Children’s Hospital a zároveň i na Harvard Medical School nedávno připomněl na stránkách vědeckého časopisu American Journal of Clinical Nutrition konkurenční sacharido-inzulínový model obezity.

Ten vysvětluje obezitu jako metabolickou poruchu vyvolanou mnohem víc tím, co jíme, než tím, kolik toho sníme. Ludwig a spol. jsou přesvědčeni, že s obezitou bojujeme špatně, když nabádáme lidi, aby méně jedli a více cvičili. I proto podle nich případů obezity a s ní souvisejících nemocí přibývá.

Hubnout je těžké

Mnozí lidé se v souladu s modelem energetické rovnováhy poctivě snaží zhubnout tím, že méně jedí a více cvičí. Když pak nedosáhnou kýžené mety nebo si zdravou tělesnou hmotnost nadlouho neudrží, vysvětlují si to obvykle tak, že si nevzali zdravotní doporučení dostatečně k srdci, a navíc mají slabou vůli. Výsledky řady výzkumů však dokazují, že boj s nadváhou a obezitou není tak jednoduchý, jak by se mohlo na základě zásad modelu energetické rovnováhy zdát.

Cvičení pomáhá s udržováním zdravé tělesné hmotnosti velmi dobře těm, kteří netrpí nadváhou či obezitou. U lidí s obezitou je ale účinnost cvičení snížená, a za určitých okolností může obézní člověk dokonce nabrat další kilogramy jen tím, že se pokusil zvýšit výdej energie cvičením. Na první pohled to může vypadat jako absurdita, ale je to tak. 

Určitou energii spotřebováváme, i když neděláme vůbec nic. Ta padá na pokrytí nároků spojených s udržením základních tělesných funkcí. Pohyb a námaha naši spotřebu energie výrazně navýší. Když naše spotřeba energie přeroste její příjem s potravou, měli bychom hubnout. Zrádnost těchto jednoduchých kalkulací ukázala studie vědců z Čínské akademie věd a jejich britských kolegů z University of Roehampton publikovaná nedávno ve vědeckém časopise Current Biology.

Početný čínsko-britský vědecký tým zjistil, že lidé, kteří cvičí, spotřebovávají méně energie na udržování základních životních funkcí. Zvýšený výdej energie při cvičení si jejich organismus kompenzuje snížením výdeje energie v klidu. Pokud po námaze odpočívají, je pro ně snazší opět „nabírat“, protože jejich tělo jede v jakémsi úsporném režimu. Pokles ve spalování energie v klidu byl nejvýraznější u lidí s obezitou a v menší míře také u seniorů.

Úsporný režim

Pokus s 1 750 dospělými dobrovolníky ukázal, že jednotlivcům s nejvyšším body mass indexem (BMI) se z kalorií spálených během cvičení vrátila sníženou spotřebou energie v klidu bezmála polovina. Dobrovolníkům s normálním BMI se však vrátilo jen o něco víc než čtvrtina. Rozdíly ve výsledném efektu mohou být skutečně velké. „Po zařazení do cvičebních programů na hubnutí většina lidí trochu zhubne. Někteří jedinci zhubnou hodně, ale několik nešťastníků ve skutečnosti přibere,“ říká člen výzkumného týmu John Speakman. Důvodem těchto individuálních reakcí je pravděpodobně to, co vědci označují jako kompenzační mechanismy.

Patří k nim zvýšená chuť k jídlu nabuzená cvičením nebo snížení výdajů energie spojených s klidovým metabolismem. Tyto kompenzace ubírají cvičení na efektu. „Chtěli jsme zjistit, proč někteří lidé vykazují silné kompenzační mechanismy, a jiní ne,“ vysvětluje vedoucí týmu Lewis Halsey. „Zjistili jsme, že o míře kompenzací rozhodují v převážné míře dvě věci. Jednou je věk. Starší lidé kompenzují více. Tím druhým faktorem je obezita. Obézní lidé po zvýšené fyzické aktivitě výrazně omezují svůj klidový metabolismus. Výsledkem je, že na každou kalorii, kterou vydají při cvičení navíc, ušetří zhruba polovinu kalorie během následného odpočinku.“

Poselství čínsko-britské studie lidi bojující s obezitou rozhodně nepotěší. Hubnutí zvýšením tělesné aktivity je pro ně podstatně obtíženější než pro člověka se zdravou tělesnou hmotností, jehož organismus kompenzuje vydanou námahu mnohem menší měrou. „Po celém světě se obvykle doporučuje ke zhubnutí dosáhnout kalorického deficitu 500–600 kalorií, a to jak zvýšeným výdejem při cvičení, tak i sníženým příjmem při dietě. Tato doporučení však neberou do úvahy, že po cvičení dochází kompenzací ke snížení množství kalorií spálených na pokrytí těch nejzákladnějších životních funkcí,“ vysvětluje Halsey. 

Nový model

David Ludwig a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že sacharido-inzulínový model nabízí efektivnější cestu a dlouhodobě fungující strategii pro udržení zdravé tělesné hmotnosti. Na rozdíl od modelu energetické bilance přichází tato metoda s kacířským tvrzením, že přejídání není hlavní příčinou obezity. Ze současné epidemie obezity viní moderní stravovací návyky, pro něž je charakteristická nadměrná spotřeba potravin s vysokou glykemickou zátěží.

To znamená, že po konzumaci těchto potravin prudce roste koncentrace krevního cukru glukózy v těle. Jedná se především o potraviny s vysokým obsahem rychle stravitelných sacharidů. Tyto potraviny vyvolávají v lidském organismu hormonální změny, které zásadním způsobem přebudují metabolismus, vedou k ukládání tuku v těle, přibírání na váze a v konečném důsledku i k obezitě a s ní souvisejícím chorobám.

Když jíme rychle stravitelné sacharidy, tělo reaguje na nárůst hladiny cukru v krvi zvýšenou sekrecí inzulínu a potlačenou sekrecí hormonu glukagonu. Takto vychýlená hormonální rovnováha nutí tukové buňky, aby si braly větší část z energie získané s potravou. Pro svaly a další metabolicky aktivní tkáně pak zbývá energie méně. Mozek registruje, že svaly a metabolicky aktivní tkáně nemají dost energie, a aktivuje mozková centra v hypothalamu, aby vyslala do těla naléhavý signál v podobě pocitu hladu. Organismus se v této situaci snaží energií šetřit, zpomalí metabolismus a zároveň hladově pase po nových vydatných zdrojích energie.

Lidské tělo se tím dostává do paradoxního stavu. Člověk má hlad, a přitom v těle ukládá nadbytečný tuk. Právě v tom vidí sacharido-inzulínový model kámen úrazu při boji s nadváhou a obezitou. Lidé se soustředí se na to, kolik toho snědí, ale prakticky je nezajímá, jak působí snědené pokrmy na jejich hormonální systém a metabolismus. Model energetické rovnováhy předpokládá, že je jedno, v jakých pokrmech energii přijímáme. Sacharido-inzulínový model samozřejmě množství energie přijaté s potravou neignoruje, ale navíc rozlišuje pokrmy podle toho, jak působí na hormonální rovnováhu lidského organismu.

Jak na nadváhu a obezitu?

Ludwig a spol. nepředstírají, že je sacharido-inzulínový model nějaká horká novinka. Poprvé se tato myšlenka objevila už počátkem 20. století. V přehledovém článku The Carbohydrate-Insulin Model: A Physiological Perspective on the Obesity Pandemic, publikovaném v lékařském časopise The American Journal of Clinical Nutrition, ale představilo sedmnáct mezinárodně uznávaných vědců, klinických výzkumníků a odborníků na veřejné zdraví v čele s Ludwigen jednu z nejnovějších a nejkomplexnějších formulací tohoto modelu. 

Upřednostnění koncepce sacharido-inzulínového modelu před zásadami vyvozenými z modelu energetické rovnováhy by podle nich přineslo zásadní obrat ve strategiích pro udržení zdravé tělesné hmotnosti a pro léčbu obezity. Dietologové už by nenutili lidi k razantnímu omezení množství konzumované potravy, což je strategie, která obvykle dlouhodobě nefunguje. V souladu se sacharido-inzulínovým modelem by doporučovali lidem s nadváhou a obezitou, aby věnovali víc pozornosti tomu, co jedí. 

David Ludwig k tomu říká: „Snížení spotřeby rychle stravitelných sacharidů, které zaplavily potravinový trh během éry nízkotučných diet, potlačuje tendenci organismu k ukládání tělesného tuku. Lidé pak mohou hubnout, aniž by je tolik trápil hlad, a dodržování diety je pro ně snazší.“

Proti vlastnímu tělu

Omezení přísunu energie s potravou vede při léčbě obezity k úbytku tělesné hmotnosti, ale jen zpočátku. Pacienti tak získají dojem, že mají svou tělesnou hmotnost pod kontrolou. Ale pak vstoupí do hry reakce organismu, které dalšímu hubnutí brání. Ty se kromě jiného projeví sníženou rychlostí metabolismu a nárůstem pocitu hladu. Pokud má pacient dále hubnout, musí ještě víc omezit přísun energie s potravou, což má za následek zintenzivnění pocitu hladu. Tímto přístupem dosáhne dlouhodobého významného úbytku hmotnosti jen málokdo. Ti, kterým se to nepodaří, se mohou cítit provinile, protože snadno nabudou dojmu, že nemají dostatečně silnou vůli a sebekontrolu.

Na základě modelu energetické rovnováhy se doporučuje, aby lidé „drželi kalorie pod kontrolou“. Ke zhubnutí se doporučuje dosáhnout denního kalorického deficitu 500–600 kalorií, a to jak zvýšeným výdejem při cvičení, tak i sníženým příjmem při dietě. Mimo výzkumnou laboratoř však neexistuje způsob, jak změřit individuální nároky na příjem energie s přesností větší, než je 300 kalorií na den. Udržení zdravé tělesné hmotnosti je za těchto okolností dost komplikované.

TIP: Nezdravé hubnutí: 5 příkladů bizarních i životu nebezpečných diet

Sacharido-inzulínový model předkládá i v podmínkách současné nabídky potravin vyšší míru dlouhodobé kontroly nad tělesnou hmotností tím, že si lidé víc hlídají, co jedí, a méně sledují, kolik toho sní. Účinnou strategii představuje podle tohoto modelu náhrada potravin s vysokým obsahem glycidů za potraviny s vysokým obsahem tuku (např. ořechy, semena, avokádo, olivový olej) a mírným obsahem glycidů (např. celozrnné potraviny, ovoce, luštěniny a neškrobová zelenina). Jedna z klíčových výhod diet s nízkým obsahem glycidů spočívá v tom, že zbaví pacienty neustálého boje se silnými pocity hladu. 

Přelomové rozhodnutí bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy obnovit diplomatické vztahy s Kubou a úmrtí diktátora Fidela Castra přivedly karibský stát na pokraj historické změny. Ačkoliv opratě drží v rukou stále velmi ekonomicky konzervativní komunistická vláda, turisté a jejich peněženky se staly vysněným zdrojem tolik potřebných příjmů. Pláže a unikátní atmosféra spolu s uvolněním cestovních omezení přitáhly v roce 2018 téměř pět milionů návštěvníků. Epidemie covidu však popsaný boom dokonale zničila a už téměř tři roky po sobě přijíždí pouhá pětina dřívějšího počtu cizinců.

Velké naděje se tak zatím nenaplnily a Kuba nadále zůstává místem, kde se ohromná láska k životu setkává s drtivou chudobou a ekonomickou mizérií. Pro srdce ostrova, historické jádro Havany plné koloniálních budov, tudíž rekonstrukce představuje nesplnitelný sen. Na návštěvníka stále čekají rozpadající se zdi a odrolené fasády postříkané sprejery, mezi nimiž se ovšem ve dne v noci ozývá skvělá hudba. V paprscích karibského slunce se tam ve vzájemné harmonii prolíná minulost, přítomnost i víra v lepší budoucnost. 

Stalinův zub

Kubánská architektura odráží turbulentní dějinné události, jež od vpádu prvních španělských dobyvatelů formovaly její podobu. Koloniální novověk reprezentují masivní kamenné pevnosti postavené na bohatství, které evropská mocnost v Novém světě shromáždila. Po získání nezávislosti pak majitelé třtinových a tabákových plantáží toužili ukázat své ohromné jmění, a Havana by proto mohla směle sloužit coby učebnice novověkých architektonických slohů: Najdete tam ukázky evropského i pozdějšího koloniálního baroka, ale také art deco z první poloviny 20. století. 

Nepřehlédnutelné jsou rovněž pozůstatky charakteristické sovětské školy. Ke kubánským národním památkám náleží například budova někdejšího velvyslanectví SSSR, přezdívaná Stalinův zub. Dnes slouží ambasadorům Ruské federace a dosud v ní funguje několik barů i restaurací s interiéry zdobenými tradičními sovětskými prvky.

Přivýdělek na ulici

Samotní Kubánci přitom mnoho objektivních důvodů k radosti nemají. Průměrný oficiální plat dosahuje pouhých 3 800 pesos, při aktuálním kurzu ke koruně téměř 1 : 1. V celé Latinské Americe jde suverénně o nejnižší částku, a dokonce i poměrně chudí Nikaragujci dosáhnou nejméně na dvojnásobek. Na Kubě, stejně jako v každé jiné socialistické zemi, existuje ohromná šedá ekonomika. Přesto příjmy běžných obyvatel sotva vystačí na základní potraviny: Učitelé si vydělají možná pět tisíc, lékaři o tisícovku víc. Pro západního člověka je téměř šokující zjištění, že na nové tenisky pro dítě může padnout polovina měsíční mzdy. 

Místní se tak po návratu ze zaměstnání běžně vydávají do ulic, aby si přivydělali prodejem vlastnoručně vyrobených sladkostí a dalšího zboží. Jiní spoléhají na pomoc příbuzných, kterým se podařilo odejít do zahraničí. Jako jediná položka se v dostupných cenových hladinách pohybuje veřejná doprava, je však mimořádně nespolehlivá, a často dokonce žádná. Mnohým proto nezbývá než například k dojíždění do práce využívat sdílené dopravní prostředky, které ovšem rovněž nejsou zadarmo. 

Nespokojenost umocňují pravidelné výpadky elektřiny, v Havaně v průměru na čtyři hodiny denně, na venkově dokonce i na šest a víc. Navenek se sice Kubánci tváří jako nejšťastnější národ planety, ale v osobním rozhovoru většina přizná, že uvažují o útěku z vlasti.

Fronty na vajíčka

Po nedávné pandemii jim navíc zkomplikovala život nová opatření. Oficiálním cílem bylo zajistit zboží pro všechny, realita však vypovídá o něčem jiném. Na Kubě vedle sebe žijí extrémně chudí, jakož i movití občané, zatímco podle formální doktríny neexistuje žádná sociální nerovnost. Potraviny jsou dostupné pouze prostřednictvím kuponů a jít se bavit ven znamená nedosažitelný luxus. Zábava se tudíž přesunula z nočních podniků do domácností. Inflace navíc žene ceny nahoru a třeba pivo, které se ještě nedávno dalo pořídit za pětadvacet pesos, nyní stojí osmkrát víc. 

Na Kubě proto panuje stejná situace jako v bývalém Československu: Skupina lidí s přístupem k dolarům může chodit do speciálních obchodů, kde je k dostání všechno. Tito tzv. revendedores pak zboží předprodávají za pesos, ovšem s mnohonásobným ziskem. Karibský ostrov se aktuálně nachází uprostřed nejhorší potravinové krize za posledních dvacet let a fronty lze vidět téměř před každým obchodem s jídlem. Kdo nemá peníze, zkouší alespoň na internetových burzách vyměňovat nepotřebné zboží za to, jež aktuálně shání.  

Večery s hudbou

Jako turista si ovšem můžete dovolit mnohé z ostrovního luxusu. Náměstí Plaza de la Catedral s krásnou katedrálou San Cristóbal nabízí možnost vychutnat si na terase pivo Bucanero, cítit kouř doutníků a kochat se poslechem kubánského jazzu. Právě tam také potkáte spoustu místních v honosných koloniálních kostýmech a s pořádným „habana“ mezi zuby, kteří čekají na návštěvníky toužící se s nimi vyfotit – samozřejmě za pár pesos. 

Ze staré Havany se můžete vydat přes promenádu Malecón, kde se o břeh rozbíjejí mořské vlny. Na druhé straně zálivu pak uvidíte pevnost, jež město kdysi chránila před nájezdy nepřátel. Na Malecón chodí zejména skupiny kamarádů, aby si užili chladivý vánek a příjemnou atmosféru. Večer je tam víc živo, hlavně u hotelu Nacional, kde v noci tančí půvabné kubánské dívky. 

TIP: Krása Havany mizí v troskách: Kuba nedokáže zachránit unikátní památky

Můžete také navštívit některý z koncertů v Buena Vista Social Club nebo zamířit do jazzového baru a poslechnout si melodickou kubánskou hudbu plnou rytmů a vášně. Nicméně v okolí klubů a kaváren zní téměř neustále pouliční kapely, obvykle sestávající ze starších pánů, kteří hrají velmi populární styl „son“. Havana si zkrátka umí užívat navzdory všemu.  

Archeologové v severozápadním Španělsku zažili velké překvapení, když při pátrání po keltských opevněních doby železné v hustém lese narazili na doposud neznámou pevnost z 5. století našeho letopočtu. K objevu významnou měrou přispělo snímkování laserového systému LIDAR, který „vidí“ i pod vegetaci a dokáže zviditelnit dávno ztracené struktury.

Objevená pevnost se nachází v lokalitě Castro Valente v oblasti Galicie, asi 16 kilometrů jihovýchodně od metropole Galicie a slavného poutního místa Santiago de Compostela. Pevnost je obehnaná mohutnou obrannou zdí a podle archeologů je na ní patrné, že nejde o stavbu z doby železné. Je příliš velká a při její stavbě byly použity postupy, které v době železné ještě nebyly dostupné. Objevená pevnost se rozkládá na ploše okolo 10 hektarů, tvoří ji mohutná zhruba 1 200 metrů dlouhá zeď a 30 věží.

Pevnost z počátku středověku

Archeologové se původně domnívali, že jde o jedno z keltských opevnění. Keltské kmenové svazy Gallaiciů a Asturů v této oblasti totiž v době po 9. století před naším letopočtem vytvořily kulturu Castro, které zahrnovala kromě Galicie i území severního Portugalska, Asturie a západní části Kastilie a Leonu. Celá Galacie je posetá podobnými keltskými opevněnými oppidy a hradišti.

LIDAR snímek raně středověké pevnosti v Castro Valente. (foto: Castelos no Aire, CC BY 4.0)

Castro Valente ale není tento případ. Rozvržení pevnosti, její konstrukce a také doprovodné archeologické nálezy ukazují, že tato pevnost byla vybudována až poté, co Římská říše ztratila kontrolu nad tímto územím. Počátkem  5. století bylo Španělsko, tehdy Hispánie, zaplaveno Germány.

TIP: Laserová archeologie: Vědci zmapovali 100 kilometrů dlouhou silnici Mayů

Galicie byla v té době obsazena kmenovým svazem Svébů, k nimž mimo jiné patřili i Markomani a Kvádové, známí i ze střední Evropy. Rozhodně muselo jít o neklidné časy a tehdejší obyvatelé Galicie vybudovali pevnost kvůli zajištění bezpečí.

„Domníváme se, že místní vládci Galicie potřebovali nástroje k vyjádření své moci,“ popisuje archeolog Fernández-Pereiro z britské University College London a španělské Univerzity v Santiago de Compostela. „Tím si zajistili kontrolu nad tímto územím v nebezpečné době přechodu ze starověku do raného středověku.“

Boje první světové války daly zřejmě do pohybu větší počty uprchlíků než kterákoliv událost v dosavadních dějinách. Pomoci se vedle Červeného kříže ujaly zejména soukromé organizace v čele s těmi z USA. Jakmile vypukl druhý globální konflikt, tamní politici se začali obávat, že dojde k humanitárním katastrofám ještě masivnějšího rozsahu. Ve snaze mírnit utrpení potřebných navrhl prezident Franklin Roosevelt už v červnu 1943 vznik agentury, která by působila v oblastech osvobozených od nadvlády Osy.

Spolu s Čechoslováky

Jako první s myšlenkou souhlasili Britové, záhy se přidal SSSR a další země. V listopadu téhož roku se v Bílém domě setkali zástupci 44 států, aby stvrdili zakládající listinu Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, UNRRA). Za československou exilovou vládu připojil podpis Jan Masaryk.

S názvem instituce se pojí jedna zajímavost – ačkoliv zmiňoval Spojené národy, ve skutečnosti OSN vznikla teprve v červnu 1945. Vysvětlení je jednoduché – za druhé světové války se termín „United Nations“ používal pro Spojence neboli koalici válčící s mocnostmi Osy.

Washingtonská dohoda definovala účel UNRRA následovně: „... plánovat, koordinovat, spravovat nebo zajišťovat pomoc obětem války ve všech oblastech pod kontrolou Spojených národů prostřednictvím poskytování potravin, paliva, oděvů, přístřeší, zdravotních potřeb, dopravních prostředků, surovin nezbytných pro vzkříšení průmyslu, hnojiv a hospodářských strojů pro obnovu zemědělství a dalších nezbytných služeb.“

Pod taktovkou USA

Provoz a financování organizace ležely na bedrech zemí, jejichž území se válka nedotkla. Centrála vyrostla ve washingtonské budově Dupont Circle Building, evropská regionální kancelář našla své místo v Londýně a asijská v Šanghaji. Co do objemu poskytnutých prostředků hrály prim Spojené státy – do celkového rozpočtu 3,7 miliardy dolarů přispěly částkou 2,7 miliardy. Na druhém místě byla Británie s 625 milionynásledovaná Kanadou (139 milionů).

V čele agentury stál generální ředitel a jako první na tomto postu stanul bývalý guvernér státu New York Herbert Lehman. Činnost UNRRA řídila rada složená ze zástupců všech zapojených států. Pokud bylo třeba učinit rychlejší rozhodnutí, angažoval se ústřední výbor složený z představitelů USA, Spojeného království, Číny, SSSR, Francie, Kanady, Austrálie, Brazílie a Jugoslávie.

Do všech koutů světa

Podle původního záměru měla UNRRA pomáhat výhradně státním příslušníkům zemí protihitlerovské koalice. Mezinárodní židovské organizace ale upozornily na složité životní podmínky Židů německé národnosti, jimž se podařilo uniknout holocaustu. Proto agentura ve druhé polovině roku 1944 aktivity rozšířila na „další osoby, které byly donuceny opustit svou zemi, místo původu nebo dřívější bydliště, případně byly deportovány nepřítelem kvůli rase, vyznání nebo činnosti ve prospěch Spojenců“.

Za války podléhala UNRRA autoritě Vrchního velitelství spojeneckých expedičních sil v Evropě. Její představitelé se snažili pohlížet na svou práci pragmaticky a bez odmítání viny Spojenců za utrpení obyvatel některých oblastí. Kupříkladu v roce 1945 poslala agentura materiální pomoc do částí Normandie zdevastovaných v souvislosti s vyloděním. Další specializované balíčky putovaly do Finska, Maďarska, Koreje, Etiopie nebo na Filipíny.

Němci a Japonci vyloučeni

Na jaře 1945 začali pracovníci UNRRA poskytovat podporu též v táborech pro vysídlené osoby v okupovaném Německu a Rakousku. Šlo o 11 milionů lidí neněmecké národnosti, které třetí říše násilím přesídlila na své území (třeba v rámci nuceného nasazení). Pomoc etnickým Němcům a Japoncům nicméně vedení organizace odmítalo – v oficiálním prohlášení se uvádělo, že „agentura vznikla s cílem pomáhat obětem agrese, nikoliv agresorům. (…) Německo a Japonsko spadají pod jurisdikci spojeneckých vojenských autorit, jež zodpovídají za výživové i další požadavky tamní populace“.

V Asii se UNRRA angažovala zejména v Koreji a Číně včetně Tchaj-wanu. Během roku 1946 se do činnosti agentury zapojily další čtyři země. Právě v té době byla práce UNRRA nejintenzivnější a její aktivity zajišťovalo 12 895 zaměstnanců. Kromě úředníků šlo o specialisty na logistiku, zdravotnictví, právo, průmysl nebo pěstitelství a chovatelství. Více než polovina personálu měla na starost zmíněnou péči o nuceně přesídlené osoby a jejich repatriaci.

Jídlo, šaty, stroje i dobytek

Od dubna do prosince 1946 působil na pozici generálního ředitele někdejší newyorský starosta a zapřisáhlý antifašista Fiorello La Guardia. Třetím a posledním šéfem agentury se v lednu 1947 stal generálmajor Lowell Rooks. Pod vedením těchto mužů spravovala UNRRA kupříkladu téměř 800 přesídlovacích táborů, v nichž se starala o 700 000 osob.

Kromě přímých zásilek proviantu, šatstva, léků a zdravotní péče chtěla UNRRA také „pomáhat lidem pomoci sami sobě“. V praxi šlo o dodávky surovin a prostředků, které měly v různých částech světa přispívat k obnově zničených farem – od osiva přes traktory až po živá hospodářská zvířata. Totéž platilo o průmyslu, jehož znovuzrození podporovaly zásilky dopravních prostředků, náhradních dílů či maziv. Část materiálu pocházela z armádních přebytků Spojenců.

Dovedností a kontaktů načerpaných týmem agentury využívala Organizace spojených národů i Světová zdravotnická organizace, které během roku 1948 postupně přebraly její agendu.

V odborné literatuře se lze setkat s názory, že činnost UNRRA trpěla nedokonalostmi a trápila ji neefektivita, špatné plánování, nedostatek zásob i někteří nekompetentní pracovníci. V celkovém měřítku ale pomohla milionům lidí, kteří by se bez ní mnohdy nedočkali ani nejzákladnějších potřeb. Nejvýznamněji přispěla UNRRA k obnově válkou zpustošeného světa na jihu a východě Evropy.

Zahříváte se v zimě grogem? Stejně to kdysi dělaly posádky britského námořnictva. Nejdříve námořníci prolévali hrdlem rum, který dostávali na příděl s toutéž samozřejmostí jako třeba lodní suchary. Konzumaci čisté lihoviny však učinil roku 1740 přítrž admirál Edward Vernon svým nařízením, že od nynějška se bude rum pro mužstvo ředit vodou. Zmíněné opatření vedlo nejen k úsporám ve státní pokladně, ale také ke snížení počtu disciplinárních prohřešků páchaných v opilosti.

Námořníci nicméně nový nápoj nevítali s nadšením a začali mu opovržlivě říkat grog. Inspirovala je přezdívka admirála Vernona, která zněla Old Grog, podle jeho oblíbeného pláště z těžké hrubé látky zvané grogrén.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Jak punč ke svému názvu přišel?

Podle jiné interpretace je slovo grog zkratkou z Grand Rum Of Grenada a bylo vytvořené Angličany po dobytí tohoto karibského ostrova v 18. století. Tato verze se pravděpodobně zakládá na dodatečném pokusu o vysvětlení, podobně jako chybná interpretace zkratky SOS (nesprávně „Save Our Souls“ (Spaste naše duše), případně „Save Our Ship“ (Zachraňte naši loď). SOS má svůj původ ve snadném signalizování v Morseově abecedě a není zkratkou žádného slovního spojení.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Útočník držel v ruce složený list papíru, s nímž se zřejmě chtěl obrátit na Napoleona. Pronikl skupinou překvapených francouzských vysokých důstojníků a generálů a málem se k císaři dostal na dosah. Generál Jean Rapp, rodilý Alsasan, který v německém prostředí sloužil jako tlumočník, včas zasáhl. Už předchozího dne si všiml tohoto mladého muže, který se neúspěšně pokusil předat panovníkovi osobně svou supliku. Teď Rapp reagoval rychle a strhl vetřelce stranou. Vzápětí ho zadrželi a prohledali. Našli u něj v kusu papíru zabalený dlouhý ostře nabroušený kuchyňský nůž, kterým chtěl Napoleona napadnout.

Císař si dal útočníka ihned předvést a za přítomnosti generála Rappa a ministra zahraničí Champagnyho se na něj prudce obrátil s otázkou: „Vy jste mě chtěl zabít?“ Na to se mu dostalo jasné odpovědi: „Ano, chtěl jsem vás zabít.“ 

Pro vyšší dobro

Před Napoleonem stál štíhlý, světlovlasý, sotva osmnáctiletý mladík. Byl slušně oblečený v jednoduchých civilních šatech. Na další otázky odpovídal pevným hlasem. Když se ho císař dotázal „Proč jste mě chtěl zabít?“, řekl: „Jsem přesvědčen, že pokud budete žít, nebude mít moje vlast a celý svět svobodu a ani klid.“ Útočníkův motiv byl tedy politický. Napoleon přesto pokračoval klidným hlasem: „Mladý muži, jsi blázen. Jsi divoký fanatik, zničíš celou rodinu.“ Ten však odvětil: „Nejsem šílený, naopak jsem v dobrém zdravotním stavu.“

Podle přítomných osob se nesl rozhovor v tomto duchu údajně ještě několik minut, během nichž francouzský císař pátral po atentátníkových osobních pohnutkách a dalších spolupachatelích. Mladík ale trval na svém: „Nikdo mi nepomáhal. Rozhodl jsem se vzít vám život z přesvědčení, že bych tak mohl prokázat nejvyšší službu své zemi a Evropě.“ Nakonec prý Napoleon projevil ochotu darovat mu život, pokud požádá o odpuštění za chystaný zločin. Ten to však rázně odmítl, s odůvodněním, že lituje jen toho, že jeho pokus o atentát nevyšel.

Napoleon dospěl k závěru, že nešlo o žádný komplot, ale pouze o akt vypjatého pomateného idealisty, který jednal na vlastní pěst. Na místě o svém názoru informoval ministra Champagnyho. Nato se vyšetřování případu chopilo francouzské četnictvo za účasti agentů Napoleonovy tajné služby. 

Mučedník z vlastní vůle

Výslech byl veden ve francouzském protokolu, ale otázky byly delikventovi kladeny v němčině. Ukázalo se totiž, že pachatelem byl syn evangelického pastora ze saského města Naumburg Friedrich Stabs (* 1792). Byl to vzdělaný a dobře vychovaný hoch s uměleckými sklony a hlavou plnou romantických představ. Do Vídně přišel z Erfurtu, kde se u jedné z místních textilních firem vyučil kupeckému řemeslu. Když Napoleon svolal roku 1808 setkání několika evropských panovníků právě do Erfurtu, viděl ho Stabs na vlastní oči poprvé. Tehdy byl jeho obdivovatelem a věřil, že francouzský císař ve shodě s ostatními vladaři uzavře mír a učiní přítrž nekonečným bojům. Místo toho zahájil Napoleon zjara téhož roku novou válku s Rakouskem a přinutil Stabsovo rodné Sasko postavit 20 000 vojáků do boje po svém boku.

Tehdy se u mladého muže změnil obdiv k Napoleonovi v nenávist a on se ho rozhodl zabít jménem všech Němců. Dobře věděl, že po atentátu pro něj nebude záchrany. Chtěl se stát mučedníkem z vlastní vůle. 

Z výslechů vyplynulo, že Stabs neměl žádné spolupracovníky a ani pozdější pátrání francouzské policie v Sasku a Durynsku neshledalo, že by šlo o spiknutí. Dne 15. října zasedl v Schönbrunnu tajný vojenský soud, který měl nad Friedrichem Stabsem vynést konečný verdikt. Čtyřčlennému tribunálu předsedal generál Lauer, zbylí tři přísedící byli důstojníci francouzského polního četnictva. Tady proběhl poslední výslech obviněného. Dle očekávání Stabs dostal trest smrti zastřelením. Překvapivě však nebyl odsouzen pro pokus o atentát, ale za špionáž, o které během celého vyšetřování nepadlo ani slovo.

Skvrna na pověsti císaře

Je pochopitelné, že Napoleon neměl zájem, aby zpráva o atentátu, který se málem odehrál přímo před bajonety jeho gardy, pronikla na veřejnost. Cítil to jako skvrnu na své pověsti vojevůdce a všemocného císaře. Vědělo o něm proto jen jeho nejbližší okolí, a to se postaralo, aby celá věc zůstala v utajení. Pokud Stabs očekával, že jeho násilný čin vyvolá nadšený ohlas mezi Němci, byl by  zklamán. V Německu se o něm nikdo nedozvěděl, protože francouzská mašinérie všechno dobře ututlala.

Zadržení Friedricha Stabse při pokusu o spáchání atentátu na Napoleona ve Vídni roku 1809. (zdroj: Shutterstock)

V neděli 15. října v sedm hodin večer byl Friedrichu Stabsovi přečten rozsudek smrti, který měl být příštího dne vykonán. Aby to vzbudilo co nejméně rozruchu, byl odsouzenec eskortován do vesnice Fünfhaus, která je dnes součástí 15. vídeňského městského okresu. V obci byla umístěna jednotka württemberské pěchoty, která ve válce roku 1809 bojovala jako spojenec Francouzů. Její velitel dostal rozkaz postavit popravčí četu a v šest hodin ráno Stabse na nedalekém poli popravit. Mladý delikvent tak zemřel zasažen kulkami svých německých krajanů.

Později se tradovalo, že před smrtí Stabs ještě zvolal: „Ať žije svoboda! Smrt tyranům!“ Žádné svědectví osob z řad místních obyvatel, kteří byli exekuci přítomni, ale nic takového nezmiňuje. 

Závoj tajemství

Krátce po Stabsově útoku poslal Napoleon do Paříže dopis určený k rukám policejního ministra Josepha Fouchého: „K atentátu Vám chci jen sdělit, aby mu nebyl připisován větší význam, než by se mohlo zdát. Doufám, že nebude dán ve známost, a pokud by o tom někdo mluvil, musí být takový člověk vydáván za šílence. Nechejte si to tudíž pro sebe, aby se o tom nemluvilo! Při přehlídce to nevzbudilo žádnou pozornost, ani jsem si toho nevšiml… Znovu Vám opakuji a Vy to pochopíte, že se o tom nesmí mluvit.“ 

TIP: Napoleonovy otazníky: Skutečně byl zapáleným vlastencem a dokonalým stratégem?

Poprvé poodhalily závoj, za kterým se skrývala Stabsova kauza, posmrtně vydané paměti přímého svědka události generála Jeana Rappa. Do té doby zůstávalo atentátníkovo jméno neznámé. Více světla do případu vnesly teprve zápisky z pozůstalosti atentátníkova otce pastora Friedricha Gottloba Stabse, kazatele kostela sv. Otmara v Naumburku. Vyšly péčí nakladatelství Berliner Lesekabinet až v roce 1843.