Vsoučasné době převládá kosmologický model známý jako Lambda-CDM nebo také standardní kosmologický model: Popisuje vývoj vesmíru a struktur, jež se v něm nacházejí, přičemž počítá s Velkým třeskem. Nabízí tedy obsáhlé vysvětlení toho, co v kosmu pozorujeme, se zahrnutím dramatického počátku v jediném bodě, kdy se vše začalo rozpínat. Původně posměšné označení „Velký třesk“ se postupně stalo velice uznávanou značkou pro expandující vesmír.

Myšlenku rozpínání z jediného bodu navrhl jako první belgický kněz a astronom Georges Lemaître v roce 1931. On sám označoval počátek kosmu jako „prvotní atom“ či „kosmické vejce“. Výraz „Velký třesk“ v dané souvislosti paradoxně použil coby výsměch britský astronom Fred Hoyle, zapřisáhlý odpůrce Lemaîtreova modelu. Liboval si v kontroverzích a dnes by dobře zapadl mezi „konspirační teoretiky“ v akademické obci. Jeho urážka rozpínajícího se vesmíru se nakonec stala jedním z nejznámějších pojmů v souvislosti s kosmologií a kosmem jako takovým.

Stacionární vesmír: Starý rival

Mezi známé konkurenty Velkého třesku patří model stacionárního vesmíru. Jde o starého rivala, proti němuž se teorie Velkého třesku původně vymezovala, a vylučuje možnost, že by měl kosmos nějaký počátek či konec. Podle zmíněné teorie se vesmír sice neustále rozpíná, přesto si zachovává stejnou celkovou hustotu. Jinak řečeno, stacionární vesmír by měl zůstávat stejný co do obsahu, ale zároveň by se stále zvětšoval. V daném modelu jsou galaxie, planety a další formy hmoty uzavřeny ve věčném cyklu tvoření a zániku. Jelikož se celková hustota kosmu nemění, stávají se staré astronomické objekty v průběhu věků nepozorovatelnými, protože jejich místo zaujímají nové.

Popsanou teorii původně v roce 1928 navrhl James Hopwood Jeans a později ji propagovali především Hermann Bondi, Thomas Gold i již zmíněný Fred Hoyle. K posledním významným kosmologům, kteří stále věřili stacionárnímu vesmíru navzdory dalším a dalším protidůkazům, patřil Hoyleův kolega, britsko-americký astronom Geoffrey Burbidge. Když i on nakonec danou myšlenku opustil, nepřešel k „nepříteli“ – tedy mezi příznivce Velkého třesku – ale vyvinul nový kosmologický model oscilujícího či cyklického kosmu. Podle něj vesmír podstupuje mnoho „Velkých třesků“, jako by se zasekl ve smyčce.

Elektrický vesmír: Hvězdy pod proudem

Mezi exotičtější kosmologické modely patří tzv. elektrický nebo též plazmatický vesmír. Vychází z představy, podle níž ve fyzice hlubokého vesmíru hraje velmi významnou, ne-li přímo klíčovou roli dynamika ionizovaných plynů a plazmatu. Na počátku zmíněného modelu stál švédský fyzik Hannes Alfvén, který roku 1939 publikoval teorii magnetických polí a polárních září. Za výzkum v oblasti fyziky plazmatu a magnetohydrodynamiky získal v roce 1970 Nobelovu cenu.

Koncept elektrického vesmíru staví na tom, že elektrický proud plynoucí po kosmických vláknech plazmatu může tvarovat celé galaxie a nabíjet je energií. Kosmická elektřina by měla směřovat do jednotlivých hvězd a přinášet jim energii jako obrovským žárovkám. Zároveň by měla zodpovídat za vznik planet.

Alfvén považoval Velký třesk za skrytou formu kreacionismu, protože tvoří vše z ničeho. Jeho následovník Anthony Peratt kritizuje kosmologii založenou na Velkém třesku kvůli zavádění mnoha hypotetických entit, jako je temná hmota či temná energie, jen aby se model udržel v souladu s pozorováními. V současné době však není teorie elektrického vesmíru podložena žádnými důkazy, a dokonce ani nesplňuje požadavky Národní akademie věd USA na vědeckou teorii, protože nenabízí ověřitelné hypotézy. Bez ohledu na to si ovšem získala velkou popularitu mezi „odborníky“ z YouTube, kteří se snaží hledat jednoduchá vysvětlení světa kolem sebe.

Simulovaný vesmír: Žijeme v Matrixu?

V roce 2003 prezentoval Nick Bostrom ideu, že nežijeme v „přírodním“ vesmíru, nýbrž ve velmi detailní simulaci. V takovém případě by se kosmos nezrodil při Velkém třesku, Velkém odrazu ani v černé díře, ale v superpočítači. Zmíněný britský filozof a futurolog předpokládá, že vývoj civilizací směřuje ke vzniku superpočítačů, jejichž možnosti se pohybují zcela mimo naši představivost. Mohly by spouštět extrémně detailní simulace celých vesmírů, a podle Bostroma by tak měl počet simulovaných realit podstatně převýšit počet těch „skutečných“. Pravděpodobnost, že žijeme v nějaké simulaci, by potom byla mnohem větší.

Názory na otázku, zda se naše životy odehrávají ve vesmírném simulátoru, se různí. Astrofyzik Neil deGrasse Tyson odhaduje, že tomu tak je s pravděpodobností jedna ku jedné. Technologický magnát Elon Musk jde ještě dál a tvrdí, že v reálném světě žijeme s pravděpodobností pouze jedna ku miliardě. Simulovaný vesmír si získal popularitu díky zmiňovaným osobnostem a také díky žánru science-fiction, k němuž se řadí například oblíbená filmová série Matrix.

O simulovaném vesmíru se vedou vášnivé spory a v roce 2013 se do nich vložili teoretičtí fyzici Zohar Ringel a Dmitry Kovrizhin. Vlastně se vůbec nezabývali kosmologií, nýbrž termálním kvantovým Hallovým jevem v kovech. Ten souvisí se vznikem elektrického pole při působení vnějšího elektrického a magnetického pole a je velmi obtížné ho detekovat či studovat.

TIP: Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Zmínění vědci se pokoušeli vytvořit počítačovou simulaci jevu, dospěli však k důkazu, že je to principiálně nemožné. Zjistili, že simulování jen pár stovek elektronů by vyžadovalo počítač, jehož paměť by muselo tvořit víc atomů, než kolik jich existuje v celém kosmu. Z toho lze odvodit, že simulovat detailně vesmíry není možné. Vzápětí se však objevily i protiargumenty, podle kterých popsaný výzkum model simulovaného kosmu nevyvrací… Každopádně si můžeme být jistí, že se v budoucnu objeví další zajímavé studie a modely, jež se budou snažit vysvětlit zrod našeho vesmíru méně i více exotickým způsobem.

Odvěká touha člověka být volný jako pták se promítla do mnoha mýtů a legend. Téměř ve všech kulturách však privilegium vznášet se nad zemí náleželo jen bohům a jim podobným bytostem. Jenže kdo by se aspoň na okamžik nechtěl stát nebešťanem?

Krajan dobývá Paříž

Každá schopnost ovšem něco stojí. A ze všech těchto příběhů zaznívá jednoznačné ponaučení: nikdo by se neměl vzpírat přirozenosti. Je potřeba stát nohama pevně na zemi. Doslova. Přání rozlétnout se ke svobodě se vymstilo Íkarovi i perskému králi jménem Kay Kāvus. Ani tyto odstrašující příklady ovšem nefungovaly bezezbytku. Touha nepodrobit se zákonům fyziky tak hnala naše předky vpřed.

Jedním z těch, kterým vděčíme za možnost létat, byl i francouzský krejčí Franz Reichelt, který se ovšem narodil v ústeckém Štětí. Záhy se však s rodinou přestěhoval do země galského kohouta, kde získal francouzské občanství a jméno François.

Dále už nic nenasvědčovalo tomu, že by jeho život měl směřovat nějakým neobvyklým směrem. Žil docela obyčejně a otevřel si poměrně úspěšný oděvní salón zaměřený převážně na rakouské výletníky směřující do hlavního města. Touhu vykonat nemožné a umožnit lidem létat v sobě však nedokázal potlačit.

Inspirativní neúspěch

Reichelt se o létání začal více zajímat až poté, co se dozvěděl o tragických neúspěších prvních letců. Všechno ovšem nebylo tak černé. Například v roce 1783 byl úspěšně vyzkoušen padák otevřený ještě před seskokem. Tento vynález se dále vyvíjel, takže na počátku 20. století už existoval model vhodný pro větší výšky. Ovšem takový, který by se dal použít třeba z letadla, stále chyběl.

V roce 1911 proto nabídl Colonel Lalance z francouzského Aéro-Clubu cenu v hodnotě deset tisíc franků tomu, kdo vytvoří padák pro letce. Jeho hmotnost přitom nesměla přesáhnout pětadvacet kilogramů. Reichelta štědrá odměna nadchla a rozhodl se tedy vyžít svých znalostí krejčího. Využít chtěl lehoučké materiály, jako třeba hedvábí. Záhy začal navrhovat, kreslit, stříhat, sešívat a zkoušet vynález.

Výsledkem byl parašutistický oblek, který se příliš nelišil od ochranných oděvů, jež v té době nosili letci. Svůj vynález však vyztužil pruty a vylepšil hedvábnou klenbou a gumou. Doufal, že právě tyto prvky přinesou revoluční změnu.

Sám sobě dobrovolníkem

V prvních testech figuroval pouze panák vybavený složenými hedvábnými křídly. Postupně však měl být tento prototyp proměněn na oblek pro parašutistu. Odění bylo slabým bodem celého nápadu. Významná letecká společnost La Ligue Nationale Aérienne ho odmítla testovat kvůli příliš slabému materiálu. Nadšence však neúspěch neodradil.

Nejprve shazoval panáky z vnitrobloku svého domu na Rue Gaillon, a poté začal skákat sám. Zkraje se vrhal z nižších pater domu a po jednom takovém pokusu mu kromě pachuti neúspěchu zůstala i noha v sádře. Přesto věřil, že za vším stojí malá výška a jakmile se dostane do dalších pater, budou výsledky mnohem přesvědčivější. Byl si svou pravdou natolik jistý, že u pařížského oddělení policie požádal, zda smí použít Eiffelovu věž. Po více než roce odmítání jednoho dne uslyšel „Ano“! Seskok tedy naplánoval na 4. únor roku 1912.

Cena za odvahu

Když nadešel osudný den, policie si myslela, že Reichelt použije jednu ze svých figurín. Vynálezce úmysl skočit sám neodhalil až do sedmé hodiny ranní. Nejen jeho přátelé ale i strážci věže se ho pak snažili odradit. Marně. „Chci experimentovat sám na sobě a bez jakéhokoliv podvádění. Chci dokázat, že je můj vynález opravdu důležitý a kvalitní,“ nechal se slyšet. Když se mu jeden ze svědků snažil vysvětlit, že se zařízení kvůli malé výšce prvního patra neotevře, muž, který chtěl vstoupit do dějin jako autor převratného vynálezu, odvětil: „Uvidíte, jak vám já i můj padák poskytneme ten nejpřesvědčivější z argumentů, který zpochybní všechna vaše popírání!”

TIP: Pokrok si žádá oběti: Kteří objevitelé zaplatili za své vynálezy životem?

Naposledy pak pozdravil dav optimistickým „Uvidíme se později“ a v 8.22 se vrhl dolů. Padák se složil kolem jeho těla a krejčí po pádu ze sedmapadesáti metrů okamžitě zemřel. Jeho smrt byla zachycena na fotografiích i ve filmu, což tragickou událost proměnilo na mezinárodní senzaci. Ačkoliv se mu nepodařilo vyplnit si životní sen, stal se aspoň symbolem snílků, kteří svou touhu zaplatili životem. 

Základní prostředkem sovětské obrany u Kurska představovaly miny. Právě minová pole (někdy přezdívaná „pekelné zahrádky“) dosáhla nebývalé koncentrace a nasycení náložemi – celkem ženisté v regionu položili přes 503 500 protitankových a 438 300 protipěchotních min, přičemž nejhustěji zaminovali první ze tří pásem. Na každý kilometr jich připadalo 1 500 protitankových a 1 700 protipěchotních, což znamenalo čtyřikrát vyšší hustotu než při obraně Moskvy v roce 1941.

Předchozí část: Sovětské obranné linie: Smrtící pekelné zahrádky hlídané rudoarmějci (1)

Horká půda

Kupříkladu úsek frontové linie o délce 64 km držený 6. gardovou armádou chránilo 69 688 protitankových a 64 430 protipěchotních min v prvním nárazníkovém pásmu a dalších 9 097 protipěchotních v pásmu druhém. Role protitankových záloh připadla mobilním ženijním oddílům, které měly klást nálože operativně přímo do cesty německým obrněným svazkům. Každá divize zahrnovala dvě čety speciálně vycvičených mužů, většina sborů jich měla celou rotu disponující 500–700 minami.

Rudoarmějci si také dali záležet na tom, aby co nejvíce ztížili případné odminování. Nálože proto kladli do několika vrstev, kombinovali protipěchotní s protitankovými. Protože ženisté nestíhali takové množství min pokládat, procházeli rychlým kursem kladení a odstraňování náloží také mnozí pěšáci, dělostřelci, a dokonce i osádky tanků.

Oklamat Němce

Velké úsilí věnovala sovětská strana utajování masivních opevňovacích prací a maskování pozic i přesunů vojsk za použití souboru postupů známých jako maskirovka. Ženisté zakrývali palposty artilerie sítěmi a vegetací, vyrůstala falešná letiště či skladiště. Spojaři generovali klamný rádiový provoz, jenž měl pracovníky německé odposlechové služby zmást co do síly i rozmístění svazků.

K maskirovce se přidaly i zpravodajské hry – agenti šířili fámy jak mezi vojáky v první linii, tak mezi obyvatelstvem okupovaných oblastí. Vycházeli přitom z drastického, ale funkčního předpokladu – pokud Němci civilistu či rudoarmějce zajmou a podrobí mučení, vyzradí jen to, co ví. A půjde-li o podvržené informace, vykoná zajatec pro sovětskou věc více než na frontě.

Kolony s posilami a zásobami mířily do výběžku výhradně v noci, aby zůstaly skryty očím pilotů průzkumných letadel, sklady střeliva zcela splývaly s okolním terénem. Skutečný rádiový provoz velitelé omezili na minimum, panoval přísný zákaz rozdělávat oheň. Velitelství jednotlivých sektorů Sověti pečlivě zamaskovali a snažili se zredukovat pohyb motorových vozidel v jejich blízkosti, aby nepřipoutali pozornost protivníka.

Pokud budeme věřit sovětským zdrojům, tak alespoň část klamných opatření splnila svůj účel a kupříkladu 29 z 35 nejmasivnějších německých náletů na letiště během června 1943 směřovalo proti falešným cílům. Maskirovka napomohla též k chybným německým odhadům početních stavů nepřítele.

Překonání minových polí

Avšak ne všechna opatření vedla ke kýženému úspěchu. Například minová pole s doposud nebývalou hustotou náloží útočníci překonali poměrně rychle a bez větších ztrát – avšak jen díky tomu, že se na tuto fázi bitvy důkladně přichystali. Při přípravách ofenzivy se totiž ukázalo, že obvyklá taktika vysílání ženijních týmů k vyčištění úzkých rovných průchodů pro pěchotu nebude možná, protože terén neposkytoval pionýrům dostatečné krytí před dělostřelbou.

Vzniklo tedy několik alternativních metod. Nejprve musel průzkum ona minová pole lokalizovat, aby pěchota získala alespoň základní představu o směru postupu. Další podmínka úspěchu spočívala ve schopnosti vojáků zrakem odhalit jednotlivé miny na bezprostřední vzdálenost. Na mnoha místech jim přitom pomáhaly drobné prohlubně, seschlá tráva nebo odlišné zbarvení půdy oproti okolí.

Výuka pěšáků

Někteří ženisté se snažili navázat na zvyky z počáteční fáze války, kdy hrdinství jednotlivých mužů – kteří vlastními těly označili riziková místa, aniž by jejich váha přivedla miny k explozi – umožnilo pěchotě překonat mělčí pole. Lépe se osvědčilo označování min vlaječkami, nicméně jako nejefektivnější se ukázalo pečlivé poučení pěchoty ohledně zvyklostí protivníka v jejich kladení – za využití dobytých minových polí.

TIP: Krvavá bouře nad Krymem: Jak vypadalo německé obléhání Sevastopolu

Takový postup byl časově náročný, neboť vyžadoval hromadné přesuny do týlu, avšak odkládání operace Citadela darovalo ženistům několik týdnů. Pěší divize v mezidobí proto odesílaly až dvě třetiny mužstva do zázemí, kde se vojáci učili překonávat typická sovětská minová pole i čelit tankům. Začátek kurské ofenzivy se Němci snažili načasovat tak, aby pěchota před nástupem měla dost času identifikovat miny ve svých sektorech. To se podařilo a vyšší ztráty zaznamenaly jen zásobovací jednotky, jejichž příslušníci nebyli tak disciplinovaní a občas se pokusili obejít překážky mimo vyznačený průchod. 

Věštění budoucnosti bylo v antice tak přirozenou součástí života jako divadlo nebo atletické závody. Také je si lidé spojovali s náboženským kultem – především otce bohů a lidí Dia (v Římě Jupitera) a boha světla Apollona. Ale i kterýkoli jiný bůh, polobůh nebo duch mohl lidem pomocí proroctví, výstrah a snů zjevit svou vůli či nevůli.

Existovaly dva základní druhy věštění. První byl přímo inspirovaný bohy a zahrnoval například sny nebo vidiny. Druhý se pokoušel vyložit budoucnost na základě nejrůznějších znamení. Do této kategorie spadá ptakopravectví, věštění z vnitřností obětovaných zvířat nebo astrologie.

Továrna na sny

K nejstarším způsobům zjišťování budoucnosti patřilo věštění ze snů. Téměř všichni Řekové a Římané věřili, že alespoň některé sny mají význam, který jim dokáže napovědět něco o tom, co je čeká. Bylo ale třeba odlišovat sny falešné, které souvisely s tělem (třeba když někdo ve snu viděl jídlo nebo svou milou), od pravých snů prorockých, jež byly dílem prozřetelnosti duše nebo darem duchů či přímo bohů.

Některé z takových prorockých snů byly doslovné. Sen v takovém případě mohl například varovat cestovatele, aby v ten který den nevyplouval, a loď, na níž se měl plavit, se poté opravdu potopila.

Většina snů ale byla buď alegorická, nebo dvojznačná a potřebovala správný výklad, s nímž pomáhali specializovaní vykladači či snáře, které v Řecku začaly vznikat nejpozději od 5. století př. n. l. Přesto se pochopitelně nezřídka stávalo, že spáč si sen správně vyložit nedokázal. To se přihodilo i punskému veliteli Hamilkarovi, jemuž se během obléhání města Syrakusy (311–309 př. n. l.) zdálo, jak mu jakýsi hlas oznamuje, že pozítří bude obědvat ve městě. Hamilkar proto předpokládal, že Syrakusy už brzy padnou a on je jako vítěz zabere a vyplení. Namísto toho ovšem obránci podnikli zdrcující výpad, Hamilkara zajali a jako vězně ho odvedli s sebou za hradby.

Pokud někdo nechtěl čekat, až se mu věštebný sen zjeví sám od sebe, mohl se vydat na nějaké posvátné místo, přespat tam a zjistit, jestli mu božstvo bude ochotné s řešením jeho problému pomoci. Ke snovému věštění se uchylovali především nemocní, jimž lékaři přes všechnu snahu nedokázali pomoci. Například ve svatyni boha lékařství Asklepia v Epidauru postupně vznikla jakási továrna na sny. Ve speciální místnosti tu na lehátkách nocovaly desítky spáčů, které předtím čekala rituální očista, půst a oběti. Podle dochovaných votivních darů se mnozí pacienti ráno skutečně budili s odpovědí, jak se léčit, nebo dokonce zázračně uzdravení. Pro staré Řeky zázrak, pro moderní skeptiky důkaz, že nemálo „pravdivých“ snů bylo spíše produktem propagandy či pozdějších legend.

Kontrolované šílenství

Bohové někdy nesesílali proroctví jen spáčům, ale i bdícím mužům a ženám, z nichž se pak díky božské inspiraci stávali věštci a věštkyně. Ti potom tlumočili užaslým posluchačům své vidiny a slyšiny, jindy dokonce přestávali kontrolovat své tělo, ústa a hlas dočasně propůjčovali nějakému božstvu, nejčastěji Apollonovi. Božské inspirace často přicházely náhodně nebo ve stavu psychického vypětí, a proto nebylo lehké oddělit pravého věštce od obyčejného šílence. Toto prokletí postihlo i trojskou princeznu Kassandru, jejímž ponurým věštbám o dobytí města nikdo nechtěl věřit – dokud se nenaplnily.

Tento způsob věštění vyžadoval buď přirozené nadání, nebo nějakou vnější pomoc. Věštkyně s úředním jménem Pýthie, které sloužily v Apollonově chrámu v Delfách, například dokázaly předpovídat budoucnost jen díky tomu, že se nadýchaly sladce vonících omamných plynů, které ve starověku stoupaly z podloží přímo uprostřed svatostánku.

Doba největší slávy delfské věštírny v 6.–7. stol. př. n. l. se přitom pozoruhodně kryla s dobou, kdy koncentrace těchto tajemných výparů ve věštírně byla největší. Delfská proroctví v té době lákala nejen soukromníky, ale i vyslance králů a městských států. Mnoho lidí často z Delf odcházelo s tak nečekanou odpovědí, až jim to zamotalo hlavu.

Například když se jistý Battos do věštírny přišel zeptat, jak by se mohl zbavit své koktavosti, Pýthie mu poradila, aby založil osadu v Africe. Battos nebyl nadšen, ale protože šlo o Apollonův příkaz, neodvažoval se neuposlechnout. Při zakládání města na africkém pobřeží potom na něj náhodou vyběhl lev. Muž se lekl, rychle vytasil meč a zvíře zahnal. Úlek ho ovšem rázem zbavil i jeho koktavosti.  

Romulovi dědicové

Ptakopravectví bylo oblíbené v Řecku i v Římě. Pro Římany ovšem mělo speciální význam, protože sehrálo svou roli už při zakládání jejich metropole. Když se totiž Romulus a Remus nemohli dohodnout, po kom z nich by se nové město mělo jmenovat, jejich spor měla rozsoudit ptačí věštba. Znamení se nejprve ukázalo Removi, který spatřil šest supů, a vzápětí i Romulovi, jenž napočítal supů dvanáct. Na tom, jestli je významnější počet ptáků, nebo čas, kdy se objevili, se ale opět bratři nemohli shodnout. Vášnivě se kvůli znamením pohádali a v následné potyčce Romulus Rema zabil. Nově založené město tak i kvůli nejasným ptačím věštbám dostalo jméno Roma – Řím.

Romulův nástupce Numa Pompilius potom ustanovil oficiální sbor věštců – augurů, který vykládal boží vůli pomocí znamení; především letu a křiku ptáků (zvláště orla, supa, jestřába, havrana, vrány, sovy nebo kohouta), ale i blesku nebo zvuků čtvernožců (koně, vlka).

Protože augurská pozorování měla zpravidla platnost jen jeden den, s věštěním se začínalo už brzy po půlnoci. Augur si vyhlédl nějaké vhodné čisté místo, buď na Kapitolu či jiném úředním místě nebo v prostoru chystané události (her, válečné výpravy), posvětil ho modlitbou a obětí a obrácen tváří k jihu začal do půdy kreslit čáry, s jejichž pomocí rozdělil obzor na čtyři stejná pole. Potom se v tichosti posadil doprostřed naznačeného čtverce a čekal na znamení. Pokud přicházela od východu, byla příznivá, pokud od západu, nepříznivá (byť existovaly i určité výjimky). Nepříznivým znamením bylo i to, když věštec během svého trpělivého čekání nespatřil nic. Pokud bohové vyjádřili svůj nesouhlas, augur měl povinnost chystanou událost odložit lakonickými slovy: „Alio die.“ (Jindy.)

Ponuré věštby mrtvých

Mezi nejponuřejší orákula starověku patřila takzvaná nekromantia – věštírny mrtvých. Nejznámější z nich se nacházela uprostřed bažin, jen kousek od dnešního turistického střediska Parga v severozápadním Řecku. Řekové věřili, že pod zdejším chrámem podsvětních bohů se ukrývá vstup do jejich říše, kde bloudí duše zemřelých. A protože duchové mrtvých vidí do budoucnosti, tisíce poutníků se sem chodily vyptávat na to, co je čeká. 

Než ale tazatel mohl duchům položit svou otázku, musel několik dnů zůstat v absolutní tmě, jíst stravu, o níž se předpokládalo, že ji konzumují mrtví (boby, vepřové maso, ječný chléb či ústřice) a pít posvátné nápoje, pravděpodobně s obsahem narkotik. V doprovodu kněží potom sestoupil do malého podzemního labyrintu pod svatyní, kde obětoval ovci. Poté se vydal přímo do domu boha podsvětí Háda a začínal vidět duchy.

Jak ukázal archeologický výzkum, pokud se přes všechno poutníkovo trápení duchové nedostavili, kněží mu dokázali připravit hororové divadlo pomocí deus ex machina (divadelní loutky bohů či v tomto případě duchů), ve kterém se mu mrtví – byť falešní – skutečně zjevovali.

Rosničky války

Oblíbeným médiem, které Římané používali hlavně během válečných pozemních i námořních výprav, byla kuřata. Šlo o speciální druh opeřenců chovaných v klecích, jejichž funkce byla podobná jako u našich rosniček – s tím rozdílem, že kuřata nepředpovídala počasí, ale výsledky bitev. 

Před důležitým střetnutím si vojenský věštec nechal donést klec s kuřaty, otevřel ji a hodil před ni žrádlo. Pokud kuřata vyšla z klece a s chutí se dala do zobání, bylo to dobré znamení, pokud žrala liknavě, nežrala vůbec, nebo dokonce uletěla, naopak špatné. V takovém případě bylo podle tradice záhodno bitvu odložit.

Ne každý netrpělivý velitel se ale na opeřené věštce chtěl spoléhat. Například v roce 249 př. n. l. konzul Publius Claudius Pulcher během první punské války nejenže věštná kuřata neposlechl, ale ze vzteku, že mu kazí jeho válečné plány, je i s klecí nechal hodit přes palubu s tím, že „nechtějí-li žrát, ať se alespoň napijí“. Když potom bitvu s Kartaginci drtivě prohrál, pověrčiví Římané ho odsoudili za bezbožnost a za trest ho poslali do vyhnanství.

Předchůdce hádání z ruky

Další důležitou skupinou římských věštců byli haruspikové, kteří zkoumali budoucnost z vnitřností obětovaných zvířat, z blesků a dalších náhodných znamení bohů. Původně šlo o etruskou disciplínu a také haruspikové zpravidla bývali etruského původu.

Základem jejich umění bylo věštění z vnitřností. Za nepříznivé znamení se považovalo, pokud byly zvířecí orgány nějakým způsobem poškozené, zdeformované, či dokonce chyběly. Nedlouho před vraždou Julia Caesara haruspex údajně nenašel srdce v útrobách býka, kterého nechal římský diktátor obětovat. To samozřejmě vyvolalo spekulace o tom, jak nebohý sudokopytník vlastně mohl žít, takže haruspex došel k závěru, že srdce někdo z těla ukradl a ten někdo zřejmě také Caesarovi usiluje o život. Pokud byly všechny orgány v pořádku, zaměřoval se haruspex na játra. Pečlivě prozkoumal jejich tvar, velikost částí zasvěcených jednotlivým božstvům, přítomnost zářezů a rýh a teprve poté vynesl svůj ortel. Jeho práce se přitom trošku podobala dnešnímu hádání z ruky.

Nespolehlivá řeč hvězd

Astrologie byla pro Řeky a Římany spíše doplňkovým věštebným prostředkem. Do Středomoří se dostala pod vlivem Mezopotámie a Egypta. Služeb astrologů využívali především šťastní novopečení rodiče, aby se dozvěděli něco o budoucnosti svých dětí. Postavení Slunce, Měsíce a planet vůči sobě navzájem a vůči znamením zvířetníků v době narození totiž údajně mělo mít vliv na charakter, tělesné i duševní vlastnosti dotyčného člověka a tím i na jeho budoucnost.

Této disciplíně se ovšem věnovalo tolik potulných šarlatánů, že jejich předpovědi byly obvykle nevalné kvality. Dokonce koloval i vtip, kdy rozzlobený otec bije astrologa holí a přitom na něj křičí: „Chlapec, o němž jsi tvrdil, že bude lékařem, zemřel.“ Potlučený hvězdopravec se nesměle brání: „Přísahám, že kdyby žil, byl by se jím stal!“

Knihy stařičké věštkyně

Nejznámější sibylou (věštkyní) Itálie byla v 6. století př. n. l. stařičká žena, která žila ve městě Kýmy (nyní Cuma u Neapole). Stejně jako Pýthii také ji inspiroval jakýsi druh šílenství, v němž měla vidiny, které buď ona, nebo někdo z jejích asistentů zapisoval. Bohové jí sesílali i vize ohledně budoucnosti Říma, kterých bylo tolik, že postupně zaplnily celých devět papyrových knih. Sibyla potom podle legendy své knihy za obrovskou částku chtěla prodat římskému králi Tarquiniovi Superbovi. Tomu se cena zdála přemrštěná, a tak ji odmítl. Sibyla neváhala, okamžitě tři knihy spálila a zbylých šest nabídla králi za původní cenu. Ten opět odmítl, a tak věštkyně spálila další tři svitky. Když Tarquinius viděl zbývající papyry, začal mít pocit, že pokud je nekoupí, Řím zřejmě úplně přijde o důležitý zdroj informací. Proto nakonec ustoupil a zbylou třetinu sibyliných věšteb koupil za původní částku.

Sibylské knihy poté Římané téměř půl tisíciletí přechovávali jako klenot ve státním archivu v chrámu Jupitera Kapitolského, dokud svatostánek v roce 83 př. n. l. nezničil požár. Během něj shořelo mnoho cenností a vzácných dokumentů, včetně sibylských svitků.

TIP: Nostradamus, Sibyla i Vergilius: Hledání šťastné budoucnosti trvá už od dob Říma

Výklad knih měl na starost sbor nejprve o dvou, pak o deseti a posléze o patnácti mužích, jimž pomáhali překladatelé (svitky byly sepsány v řečtině). Ti na pokyn senátu v knihách hledali vhodné prostředky k zažehnání pohrom, jako byl mor, neúroda a podobně. Sibylské knihy většinou doporučovaly obětovat nějakému bohu, zavést nový kult nebo uspořádat hry. Například když v roce 400 př. n. l. Řím postihl mor, Římané po poradě s knihami připravili osm dní dlouhou hostinu, během níž uctívali několik sibylou jmenovaných bohů.

Dopřáváte si kávu s mlékem? Pokud ano, zřejmě prospíváte nejen chuti a pozornosti, ale také svému zdraví. Jak totiž prozradil nedávný výzkum odborníků Kodaňské univerzity, kombinace proteinů z mléka a antioxidantů z kávy zdvojnásobuje protizánětlivé působení imunitních buněk.

Zánět je vlastně důmyslná obranná strategie, kterou imunitní systém využívá v řadě situací. Není to dokonalý mechanismus a bohužel se až příliš často stává, že se vymkne kontrole. Někdy jsou záněty natolik problematické, že vážně ohrožují zdraví nebo i život pacienta. Proti zánětům působí některé látky obsažené v potravě, jako například polyfenoly.

Imunitní buňky mají rády cappuccino

Naše strava ale obsahuje řadu různých látek a často není úplně jasné, jak se navzájem ovlivňují. Marianne Nissen Lund a její kolegové ve svém výzkumu ověřovali chování polyfenolů z kávy v kombinaci s mlékem a jejich vliv na imunitu. Své výsledky vědci publikovali v odborném časopisu Journal of Agricultural and Food Chemistry a jejich závěry vypadají velmi slibně.

V tomto případě šlo o laboratorní výzkum v buněčných kulturách. Vědci nejprve vytvořili pro imunitní buňky situaci, která odpovídala umělému zánětu. Pak části z imunitních buněk podávali samotné polyfenoly, další dostaly polyfenoly, které reagovaly s aminokyselinami z proteinů a zbytek buněk posloužil jako kontrola.

TIP: Zdravé osvěžení: Pití kávy snižuje riziko Alzheimera i Parkinsona

Ukázalo se, že imunitní buňky, které dostaly polyfenoly po reakci s aminokyselinami (což odpovídá simulaci směsi kávy s mlékem), byly zhruba dvakrát účinnější v boji se zánětem proti buňkám, které dostaly pouze polyfenoly. Zatím šlo jen o nadějné experimenty s buňkami, v další fázi přijdou na řadu pokusy se zvířaty a vědci doufají, že se jim podaří sehnat dostatek financí na pokračování výzkumu i s lidskými dobrovolníky.

Vydra obrovská (Pteronura brasiliensis) je mimořádně společenský živočich, který blaho své rodiny staví nade vše ostatní. Tito vodní dravci jsou nesmírně rychlí a hbití a pro jejich lovecké schopnosti je dokonce některá původní jihoamerická etnika překřtila na „vodní jaguáry“. A ačkoli jsou pro skutečné jaguáry (Panthera onca) občasnou kořistí, i tato třetí největší kočkovitá šelma světa (po tygru a lvovi) si v případě možností raději hledá jinou, méně nebezpečnou kořist. 

Obr mezi vydrami

Jak jméno napovídá, žádná z širokého vydřího příbuzenstva nemůže vydře obrovské velikostí konkurovat, i když vydra mořská (Enhydra lutris) může být o něco těžší. Abyste měli konkrétnější představu, můžete ji porovnat s naší vydrou říční (Lutra lutra), která dorůstá maximální délky kolem 80 až 90 cm a k tomu má přibližně 40 cm dlouhý ocas. Už to není málo. 

Samci vydry obrovské ovšem mohou být 1,5 až 1,7 metrů dlouzí, přičemž historické záznamy a trofeje v podobě vydřích kůží nasvědčují, že v minulosti bylo možné vídat i exempláře, které o několik desítek centimetrů přesahovaly délku dvou metrů. Svalnatý ocas k tomu přidává dalších 60–70 cm. To znamená, že dospělá vydra říční by vedle vydry obrovské působila jako nedávno narozené mládě. 

Mimořádné lovecké výkony

Vydra obrovská má spíše podsadité tělo s tmavší, hnědou srstí, která na hrudi přechází ve světlejší béžovou skvrnu. Prsty na tlapkách vyder jsou spojeny plovací blánou a jsou zakončené drápy. První znak napomáhá při plavání, ten druhý k pevnějšímu uchopení kluzké vodní kořisti. Ocas se směrem ke špičce mírně zplošťuje a představuje hlavní vodní „motor“. Velmi důležitou funkci mají hmatové vousky nad čenichem, které citlivě reagují na jakékoliv zvíření vody a pomáhají s rychlejším hledáním potravy.

Dospělá vydra obrovská si pro sebe každý den naloví kolem čtyř kilogramů ryb, korýšů nebo žab. Velmi oblíbenou pochoutkou jsou pro ni menší druhy sumečků. Ti se většinou spoléhají na dokonalé maskování a nehnutě vyčkávají u dna. V období dešťů se ale vydávají třít do zatopených oblastí a když po několika měsících hladina vody opadne, vracejí se již s vydrami „v patách“. Svou kořist vydra usmrcuje překvapivě velkými a ostrými špičáky a když ji požírá, pohodlně si ji přidržuje oběma tlapkami.

Kdo je kořist a kdo lovec?

Prakticky celý životní cyklus těchto vyder je v úzkém svazku se stoupáním a poklesem vodní hladiny v důsledku tropického období dešťů. Za sucha zůstává vydrám kalná voda řek a potoků, zatímco při hojnosti vody se vydávají i dál do hlubin pralesů. Mají v oblibě pomalu tekoucí toky s břehem zarostlým bujnou vegetací. Je zde většinou dostatek ryb a také množství vhodných úkrytů před možným nepřítelem, jímž může být především pro malé vydry jaguár, puma nebo menší kočkovité šelmy. Mláďata ohrožují také kajmani černí (Melanosuchus niger) nebo kajmani yacaré (Caiman yacare). 

U dospělých vyder je ale poměr sil úplně jiný. Žijí ve skupinách o počtu 5–8 jedinců, které jsou neustále ve střehu při obraně svého teritoria a ostatních rodinných příslušníků. Takovýto rodinný klan je podle pozorování zoologů schopen ulovit menšího kajmana černého o velikosti do 1,5 metru a obdobně jim za potravu slouží nedospělí kajmani yacaré. Dospělý jedinec se dokáže nekompromisně postavit i vrcholnému predátorovi, jakým je jaguár americký…

Jaguár proti „vodnímu jaguárovi“

Jaguár je velmi přizpůsobivá kočkovitá šelma, která šplhá po stromech, neslyšně se pohybuje lesem a je skvělým plavcem. Přesto i tento vládce brazilských mokřadů velmi váhá, pokud se má ponořit do vody v blízkosti skupiny vyder obrovských. Organizace Panthera se věnuje ochraně kočkovitých šelem a po celém světě financuje výzkumy, které přispívají k jejich poznání. Jedna ze studií se dlouhodobě věnuje také jaguárům v brazilském Pantanalu a díky mnoha hodinám v terénu mohl Brazilec Fernando Tortato, jeden ze zaměstnanců organizace, popsat i následující mimořádné setkání.

Tým zoologů sledoval dvě jaguáří sestry, pojmenované místními průvodci Medrosa a Jaju, které ještě nedosáhly věku tří let. Jejich matka, přezdívaná Patricie, byla skvělou lovkyní kajmanů a je pravda, že při setkání s vydrami ji vědci nikdy dříve neviděli. Vzhledem k tomu, že se mladí jaguáři učí lovit a pohybovat ve svém prostředí napodobováním matky, je tedy pravděpodobné, že pro Medrosu a Jaju šlo o první seznámení s „vodním jaguárem“.

Sestry odpočívaly na břehu řeky Corixo Negro a v jeden okamžik se rozhodly využít kmene padlého stromu, aby po něm přešly nad větší hloubku a napily se vody mezi jeho větvemi. To ale nebylo po chuti dominantnímu samci vydry obrovské, jehož rodina kmen často využívala jako piknikové a odpočinkové místo. Začal vyskakovat z vody a zastrašovat jaguáří slečny hlasitými výkřiky, rychlými výpady a nevyzpytatelným pohybem pod vodní hladinou…

Vydry vs. jaguáři – 4:1 

Jaguáří sestry byly očividně zaskočeny a ve výrazu obličeje jako by se jim zračila směsice překvapení a zvědavosti. Vydří bojovník nebyl ochoten ustoupit a když viděl váhavý postoj velkých koček, podnítilo jej to k ještě zuřivějším výpadům. Tak uběhlo dobrých patnáct minut, po nichž se jaguářice rozhodly přenechat neúnavnému vydřímu samci jeho teritorium. Obrátily se k vodě zády a vydaly se podél břehu dál, zřejmě nejen s úmyslem klidně se napít, ale také najít nějakého odpočívajícího kajmana, nebo nic netušící kapybaru. 

Fernando Tortato zdůrazňuje, že ne všechna obdobná setkání zřejmě končí bez skutečné konfrontace se zapojením zubů a drápů, ale zároveň odkazuje na výzkum brazilské bioložky Caroline Leuchtenbergerové a jejích kolegů, kteří měli možnost vidět tři podobná měření sil. Jejich zakončení byla prakticky totožná: Dvakrát byli jaguáři odehnáni od vody skupinou vyder obrovských, jednou je odradil jediný úporně vzdorující exemplář. 

Teprve v březnu 2015 popsala další brazilská zooložka, Claudiane dos Santos Ramalheirová, první zdokumentovaný případ, při němž dospělá vydra obrovská padla za oběť jaguárovi. Šlo o osamělou samičku, která měla díky výzkumu probíhajícímu v brazilské Amazonii nasazený GPS lokátor. Jen proto objevili zoologové zbytky jejího těla na říčním břehu plném otisků jaguářích tlap. Jaguár zřejmě vydru překvapil na souši, v doupěti pod vyplaveným stromem. Zatímco ve vodním živlu jsou vydry nesmírně agilní a pohotové, na zemi jsou mnohem pomalejší a zranitelnější. Navíc byla tato samička zbavena výhody větší rodinné skupiny, na niž si obvykle netroufnou ani ti nejotrlejší jaguáří lovci. 

Cesty dalších generací

Jak dokumentují výše uvedené příklady, není vydra obrovská žádné roztomilé „zvířátko“, ale ladný a silný predátor, vědomý si vlastní nebezpečnosti. Stojí nejen za pohled, jenž se vám i při velké snaze nenaskytne nijak často, ale také „za poslech“ – hlasitá komunikace s dalšími členy rodiny probíhá devíti identifikovanými hlasovými projevy. Účel těchto zvuků nebyl dosud přesně určen, i když je jasné, že jde o různé varovné a dorozumívací signály.

TIP: Klíčový druh vydra mořská: Oběť vlastního kožichu

Některé z nich se pravděpodobně vážou i k páření, které se odehrává kde jinde než ve vodě. U vyder přitom zatím není známa žádná výhradní roční doba, kdy by k námluvám docházelo. Zdá se však, že nejvíce se o jedince druhého pohlaví vydry zajímají v období mezi červnem a srpnem. Následující březost trvá až deset týdnů a poté přivádí samice na svět dvě až tři kompletně slepá mláďata vážící sotva dvě stě gramů. V dospělosti vytvářejí vydry velice úzké partnerské vazby, kde dominantní role připadá samici. To ona také poprvé přivádí mláďata do vody, která se jim po celý život stane takřka výsostným územím.

Právě Ettore Bugatti bývá také často s výbušným, ambiciózním a panovačným Enzem Ferrarim srovnáván. Však si také od zaměstnanců (a dokonce i příbuzných) nechával říkat „patron“. Ettore se narodil v roce 1881 v Miláně. Nic nenasvědčovalo tomu, že by jeho dráha měla směřovat k technickým oborům. Otec byl věhlasným umělcem a designérem, jeho mladší bratr Rembrandt zase uznávaným sochařem. Také Ettore měl následovat své předky. Dokonce již začal studovat na milánské umělecké akademii, ale naštěstí pro motoristický svět včas objevil svou lásku k automobilům. 

Bylo mu teprve dvacet, když na mezinárodní automobilové výstavě v Miláně předvedl svůj první automobil. Psal se teprve rok 1901! Licenci na tento vůz prodal společnosti de Dietrich z Alsaska. Zprvu pracoval pro společnost Emil Mathis ve Štrasburku a později ještě u Gasmotorenfabrik Deutz v Kolíně v Německu, ale už v roce 1909 zatoužil po vlastní firmě. Založil ji v Molsheimu poblíž Štrasburku. 

Rychlost v srdci

Ettore nedělal nic napůl. Vrhl se do konstrukce aut plnou parou a jako všichni v té době se snažil získat slávu na závodech. Poprvé se to podařilo již v roce 1911. Současně získal od Peugeota zakázku na výrobu dětského autíčka Bébé Peugeot (Bugatti Typ 19). Bylo jich několik tisíc, víc než kterýchkoliv jiných vozů značky Bugatti v historii automobilky.

Deset let neúnavně pracoval na vývoji a v roce 1921 začal s výrobou osmiválcového závodního vozu. Měl revoluční tvar doutníku a hydraulické brzdy. O dva roky později tvar karoserie upravil, takže vůz měl křídlovitý profil a téměř zcela skrytá kola. Tento Typ 32 s velmi krátkým rozvorem překřtila konkurence na Tank. 

Bartolomeo „Meo“ Constantini s Bugatti Type 35 při Velké ceně Francie v Lyonu (1924). (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Ettore ale neměl jen závodnické ambice. Snil už od začátku první světové války o tom, že postaví nejlepší, nejluxusnější a nejelegantnější vůz. V té době se to zrovna příliš nehodilo, a tak musel odložit splnění svých snů až do roku 1926, kdy představil překrásný model Typ 35. Jeho pýchou však byl nejdražší automobil všech dob – Typ 41 Royale, který poháněl motor o objemu 12,7 l s výkonem 300 koní. Bylo vyrobeno pouhých šest kusů, z toho dva měla k dispozici Ettorova rodina. Byl úchvatný a obrovský. Rozvor náprav dosahoval 4,2 metru a mezi soškou bílého slona na chladiči a čelním sklem šlo naměřit vzdálenost přes dva metry.  

Závodní bugatky mezitím vyhrávaly na všech automobilových závodech. V nejúspěšnějších letech 1926–1927 získaly snad na tisíc vítězství. Pro Ettora ale nebyla žádná laťka dost vysoko. V roce 1931 vyhrál tendr na nový vysokorychlostní vlak pro francouzské tratě. Postavil famózní rychlovlak, který svými tvary nápadně připomíná dnešní TGV. Současně uvedl na trh i elegantní cestovní vůz Typ 57 a prodal jich přes 700 kusů. To byl ale jeho poslední velký úspěch.

Rodinný byznys

Před vypuknutím druhé světové války představil Ettore ještě vůz neobvyklých tvarů – Typ 57 SC Atlantic. Spatřil světlo světa v pouhých čtyřech exemplářích a pouze dva z nich se zachovaly. Jeden je nyní ve sbírce Ralpha Laurena, druhý se prodal v květnu 2010 za neuvěřitelných 33 milionů dolarů.

Bugatti Type 57 (Atlantic). (foto: Wikimedia Commons, Ramgeis, CC BY-SA 3.0)

V roce 1939 ještě vůz Bugatti T 57C Tank s posádkou Jean Pierre Wimille a Pierre Veyron vyhrál naposledy závod „24 hodin le Mans“ a pak přišel začátek konce slávy. O pár týdnů později Ettorův syn Jean, který se měl stát otcovým nástupcem, tragicky zahynul při automobilové nehodě, která prý měla banální důvod – Jean se podle některých pramenů při testovací jízdě vyhýbal na silnici nějakému opilci. Za tři týdny začala válka. 

Výroba ve válečných letech stála a po uzavření mírových dohod ještě dva roky trvalo, než se Ettore dohodl s francouzskou vládou, aby mu továrnu v Molsheimu vrátila. Už se ale do ní nevrátil. O pár dní později zemřel v americké vojenské nemocnici v Paříži na zápal plic ve věku 66 let. Měl za sebou kromě dlouhých let slávy na závodních polích také 7 900 výjimečných automobilů, které továrna pod jeho vedením vyrobila. Jeho mladší syn Roland se sice pokoušel produkci znovu rozjet a značku udržet, ale bylo to marné. První etapa života značky Bugatti se definitivně uzavřela.

Restartováno nadvakrát

Po čtyřiceti letech se pokusil slávu Bugatti znovu oživit Ital Romano Artioli, který koupil ochrannou známku a vystavěl novou továrnu v Campogallianu nedaleko Modeny. Chtěl tu vyrábět nové supersporty. V roce 1991 představil v Paříži na počest 110. výročí Ettorova narození supersport EB 110. Vyrobil jich asi 140, ale ukázalo se, že oživit značku Bugatti nepůjde jen tak snadno. V roce 1995 přišel bankrot a zůstal jen prototyp modelu EB 112 z dílny Giorgetta Giugiara. Do výroby už se ale nikdy nedostal.

V roce 1998 odstartovala skutečná druhá éra značky Bugatti. Koupil ji koncern Volkswagen a hned o rok později představil na jaře v Ženevě prototyp čtyřdveřového vozu EB 218, na podzim ve Frankfurtu pak supersport 18/3 Chiron. Za pár let bylo jasné, že dosud mrtvá značka znovu ožívá. Vedení mělo v plánu uvést nový model – Veyron. Má na něj nemalé požadavky: musí dosáhnout rychlosti 400 km/h, musí mít nejméně tisíc koní a zrychlit z nuly na stovku za míň než tři sekundy. 

Skutečný supersport

Výroba Veyronu odstartovala v roce 2005 a o rok později se první krasavec, vyvedený v černo-červených barvách, vydal ke svému majiteli do USA. Patrioty jistě potěší fakt, že autorem jeho designu od prvního návrhu až po konečnou verzi je Jozef Kabaň, který pochází ze Slovenska a do začátku roku 2017 vedl téměř deset let designérský tým ve Škodě Auto. 

Bugatti Chiron Super Sport z roku 2022 na autosalonu ve Washingtonu. (foto: Profimedia)

Za rok už bylo na Veyron 100 objednávek. Dostavil se konečně zase úspěch. Veyron byl představen i ve vrcholné verzi Grand Sport a návrat na špičku světové automobilové produkce byl na dosah. Model Bugatti Veyron 16.4 Super Sport překonal v roce 2010 světový rychlostní rekord sériově vyráběných vozů – 26. června dosáhl rychlosti 431 km/h. V roce 2011 už byl objednán třístý Veyron. Ve stejném roce automobilka vyrobila Veyron L´Or Blanc, vůz s porcelánovými prvky na karosérii. Jeho cena je něco přes 40 milionů korun. V dalším roce se světu předvedl Grand Sport Vitesse, roadster s výkonem 1200 koní.

V srpnu 2019 Bugatti Chiron Super Sport 300+ překonal na německém závodním okruhu rychlost 300 mil za hodinu. Na testovací trati Ehra-Lessien dosáhl závodní jezdec Andy Wallace rychlosti 304,773 mil za hodinu (přes 490 km/h).

TIP: Ve službách Říše: Proč spolupracoval Ferdinand Porsche s nacisty?

Bugatti se po dlouhé odmlce vrátila tam, kde ji chtěl mít Ettore, sebevědomý umělec, který tak miloval auta, že jim zasvětil celý svůj život. Bugatti Veyron je dnes nejdražším a nejrychlejším sériově vyráběným vozem na světě. Pokud se objeví limitovaná verze, je často prodána celá série ještě předtím, než začne výroba. Takhle si to „patron“ určitě představoval už před více než sto lety. 

Naše planeta neustále metamorfuje v důsledku působení geologických činitelů. Naprostá většina změn se sice odehrává pomalu, ale vytrvale. Dlouhodobé působení větru, vody v nejrůznějších skupenstvích nebo postupné proměny v atmosféře neúnavně modelují krajinu na škálách mnoha milionů let. Občasné dramatické události jako zemětřesení, výbuchy sopek či výkyvy mořské hladiny mají také svůj vliv, jde ale o vliv lokální. 

Odborníci si však povšimli, že v některých obdobích se rychlejší geologické změny vyskytovaly častěji nebo měly celoplanetární dopad – a pak hovoří o globálních geologických událostech, které se pojí hlavně s překotnými transformacemi v biosféře i v atmosféře, s plošnými sopečnými výlevy bazaltů nebo s reorganizací tektonických desek.

TIP: Světadíly míří ke gigantické srážce: Kdy vznikne nový superkontinent?

Z periodové analýzy výskytu devíti desítek geologických událostí za uplynulých 260 milionů roků se zdá, že globální geologické změny neprobíhají zcela nahodile, ale opakují se v rozmezí 26–36 milionů let. Jasnou odpověď na otázku, jaké mechanismy popsaný cyklus řídí, nemáme. Roli mohou hrát dynamické pochody v nitru planety, cykly v její oběžné dráze nebo součinnost obou zmíněných efektů.

Dávní Mayové vybudovali ve Střední Americe pozoruhodnou civilizaci. V první polovině 16. století ji ale vyvrátili Španělé, kteří často záměrně likvidovali památky mayské kultury. I to je jeden z důvodů, proč o nich víme ještě mnohem méně, než například o antických kulturách v oblasti Středozemního moře.

Mezinárodní tým archeologů nedávno zkoumal pozůstatky tří Mayů, jejichž kostry byly nalezeny během vykopávek ve významném mayském městě Mayapánu v dnešním Mexiku. Tito lidé byli pohřbeni v posledním, čili pozdním poklasickém období mayské civilizace. Již dříve bylo zjištěno, že jde o vysoce postaveného muže, zřejmě válečníka, vysoce postavenou ženu a méně urozenou ženu.

Zdatná lučištnice

Muž i žena z elitní vrstvy byli nalezeni v poloze tváří k zemi. Rovněž byli podle všeho zasaženi šípy. U muže badatelé objevili obsidiánový hrot šípu, který vězel v hrudním koši, žena měla v rameni hrot šípu z rohovce. Vědci se domnívají, že tato vysoce postavená žena mohla zkušenou válečnicí.

Nejde přitom jen o hrot šípu v jejím rameni. Zásah šípem ještě nedělá z člověka válečníka. Válčení Mayů bylo do značné míry omezené na vysoce postavené bojovníky. Laura Wilsonová z Australské národní univerzity a Univerzity Nového Jižního Walesu detailně analyzovala biomechaniku kostí rukou u zmíněných tří koster, což mělo prozradit, jak byly jejich ruce namáhané.

TIP: Vikingské bojovnice: Mýtus, nebo realita?

Podle doposud nepublikovaných výsledků by vysoce postavená žena s hrotem šípu v rameni mohla být zdatnou lučištnicí, jejíž schopnosti se mohly rovnat  mužským válečníkům. Jde samozřejmě o spekulativní tvrzení, nicméně vědci pro ně mají podpůrné argumenty. Srovnání pažních kostí muže a žen ukázalo, že kosti pohřbené privilegované ženy byly na podobné úrovni, jako kosti pohřbeného muže. Pažní kost prosté ženy byla podle vědců slabší. Při testu simulujícího zatížení, které vzniká při vrhu oštěpem, naopak vykazovaly kosti prosté ženy podobnosti s mužskými kostmi. Podle vědců je tak možné, že privilegovaná žena mohla mít zkušenosti s válčením. 

V říjnu 2021 zamířila do vesmíru americká sonda Lucy, jejímž primárním cílem je výzkum Jupiterových trojánů. První setkání s těmito planetkami, které kopírují oběžnou dráhu Jupiteru, je naplánováno na rok 2027 a o dva roky dříve se má sonda přiblížit k planetce (52246) Donaldjohanson, nacházející se v Hlavním pásu planetek v oblasti mezi drahami Marsu a Jupiteru.

TIP: Unikátní mise Lucy: Cílem jsou planetky, které doprovází Jupiter

Tým, který má misi na starosti nyní oznámil rozšíření původního plánu – sonda se na své pouti přiblíží ke zhruba 700 metrů velké planetce označované jako (152830) 1999 VD57. Původně měla Lucy tento objekt minout ve vzdálenosti více než 60 tisíc kilometrů, operátoři ale naplánovali na letošní květen drobný korekční manévr, díky kterému se Lucy k planetce přiblíží na vzdálenost pouhých 450 kilometrů. K setkání Lucy a planetky 1999 VD57 by mělo dojít 1. listopadu 2023. Pro sondu i operátory půjde o generální zkoušku vědeckých systémů.