Životní pouť budoucí rakouské císařovny započala na Štědrý den roku 1837 v bavorském Mnichově. Rodinné poměry, do nichž se malá Alžběta narodila, měly k ideálu daleko. Rodiče si nerozuměly. Zatímco otec, vévoda Maxmilián Josef z Wittelsbachu byl dobrodruh, cestovatel, bonviván a vyhlášený proutník, matka Ludovika, dcera bavorského krále, se vyznačovala usedlou a skromnou povahou. Mezi životní cíle, které si vytkla, patřilo i zajištění „dobrých“ sňatků pro svých osm dětí. A v tomto ohledu jistě slavila úspěch, jejími zeti se stali třeba sicilský král František II. (1836–1894), kníže Maxmilián Thurn-Taxis (1831–1867), vévoda Ferdinand Orleánský (1844–1910) či princ Ludvík Bourbonsko-Sicilský (1838–1886). Její největší úlovek však nakonec pocházel z metropole na Dunaji. 

Překvapivé zásnuby

V rámci své sňatkové politiky udržovala vévodkyně Ludovika čilou korespondenci i se svou sestrou Žofií, provdanou za habsburského arcivévodu Františka. Ten původně neměl nárok na trůn, když však revoluční události roku 1848 semlely jeho mentálně zaostalého bratra Ferdinanda Dobrotivého, podařilo se mu císařskou korunu získat pro svého syna Františka Josefa. A právě na toho měla bavorská dohazovačka políčeno. Obě sestry dohodly setkání mladého Habsburka s Ludovičinou dcerou Helenou v lázních Bad Ischl, kde mělo také dojít k případné dohodě o sňatku a zásnubám. 

Celá záležitost se však vyvinula poněkud jiným směrem, než Ludovika s Žofií plánovaly. Kromě Heleny totiž matka do Ischlu vzala i svou mladší dceru Alžbětu přezdívanou Sissi. A k určitému rozladění obou matek se rakouský císař okamžitě zamiloval právě do ní.

Po majestátním plese, na kterém ji několikrát vyzval k tanci a jasně dával najevo svoji náklonost, hned druhý den zamířil do hotelu, kde Alžbětina rodina bydlela, a bez okolků požádal o její ruku. Také Sissi podle všeho urozený nápadník učaroval: „Kdo by mohl nemilovat takového muže,“ poznamenala prý na adresu svého nastávajícího. Na slavnostní mši v místním kostele oslavily obě rodiny zasnoubení a Vídeň se začala chystat na majestátní svatbu nevídaných rozměrů.

Stíny v ráji

Přes prvotní všeobecné nadšení se již záhy začínaly ukazovat první náznaky budoucích problémů. Zatímco Sissi byla z domova zvyklá na uvolněnou atmosféru spojenou s ležérním stylem jednání, vídeňský dvůr se řídil přísným protokolem, jehož dodržování se striktně vyžadovalo ode všech. Jeden z prvních projevů nesouladu představoval požadavek Františkovy matky Žofie, aby budoucí císařovna zásadním způsobem změnila šatník. Alžbětin otec musel sáhnout hluboko do kapsy a mnichovské krejčovské salony okamžitě zachvátilo hektické úsilí při výrobě honosných rouch, která by snesla i přísná měřítka vídeňských dvořanů. 

Také samotná svatba se nesla ve znamení smíšených pocitů. Nastávající ženich projevoval ze své nevěsty patřičné nadšení a jejímu průvodu vyrazil naproti do Lince, odkud mladý pár převážela po Dunaji luxusní loď Franz Joseph. Všechno pohodlí však bylo vykoupeno množstvím povinností, které na budoucí císařovnu ve Vídni čekaly. Jen první den musela Sissi absolvovat sérii setkání a audiencí se stovkami dvořanů, po kterých se vyčerpaná a se slzami na tváři zhroutila do postele. Doboví pozorovatelé triumfálního vjezdu panovnice do Hofburgu si všimli, že přes všechnu pompéznost působí Alžběta vyčerpaně a smutně. 

Svatební obřad sloužil 24. dubna 1854 biskup Joseph Rauscher v kostele svatého Augustina. Ale svatební noc se příliš nevydařila, císařovna byla naprosto vyčerpaná a František Josef se gentlemansky rozhodl ušetřit ji novomanželských povinností. „Vždyť já ho mám tak ráda! Proč není třeba krejčí...,“ povzdechla si údajně Sissi.

Peklo s tchyní 

Jako jedna z hlavních protivnic mladé císařovny se ukázala matka Františka Josefa (a její teta) Žofie. Stárnoucí arcivévodkyně měla jasné představy o tom, jak by měla manželka jejího syna a první dáma říše fungovat, a nezdráhala se uvádět je ve skutek. Již během svatebních oslav si neodpustila několik poznámek na adresu Alžbětiny slabosti a „provinčního chování“. Ještě hůře se však chovala v průběhu líbánek na zámku Laxenburg – ostatně toto místo vybrala právě Žofie, která zde s mladým párem trávila většinu času.

Císař se nevzdal panovnických povinností ani v této době a každé ráno odjížděl do Vídně, takže jeho žena zůstávala osamocená vystavena své tchyni. Pozdější Sissina dvorní dáma Marie Festeticsová zaznamenala slova mladé císařovny: „Cítila jsem se tak opuštěná, tak sama. Císař zde přes den nemohl být, vždy časně ráno odjížděl do Vídně. V šest hodin se vracel na večeři. Až do té chvíle jsem byla stále sama a obávala jsem se okamžiku, kdy vstoupí arcivévodkyně Žofie. Neboť přicházela pravidelně, aby hodinu za hodinou slídila, co dělám. A všechno, co jsem dělala, bylo špatně. Smýšlela nepříznivě o každém, koho jsem milovala. Věděla všechno, neboť neustále špiclovala. Celý dům se jí bál tak, že se před ní všichni třásli a přirozeně jí také všechno donesli. Ze sebemenší hlouposti se tak stávala státní záležitost.“ 

Vztahy obou žen se ještě zhoršily po narození prvního dítěte, dcerky Žofie – do výběru jména nesměla Sissi mluvit. Nemluvňátko bylo matce téměř okamžitě odebráno a přemístěno do dětského pokoje, který měl daleko blíže k apartmá babičky než tomu rodičovskému. Sama císařovna také nesměla dceru navštěvoval bez předchozího svolení tchyně. Stejný osud pak čekal i druhé dítě, dceru Gizelu narozenou v roce 1856.

Ve službách státu

Císařovnina proslulá krása a vlídnost se pro vnitřními spory zmítanou monarchii ukázala důležitým kapitálem. Již během první velké cesty po Korutansku a Štýrsku z roku 1856 se ukázalo, že přítomnost Sissi pomáhá tlumit spory a v běžném lidu vyvolává nefalšované nadšení. Dvůr pak přímo doporučil Františku Josefovi, aby svou sličnou choť vzal na svou cestu po italských provinciích následujícího roku. Zde však již situace dospěla tak daleko, že nepomohla ani přítomnost císařovny. Milánská aristokracie dokonce vyslala směrem k císařskému páru jasnou urážku, když na slavnostní představení v La Scale vyslala za sebe své služebnictvo. Chuť si Alžběta spravila následujícího roku při návštěvě Budapešti, kterou si zamilovala i s jejím obyvatelstvem. Uherští magnáti projevovali krásné císařovně náležitou úctu a maximálně se snažili vyjít vstříc jejím potřebám. 

Cesty po monarchii ale znamenaly příležitost i pro mladou Sissi, jednalo se totiž o jednu z mála možností, uniknout zpod dohledu tchyně. Navíc společný čas s manželem jí umožňoval vyvíjet na něj nátlak ve prospěch svých přání. Díky tomu se jí například podařilo získat zpět do své péče obě dcery. Změny k lepšímu ale neměly trvat dlouho. 

Útěky z Vídně

Konec 50. let přinesl císařovně hned několik těžkých ran. První přišla v závěru návštěvy Uher, kam vzala i dvě své dcerky. Starší Žofie zde onemocněla tyfem a zemřela. O rok později se páru narodil následník trůnu, syn Rudolf. Jakkoliv šlo o radostnou událost, těhotenství císařovnu velmi vyčerpalo a zhoršilo její zdravotní stav. Unavená a nemocná Sissi již nedokázala čelit cílevědomé tchyni a ta se tak opět ujala kontroly nad jejími dětmi. V roce 1859 pak monarchie utrpěla těžkou vojenskou porážku v Itálii, jejíž tragičnost ještě podtrhoval fakt, že František Josef se sám postavil do čela svých vojsk. Císař upadl do depresí a ztratil zájem o řešení jakýchkoliv rodinných sporů. 

Fyzické i psychické problémy nakonec Alžběta vyřešila roku 1860 zdravotní cestou na daleký ostrov Madeira, kde přebývala dlouhých šest měsíců. Korespondence mezi ní a manželem naznačuje odtažitost a chladnost. Ani po návratu z takto dlouhé dovolené se tak situace příliš nezlepšila. Sissi propadla těžkým depresím, trpěla nechutenstvím a na těle se jí začaly objevovat otoky z hladu.

Dvorní lékaři projevili vážné obavy o její život a doporučili další zdravotní dovolenou. Tentokrát císařovna zamířila na Korfu, později pak do lázní Kissingen, kde jí společnost dělal i její otec Maxmilián. Do Vídně se nakonec vrátila až v polovině roku 1862. Císařovna se uzdravila, okolí si však všimlo zásadních změn, její rysy ztvrdly, objevilo se nevídané sebevědomí, ale začala mizet i dříve tolik obdivovaná vlídnost.

Uherskou královnou

Vrchol panovnické kariéry na císařovnu teprve čekal. Po porážce od Pruska v roce 1866 se situace v monarchii ukázala neudržitelnou. Stále hlasitější uherské požadavky už nešlo přehlížet, a císař se proto musel uvolit k ústupku z největších. Staletá říše se rozdělila ve dví, přičemž její dvě části – Rakousko a Uhry – oficiálně spojovalo jen několik ministerstev, armáda, a právě osoba panovníka. Začalo se hovořit o c. a k. monarchii, přičemž c odkazovalo na císařskou hodnost, kdežto k na titul krále uherského.

Aby tuto změnu posvětil, přicestoval František Josef i s manželkou do Budína na slavnostní korunovaci. Sissi ve svém oblíbeném městě zazářila. V nádherných šatech se radostně účastnila nejrůznějších formálních i neformálních slavností a záhy se stala nejoblíbenější ženou v Uhrách. Pobyt ve východní části říše také pomohl oživit dřívější manželskou vášeň a nová královna brzy otěhotněla (i když zlé jazyky šeptaly, že skutečným otcem dítěte byl uherský magnát hrabě Gyula Andrássy, dnes se to zdá vysoce nepravděpodobné). K pobouření Vídně pak Alžběta odjela porodit dítě do Budína, dcerka Marie Valerie se pak i dle jejích vlastních slov stala jejím oblíbeným potomkem.

Nešťastné manželství

Vztah císaře a jeho ženy však stále více poznamenávala rostoucí krize. Zatímco Františka Josefa vázaly ve Vídni povinnosti a starosti o stále se zhoršující situaci monarchie, Sissi trávila pořád více času na cestách, ať již v Uhrách, či v jiných koutech Evropy. Zvláště si pak zamilovala Anglii, kde se s radostí oddávala svému jezdeckému hobby. Setkání manželů se stále více omezovala na oficiální společné večeře spojené s výměnou zdvořilostí. Stejně jako císařovna se i císař stále více uzavíral do sebe, a pokud netrávil čas prací, hledal útěchu v náručí milenek či přítelkyň. Nejpozději od roku 1875 měl vztah s Annou Nahowskou (1860–1931), ze kterého snad dokonce mělo vzejít několik dětí. Od roku 1887 pak udržoval „přátelský vztah“ s herečkou Kateřinou Schrattovou (1853–1940). 

Poslední hřebíček do rakve umírajícímu vztahu zarazila sebevražda korunního prince Rudolfa. Tento vnitřně nestabilní potomek musel od mládí procházet tvrdou vojenskou výchovou a zoufale trpěl nedostatkem citových projevů ze strany kteréhokoliv z rodičů. Poté, co se nakazil pohlavní nemocí, se navíc přidaly zdravotní problémy a deprese. Poté, co se se svou o mnoho let mladší milenkou roku 1889 zastřelil, obvinil dvůr ze „zanedbání výchovy“ právě Sissi. Stárnoucí císařovna se již ve Vídni netěšila náklonosti nikoho a zbytek života měla strávit na cestách po světě.

Konec tragédie

Aktivity závěrečného dějství Alžbětina života již svědčí o značné psychické nevyrovnanosti. Přes výhrady manžela si například nechala na Korfu zhotovit honosnou vilu nazvanou Achilleion dle antického hrdiny Achilla. Výstřední stavba měla připomínat antický chrám, sochy i nábytek vyráběli na zakázku vybraní italští řemeslníci. Ceny se šplhaly do nebes. Již krátce po dokončení však Sissi prohlásila, že se na Korfu necítí dobře, a Achilleion nabídla k prodeji (tomu nakonec František Josef zabránil).

Ostrov opustila a pod různými pseudonymy cestovala po hotelech Evropy. Tento životní styl ji však stále více vyčerpával po fyzické i psychické stránce, a nakonec již byla schopna pouze krátkých procházek. V roce 1898 se s císařem naposledy setkala v Bad Ischlu, kde se před více než čtyřiceti lety seznámili. Z její krásy stejně jako z celého vztahu v té době již zbylo jen torzo.

TIP: Koho si krásná Sissi pustila k tělu? Překvapivě dámy z Uher a nižší šlechtu 

Poslední Alžbětina cesta zamířila k Ženevskému jezeru. „Je to moje oblíbené místo, protože se zde úplně ztrácím v kosmopolitním davu, a to mi dodává iluzi skutečného žití,“ poznamenala si ponuře císařovna. Právě na tomto místě ji dostihla její Nemesis. Dne 10. září 1898 ji na lodi směřující do Montreux anarchista Luigi Lucheni probodl pilníkem. Šedesátiletá Sissi zemřela krátce poté, co se ji podařilo dopravit zpátky na hotel. 

Odchod císařovny Františka Josefa zcela zdrtil. „Nevíte, jak jsem tu ženu miloval,“ řekl prý mocnář kurýrovi, který mu zprávu přinesl. Byl také jedním z mála lidí, kteří pro nepříliš oblíbenou Sissi ve Vídni skutečně truchlili. 

Starší Diův bratr Poseidón byl podle řecké mytologie divoký, vášnivý a nevyzpytatelný bůh moře a vodního živlu. Antičtí Řekové, kteří byli s mořem těsně spjatí, se proto často se snažili získat Poseidonovu přízeň. Jak ale ukazuje výzkum archeologů, ne vždy to fungovalo. Archeologové nedávno v Řecku objevili dlouho ztracenou Poseidónovu svatyni, kterou pravděpodobně zničily běsnící vlny tsunami.

Mezinárodní tým archeologů objevil pozůstatky chrámu u malé řecké vesnice Samiko na pobřeží Jónského moře. Dnes zapadlý kout Kiparisijského zálivu býval v antice rušným a významným obchodním střediskem. O chrámu zasvěcenému bohu moří se ve svém díle zmiňuje už antický filozof, historik a geograf Strabón, který působil na přelomu letopočtu. Až doposud ale byla poloha Poseidónova chrámu neznámá.

Nevyslyšené prosby

„Místo, kde byl tento chrám nalezen, odpovídá detailům, které popisuje Strabón ve svých spisech,“ potvrzuje Birgitta Ederz z Rakouského archeologického institutu. Archeologové se domnívají, že místo pro vybudování Poseidónova chrámu mohlo být zvoleno právě proto, že šlo o oblast, která byla opakovaně zasahována vlnami tsunami jak v prehistorickém, tak historickém období, naposledy v 6. a 14. století našeho letopočtu. Zřejmě šlo o pokus ukonejšit věčnou mrzutost a zlobu boha, který měl přímo „v popisu práce“ nejen moře, ale také zemětřesení a záplavy.

TIP: Potápěči potvrdili, že ztracené římské město pohltila kolosální vlna tsunami

Dosavadní zjištění vědců paradoxně naznačují, že Poseidón prosby antických Řeků na tomto místě nejspíš nevyslyšel a dokonce i samotný Poseidónův chrám se stal obětí ničivé vlny tsunami. Přesné určení doby, kdy k této události mělo dojít, ale zatím známé není.

Pravidelná strava je důležitou součástí zdravé výživy a zdá se, že podobný přístup mají i některé supermasivní černé díry. Mezinárodní tým odborníků, které vedl Zhu Liu z německého Institutu Maxe Plancka pro mimozemskou fyziku, objevil dva případy, kdy se supermasivní černá díra opakovaně krmí na stejně hvězdě. 

Jde o události typu TDE (podle anglického Tidal Disruption Event), zvané též „špagetifikace hvězdy,“ čili pohlcování hvězd supermasivní černou dírou, které se projevují jako specifické výtrysky záření. Občas je pozorujeme v okolním vesmíru a bývají zdrojem zajímavých poznatků. Obvykle jde ale o jednorázovou záležitost, kdy dojde k pozření celé hvězdy či její podstatné části a tím celá událost končí.

Opakovaná destrukce

Astrofyzik Liu zaznamenal dva případy, kdy podle všeho došlo k opakované „konzumaci“ hmoty ze stejné hvězdy, která z nějakého důvodu nebyla zničena hned napoprvé. První z nich je událost s označením eRASSt J045650.3–203750, která se odehrála ve vzdálenosti téměř 900 milionů světelných let. Z názvu je patrné, že za objevem stojí kosmická rentgenová observatoř eROSITA.  

Vědci zjistili, že popsaná událost TDE se opakuje každých 233 dní, což zřejmě značí, že jde o dobu oběhu nešťastné hvězdy kolem supermasivní černé díry. Pokaždé, když se hvězda dostane nejblíže, černá díra z ní vytrhne další kus hmoty.

TIP: Astronomové nevědí, proč si černá díra „říhla“ roky po pozření hvězdy

Druhou z opakovaných událostí TDE je AT2018fyk, objevená teleskopy automatizované sítě All Sky Automated Survey for SuperNovae (ASAS-SN). V tomto případě se drama odehrává ve vzdálenosti miliardy světelných let. Supermasivní černá díra vytrhává hmotu drásané hvězdy každých 1 200 dní. Vědci hodlají obě opakované události TDE sledovat i v budoucnu, pokud tedy dotyčné hvězdy nebyly při svém posledním přiblížení k černé díře zničeny.

Na zelené lístky vřesu se snáší studený déšť. Přes úzký mostek v mělké roklince mezi kopci Skotské vysočiny přesto do pustiny sveřepě šlape patnáctka odhodlaných. Míří za soby.

Pamlsky z palíren

Za drátěným plotem se tlačí asi padesátka sobů. Už nás netrpělivě vyhlížejí. Dobře vědí proč: Náš průvodce Jeff nese dva papírové pytle s peletami z ječmene, respektive jeho zbytků z palíren whisky v okolí. „Pohybujte se pomalu, nesnažte se dělat nic, co by se sobům nemuselo líbit. Třeba sahat jim na parohy. Ty jsou teď, když je ještě kryje líčí, hodně citlivé,“ varuje Jeff, když vidí, že se většina lidí sápe přes plot právě na paroží. „Kontakt s lidmi nevyhledávají a teď nás tolerují jen proto, že máme krmení. Jakmile dojde, půjdou si po svém,“ prorokuje. 

Pak rychle otvírá bránu a vyráží po chodníčku nad blaty. Následuje jej pár lidí, které ale rychle předbíhají ti nejpohotovější sobi. Ze zvlněných svahů prostě vyskočí na lávku širokou asi půl metru a štrádují si to za Jeffem do kopce. Ten míří svižně vpřed a křičí na poslední, aby za sebou pořádně zavřeli. Útěky z ohrady tu nemůžou potřebovat, chov zhruba 150 sobů polárních (Rangifer tarandus) je přísně koordinovaný. Množí se jen zvířata, která určí management Cairngorm Reindeer Centre, jemuž všichni sobi patří. „Musíme bránit příbuzenskému křížení,“ doplňuje bioložka Fiona Smith, která v centru působí. Poměr pohlaví udržují na poměru 1:1. 

Klapající šlachy a sobí strkanice

Pokračujeme dál, sobi s námi drží krok. V řadě za sebou jde člověk, sob, dva lidi, tři sobi, člověk… Další paroháči klopýtají vřesem okolo chodníčku. Při chůzi jejich nohy hlasitě klapou, ale nejsou to údery kopyt o podklad. „Ten zvuk vydává šlacha v jejich zadních nohách. Při každém pohybu klouže a lupe,“ vysvětluje Jeff. „Podle řady vědců je to také chytrý způsob udržování kontaktu. Na rozdíl třeba od hlasitého bučení nestojí žádnou energii navíc. Když jsou sobi v nepřehledném terénu, nemusí se vzájemně na pár metrů vůbec vidět, většinou se ale slyší právě díky klapání šlach,“ doplňuje náš průvodce.

Náhle seskakuje z lávky a vybíhá od ní dál do vřesu. „Pojďte za mnou,“ volá, když se desítky sobů srocují kolem něj, strkají se vzájemně, strkají do něj a dožadují se krmení. Několik plných hrstí rozhodí Jeff kolem sebe na větší kupky, k nimž se zvířata hned vrhnou. Někteří lidé zaječí vzrušením a ihned seskakují z lávky. Většina z nich se ve vycházkových teniskách boří po kotníky do blátivé vody, z nebe nás skrápí provázky deště. 

Zdá se ale, že voda nikomu nevadí. Jeff rozdává jednomu účastníkovi za druhým hrstky krmení. Než odstoupí, většinou už je poblíž některý ze sobů a chutě se vrhá k zaskočenému návštěvníkovi. Rychle sežere drť z dlaní a očichává, jestli přece jen mezi prsty nezůstal kousíček něčeho dobrého.

Historie přesahující půl století

Hned je jasné, že kdo zaváhá, nežere. Silnější kusy odhánějí ty méně důrazné. Strkají i do lidí, leckdo padá na zadek do bláta. Všichni se smějí. Když krmení dojde, sobi s námi ještě chvíli zůstávají. Očichávají prázdné pytle, hledají v dlaních. Pak pomalu odcházejí do kopců. „Proč je nenecháte se samicemi?“ ptá se Japonka Akiko. „Nemáme neomezeně prostoru a nechceme, aby se bez kontroly množili,“ odvětí Jeff. Každý sob, který se v Cairngorm narodí, tady podle něj také zemře. Zvířata ve stádě jsou často vzájemně příbuzná, dovozy nové krve jsou výjimečné.

Bez striktního managementu by se proto chov neobešel, musí se plánovat. „Soby sem vysadili manželé Mikel Utsi a Ethel Lindgren, oblast navštívili během svých líbánek a zcela jí propadli,“ popisuje romantické počátky pokusu Fiona Smith, která má na starosti komunikaci cairngormského parku. „Když jsem se jednoho chladného rána v dubnu 1947 zadíval na Cairngorms od železničního mostu v Aviemoru, hned mi to připomnělo pastviny v Laponsku. Právě taková v podstatě nehostinná krajina je pro soby ideální,“ napsal o svých prvních dojmech Utsi. Nedlouho potom začal pracovat na tom, aby se sen stal skutečností. Velký den přišel 12. dubna 1952, kdy Utsi a jeho tým dovezli soby z Utsiových chovů ve Švédsku.

Dlouhověkost bez predátorů

Úplně na začátku tady bylo jen sedm zvířat a později je ze Švédska doplnila necelá dvacítka dalších sobů. Postupně se zvířata rozmnožovala až do současného 150hlavého stáda, které žije na asi čtyřech tisících hektarů pastvin. K projektu patří ještě návštěvnické centrum nedaleko turistických kempů. Nechybí ani domek Santa Clause a odkazy na rozsáhlé „působení“ sobů v anglosaské vánoční kultuře. V centru jsou i ohrady, kde se vždy několik sobů zdržuje, aby se na ně lidé mohli podívat. Ročně sem zavítá asi 25 000 lidí, za soby se vyráží dvakrát denně.

„Mláďata začneme v pěti měsících trénovat na ohlávku. Tak je později snadno odvedeme k transportéru a můžeme je z hor odvézt právě sem do centra. Po dvou třech týdnech se zase vrátí k zbytku stáda a nahradí je další,“ přibližuje Fiona. Zdá se, že život v péči Cairngorm Reindeer Centre sobům svědčí. Prý se tu dožívají asi 12 až 14 let, což je oproti životu v divočině zhruba dvojnásobek.

„Necháme je žít vlastním životem. Nevíme třeba přesně, kolik krmení ročně spotřebují, protože si vystačí s tím, co roste na svazích,“ objasňuje Fiona. Volně rostoucí stravu doplňují pracovníci centra mixem, který připravují z cukrové řepy, ovčího krmiva, senné sekaniny a právě třeba ječmene z okolních palíren. Podobné dobroty i fakt, že v současnosti na Skotské vysočině nežijí predátoři, kteří by mohli soby ohrozit, jsou zřejmě receptem na dlouhověkost. 

Zasněžená Skotská vysočina 

V pohoří Cairngorms ročně napadne nejvíc sněhu v rámci celých Britských ostrovů a najdete tu pět ze šesti nejvyšších britských hor. Žijí tu bělokuři, sněhule, orli skalní, sovice sněžní nebo endemická křivka skotská. Mezi savci zaujme kočka divoká. Zkrátka Skotsko jako dřív. Proto vysazení sobů bylo a stále je pro některé lidi kontroverzní. 

Odpůrci projektu namítají, že nejde o druh, který by byl ve skotské přírodě původní. To ale pracovníci sobího centra vyvracejí. „Písemné prameny dokládají, že zhruba před osmi stoletími sobi na území Velké Británie žili,“ uvádí Fiona. A skutečně, Sága o orknejských jarlech z období kolem roku 1200, soby zmiňuje. Ve 106. kapitole uvádí, že dávní šlechticové vyjížděli na lovy jelenů a právě sobů do jednoho z nejsevernějších hrabství Caithness.

Národní park Cairngorms

S rozlohou 4 528 kilometrů čtverečních jde o největší národní park Spojeného království. V oblasti neplatí nijak přísná omezení, na řadě míst dochází k zemědělské činnosti, jsou tu města a vesnice a dál se tu rozvíjí turismus. Můžete zde využít několik sjezdovek, nejvýše položenou železnici v Británii a různé kempy.

TIP: Ultrafialové vidění: Takhle vypadá polární svět sobíma očima

Navzdory tomu v parku žije největší populace koček divokých v celé zemi, ve Spojeném království vážně ohrožené veverky obecné, 80 procent britských tetřevů hlušců, tetřívci obecní, orli skalní či orlovci říční. Doplňuje je škála nejohroženějších bezobratlých Skotska, například strakáč březový.

Ruka neznámého vraha přeťala 4. srpna 1306 více než čtyři sta let trvající vládu Přemyslovců v českých zemích. Po smrti krále Václava III. (1305–1306) se objevili hned dva vážní zájemci o trůn. I díky významným intervencím jeho otce, zvolila šlechta králem nejprve Rudolfa Habsburského, který navíc záhy přijal za choť vdovu po Václavu II., Elišku Rejčku. Nedlouhé panování ještě zkomplikovala vzpoura domácí aristokracie, která vypukla již několik měsíců po Habsburkově nástupu k moci. Celou situaci nakonec roku 1307 vyřešila jeho dodnes ne zcela objasněná smrt.

V polovině léta téhož roku se svatováclavské koruny ujal manžel Anny Přemyslovny, Jindřich Korutanský. Ten musel od počátku čelit Habsburkům i odpůrcům z řad domácí šlechty, kterých v průběhu několika let výrazně přibývalo. Nespokojenost s králem nakonec vyústila ve spiknutí a dosazení zcela nového panovníka z rodu Lucemburků. Klíčovou roli v něm měla sehrát další přemyslovská princezna – Eliška. 

Místo kláštera politika

Budoucí česká královna přišla na svět jako páté dítě jedenadvacetiletého krále Václava II. (1283–1305) a jeho ženy Guty Habsburské 20. ledna 1292. Matka zemřela jen pět let po Eliščině narození a dosud mladý král, který spatřil šanci rozšířit svou moc o Polsko, si roku 1300 přivedl novou manželku. Macechou malé princezně se měla stát teprve dvanáctiletá Richenza, později známá jako Eliška Rejčka, dcera polského panovníka Přemysla II. Velkopolského. Obě pozdější rivalky – nevlastní matku i dceru tak od sebe dělily pouze čtyři roky. K rodinné pohodě příliš nepomohl ani požár pražského Hradu roku 1303, který panovnický dvůr vyhnal do domu klenotníka Klimenta poblíž dominikánského kláštera nedaleko Juditina mostu. 

Spekuluje se, že se Eliška původně připravovala na duchovní dráhu. Napovídala by tomu její hluboká zbožnost, vliv výchovy ze strany její tety Kunhuty, abatyše kláštera sv. Jiří i to, že zůstala do poměrně vysokého věku neprovdána. Dějiny jí však připravily jiný osud.

Po předčasné smrti mladičkého krále Václava III. se rozehrála komplikovaná hra o český trůn. Zatímco macecha Eliška Rejčka v prvním momentě vsadila na Habsburského kandidáta, jiná z dcer Václava II. Anna, podporovala svého manžela Jindřicha Korutanského.

Eliška Přemyslovna zprvu podporovala korutanskou stranu, kolem roku 1309 se však její postoj zásadně změnil. „…urozená panna, z rodu královského zrozená, mladá věkem ale dospělá mravy a duchem stará, Eliška, dcera pana Václava, […] začala okem tichého pozorování jasněji chápat, […] že je totiž zcela nemožné, aby mohl nějak v tak silném království zůstat dlouhou dobu onen slabý král, pro něhož panovat znamenalo nedbat,“ informuje nás Zbraslavská kronika. Ve skutečnosti však hlavní roli hrál zřejmě vliv české šlechty a duchovenstva, které se rozhodlo využít princeznu pro státní převrat. 

Lucemburkové na trůně

Spiklenci si dobře uvědomovali, že pro svůj plán budou potřebovat silného spojence. Obrátili se proto na římského krále Jindřicha Lucemburského (1308–1313) s nabídkou české koruny. Ten nabídl českým zástupcům svého čtrnáctiletého syna Jana, který měl nárok na trůn zpečetit sňatkem s poslední svobodnou přemyslovskou princeznou, Eliškou. Ta mezitím musela čelit pokusům Jindřicha Korutanského provdat ji za jistého málo významného míšeňského šlechtice. Nakonec musela uprchnout z Prahy v přestrojení a ukrýt se v Nymburku nad Labem.

V roce 1310 se pak se pak se skvostným doprovodem vydala do Říše vstříc svému novému ženichu. Sňatek Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny se konal 1. září v johanitském klášteře v Heimbachu nedaleko Špýru. Krátce po jeho uzavření vyrazil pár v čele početného vojska do Prahy, ujmout se vlády nad zemí. 

Jindřich Korutanský původně plánoval bránit Prahu, v prosinci 1310 však Eliščini podporovatelé ve městě otevřeli brány a nový král slavnostně vjel do metropole. Korutanec s manželkou se ještě nějaký čas drželi v troskách pražského hradu, později jim ale bylo umožněno uprchnout ze země. Eliška svou sestru Annu již nikdy nespatřila. 

V únoru následujícího roku se konala slavnostní korunovace a vláda Lucemburků mohla oficiálně začít. Pro Elišku šlo zprvu o šťastné období, neboť mladý vladař dosud sbíral zkušenosti a ona si tak u dvora udržela značný vliv. Radostný čas ještě podtrhlo narození dcery Markéty v roce 1313.

Konec idyly

Už necelé dva měsíce po narození prvního potomka přišla do Prahy zlá zpráva. Janův otec Jindřich VII. zahynul v Itálii při cestě za císařským titulem. Mladého krále nyní čekal vstup do evropské politiky, kde se měl podílet na volbě nového římského panovníka. Odjel tedy ze země a od té doby už zde mnoho času nestrávil. Na politickém kolbišti obstál, protože za podporu jednoho z kandidátů, Ludvíka Bavora (1314–1347), proti Habsburkům si vymohl značná privilegia. Vládu v zemi však zanedbával a skutečnou moc tak uchvátily intrikující frakce domácích aristokratů, takzvané šlechtické kotérie. 

V čele první z nich stál bohatý a vlivný Jindřich z Lipé, jehož milenkou se stala již dvojnásobná vdova Eliška Rejčka. O vlivu a moci šlechtice svědčí už to, že si mohl dovolit otevřený poměr s někdejší manželkou dvou českých králů. Sama Rejčka pak držela po manželích bohaté dědictví včetně několika věnných měst v čele s Hradcem Králové. Druhou kotérii, k níž se hlásila i královna Eliška, vedl její věrný podporovatel Vilém Zajíc z Valdeka. Tomu se s královninou pomocí podařilo vymoci na králi svolení k zatčení Jindřicha z Lipé, kterého před Janem křivě obvinili ze zrádných úmyslů. Tato intrika však vedla k vzedmutí odporu mocného rodu z Lipé a jeho příznivců a země se ocitla na pokraji občanské války. 

Králův hněv

Obtížnou situaci se podařilo zažehnat až díky pomoci Janových zahraničních spojenců v čele s jeho strýcem trevírským arcibiskupem Balduinem Lucemburským a mohučským arcibiskupem Petrem z Aspeltu. Ti přitáhli do Čech na čele vojska a obnovili královu autoritu. Druhého jmenovaného pak Jan jmenoval správcem země pro dobu své nepřítomnosti. 

Triumf nad odpůrci dodal královně Elišce sebevědomí a ta se začala vměšovat do vlády ještě aktivněji než dříve. Zcela otevřeně přitom podporovala stranu Viléma Zajíce z Valdeka, kterému dokonce svěřila výchovu nově narozeného následníka trůnu Václava (pozdějšího krále Karla IV.). Nespokojenost na straně Jindřicha z Lipé stále narůstala a když v roce 1317 opustil správce Petr z Aspeltu znechuceně zemi, vypověděl šlechtic královně poslušnost. Tentokrát se však poučil z předchozí zkušenosti a získal na svou stranu podporu Habsburků. Králi se tentokrát nepodařilo situaci zvládnout jako v předchozím případě a byl donucen k vyjednávání. Smlouvou z Domažlic musel české šlechtě přislíbit rozsáhlé ústupky a z nešťastné situace, celkem právem, obvinil manželku. Vztah mezi Janem a Eliškou se nyní pohyboval na ostří nože. 

Krize graduje

Brzy však mělo být ještě hůř. Nejprve v dubnu 1320 zemřel druhý syn Přemysl Otakar. Poté král uvěřil pomluvám šířeným stoupenci Jindřicha z Lipé, že se Eliška chystá Jana sesadit a pomocí svých podporovatelů dosadit na trůn svého syna Václava. Rozlícený panovník překvapil svou manželku na hradu Lokti, kde zrovna s dětmi pobývala, obsadil jej vojáky a královně vyčetl všechny skutečné i domnělé chyby, jichž se měla dopustit. František Palacký popsal dramatickou scénu slovy: „Král, prudkým hněvem uchvácen, přichvátal tudíž se zástupem branných do Lokte, kdež královna s dítkami svými bydlila. Do hradu vstoupiv, kázal hned, aby posádka tamější opustila místa svá na věžích a zdích, postoupila jich lidem nově od něj přivedeným, a když oni, zaraženi rozkazem tak nenadálým, octli se v rozpacích, kázal hned stříleti do nich jako do nepřátel.“

Temperamentní Eliška zareagovala podrážděně a dramatická manželská hádka skončila jejím uraženým odjezdem do Mělníka. Jan za ní následně poslal její dcery, syna Václava však raději dal odvézt na výchovu příbuzným ve Francii. 

Eliška se však ještě nevzdala a spolu s Vilémem Zajícem z Valdeka a na podnět nespokojeného pražského patriciátu obsadila Prahu. Jan však nechal proti vzbouřené manželce sehnal zemskou hotovost a po obsazení Hradu a Menšího města pražského (dnešní Malá Strana) neměli královna s Vilémem šanci na úspěch. 

Život v ústraní

Konflikt manželského páru a Eliščina porážka vedl ke královnině ústupu do pozadí. Její politické ambice definitivně zkrachovaly a zemi ovládla klika okolo Jindřicha z Lipé a Elišky Rejčky. Ke krátkému sblížení obou manželů ještě nakrátko došlo v letech 1321–1322, kdy se Jan zotavoval po zranění z rytířského turnaje. Z tohoto krátkého období vzešel další syn Jan Jindřich a dvojčata Anna a Eliška.

TIP: Lvice a Rytíř: Proč zkrachoval vztah Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského?

Po dalších neshodách a sporech musela královna dokonce načas uprchnout do Bavorska k dceři Markétě. Do Čech se vrátila až v roce 1325. Šlo však již jen o stín někdejší sebevědomé panovnice. Strana jejích příznivců se rozpadla, manžel o ni nejevil zájem a Elišce tak nezbylo než věnovat čas a energii především duchovním záležitostem. Významně se zasloužila o dostavbu Zbraslavského kláštera, věnovala se sbírkám ostatků svatých a usilovala o svatořečení své příbuzné Anežky České. 

Pozapomenutá královna zemřela 28. září 1330 v ústraní, v domě biskupa Jana Volka. Její ostatky byly pohřbeny v nekropoli ve Zbraslavském klášteře vedle jejího otce Václava II., bratra Václava III. a budoucího vnuka Václava IV.

Zatímco vše okolo nás, co fotografujeme, můžeme spojit s vlastní smyslovou zkušeností, u vesmíru to možné není. Propastné vzdálenosti činí z drtivé většiny objektů na noční obloze něco nedosažitelného. Automaticky se spouští fantazie a z kosmu se stává prostředí pro inspiraci v umělecké rovině. Na druhou stranu je tu pochopitelně věda, jež se nám z dostupných dat zachycených detektory v nejrůznějších oborech spektra snaží poskytnout alespoň základní představu, co se v našem kosmickém okolí nachází a děje. Jenomže jak rozlišit, který snímek podává informace o fyzikální skutečnosti?

Barevný kámen úrazu

První „kámen úrazu“, na který fotograf noční oblohy narazí, představují barvy – konkrétněji rozdíl mezi spektrální citlivostí oka a čipu fotoaparátu v nočním prostředí. Sítnici, na niž dopadá světlo, pokrývají dva typy světločivných buněk, tzv. fotoreceptorů. Ve dne oko využívá čípky citlivé na barvy: Ve zdravém orgánu je jich přibližně sedm milionů a složitou řadou fotochemických reakcí nám umožňují vnímat spektrum viditelného světla v oblasti vlnových délek zhruba mezi 380 a 750 nanometry, přičemž nejcitlivější jsme na hodnoty okolo 550 nm odpovídající zelenožluté barvě. 

Při nižším osvětlení a později ve tmě se oko musí adaptovat, a to pomocí vyšší koncentrace tzv. rodopsinu a aktivace citlivějších tyčinek. Ve zdravém oku se jich nachází přibližně 130 milionů, tj. zhruba dvacetkrát víc než čípků, nejsou však citlivé na barvy. Jejich maximální citlivost se přitom ve spektru posouvá blíž k zelené, okolo 505 nm, takže objekty svítící v dané barvě vidíme v noci nejjasněji, ovšem bez barevného odstínu. V barvách za tmy vnímáme pouze kontrastně jasné a ostré zdroje světla jako lampy, osvětlení v oknech, reflektory aut apod. – na rozdíl od mlhavých a slabých objektů v podobě mlhovin, Mléčné dráhy či vzácné noční duhy.

Oko versus fotoaparát

Oproti tomu výstup z digitálního senzoru (CCD čip) v prakticky jakémkoliv typu digitálního fotoaparátu se generuje tak, aby byl reprezentován v barvách zhruba odpovídajících vnímání lidského oka ve dne, což se řeší zpravidla umístěním filtru s patřičnou barevnou propustností před senzor. Oproti oku bude ovšem spektrální citlivost fotoaparátu pochopitelně stejná ve dne i v noci. Noční snímek tedy bude barevný a barvy budou odpovídat právě té spektrální citlivosti, jakou aparátu určil jeho výrobce.

Z neznalosti zmíněného faktu mimochodem vyplývá drtivá většina neoprávněné kritiky noční fotografie od laické veřejnosti. Slova „takhle to přece nevypadá“ nebo „je to fotomontáž, takhle to není vidět“ totiž neberou v potaz základní pravidlo jakéhokoliv argumentování, a sice nastavení počátečních podmínek. U digitální fotografie jde o vlastnosti fotoaparátu (spektrální citlivost), nikoliv o citlivost oka. A zatímco výsledky z focení při běžné denní míře světla, v němž je oko ještě citlivé na barvy, se vesměs shodují s naší vizuální zkušeností, u noční fotografie už tomu tak být nemůže. Pro správnou reprezentaci barev se proto musíme spolehnout na vědu.

Korektnost existuje!

Běžný fotoaparát má přibližně stejnou barevnou citlivost jako lidské oko: Největší je kolem zelenožluté barvy, čemuž napomáhá UV/IR filtr umístěný před senzorem, a u většiny digitálních zrcadlovek také tzv. Bayerův filtr. Jeho konfigurace – dvě políčka s propustností v zelené barvě na dvě v červené a modré – zajišťuje větší propustnost v zelené části spektra. Vnitřní konfigurace pak finálně reprezentuje zastoupení barev tak, aby maximálně odpovídaly spektrální citlivosti oka.

TIP: Technologie přírody: Jaké je vlastně rozlišení lidského oka?

Astrofotografové si navíc nechávají aparáty ještě speciálně upravit. Vědí totiž, že i kdybychom měli oči na barvy citlivé stejně ve dne jako v noci, některé objekty bychom nepozorovali v plné záři. Právě citlivost zejména v zelenožluté oblasti omezuje i klasické aparáty v zachycování některých specifických září z vesmíru. Nejznámější je tzv. emise H-alfa zářícího vodíku o vlnové délce 656,3 nm (červenofialová), v níž svítí velká část rozsáhlých oblastí mezihvězdné látky. Aby tedy byly snímky barevnější, ne však uměle „přibarvené“, vyměňují fotografové standardní IR/UV filtr za nějaký s větší propustností v červené i modré části spektra. 

Jde zásah do fyzikální korektnosti snímků? Odpověď zní „ne“. Realita je totiž daná detektorem a jeho vlastnostmi, nikoliv naším dojmem. Například i různí živočichové mají různě citlivý zrak. Skutečnost definovaná jejich očima se proto od té naší výrazně liší. Ani barevné snímky noční oblohy pořízené modifikovaným fotoaparátem tudíž nejsou nereálné, ale odpovídají fyzikální a technické realitě přístroje. 

Citlivé úpravy

Problém tedy nastává až při zpracování. Krajinářská astrofotografie se proto snaží pracovat právě s tím, na co a v jaké míře je použitý aparát v noci citlivý, a reprezentovat barvy jevů i objektů noční oblohy korektně. Už zaznělo, že se na nebi běžně setkáváme s červenofialovou emisí zářícího vodíku, ale mohli bychom pokračovat dál. Je například známo, že vzduch sám svítí: Daleko od měst lze zaznamenat tzv. airglow, přirozené záření atmosféry, které tvoří důsledek celé škály energetických fotochemických řetězových reakcí molekul a atomů vzduchu, mimo jiné kvůli ultrafialovému záření ze Slunce. Airglow má několik specifických emisí, z nichž jedna – emise kyslíku – se dá snadno zachytit i neupraveným fotoaparátem, neboť září právě v zelenožluté oblasti o vlnové délce 558 nm.

Barvy samotných hvězd odpovídají jejich povrchové teplotě: Stálice zářící do modra mají na povrchu přes dvacet tisíc stupňů, ty načervenalé naopak méně než čtyři tisíce. I Mléčná dráha má jasně definované odstíny – na mnoha místech „sněhově bílou“ vyjma oblastí, kde před ní přechází tmavá mezihvězdná látka a způsobuje červenání vzdálených hvězd. Všechny zmíněné odstíny přesně definuje jejich vlnová délka a v paletě barev v editačních programech s nimi koresponduje konkrétní hexadecimální hodnota. Snímky tedy mohou být opravdu fyzikálně korektní i po úpravách v počítači.

Barvy v rovnováze

Aby byly fotografie skutečně fyzikálně (spektrálně) korektní, je zapotřebí přistupovat i k úpravám nanejvýš sofistikovaně. V první řadě nesmí ve výbavě chybět precizně kalibrovaný monitor s maximální možnou hodnotou reprezentace barev v modelu RGB. Mezi známé „neduhy“ při dosahování správných barev patří rovněž fakt, že modrá se nejvíc rozptyluje i v optické soustavě aparátu a dává na okrajích Mléčné dráhy vyšší hodnoty svého odstínu, než jaké tam skutečně mají být. V přechodech je proto třeba se jí citlivě zbavit, aby vymizela tam, kam byla jen rozptýlena, ale zůstala u hvězd, které opravdu modré jsou – mají vysoké povrchové teploty. 

Významný, ne-li kardinální problém představuje světelné znečištění z měst, jež práci velice komplikuje: Do snímku noční oblohy dodává odstíny emisí například sodíkových a rtuťových výbojek, které nepocházejí z vesmíru. Správné určení tzv. neutrálního bodu na fotografii, kde není emise žádné hvězdy, mlhoviny ani atmosférického jevu, a tedy správné vyvážení barev je proto výrazně obtížnější než na snímcích pořízených stovky kilometrů od metropolí. Fyzikálně korektní krajinářská astrofotografie tak tvoří výsledek důkladného a sofistikovaného „ošetření“ pořízených dat, s přihlédnutím nejen ke zmíněné spektrální charakteristice aparátu, ale i k podmínkám při focení. 

Past na šum

Krajinářská astrofotografie v kombinaci s pokročilou digitální technologií v současnosti nabízí mnohem víc než klasický „jednocvak“ krajiny s noční oblohou. Metody zpracování zde umožňují, a velice často přímo vyžadují důmyslnější práci s větším množstvím dat. Znovu tak nastupuje otázka, zda astrofotografie – ať už krajinářská, nebo klasická – nepředstavuje vlastně fotomontáž. Obecně o fotomontáži mluvíme jako o výsledném obrazu vytvořeném z více snímků, a to (v dnešní době) digitální cestou. Výsledkem je tudíž kompozit z nezávislých obrazů, které se nějakou zvolenou metodou „postarají“ o zamýšlený výsledný dojem.

Nejčastěji se s pojmem „fotomontáž“ ve spojitosti s astrofotografií setkáváme u snímků, jež například zaznamenávají více poloh Měsíce vůči nějakému objektu na obzoru. Jde o tzv. multiexpozici neboli vícenásobné intervalové snímání stejného pole, přičemž jednotlivé snímky se vhodnou cestou složí do jediného obrazu. Důvod, proč se k dané metodě astrofotografové uchylují, je ovšem mnohem sofistikovanější: Víc expozic sestavených do jednoho obrazu umožňuje zprůměrovat, a tudíž i zredukovat nežádoucí šum, který by při pořízení jediné manuálně přerušované expozice naopak signifikantně narostl.

Mezi vědou a uměním 

O něco komplikovanější je „obhájit“ obraz noční oblohy s meteorickým rojem. Daný typ krajinářské astrofotografie se u laické veřejnosti těší možná největší oblibě a je rovněž výsledkem důmyslného sloučení velkého objemu dat, která se navíc mnohdy nepořizují v krátkém časovém úseku, nýbrž i během několika následujících nocí. K počátečním podmínkám zde ovšem patří stejné místo focení (polohy meteorů vůči hvězdnému pozadí jsou pro každé stanoviště unikátní) a stejné metody zpracování pro všechny snímky vložené do výsledné mozaiky. Uvedené fotografie mají především edukační charakter.

Metod a postupů v krajinářské astro­fotografii přitom existuje celá řada a většina z nich vyžaduje k vytvoření výsledného obrazu větší množství dat (fotografií) – ať už hovoříme o panoramatickém či multi­expozičním snímání, nebo o vícenásobné expozici kvůli matematickému potlačení šumu či zvýraznění detailů v jemných strukturách, jako jsou ohony komet apod. Výsledky se potom pochopitelně posuzují dvojmo: Laická veřejnost se na obraz dívá jako na umění, odborná jej hodnotí právě podle počátečních podmínek a zabývá se korektností zpracování i jeho edukačním, ne-li vědeckým přínosem.

TIP: Poznejte hvězdný ráj jižního nebe s českým astrofotografem Petrem Horálkem

Krajinářská astrofotografie si klade za cíl „potěšit“ obě skupiny, aby vyvolala větší zájem o noční přírodu a vesmír. Proto se umělecký aspekt věci projevuje pouze v kompozici a kreativitě záběru, nikoliv však v lehkovážném přístupu k datům bez znalosti daného úkazu či obecně objektů na noční obloze. Astrofotografové jsou tudíž mnohdy minimálně amatérskými astronomy, sami pronikají do tajů vesmíru a zodpovědně své obrazy prezentují tak, aby podnítili zájem o vědu a nezahanbili vědeckou komunitu před očima veřejnosti.

Jen málo typů německé vojenské techniky budilo u protivníků takové obavy jako „tygr“, tedy slavný těžký tank PzKpfw VI. Sovětští, američtí či britští vojáci věděli, že šanci na úspěch jim zajišťuje jen početní přesila či výhodné taktické postavení a že zničení německých monster bude nejspíše vykoupeno velkými ztrátami středních obrněnců. Existovala ale i jiná cesta, kterou reprezentovaly stíhače tanků. Kombinace rychlosti a palebné síly se měla stát trumfem, jenž překoná odolné, ale neohrabané tigery. Za vrcholný prostředek tohoto přístupu lze považovat M18 Hellcat, jedno z nejrychlejších pásových vozidel všech dob.

Najdi, udeř, znič!

Doktrína obrněných jednotek americké armády na počátku druhé světové války vnímala tanky coby stroje, které podpoří pěchotu při prolamování nepřátelských linií, průlom zajistí a pak zamíří do týlu protivníka, nebo pomůže pěšákům při likvidování zbylých míst odporu. Obrněnce US Army se neměly vyhýbat ani střetu s nepřátelskými stroji během vlastního postupu, nicméně o obranu proti případnému tankovému útoku protivníka se měly starat zejména tažené kanony. Zprávy o bojích ve Francii v roce 1940 ale vedly k posilování názoru, že protitankové zbraně musejí být pohyblivější, protože kanony a jejich obsluhy se prostě nedokáží přemisťovat a seskupovat tak rychle, aby mohly chránit místo, kde se právě nepřítel snaží o průlom linie.

Experimentovalo se proto s montáží kanonů na nákladní auta či polopásové transportéry a 1. prosince 1941 formálně vznikl nový druh vojsk, který nesl název Tank Destroyer Force. Jeho velitelem se stal podplukovník Andrew Bruce, který ale tvrdil, že vývoj stíhačů tanků musí nabrat jiný směr. Prosazoval motto „Seek, Strike, Destroy!“ (tedy „hledej, udeř, znič!“) a představoval si vozidlo, jež bude jakýmsi ekvivalentem křižníku, tedy propojí vysokou rychlost a palebnou sílu, kdežto na tanky se díval jako na pomalé bitevní lodě.

Drápy pekelné kočky

Pro nový stíhač tanků se nejprve počítalo s 37mm kanonem, ale záhy bylo jasné, že tento kalibr nestačí. Proti sílícím pancířům toho stále méně dokázaly i 57mm zbraně, takže se jako vhodná jevila ráže 76,2 mm. Takové dělo dostal stíhač tanků M10 Wolverine na podvozku M4 Sherman, ale Bruce se postavil proti tomuto designu a žádal něco mnohem rychlejšího.

Proběhla řada experimentů a jako nejslibnější se jevil návrh automobilky Buick, jež tedy v lednu 1943 získala kontrakt na stavbu šesti prototypů T70 GMC (Gun Motor Carriage). Šlo o velmi lehký obrněnec, jenž nesl kanon M1A1 ráže 76,2 mm v otevřené věži a nabízel skutečně výjimečnou pohyblivost. Bruce byl nekriticky nadšen, ale zaznívaly i skeptické hlasy.

Redukce výrobních plánů

Mnozí důstojníci varovali, že proti pancířům nových německých tanků nebude 76,2mm kanon stačit, a prosazovali další zvětšování ráže. Výsledkem se stal typ M36 Jackson, který fakticky spojoval design M10 a nové 90mm dělo. Bruce, v té době už brigádní generál, ale pořád sázel na program T70 a svým vlivem jej dokázal „protlačit“ do fáze sériové výroby pod názvem M18. Bojové jméno Hellcat, které mu dala do vínku společnost Buick, nemělo v US Army nikdy oficiální status, ačkoli se běžně používalo.

Původní plány říkaly, že vznikne 8 986 kusů, jenže nakonec se výroba zastavila po 2 507 exemplářích (včetně prototypů), z nichž navíc okolo 650 odpovídalo různým odvozeným vozidlům. Bruce se tedy dočkal jen asi 1 850 svých vysněných „protitankových křižníků“. Redukce plánů odrážela zjištění z reálného provozu a nasazení M18, jež dorazily do Evropy v květnu 1944.

Nic pro klaustrofobiky

Brzy se ukázalo, že se jedná o nesmírně kontroverzní design – spory o jeho hodnotě ostatně stále trvají. Hellcat měl původně letecký hvězdicový motor Continental spojený s tehdy revoluční samočinnou převodovkou Torqmatic. Pokrokový byl také podvozek, jelikož M18 jako první sériově vyráběný obrněnec US Army dostal závěsy s torzními tyčemi. Vážil jen 17,5 tuny, takže se mohl chlubit oficiální maximální rychlostí 88 km/h, ačkoli ve skutečnosti zvládal bezmála 100 km/h.

TIP: Lovec proti lovci: Duel stíhačů tanků SU-100 vs. Jagdpanzer IV

Platil za to ale minimální ochranou osádky, jež navíc pracovala ve velmi stísněných podmínkách. Také se potvrdila ona varování před nedostatečnými účinky děla ráže 76,2 mm. Alespoň částečným řešením se stala nová munice HVAP s wolframovým jádrem, kvůli níž se již v předstihu začal vyrábět zdokonalený kanon M1A2 s úsťovou brzdou. Munice HVAP umožnila probíjet i čelní pancéřování tanků Panther na vzdálenost až 1 000 m, avšak s mimořádně odolnými tigery si Hellcat zpravidla poradil jen při palbě do jejich boků či týlu.

Dokončení: Zimní zápas ocelových šelem (2): Duel M18 Hellcat vs. PzKpfw VI Tiger (vychází v neděli 22. ledna)

Lidské tělo je velice složité a my mu stále nerozumíme tak, jak bychom potřebovali. Proto stále neumíme řešit řadu věcí, s nimiž se tělo potýká. Jako například jizvy. Objevují se snadno a je velmi těžké, ne-li nemožné se jich úplně zbavit. Badatelé britské Královské univerzity v Londýně využili pozoruhodný dřívější poznatek, že kůže jizev, na rozdíl od původní pokožky, neobsahují žádné vlasové folikuly, z nichž vyrůstají chlupy.

Odborníci si také již před časem všimli, že se pokožka lidí, kteří jsou více porostlí chlupy, hojí po zranění rychleji a vytváří méně výrazné jizvy, než u lidí s méně výrazným ochlupením. Předešlý výzkum rovněž ukázal, že transplantace vlasových folikulů urychluje hojení čerstvých poranění.

Transplantace do jizvy

Claire Higginsová a její kolegové zašli ještě dál. Zkusili, jestli je možné zmenšit nebo ještě lépe úplně eliminovat již vyvinuté jizvy. Uspořádali proto experiment, v němž transplantovali vlasové folikuly třem pacientům, kteří měli jizvy běžného typu na hlavě. Před transplantací a pak po uplynutí 2, 4 a 6 měsíců odebírali vzorky tkáně jizev. Jejich výzkum publikoval odborný časopis npj Regenerative Medicine.

Výsledky experimentu jsou velmi povzbuzující. Ukázalo se, že transplantované vlasové folikuly nejen vytvářejí nové vlasy, což je jejich „práce,“ ale rovněž ve svém okolí vyvolávají významné strukturální a genetické změny v tkáni jizev, které jizvu mění směrem k normální zdravé tkáni.

TIP: Průlom v léčbě plešatosti: Probuzené kořínky a farmy na pěstování vlasů

„Pokud dojde ke zjizvení, pokožka v tom místě za normálních okolností už nikdy v plném rozsahu nezíská původní vlastnosti a funkce. Dosavadní snahy regenerativní medicíny o přeměnu jizev na původní pokožku nebyly příliš úspěšné,“ vysvětluje Higginsová. „Náš objev může vést k novým léčebným postupům, které by mohly významně omezit nebo úplně potlačit zjizvenou tkáň a obnovit původní zdravou pokožku.“

Na severovýchodě Keni, na východním úpatí pohoří Mt. Kenya, se skrývá jeden z nepříliš známých přírodních pokladů. Národní park Meru, jenž má rozlohu 870 km², patří mezi středně velká chráněná území. Protože je však součástí komplexu chráněných území, jenž zahrnuje národní park Kora (1 618 km²) a přírodní rezervace Bisanadi (600 km² ), Rahole (1 477 km²) a Mwingi (682 km²), což v souhrnu znamená více než 5 000 km², představuje živoucí kus původní divočiny východní Afriky. 

Minulost plná slávy i smutku

Národní parky Meru a Kora jsou spojovány s mimořádnými osobnostmi ochrany přírody. Kasovní trhák Born Free o lvici Else, jenž vznikl na konci 60. let minulého století, byl natočen podle událostí, jež se odehrávaly právě zde. Jména George Adamsona (jenž si ve svahilštině vysloužil přezdívku Baba ya Simba, tedy Otec lvů) a jeho ženy Joy jsou všeobecně známá. V sedmdesátých letech sem i proto ročně proudily desetitisíce návštěvníků, aby zhlédli místa s vazbou na úspěšný film a také, aby pozorovali zástupce v té době zde velmi bohaté fauny. 

Ekoturistika právě zažívala boom a národní park Meru patřil k nejoblíbenějším v celé Keni. V osmdesátých letech se to ale zásadně změnilo. V oblasti se rozmohlo masivní pytláctví, které původní bohatou faunu srazilo na kolena a například nosorožci byli totálně vystříleni. George Adamson se snažil tomuto řádění postavit do cesty společně s další osobností ochrany přírody Tony Fitzjohnem, ale neúspěšně. V roce 1989 byl Adamson spolu s dvěma spolupracovníky zastřelen pytláky v rezervaci Kora. Ta se o několik let později stala národním parkem, který se snaží pozvolna rehabilitovat zmíněný Tony Fitzjohn, mimo jiné autor knihy Born Wild.

Příjezd mezi akácie a baoaby 

Národní park Meru jsem v navštívil v roce 2009 a pak znovu roku 2017, vždy jako individuální turista. Přes různé drobné potíže jsem ani jednou nelitoval. Silnice vedoucí z města Meru je zpočátku perfektní asfaltka, která se však na posledních padesáti kilometrech mění v tankodrom. Je plná děr, jejichž celková plocha na posledních kilometrech převyšuje plochu zbylého asfaltu.

Než dosáhnete kýžené vstupní brány Murera, musíte proto jet velmi pomalu. Podle nových pravidel Správy keňských parků (Kenya Wildlife Service) není v současnosti možné platit cokoli v hotovosti, ale bez problémů hradíme vstupní poplatek a ubytování v chatkách Kinna kreditní kartou. Kdo má méně času, více peněz a chtěl by rozbitou příjezdovou cestu vynechat, může přiletět z Wilsonova letiště v Nairobi přímo do centra parku, kde je dobře udržovaný přistávací pruh, asi za hodinu. V tom případě ale také musí zvolit ubytování v jedné z místních soukromých lodží.

Dechberoucí krajina Národního parku Meru. (foto: František Pelc - se souhlasem k publikování)

Pár stovek metrů od brány vás pohltí krásná africká krajina tvořená savanou s akáciemi, solitérními palmami dumami thébskými (Hyphaene thebaica) a baobaby. Jsou zde rozsáhlé plochy polovyschlých sezónních mokřadů, a to vše rámují osamocené skalní suky (inselbergy) vulkanického původu a v dálce hřbety pohoří. 

Sloni se vracejí

Přestože je park už v kontaktu s polopouštní krajinou, je bohatý na vodu a protéká jím více než deset různě velkých řek a potoků. Největší řeka Tana tvoří jihovýchodní část jižní hranice, severní ohraničení je zase totožné s tokem říčky Rojewero. Občas je v dálce k vidění i monumentální masiv Mt. Kenya, jenž je po Kilimandžáru druhým největším vrcholem Afriky.

Konstatoval jsem, že od roku 2009 se charakter parku, bohudík, na první pohled nezměnil. Je zde stále k vidění divoká opuštěná krajina a lze tady pozorovat zástupce africké megafauny v téměř kompletním složení. Rovněž ptáků se zde vyskytuje okolo 400 druhů. Určitým indikátorem stavu fauny je populace slona afrického. V šedesátých letech, kdy byl park založen, zde žilo více než 3 500 jedinců. Po pytláckých masakrech v osmdesátých letech zbylo sotva 200 slonů a v posledních desetiletích se populace pozvolna zotavuje. Podle nedávného sčítání je na území parku Meru a části přilehlé reservace Bisanadi vázáno 650 kusů. Stojí za zmínku, že tlak pytláků i tak dodnes zůstává problémem a v okolních rezervacích, dokonce ani v navazujícím NP Kora, dnes prakticky žádní sloni trvale nežijí.

Noc skoro dobrodružná 

Úplně první noc v kempu Kinna byla docela rušná. S ženou Ivetou jsme na místo dorazili pozdě odpoledne a byli jsme jedinými hosty kempu. Vůz se stanem na střeše jsme umístili nedaleko sociálních zařízení a rozdělali oheň, protože se začínalo stmívat. Při sklence vína a za plápolání ohně jsme se kochali africkou noční oblohou plnou hvězd a rozhlíželi se kolem, když nedaleko od nás zasvítily v měsíčních paprscích dva páry očí. Dávám přednost tomu, když vím, s kým mám tu čest, a tak lezu do vozu a rozsvěcuji světla. A vida – našimi společníky jsou hroší matka s mládětem. Zaparkovali jsme na jejich každodenně využívané trase. 

Přeparkoval jsem proto o deset metrů vedle a hroší máma s potomkem nás za chvíli důstojně minuli. Rozdělali jsme tedy nový oheň a meditovali o tom, jak jsme byli moudřejší a ustoupili. Jenže netrvá dlouho a v temné noci opět vidíme odlesky mnoha párů očí. Opakuji již osvědčený postup a světla našeho auta tentokrát odhalí několik desítek buvolů, kteří se přes náš kemp vrací od řeky do savany. Podruhé se nám už nechce „být moudřejší“, a tak auto zůstává na svém místě. Přikládáme na oheň a jdeme raději spát. 

Když nás po zpola probdělé noci ráno vítá správce kempu, chvíli máme pocit, že přece jen ještě spíme. Jako doprovod s sebou totiž má ochočenou žirafu! Po zkušenostech první noci jsme se každopádně přestěhovali do jedné z jednoduchých, ale pohodlných chatek. V kempu jsme kromě ní využívali i překvapivě udržovaný bazén a celkem jsme zde strávili týden. Kinna není žádný luxus, ale za nízkou cenu poskytuje základní komfort a neopakovatelnou atmosféru uprostřed divoké přírody. Vždyť kde se vám k domu budou pravidelně chodit pást impaly a v noci uslyšíte řvát lva, kterého navíc uvidíte i za denního světla…

Luxus vzácné fauny

Poznávání parku v samostatně řízeném voze má v porovnání s organizovaným zájezdem svá úskalí, mezi něž v prvé řadě patří menší znalost místních podmínek. Na druhé straně jste ovšem pánem svého času a každé zajímavé pozorování uspokojí váš objevitelský syndrom. My jsme za týdenní dobu našeho pobytu potkali jen pět dalších aut s turisty a naopak jsme viděli velké množství zástupců místní fauny. 

V národním parku není všechno úplně v pořádku. Například v období sucha je oblast nekontrolovaně využívána jako pastva pro početná stáda krav, koz i velbloudů. Místní pastevci vědí, že na rozdíl od okolí tady je k dispozici voda a přece jen méně destruktivně spasená zeleň. Terénním autem se dá park poznávat celoročně, ale deště v období od dubna do června činí některé části dočasně nepřístupnými. Přesto se dá říct, že pokud chcete vidět kus krásné africké krajiny a mít šanci pozorovat vzácná zvířata bez společnosti dalších aut, je tento park na severovýchodě Keni velmi dobrou volbou.