Dospělí hulmani stříbrní jsou zbarveni do šedí distingovaně prokvetlé hnědé až černé barvy, která působí stříbřitým dojmem. Kožich mláďat je výrazně oranžový, přičemž barva se mění kolem třetího až pátého měsíce věku.

O důvodech vybarvení malých hulmanů stříbrných (Trachypithecus cristatus) mají biologové více teorií. Není vyloučeno, že jde o výhružné zbarvení, které má odradit potenciální predátory a mohlo by se jednat i o pojistku, která zajistí, že se drobná mláďata neztratí v lesním porostu svým rodičům. 

TIP: Zákonitosti hořkosladkého života: Hulmani nedokážou rozpoznat sladké ani jiné chutě

Hulmani stříbrní mají podobně jako jejich blízcí příbuzní z podčeledi hulmanů (Colobinae) trávicí trakt, který dokáže trávit celulózu obsaženou v rostlinné potravě. Žaludek hulmanů má totiž tři komory a jeví určitou podobnost se žaludky přežvýkavců. Navazující střevo je pak neobvykle dlouhé a podél něj jsou rozmístěny vakovité výběžky, v nichž se potrava dále fermentuje. Do žaludku už přitom jde jídlo dobře zpracované ostrými zuby, které si poradí s tuhými listy. Samice dorůstají až do 50 centimetrů a váží kolem pěti kilogramů, samci jsou asi o 20 % větší.

Týmu vědců z Univerzity Palackého v Olomouci, Masarykovy univerzity v Brně a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích identifikoval uvnitř bronzové nádoby pozůstatky prosa a hořkých bylin. Tato kombinace přivedla odborníky k úvahám, že naši předkové v nádobě uchovávali hořké bylinné pivo.

Nové informace umožnila především spolupráce archeologů s přírodovědci. Uvnitř vědra vědci zjistili látku miliacin, která je považovaná za indikátor prosa. Objevili i pozůstatky přidaných bylin a vaření škrobových zrn. Rostlinná směs vedla vědce k úvahám o pivu dochuceném hořkými bylinami. „Kriticky nelze vyloučit použití směsi na přípravu hořkého kašovitého pokrmu, který by však byl nejspíše nepoživatelný,“ uvedla archeoložka Zuzana Golec Mírová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Starověké osvěžení

Chemik Lukáš Kučera, který se na analýze vzorků z bronzového vědra podílel, je dlouholetým domácím pivovarníkem. Rozhodl se proto v domácích podmínkách uvařit prosné pivo s přídavkem bylin podle postupu pravěkých „sládků“. Základem piva je proso, pelyněk nebo jitrocel a divoké kvasinky. 

 „V minulosti byla piva kvašena tzv. divokými kvasinkami, u nichž je výsledek vždy neznámý. Obecně jsou takováto piva velmi kyselá a chuťově více připomínají víno nebo zkvašený mošt. Můžeme tedy říct, že se pivo blížilo dnešnímu pivnímu stylu lambik, ale oproti němu bylo hořčené bylinami, což zase odpovídá současnému pivnímu stylu gruit. Bohužel neznáme přesný obsah a poměr jednotlivých bylin. Na základě několika senzorických testů jsem však dospěl k vhodné skladbě použitých bylin a pivo se podařilo uvařit,“ uvedl. Pivo je podle něj chuťově dobré v létě na osvěžení.

Podle ředitele Východočeského muzea Tomáše Libánka by prosné pivo mohlo být jednou v nápojovém menu zámecké kavárny, pronajímá si ji pardubický pivovarník, který vaří chmelená piva.

TIP: Truňk s jedovatým blínem: Původní keltské pivo by nás nejspíš otrávilo

Prosný nápoj s obsahem bylin mohl mít i halucinogenní účinky, měnit stav vědomí. Lidé tak nejspíš komunikovali s bohy, dodala Golec Mírová. Bronzové vědro, které se našlo v Kladině na Pardubicku v písečné duně, představuje nejluxusnější nález na území republiky. Je krásně zdobené, muselo být velmi nákladné a cenné, řekl olomoucký archeolog Martin Golec. „Je na něm sluneční bárka, ptáčci, jedná se o zpodobnění starého mýtu o slunečním božstvu, bárka určuje směr, kudy má směřovat svět, náboženský předmět patřil elitám,“ uvedl archeolog.

Podle dalšího archeologa Jana Jílka z Východočeského muzea nádobu předci do země uložili patrně jako obětinu božstvu. Díky tomu, že při nálezu badatelé odebrali vrstvy nalezené uvnitř vědra a uložili vzorky k dalšímu zkoumání, bylo možné následně rekonstruovat, co v ní bylo.

Miliardář Marc Lore, bývalý šéf divize online obchodů Wallmartu nedávno představil svou technologickou vizi utopické megapole, spojující špičkové technologie a udržitelnost, kterou by rád vybudoval na území Spojených států. Nové superměsto má být vstřícné k obyvatelům i životnímu prostředí a v mnoha ohledech má předčit dnešní velkoměsta.

Vysněné město by se mělo jmenovat Telosa. Jde o pojem, který používal Aristoteles, ve smyslu „vyšší cíl“. Telosa prozatím existuje v podobě digitálně zpracovaných konceptů, které v těchto dnech zveřejnila dánská architektonická společnost Bjarke Ingels Group (BIG). Právě oni by měli vytvářet design Telosy.

Nové velkoměsto

Podle dostupných informací není prozatím jasné, kde by Telosa měla stát. Uvažuje se o amerických státech Nevada, Utah, Idaho, Arizona a Texas, případně o oblasti Appalachie na východě USA. První obyvatele by město mělo uvítat v roce 2030. Marc Lore plánuje, že by v roce 2060 mělo Telosu obývat až pět milionů lidí, přičemž jeho rozloha by měla být asi 600 kilometrů čtverečních.

TIP: Saúdové chtějí postavit 170 kilometrů dlouhé město, které se obejde zcela bez aut

Podle Loreho vize by Telosa měla spojovat přednosti řady velkoměst. Měla by být kypící životem a pestrá jako New York, efektivní, bezpečná a čistá jako Tokio, a také vstřícná vůči sociálně slabým a životnímu prostředí jako Stockholm. Telosu by zároveň měla pohánět obnovitelná energie a měla by velmi efektivně hospodařit s vodou a recyklovat ji.

Srpen je doba línání, kdy tuleni mění srst a velkou část dne tráví na břehu. Je to proto nejlepší období pro jejich sčítání. Vědci z Londýnské zoologické společnosti (ZSL) se zaměřili na pobřeží mezi anglickými městy Deal a Felixstowe. Zvířata badatelé monitorovali pomocí letadla a lodí a podle počtu pozorovaných kusů a zvyků zvířat odhadli celkovou populaci těchto ploutvonožců. Podle biologů počty tuleňů svědčí o tom, že Temže je „zásadní ekologickou lokalitou pro tyto druhy“.

„Je to opravdu fantastická zpráva pro Temži. Opravdu to dokazuje obnovu, jakou ústí řeky prošlo. Od 50. let jsme ušli dlouhou cestu,“ vyjádřila radost bioložka ze ZSL Thea Coxová. Temže přitom byla v 50. letech 20. století tak znečištěná, že ji vědci prohlásili za biologicky mrtvou.

Vyučený cukrář Nicolas Gentile o sobě tvrdí, že vyrostl na knihách a příbězích J. R. R. Tolkiena. Fantasy příběhy ho fascinovaly odmalička, nicméně nejvíce ho přitahoval barvitý svět Středozemě. V jednu chvíli si ale uvědomil, že už ho nebaví číst o dobrodružstvích jiných a rozhodl se, že si splní svůj sen a stane se hlavní postavou svého vlastního fantasy příběhu.

Za své úspory si pořídil zhruba dvouhektarový pozemek v kopcovité krajině Abruzzo ve střední Itálii a začal si zde budovat svou hobití noru. Svůj hobití příbytek nyní obývá i se svou rodinou a snaží se zde žít život hobitů – pracují na poli, tančí a zpívají a připravují hobití speciality.

Vstanou noví hobiti

Hobiti jsou ale stvoření společenská a není tak překvapením, že se Nicolas snaží přilákat další stejně „postižené“ lidi. Prostřednictvím crowdfundingové kampaně se snaží vybrat peníze na stavbu hobitího městečka – Gentile County. „Mým cílem není vydělávat peníze. Pokud bych chtěl zbohatnout, investoval bych do bitcoinu,“ říká o svém projektu hobit Nicolas. „Jediné, co chci, je potkávat další lidi, jako jsem já. Takové, kteří v sobě mají kouzlo a kteří si umí užít večeři s přáteli v lese.“

TIP: J. R. R. Tolkien: Skutečný život Pána prstenů

Jako správný hobit má za sebou Nicolas i dobrodružnou výpravu za záchranu světa – po vzoru Froda Pytlíka se spolu s několika dalšími fanoušky fantasy příběhů, vydal na bezmála třísetkilometrovou pouť k sopce Vesuv, aby do ní vhodil Prsten moci. 

„Dnešní Země je ohrožena znečištěním a klimatickou krizí, což jsou nepřátelé stejně hrůzostrašní jako byl Sauron. Chtěli jsme lidem ukázat, že náš svět, stejně jako mýtická Středozem, musí být zachráněn a chráněn. Proto jsme šli hodit prsten do Hory Osudu,“ vysvětluje své pohnutky Nicolas „Frodo“ Gentile. „Urazili jsme téměř 300 kilometrů přes hory, lesy, řeky a starobylá městečka. Na naší cestě jsme potkali mnoho fantastických lidí, kteří nám fandili a pomáhali,“ popisuje svou pouť Nicolas.

Kleopatra obíhá kolem Slunce v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Od okamžiku, kdy byl na základě radarových pozorování zhruba před 20 lety odhalen její neobvyklý tvar – dvojice laloků spojených tlustým krkem, ji astronomové označují jako „kost pro psa“. V roce 2008 objevil Franck Marchis a jeho kolegové dvojici malých těles obíhajících kolem Kleopatry. Měsíce byly pojmenovány po dětech slavné egyptské královny – AlexHelios a CleoSelene. 

Vesmírná kostička

Aby se o asteroidu Kleopatra dozvěděli ještě více, použili Franck Marchis a jeho tým záběry planetky pořízené v období mezi lety 2017 a 2019 pomocí přístroje SPHERE, který pracuje na dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope). Díky rotaci planetky mohli astronomové těleso sledovat z různých úhlů. Byli tak schopni vytvořit dosud nejpřesnější 3D model tvaru objektu a upřesnit jeho objem. Zjistili také, že jeden z laloků je o něco větší než druhý, a délku planetky stanovili na 270 kilometrů.

Ve druhé studii popisuje tým vědců pod vedením Miroslava Brože z Karlovy univerzity, jak využili data získaná přístrojem SPHERE ke zpřesnění oběžných drah obou měsíců planetky Kleopatra. Předchozí práce sice možné parametry drah udávaly, ale nová pozorování ukázala, že se měsíce nacházejí jinde, než na předpovězených polohách. 

Snímky zachycují planetku Kleopatra zobrazenou díky rotaci z různých stran. Záběry byly pořízeny mezi lety 2017 až 2019 pomocí přístroje SPHERE. (foto: ESO, Vernazza, Marchis, CC BY-SA 4.0)

„Tento rozpor bylo třeba vyřešit,“ říká Miroslav Brož. „Protože pokud jsou špatně dráhy měsíců, je špatně vše, včetně hmotnosti Kleopatry.“ Díky novým pozorováním a sofistikovaným modelům se týmu podařilo popsat, jakým způsobem gravitace Kleopatry ovlivňuje pohyb měsíců a přesně určit jejich komplikované oběžné dráhy. Byli tak schopni spočítat hmotnost planetky, která je o 35 % nižší, než se původně odhadovalo.

Potomci vesmírné kolize

Zkombinování nově určeného objemu a hmotnosti umožnilo astronomům spočítat průměrnou hustotu planetky. Je asi poloviční než hustota železa a zároveň podstatně nižší, než se dříve vědci domnívali. Nízká hustota Kleopatry, u které se soudí, že je složena z materiálu s vysokým zastoupením železa, naznačuje, že těleso by mohlo být značně porézní a mít strukturu označovanou jako „hromada suti“. Znamenalo by to, že Kleopatra pravděpodobně vznikla po velké srážce opětovným seskupením úlomků.

Nesoudržná struktura a způsob rotace planetky rovněž naznačují, jak mohly vzniknout její měsíce. Kleopatra se otáčí téměř kritickou rychlostí, tedy rychlostí, při které by se těleso začalo rozpadat. Dopady malých těles tak mohou z povrchu vymršťovat balvany. Franck Marchis a jeho tým se domnívají, že z těchto drobných úlomků se postupně mohly formovat AlexHelios a CleoSelene, a Kleopatra tak svým měsícům vskutku „dala život“.

Při plánování úderu na Berlín věděl Georgij Konstantinovič Žukov, že jeho 1. běloruský front má lepší výchozí postavení. Stál na Odře jen 80 km východně od města a na jejím západním břehu ovládal rozsáhlé předmostí. Maršál založil svůj plán na palebné přípravě 11 000 děl, po níž měl následovat noční útok. Sověti by na nepřátelské pozice zaměřili 140 světlometů, jež by obránce v kritické chvíli oslnily. Hlavní úder chtěl Žukov svěřit čtyřem polním a dvěma tankovým armádám o síle 750 000 mužů.

Svazky Ivana Stěpanoviče Koněva stály na východním břehu Nisy a k Berlínu jim zbývalo 120 km. První ukrajinský front by se musel probojovat o třetinu delší cestou, na které jej čekalo několik vodních toků, zato slabší obrana. Koněv musel spoléhat na mobilitu a do plánu začlenil dělostřeleckou přípravu ze 7 500 hlavní. Za svítání si hodlal vynutit přechod řeky v kouřové cloně a nasadit pět polních i dvě tankové armády o síle 500 000 vojáků. Obrněné svazky se měly soustředit na pravém křídle, prolomit obranu a obrátit se k severozápadu na Berlín.

Německá metropole

Hlavní útok Žukovova 1. běloruského frontu byl zahájen 16. dubna a po pěti dnech rychlého postupu se zpomalil u Seelowských výšin, což hrálo Koněvovi do karet. Druhý směr ofenzivy pod jeho taktovkou začal dále na jihovýchod, do 18. dubna prolomil pozice 4. tankové armády a dosáhl Sprévy. Tempo postupu udělalo na Stalina takový dojem, že povolil Koněvovi stočit vojska na Berlín. Zatímco Žukov zuřil, 1. ukrajinský front zahájil obkličovací manévr.

Diktátor si mohl mnout ruce – jeho plán vycházel dokonale a do 24. dubna se čelní Žukovovy jednotky dostaly na berlínská předměstí. Současně se od jihu Koněvovy oddíly přiblížily k letišti Tempelhof a překročily Teltovský kanál. Obklíčení hlavního města se uzavřelo. Byť značnou část Berlína obsadili Koněvovi vojáci, závod nakonec vyhrál Žukov – právě jeho muži vyvěsili rudou vlajku nad rozstříleným Reichstagem. 

Vedle jedné zdi

Bez ohledu na reálné zásluhy si Stalin hodlal aureolu vítěze přivlastnit sám. Jakmile zavládl mír, eliminoval moc někdejších polních velitelů. Z dobyvatelů Berlína se jako první v nemilosti ocitl Žukov, a to pro svou všeobecnou oblibu. Žárlivý diktátor jej na jaře 1946 sesadil z funkce vrchního velitele pozemních vojsk a přidělil mu podřadnou pozici šéfa Oděského vojenského okruhu.

Žukovův post neobsadil nikdo jiný než Koněv, jenže i on se roku 1951 ocitl v ústraní coby velitel Přikarpatského vojenského okruhu. Po Stalinově smrti byl Žukov jmenován náměstkem ministra obrany a podílel se na formování nukleární politiky SSSR. Na jaře 1957 se stal i členem Ústředního výboru KSSS, jenže brzo poté ho Nikita Chruščov odvolal. Teprve po Chruščovově pádu roku 1964 se maršál vrátil na veřejnou scénu, ale jen nakrátko. Zbytek života strávil v ústraní s pocitem, že jeho zásluhy nebyly náležitě oceněny, a roku 1974 byl pohřben na Rudém náměstí.

Sousedé i po smrti

Koněv v polovině 50. let stanul v čele spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy. Na podzim 1956 sovětská armáda pod jeho taktovkou utopila v krvi maďarské povstání, začátkem 60. let velel jednotkám SSSR rozmístěným ve východním Berlíně.

TIP: Návrat Stalinova kultu: Plíživá rehabilitace sovětského diktátora

Roku 1963 odešel do výslužby, nicméně ještě na jaře 1968 zavítal do Československa a ve světle následné okupace se objevily dohady, že tam měl získat zpravodajské informace. Tyto teorie se nepotvrdily. Maršál v poklidu dožil v Sovětském svazu, zemřel roku 1973 a je pochován nedaleko Žukovova hrobu u Kremelské zdi. Osud tak Stalinovy maršály neodloučil ani po smrti.

Pokud se svět chce vyhnout úplné klimatické katastrofě, drtivá většina zásob fosilních paliv bude muset zůstat pod zemí, ukazuje to čerstvá studie, zveřejněná v renomovaném časopise Nature.

Modely odborníků z Londýnské univerzity (University College London) ukazují, že v zemi bude muset do roku 2050 zůstat nejméně 60 procent aktuálních zásob ropy, 60 procent metanu fosilního původu (zemního plynu), a také 90 procent zásob uhlí, abychom měli alespoň 50% šanci, že udržíme teplotu jen 1,5 °C nad úrovní předindustriálního období.

Chmurné vyhlídky

Studie rovněž zmiňuje, že tento již tak dost černý scénář je pravděpodobně stále ještě podhodnocený, takže produkce fosilních paliv bude muset být utlumena, nebo spíš zastavena ještě rychleji. Abychom toho mohli alespoň teoreticky dosáhnout, musíme zahájit drastickou redukci těžby a zpracování fosilních paliv okamžitě, pokud se něco zásadního nezmění.

Určitě to nebude snadné, pokud je to vůbec reálné. Uskrovnit se s fosilními palivy by měly prakticky všechny regiony světa. Podle autorů studie je především zásadní, aby zůstaly pod zemí veškeré zásoby fosilních paliv v Arktidě. Není přitom tajemstvím, že na nerostné zásoby tající Arktidy si brousí zuby především Rusko s Čínou. 

Spojené státy se podle vědců budou muset obejít bez 31 % svých zásob ropy, 52 % procent plynu a 97 % uhlí. Evropa má podle zprávy ponechat ladem 72 % zásob ropy, 43 % zásob plynu a 90 % zásob uhlí. Čína a Indie 47 % zásob ropy, 35 % zásob plynu a 76 % zásob uhlí.

TIP: Co přinese změna klimatu velkým městům? Podle nové zprávy Goldman Sachs vážné problémy

Vědci upozorňují, že pokud tato omezení nebudou splněna okamžitě (nebo v některých regionech do roku 2025), pak je více než pravděpodobné, že se celková průměrná teplota pravděpodobně zvýší o 1,5 ° C nad úroveň před industrializací. Podle nejnovější zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), by zvýšení globální teploty o 1,5 ° C přineslo znepokojivé změny – zejména častější a delší vlny veder a nárůst extrémních meteorologických a klimatických událostí.

Dvorské slavnosti se za vlády Habsburků konaly přes zimu a soustřeďovaly se zejména do období masopustu mezi Vánocemi a Popeleční středou, a to zvláště do posledního masopustního týdne – vrcholem bývalo masopustní úterý. Na dvorech významných panovníků však slavnosti začínaly už několik týdnů před půstem, takže masopust byl v podstatě nepřetržitou slavností.

V tomto období se uskutečňovaly i svatby, které k lesku masopustu výrazně přispívaly. Ernst Rüdiger ze Starhembergu psal z Vídně v únoru 1685 svému příteli: „Jinak nyní nikdo nemyslí na nic jiného než na masopust. Dnes má svatbu Auersperg, zítra má přínos, v úterý bude Černínova svatba, ostatní dny masopustu jsou už také všechny zabrané (…).“ Masopust byl zároveň časem turnajů, běhání ke kroužku, sanic (o těch si povíme níže), divadelních a hudebních představení a hlavně maškarády.

Karnevalové radovánky

Průvody, reje a stolování šlechticů v převlecích podléhaly ve Vídni pevně danému ceremoniálu. Na habsburském dvoře se objevily okolo roku 1600 a nabývaly čtyř základních variant, kterým se říkalo království, hospodářství, šafářství a selská svatba. Masky se losovaly a díky tomu vznikla nová hierarchie v příslušném typu společnosti. Každý se měl zhostit své vylosované role v průvodu, tanci a při hostině bez ohledu na to, zda se mu zamlouvá a kdo mu má být partnerem. Losem se totiž vytvářely náhodné páry. V lednu 1652 psal Humprecht Jan Černín z Chudenic z Vídně své matce toto: „Včera jsme cedulky vybírali (…) Císař musí být Sklenářem, já Starodávným Němcem a Němkyní jedna slečna od staré císařovny, tlustá jako sud (…).“

Maškaráda království představovala zjednodušený obraz tehdejší stavovské společnosti a účastnili se jí šlechtici převlečení za krále, knížata, hrabata, rytíře a tak dále. Jádro selské svatby tvořili ženich s nevěstou, jejich příbuzní a přátelé a ostatní na ní byli hosty, nejčastěji sedláky různých evropských národností.

Ve Vídni byla nejoblíbenější varianta hospodářství. Představovala hostinu, na niž hospodář a hospodyně pozvali mnoho hostí. Z roku 1638 máme doloženy tyto masky (vždy s ženským protějškem): Starý Němec, Španěl, Francouz, Holanďan, Uher, Benátčan, Turek, Mouřenín, Indián, Cikán, Kramář, Voják, Zahradník, Sklenář, Pekař, Horník, Kuchař a tak dále. V roce 1667 prý císař dokonce sehnal od jednoho misionáře originální čínský háv pro roli Číňana. Klíčové bylo, aby každý účastník naplnil svou úlohu související s vylosovanou maskou. V roce 1636 si následník trůnu Ferdinand III. vylosoval masku sluhy (Hausknecht) a skutečně při hostině „dvakráte tu dlouhou tabuli ráčil objíti a sám každému pití dodávati“.

O tři roky později měl masku Kramáře Jindřich Šlik a nakoupil prý kvůli tomu drobné předměty za obrovskou cenu 1 500 zlatých. Ty pak rozdával formou jakési tomboly. V 18. století se tyto maškarády postupně proměnily v maškarní plesy.

Kratochvíle na sněhu

Typickou exteriérovou masopustní slavností v 17. století byly sanice (Schlittenfahrt). Účastnila se jich dvorská šlechta a staly se pompézní podívanou pro místní měšťany. Některé pořádal sám císař, jiné organizovali významní dvořané. Například 30. ledna 1665 uspořádal Leopold I. sanici, která čítala 17 velkých luxusních saní a přes 130 šlechticů přestrojených za Švýcary. O dva roky později je doloženo 75 saní.

TIP: Jak vypadaly korunovace za vlády Habsburků: Rituály, hostiny i sportovní zápolení

Nutno dodat, že císař a klíčoví ministři se této kratochvíle až na výjimky (u příležitosti svateb členů své rodiny například v letech 1667, 1677 či 1719) neúčastnili, a tak se zde objevovali především mladší členové dvora s nižšími funkcemi. Manželské páry však z principu opět nesedávaly spolu, protože muži si vylosovali sáně s dámou, kterou pak vezli. Trasa těchto projížděk a jízdní pořádek respektující postavení dámy v dvorské hierarchii byly jasně stanovené. V ulicích zajišťovali hladký průběh členové císařské gardy.