Ples, který se konal 13. února 1903 v Zimním paláci v Petrohradě, měl oslavovat výročí 290 let vlády romanovské dynastie. Jedna z nejstarších evropských vládnoucích rodin tuto oslavu pojala jako velkolepou a blyštivou procházku svou vlastní historií. Pozváno bylo na tři sta devadesát hostí z široké carské rodiny, šlechtické smetánky tehdejšího Ruska i ciziny – včetně thajského prince. 

Opera a balet

První část oslav započala 11. února v galerii Ermitáž, kde hosté postupně předstupovali před carskou rodinu, aby jí obřadně vzdali úctu. Tento večer byl zasvěcen umění: zazněly scény z opery Boris Godunov od Musorgského v podání Fjodora Šaljapina, slavného operního pěvce, ale jinak člověka pro carské úřady poněkud problematického kvůli svému přátelství se socialistou a revolucionářem Maximem Gorkým.

Následovalo několik aktů z baletů Bajadéra a Labutí jezero. Tančila mimo jiné i slavná baletka Anna Pavlova. Slavnostní večeře musela být servírována hned v několika místnostech – tolik lidí by se do jednoho sálu ani nevešlo. I tuto noc se tančilo – například ruská varianta čtverylky. To hlavní ale mělo přijít teprve o dva dny později.

Poklady z historie

Už samotné přípravy měly dodat akci prestiž. Carská rodina sáhla do rodinné pokladnice a oblékla několik staletí staré šaty vyšívané zlatem a poseté drahokamy – téma totiž velelo pojednat celou událost v duchu 17. století, kdy se z vlivné bojarské rodiny Romanovců stala vládnoucí dynastie. Ostatní pozvaní si nechali ušít róby podle historických předloh – jejich návrhy měl na starosti ruský malíř a návrhář Sergej Solomko. Nechyběly kožešiny, archaicky vysoké čelenky dam zvané kokošníky, staré rodinné šperky i skvosty pořízené u oblíbeného klenotníka carské rodiny Carla Fabergého. Důstojníci byli zase oblečeni do uniforem různých pluků několika historických epoch.

Kostýmní ples se onoho 13. února vyvedl dokonale. Všichni, včetně orchestru a obsluhy, jako by vypadli ze stroje času. Úvodní vystoupení představilo tradiční ruské tance v podání dvaceti šlechtických párů a dvou sólových tanečnic – kněžny Alžběty Fjodorovny (sestry carevny Alix provdané za carova strýce) a princezny Zinaidy Jusupovové. Plesalo se až do jedné hodiny po půlnoci – ačkoli vládu na parketu pochopitelně převzal valčík, mazurka a čtverylka.

Na památku

Tak skvělá a propracovaná podívaná nemohla zůstat bez dokumentace. Více než desítka najatých fotografů po skončení plesu zachytila všechny účastníky v množství aranžovaných póz – jednotlivě i po skupinkách. Na společné fotografii všech hostů v čele s carem a carevnou je zaplněno celé jedno velké schodiště – bylo to snad úplně naposledy, co se celá rozvětvená rodiny Romanovců sešla v takovém počtu.

TIP: Vyvraždění carské rodiny: Proč museli Romanovci zemřít?

„Velkolepé!“ nadšeně se rozplývali účastníci. Nic nezáleželo na tom, že na východě impéria se stahují mračna a válka s Japonskem je na spadnutí. Nikdo z plesajících si nedělal velkou hlavu s nespokojenými bouřícími se dělníky. Carský režim se udržel u moci ještě více než desetiletí. Romanovci oslavili čtyřsté výročí a potom je roku 1917 smetly dějiny… 

Obležení Leningradu bylo pro obránce i útočníky téměř nekonečné. Mezi 8. zářím 1941 a 27. lednem 1944 se zde střetlo se sovětskými obránci města, ať již vojenskými či civilními, na 700 000 německých vojáků. Za 871 dnů blokády ztratili Sověti téměř tři a půl milionů mužů, přičemž smrtící byl nejen vojenský nepřítel, ale i krutá ruská zima a neúprosná sovětská NKVD.

Vyhladovět a srovnat se zemí

Hitlerovy plány týkající se Leningradu, někdejšího hlavního města carského Ruska, přesahovaly Stalinovy nejčernější obavy. Leningrad leží u Baltského moře, je odtud blíž do finských Helsinek i do estonského Tallinnu než do Moskvy. Za Velkého teroru (1937 až 1938) se Stalin postaral, aby se cílem jedné z nejdrastičtějších operací vedených proti národnostním menšinám stali Finové, jelikož byl přesvědčen o tom, že Finsko jednou vznese na toto město nárok.

V listopadu 1939 si Stalin navíc Finy znepřátelil, když napadl jejich zemi, která se podle paktu Molotov-Ribbentrop nacházela v jeho sféře vlivu. V této „zimní válce“ způsobili Finové Rudé armádě značné ztráty a poškodili její pověst. Nakonec se však museli v březnu 1940 zříct desetiny svého území, což Stalinovi poskytlo nárazníkovou zónu kolem Leningradu. Hitler měl tedy v červnu 1941 jistého spojence, neboť Finové přirozeně toužili dobýt toto území zpět a pomstít se Sovětům ve válce, kterou označovali za „pokračovací“. Jenže Hitler neměl v úmyslu dobytý Leningrad předat do jejich správy. Chtěl ho vymazat z povrchu zemského. Obyvatele Leningradu zamýšlel zlikvidovat, město srovnat se zemí a teprve pak oblast předat Finům.

Leningradská blokáda

V září 1941 odřízli Finové Leningrad ze severu a armádní skupina Sever začala město obléhat a ostřelovat od jihu. Ačkoli němečtí velitelé neznali úplný rozsah Hitlerových záměrů s dobytými sovětskými městy, shodovali se v názoru, že Leningrad je třeba vyhladovět.

Proviantní generál wehrmachtu Eduard Wagner líčil v dopise své ženě, že obyvatelé tohoto velkoměsta, celkem 3,5 milionu lidí, musejí být ponecháni svému osudu. Bylo jich prostě příliš mnoho na armádní „příděly“ a „sentimentalita by nebyla namístě“.

Okolí obleženého města bylo zaminováno, aby se zabránilo útěkům. Leningrad nemínil kapitulovat, ale kdyby to byl přece jen učinil, nebyla by jeho kapitulace přijata. Německým cílem bylo vyhladovět zdejší obyvatelstvo k smrti.

Hlad i neúprosná NKVD

Hned na počátku blokády, 8. září 1941, zničily německé granáty městská skladiště potravin a zásobníky nafty. V říjnu 1941 zemřelo následkem vyhladovění či na nemoci s ním spojené asi 2 500 osob. V listopadu tento počet stoupl na 5 500, v prosinci na 50 000 a do závěru blokády v roce 1944 přišlo o život následkem vyhladovění kolem milionu lidí.

Během blokády ale nezahálela ani sovětská moc. Příslušníci NKVD zde dál zatýkali, vyšetřovali a věznili. Přes Ladožské jezero byli tedy tou dobou přepravováni také vězni a mezi dvěma a půl miliony osob, které NKVD za války deportoval do gulagu, se vyskytovali rovněž obyvatelé Leningradu.

Image

Čtěte také

Velkoměsto v obležení: Jak vypadala blokáda Leningradu (1)

Vietnam je neuvěřitelně různorodou zemí, minimálně z přírodovědného hlediska. Možná si pomyslíte, že různorodá je každá země. Jenže Vietnam je biologický fenomén. Jednak leží v oblasti, která prošla klikatým a velmi složitým geologickým vývojem a za druhé je z hlediska biologické diverzity jedním z nejhodnotnějších území světa. Není náhodou, že tato fakta spolu úzce souvisejí a není divu, že jedny z nejúžasnějších objevů systematické biologie poslední doby pocházejí právě z regionu Zadní Indie. Národní park Bach Ma je toho hmatatelným důkazem.

Neproniknutelné útočiště saoly

Celý park Bach Ma je vlastně malou součástí centrálního Annamského pohoří, které se rozkládá na území středního Vietnamu, Laosu a malého území v severovýchodní Kambodži. Rozloha Centrálních Annamit je přibližně 42 000 km², NP Bach Ma se rozkládá pouze na 220 km² z kterých přibližně čtvrtina je bezlesá. Toto pohoří je mimo jiné domovem saoly, tajemného sudokopytníka objeveného teprve v roce 1992 a známého pouze z několika ulovených exemplářů. Zatím žádný odborník živý exemplář v přírodě nepozoroval. 

Saola (Pseudoryx nghetinhensis) se podobá africkým přímorožcům, v kohoutku dosahuje asi 85 cm a hmotnosti kolem 100 kg. Má mírně zahnuté rohy vřetenovitého tvaru, jež jsou důvodem domorodého názvu. „Saola“ se totiž dá laosky přeložit jako „vřeteno“. Že se takové zvíře umělo v dnešním světě tak dlouho skrývat, říká mnohé o neproniknutelnosti indočínských lesů a jejich diverzitě. 

Tam, kde život explodoval

Těžko říci, zda nás podobně velké zoologické objevy, jakým byla saola, čekají i v budoucnosti. Každopádně je ale jisté, že ty menší (bezobratlí, obojživelníci, plazi) budou přicházet stále, což právě z regionu dělá jeden z nejvýznamnějších ekosystémů světa. Ze savců zde v posledních letech byli nově popsáni třeba králík Timminsův (Nesolagus timminsi) nebo laoská skalní krysa (Laonastes aenigmamus), považovaná za živoucí fosílii. Objeveno tady bylo několika druhů ptáků a pohoří je navíc domovem mnoha význačných druhů, jako jsou languři rodu Pygathrix, dva druhy gibonů (Nomascus leucogenys a Nomascus siki) a nebo puchola (Chrotogale owstoni).

Annamity jsou zvláště bohaté na endemity i u vyšších rostlin, ryb, obojživelníků a plazů, kde zejména diverzita gekonů rodu Cyrtodactylus se zdá být nekonečná. Určení tzv. „horkých míst biodiverzity“, kam Indočína bezesporu patří, je velmi důležitá, když si uvědomíme tu obrovskou pestrost ukrývající se na relativně tak malé ploše. 

Velmi strmé, granitové a často skalnaté pohoří se v oblasti středního Vietnamu dostává nejblíže k pobřeží Jihočínského moře. Když se přesouváte z Hue, nemůžete po pravé straně blízkou hradbu Annamit přehlédnout. 

Francouzská idyla ve Vietnamu

Území NP Bach Ma patří k nejvlhčím místům ve Vietnamu a průměrně zde spadne 8 000 mm srážek za rok. Blízkost moře a hradba hor vysoká asi 1 500 metrů vytváří nárazníkovou zónu bohatou na oblačnost, husté mlhy a srážky. Často se stává, že zatímco u pobřeží je slunečno a horko s teplotami nad třicet stupňů, hory NP Bach Ma jsou zahalené do zdánlivě neproniknutelného oparu. Mlha je tak hustá, že když kráčíte směrem k vrcholovým partiím parku po silnici, mezi pátým až čtrnáctým kilometrem vidíte na pár kroků jen bílou tmu a na těle se vám sráží studené kapky vody. Když stoupáte ještě výš, opar pomalu mizí a slunce opět hřeje, ale teď již podstatně příjemněji než na parném pobřeží. I v létě se zde totiž teploty pohybují jen kolem 18 až 23 stupni Celsia. 

Díky přijatelnému klimatu se kopec kolem tzv. Hai Vong Dai stal ve 30. letech 20. století oblíbeným centrem pro francouzské kolonisty z Hue. Ti zde během několika let postavili resort se 139 vilami, hotely, poštou, obchody, dokonce nemocnicí a vybudovali některé naučné stezky. Pro dokonalost francouzské idylky zde v nejvyšších partiích podél cesty vysadily dokonce borovice. 

Budoucnost pro rekreaci

V roce 1937 dosáhla francouzská výstavba vrcholu a místu se začalo přezdívat Da Lat středního Vietnamu (Da Lat je další bývalé horské středisko Francouzů nedaleko Saigonu). Idylka však trvala přibližně dvacet let, potom se hnutí Viet Minh postaralo o ukončení odpočinku a oblastí se prohnaly krvavé boje, které se zde opět zopakovaly během Americko-vietnamské války. 

Mráz nahánějící, povětšinou duchařské historky zde vyprávějí správci dnes žel chátrajícího resortu. Ten je ale postupně rekonstruován a měl by v budoucnu opět sloužit svému původnímu účelu. Ostatně přístupnost, díky kvalitní cestě, kterou zde vybudovali Francouzi od pobřeží, láká i mnohé Vietnamce k odpočinku od veder panujících dole. Hlavní budova a několik vil je již plně rekonstruováno a slouží k ubytování těm málo návštěvníkům, kteří zavítají do vrcholových partií parku. 

Pestrost zelených rostlin

Biogeograficky je pozice Bach Ma nesmírně důležitá, protože se zde setkává tropický jih Vietnamu se spíše subtropickým severem. To se projevuje i ve složení fauny a flory, např. v případě gibonů Nomascus siki (sever) a Nomascus gabriellae (jih), pro něž území parku tvoří kontaktní zónu. Území je považováno za jedno z center diverzity vyšších rostlin. Vegetace je tvořena vlhkým tropickým a subtropickým monzunovým stále zeleným lesem horského a podhorského typu (nad 900 metrů), stejně jako sekundárními porosty a bezlesými plochami zatíženými činností člověka. 

Dosavadních průzkumy ukázaly, že se v parku vyskytuje 1 548 semenných rostlin (cca 20 % flory Vietnamu), které zahrnují 703 rodů a 165 čeledí. V čeledi Arekovitých (Calamoideae) zde najdeme dokonce až polovinu všech vietnamských druhů. Druhová diverzita se odráží i v různorodosti habitatů, vyskytujících se v okolí parku, tedy od pobřežních lagun, přes hluboká říční údolí po horské lesy. 

Ráj neobjevených zvířat 

Fauna národního parku za vegetací nijak nezaostává. Žije zde okolo 124 poznaných druhů savců, 330 druhů ptáků, více než 500 druhů bezobratlých (údaj považujte za značně podhodnocený) a nespočet druhů obojživelníků a plazů, mezi něž patří jistě mnoho takových, kteří vědě dosud unikají. Ze savců se tu vyskytuje muntžak (Muntiacus truongsonensis), langur (Pygathrix nemaeus) nebo makak (Macaca nemestrina) a podle všeho i tygr (Panthera tigris). Největší, avšak těžko uskutečnitelnou atrakcí parku má být potenciální výskyt bájné saoly. 

Z ptáků tu můžeme nalézt např. endemického bažanta Rheinardia ocellata či koroptev Arborophila merlini vyskytující se jen v lesích Centrálních Annamit. Herpetofauna parku je málo poznaná a zatím neexistuje kompletní seznam druhů, jež se zde nacházejí. Nicméně v nižších partiích parku lze nejčastěji pozorovat zejména agamy Calotes versicolor, či velmi hojné scinky (Eutropis macularia).

TIP: Gibbon Wildlife Sanctuary: Výprava za posledními indickými gibony

Diverzita regionu je však mnohem hlubší a stále nepoznaná. Když jsem svým herpetologickým kolegům z Vietnamu ukazoval některé nafocené druhy plazů, jen kroutili hlavou a druh jedince se určit neodvážili. Zejména horský les nabízí po setmění koncerty žab hned několika čeledí (např. Microhylidae, Dicroglossidae, Rhacophoridae), plejádu lesních gekonů (rody Cyrtodactylus, Hemiphyllodactylus) nebo tiché hadí lovce jako bungary či tajemné kalamárie, z nichž jedna byla v roce 2010 popsána právě z vrcholu kolem bývalého rezortu jako nový druh Calamaria concolor.

Bach Ma je prostě přírodovědný ráj, s vědeckým potenciálem, který není ani zdaleka rozvinut. Místní orgány si naštěstí uvědomují zranitelnost své přírody a snahy o její ochranu jsou spolu s mezinárodními organizacemi velmi silné.

Domorodí Američané, kteří obývali oblast známou jako Poverty Point v severní Louisianě před více než 3 000 lety, byli považováni za prosté lovce a sběrače. Nové archeologické nálezy Washingtonské univerzity v St. Louis však vykreslují diametrálně odlišný obraz této první americké civilizace.

Technicky vyspělí lovci-sběrači

Dávní lovci-sběrači dokázali vybudovat na Poverty Point masivní mohyly a sérii půlkruhovitých náspů. Museli k tomu přemístit ohromné množství zeminy. Zvládli to bez pokročilých nástrojů, domestikovaných zvířat i bez vynálezu kola. Jejich stavby vydržely přes 3 tisíce let, aniž by se zřítily nebo podlehly erozi. Postavit něco takového z hlíny je přitom mnohem komplikovanější, než to na první pohled vypadá a vyžaduje to promyšlené postupy.

Jak uvádí vedoucí výzkumu Tristram Randolph Kidder, Poverty Point byl pravděpodobně významným náboženským místem, k němuž tehdejší lidé pořádali poutě, podobně jako dnes muslimové putují do Mekky. Obřady zde náhle skončily asi před 2 200 až 2 000 lety, nejspíše kvůli velké záplavě v údolí nedaleké řeky Mississippi. Dodnes zde ale zůstalo mnoho artefaktů, z nichž odborníci usuzují, že šlo o obydlené místo pulsující životem.

Moderní metody výzkumu, zahrnující například radiokarbonové datování, mikroskopické analýzy materiálů a magnetická měření, poskytují přesvědčivé důkazy, že stavební práce zde probíhaly nečekaně rychle. Vědci nenašli žádné stopy po známkách zvětrávání mezi různými úrovněmi staveb, ke kterým by nevyhnutelně došlo, pokud by stavbu provázely delší přestávky.

Dávní inženýři z Poverty Point

Podle Tristrama Kiddera zjištění zpochybňují dosavadní představy, jak se chovali předmoderní lovci a sběrači. Vybudování obrovských mohyl a náspů v Poverty Point podle něj vyžadovalo velkou a dobře organizovanou pracovní sílu. 

TIP: Archeologové objevili v Amazonii pozůstatky rozsáhlé sítě zvláštně uspořádaných vesnic

Co je ale ještě působivější než rychlost vzniku staveb, je skutečnost, že jsou stále neporušené. Vzhledem k blízkosti Mexického zálivu je tato oblast zásobena vydatným množstvím srážek a zdejší hliněné stavby jsou tak obzvláště náchylné k erozi. Mikroskopická analýza ale ukázala, že domorodí Američané dokázali podle vysoce sofistikovaného receptu smíchat různé druhy jílů, bahna a písku, a vytvořit dostatečně pevné a mimořádně odolné stavby. Objevy v Poverty Point tak podle badatelů do značné míry mění náš pohled na svět a schopnosti etnik lovců a sběračů.

Německá vláda v těchto dnech vyslovila podporu plánům na vybudování plovoucího kosmodromu v Severním moři. Měl by být využíván především k vynášení malých satelitů evropských zemí. Ministr pro ekonomické záležitosti a energetiku Peter Altmaier z CDU uvedl, že německá vláda bude hrát roli klíčového zákazníka kosmodromu.

Německo podle Altmaiera hodlá posílit národní vesmírný program. Altmaier se zúčastnil podepsání smlouvy o spolupráci mezi německou organizací German Offshore Spaceport Alliance, která bude provozovat plovoucí kosmodrom, a čtyřmi evropskými výrobci raketových technologií – dvěma německými, jedním nizozemským a jedním z Velké Británie.

Plovoucí kosmodrom

Siegfried Russwurm, který je v čele německé průmyslové asociace BDI, zdůraznil, že kosmodrom v Severním moři je příhodný pro vypouštění satelitů na polární a heliosynchronní oběžné dráhy. Projekt počítá s tím, že domovskými přístavy plovoucího kosmodromu budou Brémy a Bremerhaven.

TIP: Do vesmíru z Evropy: Jaká je budoucnost evropských kosmodromů?

V současné době ve světě funguje více než dvacet kosmodromů. Evropské země a společnosti ale ve většině případů musejí využívat Bajkonur v Kazachstánu, Guyanské kosmické centrum poblíž Kourou ve Francouzské Guyaně a kosmodromy ve Spojených státech. Na první pohled je patrné, že by kosmodrom v Severním moři přišel velmi vhod. 

Zní to jako sen – letadlo, které zvládne cestu mezi New Yorkem a Londýnem za zhruba tři hodiny, je zcela bezemisní, a i v případě výpadku všech motorů dokáže autonomně a bezpečně přistát na zemi i na vodě. Přesně tak má vypadat nový typ nadzvukového dopravního letadla EON-01, jehož vývoj nedávno oznámil podivínský jihoafrický miliardář Priven Reddy.

Technická kouzla letounu EON-01 od L.E.A.P. Aerospace tím ale zdaleka nekončí – přestože maximální rychlost letounu má být 1,9 Mach, pomocí „blíže nespecifikovaného řešení“ se má při překročení rychlosti zvuku vyhnout sonickému třesku. Samotný provoz letadla má být 100× tišší než helikoptéra a start i přistání má absolvovat vertikálně. Vedle mimořádné cestovní rychlosti je ohromující i uvažovaná letová výška letounu – EON-01 má létat ve výšce 18 kilometrů, což je zhruba o třetinu výše, než kde létají Airbusy a Boeingy a maximální letovou výškou předčí dokonce i Gripeny.

TIP: Hypersonický letoun Quarterhorse by měl začít přepravovat cestující během příští dekády

Priven Reddy věří, že jeho magický, hypersonický a ekologický superletoun EON-01, pro až 88 cestujících, by se mohl do vzduchu podívat již v roce 2029. Termín „na svatého Dyndy“ nám ale v tomto případě přijde mnohem pravděpodobnější.

Ať už byl Žukovův podíl na Paulusově porážce u Stalingradu jakýkoliv, generál stanul na vrcholu slávy. Stalingrad posílil morálku a rudoarmějci se do ofenziv vrhali s novým elánem. Za vojevůdce, jemuž věřili a obdivovali jej, se bili jako lvi. Generál z rolnického rodu působil jako inspirace i přes svou bezcitnost a brutalitu – nikdo mu totiž nemohl upřít výsledky.

Role u Kurska

Jeho postavení ještě posílila operace Jiskra, díky níž se v lednu 1943 podařilo částečně prolomit blokádu Leningradu. Ještě v průběhu této ofenzivy se Žukov dočkal povýšení na maršála. Debaty se vedou též o rozsahu Žukovova podílu na přípravě kurské operace v létě 1943. Zdroje si obvykle vystačí se stručným sdělením, že koordinoval činnost jednotlivých velitelů.

Nejprve nechal nepřítele vyčerpat údery na několik pásem sovětské hloubkové obrany, aby pak zahájil protiofenzivu s využitím veškerých záloh. Zatímco Žukov ve druhé polovině války obvykle řídil několik útočících frontů, Koněv stával v čele jednoho z nich. Kompetence obou vojevůdců se proplétaly a mnohdy docházelo k hádkám.

Vzájemné spory

Příkladem může být korsuň-ševčenkovská operace, při níž Rudá armáda začátkem roku 1944 sevřela do kleští dva sbory Wehrmachtu. Podíl na úspěchu měla dvojice frontů, přičemž 2. ukrajinskému velel Koněv. Neváhal obklíčení nepřítele ihned nahlásit Stalinovi a zdůraznit, že jde primárně o práci jeho divizí. Tím Žukova rozzlobil, protože maršál oba fronty řídil, a navíc generála Nikolaje Vatutina stojícího v čele 1. ukrajinského frontu považoval za svého chráněnce.

Stalin přesto většinu slávy přiřkl Koněvovi a v únoru 1944 jej povýšil na maršála. V podobném postavení zůstali oba vojevůdci i za největší ofenzivy, která vešla do dějin jako operace Bagration. Žukov ji naplánoval a během útoku slaďoval postup čtyř frontů, Koněv stál od května 1944 v čele 1. ukrajinského frontu. S tímto svazkem se blýskl za lvovsko-sandoměřské operace, při níž jeho muži v srpnu překročili Vislu a vytlačili nepřítele z Ukrajiny.

Závod k Berlínu

K nejvýznamnějšímu měření sil došlo na sklonku války. Západní Spojenci považovali Berlín za vyprázdněný symbol, zato Stalin jej hodlal dobýt jako první. Začátkem dubna 1945 vyzval oba nejzkušenější maršály, aby do 48 hodin předložili své plány na dobytí města. A to přesto, že podle původních předpokladů měly vyčerpané svazky odpočívat až do května.

Dokončení: Stalinovi korunní princové (5): Ivan Stěpanovič Koněv vs. Georgij Konstantinovič Žukov

Žukov i Koněv byli zaskočeni, ale pustili se do práce. Diktátor naplno využil jejich ctižádostivost a nenaznačil, koho úkolem pověří. Oba tak do poslední vteřiny věřili, že právě jejich svazky završí boje v Evropě, a teprve po prostudování plánů dal Stalin přednost Žukovovi. Vyžadoval však vysokou rychlost postupu od obou frontů, a proto nerozhodl jednoznačně. S úsměvem Koněvovi naznačil, že pokud dorazí k cíli přece jen jako první, bude mít volnou ruku.

Ropušníci (Phrynosoma) jsou drobní rohatí hmyzožraví plazi, žijící převážně v pouštních oblastech Spojených států – z celkových 22 druhů se jich tam vyskytuje 15. Jejich jídelníček tvoří zejména mravenci, nezřídka si jej však zpestřují termity, různými brouky či kobylkami. 

Prosluli především schopností útočit na protivníka krví, kterou vystřikují z očí. Odborně hovoříme o reflexivním krvácení a podle současných výzkumů jej ovládá minimálně osm známých druhů malého tvora. Při nezvyklém útoku plaz vědomě zvýší tlak v hlavě, přičemž jde o tak prudký nárůst, že protrhne tkáně v koutcích očí a krev následně dostříkne až do vzdálenosti 150 cm. Cílem ovšem není nepřítele zahnat, nýbrž k němu dostat zapáchající tekutinu, jež obzvlášť účinně odpuzuje psovité a kočkovité šelmy. Odkud se v krvi ropušníků berou látky odpuzující psovité šelmy? Zatím nevíme. Roli však může hrát jejich potrava.

Pití v dešti

Ke krvavému řešení se však ropušník uchyluje až v krajní nouzi a zprvu spoléhá hlavně na mimikry. Jestliže se protivník nenechá kamufláží ošálit, dává se plaz na zběsilý útěk, při němž náhle mění směr a zastavuje. Pokud ani to nepomůže, ropušník se v zoufalé snaze predátora zastrašit nafoukne, aby lépe vynikly jeho ostny a rohy. 

TIP: Neobyčejné zvířecí výkony: Ještěr s dýchacím přístrojem

Ty mu přitom neslouží pouze jako ochrana před nebezpečím, ale také díky nim pije. Jelikož žije v oblastech, kde neprší dost, aby se tvořily kaluže, musel se podmínkám přizpůsobit. Na těle má proto otvory, jimiž voda proniká do soustavy drobných kanálků ústících do tlamy. Otvíráním a zavíráním čelistí pak živočich vytváří tlak, který mu životodárnou tekutinu vhání do ústní dutiny. K pití mu tedy stačí i pouhé postávání v ranní mlze. 

Navzdory adaptaci však ropušníků ve volné přírodě ubývá, za což může hlavně člověk, jenž jim narušuje prostředí i jídelníček. Nadužívání pesticidů totiž hubí hmyz, který by malí tvorové lovili. Například v Texasu tak již patří mezi ohrožené a běží program na jejich ochranu i množení.  

Kým skutečně ona mytická Libuše byla? Nebo spíš – které postavy či božstva ji inspirovaly? Předivem výmyslů a nánosů ryze účelového falšování dějin se lze prokousat k nějaké skutečné historické postavě jen stěží. I když pro mnohé středověké kronikáře šlo pouze o pohanku, téměř bezejmennou pannu hadačku s nebezpečnými sklony k čarodějnictví, v obrození je líčena jako dobrotivá a spravedlivá vůdkyně lidu a pramáti českého národa.

Začátek historie

Vraťme se ale na začátek. Co víme? Pražský děkan Kosmas ve své kronice uvádí, že Libuše žila sedm generací před vládou prvního doloženého Přemyslovce Bořivoje. Ten panoval zhruba mezi roky 867 až 890, což datuje život Libuše do první poloviny 8. století. Zatímco část Evropy už má v té době své historicky doložené vládce či duchovenstvo, teritorium známé později jako české království ještě v 8. století halí mlha nejasností. Není se čemu divit – písmo i křesťanství přišlo do tohoto prostoru až v druhé polovině 9. století s Cyrilem a Metodějem. Lidé, kteří tu tehdy žili, žádné vlastní psané záznamy o své existenci nevedli. Historie se začala tvořit až později – s těmi, kteří měli zájem o to, aby se v ní objevovali v tom nejlepším světle – třebas jako potomci nějakého bájného významného rodu. Potom už stačí vzít pár pověstí, nějaké ty „zahraniční“ inspirace a všeobecně platné archetypy a nejstarší dějiny národa českého jsou na světě!

Věk neřestí

Zpět ke Kosmovi. Oněch sedm generací před Bořivojem spíše znamená, že to není tak blízko, aby si to někdo přesně pamatoval a zároveň ani moc dlouho na to, aby se přemyslovská rodová linie mohla přervat či vyhasnout. Což v oněch dobách nebylo nic těžkého. A protože Bořivoj byl prvním českým panovníkem, který přijal křest, je těch sedm dlouhých generací dostatečnou omluvou, proč by pramáti Přemyslovců měla být nějaká kněžka. V těch „temných“ dobách tu ostatně většinová slovanská populace vyznávala staré pohanské bohy zcela přirozeně – žádné křesťanské misionáře tu zmapovány nemáme. A i sám Kosmas přiznává, že vychází jen z ničím nepodložených zkazek a vyprávění.

Situaci v zemi Kosmas popisuje takto: „Neřesti bujely den ode dne hůř a hůře, křivdu, kterou dříve nikdo páchat neuměl, jeden od druhého trpělivě zakoušel a neměl ani soudce, ani knížete, kterému by si požaloval.“ Skončila éra malých izolovaných komunit a přechod do režimu větších propojených celků nebyl úplně jednoduchý. Více lidí různých rodů, které spolu musejí vycházet, nese samozřejmě spoustu úskalí. Vyřešit je dokáže jen vládce, který rozhoduje o všech a o všem. 

TIP: Po stopách Kroka a jeho dcer: Co je realita a co pouhá fikce?

Krok, později přidaný otec Libuše a jejích sester Kazi a Tety, to nebyl. Nebo jej tak alespoň nelíčí všichni kronikáři. Lidé za ním chodili pro radu, ale on jim nevládl ani nepřikazoval. To ostatně tvrdí i mnich Kristián ve své legendě Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily. „Ale Slované čeští, usazení pod samým Arkturem a oddaní uctívání model, žili jako kůň neovládaný uzdou, bez zákona, bez knížete nebo vládce a bez města, potulujíce se roztroušeně jako nerozumná zvířata, toliko širý kraj obývající. Konečně když byli postiženi zhoubným morem, obrátil se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a věštěcký výrok.“ 

Panenská hadačka

Libuše je tu tedy zachycena jen jako bezejmenná panenská věštkyně, něco na způsob antických Apollónových kněžek věštících například v Delfách či jiných chrámových okrscích. Kristián jí dokonce ani nedává pravomoce soudit spory, které se jí dostává v pozdějších variantách pověsti. Je to prostě jen pohanská šamanka, k níž se lidé uchylují, když už si sami rozumem nedokáží poradit. 

Naopak zásadní je pro Kristiána postava Přemysla Oráče. Zápis totiž pokračuje takto: „A když je obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysl, ustanovili si ho podle výroku hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku. A když byli takto konečně vysvobozeni z rozličných ran morových, stavěli si v čelo po svrchu řečeném knížeti vladaře neboli vévody z jeho potomstva, sloužíce modlám a bůžkům a bujně slavíce oběti podle pohanských obyčejů, až nakonec vláda nad touto zemí připadla jednomu z rodu těchto knížat, jménem Bořivoj.“

Ideální vůdce

Docela rychlý skok k historickým Přemyslovcům, že? Kristiánova legenda měla v prvé řadě oslavovat přemyslovskou dynastii a potvrdit její právo na vládu nad celou zemí. Vždyť ani v pověsti se neříká nic o mocenských šarvátkách, uzurpování moci nebo alespoň o volbě z několika kandidátů. Přemysl Oráč zcela idylicky přichází vládnout všem rodům jen na základě jedné šamančiny věštby a svých skvělých schopností. Ani zmínka o fyzické převaze, ambicích či nátlaku. 

Že by to v těch dobách fungovalo takhle? S největší pravděpodobností to spíš odráží Kristiánovy snahy vylíčit legendárního zakladatele rodu jako neoddiskutovatelnou a jedinou možnou autoritu. Jeho zvolení bylo touto optikou téměř božím záměrem. Už to, že šlo o oráče, spojuje Přemysla s několika dalšími zakladateli evropských panovnických rodů: Piastovci, gótským králem Wambou a dokonce i s králem Artušem. Orba pluhem byla považována za technologický pokrok a tedy i za známku prosperity. Orání Přemysla spojovalo se zemí, navíc evokuje píli, mírumilovnost, budování a růst. Ideální předek pro knížete Václava! 

Tři tváře bohyně

Podívejme se teď blíž na ony tři mytické Krokovy dcery. Dokonce i Kosmas, který odkazuje ženy spíše k plotně, jim přisuzuje mimořádné schopnosti. Nejstarší Kazi působila jako léčitelka využívající sílu bylin. Tetka žila bez muže jako pohanská kněžka či vůdkyně kultu. Jak napsal Kosmas: „Navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreadám, Dryádám a Amadryádám a ctil je. Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádů. A tak dodnes mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům…“ 

Libuše byla nejmladší a jelikož spoluzaložila vládnoucí dynastii, pověsti ji označují za nejvlivnější a nejaktivnější. Právě Kosmas uvádí, že kromě věštěckého nadání fungovala jako soudce a tedy do jisté míry i řídila své okolí. Badatel Josef Sadílek proto prohlásil, že tři sestry byly kněžky trojhlavého boha Triglava. Každá z jeho tří hlav byla zasvěcena jiné sféře – první podsvětí, druhá zemi a třetí nebesům. Další z interpretací uvádí, že trojjedinou bohyní byla samotná Libuše, „rozložená“ do postav tří sester. 

Její sňatek a spojení s oráčem tak byl doslova posvátným aktem – a to i proto, že v původních staroslovanských mýtech, neupravených Přemyslovci, byl onen Oráč s největší pravděpodobností bohem plodnosti, který pomocí orby zasévá své semeno do matky země. Ovládal plodivé síly země, což mu přisuzuje i Kosmas, byť o něm už jako o bohu nemluví. Jistou magii ovšem ovládá i on: „Lískový prut, který do země vetkl, vyrazil třemi velkými ratolestmi, a to, což je ještě podivnější, i s listím a ořechy.“ A i jeho volové, s nimiž oral, mohly patřit do jiných božských světů, neboť poté, co odešel s posly za Libuší, nikdy už je nikdo neviděl.

Pokud budeme rozvíjet myšlenku, že Libuše je odrazem a pozůstatkem atributů nějaké pohanské bohyně, pak by to mohla být například východoslovanská Mokoš. I ona byla trojfunkční a souvisela s vláhou, zemí, sexualitou, plodností i mateřstvím. Ztělesnění panenské cudnosti a sexuální promiskuity v jednom najdeme ale i u severské bohyně Gefion, germánské Freyi či antické Diany.

Jenom ženská

I kdyby ale byla Libuše sebedůležitější a sebevlivnější pohanskou kněžkou, veškeré záznamy, které o ní máme, na ni nahlížejí optikou křesťanských kněží a mužů. Automaticky a v souladu s tehdejšími názory však muži považovali ženy za něco podřadnějšího, hříšného a podřízeného. A to měl přitom Kosmas vlastní ženu a nejspíš i zcela legitimního syna – celibát byl v Čechách vyžadován až od poloviny 12. století. Kosmova Libuše tak zpočátku sice aspiruje na roli jakési vůdkyně, ale velmi brzy se ostatní muži proti takové „nepřirozenosti“ vzbouří a požadují velitele. A i když ji Kosmas na jednom místě nazývá moudrou a cudnou, na jiném tvrdí, že se chovala „rozpustile, jako si vedou rozmařilé ženy, když nemají muže.“ Myslí tím sexuální nevázanost, nebo lesbické vztahy? 

TIP: Na slovanském Olympu: Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

Pro středověkého křesťana byla žena zkrátka nebezpečím i předmětem jistého opovržení a snižování. Právě u Kosmy v Libušině soudu zazní věta „Dlouhé vlasy, krátký rozum“. Přitom jeho Libuše na mužskou kritiku reaguje vcelku logicky a moudře: „Snad proto si myslíte, že mám málo rozumu, že vás nesoudím metlou železnou, a poněvadž žijete bez bázně, právem mne nedbáte. Neboť kde je bázeň, tam je i kázeň. Ale nyní je velim zapotřebí, abyste měli správce ukrutnějšího, než je žena.“

Koho by nezaujal dramatický životní příběh studenta medicíny, kterého přivedla nešťastná láska do náruče nejopovrhovanějšího řemesla? Odpovídá však tento příběh skutečnosti? Nejpodrobnějším, zdrojem informací o Janu Mydlářovi dodnes zůstávají Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze, které poprvé vyšly v letech 1886 až 1889 jako rozšířená verze románu Pražský kat z roku 1876. Zároveň je to však také zdroj nejproblematičtější.

Strohá pravda

Co tedy o katu Mydlářovi prozrazují autentické historické prameny? Především je třeba říci, že se jich dochovalo velmi málo. Jejich řeč je ve srovnání s románovou fabulací nezáživně strohá, navíc v mnohém odlišná od Svátkova díla. Opravit je třeba již základní životní data slavného kata.

Jednoznačné údaje o jeho narození sice nemáme k dispozici, za pravděpodobný je však považován rok 1572. Kde se tak stalo, zůstává otázkou, jelikož ani Janův chrudimský původ není bezpečně prokázán. Každopádně Jan Mydlář nezemřel v roce 1638, ale teprve 14. března 1664 – tedy zřejmě jako více než devadesátiletý kmet!

Během svého dlouhého života se stihl dvakrát oženit. První manželka Alžběta mu povila dvě děti, syna Jana Václava a dceru Magdalenu. Po Alžbětině smrti se stala jeho chotí před polovinou 17. století o dvě generace mladší Kateřina. Ta Mydláře přežila a později se ještě dvakrát provdala, a to za příslušníky dalších katovských rodů, Zelingerů a Lejšnarů.

Cesta na popraviště

Začátek profesní dráhy Jana Mydláře zůstává nejasný. Zato víme, že díky vysokým odměnám za vykonané exekuce shromáždil velmi solidní majetek. V roce 1634 proto mohl investovat 800 kop míšeňských grošů do „pohodného domu“ u Svinské brány (Na Bojišti) na Novém Městě pražském, kam se také přestěhoval. Ukončil tak svou katovskou kariéru a napříště mu zajišťovala příjmy živnost pohodného (odklízeče mršin), s níž byla nově nabytá nemovitost spojena. Staroměstskou katovnu, která se nacházela při severním okraji starého židovského hřbitova, předal Mydlář synovi Janu Václavovi, jenž ji spravoval až do své smrti v červnu 1672.

TIP: Potřební, přesto opovrhování: Krvavá historie katovského řemesla

Pokud jde o novoměstskou pohodnici, vysloužilý popravčí mistr ji cílevědomě zveleboval. Už roku 1636 si vyžádal povolení, aby u ní mohl vystavět novou kůlnu „pro potřebu a schování nádobí a jiných věcí k řemeslu jeho přináležejících, tak aby tu na ohavu lidem nezůstávaly“, a na rozhraní třicátých a čtyřicátých let k domu ještě přikoupil sousední pozemky. Všechny nemovitosti u Svinské brány později zdědila Janova druhá žena.