Most místními nazývaný Bay Bridge byl otevřen v roce 1936 a postupem času se stal důležitou dopravní spojkou mezi oběma velkoměsty. Dnes na něm každodenně projede téměř tři sta tisíc aut, které využívají pět pruhů každým směrem, umístěných ve dvou patrech.

Visutý most, navržený inženýrem Charlesem H. Purcellem, využívá ostrov Yerba Buena, který jej dělí na dvě části – východní (délka 3 102 m) a západní (délka 3 141 m). Mezi oběma částmi je ostrovem prokopán 160 metrů dlouhý tunel, který drží primát největšího průměru dopravního tunelu na světě.

Hrozba zemětřesení

Kalifornie patří k nejvíce aktivním seismickým oblastem a hrozba zemětřesení je problémem pro většinu zdejších staveb. Že by silné zemětřesení mohlo zcela zničit hlavní oblouk mostu se vědělo dlouho, ale aktuálním se nebezpečí stalo až při zemětřesení v roce 1989, při kterém se zřítila část horní mostovky. To bylo impulsem pro přípravu a zahájení výstavby nového východního mostu – přestože šlo o nákladnější řešení než důkladná oprava mostu stávajícího, převážily výhody levnější údržby a delší životnosti.

TIP: Betonoví obři: 5 nejdelších mostů světa

Otevření bylo původně plánováno na rok 2007, nejrůznější problémy při stavbě – jejíž náklady se vyšplhaly na 6,4 mld. USD – způsobily, že most (dosud bez oficiálního jména) byl otevřen až v roce 2013. Aby nedošlo ke kolapsu dopravy, byl nový most vystavěn vedle stávajícího a otevřen po jeho demolici. Přerušení provozu tak trvalo pouhé čtyři dny.

Antropologové se domnívají, že zhruba o třech čtvrtinách z tzv. izolovaných kmenů dosud vůbec nevíme. Neznáme jejich přesný počet, jazyky, jimiž mluví, ani způsob života. Naopak to však platit nemusí: Ve skutečnosti je téměř nemožné, aby hustý příkrov porostu odstínil například hluk letadel či lodí nebo noční osvětlení vzdálených aglomerací. Indiáni tak s největší pravděpodobností dobře vědí, že za hranicemi jim známého světa číhá „bílý muž“. Kdyby chtěli, mohli by ho bez problémů kontaktovat. Záměrně to ovšem nedělají a dovedně se před jeho zraky skrývají. Důvod je zcela prostý: Bojí se. 

Vzpomínky na masakry

„Lidé mají jakousi romantickou představu, že si izolované kmeny svůj životní styl zvolily záměrně, aby se odřízly od všech zkažeností moderního světa. Pravda je však úplně jiná: Ve skutečnosti by domorodci o kontakt stáli, jenže mají strach,“ vysvětluje antropolog Kim Hill z Arizonské státní univerzity. 

A zkušenosti z posledních dekád uplynulého století jim dávají k obavám víc než pádný důvod. Ještě poměrně nedávno se mnozí indiáni pravidelně ocitali v přímém ohrožení života v důsledku ilegální těžby mahagonu a dalších vzácných druhů dřeva. Brazilská vládní organizace na ochranu domorodého obyvatelstva FUNAI evidovala zejména v 70. a 80. letech desítky krvavých masakrů. Od té doby se sice jejich frekvence snížila, stále se však jedná o palčivý problém, který takřka nemá řešení. 

Janomamové čelili v posledních letech hned několika krvavým masakrům kvůli nelegální těžbě dřeva. (foto: Wikimedia Commons, Ambar~commonswiki, CC BY-SA 3.0)

Černým písmem se do historie zapsaly především události z vesnice Haximu nedaleko venezuelských hranic, kde nelegální zlatokopové v roce 1993 povraždili šestnáct příslušníků kmene Janomamů. Tentýž kmen se stal terčem jednoho z nejdrastičtějších útoků namířených proti indiánům také v roce 2012, kdy pašeráci bez okolků vyvraždili celou vesnici. Ozbrojenému přepadení podlehlo osmdesát indiánů a přežili pouze tři šťastlivci, kteří byli právě na lovu. 

Nejosamělejší na Zemi

Podobně dramatickou, ne-li ještě drsnější vzpomínku na řádění „vyspělého“ člověka si nese člen neznámého kmene v blíže nespecifikovaném amazonském regionu, známý jako „muž z díry“. Má zhruba padesát let, přezdívá se mu rovněž „nejosamělejší člověk planety“ a je pokládán za posledního příslušníka svého etnika: Někdy koncem 80. let nejspíš jako jediný přežil vyvraždění svých druhů a od té doby zůstal v pralese odkázaný sám na sebe. 

FUNAI začala pohyby záhadného indiána monitorovat a povedlo se jí získat několik videozáznamů, přesto se o něm dosud ví jen málo. Předpokládá se, že nikdy nemluvil s nikým mimo prales, a dokonce není známo, jakým jazykem hovoří. Vede kočovný život a podle všeho si udržuje pevné zdraví. Přespává ve vlastnoručně postavených chýších vztyčených nad dírou v zemi a dokáže si vyrábět nástroje, jež posléze nechává na místě a stěhuje se dál. 

Právě díky popsaným stopám mají ochránci přibližnou představu o jeho pohybu a čas od času se mu pokoušejí zanechávat dary či s ním navázat komunikaci. Brazilská vláda mu dokonce „věnovala“ přibližně tři tisíce hektarů pralesa, muž nicméně zjevně nemá o jakýkoliv kontakt zájem – a s jeho zkušenostmi se mu nelze divit.

Plačte potichu

Má-li bílý člověk mezi indiány pověst vraždícího monstra, je zcela logické, že se ho obávají. Snad nejvíc to platí pro kmen Awa, údajně nejohroženější na celém světě. Posledních zhruba tři sta jeho příslušníků totiž obývá část pralesa, jež čelí vůbec nejrychlejšímu odlesňování rukou bezohledných dřevorubců. Během uplynulých let si proto domorodci vypěstovali schopnost dovedně se ukrývat, a své děti prý dokonce učí plakat potichu, aby na sebe těžaře náhodou neupozornily. Přesto v nerovném boji prohrávají: Podle FUNAI zabili nelegální pašeráci dřeva v letech 2003–2010 na 450 lidí Awa.

TIP: Tváří v tvář civilizaci: Jihoameričtí indiáni jsou nejohroženější komunitu na Zemi

Nicméně ne všechny z široké palety pralesních kmenů nastavují bílým vetřelcům „druhou tvář“ a zůstávají pasivní. Přinejmenším několik z nich proslulo násilnickou povahou a na žádného z cizích příchozích neváhají vytasit zbraně. Škraloup ulpěl například na pověsti indiánů z oblasti Vale do Javari, jejichž pravé jméno nikdo nezná. Místní, včetně ostatních domorodců, jim říkají jednoduše Flecheiros, tedy doslova „lidé s šípy“: Na rozdíl od většiny ostatních amazonských indiánů, kteří spoléhají spíš na klacky a hole, totiž dovedně ovládají lukostřelbu.

Špatný den pro víru

Ještě drsnější pověst pak provází ekvádorský kmen Huaorani. Zmínění indiáni, všeobecně známí jako „auca“ neboli „barbaři či divoši“, své teritorium tvrdě brání pomocí dvoumetrových oštěpů se zpětnými háčky. A nejbojovnějších tlup se prý obávají i jejich soukmenovci, především ti, kteří už se odvážili kontaktu s civilizací. 

Huaorani nechvalně prosluli v 50. letech minulého století, kdy zabili pět amerických evangelických misionářů, nesoucích barbarskému kmeni křesťanské poselství. Běloši svou misi pečlivě naplánovali: Nejprve nad obydleným územím pouze pravidelně přelétali, pořizovali snímky a příležitostně shazovali dary, které si prý indiáni rádi vyzvedávali. Teprve po několika měsících se misionáři rozhodli je kontaktovat osobně – jenže domorodci všech pět mladých mužů bez milosti probodali oštěpy. Tzv. operace Auca tehdy oblétla svět, a portrét vedoucího mise Natea Sainta se objevil dokonce na titulní straně časopisu Life. Nebylo to přitom zdaleka poprvé ani naposled, kdy misionáři zaplatili cenu nejvyšší. 

Jejich snaha však nakonec přece jen nevyšla naprázdno. O několik let později se totiž do pralesa vydala Saintova sestra Rachel spolu s manželkou jednoho z dalších zabitých mužů a na rozdíl od nich se jim povedlo mezi indiány relativně hladce proniknout. Dokázaly zmírnit jejich sklony k násilí a prosadit monogamní způsob života, takže se dnes většina kmene řídí těmito „západními“ pravidly. Původní styl vyznává zhruba jen pět menších odříznutých komunit, které zvolily striktní izolaci. 

Vzácná setkání

Veškeré incidenty s krvavou zápletkou mají ovšem jedno společné: Prvotní kontakt nevyvolají indiáni, nýbrž běloši. Násilí pak představuje pouze svérázný způsob domorodců, jak dát najevo, že nemají zájem. Pokud už nějaký kmen projeví chuť navázat styky s civilizací sám od sebe, jde doslova o raritu. 

Naposledy se tak stalo v červnu 2014, kdy se z pralesa u peruánských hranic nečekaně vynořilo sedm členů dosud neznámého kmene a pokusili se o komunikaci se sousedními Ashai, kteří na rozdíl od nich udržují kontakt s okolím. Navzdory vzájemné neznalosti jazyka se podařilo zjistit pohnutky pralesních cizinců: Žádali o pomoc, neboť jejich vesnici vypálili ozbrojení pašeráci. O události tehdy informovala média po celém světě a opět přitáhla pozornost ke globálnímu sporu, jaký přístup k domorodcům uplatňovat. 

Buď, a nebo

Existují v zásadě dvě možnosti: buď nechat indiány zcela být, nebo se pokusit o cílený zásah do jejich komunity. Z laického hlediska se druhá varianta možná jeví jako „barbarská“, ovšem v některých případech jde o jedinou možnost, jak zajistit, aby se izolovaní obyvatelé pralesa vůbec dožili konce století. S určitými riziky – například s nemocemi, vůči nimž nemají přirozenou imunitu – si totiž vlastními silami neporadí. 

Uvádí se, že viry pravých neštovic, spalniček a chřipky zavlečené Evropany do Nového světa zapříčinily smrt 90 % původních obyvatel kontinentu. Ačkoliv se izolované kmeny s moderní civilizací nestýkají, kontakt s jinými domorodci jim často nevadí. Problém tkví v tom, že drtivá většina ostatních amazonských indiánů nežije odříznuta od světa, takže se mohou snadno stát přenašeči smrtících chorob. 

Agentury, které se ochraně izolovaných kmenů věnují, se k nim proto snaží dostat vakcíny a vysvětlit jim základy prevence – což si ovšem nejprve žádá vybudování důvěry. „Postupně vytváříme vztah na dálku, následně uskutečňujeme opatrná setkání s lékařskými týmy v místě, které si domorodci vyberou. Jakmile navážeme kontakt, mohou antropologové začít monitorovat situaci a dále upevňovat vzájemné vztahy,“ popisuje již zmíněný Kim Hill. 

Pomoc v pravý čas

K zastáncům uvedeného řešení patří i etnograf a aktivista Sydney Possuelo, zřejmě největší světová autorita v otázce ochrany původních obyvatel. Za uplynulých šedesát let vedl desítky expedic do odlehlé brazilské džungle a dokázal navázat mírový kontakt se sedmi nedotčenými kmeny, včetně obávaných „lidí s šípy“, aby je pomohl ochránit před hrozícím nebezpečím vnějšího světa. Jako dlouholetý ředitel Oddělení pro izolované indiány v rámci FUNAI prosadil u brazilské vlády, že se přibližně 15 % rozlohy země proměnilo v chráněnou rezervaci. Jak tvrdí tamní novinářka Ayelet Vardiová, nebýt jeho aktivity, řada kmenů by dnes již neexistovala. 

TIP: Vyprahlý svět malého muže: Afričtí Křováci zažívají těžké časy

Nicméně na přelomu století se Possuelova iniciativa stávala trnem v oku právě brazilské vládě, která se od vytyčené ochrany domorodců začínala distancovat. V roce 2006 – tedy dlouho před nástupem kontroverzního prezidenta Jaira Bolsonara, jenž svým opovržením vůči indiánům proslul – pak organizace FUNAI Possuela propustila. Krátce předtím totiž veřejně kritizoval její vedení, které se pomalu přiklánělo k názoru, že indiánské rezervace zaujímají příliš velké území. Rozpočet státní organizace se mezitím neustále snižuje: Jen v roce 2016 ho vláda seškrtala bezmála o 40 %. A naopak snaha ilegálně zabírat další a další půdu, využitelnou pro zemědělství i chov dobytka, vytváří nad budoucností amazonských indiánů velký otazník. 

V trpasličí galaxii, vzdálené od nás zhruba 480 milionů světelných let, došlo k děsuplné kosmické události. Přízrak bývalé hvězdy, černá díra, nebo neutronová hvězda, rozežral jádro svého hvězdného partnera, který se pak ve smrtelných křečích odpálil jako neobvyklá supernova.

Astronom Dillon Dong z amerického Caltechu si všiml, že soustava radioteleskopů VLA (Very Large Array) v Novém Mexiku v roce 2017 detekovala velmi jasný záblesk v oblasti rádiových vln. Událost se stala počátkem napínavého pátrání, které astronomy nakonec přivedlo k výjimečné supernově.

Dramatický konec dvojhvězdy

Pozorování v oblasti viditelného světla na havajské Keckově observatoři odhalila, že v místě rádiového záblesku tryská do všech směrů hmota rychlostí okolo tří milionů kilometrů za hodinu. Vědci také zjistili, že ze stejné oblasti přilétl záblesk rentgenového záření, který detekoval přístroj na palubě Mezinárodní vesmírné stanice ISS.

Dillon Dong se svými kolegy nakonec poskládal obrázek toho, co se zřejmě stalo. Na počátku celého příběhu byla dvojvězda – větší z této dvojice po nějaké době spálila veškeré palivo a explodovala jako supernova. Zbyla po ní černá díra, nebo neutronová hvězda, která obíhala kolem osamocené hvězdy stále blíž a blíž.

TIP: Rentgenová observatoř zachytila výtrysk hmoty, pohybující se téměř rychlostí světla

Před zhruba 300 lety tento objekt pronikl do atmosféry hvězdy. Ta začala ztrácet hmotu a kolem obou objektů se vytvořilo mračno ve tvaru donutu. Když se černá díra dostala do nitra hvězdy, poškodila její „fúzní reaktor“. Hvězda se zhroutila a vzápětí také ona vybuchla jako supernova. Když poté materiál vyvržený supernovou narazil do „donutu“, vzniklo jasné rádiové záření, které pozorovala soustava VLA. Na první pohled mimořádně dramatický scénář je podle vědců v souladu s dřívějšími teoretickými modely. Jde ale o první takovou událost, kterou se jim podařilo zachytit.

Filmografie režiséra Martina Friče (1902–1968) je unikátní nejen co do množství snímků. Jen málokdo totiž dokázal lépe „ukočírovat” svérázné a osobité herce, ať už šlo o Oldřicha Nového, Huga Haase nebo Vlastu Buriana. Z těchto hvězd dokázal dostat vždy to nejlepší, ale současně je držet při zemi, a sice díky způsobu vedení i dramaturgii, která jejich kreativitě dávala opěrné body i hranice.

Předchozí část: Fascinováni stříbrným plátnem: Filmová tvorba V+W vyvolávala nadšení i kritiku (1)

Voskovec a Werich začali s Fričem spolupracovat už při psaní scénáře nového filmu, který dostal název Hej-rup! (1934). Přizvali též zkušeného scénáristu a režiséra Václava Wassermana (1898–1967), přičemž jejich uskupení Formen (dle anglického four men), jak si říkali, vtisklo snímku řád. Výsledek dokázal spojit angažovanost známou z Osvobozeného divadla s rozvernou lehkostí grotesek i dadaistických hříček. Uměl vzbudit celou škálu emocí, aniž by se rozpadal nebo působil příliš křečovitě.

Do Hej-rup! se sice z dnešního pohledu promítla až přílišná „plakátovost” zpracování tématu nezaměstnanosti, na poměry tehdejší kinematografie však šlo o počin smělý. Možná díky komediálnímu žánru, možná díky schopnostem V+W je film odvážný a burcující, přesto zároveň sociálně citlivý a lidský. Tentokrát má pevnou dramaturgii a kvalitu výstavby demonstruje už samotná expozice, představení obou hlavních postav a propojení jejich linií. Nadto snímek obsahuje tolik famózních scén (například z noclehárny nebo stříhání živého plotu), že se mu dají odpustit i ona ideologicky zabarvená zjednodušení, korunovaná zlotřilým podnikatelem Wurstem, spíše křečovitou karikaturou, nežli adekvátním antagonistou příběhu. 

Živit se filmem?

Hej-rup! zaznamenal velký úspěch a Voskovec s Werichem znovu zvažovali odchod z jeviště. Vrhli se do přípravy filmu z exotického prostředí, v němž měli vytvořit postavy Robinsona a Pátka, a také koprodukčního snímku Dobrý kumpán Golem, který by režíroval Julien Duvivier, jenž se později prosadil v Hollywoodu. Vysněné filmové projekty skutečně dvojici V+W vyvedly z divadla. A to doslova. V roce 1935 se vzdali prostor v paláci U Nováků, do nichž se nastěhoval Antonín Fencl s operetou, a Osvobozené divadlo, tak jako ho diváci znali, na čas zaniklo.

Fakt, že nešlo o rozumné rozhodnutí, si autorská dvojice uvědomila celkem záhy. Sliby filmových producentů totiž začaly rychle blednout, Duvivier sice film o Golemovi natočil, ale na Barrandově a obešel se při tom bez Voskovce a Wericha. Navíc ve společnosti podle vlivných umělců a intelektuálů Vladislava Vančury či Karla Čapka začal scházet kritický hlas a inteligentní ostrá satira Osvobozeného divadla.

V+W proto pomyslně zatáhli za brzdu, přehodnotili své záměry a k divadlu se vrátili. Našli si nové prostory v divadle Rokoko, které se nacházelo nedaleko paláce U Nováků, a pro sezonu 1935/36 přejmenovali soubor na Spoutané divadlo. Nový název reflektoval depresivní atmosféru velké hospodářské krize a vyhrocených konfliktů mezi pravicí a levicí a také horší technické i ekonomické zázemí mnohem menšího sálu v Rokoku.

Svět v krizi

Politika a významné úspěchy dalších her však V+W přivedly do světa kinematografie ještě jednou. Přípravy filmu Svět patří nám se sice museli obejít bez Wassermana, ale zbylé trio V+W+F doplnil inspicient Osvobozeného divadla Karel Steklý (1903–1987), který si zahrál inspicienta v Pudru a benzínu. Také tentokrát tvůrci vycházeli z divadelních představení, především ze hry Rub a líc, která v závěru roku 1936 spojila sociální otázku s politickým bojem. Konflikty mezi bídně ohodnocenými manuálně pracujícími a jejich zaměstnavateli v časech krize kapitalismu V+W doplnili o téma boje proti fašismu. Výsledek byl ještě angažovanější než v případě Hej-rup!. Filmaři se nebáli tnout do živého, aniž by se vzdali práce s „béčkovými” žánry a vpravdě absurdního humoru. Mac Frič navíc nechal snímat prostředí v duchu německého expresionismu a kameraman Otto Heller, který o rok později natočil i další protifašistický film, Haasovu Bílou nemoc, proto musel pracovat s ostrým svícením a vrhaným stínem. 

Na Svět patří nám se můžete dívat jako na další z děl V+W a upřímně se bavit třeba při scénce s ručními granáty, mylně pokládanými za konzervy s kroupami, když označení německého koncernu Krupp Essen hlavní protagonisté mylně přeloží jako „kroupy jísti“. Tyto a další eskapády odkazovaly na Chaplinovu Moderní dobu (1936) a dost možná ji v lecčems i překonávaly. Jde ale též o film, který si výrazovými prostředky a až troufalým smíšením humoru s bojem proti sociálním nerovnostem a nebezpečí nacismu nezadá s předními tituly tehdejší světové kinematografie. Frič držel režisérské otěže naprosto suverénně a V+W zase o stupínek výš posunuly hereckou polohu, která jim začala fungovat v Hej-rup!. 

TIP: Jiří Voskovec: komik s nelehkým osudem

Další film už spolu V+W nikdy nenatočili, avšak Jiří Voskovec během dlouhého života v emigraci ve Spojených státech i Jan Werich v komunistickém Československu stáli před kamerami ještě mnohokrát. Mohlo by se zdát, že čtyři filmy jsou málo na to, aby se v záplavě filmové produkce neztratily. Opak je pravdou. Přes všechny zmíněné omyly a nedotažené věci patří každý ze snímků nesmazatelně do historie české kinematografie. Tvůrčí duo V+W bylo rozpustilé, troufalé i kritické, a když své síly spojili s fenomenálním Martinem Fričem, dokázali s filmovým médiem pracovat takřka mistrovsky.

Ne všechny archeologické památky v Izraeli pocházejí ze starozákonních dob. Dokladem je i nedávno objevený velký kostel z období Byzance, který byl postaven asi před 1 500 lety. Podle dochovaných řeckých nápisů byl zasvěcen „slavnému mučedníkovi“. Jeho totožnost ale zůstává neznámá.

V době, kdy byl tento kostel postaven, se na území dnešního Izraele rozkládala Byzantská říše. Z nápisů v kostele vyplývá, že byl rozšířen za vlády císaře Tiberia II. Konstantinose, v letech 578 až 582. Byzanc o Izrael a okolní území přišla brzy poté, když je dobyl islámský Rášidský chalífát, mezi lety 634 a 638. Navzdory příchodu islámu ale kostel prosperoval a fungoval dál. Až do desátého století nebyl opuštěn.

"Slavný mučedník"

Kostel, kterému archeologové přezdívají „Kostel slavného mučedníka“, byl odkryt během vykopávek v roce 2017. Nalézá se asi 24 kilometrů jihovýchodně od Jeruzaléma, v Judských horách, které tvoří předěl mezi pobřežní nížinou Šefela a Judskou pouští. Nejprve to v průběhu pátého století byla podzemní kaple v jeskyni.

TIP: Co prozradil rozbor 1500 let starých odpadků ze starověké Byzance?

V šestém století nad jeskyní vyrostl kostel s mozaikami. Jeskyně byla přebudována na hrobku, kde byly zřejmě uloženy ostatky „slavného mučedníka“. Podle archeologů mohlo jít o Zachariáše, což je jméno několikrát zmiňované v Bibli, ale není jasné, který by to měl být, ani zda vůbec šlo o postavu z Bible. Vykopávky v místě kostela pokračují. Snad se časem dozvíme, kdo byl oním „slavným mučedníkem".

I přes veškeré problémy mohli být večer 18. srpna 1965 plukovníci Muir a Peatross poměrně spokojení. Roty K a L z 3. pluku USMC a roty E a G ze 4. pluku úspěšně dosáhly svých pozic a společně s rotou M utvořily napříč celou oblastí souvislou linii, která měla síly Vietkongu zatlačit k moři.

Američané se přeskupují

Rota H na druhou stranu nedokázala postoupit ze své přistávací zóny a utrpěla vážné ztráty. To samé platilo pro rotu I, která sice držela své pozice ve středu americké linie, po celodenním těžkém boji ale byly její síly značně rozptýlené. V amerických liniích tak vzniklo několik mezer, kterými začal Vietkong pod rouškou tmy své síly z oblasti evakuovat.

V noci se na pobřeží vylodil zbytek 3. praporu (7. pluk USMC) i se svým velitelem podplukovníkem Charlesem Bodleym. To Peatrossovi umožnilo dokončit plány na následující den. Všechny formace měly zahájit postup k pobřeží a tlačit nepřítele před sebou. Vyčerpané roty I a H pak měly nahradit čerstvé I a M ze stavu Bodleyho praporu. Rota M měla navíc za úkol nalézt konvoj Column 21 a poté pokračovat k vesnici An Thoi, kde se měla zakopat a zabránit Vietkongu ustoupit na jih. 

Stažení smyčky

Americké jednotky se daly do pohybu 19. srpna v 7.30. Podporovány intenzivní dělostřeleckou palbou z lodí i houfnic si prapory mariňáků klestily cestu náročným terénem. Cestou i nadále narážely na odpor, ve srovnání s předchozím dnem se ale počet nepřátel rapidně snížil. Samotný Van Tuong pak rota E ze 4. pluku obsadila prakticky bez boje.

Vietkong vesnici podle všeho opustil ve spěchu a Američané zde nalezli velké množství zbraní i dokumentů. Okolo 10.30 se pár set metrů od moře setkaly roty E a roty K a odřízly tak poloostrov Phuoc Thuan od zbytku pevniny. Rota E následně poloostrov pročesala, nalezla ale jen tři partyzány. Organizovaný odpor nepřítele v tu dobu prakticky ustal a pobřežní útesy se brzy zaplnily bojovníky Vietkongu, které americký postup zahnal do pasti. Někteří z nich se pokusili uniknout po moři na dřevěných sampanech, americké válečné lodě je ale během chvíle rozstřílely na kusy. Stejný osud čekal i partyzány na pobřeží, ze kterých zanedlouho zbyla jen hrstka přeživších.

Operace nekončí

Se setměním pak americké jednotky svůj postup zastavily. Ačkoliv měla operace Starlite skončit 20. srpna, generálmajor Walt ji považoval za natolik úspěšnou, že ji prodloužil ještě o čtyři dny. Část jednotek proto zůstala až do 24. srpna a v mezidobí prováděla intenzivní hlídkovou činnost. Oficiálně pak operace skončila o půlnoci 24. srpna, kdy se všechny zúčastněné americké jednotky vrátily zpět na své základny.

Sečteno a podtrženo, americké velení považovalo operaci za velký úspěch. Američané napočítali celkem 614 mrtvých bojovníků Vietkongu, skutečný počet ale mohl být ještě vyšší vzhledem ke zvyku Vietkongu ustupovat i se svými padlými. Kromě toho mariňáci zajali devět potvrzených příslušníků Vietkongu a dalších 42, kteří byli z členství v organizaci podezřelí. Americké ztráty činily 45 mrtvých a 203 raněných, naprostá většina z nich z roty H. O odvaze jejích příslušníků svědčí i počet vyznamenání – jen málokterá rota za celou historii USMC během jediné bitvy získala jak Medaili cti, tak i dva Námořní kříže, tři Stříbrné hvězdy a jednu Bronzovou hvězdu… 

Image

Čtěte také

Střípky z bojů nad Vietnamem: Kuriózní letecké operace (1)

Sherlock Holmes se usadil v Londýně již roku 1877. Tehdy bydlel v Montague St. u Britského muzea. Později se spolu s doktorem Watsonem přestěhoval na Baker Street 221B, kde žil až do ochodu na penzi.

Případ chybějícího 221B

Zmínek o zajímavých londýnských místech nalezneme řadu hned v úvodní holmesiádě Studie v šarlatové (1887), která se odehrává roku 1881. Její děj popisuje události následující po návratu doktora Watsona z Afghánistánu. Zpočátku bydlel v Londýně v hotelu na Strandu, jeho finanční stav se však horšil, a proto začal uvažovat o tom, že opustí hotel a najde si skromnější a lacinější bydlení. U barového pultu oblíbené restaurace Criterion na Piccadilly Circus potkal bývalého kolegu Stamforda. Ten ho po společném obědě v restauraci Holborn zavedl do chemické laboratoře Nemocnice svatého Bartoloměje, kde jej seznámil se Sherlockem Holmesem. Detektiv věděl o vhodném ubytování a právě hledal společníka na sdílení nájemného. Slovo dalo slovo a oba dva se druhý den vydali na Baker Street 221B, aby si byt prohlédli. Líbil se jim, a tak se do něj nastěhovali. Začalo tak jejich mnohaleté přátelství a „vznikla“ snad nejznámější adresa na světě.

Vznikla, protože ve skutečnosti neexistovala. Na chybějící číslo 221B upozornil například již Karel Čapek ve svých Anglických listech z roku 1924: „Ovšem, že jsem se byl podívat na Baker Street, a vrátil jsem se strašlivě zklamán. Není tam ani stopy po Sherlocku Holmesovi; je to bezpříkladně počestná obchodní ulice (…).“

TIP: Zrození krále detektivů: Jak a kde vznikl legendární Sherlock Holmes?

V době Holmesova působení na uvedené adrese byla totiž Baker Street podstatně kratší, než je dnes. Začínala na náměstí Portman Square a končila na křižovatce s Crawford Street a Paddington Street. Dále na sever se ulice nazývala York Place a od Marylebone Road pak Upper Baker Street. Od roku 1921 byla York Place přičleněna k Baker Street, ale teprve od roku 1930 připojením Upper Baker Street má ulice dnešní podobu a vede od Portman Square až k Regent’s Parku. A tehdy poprvé se v ulici objevilo proslulé číslo 221!

Světová média informují o tom, že miliardáři a příznivci nových technologií Jeff Bezos a Yuri Milner investovali do biotechnologické společnosti Altos Lab, která se zabývá omlazováním na buněčné úrovni.

Společnost nevydala žádné prohlášení, ale je známo, že získali 270 milionů dolarů (téměř 5,8 miliardy Kč) a přitáhli talentované odborníky z celého světa, především díky značně velkorysým platům. Cílem společnosti Altos Lab je vyladit postupy pro přeprogramování buněk a uplatnit je při omlazování. Nezbývá než doufat, že se soukromá společnost podělí o své poznatky se světem.

TIP: Jsme na stopě elixíru mládí? Podle vědců je možné přetočit zpět biologické hodiny

Přeprogramování buněk momentálně představuje žhavé téma ve výzkumu a nabízí široké uplatnění. Pokud úspěšně ovládneme procesy, které probíhají v buňkách, mohli bychom tím vyřešit řadu závažných chorob, od Parkinsonovy nemoci až po amyotrofickou laterální sklerózu. Také se ukazuje, že léčba založená na přeprogramování buněk může přetočit zpět biologické hodiny buněk. Stále zbývá překonat řadu překážek, biologických i technických. Odměna v podobě omlazení buněk a tkání je každopádně lákavá.