Vše nasvědčuje tomu, že žijeme ve zlatém věku vakcín. A dává to smysl. Náš imunitní systém je docela schopný a poradí si s rozmanitými hrozbami. Stačí ho jen trochu popostrčit. Vakcíny nám dokonce mohou pomoci i s problémy, které nesouvisejí s infekcemi. To je i případ vakcíny, kterou právě testuje tým americké Columbia University v New Yorku.

Nově vyvíjená vakcína má sloužit proti závislosti na opiátech. Podle vedoucí výzkumu, neurobioložky Sandry Comerové, sice dnes máme léčiva a léčebné postupy, které je možné použít při závislosti na opiátech, zhruba polovina závislých, kteří takovou léčbu podstoupí, se ale k užívání opiátů po čase vrací. I to je jednou z příčin opiátové pohromy, která devastuje Spojené státy. Řešením by mohla být právě vakcína.

Očkování proti závislosti

Novinka funguje jako jiné vakcíny. Stimuluje imunitní systém, aby vytvořil protilátky. Jen to nejsou protilátky cílící na části viru či bakterie, ale proti oxykodonu, což je opiát proti bolesti, na němž je závislých asi 13 milionů Američanů. Protilátky se naváží na molekuly oxykodonu, čímž jim znemožní dostat se do mozku. Žádný oxykodon v mozku znamená žádný účinek a tím pádem žádná závislost.

TIP: Řešení opiátové krize: Vědci jsou na stopě nové generace léků proti bolesti

Vakcína týmu Comerové je teď ve fázi I. klinických testů. To znamená, že ji badatelé podali malé skupině dobrovolníků, aby ověřili její bezpečnost a základní parametry. Vakcína již úspěšně prošla preklinickými testy na pokusných zvířatech. V nich se ukázalo, že vakcína opravdu zásadně omezuje účinnost oxykodonu a zároveň není nebezpečná. Pokud se vývoj vakcíny povede dotáhnout do konce, byl by to významný pokrok v zatím nepříliš úspěšném boji se závislostí na opiátech.

Objevy cizích oběžnic se množí jako houby po dešti. Hlavní zásluhu na tom nese družice Kepler, která jich nalezla již tisíce. A samozřejmě se mezi nimi podařilo detekovat i celé planetární systémy. 

Kdo by však čekal, že astronomové vědí o hvězdách obklopených desítkami exoplanet, ten by se mýlil. Stálici s největším počtem známých oběžnic představuje aktuálně Kepler-90. Jde o hvězdu spektrálního typu G, nachází se v souhvězdí Draka asi 2 840 světelných let od Země a je o něco větší i teplejší než Slunce. Podle současných údajů se zdá, že kolem ní krouží osm planet, tedy shodou okolností stejný počet jako v naší soustavě. 

Šestice z nich prošla potvrzovacími testy, zbývající dvě se považují za „velmi pravděpodobné“. Šest vnitřních objektů tvoří zřejmě kamenné planety typu superzemě, zatímco vnější pár se nejspíš podobá plynným obrům. U sedmé oběžnice analýzy naznačují nezvykle nízkou hustotu. Na základě výpočtů se vědci domnívají, že by se tělesa mohla nacházet na dlouhodobě stabilních dráhách.

TIP: Obyvatelnost cizích planet: Nadějné světy, které mohou hostit mimozemský život

Sluneční soustavu i planetární systém Kepler-90 by z pomyslného trůnu mohl sesadit planetární systém z jižního souhvězdí Malého vodního hada. Kolem hvězdy HD 10180 zde totiž dost možná krouží hned devítka planet – jen sedm z nich se ale doposud podařilo potvrdit. Mezi mimořádně početné systémy dále patří také TRAPPIST-1 (7 planet), Kepler-11 (6 planet) a systém dvojhvězdy ze souhvězdí Raka 55 Cancri s pěti planetami.

Experiment, při kterém je 12 nosorožců na deset minut zavěšených vzhůru nohama, na první pohled působí jako padlý na hlavu. Nicméně přesně to udělal Robin Radcliffe, veterinář z Cornellovy univerzity, a jeho kolegové v Namibii, aby zjistili, zda převoz nosorožců zavěšených za nohy pod helikoptérou neohrožuje jejich zdraví.

Ve spolupráci se zástupci namibijského ministerstva životního prostředí zavěsili na jeřábu vzhůru nohama 12 uspaných nosorožců a sledovali reakci jejich srdce a plic. Ukázalo se, že nosorožci tento způsob přepravy snášejí velmi dobře, protože jejich plíce jsou zatěžovány rovnoměrně. Zavěsit tyto lichokopytníky hlavou dolů je lepší, než je položit na bok, protože v níže položené části plic se pak nahromadí více krve. Kvůli vysoké hmotnosti nosorožců trpí při položení na boku také jejich svaly.

Ocenění ve čtvrtek udělovali skuteční nositelé Nobelových cen. Byla mezi nimi třeba Frances Arnoldová, laureátka Nobelovy ceny za chemii za rok 2018, nebo Eric Maskin, který prestižní vědecké vyznamenání získal za ekonomii v roce 2007. Laureáti humoristických cen získávají kromě jiného falešnou bankovku v hodnotě 10 bilionů zimbabwských dolarů. Z českých vědců v roce 2014 cenu získal Jaroslav Flegr a jeho kolegové, kteří zkoumali, zda je pro lidské psychické zdraví nebezpečné chovat kočku. Šlo o výzkum související s toxoplazmózou.

Humoristickou cenu za mír letos získali badatelé, kteří zkoumají hypotézu, že lidem na obličeji vyrostly vousy, aby je chránily před fackami. Nositelé ceny za lékařství zase dokázali, že orgasmus může uvolnit dýchání nosem stejně efektivně jako léky pro zmírnění otoku nosní sliznice. Ocenění za chemii získal výzkum vzduchu v kinosálech. Jeho cílem bylo zjistit, zda zápach, který se z diváků line, spolehlivě ukazuje na míru násilí, sexu, špatného chování, vulgarismů a konzumace drog ve filmu, který sledují.

Pozoruhodné bylo i ocenění za ekonomické vědy. To dostal tým, který zkoumal, jak souvisí míra korupce s obezitou premiérů postsovětských zemí – vědci tvrdí, že našli významnou korelaci: tedy země, kde se vystřídalo více obézních premiérů, patřily k těm nejvíce zkorumpovaným.

Image

Čtěte také

Aligátor na heliu a jiné zásadní objevy: Kdo letos získal Ig Nobelovu cenu?

Když Evropané objevili Ameriku a zahájili kolonizaci Nového světa, došlo k dramatickému vymírání původních obyvatel. Z velké části to měly na svědomí patogeny, které se dostaly do Nového světa s kolonisty a otroky. Původní Američané proti nim neměli vybudovanou prakticky žádnou imunitu. Podle některých odhadů zahynulo až neuvěřitelných 90 procent lidí, kteří v té době na amerických kontinentech žili. 

Podstatnou část mrtvých měly na svědomí neštovice. Do Nového světa se ale dostala řada dalších patogenů. O jejich řádění máme až překvapivě mlhavé informace. Na historické prameny se v tomto směru nedá úplně spolehnout. Daniel Blanco-Melo z amerického centra Fred Hutchinson Cancer Research Center v Seattlu a jeho kolegové zkoumali historii patogenních virů v Novém světě. Za tím účelem prozkoumali DNA ze zubů lidí, kteří zemřeli během koloniální éry a byli pohřbeni poblíž nemocnice San José de los Naturales Royal Hospital v dnešním Mexico City.

Infekce v koloniální éře

Badatelé z těchto vzorků získali tři genomy lidského parvoviru B19 a jeden genom viru hepatitidy B. Parvovirus B19 je původcem takzvané páté nemoci. Je velmi rozšířený a většinou napadá děti. Průběh onemocnění je obvykle mírný, ale za určitých okolností může dospět až do velmi závažného stavu. Hepatitida B je jedním z nejzávažnějších virových onemocnění člověka, které může skončit smrtí. Lze si představit, že obě tyto choroby mohly být pro obyvatele Nového světa devastující.

TIP: Staletí stará DNA prozradila původ koster otroků v Karibiku

Vědci analyzovali získané genomy a dospěli k závěru, že tyto viry pocházejí ze západní Afriky a do Nového světa se dostaly přes Atlantik, s kolonisty a otroky. Výzkum potvrzuje představu, podle které se na americké kontinenty při kolonizaci dostala celá řada nebezpečných virů. Může to být vysvětlením, proč byly „koloniální“ epidemie v Novém světě tak mohutné a vražedné. 

Nevzpomínáme si na nejdramatičtější okamžiky svého života, jako je příchod na svět, první krůčky a slova, ani na mnohé další zážitky, často až do mateřské školky. Prázdné místo v naší paměti zkoumají neurologové a psychologové již celá desetiletí, avšak jejich teorie se stále různí. 

Se zajímavou hypotézou přišel specialista na paměť Jeffrey Fagen z newyorské St. John’s University. Podle něj tkví klíč v hipokampu, jenž se nachází ve spánkovém laloku mozku a v dětském věku zřejmě není dostatečně vyvinutý, aby uchoval bohaté vzpomínky na nějakou událost. V prvních letech života se totiž v hipokampu vytvářejí nové neurony a v dané fázi si mozek neumí vybudovat trvalou vzpomínku. Jakmile se však proces tvorby nervových buněk zastaví, je již uchovávání dlouhodobých vzpomínek možné. 

TIP: Zákon zachování myšlenky: Co „udělá“ mozek s myšlenkami, které potlačíme?

Otázkou zůstává, zda záznamy o prožitých událostech v raném věku v mozku vůbec nevznikají, nebo se ukládají někam jinam než do hipokampu. Psychologické studie totiž naznačují, že nás takové „vzpomínky“ značně ovlivňují, i když si je nevybavujeme. Podle Fagena se skutečně ukládají jinam, zatím však není jasné, o kterou oblast mozku se jedná.

Koronavirová pandemie nám v plné nahotě ukázala, jak je lidstvo zranitelné vůči globálním hrozbám. „Pandemie koronaviru ukázala, jak jsme zranitelní a zoufale nepřipravení. Pro globální hrozby neexistuje žádný protokol nebo plán,“ prohlásila na nedávné konferenci SIGCOMM 2021, věnované datové komunikaci, Sangeetha Abdu Jyothiová – odborná asistentka počítačových věd na Kalifornské univerzitě v Irvine. Vědkyně při svém vystoupení poukázala na další slabé místo dnešní civilizace – odolnost datových sítí a internetu. Ty jsou podle ní ohrožené slunečními bouřemi.

Internetová apokalypsa

Skutečně silné sluneční bouře, mající přímý dopad na život na Zemi, jsou naštěstí vzácné. Podle Abdu Jyothiové je pravděpodobnost, že nás zasáhne silná sluneční bouře, mezi 1,6 % až 12 % za desetiletí. V nedávné historii byly zaznamenány pouze dvě takové bouře – jedna v roce 1859 a druhá v roce 1921. 

V září roku 1859 byla v důsledku geomagnetické bouře spojené s vůbec první pozorovanou sluneční erupcí ovlivněna telegrafní síť ve Spojených státech: očití svědkové popisovali jiskry sršící z telegrafních sloupů, spojení fungovalo i bez baterií, některé operátory výboje popálily. V květnu 1921 se zastavila městská železnice v New Yorku, neboť od telegrafu vyhořela řídicí věž.

Největší problém však představují indukované proudy pro rozvodné a datové sítě. Způsobují přepětí, vyvolávají automatické odpojování přetížených segmentů sítě a mohou vést až ke kaskádnímu kolapsu sítě na velkém území.

V březnu roku 1989 zkolabovala v souvislosti se zvýšenou sluneční aktivitou rozvodná síť v kanadském Québecu. Rozpad sítě zásobující elektřinou šest milionů lidí trval pouhých 90 sekund. Za necelé dvě minuty nesvítila v Québecu jediná žárovka a tento stav – blackout – trval dlouhých devět hodin. V tutéž chvíli bylo v rozvodných sítích na území Spojených států zaznamenáno na dvě stě různě závažných problémů. Problémy registrovala i Velká Británie a Švédsko. O těchto dob se naše závislost na energetické a datové infrastruktuře výrazně zvýšila.

Až přijde bouře...

Dobrou zprávou je, že i silná sluneční bouře by zřejmě nemusela představovat vážné problémy pro místní a regionální datové přípojky. Optické kabely jsou vůči geomagneticky indukovanými proudy odolné. Problém by se podle Abdu Jyothiové ale mohl týkat podmořských datových kabelů, spojujících jednotlivé kontinenty. Ty jsou vybavené zesilovači optického signálu, které by indukované proudy mohly poškodit nebo i zničit. 

„Výrony koronální hmoty tvoří na zemském povrchu indukované proudy pomocí elektromagnetické indukce. A v závislosti na síle konkrétního výronu se v extrémních případech může stát, že indukovaný proud zasáhne a poškodí dálkové kabely,“ uvádí zpráva Jyothiové. Pokud by v určité oblasti selhal větší počet podmořských kabelů, mohly by být od sebe odříznuty celé kontinenty, varuje vědkyně. A jaká doporučení navrhuje? Podmořské datové kabely by podle ní měly být umístěné v nižších zeměpisných šířkách blízko rovníku, neboť oblasti, které leží blíže k zemským pólům, jsou dopady bouří ohroženy výrazně více.

„Ekonomické dopady jednodenního výpadku internetu v USA se odhadují na více než 7 miliard dolarů,“ píše Abdu Jyothiová ve své zprávě. „Co když síť zůstane nefunkční několik dní nebo dokonce měsíců?“ Pokud to nechceme zjistit, měli by podle ní provozovatelé sítí začít brát hrozbu extrémního slunečního počasí skutečně vážně. Na reakci totiž příliš času mít nebudeme – devastující následky sluneční bouře dorazí k Zemi během zhruba 13 hodin. Strašák mohutné geomagnetické bouře srovnatelné s americkou událostí z roku 1859 stále visí ve vzduchu. Odborníci upozorňují, že otázkou není, jestli se taková událost zopakuje, ale kdy k ní dojde...

Prezentace neúspěšných pokusů císaře Karla o návrat na uherský trůn v roce 1921, jejichž sté výročí si letos připomínáme, osciluje nejčastěji mezi dvěma interpretacemi motivu jeho jednání – politickou naivitou a závazky panovníka. Karlovi nebylo co závidět – vlády se ujal ve válečném roce 1916 a, aniž to tušil, převzal otěže státu, jehož rozpad již započal. Příliš pozdě (16. října 1918) nabídl národům své říše federalizační manifest, který měl monarchii proměnit na spolkový stát. Nikoho již tato idea nezajímala a po staletí trvající habsburská monarchie se během krátké doby rozpadla. 

Do exilu

Do exilu Císař Karel s rodinou se po první světové válce uchýlil na zámek Gödöllő v Uhrách a odtud se, ve snaze udržet si alespoň vládu v Maďarsku, dále intenzivně věnoval politickým jednáním. Věřil, že myšlenka zachování monarchie je pro Maďary stejně důležitá jako pro něj. Vlivem okolností se však musel během listopadu 1918 vzdát nároků v Německém Rakousku i Uhrách. Na další vývoj v obou zemích ztratil prakticky vliv a s rodinou se přestěhoval na dolnorakouský zámek Eckartsau.

Mezitím čelil sílícímu tlaku ze strany rakouské vlády, která požadovala jeho abdikaci. Pokud by souhlasil s odstoupením, čekal by jej občanský život v Rakousku, zatímco v opačném případě musel odejít do exilu. Karel se nechtěl (nebo spíše nemohl) svých vladařských práv vzdát, neboť se považoval za panovníka z Boží vůle. Císařská rodina proto 24. března 1919 zemi opustila a uchýlila se do Švýcarska.

Cesta pana Sáncheze

Odtud Karel pokračoval v politických aktivitách, opakovaně odmítl abdikaci a během roku 1920 navázal kontakt s regentem Miklósem Horthym. Ten se stavěl, přes veškeré své projevy loajality, ke Karlově případnému převzetí moci v Uhrách rezervovaně. O rok později, když se v lednu 1921 stal předsedou francouzské vlády Aristide Briand, přislíbil Karlovi svoji podporu a doporučoval mu cestu do Maďarska uskutečnit co nejdříve. Ten se rozhodl pokus o návrat realizovat i bez ohledu na skutečnost, že Briandovy sliby měly jen slovní podobu bez jakéhokoliv písemného potvrzení.

Mezinárodní situace vyžadovala, aby Karlova cesta do Maďarska proběhla v utajení. Bez vědomí švýcarských úřadů a s pomocí přátel překročil 24. března 1921 pěšky švýcarsko-francouzskou hranici a přistaveným vozem odjel do Štrasburku. Odtud již cestoval do Vídně vlakem, údajně vybaven španělským diplomatickým pasem na jméno Sánchez. Z Vídně pokračoval autem a 26. března 1921 konečně dorazil do Szombathely, kde se uchýlil ke svému příznivci biskupovi Jánosi Mikesovi.

Schůzka u biskupa

Toho nenadálá návštěva natolik vyvedla z míry, že údajně vzácného hosta v první chvíli ani nepoznal. Karel vyjevil své úmysly a biskup podle očekávání vyslovil věci svou podporu stejně jako další host – ministr školství a náboženství József Vass. Zanedlouho se dostavil ještě ministerský předseda Pál Teleki a plukovník Anton Lehár, armádní velitel západního Maďarska. Důstojník bez zaváhání slíbil císaři věrnost svých jednotek, na rozdíl od Telekiho; ten nebyl Habsburkovou přítomností nijak nadšen, protože považoval jeho příjezd – s ohledem na mezinárodní situaci – za předčasný.

Pokračování: Ad astra: Karlovy pokusy o návrat na uherský trůn 1921 (2)

Karel svou situaci viděl v daleko lepším světle, než skutečně byla, a předání moci z rukou regenta považoval za formální záležitost. Pro přítomné nadešel okamžik zkoušky, kdy po deklaracích své věrnosti koruně měli přistoupit k činům. Již druhý den se projevily charaktery některých aktérů prvního dějství dramatu. Teleki a Vass se zhostili úkolu předem seznámit Horthyho s Karlovým příjezdem, ale jejich automobil do cíle nikdy nedojel. Údajně je zdrželo bloudění a nečekaná porucha vozu a my můžeme jen spekulovat, zda v tom hledat náhodu, nebo úmysl.

Pátý král z rodu Přemyslovců se narodil jako druhorozený a rodiče mu určili církevní kariéru. Jenže potom jeho o šest let starší bratr Vladislav zemřel – půl roku po svatbě s Gertrudou Babenskou a bez potomků. Čtrnáctiletý Přemysl Otakar tak rázem získal titul moravského markraběte i následnictví – tím spíš, že Václav I. měl se svou manželkou Kunhutou Štaufskou už jen tři dcery. 

Rozbroje v rodině

To se stalo v lednu roku 1247 a o rok později se syn s otcem střetl v sérii bojů. Václav I. zasažený Vladislavovou smrtí a krátce poté i skonem manželky zanedbával vládu v českém království a ztrácel i moc, kterou získal v Rakousku. Měl patnáctiletý mladík tak velké mocenské ambice? Každopádně část šlechty jej podpořila a Přemysl skutečně na chvíli získal vojenskou převahu. Václav jej ale přemohl a nechal uvěznit – ovšem jen na krátko: usmíření bylo v zájmu obou dvou i celé země.

Přemysl své ambice přesměroval na rakouské země. Vdova po Vladislavovi, teď už znovu čerstvě vdaná, si na ně činila nárok na základě privilegia minus, tedy výnosu z roku 1156, díky němuž se toto území mohlo dědit po přeslici. 

Stará nevěsta

Jedinou Přemyslovou nadějí, jak rakouské země udržet, byl sňatek s další adeptkou na dědictví – Markétou, sestrou posledního z rodu Babenberků Fridricha II. Bojovného. Údajně mu ji po několika letech bojů o babenberské dědictví a bezvládí dohodila sama část rakouské šlechty. Jenže Markéta, vdova po římském králi Jindřichu VII. Štaufském byla o téměř třicet let starší než on. Táhlo jí na padesátku! Přemysl Otakar ovšem po nabízené možnosti sáhl bez námitek. Politický sňatek se tak konal 11. února 1252 na Markétině sídle v Hainburgu. 

O rok později Václav I. zemřel a Přemysl se stal českým králem. Měl teď sice rakouské země, ale s Markétou po boku by jeho manželství zůstalo bezdětné. A co potřebuje král nejvíce, chce-li udržet svůj rod u moci? Potomky. Řešení? Téměř deset dlouhých let plodil český král levobočky s jednou z dívek z královnina fraucimoru – nejspíš s tichým souhlasem své královny. Jenže papež veškeré panovníkovy snahy získat pro nemanželského syna Mikuláše dědická práva zamítl. Jediným řešením, jak udržet panovnickou dynastii bylo úplné zrušení celého manželství.

Markétin předchozí život v klášteře poskytl dobrou záminku a ona se tak už 18. října 1261 odebrala na své věnné statky do Dolních Rakous. Tušil Přemysl Otakar, že to tak skončí a právě proto nikdy nedal svou první ženu korunovat českou královnou? Nejspíš čekal na to, že situaci v rakouských zemích dostane zcela pod kontrolu – jeho rozvod mu totiž žádné větší politické komplikace mezi rakouskou šlechtou nenadělal.

Pýcha a pád

Přemysl měl zkrátka vše dopředu připravené. I když musel ve svých plánech dělat kompromisy – původně si totiž myslel na sňatek s Markétou, dcerou uherského krále Bély IV. – ještě téhož roku získal alespoň ruku Bélovy šestnáctileté vnučky Kunhuty Haličské. Dočkal se konečně legitimního mužského potomka a dařilo se mu udržovat vlivná partnerství s evropskými šlechtickými rody – i za cenu toho, že ve volbě říšského krále podpořil svým hlasem oba kandidáty… V zemích sdružených pod jeho vládu docházelo k rozvoji měst, na počátku sedmdesátých let Přemysl připojil po zprvu prohraných bitvách pod svou korunu také Štýrsko a Korutany. 

A potom přišel rok 1273 a římským králem byl zvolen Rudolf Habsburský. Kolem volby ovšem panuje několik nejasností. V Kosmově kronice se píše, že sám kolínský arcibiskup přijel do Prahy a přemlouval Přemysla, aby na římského krále kandidoval on sám. Česká šlechta měla v této otázce dosti zamítavý postoj a i Přemysl prý nakonec odmítl. Jiné, byť nepřímé a nepotvrzené zdroje tvrdí, že naopak na tuto funkci aspiroval z vlastní vůle. Není to však podle historiků příliš pravděpodobné. Přemysl Otakar nebyl zrovna v pozici, kdy by mohl pomýšlet na úspěch. 

Už několik desítek let před těmito událostmi se navíc objevil názor, že český panovník by vůbec neměl do volby římského krále co mluvit – není přece Němec. Rudolf Habsburský vycítil v Přemyslovi silného soupeře a systematicky začal pracovat na jeho oslabení. Získal na svou stranu říšskou elitu, nechal vyhlásit nad Přemyslem říšskou klatbu a nakonec i arciklatbu – v nichž ho oficiálně zbavil všech jeho zemí včetně dědičných a jeho poddané vyzval k neposlušnosti.

Tou dobou zemřel naneštěstí i papež Řehoř X., který prosazoval smírné řešení. Že se věc vyřeší pomocí zbraní bylo nasnadě – jenže vojensky podpořit svého krále odmítli Vítkovci v čele se Závišem z Falkenštejna a poměr sil se tak nepříjemně zhoupl. Rudolf Habsburský pak ve Vídni roku 1276 donutil Přemysla Otakara, aby se vzdal alpských zemí a Chebska. 

Poslední bitva

Český král se s tím samozřejmě nehodlal nadlouho smířit. Na konci následujícího roku vyjednával možná spojenectví a na léto roku 1278 svolal vojsko. Proti římskému králi vytáhl 15. července a už od začátku udělal několik strategických chyb. Místo, aby Rudolfa zaskočil, obléhal nejprve Drosendorf a poté Laa an Thaya. Habsburk naopak vyrazil na strategické místo u Marcheggu a zablokoval tak Přemyslovi cestu na Vídeň i pravý břeh Dunaje. Český král se už jen přizpůsoboval jeho tahům – včetně místa, kde se rozhodující bitva měla odehrát: u vsi Dürnkrut čili česky Suché Kruty, kde se podél pravého břehu Moravy táhla desetikilometrová rovina zvaná Malé Moravské pole. Ke střetu mělo dojít na den svatého Rufa, tedy 26. srpna. 

Přemysl měl kolem šesti tisíc mužů, takřka výhradně jezdců. Rudolf Habsburský disponoval asi o tisícovkou jezdců více – včetně lehce oděných Uhrů a Kumánů s luky. A hlavně dokázal, že je lepší i když poněkud zákeřnější stratég – vyčlenil oddíl, který měl v příhodnou chvíli provést výpad do protivníkova boku – což některým sice připadalo nerytířské, ale Rudolfův rozkaz nakonec neodmítli. Zcela v rozporu s tehdejším pojetím bitvy to tak úplně nebylo – a hlavní byl výsledek: vítězství. A to získal Rudolf. Jeho taktika prostě fungovala lépe.

Přemysl postavil do čela svého útoku železné pány, kteří měli udeřit jak kladivo. Jenže proti nim vyjelo lehké jezdectvo Uhrů a Kumánů s luky. Dokázali bojovat zblízka i z dálky, uhýbali, vraceli se, snažili se Přemyslovy těžkooděnce unavit a rozbít alespoň trochu jejich soudržnost. Přesto se štěstěna zprvu klonila na Přemyslovu stranu. Rudolf byl dokonce sražen z koně, ale dokázal se ubránit a znovu se vyhoupl do sedla nového koně. A i když po poledni Přemysl začal ztrácet, ještě pořád měl navíc jednu čerstvou zálohu, kterou mohl poslat do boje. 

V ten okamžik ale na pravý bok českých rytířů udeřil onen tajný oddíl. Vyvolal zmatek a navíc fatální omyl: ostatní vojáci Přemysla Otakara II. se domnívali, že bitva je ztracena a jejich spojenci se dávají na útěk. Ti se ve skutečnosti jen pokoušeli nepříteli jeho boční výpad oplatit, panika ale gradovala a zasáhla i ty, kteří do té doby vytrvale drželi pozice. Žádná zrada, kterou si později vymysleli kronikáři, aby alespoň nějak prohru zdůvodnili a omluvili, se nekonala. Rozhodla lest, Rudolf se zmocnil celého Přemyslova ležení a stržen z koně byl i sám Přemysl Otakar.

Smrt bezbranného

Co se událo dále popsal mimo jiné ve svém díle Gesta imperatorum et pontificum kronikář a mnich Tomáš z Pavie. I když Rudolf Habsburský vydal rozkaz ušetřit Přemyslův život, z neznámého důvodu zajatého krále – už odzbrojeného a bez přilby a brnění – napadla skupina několika bojovníků. Bodali do něj kopími a sekali jej tak dlouho, až vypustil duši – přitom jej jeden z nich připravil o oko a druhý mu mocným sekem jednoruční sekerou rozpůlil lebku. Rána dopadla patrně v okamžiku, kdy už Přemysl ležel na zádech nebo klečel a zasáhla shora přední polovinu lebky. Ostří projelo mozkem, kostí klínovou, nosem a horní čelistí, praskliny vedou až k dásni. Zásah lebku téměř rozpůlil, šanci přežít neměl panovník žádnou. 

TIP: Otazníky nad bitvou: Zradil Milota na Moravském poli svého krále?

Nebožtíka poté nechal Rudolf Habsburský převézt do Vídně. Tam jej nabalzamovali, přičemž mu vyňali srdce a bez poct či pohřební mše je uložili v kapli sv. Kateřiny v minoritském kostele sv. Kříže, který Přemysl o dva roky dříve ve Vídni založil. Přemyslovo tělo poté zahalili rudým pláštěm a na třicet týdnů vystavili na márách tamtéž. Rudolf tím hodlal zabránit pomluvám – nikdo tak nemohl tvrdit, že král přežil a skrývá se.

Vědce z britské Newcastle University zajímalo, zda pruhy na tělech některých zvířat, které neplní maskovací funkci a v nehybnosti je činí spíše viditelnějšími, nemohou úlohu kamufláže splňovat při pohybu. 

Aby tuto teorii badatelé otestovali, vybudovali miniaturní „kino“ a do něj jako diváky „usadili“ kudlanky nábožné. Hmyzím „návštěvníkům“ poté vědci promítali záběry, na nichž se napříč obrazovkou pohybovaly pravoúhlé obrazce imitující pohyb hmyzu. Pozadí obrazu odpovídalo přirozenému prostředí, „brouci“ se pohybovali různě rychle a byli různě zbarveni. Někteří měli širší a jiní užší pruhy, jiní byli zbarveni stejně jako pozadí a další neměli vůbec žádný vzor.

Kudlanky přeletující obrazce sledovaly pohybem hlavy – podobně, jako když se v zorném spektru snaží udržet letící kořist. Vědci zaznamenali, že kudlanky měly velký problém zaznamenat rychleji letící obrazce, které na sobě měly užší pruhy. Důvodem je optický efekt, díky němuž se pozorovateli jeví pruhy na těle pohybujícího se předmětu jako rozmazané a tudíž hůř viditelné. 

Vedoucí autor studie, profesor Candy Rowe, komentoval výsledky výzkumu slovy: „Když nechcete být viděni a nehybně stojíte, pak je nejvýhodnější mít stejné zbarvení jako prostor za vámi. Naproti tomu kontrastní pruhy jsou asi tím nejhorším vzorem, jaký byste si přáli. Zdá se ale, že u pohybující se kořisti jsou pruhy lepší než maskovací zbarvení a predátor má větší problém si vás všimnout. My jsme sice pokus dělali s kudlankami a hranatými brouky na počítačové obrazovce, ale stejný princip by měl platit i v přírodě. Možná tedy pruhy pomáhají zebrám prohánějícím se po savanách nebo pestřenkám poletujícím z květu na květ. Samozřejmě, že tihle tvorové využijí pruhy i v nehybnosti – zebry s jejich pomocí odhánějí mouchy přenášející smrtící choroby a pro pestřenky je zřejmě dobré, když na květu vypadají jako včely. Jestliže se ale zároveň nechtějí stát přesnídávkou predátorů, pruhy se jim skutečně hodí.“

TIP: Černá s bílými, nebo bílá s černými: Jakou barvu má zebra?

Výsledky výzkumu aplikované na velké kopytníky a lvy ovšem celkem zpochybňuje fakt, že dosud nebyli zaznamenáni lvi, jimž by nepozorovány proběhly přímo před očima seberychleji uhánějící zebry.