Larry Mitchell nikdy příliš nepřemýšlel o snech, které neměl. Po řadu let pravidelně kouřil konopí a jeho sny jako by zmizely. Pak ale loni v létě přestal. Krátce nato se jeho noci zaplnily živým světem snů, jaký dosud nezažil.

Zdál se mu například sen, ve kterém řídil svůj starý zelený Lincoln z roku 1985 s bílými koženými sedadly a vedle něj seděl jeho zesnulý bratranec. Společně poslouchali rappera C-Bo. V jiném snu seděl na schodech před klubem a povídal si s přáteli. A pak přišly erotické sny. Byly tak skutečné, a tak intenzivní, že se podle Mitchella „těšil, až půjde spát“.

Mitchellovi je 51 let, pochází z průmyslového města Kokomo ve státě Indiana. Dlouhá léta pracoval jako kuchař, než nastoupil do továrny. Aniž by to tušil, jeho vlastní zkušenost se dotkla jedné z dlouhodobých záhad výzkumu spánku.

Konopí a ztracený svět snů

Konopí během bdění zjevně mění vědomí. Teprve v posledních letech však vědci začínají lépe chápat, jak tato droga mění podobu snění, architekturu spánku i noční „údržbu“ mozku.

Mnoho základních otázek ale stále zůstává nezodpovězených. Poznání toho, jak konopí ovlivňuje spánek, by mohlo lidem pomoci zvážit jeho možné krátkodobé přínosy vůči případným dlouhodobým dopadům na kvalitu spánku a zdraví mozku.

Na rozdíl od jediného léku s pevně stanovenou dávkou se konopí prodává v nepřeberném množství produktů s odlišným chemickým složením. Více než 120 kanabinoidů, různé způsoby užívání, stále rostoucí obsah THC i časté kombinování s tabákem nebo jinými drogami ztěžují určení toho, co je příčinou konkrétních účinků.

Právě tato složitost zpomaluje výzkum, přestože se konopí stalo jednou z nejrozšířenějších psychoaktivních látek ve Spojených státech.
Konopí užívají miliony Američanů a pro mnohé se stalo součástí večerní rutiny. Ať už po něm lidé sahají jako po prostředku na spaní, nebo z úplně jiných důvodů, jeho účinky nekončí ve chvíli, kdy zavřou oči.

Proč vlastně spíme?

V moderní společnosti bývá spánek často odsouván na vedlejší kolej, jako by nešlo o jednu ze základních biologických potřeb člověka. Věda však ukazuje, že jde o jeden z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících lidské zdraví. Právě během spánku mozek upevňuje vzpomínky, odstraňuje metabolický odpad a řídí nespočet dalších klíčových fyziologických procesů.

Není proto překvapivé, že se tolik lidí obrací ke konopí ve snaze lépe se vyspat. Studie zveřejněná letos v červnu v časopise Sleep Health, založená na reprezentativním celonárodním průzkumu, odhaduje, že přibližně 9 % dospělých Američanů používá konopí jako prostředek na podporu spánku.

Vědci zkoumají vztah mezi konopím a spánkem už více než půl století. Už v 70. letech začali studovat dva nejznámější kanabinoidy – tetrahydrokanabinol (THC) a kanabidiol (CBD) – a jejich vliv na spánek a bdělost.

První pozornost se soustředila na THC, hlavní psychoaktivní složku konopí zodpovědnou za jeho omamné účinky. Protože se zdálo, že THC navozuje ospalost a zkracuje dobu usínání, začalo se zkoumat jako možný lék na nespavost. Později se však objevily novější léky na spaní, které nabízely podobné účinky s menším množstvím psychoaktivních vedlejších účinků.

Následný výzkum ukázal, že různé kanabinoidy mohou působit na spánek velmi odlišně. Kontrolované laboratorní studie naznačily, že dávka THC může lidem pomoci usnout rychleji, zatímco u CBD se neprokázaly přesvědčivé důkazy o tom, že by samo o sobě podporovalo spánek. Jeho případný přínos se zřejmě projevuje nepřímo tím, že u některých lidí snižuje úzkost.

„Víme, že užívání konopí spánek mění. Jestli je to k lepšímu, jak někteří tvrdí, nebo k horšímu, zatím nevíme,“ říká Nicole Bowlesová, docentka na Oregon Health and Science University.

Bowlesová se tomuto tématu věnuje přibližně deset let, tedy od doby, kdy byla doktorandkou a v Oregonu bylo legalizováno rekreační užívání marihuany. Vede laboratoř zaměřenou přímo na to, jak THC ovlivňuje spánek.

Podle ní lidé užívající konopí ve studiích poměrně konzistentně uvádějí, že spí lépe. Má to však háček. Když se vědci pokusili kvalitu jejich spánku objektivně změřit, téměř všechny studie ukázaly horší výsledky, včetně vyšší četnosti probouzení během noci.

V jedné malé studii Bowlesová monitorovala spánek u devíti lidí, kteří nikdy marihuanu nevyzkoušeli a devíti pravidelných uživatelů konopí. Všichni byli zdraví a netrpěli žádnými významnými zdravotními problémy. Závěr byl jednoznačný: zdálo se, že konopí jejich spánku nijak nepomáhá.
„Existuje nesoulad mezi tím, co lidé cítí, že s jejich spánkem konopí dělá, a tím, co objektivně pozorujeme,“ říká Bowlesová.

Pomoc s usínáním je ale jen část příběhu. Zdá se totiž, že THC mění i to, co se děje poté, co člověk usne.

Proč konopí umlčuje sny

K nejpozoruhodnějším zkušenostem, které pravidelní uživatelé konopí popisují, patří změny ve snění. Mnoho pravidelných uživatelů uvádí, že sní méně nebo si své sny méně pamatují.

Výzkumníci pro to nabízejí přesvědčivé vysvětlení. Laboratorní studie naznačují, že THC potlačuje REM spánek, třetí hlavní fázi spánkového cyklu, která je považována za klíčovou pro upevňování paměti, regulaci emocí a učení.

Během noci mozek opakovaně prochází cyklem od lehkého spánku přes hluboký spánek s pomalými mozkovými vlnami až k REM spánku – fázi nejvíce spojované s živými a emocionálně silnými sny. Zkrácením doby strávené v REM spánku může THC zároveň snižovat intenzitu i četnost snění.

Některé z nejsilnějších indicií pocházejí od lékařů, kteří léčili pacienty, jejichž sny se staly patologickými. Průlomová dvojitě zaslepená studie kontrolovaná placebem z roku 2015 vedená kanadským vojenským psychiatrem Rakeshem Jettym zkoumala účinky syntetického analogu THC u vojáků vracejících se ze služby, kteří trpěli těžkou posttraumatickou stresovou poruchou odolnou vůči léčbě. Studie ukázala, že správná dávka nejen zmírnila jejich nadměrnou bdělost během dne, ale také utlumila noční můry bývalých vojáků.

Podle Ryana Vandreyho, experimentálního psychologa z Johns Hopkins Cannabis Science Laboratory, THC působí tak, že se váže na kanabinoidní receptory v mozku, které pomáhají udržovat rovnováhu mezi excitační a inhibiční nervovou aktivitou. „Endokanabinoidní systém mozku je ve své podstatě systém, který vyrovnává úroveň vzrušení a bdělosti,“ říká Vandrey.

Při dlouhodobém užívání se mozek přizpůsobuje tím, že snižuje počet i citlivost těchto receptorů. Po vysazení THC proto endokanabinoidní systém dočasně není schopen fungovat normálně, což narušuje regulaci spánku.

Přestože Jettyho studie zahrnovala jen malý počet účastníků, naznačila, že ovlivnění endokanabinoidního systému mění nejen samotný spánek, ale i obsah snů.

Velký návrat snů

Zdá se, že spánek si umí své dluhy vyrovnat. Po týdnech či měsících potlačeného snění popisují lidé, kteří přestanou konopí užívat, prudký návrat REM spánku provázený neobvykle emocionálními nebo bizarními sny.

Pokud sny k něčemu slouží, pak možná právě k tomu, aby mozek mohl bezpečně experimentovat. Někteří vědci se domnívají, že fungují jako jakási „noční dílna“, v níž si mozek může simulovat hrozby, nacvičovat sociální situace, upevňovat vzpomínky a zpracovávat silné emoce, než se po probuzení vrátíme do skutečného světa.

Jak škodlivé vlastně je přestat snít? Matthew Hill, neurovědec z University of Calgary, který zkoumá vztah mezi kanabinoidy, stresem a spánkem, se domnívá, že existují důvody předpokládat, že ztráta snění není zcela neškodná.

Jedny z nejpřesvědčivějších důkazů pocházejí od lidí trpících poruchou spojenou s užíváním konopí, tedy zdravotním stavem charakterizovaným nutkavým užíváním této drogy. Hill říká, že narušený spánek patří mezi nejčastější a nejvytrvalejší příznaky, které tito lidé zažívají.

Důkazy spojující příležitostné užívání konopí s demencí jsou zatím neprůkazné. Studie zveřejněná v roce 2025 v časopise JAMA Neurology, která zahrnovala více než šest milionů dospělých, však zjistila, že užívání konopí natolik závažné, že vyžaduje hospitalizaci nebo ošetření na pohotovosti, souvisí se o 72 % vyšším rizikem nově diagnostikované demence během následujících pěti let.

Jedním z největších problémů při vysazení konopí je právě spánek. Někteří lidé nejprve zažívají nespavost, po níž následuje návrat REM spánku, který může vyvolat mimořádně živé nebo dokonce děsivé sny. U některých jsou tyto noční můry natolik tíživé, že je přimějí k návratu ke konopí.

Vzniká tak začarovaný kruh, v němž droga sny potlačuje a zároveň se stává jediným spolehlivým způsobem, jak uniknout jejich návratu.

„Mluvil jsem s lidmi, kteří se zotavují ze závislosti a mají opravdu mimořádně děsivé a násilné noční můry. Je to jeden z faktorů vedoucích k relapsu,“ říká Hill. „Myslím, že dopad na spánek je značný a zvyšuje se s rostoucí účinností konopných přípravků.“

Více než jen sny

Mitchellovy sny časem ztratily část své intenzity, ale stále se pravidelně vracejí. Jak říká, nemá v úmyslu začít znovu užívat konopí, protože nechce znovu přijít o schopnost snít a věří, že právě sny živí jeho kreativitu. Nadále experimentuje s veganskými recepty, které sdílí na internetu. Také rád skládá a hraje hudbu. Dnes podle svých slov vnímá konopí jako něco, co jeho tvořivost potlačovalo. „Někteří lidé říkají, že ji podporuje,“ říká. „Já mám pocit, že vás zpomaluje.“

Ještě důležitější ale podle něj je, že mu sny umožňují zůstávat ve spojení s lidmi, které ztratil. Před lety zemřel jeho bratranec, který byl zároveň jeho nejlepším přítelem i spolubydlícím. Bylo mu 43 let a podlehl rakovině. Mitchell má jeho popel doma. Ve snech však jejich rozhovory pokračují.

„Mít sny je velmi důležité,“ říká. „Spojují vás s různými obdobími života. Mohou vám napovědět, co přinese budoucnost, a pomoci smířit se s tím, co už se stalo.“

Přibližně před 22 000 lety, kdy se nejmladší doba ledová pomalu chýlila ke konci, se krajinou dnešního Portugalska potuloval obří medvěd hnědý (Ursus arctos). Vážit mohl až 385 kilogramů, a patřil tak k největším jedincům svého druhu, jaké paleontologové dosud objevili. Ve srovnání s dnešními kantaberskými medvědy hnědými (Ursus arctos pyrenaicus), známými také jako iberští medvědi hnědí, by působil jako skutečný obr.

Právě tento mimořádný nález je jedním z výsledků analýzy stovek fosilních medvědích kostí z portugalských jeskyní. Studie zveřejněná v odborném časopise Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology ukazuje, že dávní iberští medvědi hnědí dorůstali velikosti dnešních grizzly (Ursus arctos horribilis). Od té doby však ztratili téměř polovinu své tělesné hmotnosti. Podle autorů je to výsledek tisíců let evoluce, kterou formovaly proměny prostředí i tlak člověka v podobě lovu.

Evropští „grizzly“ z Portugalska

Jak víme z četných paleontologických nálezů, medvědi jeskynní (Ursus spelaeus) byli kdysi rozšířeni po velké části Evropy. Portugalsko je ale výjimkou. Přestože po nich vědci v Portugalsku pátrají už desítky let, nenašli po nich žádnou stopu. Naopak medvědi hnědí zde byli v nejmladší době ledové hojní. Darío Estraviz-López z Lisabonské nové univerzity a jeho kolegové, jsou přesvědčeni, že nejde o náhodu.

„Jeskynní medvědi potřebovali k zimování mnohem prostornější jeskyně než medvědi hnědí. Navíc se jeskynní medvědi po tisíce let vraceli do stejných zimovišť,“ vysvětluje Estraviz-López. Domnívá se proto, že se jeskynní medvědi na Pyrenejský poloostrov vlastně nikdy nerozšířili. Nepřítomnost tohoto mohutného druhu medvěda možná otevřela prostor právě medvědům hnědým, kteří zaujali jejich ekologickou roli.

Současně vyšlo najevo, že se medvědi v Portugalsku postupně zmenšovali. Počátkem holocénu, zhruba před 12 až 8 tisíci lety, vážili samci na severozápadě Iberského poloostrova už jen kolem 260 kilogramů a samice přibližně 140 kilogramů. Dnešní iberští medvědi hnědí dosahují hmotnosti už asi jen 144 kilogramů u samců a 102 kilogramů u samic.

Estraviz-López se domnívá, že v tak výrazném zmenšení sehrál významnou roli lidský vliv, především lov. Ten zřejmě zvýhodňoval menší medvědy, kteří se s lidmi méně často dostávali do konfliktů.

V řecké mytologii byly Amazonky dcerami boha války Area, jejichž hlavním cílem života byl boj. Obývaly území v Malé Asii, jiné zdroje hovoří i o Kavkazu či Krymském poloostrově. Jejich existenci na základě poznatků básníka Homéra řadí soudobí dějepisci někdy okolo roku tisíc před naším letopočtem.

Amazonská domácnost

Poetické vyobrazení společnosti Amazonek, jež vytvořili především mužští umělci, vykresluje ženské bojovnice jako násilné, kruté a bezcitné ženy, které ve své zaslepené a vlastně dost hloupé touze po sproštění se mužského útlaku neznají hranice. Rituálně proto zabíjí jakékoliv dítě mužského pohlaví, které se jim narodí a ponechávají si pouze dívky, které zocelují v nemilosrdném bojovém výcviku. 

Podobný přístup by však byl biologicky neudržitelný a šovinistické Amazonky by nejpozději ve třetí generaci vymřely. Starořecké Amazonky naopak prý žily po boku mužů, tradice jim však velela zůstat pannami po celou dobu vojenské služby. To mělo praktický důvod – těhotná žena nemůže bojovat. Teprve až byly tyto jejich povinnosti splněny, mohly se vdát a začít rodit děti. 

Tradiční rodinné soužití však v kmenech bojovnic vypadalo poněkud odlišně, role obou partnerů byly prohozeny. Muži zůstávali doma a pečovali o děti a o domácnost, předli vlnu a tkali plátno. Museli poslouchat příkazy svých manželek a měli přísný zákaz účastnit se politických či válečných aktivit.

Veškerá moc se koncentrovala v rukou žen. Amazonky vládly, bojovaly a obchodovaly. Kmenům bojovnic pak vždy vládla zvolená královna. Představa zavedení podobné hierarchie patriarchální Řeky nejspíše děsila. Například Aristoteles označil vládu žen za „rozklad demokracie“!

Amazonky mytologické

V řecké mytologii se kmen válečnic objevuje opakovaně, nejznámější jsou však příběhy tři. V první slavný hrdina Hérakles svede díky své odvaze královnu Amazonek Hyppolitu. V rámci svých deseti úkolů musí totiž mykénské princezně přinést její pás. Roztoužená Hyppolita však netroškaří a s pásem si svlékne i všechno ostatní. Amazonské bojovnice si však dlouhodobý pobyt královny v Héraklově komnatě vyloží jako pokus o její únos a na Hérakla a jeho družinu zaútočí. Pro bojovnice ani pro Hyppolitu tento střet nekončí dobře. 

V další legendě se jedna ze zajatých vůdkyň Amazonek, Antiopa, zamiluje do svého únosce Thésea láskou tak vřelou, že zradí své družky. Když ji jedou kmeny válečnic vysvobodit do jejího nového domova v Athénách, Antiopa bojuje proti nim a je v potyčce zabita.

Naposledy vyjíždí Amazonky do boje na pomoc obléhané Tróji. V jejich čele jede královna Penthesileia. Je však v boji zabita. Válečnice sice dostanou její tělo zpět, musí však přísahat, že proti Řekům již nikdy znova zbraně nepozvednou. 

Ženy válečnice napříč kulturami

Příběhy o ženských bojovnicích se vinou jako červená nit napříč kulturami i staletími. Většinou se navíc nejedná o zcela smyšlené zkazky, ale o legendy založené na hrdinských skutcích velkých bojovnic a jejich klanů. 

Z 15. století se od portugalského misionáře Duarta Lopeze dochovaly poznatky o králi na území dnešního státu Zimbabwe, který měl armádu dvanácti tisíc válečnic. V boji jim navíc pomáhalo dvě stě psů. Za své úspěchy v bitvách si vysloužily vlastní provincii. Měly také velký vliv na vnitropolitickou situaci. Jejich názor byl vážený a vysloužily si i právo volit krále.

Kroniky z prvního století našeho letepočtu popisují ženské říše také na hranicích mezi Čínou a Indií. Na území dnešního severního Tibetu se prý rozprostírala Země krásné královny, která zahrnovala osmdesát měst, která bránilo deset tisíc bojovnic. O volbě královny nicméně nerozhodovala ani tak její krása, jako spíš rodová příslušnost. Panovnice byly voleny z vládnoucí rodiny. Ihned po své korunovaci si vybíraly svou zástupkyni, která v případě smrti královny panovala do okamžiku, než byla zvolena vládkyně nová. Tímto způsobem si vládnoucí rod zajišťoval mocenskou kontinuitu.

K poslednímu srpnovému dni Luftwaffe u La Manche disponovala 740 bojeschopnými Messerschmitt Bf 109. Poměrně málo známý je fakt, že k tomuto datu u nich sloužilo ještě 375 starších Bf 109 E-1, vyzbrojených jen čtveřicí kulometů ráže 7,92 mm. Jejich dodávky k útvarům pokračovaly ještě v září, kdy jich dorazilo dalších 100. Většinou ale šlo o stíhací bombardéry Bf 109 E-1/B, u kterých slabá hlavňová výzbroj tolik nevadila.

Královské letectvo mělo 19 perutí se spitfiry (každá jich měla kolem 20). Muži, kteří usedali do jejich kabin, prošli kvalitním předválečným výcvikem a mohli spoléhat na pozemní radary, které je částečně chránily před nečekaným úderem z výšky, na které piloti messerschmittů tolik sázeli.

Den orla

Třináctého srpna 1940 Němci zahájili svůj Den orla – Adlertag. Mohutné svazy bombardérů pod ochranným deštníkem Bf 109 zaútočily na mnoho letišť a propukly dosud nejprudší letecké boje. O dva dny později málem zahynul zkušený pilot spitfiru Alan Deere od 54. perutě. Jednotka dostala za úkol zaměstnat doprovodné stíhače, aby se jiné perutě mohly dostat k bombardérům. To se také dokonale podařilo a spitfiry na messerschmitty zaútočily ukázkovým přepadem zezadu a s převahou výšky. 

Deere si po první úspěšné zteči vybral jeden Bf 109, který se odpoutával z boje a mířil na východ. Začal ho pronásledovat nad moře a zanedlouho přelétli francouzské pobřeží. Ocitli se přímo nad letištěm. Za pár chvil se kolem vyrojilo plno messerschmittů, a tak se Brit pokusil na plný plyn zmizet. Dva nepřátelští stíhači byli ale stále za ním. Deere se snažil ze svého spitfiru vymáčknout, co šlo, Němci se ale pořád přibližovali. Pak spustili palbu.

Do pancíře za Deereho zády zabubnovaly střely a motor začal hořet. Naštěstí už přelétl Doverské útesy a Němci se konečně odpoutali. Deere už dál nečekal, otočil letoun na záda a vyskočil. Stejně jako mnoho jiných pilotů spitfirů přežil i díky kvalitnímu pancéřování kabiny. Tím ovšem disponovaly také Bf 109 E.

Nové a lepší Emily

Od léta 1940 z výrobních pásů společnosti Messerschmitt začala sjíždět verze Bf 109 E-4 s přepracovanou kabinou. Lety nad Británii ukázaly nedostatečný dolet, což řešila verze Bf 109 E-7, která nesla pod trupem závěsník na přídavnou nádrž. Na první pohled šla také rozeznat podle ostré špičky vrtulového kuželu. Nejdříve je začala dostávat I.(J)/LG 2 v září. Britové zase zavedli Spitfiry Mk.II, které se od předchozí verze odlišovaly především výkonnějším motorem Rolls-Royce Merlin XII. 

Piloti spitfirů se vždy snažili dostat včas do potřebné výšky. Pokud je messerschmitty nachytaly, jak se do ní teprve škrábou s jen minimální rychlostí, většinou to pro ně končilo špatně. Němci pak bleskově sjeli z oblohy, střemhlav se prohnali britskou formací a stříleli. Museli ale stále častěji létat blízko bombardérů, což snižovalo jejich šance zahájit boj za výhodných podmínek. Navíc u nich stále rostl respekt před spitfiry.

Johannes Steinhoff  z eskadry JG 52 ještě mnoho let po válce vzpomínal na historku z té doby: „Svaz našich unavených stíhačů se vracel z denního doprovodu nad Británii zpět do Francie. Všichni piloti zachovávali rádiové ticho, za žádnou cenu se nechtěli znovu utkat s RAF. Ve sluchátkách náhle zazněl naříkavý hlas osamělého německého kamaráda: Jsem sám, jsem úplně sám! sténal. Pak jsem zaslechl, jak někdo ze svazu zapnul rádio: ‚Buď zticha, ty blbče!‘ volal někdo z mé letky, ‚nejsi sám, spitfire ti visí za prdelí.‘ Nářek okamžitě ustal a v rádiu byl zase klid.“ 

Od 7. září Luftwaffe ukončila útoky na letiště a zahájila masivní denní bombardování Londýna. Němcům se i po takřka měsíci nepřetržitých leteckých úderů nedařilo vybojovat vzdušnou nadvládu a denně docházelo k desítkám duelů spitfirů s Bf 109. V pondělí 9. září se vyznamenal velitel III./JG 26 Gerhard Schöpfel, který sestřelil hned tři spitfiry od 92. perutě. 

Dejte mi eskadru spitfirů

K vůbec nejtěžšímu úderu na Londýn došlo 15. září. Město hořelo, ale britské radary stále naváděly na německé svazy stíhačky. V ten den mělo RAF k dispozici 581 spitfirů a hurricanů. Šlo o vyšší číslo než na začátku bitvy! Jednotky vyzbrojené hurricany měly napadat nepřátelské bombardéry a o jejich stíhací doprovod se měly postarat mnohem výkonnější stroje firmy Supermarine. To byla však pouze teorie a při odrážení hromadných náletů vrcholící bitvy o Británii šla jen málokdy uplatnit.

Piloti Bf 109 se vždy o hurricanech vyjadřovali s velkým despektem a sestřel spitfiru cenili mnohem více. Za vše hovoří slavný výrok Adolfa Gallanda, který na otázku, co by potřeboval k ovládnutí oblohy nad Londýnem, odpověděl, že eskadru vyzbrojenou spitfiry.

Němečtí piloti se snažili ze svých „stodevítek“ vymačkat maximum. To vedlo někdy i k tomu, že někteří si nechali na svém stroji od mužů pozemního personálu zatmelit spáry mezi plechy a nýtované spoje. Pak je brousili a opět přetírali, aby se tak snížil aerodynamický odpor a zvedly se výkony strojů. I piloti spitfirů se snažili o různá vylepšení a nejlepší střelci si nechávali seřídit své kulomety tak, aby se proud kulek sbíhal už ve vzdálenosti 200 nebo 150 m místo standardních 300. Koncentrovali tak maximum střel na malou plochu, jakou představoval jejich hlavní protivník. 

Jen pár minut boje

Zkušení britští stíhači se snažili využívat dobrých vlastností v horizontálních manévrech a schopnosti točit ostré zatáčky i ve velkých rychlostech. Adolph Malan popisoval souboj z 11. září: „Zaútočil jsem na Ju 88, když se na mne svrchu vrhl messerschmitt. Uhnul jsem, ale on se mne držel. Prudce jsem přitáhl do tak ostré zatáčky, že by se ve mně krve nedořezal. Zatmělo se mi před očima a ztratil jsem na vteřinu vědomí, ale Němce jsem setřásl.“ Malan patřil mezi specialisty na boj se „stodevítkami“ a během bitvy o Británii jich sestřelil osm. 

Dolet Bf 109 stačil jen k Londýnu a po pár minutách boje musely otočit k návratu. Němci také včas nerozpoznali důležitost přídavných nádrží a první se začaly dodávat až v říjnu, kdy bylo o výsledku bitvy již rozhodnuto. Velitelé bombardérů se stále víc domáhali přímého stíhacího doprovodu a chtěli, aby se u nich stíhačky držely co nejblíž. To však messerschmitty připravovalo o výhodu volného manévru. 

Až do posledního dne války

Němci na konci podzimu 1940 začali do výzbroje zařazovat vynikající Messerschmitty Bf 109 F s přepracovanou přídí a zaoblenými konci křídel. Další výraznou změnu pak představovalo zabudování výkonnějšího motoru Daimler-Benz DB 601 N o výkonu 864 kW a s kanonem pálícím dutou hřídelí vrtule. Na vyzkoušení ho jako první dostal Werner Mölders, jedno z největších es této bitvy, kterému se 20. září povedlo sestřelit dva spitfiry z 92. perutě, a celkový počet jeho vzdušných vítězství se vyšplhal na 54.

Britové kontrovali až v dubnu 1941, kdy k útvarům přišly první Spitfiry Mk.V. Výkonnější verze merlinu o vzletovém výkonu 884 kW zajišťovala nárůst maximální rychlosti až na 602 km/h. Vývoj obou typů pak pokračoval až do samého konce světového konfliktu a spitfiry a Bf 109 se spolu utkávaly dál. Jednou měl navrch spitfire, podruhé zase nová verze messerschmittu. Rozhodnout, který letoun byl celkově lepší, je spíš otázkou osobního názoru každého fanouška letectví než prostého porovnání strohých technických dat.

Ambiciózní pokus o záchranu jedné z nejvýznamnějších vesmírných observatoří NASA se dostal do vážných potíží. Malá družice LINK společnosti Katalyst Space Technologies, která byla začátkem července vypuštěna s cílem zvýšit oběžnou dráhu observatoře Swift, se potýká s rozsáhlými problémy systému řízení orientace. Kvůli nim se sonda nekontrolovaně roztočila, dočasně ztratila spojení se Zemí a musela projít automatickým restartem.

Přestože společnost tvrdí, že mise stále může uspět, čas se rychle krátí. Swift totiž postupně ztrácí výšku a bez zásahu vstoupí do atmosféry Země pravděpodobně na přelomu letošního a příštího roku.

Odvážný plán na záchranu stárnoucí observatoře

Družice LINK odstartovala 3. července na raketě Pegasus XL. Jejím úkolem je vůbec poprvé v rámci komerční mise spojení se stárnoucí observatoří a pomocí vlastních motorů zvýšení její oběžné dráhy.

Cílem této ambiciózní mise je observatoř Swift. NASA ji vypustila v roce 2004 k pozorování záblesků gama záření a dalších mimořádně energetických jevů ve vesmíru. Po více než dvaceti letech provozu se však její oběžná dráha vlivem odporu zbytků zemské atmosféry postupně snižuje.

NASA proto loni uzavřela se společností Katalyst Space Technologies kontrakt v hodnotě 30 milionů dolarů na pokus o prodloužení životnosti observatoře. Pokud by mise uspěla, mohla by otevřít cestu k podobným servisním zásahům i u dalších družic.

Nadějný začátek rychle vystřídaly komplikace

Krátce po startu se zdálo, že vše probíhá podle plánu. Společnost v polovině července oznámila dokončení základních kontrol po vypuštění a uvedla, že se podařilo stabilizovat orientaci družice.

Současně ale přiznala první technické komplikace. Během uvádění do provozu se objevily poruchy systému řízení orientace i komunikačního systému. Inženýři proto připravili úpravy palubního softwaru a změnili provozní postupy, díky nimž se podařilo obnovit spolehlivou komunikaci a stabilizovat družici ve všech třech osách.

O několik dní později společnost oznámila další pokrok. LINK úspěšně otestovala iontové motory, které při dvou krátkých zážezích zvýšily jeho oběžnou dráhu přibližně o dva kilometry. Šlo o přípravu na mnohahodinové manévry, které budou nutné při přibližování ke Swiftu.

Nejnovější informace ale ukazují, že technické problémy byly mnohem závažnější, než se původně zdálo. Podle společnosti Katalyst přestala fungovat dvě ze tří reakčních kol, která představují hlavní systém pro přesné natáčení družice ve vesmíru. Reakční kola mění orientaci pomocí změny své rychlosti, aniž by bylo nutné spotřebovávat palivo.

Situaci dále komplikuje skutečnost, že ani systém orientačních trysek (RCS) nepracuje naplno. Výsledkem je, že se družice během posledních dnů roztočila kolem více os současně. Takový stav výrazně ztěžuje správné zaměření antén i solárních panelů, což vedlo k dočasné ztrátě spojení se Zemí a následnému restartu palubních systémů.

Závod s časem

Katalyst Space Technologies přesto tvrdí, že mise ještě není ztracena. Technici nyní využívají natáčecí elektrické trysky, aby postupně zpomalili rotaci družice a znovu ji stabilizovali. Podle společnosti už první manévry přinesly očekávaný efekt.

Ostatní hlavní systémy družice – včetně komunikačního vybavení, iontového pohonu a robotického mechanismu určeného k zachycení observatoře Swift – pracují podle zástupců společnosti Katalyst podle očekávání.

Pokud se podaří sondu bezpečně ovládnout, bude následovat několik týdnů úprav navigačního a řídicího softwaru. Ten musí být přizpůsoben nové konfiguraci družice, která se nyní musí obejít bez plně funkčního systému reakčních kol. Po dokončení testů by mohla LINK obnovit plánovaný let ke Swiftu a pokusit se o připojení k observatoři.

Největším nepřítelem celé záchranné operace je ale čas. NASA už před startem upozorňovala, že zvýšení oběžné dráhy musí začít dříve, než Swift klesne pod výšku 300 kilometrů. Pod touto hranicí začne odpor atmosféry narůstat natolik rychle, že další záchrana bude prakticky nemožná.

Observatoř se nyní nachází přibližně ve výšce 350 kilometrů. Podle odhadů NASA by měla kritické hranice 300 kilometrů dosáhnout už během letošního října. Pokud se společnosti Katalyst nepodaří do té doby vyřešit současné technické potíže a zahájit přibližovací manévry, první pokus o komerční zvýšení oběžné dráhy vědecké družice může skončit neúspěchem.

Chýše lásky

• Kreungové | Kambodža

V oblasti Ratanakiri na pomezí Kambodže a Vietnamu žije asi 22 tisíc lidí animistické kultury Kreung. Nejde o nijak izolované komunity: Kreungové mají kontakt s vnějším světem i jeho výdobytky, a ve větších vesnicích dokonce fungují základní školy. Na rozdíl od většinové khmerské populace si však zachovali řadu vlastních kulturních norem, včetně výběru partnerů.

Dívky v pubertálním věku se těší sexuální nezávislosti a rodiče jim dopřávají soukromí i možnost najít opravdovou lásku. Když dcera dosáhne zhruba třinácti let, postaví jí otec v džungli kus od rodného domu malou „chýši lásky“ na kůlech, jež poté slouží jako její milostné útočiště. Dospívající dívka má právo si do chýše vodit chlapce, prožívat s nimi sexuální dobrodružství a poznávat své preference. Často vyzkouší nemalé množství nápadníků a záleží pouze na ní, pro kterého z nich se nakonec rozhodne.

Přes den se sice kreungské dívky a chlapci příliš nestýkají a školní i pracovní povinnosti probíhají odděleně. Večer se však mladí lidé scházejí, aby se bavili společně.

Dívka si s postupujícím večerem může vybrat svého favorita, s nímž poté odchází do chýše. Zdaleka ovšem nemusí jít hned o sex a milenci mohou trávit čas poznáváním a povídáním o možné společné budoucnosti. Dospívající slečny obvykle „randí“ s několika chlapci najednou a různě je střídají, aby se mohly důkladně rozhodnout.

Za svítání se pak všichni vracejí k rodičům: U Kreungů se totiž za denního světla mohou na veřejnosti společně ukazovat pouze zasnoubené či sezdané páry.

Chlapci se snaží

Také chlapci berou možnost stát se dívčiným partnerem velmi vážně, neboť podléhají přísnému výběru. Dívky jsou odmala vedeny k tomu, aby nad výběrem manžela uvažovaly kriticky. Nikdy by si nezvolily někoho, kdo je kupříkladu líný anebo hrubý k ženám. Pokud se mladá slečna rozhodne pro svého vyvoleného, ostatní chlapci rozhodnutí akceptují a následně se mohou dvořit další potenciální partnerce.

Ačkoliv se popsaná tradice může zdát výstřední, v podstatě je velmi pokroková, protože vede mladé lidi ke vzájemnému respektu. V kreungské kultuře dosahuje míra domácího či sexuálního násilí velmi nízkých hodnot a znásilnění tam prakticky neexistuje. Někdy dojde k nečekanému otěhotnění, ani to ovšem není hanba. Společnost naopak těhotenství vnímá pozitivně, neboť se jedná o nesporný důkaz dívčiny plodnosti, a bez ohledu na biologické otcovství přijme její vyvolený dítě za své. Z logiky věci pak čistota nevěsty nikoho nezajímá – „zkušená“ mladá žena se totiž považuje za potenciálně dobrou manželku.

Kreungské tradice bohužel zvolna ustupují v důsledku moderní doby a bydlení evropského typu, kdy chýše lásky ztrácejí smysl. Kreungové si dnes stavějí zděné domy a mladá dívka se může uchýlit do soukromí vlastního pokoje. Významný vliv má ovšem také khmerská kultura, kde není předmanželský styk přijatelný.

Tiché plížení džunglí

• Nivaclé | Argentina, Paraguay

Severozápadní hranici Paraguaye s Argentinou utváří zčásti řeka Pilcomayo a podél jejího toku našlo domov etnikum Nivaclé, čítající na čtrnáct tisíc lidí: Obývají prales, živí se převážně lovem, pěstováním kukuřice a manioku a jejich milostný život mnohdy začíná neobvyklým rituálem zvaným El Gateo, což znamená „lezení po čtyřech“. Mladý muž se při něm totiž snaží přikrást, a někdy doslova proplazit džunglí ke své vyvolené.

V kmeni Nivaclé má výběr vhodného partnera v rukou výhradně svobodná dívka, jež může ještě před svatbou vyzkoušet libovolný počet sexuálních partnerů a pak se sama rozhodnout, který je pro ni nejlepší. Po zvládnutí všech denních povinností se omladina schází na návsích, kde se společně baví – přičemž součást zmíněné zábavy tvoří i tanec mladíků kolem ohně, kde samozřejmě předvádějí svoji vitalitu.

Pokud si mezi nimi dívka vybere svého favorita, přistoupí k němu zezadu, chytí jej za opasek a odvede si ho do chatičky v kopcích, aby spolu prožili noc. El Gateo však dává chlapcům možnost vyvinout vlastní iniciativu.

Úspěch, nebo výprask?

Pokud chce mladík zkusit své štěstí, musí počkat na hlubokou noc, kdy celá vesnice ztichne. Poté se plíží džunglí tak, aby ho nikdo nezahlédl a aby nevzbudil psy. Snaží se nepozorovaně dostat k chýši své vyvolené, vkrást se dovnitř a vklouznout až na její lože. Přestože celá komunita považuje El Gateo za samozřejmost, pouze dotyčný chlapec ví, kdy k němu dojde.

Úspěch akce však opět záleží jen na dívce a její reakci. Chová-li k mladíkovi sympatie, skončí noc velmi pravděpodobně sexem. Jestliže ovšem spustí křik, pak mise neuspěla, a dívka může hocha dokonce fyzicky napadnout, což se považuje za obrovskou potupu. Pokud tentýž muž El Gateo několikrát úspěšně zopakuje, znamená to, že si mladá žena vybrala svého budoucího manžela. Ten pak začne do její rodiny docházet i přes den, pomáhá s různými mužskými pracemi a později se dvojice vezme.

Tradiční život etnika Nivaclé se však v posledních letech radikálně mění vlivem vnější migrace a pronikání křesťanských kazatelů do tamních komunit. S poměrně pokrokovými namlouvacími rituály v kulturách Kreung a Nivaclé ostře kontrastují tzv. purity balls čili „plesy čistoty“, jejichž tradice není ani zdaleka tak dlouhá. Vznikly teprve v 90. letech minulého století v americkém Colorado Springs u konzervativních, křesťansky orientovaných skupin.

V podstatě jde o plesy, kde dívky v okázalých plesových róbách většinou bílé barvy slavnostně slíbí svým otcům, že si až do svatby uchovají panenskou čistotu – zatímco otcové slibují ochránit čistotu jejich mysli, ducha i těla. Vše pak bývá zpečetěno prstenem, popřípadě řetízkem nebo náramkem s přívěskem srdce či malého zámku pro dceru a s přívěskem klíče pro otce. Ten potom symbolicky předává svůj šperk nastávajícímu zeti v den svatby.

Purity balls v Americe podléhají poměrně ostré kritice mimo jiné proto, že slib čistoty staví dívku trvale do podřízené pozice – nejdříve vůči otci, později vůči manželovi – bez možnosti vlastního úsudku či rozhodnutí. V důsledku takové výchovy považují mladé ženy podřízenost mužům za normu, a to i v případě sexuálního násilí.

Ještě nedávno by to bylo téměř nepředstavitelné. Přestože se o zhoršujícím se stavu světových vodních zdrojů mluví stále častěji, především v souvislosti s globálním oteplováním, rozvinutému přístavnímu městu v Texasu, které je domovem pro více než 300 000 lidí nyní reálně hrozí, že mu dojde voda.

Jde o město s biblickým názvem Corpus Christi a je ironií, že se nachází v jižním Texasu na pobřeží Mexického zálivu. Problémy s nedostatkem vody, na které místní odborníci upozorňovali řadu let, se nyní dostávají do kritického bodu, kvůli souhře několika faktorů, včetně prudkého rozvoje průmyslu po zpřístupnění značných zásob ropy a zemního plynu.

Příliš žíznivý průmysl

Například petrochemický komplex na výrobu plastů, uvedený do provozu v roce 2022, spotřebuje každý den na chlazení tolik vody, kolik využijí všichni obyvatelé Corpus Christi dohromady. Situaci měla zmírnit plánovaná odsolovací stanice mořské vody. Ta ale doposud nevznikla, a tlak na omezené zásoby vody se kvůli tomu stále zvyšuje.

Významnou roli pochopitelně hraje i globální oteplování. Texas v posledních letech zasáhla série historicky výjimečných období sucha. Výsledkem je stále větší nedostatek vody, na které jsou závislí obyvatelé i místní průmysl. Srážky během roku 2026 sice situaci poněkud ulevily, hladiny přehradních nádrží ale zůstávají nebezpečně nízké. Není jasné, jak dlouho bude možné ještě fungovat s takto omezenými zásobami vody, které v současné době stačí sotva na rok.

Obyvatelé Corpus Christi žijí s omezeními spotřeby vody už od srpna 2024. Zákazy zalévání zahrad nebo mytí automobilů jsou samozřejmostí a hrozí mnohem drastičtější opatření, jako jsou střídavé odstávky dodávek vody, kdy by voda tekla jen v určitých částech dne.

Takové řešení ale nelze použít pro průmyslové podniky. Rafinerie a chemické závody by musely zastavit výrobu, což by mělo vážné ekonomické důsledky a zasáhlo by to zaměstnanost i fungování celého regionu. V moderní době taková krize většímu městu ještě nehrozila.

Běžný ozbrojený konflikt ve středověku obvykle zahrnoval spor na malém území mezi dvěma lokálními pány. Vojenské kontingenty čítaly něco nad stovku mužů, vesměs pěších v lehké zbroji, kteří se spíš než k bitvám v otevřeném poli hodili k jiným bojovým úkolům – obvykle ke zdlouhavému obléhání s cílem vyhladovět posádku, což si zpestřovali pustošením soupeřových statků a jeho vesnic. Ohromné bitvy, jež si s touto dobou obvykle spojujeme, představovaly naprosto výjimečnou součást vojenského života.

Ve snaze zmírnit útrapy středověkého způsobu vedení války a jeho dopadu na civilní obyvatelstvo přišla církev s tzv. božími míry. Hnutí nabralo na síle především v jižní Francii na přelomu tisíciletí. Již v roce 975 vyzval biskup Guy na synodu v Le Puy shromážděné laiky, aby se vzdali válčení, zachovávali mír a chránili církev. Nabídl tak uspořádání, jež mělo zastavit boj proti sousedům. Pod patronací akvitánských vévodů se pak hnutí rychle šířilo.

Přísahejte na mír!

Francouzští biskupové, zvyklí od dob Karla Velikého zasahovat do veřejného dění, svolávali sněmy a nutili na nich zeměpány, aby se vzdali násilného řešení sporů. Obvykle se na shromáždění četl seznam zákazů a přítomní přísahali na relikvie, že je budou dodržovat pro zachování míru. Široká podpora popsaných iniciativ přerostla v lidové hnutí: V Bourges například roku 1035 na výzvu biskupa všichni muži starší patnácti let přísahali, že proti sobě nepozvednou zbraně. K míru však měla situace daleko.

Král Jindřich I. Francouzský kontroloval prakticky jen oblast okolo Paříže a nad velkými částmi říše, především Akvitánií, Languedocem či Provence, měl pouze symbolickou kontrolu – skutečná moc spočívala v rukou majetných pánů. Vysoké daně, robota a naprostá beztrestnost zpupných šlechticů ovšem vyústily v mnoho rebelií, které místní kněží často podporovali. Do toho vstupovaly války samotných pánů a historici zmíněné období označují jako „feudální anarchii“.

Válka podle kalendáře

Ideologii mírových hnutí časem převzala kapetovská monarchie, která v průběhu dvou staletí nabrala sílu i autoritu. Svou legitimitu stavěla na tom, že z božích mírů učinila mír královský. Pozdější Kapetovci si dali záležet, aby byl každý odbojný šlechtic rychle „srovnán“. Církev následně přišla se zákazem najímání žoldnéřů, neboť i to znamenalo prohřešek proti boží spravedlnosti.

Vlivem božích mírů se postupně utvářela středověká rytířská etika, jež měla kultivovat válku a omezit ztráty na životech. Její běžnou součástí přitom bylo, že se například obléhaný na hradě mohl vzdát, načež mu byl se všemi ostatními umožněn svobodný odchod.

Pravidla, která se měla vztahovat na válčení mezi křesťany, zahrnovala zákaz bojů o významných církevních svátcích a od středečního večera do pondělního rána, nedotknutelnost sklizní a vinobraní, ochranu neozbrojených osob – žen, dětí, kupců na cestách, Židů – nezranitelnost knížat a králů, ohleduplné zacházení se zajatci, stejně jako zákaz určitých praktik a zbraní.

Vykupte se, pane

Součástí snahy o omezení obětí se stalo také vykupování ze zajetí. Místo zotročení či zabíjení zajatců se bojovalo do chvíle, kdy se jeden ze soupeřů vzdal. Od toho okamžiku byl hostem přemožitele a čekal na vykoupení svou rodinou.

Ekonomický přínos popsaného systému byl tak obrovský, že se praxe výkupného rychle ujala i při křížových taženích v Palestině. Když byl před Vánoci roku 1192 při návratu z křížové výpravy zajat anglický král Richard Lví Srdce, výkupné požadované rakouským vévodou Leopoldem V. a císařem Jindřichem VI. trojnásobně převyšovalo roční příjmy anglické koruny 

Na Saturnově měsíci Titanu, který je zahalený hustou atmosférou plnou organických látek, dokázal v roce 2005 přistát evropský modul Huygens, který tam dopravila meziplanetární sonda Cassini. 

Šlo ale o poměrně malé zařízení, které mělo jen omezené možnosti a bohužel i krátkou životnost. Větší přistávací modul by sice fungoval déle, ale stále by zkoumal jen jediné místo. Rover by mohl zjistit víc, ale o povrchu Titanu toho stále víme jen velmi málo. Robot by mohl snadno uvíznout v dunách nebo narazit na jiné překážky, které dnes nedokážeme předvídat.

Rozumnou volbou je proto podle řady odborníků létání, zvlášť vzhledem k atmosféře, která je pro tento způsob pohybu jako dělaná. Atmosféra Titanu je hustší než pozemská a poskytuje větší vztlak a gravitace dosahuje jen zhruba 14 % té pozemské.

Vážka pro průzkum Titanu

Proto vznikl koncept Dragonfly (česky „vážka“) - poměrně velké oktoptéry, jejíž trup měří přibližně čtyři metry na délku a metr na šířku. Na Zemi váží kolem 875 kilogramů, na Titanu bude díky slabší gravitaci pochopitelně mnohem lehčí. Na rozích trupu nese čtyři rotory o průměru 1,35 metru. Každý rotor tvoří dvojice protiběžných vrtulí nad sebou, což zvyšuje vztlak a současně omezuje nežádoucí krouticí moment.

Na palubě bude mít Dragonfly rozsáhlou vědeckou výbavu. Patří do ní přístroj pro mapování minerálů, hmotnostní spektrometr pro analýzy vzorků, vrták pro jejich odběr, meteorologická stanice nebo kamerový systém. Veškerou energii bude dodávat radioizotopový termoelektrický generátor MMRTG, který přeměňuje na elektřinu teplo vznikající při rozpadu plutonia. Stejnou technologii využívají například rovery Curiosity a Perseverance na Marsu.

Start ambiciózní mise Dragonfly je naplánován na červenec 2028 a cesta potrvá přibližně šest let. Po dramatickém průletu atmosférou by oktoptéra měla nejprve přistát v oblasti Shangri-La, na rozsáhlém poli dun poblíž rovníku na jižní polokouli Titanu. Tyto duny přitom netvoří silikátový písek jako na Zemi, ale pravděpodobně zrnka zmrzlých uhlovodíků.

Poté čeká Dragonfly série průzkumných přeletů, mimo jiné do nedalekého impaktního kráteru Selk. Tam bude mít Dragonfly jedinečnou příležitost analyzovat materiál, který by jinak zůstal ukrytý pod ledovým příkrovem tohoto zmrzlého světa kůrou. K obřím metanovým jezerům se sice nevydá, ale i tak tento podivuhodný svět nabízí velké množství cílů, včetně pátrání po možných stavebních kamenech života.

Výška žirafího těla je výrazně větší než délka, srdce je vzdáleno tři metry od mozku a krk je odpovědný za téměř polovinu celkové výšky těla. I přes tyto zvláštnosti v tělesné stavbě má žirafa nádherný a ladný pohyb, který nejlépe vyniká při běhu africkou savanou.

Výška velkých samců se přitom blíží šesti metrům a v některých případech váží až 1 800 kilogramů. Samice jsou menší a rozdíl mezi pohlavími je patrný na první pohled. S hlavou v takové výšce nemají žirafy téměř žádné potravní konkurenty, což napomohlo jejich dřívějšímu rozšíření téměř po celé Africe. 

Tvrdé boje soků

V době páření dochází mezi samci k častému měření sil, které má silnějšímu zjednat právo na samici. Sokové se nejprve pokoušejí jeden druhého zastrašit – vyzývavě stojí proti sobě, nebo se obcházejí v kruzích a měří sílu protivníka. Když zastrašovací taktika selže, může začít souboj, při němž samci zpočátku používají krky zkřížené do tvaru písmene X k přetlačování.

V případě, že ani v první „ostré“ fázi střetu žádný z bojovníků nevyklidí pozice, přijde na řadu hlava, a to doslova. Oba do sebe začnou hlavami tlouct a snaží se zasáhnout protivníka do hrudi nebo do krku. Údery jsou vzhledem k délce krku a hmotnosti zvířat nesmírně silné a například po ráně do hlavy může dojít k omráčení nebo smrti. Rány mohou také poškodit některé vnitřní orgány.

Ochrana mozku proti srdeční pumpě

Srdce žirafy je dlouhé až 60 cm, má stěny silné až 7,5 cm a váží víc než deset kilo. Z této mohutné pumpy vychází krev pod obrovským tlakem (2–3krát vyšším než lidský). Jen díky tomu se může krev dostat pod patřičným tlakem až do mozku. Jak je ale možné, že při sklonění hlavy nemají problémy s jeho překrvením? Vděčí za to unikátnímu systému žil v krevním řečišti a také systému srdečních chlopní.

Když zvíře skloní hlavu, krev přitéká do cévního řečiště a jeho početné tepny se roztahují do volných prostorů mezi nimi. Dokud je hlava svěšená, chlopně v krční žíle jsou uzavřeny, zadržují krev v krku a nedovolují jí téct do hlavy. Tím se dočasně sníží krevní tlak a mozek je chráněn. Když žirafa zvedne hlavu a narovná se, přebytečná krev vteče do srdce otevřenými chlopněmi.

Žirafy jsou býložravci – okusují větvičky a listí nejčastěji na pichlavých akáciích, které omotávají svým fialovým až 45 cm dlouhým jazykem. Jazyk i pysky jsou proti trnům akácií odolné. V období sucha dokáže žirafa vystačit s vodou získanou z potravy a bez napití vydrží podle některých údajů třicet i více dnů.