Jako první vůbec získaly ženy právo volit na Novém Zélandu už v roce 1893. Nový Zéland byl v té době ještě kolonií Velké Británie. V samotném Spojeném království přitom mohly ženy volit až od roku 1918 a to ještě pouze ty, kterým bylo nad třicet. Na Novém Zélandu sice mohly jít k volbám už o čtvrt století dříve, ale na druhou stranu kandidovat nesměly. Americké ženy toto viděly – a nehodlaly čekat, až se k něčemu rozhoupou i jejich muži!

Nechte nás volit!

Za prosazením ženského volebního práva ve všech státech USA stálo úsilí trvající bez mála tři čtvrtě století. Požadavek žen se začal stále více ozývat už v první polovině 19. století společně s hnutím za ženská práva. Vůbec první shromáždění na světě, jehož cílem bylo podpořit práva žen, proběhlo v roce 1848 právě v USA. Heslem sjezdu žen v Seneca Falls ve státě New York bylo, že „všichni muži a ženy jsou stvoření sobě rovna“.

Seneca Falls Convention, neboli první Úmluva o právech žen, zahrnovala také rezoluci ve prospěch ženského volebního práva. A to i navzdory tomu, že ani organizátoři rezoluce v tomto tématu nebyli zdaleka jednotní! 

Ke skutečnému zrovnoprávnění však vedla ještě dlouhá cesta. Jedním z jejích milníků je rok 1869, kdy vznikly první stabilní národní organizace za právo žen volit. Dokonce hned dvě najednou, které si však vzájemně konkurovaly! První byla The National Woman Suffrage Association (NWSA) neboli Národní asociace žen bojujících za volební právo. Jejím cílem bylo dosáhnout schválení ústavního dodatku o volebním právu žen. Ve stejném roce, jen o pár měsíců později, byla založena také konkurenční organizace American Woman Suffrage Association (AWSA) neboli Asociace amerických žen bojujících za volební právo. Ta se zaměřila na kampaň za zavedení ženského volebního práva v jednotlivých amerických státech. 

Řadu let spolu NWSA a AWSA soupeřily, až se nakonec v roce 1890 sloučily v jedinou. Vznikla National American Woman Suffrage Association (NAWSA) neboli Americká národní společnost za volební právo žen. Jejím cílem bylo dosáhnout schválení ústavního dodatku o volebním právu žen. Trvalo ještě celých třicet let, než k tomu skutečně došlo. 

První vlaštovky

V USA ženy nejdříve získaly povolení volit ve státě Washington v roce 1910, v Kalifornii v roce 1911, v Oregonu, Kansasu a Arizoně v roce 1912, v Illinois v roce 1913. Některé státy dovolily ženám volit ve školních volbách, komunálních volbách či hlasovat pro členy volební akademie. A protože ženy volily na stále větším území USA, kongresmani z těchto států se jim snažili zavděčit. Kromě toho, že se pokoušeli prosadit změnu národního volebního práva, tak také věnovali větší pozornost otázkám jako například lepší pracovní podmínky a ukončení dětské práce.

Ženské volební hnutí posílila také kampaň „Progresivní éra“. Jejím cílem bylo od roku 1900 vést boj proti korupci ve vládě, odstranění dětské práce a ochrana pracujících a spotřebitelů. Mužští účastníci hnutí prosazovali ženské volební právo, protože věřili, že právě ženy voličky budou tyto potřeby vnímat jako prioritní a posílí je ve společnosti. V roce 1912 schválila Progresivní strana, kterou založil prezident Theodore Roosevelt, volební právo žen.  

Ženy ve válce 

Zásadní změnu poměrů přinesl vstup USA do První světové války v roce 1917. Muži odešli na frontu a ženy zaujaly jejich místa v profesích, které pro ně do té doby byly zcela neznámé. Pracovaly jako dělnice v ocelárnách či zaměstnanci ropných rafinérií. Národní ženská strana spustila další kolo svých kampaní. Pocítila to například ruská delegace, která do Bílého domu dorazila v červnu 1917. Členky hnutí ji přivítaly s plakátem, na kterém stálo: „My Americké ženy říkáme, že Amerika není demokracie. Dvaceti milionům Amerických žen je odepřeno právo volit. President Wilson je hlavním odpůrcem jeho celonárodního schválení.“

Při dalších demonstracích docházelo k potyčkám s odpůrci i policií. Nakonec byly na dvě stovky demonstrantů zatčeny a polovina skončila ve vězení včetně Alice Paulové, která si měla odsedět sedm měsíců. Když vězenkyně zahájily protestní hladovku, vězeňské úřady přistoupily k násilnému krmení. To se setkalo s negativním přijetím veřejnosti a ženy byly nakonec propuštěny. 

Byla to tak právě válka, která poskytla poslední impulz k uznání ženského volebního práva. A byl to právě prezident Wilson, který svůj názor na ženy u voleb musel v jejím průběhu změnit. Zatímco do té doby se demonstrujícím ženám raději vyhýbal, při jednom z řady protestů před Bílým domem vyšel ze svého sídla i s manželkou a před demonstrantkami smekl klobouk. A nezůstalo jen u tohoto symbolického gesta.

V září 1918 vystoupl prezident Wilson v senátu a požádal o schválení novely zákona o volebním hlasování ve prospěch žen. Jako důvod uvedl: „Učinili jsme v této válce ženy našimi partnery, ale přiznáváme jim pouze partnerství v utrpení, obětování a dřině. Nikoliv partnerství v privilegiích a právech.“ Ženy tak dostaly po řadě let snažení svůj hlas jako uznání jejich podpory ve válečném úsilí.

Svého cíle se jim podařilo dosáhnout 26. srpna 1920. Po tvrdé diskuzi v americkém Kongresu byla schválena devatenáctá změna americké ústavy. V ústavě s ní bylo zahrnuto, že právo amerických občanů volit nemůže být upřeno na základě pohlaví. Následné prezidentské volby v roce 1920 se tak staly prvními volbami, v nichž ženy mohly volit ve všech státech USA.

Volně žijící kočky jsou známé především jako mimořádně úspěšní lovci ptáků a drobných savců. Nová analýza více než pěti stovek vědeckých studií ukazuje, že jejich jídelníček je mnohem pestřejší, než se dosud předpokládalo – vedle ptáků a drobných savců překvapivě často loví také hmyz a další bezobratlé. Přestože se o jejich vlivu na populace ptáků a savců mluví dlouhodobě, dopady na hmyzí říši zůstávají dosud jen málo prozkoumané.

Globální predátor

Kočka domácí (Felis catus) patří k nejúspěšnějším invazním predátorům světa. Volně žijící zdivočelé kočky i domácí mazlíčci, kteří se mohou volně pohybovat venku, dnes obývají prakticky všechny suchozemské ekosystémy kromě Antarktidy. Biologové se proto snaží zjistit, jaké druhy živočichů loví a zda představují významnou hrozbu i pro vzácné nebo ohrožené organismy.

Za tímto účelem vědci během dvou desetiletí shromáždili a vyhodnotili 533 odborných publikací – od vědeckých článků přes diplomové práce až po zprávy státních institucí. Zahrnuli pouze studie, které spolehlivě dokumentovaly skutečné složení kočičí potravy nebo přímo zaznamenaly predaci.

Téměř 2 100 druhů kořisti

Souhrnná analýza zveřejněná v roce 2023 ukázala, že kočky po celém světě ulovily téměř 2 100 různých druhů živočichů. Převládali mezi nimi obratlovci – především ptáci, následovaní savci a plazy. Výzkumníci ale zjistili, že přibližně sedm procent všech zaznamenaných druhů tvoří bezobratlí.

Nejčastější kořistí z této skupiny byli brouci. Kočky však loví také korýše, pavoukovce, stonožky, mnohonožky, plže i slimáky. Přesný význam této potravy je zatím obtížné určit, protože většina studií neuváděla, kolik jedinců jednotlivých druhů kočky skutečně ulovily ani jak velkou část jejich energetického příjmu bezobratlí představují.

Bezobratlí přitom tvoří více než 70 % všech suchozemských živočišných druhů a plní v ekosystémech nezastupitelnou roli. Opylují rostliny, regulují populace jiných organismů a podílejí se na rozkladu organické hmoty. Mnohé jejich populace však v posledních desetiletích prudce klesají v důsledku urbanizace, ničení přirozených stanovišť, světelného znečištění, používání pesticidů i klimatických změn.

Kočky na lovu bezobratlých

Vědci proto podrobněji prozkoumali, které druhy bezobratlých kočky loví. Přestože více než třetina analyzovaných studií výskyt bezobratlých v kočičí potravě zaznamenala, většina z nich neurčila konkrétní druhy. Nakonec se podařilo spolehlivě identifikovat 148 druhů.

Objevily se mezi nimi i druhy z červeného seznamu ohrožených organismů Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN). Patří k nim například endemický druh sarančete z atolu Aldabra nebo tasmánský obří sladkovodní rak Gouldův (Astacopsis gouldi), který může vážit až šest kilogramů.

Zranitelnými druhy jsou například novozélandský obří kobylkovitý hmyz weta (Deinacrida heteracantha), dorůstající velikosti myši, nebo australský sladkovodní rak ničivý (Cherax destructor). Mezi téměř ohrožené druhy pak patří i tesařík z Kanárských ostrovů Arhopalus pinetorum.

Kočky jsou masožravci s vysokými nároky na příjem bílkovin – ty tvoří přibližně třetinu jejich denní potravy. Bezobratlí představují snadno dostupný zdroj kvalitních proteinů a jsou prakticky všude kolem nás. V městských zahradách, parcích i na odlehlých ostrovech se proto stávají snadnou kořistí.

Ne vždy ale jde pouze o získávání potravy. U mnoha koček se lov hmyzu zdá být také formou přirozeného loveckého chování nebo hry. I dobře nakrmený domácí mazlíček často neodolá příležitosti pronásledovat brouka, kobylku nebo motýla.

Skrytá část kočičího jídelníčku

Studium této části kočičí potravy je mimořádně obtížné. Mnoho bezobratlých je drobných a jejich měkká těla po trávení zanechávají jen minimum rozpoznatelných zbytků. Přímé pozorování lovu v přírodě navíc zachytí jen malou část skutečných událostí a studie, které by přímo hodnotily vliv koček na populace bezobratlých, prakticky neexistují.

U mnoha druhů bezobratlých budou pravděpodobně mnohem významnějším problémem pesticidy než kočky. Přesto mohou kočky představovat významný problém pro vzácné druhy nebo v některých konkrétních lokalitách.

Významný posun v tomto směru přinášejí moderní molekulární metody. Analýza stopové DNA nalezené ve výkalech nebo žaludečním obsahu dokáže odhalit i druhy, které by klasickými metodami zůstaly skryté.

Vědci očekávají, že právě tyto technologie v příštích letech výrazně zpřesní naše znalosti o tom, co kočky ve volné přírodě skutečně loví a jaký dopad má jejich predace na jednotlivé ekosystémy.

Když se řekne stromová pryskyřice, většina lidí si představí sytě žlutou vonnou hmotu, která brání stromy proti hmyzu. Lepkavá pryskyřice zaceluje poranění po nenasytných kusadlech a zároveň odrazuje další útočníky. Nedávný objev ale naznačuje, že se pryskyřice původně objevily v úplně jiném světě, než jaký si s jantarem obvykle spojujeme. Ve světě bez dinosaurů, a dokonce ještě předtím, než se hmyz stal významným požíračem rostlin.

V uhelné sloji na severozápadě Číny objevili paleontologové množství drobných kousků jantaru starých přibližně 385 milionů let, tedy z období středního devonu. Tento nález je přitom asi o 65 milionů let starší než dosavadní nejstarší známý jantar a vznikl zhruba 150 milionů let před prvními dinosaury ve fosilním záznamu.

Prastarý jantar z devonu

V tomto případě ale nejde o zlatavý drahokam, ze kterého se často vyrábí šperky. Paleontolog Cihang Luo z Čínské akademie věd a jeho spolupracovníci objevili celkem 241 drobných úlomků jantaru o velikosti pouhých 0,1 až 1,5 milimetru, které získali z 10 kilogramů uhlí z geologického souvrství Hujiersite na severozápadě Číny. Objev zveřejnil vědecký časopis Science Advances.

Jantar dokáže jako pozoruhodná časová schránka uchovat drobné střípky dávného světa z doby, kdy pryskyřice vytékala ze stromu. Může zachytit rostlinný materiál, například pylová zrna nebo kusy rostlin, bezobratlé živočichy, a někdy dokonce i obratlovce, například plazy nebo drobné dinosaury, případně jejich části.

Takové fosilie jsou pro paleontology nesmírně cenné, protože nabízejí jedinečný pohled na pravěké ekosystémy. Jantar ale dokáže prozradit ještě mnohem víc. Je také důležitým svědkem evoluce rostlin. Právě tento objev totiž mění naše dosavadní představy o tom, kdy a jak si první rostliny vyvinuly schopnost produkovat pryskyřici.

Najít na Zemi geologické důkazy o dopadech vesmírných těles starších než 650 milionů let je mimořádně obtížné. Povrch naší planety se totiž neustále obnovuje. Sopečná činnost a desková tektonika vytvářejí novou zemskou kůru, zatímco zvětrávání a eroze postupně ničí staré geologické struktury.

Jednou z možností, jak nahlédnout do dávné minulosti Země, pokud jde o kosmické impakty, je výzkum období, v nichž „déšť“ meteoritů zasáhl nejen Zemi, ale i ostatní tělesa vnitřní části Sluneční soustavy. Zatímco na Zemi jsou stopy takových událostí zastřené, náš Měsíc uchoval důkazy na svém povrchu, který se prakticky nemění.

Minulost zapsaná na Měsíci

Odborníci již dříve navrhli, že jedno takové intenzivní „bombardování“ se mohlo odehrát přibližně před 800 miliony let, kdy došlo k výraznému nárůstu počtu velkých impaktů na Měsíci. Naznačuje to stáří rozsáhlých měsíčních kráterů i impaktních skel, která na Zemi dopravili astronauti misí mise Apollo. Až doposud ale nebylo jasné, kde se takový déšť meteoritů vzal.

Studie vedená vědci Jihozápadního výzkumného institutu (SwRI) přichází s hypotézou, že rozsáhlé bombardování celé vnitřní Sluneční soustavy mohla vyvolat srážka v Hlavním pásu planetek. Podle autorů mohl být zdrojem kosmických impaktů katastrofický rozpad planetky Eulalia, který po této srážce následoval, ve zmíněné době přibližně před 800 miliony let. Výzkum meteoritického bombardování autoři zveřejnili na preprintovém serveru arXiv.

William Bottke a jeho kolegové provedli kosmickou forenzní analýzu, při které využili modely srážek planetek a dynamického vývoje jejich drah. Nakonec propojili meteoritický déšť se vznikem rodiny planetek Eulalia. Ta vznikla při srážce primitivního tělesa podobného uhlíkatému chondritu s jiným objektem a podle všeho to doprovodilo mohutné bombardování vnitřku Sluneční soustavy.

V souvislosti s druhou berlínskou krizí na přelomu 50. a 60. let minulého století začala propaganda zemí Varšavské smlouvy ve větší míře využívat tezi o „západoněmeckém revanšismu“. Spolkovou republiku Německo líčila jako nástupkyni Hitlerovy třetí říše. Tomu přirozeně napomohly skutečné případy působení bývalých nacistů ve státní správě, které kritizovala i mladší generace občanů SRN. Podobně působila také neochota vlády v Bonnu vydávat do zemí sovětského bloku západoněmecké občany stíhané za válečné zločiny. 

Mýtus o „revanšismu“ ale zároveň využíval cílené dezinformace, k nimž patřilo například tvrzení o smyšlené „operaci Teutonenschwert“, v jejímž rámci měla německá rozvědka zosnovat vraždu jugoslávského krále Alexandra I. v roce 1934. Za autora spiknutí legenda označovala Hanse Speidela, klíčového aktéra začlenění Bundeswehru do struktur NATO ve druhé polovině 50. let.

Propagandistická aktivita zemí Varšavské smlouvy se ale v první polovině 60. let stupňovala také v důsledku blížící se dvacetileté promlčecí lhůty řady zločinů z doby války, která měla nastat v roce 1965.

Bedny na dně jezera

K vytvoření rovnítka mezi představiteli SRN a nacisty se československá Státní bezpečnost (StB) rozhodla využít také podvržených dokumentů a iniciovat jejich „náhodný“ nález. Při jeho realizaci se inspirovala skutečným případem z roku 1963, kdy se na dně štýrského jezera Teplitzsee našly bedny s padělanými britskými librami z doby druhé světové války.

O rok později StB využila plánovaného natáčení dokumentárního pořadu o šumavských jezerech. Televizní štáb si najal potápěče od Svazu pro spolupráci s armádou. Ten mezi jinými doporučil Ladislava Bittmana, ve skutečnosti operativce StB.

Koncem června agenti tajně umístili na dno Černého jezera čtyři bedny s písemnostmi, načež Bittman během natáčení 3. července zinscenoval jejich „objevení“. Pod záminkou, že bedny mohou obsahovat výbušniny, proběhlo jejich vyzvednutí již v režii bezpečnostních složek. Nález pak média oznámila o dva týdny později. 

Až 15. září tisková konference za účasti ministra vnitra Lubomíra Štrougala seznámila veřejnost s obsahem spisů, který měl dokazovat vazby západoněmeckých špiček na nacistické struktury. Zároveň se tvrdilo, že záznamy obsahují též soupisy kolaborantů a informátorů gestapa, detaily však úřady úmyslně neuvedly. Podle svědectví přítomných pracovníků televizního štábu sám Štrougal před konferencí projevoval pochybnosti, zda je vhodné věc zveřejnit. Celá událost zaznamenala značný mezinárodní ohlas a většina historiků i žurnalistů uvěřila v pravost dokumentů.

Značky z archivu

Publikování úplného obsahu „objevených“ dokumentů se i nadále cíleně odkládalo s odvoláním na trvající vyšetřování. Pro posílení autenticity však bylo povoleno, aby ukázky spisů prozkoumali rakouští historici Ludwig Jedlicka (bývalý člen NSDAP, který se za války přidal k odboji) a Hubert Steiner (funkcionář komunistické strany). Šlo částečně o autentické dobové dokumenty, které si Bittmanův tým vyžádal ze sovětských archivů. Pravost písemností měla umocnit víru, že i další – dosud nepublikované – spisy jsou autentické. 

Badatelům z počátku unikl fakt, že se na některých listech papíru nacházely archivní značky či poznámky v azbuce. Navíc šlo o písemnosti různých složek říšskoněmeckého ozbrojeného aparátu a neexistovalo vysvětlení, jak by se dokumenty dostaly na Šumavu. Přesto kombinace faktů a fabulací působila natolik uvěřitelně, že jí historici podlehli. Vedle Německa a Rakouska kauzu silně reflektoval také italský tisk. 

Ohlasy

Největší dopady se přirozeně projevily na československé domácí půdě, kde se „nález“ z Černého jezera stal impulzem pro pátrání po dalších ukrytých nacistických písemnostech a po dosud neodhalených kolaborantech. Došlo také k prodloužení lhůty pro stíhání zločinů z doby okupace.

Představu o množství ukrytých dokumentů dokládajících nacistickou minulost západoněmeckých špiček posilovaly rovněž reflexe v kultuře. Již v roce 1965 vznikl film Štěpána Skalského Anděl blažené smrti, líčící soupeření rozvědek ČSSR a SRN při pátrání po tajných materiálech z doby okupace.

V samotné Spolkové republice měla aféra nakonec jen omezené dopady. Stala se například jedním z důvodů žurnalistické kritiky funkcionáře Sudetoněmeckého krajanského sdružení Emila Franzela. Ten již dříve vyvolal kontroverze tím, že ještě v závěru 50. let používal tezi o „panské rase“. Dalším terčem se stal poslanec a rodák z Domažlicka Siegfried Zoglmann.

Závažnější důsledky se projevily v případě Rakouska. Materiály, jež StB získala z Moskvy, mimo jiné dokládaly – v tomto případě skutečnou – službu předsedy Svobodné strany Rakouska Friedricha Petera v řadách 1. pěší brigády SS. V roce 1975 se uvedené dokumenty staly jedním z podkladů, které využil Simon Wiesenthal k veřejné kritice Peterovy nacistické minulosti. Aféra vyústila ve vleklou politickou krizi a následně v Peterův odchod z čela strany v roce 1978.

Odhalení

Počáteční úspěch akce Neptun výrazně prospěl Bittmanově další kariéře. Schopný důstojník záhy začal externě studovat žurnalistiku na Univerzitě Karlově a pod různými pseudonymy publikoval několik knih a článků kombinujících literaturu faktu s cílenými dezinformacemi.

Srpnové události roku 1968 jej zastihly na rezidentuře StB ve Vídni, odkud 3. září vzhledem k nesouhlasu s okupací přeběhl. Následně se usadil ve Spojených státech amerických, kde na jaře 1971 pod falešným jménem vypovídal před kongresovým výborem o zpravodajských praktikách zemí Varšavské smlouvy. Za to byl v následujícím roce ve vlasti v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Později přednášel na Bostonské univerzitě jako odborník na propagandu. Věnoval se také malířské kariéře. V roce 1994 se v ČR dočkal rehabilitace. Zemřel v roce 2018.

Právě Bittmanovo svědectví sehrálo stěžejní roli při odhalení celého pozadí akce Neptun. Že šlo o mystifikaci, potvrdil také další a známější přeběhlík z řad StB Josef Frolík. Po prvotních ohlasech tak akce Neptun postupně zapadla. Československá propaganda pochopitelně i nadále pokračovala v prosazování narativu o propojení nacismu, představitelů tehdejší SRN a amerických tajných služeb, avšak již s minimálními výsledky. 

Ještě v roce 1977 Josef Mach a Štěpán Skalský natočili film Tichý Američan v Praze, popisující údajnou spolupráci CIA s bývalými kolaboranty v raně poválečné ČSR. Námět vycházel z knihy Dirigent zákulisí z roku 1966, na níž se autorsky podílel i Bittman, v době natáčení filmu již paradoxně žijící v emigraci ve Spojených státech.

I po prozrazení mystifikace dozvuky celé kauzy přiživovaly a částečně dosud přiživují zájem různých badatelů a nadšenců o téma nacistických cenností a písemností ukrytých na českém území v závěru války. 

Florentský polyhistor Niccolò Machiavelli na počátku 16. století ve svém Vladaři vysvětlil: „Panovník se musí starat, aby zvítězil a podržel si moc. Prostředky, jimiž to dokázal, shledají lidé vždy čestnými a každý je bude chválit.“ 

Přes svůj věk však jeho kniha nepřestává fascinovat čtenáře z celého světa již více než půl tisíciletí. Pro jedny jde o cynický manuál pro diktátory, druzí ji vnímají jako realistický a nepřibarvený popis mechanismů moci. Machiavelli oddělil politiku od morálky a náboženství, čímž vytvořil autonomní disciplínu. Ve světě, kde se ideály často tříští o tvrdou realitu, tak zůstává Vladař krutě aktuálním čtením, které nás nutí klást si nepříjemné otázky o povaze lidstva a ceně za udržení pořádku ve státě.

Itálie v plamenech

Abychom pochopili, proč Machiavelli psal s takovou naléhavostí, musíme se přenést do Itálie na přelomu 15. a 16. století. Země v té době představovala rozdrobené bojiště. Městskými státy, jako byly Milán, Benátky a Papežský stát, zmítaly téměř neustálé konflikty, zatímco velké mocnosti jako Francie, Španělsko či Svatá říše římská si z poloostrova udělaly své kolbiště. V Machiavelliho Florencii se jen za jeho života vystřídala vláda Medicejských, teokratická diktatura mnicha Savonaroly, republika a následně opět restaurace původního bankéřského rodu.

Sám Machiavelli sloužil jako vysoký úředník a diplomat republiky. Viděl na vlastní oči slabost žoldnéřských vojsk, nespolehlivost spojenců a chaos, který přináší nerozhodnost. Když se k moci ve Florencii roku 1512 vrátili Medicejští a republika padla, Machiavelli skončil ve vězení, byl mučen, a nakonec poslán do vyhnanství na svůj venkovský statek. Právě zde, v izolaci a zklamání z politického vývoje, vznikl Vladař – kniha teoretických rad a doporučení, jak vládnout, doplněná o řadu příkladů z nedávné i starší historie.

Dílo potom věnoval novému vládci města, Lorenzu II. Medicejskému v naději, že se v něm najde silný jedinec, který konečně obnoví pořádek a případně i sjednotí Itálii a vyžene „barbary“ (cizí vojska). Jeho dílo tedy nebylo teoretickým cvičením, ale zoufalým voláním po stabilitě v časech rozvratu.

Etika politiků

Hlavním pilířem Machiavelliho myšlení je politický realismus. Autor odmítá středověké koncepce, podle nichž je moc odvozena od Boha a panovník musí být v první řadě křesťanským vzorem ctnosti. Naproti tomu tvrdí, že kdo se pokouší být za všech okolností dobrý mezi lidmi, kteří dobří nejsou, nutně propadne zkáze. „Proto chce-li být někdo dobrým a úspěšným vládcem, musí se především vyhýbat těm vlastnostem, které jeho moc ohrožují. Vždyť šlechetnost by ho mohla v určité situaci uvrhnout do záhuby, a naopak, co na první pohled vypadá jako špatnost, může znamenat prospěch a bezpečnost pro celou zem.“

Vladař se proto podle něj musí naučit být patřičně tvrdý a pragmatický, pokud to situace vyžaduje. To neznamená, že by měl být krutý pro potěšení, ale že státní zájem (raison d'état) stojí nad osobní morálkou jednotlivce. Pokud stojí před volbou mezi zachováním státu a dodržením slova, musí vždy dostat přednost stát. Tato myšlenka šokovala tehdejší společnost a dodnes vyvolává bouřlivé debaty. Machiavelli tím v podstatě říká, že politika má svou vlastní etiku, která se liší od soukromého života. Úspěch vládce se neměří jeho morálností, natož svatostí, ale jeho schopností zajistit bezpečnost, stabilitu a prosperitu své země.

Milovaný, nebo obávaný?

Velkou pozornost Machiavelli věnoval psychologii moci. Jednou z nejslavnějších kapitol knihy je ta, kde se ptá, zda je pro vladaře lepší, aby ho poddaní milovali, nebo se ho báli. Jeho odpověď je pragmatická: ideální je obojí, ale protože to lze skloubit jen těžko, je mnohem bezpečnější sázet na strach. Láska je totiž pouto vděčnosti, které lidé, jsouce od přírody nestálí a sobečtí, přetrhnou, jakmile se jim to hodí.

„Všichni dobře víme, že lidé jsou nevděční, pokrytečtí, zbabělí a ziskuchtiví, a pokud je ruka páně otevřená, přetrhli by se dobrou vůlí, slibují hory doly. Jakmile však dojde na lámání chleba, na čtyřáku se obrátí. A jestliže na ně panovník spoléhal, se zlou se potáže.“ Strach však drží lidi na uzdě díky hrozbě trestu, která nikdy neselhává.

Zároveň však varuje, že vladař se musí vyhnout nenávisti. Strach a nenávist ale nejsou totéž. Panovník se vyhne nenávisti, pokud nesáhne lidem na majetek a na jejich ženy – protože, jak Machiavelli cynicky dodává, „lidé dříve zapomenou na smrt otce než na ztrátu majetku“. Aby tedy vladař přežil, musí být kombinací dvou zvířat: lva a lišky. Lev se neumí bránit pastem a liška se neubrání vlkům. Musí být tedy liškou, aby rozpoznal pasti, a lvem, aby zastrašil vlky. Tato schopnost přizpůsobit svou povahu okolnostem je podle Machiavelliho klíčem k politickému přežití.

Celkově představuje dílo soubor až překvapivě cynických rad, jak se dostat k moci a jak si ji udržet i za cenu lhaní, zastrašování či teroru.

Ďábel Old Nick

Kniha Vladař nakonec vyšla až po autorově smrti, ale již záhy byla církví zakázána – dostala se na Index librorum prohibitorum – oficiální seznam knih, které katolická církev zakazovala věřícím číst, protože odporovaly věrouce a mohly by poškodit víru nebo mravy čtenářů. Termín „machia­velismus“ se poté stal synonymem pro bezpáteřnost, intriky a cynické zneužívání moci. V alžbětinské Anglii se postava „Old Nick“ (což byla přezdívka pro Machiavelliho, ale i pro ďábla) objevovala v divadelních hrách jako ztělesnění zla.

Nicméně s nástupem osvícenství a moderní doby se pohled na Machiavelliho začal měnit. Myslitelé jako Baruch Spinoza, Jean Jacques Rousseau nebo Georg Wilhelm Hegel v něm viděli prvního skutečného analytika politiky, který pouze odhalil masku mocných. Dnes je Vladař povinnou četbou nejen pro historiky, ale i pro stratégy, manažery a politiky.

Machiavelliho lekce o nutnosti pragmatismu, budování vlastní armády (v přeneseném smyslu vlastních zdrojů) a pochopení lidské psychologie jsou stále platné. Ačkoliv se nám jeho metody mohou zdát kruté, jeho otázka zůstává: Je možné v nedokonalém světě vládnout čistě a přitom efektivně? Machiavelli nám svou knihou dává jasnou, byť pro mnohé bolestivou odpověď. 

Existuje život po životě, nebo smrt udělá za naším bytím definitivní tečku? Zmíněná otázka je v různých podobách a formulacích stará jako lidstvo samo a odpověď stejně jako v minulosti zůstává především otázkou víry. První pokusy o její vědecké vyřešení přišly v 19. století, v době ohromného vzestupu zájmu o zásvětí. 

Ačkoliv okultní vlnu hnaly vpřed pochybné a často podvodné metody, do věci se vložili i seriózní badatelé, například britský fyzik a chemik William Crookes. Koncem 60. let 19. století se začal zajímat o spiritualismus, k jehož zkoumání využil také vlastní poznatky z oboru radiometrie.

Velkým příznivcem existence posmrtného života se stal rovněž spisovatel Arthur Conan Doyle a dané přesvědčení u něj ještě zesílilo po smrti jeho syna v roce 1918. Hmatatelné důkazy ovšem chyběly a nezdálo se, že by se nějaké – třeba jen nepřímé – vůbec kdy podařilo získat.

Zážitek blízké smrti

V roce 1975 však stoupencům myšlenky, že smrtí vše nekončí, poskytla novou naději kniha lékaře Raymonda Moodyho nazvaná Life After Life neboli „život po životě“. Popisuje totiž zkušenosti řady lidí, kteří prodělali klinickou smrt a kupodivu líčili navzájem podobné prožitky, jako světlo na konci tunelu, dojem opuštění vlastního těla a často i velice uvolňující pocity. Moody pro daný jev zavedl dnes již všeobecně používaný termín Near Death Experience neboli NDE, do češtiny obvykle překládaný jako „zážitek blízké smrti“. 

Od té doby nepřestává zajímavý, leč stále rozporuplný fenomén poutat pozornost vědců i široké veřejnosti. Vlnu zájmu vzedmula i nedávná šestidílná dokumentární série společnosti Netflix, nazvaná Surviving Death, jejíž první epizoda se věnuje právě NDE a přináší svědectví několika lidí, kteří danou zkušeností prošli.

Příchod duší

Zážitky blízké smrti ovšem nepředstavují nic nového. Například Clifford A. Pickover v knize The Medical Book připomíná, že už Platon ve svém dialogu Ústava zhruba z roku 370 př. n. l. líčí příběh vojáka Éra, který po smrti spatřil „rovný pruh světla jako sloup […] podobný nejvíce duze, ale jasnější a čistší“. Ér se však vrátil mezi živé a o svém prožitku vyprávěl. 

Ještě názorněji zachytil koncem 15. století takřka současnou představu o NDE Hieronymus Bosch, na svém proslulém obraze Příchod duší do Empyrea. Systematičtěji se pak podobné zkušenosti objevovaly v lékařských záznamech od 19. věku a výrazně jich přibylo ve druhé polovině minulého století, s rozvojem resuscitačních technik.

Společné vzpomínky

Ačkoliv neexistuje žádná univerzální definice NDE, uvádí se řada charakteristických rysů, jež tyto zážitky provázejí. Patří mezi ně především již zmíněná mimotělní zkušenost, vnímání okolí navzdory zjevnému bezvědomí, průchod bránou či tunelem, pozorování jasného světla, hluboký pocit klidu a míru, rekapitulace vlastního života nebo setkání s již zesnulými blízkými. 

Podobné zážitky ovšem nepopisují zdaleka všichni, kdo se na hranici života a smrti ocitli. Například lidé, kteří utrpěli zástavu srdce, hovoří o NDE asi v 10–20 % případů, a obvykle navíc zakoušejí jen některé z uvedených prožitků. Jejich vjemy kromě toho nejsou vždy příjemné, někdy bývají naopak stresující a děsivé, přičemž dotyční líčí pocit prázdnoty, opuštění a bezmoci.

Zajímavé je, že u těch, kdo prodělali traumatické poranění mozku, se NDE vyskytne pouze asi ve 3 % případů.

Změna osobnosti

NDE mají také poměrně výrazný transformativní charakter. Lidé, kteří je zažili, často projdou zásadní změnou osobnosti, jež může vést až k narušení předchozích vztahů. K běžným projevům patří odklon od materiálního pojímání života a důraz na jeho duchovní stránku, zvýšená péče o ostatní, zmírnění strachu ze smrti či nově nabytá víra v posmrtnou existenci.

Ne vždy jsou však změny ku prospěchu: Mohou se vyskytnout i sluchové halucinace (ovšem nikoliv nutně negativní), stres v důsledku konfliktu s dřívějšími názory a přesvědčeními, emoční potíže a podobně.

Co tedy za NDE stojí? Pomineme-li nadpřirozená vysvětlení, nabízí se hned několik modelů objasňujících vznik daných prožitků. Pro žádný z nich nicméně zatím nemáme zcela přesvědčivý důkaz, což pramení i ze samotné podstaty jevu.

Sedm modelů

Předem nelze říct, kdy a u koho NDE nastane. Víceméně všechna nasbíraná data tak mají charakter retrospektivních a subjektivních výpovědí pacientů, jež závisejí na spolehlivosti jejich paměti. Jeden z nejvýznamnějších badatelů na poli NDE, Bruce Greyson z University of Virginia, nabídl v souhrnném článku z roku 2007 sedm vysvětlujících modelů.

Zdůraznil přitom, že šance na výskyt NDE nesouvisí s pohlavím, rasou, vyznáním, zbožností, duševním zdravím, inteligencí či neurotismem. Podle některých studií jsou však lidé s těmito zkušenostmi náchylnější k hypnóze, častěji si pamatují své sny a mají lepší představivost. 

Jedno z vysvětlení NDE by podle Greysona mohlo spočívat v osobních a kulturních očekáváních. Jednoduše řečeno: Člověk v takovém okamžiku zažívá to, co si myslí, že zažije – čemuž odpovídá rovněž fakt, že se zážitky blízké smrti mezikulturně do jisté míry liší. Na druhou stranu popisují podobné zkušenosti i lidé, kteří o NDE nikdy neslyšeli.

Návrat k narození?

Ještě spekulativnější interpretace zní, že jde o vzpomínky na narození – konkrétně v případě tunelu a jasného světla. Je však velmi nepravděpodobné, že by novorozenec dokázal svými zatím nedokonale vyvinutými smysly něco takového zachytit a udržet v paměti. Nehledě na to, že se NDE vyskytuje i u lidí, kteří přišli na svět císařským řezem. 

Další možnost nabízí nedostatečné zásobení mozku kyslíkem, případně nadměrná koncentrace oxidu uhličitého v krvi. Jenže kdyby stavy NDE skutečně závisely na fluktuaci kyslíku, docházelo by k nim zřejmě mnohem častěji, než ve skutečnosti zaznamenáváme.

K vysvětlujícím hypotézám patří též halucinace vyvolané například léky podanými umírajícímu pacientovi či metabolické změny. Ani ty však neobstojí: U lidí, kteří podobnou medikaci dostali, jsou NDE naopak méně časté. A negativní změny v mozku mají za následek spíš nejasné uvažování či strach, což je v přímém protikladu s většinou zaznamenaných NDE. 

Ketaminový trip

Některé psychotropní látky přesto mohou hrát určitou roli. Studie uvádějí, že uživatelé silného halucinogenu dimethyltryptaminu procházeli zkušenostmi velice podobnými NDE. Zmíněná látka se však vyskytuje zcela přirozeně – ačkoliv ve stopovém množství – i v lidském těle, zejména v epifýze, jež v mozku produkuje spánkový hormon melatonin. Práce publikovaná v roce 2019 ukázala, že u potkanů se množství dimethyltryptaminu v mozku zvyšuje při zástavě srdce. 

Projevy připomínající NDE vyvolává rovněž ketamin. V medicíně obvykle slouží při anestezii, ale vzhledem k psychedelickým účinkům bývá často zneužíván jako rekreační droga. Jeho užití pak provázejí například halucinace, pocity odosobnění a oddělení od vlastního těla – tak jako u NDE.

V hlavní roli hormony?

Zážitek blízké smrti tedy zřejmě představuje komplexní jev, za nímž stojí podobně složité mechanismy. Jeden z nich popisují autoři článku publikovaného v roce 2011: Podle nich možná všechno začíná ve středním mozku v oblasti locus coeruleus, která se podílí na uvolňování noradrenalinu. Zmíněný hormon se vyplavuje při stresu či strachu a ovlivňuje i části mozku související s emocemi a pamětí, jako jsou amygdala a hipokampus – jedny z jeho vývojově nejstarších oblastí. 

Autoři dále spekulují, že noradrenalinový systém může „vyvolávat pozitivní emoce, halucinace a jiné charakteristické rysy zážitků blízké smrti“, a to společně s ostatními částmi středního mozku, které se podílejí na tlumení bolesti či systému „odměn“, jimiž klíčový orgán vytváří vzorce žádoucího chování. Další domněnky pracují s jinými kombinacemi výše uvedených faktorů, ale žádná zatím zásadně nepřevážila.

Do hlubin vědomí

Mezi nejpozoruhodnější aspekty NDE bezpochyby patří, že ačkoliv se člověk nachází ve stavu, kdy by měl být v bezvědomí, ve skutečnosti často zažívá pocit, že vnímá okolí velmi jasně. Navíc si na vše uchová živé a hluboké vzpomínky, které na rozdíl třeba od vzpomínek na sny ani po mnoha letech příliš nevyblednou. Zajímavé je také tvrzení části pacientů, že si pamatují události, jež se odehrály přímo v době jejich klinické smrti – a někteří je dokonce dokážou poměrně dobře popsat. 

Dřív se předpokládalo, že přinejmenším u lidí se zástavou srdce vznikají zážitky spojené s NDE ještě před ní, případně po opětovném „nahození srdce“. Trochu světla vnesl do otázky článek z roku 2013, podle jehož autorů vykazuje mozek potkanů ještě 30 sekund po srdeční zástavě podobnou aktivitu, změřenou pomocí EEG, jako za plného vědomí. Je pravděpodobné, že něco podobného platí i pro člověka.

Brána na onen svět

Každopádně je zřejmé, že se vědomí v případě NDE nechová tak, jak bychom podle stávajících teorií očekávali. Dle autorů teoretické studie, zveřejněné v časopise Trends in Cognitive Sciences, by proto detailní výzkum fenoménu mohl posloužit k lepšímu rozklíčování dnes velmi žhavě diskutované otázky, co vlastně vědomí je a jak funguje. Navrhují také, aby se k daným účelům používaly i uměle navozené stavy – například pomocí již zmíněného ketaminu – které NDE připomínají. 

Přes určitou kontroverznost si popsaný jev rozhodně zaslouží podrobnější a systematičtější výzkum než dosud. O jeho existenci totiž již není pochyb, zato o jeho podstatě víme navzdory nesčetným hypotézám stále jen málo. Ačkoliv zážitky blízké smrti velmi pravděpodobně nemají s posmrtným životem nic společného, může jejich studium otevřít bránu do dosud nepříliš probádaného světa lidské mysli. A to je vyhlídka přinejmenším stejně vzrušující. 

Stále více se ukazuje, že pečlivá péče o chrup prospívá nejen ústní dutině, ale i celému organismu. Když se ale řekne zlepšení zdraví zubů a dásní, jen málokoho by napadly sladké želatinové bonbony. Nová japonská studie ale ukazuje, že speciální želatinové bonbony obohacené o postbiotika by mohly představovat překvapivě účinný způsob, jak udržet dásně v dobré kondici.

Výzkumný tým vedený vědci z Institutu vědy v Tokiu hledal účinný způsob, jak předcházet onemocnění dásní, tedy parodontitidě, vedle běžného každodenního čištění zubů a používání dentální nitě. Výsledky publikované v odborném časopise Journal of Periodontology vycházejí z šestitýdenního sledování 116 dobrovolníků. Přibližně polovina z nich dvakrát denně jedla zmíněné bonbony s postbiotiky, zatímco druhá polovina dostávala placebo.

Bonbony pro zdravější dásně

Na rozdíl od probiotik, postbiotika nejsou živé bakterie. Jde o látky vylučované bakteriemi anebo jako v tomto případě bakterie usmrcené teplem. Konkrétně šlo o bakterie Lactiplantibacillus pentosus. Postbiotika jsou stabilnější než živé kultury, lépe se skladují i zapracovávají do potravin. Přesto účinkují v ústech a mohou působit protizánětlivě.

Japonští badatelé zjistili, že pravidelná konzumace želatinových bonbonů s postbiotiky dokázala omezit krvácení dásní a zlepšit ukazatele jejich zdraví u lidí s mírným zánětem dásní (gingivitidou), při kterém dásně otékají a krvácejí, a který může časem přerůst v parodontitidu. Výhodou želatinových bonbonů je jejich jednoduché užívání, díky němuž účastníci studie léčebný režim snadno dodržovali.

Podle vědců může svou roli hrát i samotné žvýkání. Podávání přípravku ve formě želatinových bonbonů má praktické výhody. Žvýkání zvyšuje tvorbu slin a prodlužuje kontakt účinných látek s tkáněmi v ústech. V posledních letech je stále zřejmější, že vznik a zhoršování onemocnění dásní souvisí s narušenou rovnováhou mikroorganismů v ústech. Proto má smysl cílit na mikrobiální společenstvo ústní dutiny, jako to dělají želatinové bonbony s postbiotiky.

Kořeny středověkého morálního světa vycházely ze dvou principů: z myšlenek církevních otců a ze starých rodových pravidel. Středověcí myslitelé (sv. Augustin nebo sv. Ambrož) vytvořili morální koncepci, ve které definovali místo pohlaví v Božím díle a úlohu pohlavního styku v životě křesťana.

Do jejich díla se sice promítly i myšlenky autorů antických (Aristoteles, Galénos) a arabských (Avicenna), nicméně vzhledem k tomu, že většina církevních otců byla mnichy či poustevníky, asi nikoho nepřekvapí, že nejuznávanější hodnotu představovala zdrženlivost. Hezky to ilustruje Augustinův výrok, že „cizoložný je i ten, kdo příliš hoří láskou k vlastní ženě“. 

Pravidla z pera poustevníků

Ženu bylo ve světle středověké církevní morálky třeba neustále umírňovat, protože touze a fyzičnu podléhala mnohem více než muži. Ke zlosti bylo rovněž to, že na tom měla být lépe i s opakovanou slastí. Ženinu touhu prostě nešlo ukojit. Mohlo by to být úsměvné, jenže touto optikou nahlížené znásilnění nebylo chápáno jako přečin, protože mělo ženě způsobovat rozkoš.

Uspokojení bylo ztotožňováno s oplodněním, což byl také mužův hlavní úkol. Ideálně se měl vystříhat přehnaných něžností, protože ty u žen opět vyvolávaly nevázanost, kterou by pak už nemusel dokázat znovu ovládnout, a žena by se vymkla jeho kontrole. 

Církevní pravidla byla poměrně jednoduchá: vyhýbat se nahotě, omezit pohlavní styk na noční dobu a co nejvíce snížit počet styků. Žena měla být pasivní a nechat veškerou aktivitu na muži. 

Muž měl využít způsobu spojení příslušného člověku. Doporučovaly se takové polohy, v nichž měl muž výhradně dominantní pozici (styk typu more canino, tedy na psí způsob, pak byl považován za vyloženě zrůdný). Pohlavní styk se nesměl provozovat v takzvaných zakázaných obdobích, což bylo zpočátku více než 250 dní v roce, byť postupně docházelo k jejich zkracování.  

Ctihodné ženy i počestné děvky

Dvojí morálka, v níž běžný středověký člověk žil, se projevovala i tak, že se římsko-křesťanský manželský model musel nadále podřizovat rozsáhlému systému kmenových a příbuzenských vztahů. Ve velkých rodinách pořád převládal konkubinát a přechodné zálety byly běžnou záležitostí. Takový Karel Veliký měl mít celkem jedenáct manželek a stálých družek a k tomu množství milenek. Tyto praktiky někdy vedly až k zapuzování neplodných manželek a později k církevním rozvodům, díky čemuž známe jedny z mála přímých písemných dokladů o problémech týkajících se ženské sexuality. 

V průběhu staletí se teoretická teologie začala přibližovat potřebám reality a církevní autority revidovaly pohled na pohlavní styk alespoň z mužského pohledu. Básníci a filozofové začali prohlašovat, že není dobré stavět se proti přírodě a že zdrženlivost je nebezpečná. Uvolnilo se tím pole pro sexuální svobodu mladých mužů, kteří své potřeby uspokojovali s prostitutkami.

V 15. století se už setkáváme s relativní „integrací“ prostituce. Nejvyhlášenější „počestné děvky“ své doby provozovaly nejstarší řemeslo v městských lázních. S tímto jevem se setkáváme rovněž v českých dějinách. Lazebna byla cílem častých návštěv i v případě  krále Václava IV., který byl podle některých historiků lazebnicemi přímo posedlý. 

Mužný a mužnější

S rokem 1400 zesílil hon na sodomity. Za nejhorší byla považována homosexualita a autoerotika. Nenávistné zaklínání sodomie ze strany církevních kazatelů způsobilo až nezdravé vyzdvižení hodnot maskulinity. To pak někdy končilo až hromadným znásilňováním chudých dívek nebo žen se špatnou pověstí. Stejný princip se začal projevovat i v oblasti manželského pohlavního styku.

Realita středověké ložnice měla daleko do románových příběhů červené knihovny. Manželé rozhodně nebyli rovnoprávní partneři a už vůbec ne v posteli. Žena měla být v první řadě cudná a o nějaké iniciativě v sexuální oblasti nemohla být ani řeč.