Po roce 1948 přišli občané komunistického Československa také o možnost svobodně vycestovat do zahraničí. Totalitní režim neprodyšně uzavřel hranice, do západních kapitalistických zemí se jezdit v podstatě nesmělo a zahraniční dovolenou bylo možné bez větších komplikací trávit pouze v Německé demokratické republice, Polsku, Rumunsku, Maďarsku a Bulharsku. Přesto zůstával ideálem letní dovolené pro většinu obyvatel socialistického Československa pobyt u moře.

Na řecké, italské či turecké pláže se nesmělo, proto se vysněnou destinací stal Jadran. Pobřeží Jugoslávie bylo totiž nejblíže, mělo rozvinutou infrastrukturu, skvělé podmínky ke koupání a dovolená u azurově modrého moře měla dlouholetou tradici. V Rumunsku a Bulharsku kvalita služeb pro turisty zaostávala a k sovětskému Černému moři se dostali jen vyvolení.

Dovolená pro vyvolené

Jugoslávský samosprávný socialismus se odlišoval od přísně centralizovaného sovětského modelu zavedeného v Československu, takže získat povolení cestovat na Jadran představovalo větší byrokratické „peklo“ než třeba do Bulharska.

Českoslovenští komunisté se navíc obávali, že turisté přes poměrně nestřežené jugoslávské hranice s Rakouskem a Itálií emigrují na Západ. K tomu přes všechna opatření skutečně docházelo, počet československých občanů, kteří dovolené takto využili, činil v letech 1970–1989 průměrně sto osob ročně.

Československé úřady proto zavedly speciální šedé cestovní pasy, platné pouze pro Jugoslávii, a jenom malé části žadatelů poskytovaly nutné devizové prostředky pro realizaci rekreace. Občan si tedy musel nejprve požádat o takzvaný devizový příslib, a pokud komunistické represivní orgány usoudily, že u konkrétního žadatele nehrozí nebezpečí emigrace, umožnily mu vyměnit koruny za jugoslávské dináry. Při schvalování devizového příslibu se zohledňovala také angažovanost jedince při budování „světlých zítřků“ a loajálnost vůči režimu.

V polovině sedmdesátých let se však na jednu dospělou osobu přidělovaly maximálně tři tisíce dinárů na celý pobyt, přičemž jedno jídlo v restauraci stálo sto dinárů. Není proto divu, že i obyčejná zmrzlina se u Jadranu stala pro mnohé rekreanty luxusem.

Zájezd do Jugošky

Nejpohodlnější, zato nejdražší možností pobytu na Jadranu bylo využít nabídky cestovních kanceláří Čedok, Sportturist, CKM, Rekrea, Autoturist a Slovakoturist a koupit si letecký zájezd do hotelu či penzionu. Jelikož poptávka stonásobně převyšovala nabídku, museli si mnozí nadšenci vystát před cestovními kancelářemi dlouhou frontu. Zájezdy se zpravidla vyprodaly během jediného dne. Jiní volili cestu úplatku, takže podplatili zaměstnance cestovní kanceláře nebo jim výměnou nabídli jiné nedostatkové zboží či službu, aby dostali poukázku na zájezd takzvaně „pod pultem“.

Turisté využívající služeb cestovek se nemuseli trmácet vlastním autem nebo přeplněnými vlaky přes Slovensko a Maďarsko, naopak si užívali tehdy nevídaného luxusu cestování letadlem. V sedmdesátých letech prodával Čedok letecký zájezd do Splitu na dva týdny průměrně za 3 000 Kčs pro dospělou osobu a za 2 300 Kčs pro dítě. Průměrná hrubá měsíční mzda přitom tehdy činila 2 400 Kčs.

Další možností, jak se dostat k Jaderskému moři, bylo získat odměnou za „socialistickou“ práci výběrovou zahraniční rekreaci zadarmo od Revolučního odborového hnutí, které disponovalo vlastními rekreačními středisky. Kulturní a sportovní referenti se v nich starali o vyžití rekreantů, po celý pobyt zařizovali poznávací výlety, programy pro děti, půjčování sportovního náčiní, různé sportovní turnaje, ranní rozcvičky, diskotéky, seznamovací večírky či večírky na rozloučenou.

Nepopulární paštikáři

Většina turistů z Československa však volila cenově příznivější možnost. Pokud dostala devizový příslib a šedý pas, vyrazila autem pod stan do autokempu u moře. Samozřejmě si s sebou vezla vařič, nádobí, zásoby konzerv (především vepřové a hovězí maso ve vlastní šťávě, paštiky, lančmít) a trvanlivých potravin (například instantní hrachovou polévku či Tatranky). Jugoslávci byli pochopitelně zklamaní, neboť českoslovenští turisté utráceli v porovnání se „Zápaďáky“ úplné minimum, proto je opovržlivě nazývali „paštikáři“ a chovali se k nim velmi často nevstřícně.

Přesto byli Čechoslováci na pobřeží Jadranu pátou nejzastoupenější národností, hned za občany Spolkové republiky Německo, Itálie, Rakouska a Velké Británie. V roce 1975 Jugoslávii navštívilo přes 224 000 československých občanů, přičemž počet jejich noclehů činil 1,8 milionu. I v dnešní době zůstává chorvatský Jadran vedle Itálie a Slovenska nejoblíbenější českou letní dovolenkovou destinací.  

Podle nové zprávy Světové zdravotnické organizace (WHO) o rakovině se do roku 2050 celosvětový počet nových případů rakoviny výrazně zvýší. WHO ve své zprávě zároveň mírní optimismus týkající se pokroku ve sledování výskytu rakoviny a její léčbě a varují, že další nárůst počtu případů rakoviny i úmrtí na tuto nemoc souvisí s nerovností ve zdravotní péči napříč světem.

V roce 2024 bylo podle zjištění diagnostikováno přibližně 20,6 milionu lidí s rakovinou. Do roku 2050 by tento počet mohl vzrůst až na 35 milionů nových případů ročně.

Nové případy rakoviny přitom podle zprávy neúměrně dopadnou na země s nižšími příjmy, které mají horší přístup k diagnostice i léčbě onkologických onemocnění. „Příliš mnoho lidí je stále ponecháno stranou,“ uvedl na tiskové konferenci věnované studii André Ilbawi, vedoucí programu WHO pro kontrolu rakoviny.

Co stojí za rostoucím počtem případů

Počet případů rakoviny v posledních letech celosvětově roste a podobné odhady pro rok 2050 přinesly i další nedávné zprávy. Podle WHO během života onemocní rakovinou každý pátý člověk.

Důvody rostoucího výskytu rakoviny jsou složité. Některé typy nádorových onemocnění se staly častějšími v různých věkových skupinách. K celkovému počtu diagnóz ale přispívá také zlepšující se diagnostika a skutečnost, že lidé žijí déle, což zvyšuje pravděpodobnost vzniku nádorů spojených s vyšším věkem.

Ve Spojených státech zůstává podle amerických Národních institutů zdraví (NIH) míra nově diagnostikovaných případů rakoviny v posledních letech obecně stabilní, zatímco úmrtnost na rakovinu klesá.

Podle Emila Lou, onkologa a docenta medicíny na Minnesotské univerzitě, pokroky v léčbě, například v oblasti imunoterapie, výrazně zvýšily šanci na přežití pacientů s některými pokročilými typy rakoviny, například s rakovinou plic.

„Přestože jsme jako společnost dosáhli významného pokroku a některé formy rakoviny dnes dokážeme léčit účinněji než kdykoli dříve, rostoucí výskyt rakoviny ve světě nám připomíná, že nás stále čeká velmi dlouhá cesta,“ uvádí Lou, který se na studii WHO nepodílel.

Ne všichni mají stejnou šanci

Zpráva WHO upozorňuje na výrazné rozdíly ve výsledcích léčby rakoviny v regionech, které nemají přístup ke kvalitnější diagnostice a léčbě. Výzkumníci tyto nerovnosti ilustrují na statistikách týkajících se rakoviny prsu a rakoviny děložního čípku.

„Ve vysokopříjmových zemích Evropy a Severní Ameriky pozorujeme, že výskyt rakoviny děložního čípku klesá… téměř až k jejímu vymýcení,“ uvedla na tiskové konferenci WHO epidemioložka Isabelle Soerjomataramová z Mezinárodní agentury pro výzkum rakoviny. „V mnoha zemích subsaharské Afriky však stále jde o nejčastější nádorové onemocnění.“

Ve vysokopříjmových zemích dnes podle WHO přesahuje pětileté čisté přežití pacientek s rakovinou prsu 85 %. V nízkopříjmových zemích však klesá pod 30 %.

Některé bitvy se daří vyhrávat

Podle zprávy bohaté i chudé země nedostatečně investují do programů prevence a léčby rakoviny. Dokument však zároveň upozorňuje na určitý pokrok při omezování některých návyků a faktorů, které mohou vznik rakoviny způsobovat.

Zpráva oceňuje celosvětový pokrok v zavádění opatření ke snižování užívání tabáku, jehož spotřeba od roku 2010 poklesla o 27 %. Současně má podle zprávy již 85 % zemí vakcínu proti lidskému papilomaviru (HPV) zařazenou do svých národních očkovacích programů a odhadem 31 % dívek již obdrželo první dávku této vakcíny. V roce 2019 to bylo 17 %.

Jedna z největších hrozeb teprve přichází

Za jeden z nejvíce znepokojivých trendů označili autoři zprávy skutečnost, že se většině zemí nedaří zastavit rostoucí míru obezity. Podle NIH je obezita spojována s více než desítkou nádorových onemocnění, včetně rakoviny jater, slinivky břišní a tlustého střeva.

„Jakmile se nádory související s obezitou stanou běžným jevem, bude to pro zdravotnické systémy po celém světě představovat výraznou dodatečnou zátěž,“ uvedl Ilbawi. „V příštích 20 až 30 letech se to podle všeho bude týkat značného počtu zemí.“

Soerjomataramová dodala, že přestože mohou odhady budoucího počtu případů rakoviny působit alarmujícím dojmem, mnoha z nich lze předejít. „Čtyři z deseti nových případů rakoviny jsou spojeny s rizikovými faktory, kterým lze díky současným poznatkům předcházet nebo je alespoň zmírňovat,“ tvrdí epidemioložka Soerjomataramová.

Jedním z nejpozoruhodnějších příbuzných našeho druhu byl bezpochyby „hobit“ – přibližně metr vysoký člověk floreský (Homo floresiensis), který žil na indonéském ostrově Flores. Přestože měl malý mozek, odborníci se dlouho domnívali, že byl překvapivě vyspělý. Dřívější výzkumy totiž naznačovaly, že mohl lovit poměrně velkou zvěř, zejména vyhynulé trpasličí slony (Stegodon florensis insularis) a používat oheň.

V poslední době se ale množí důkazy, podle nichž byly lovecké i dalších schopnosti těchto malých lidí spíše omezené. Platí to i pro novou studii, kterou nedávno publikoval vědecký časopis Science Advances. Ukazuje se, že hobiti získávali značnou část své stravy ze zbytků kořisti, na které se předtím nakrmili varani komodští (Varanus komodoensis).

Dojídači zbytků

Výzkumný tým, který vedla Grace Veatchová z Národního přírodovědného muzea Smithsonova Institutu, analyzoval více než 3 100 kousků kostí trpasličích slonů a téměř 7 000 pozůstatků hlodavců nalezených v jeskyni Liang Bua, odkud jsou známé fosilie hobitů. Zaměřili se přitom na stopy, které se nacházejí na těchto kostech.

Aby dokázali správně určit původ zmíněných stop, vydali se do ZOO Atlanta v Georgii. Tam pozorně sledovali varana komodského jménem Rinca při hodování na kozí mršině. Jakmile varan dojedl, vědci prozkoumali zbylé kosti kozy a s využitím moderních 3D skenerů přesně zaznamenali tvar, hloubku i šířku otisků zubů, které varan na kostech zanechal. Stejným způsobem zpracovali stopy na objevených pravěkých kostech a údaje porovnali.

Výsledky byly jednoznačné. Čerstvé stopy po zubech varana se velmi podobaly těm na kostech trpasličích slonů. To naznačuje, že trpasličí slony ulovili obří ještěři. Jak na moderních, tak na fosilních kostech se stopy po zubech varanů nacházejí hlavně na částech těla s největším množstvím masa.

Naproti tomu řezy vytvořené kamennými nástroji hobitů se vyskytují převážně na kostech s nižší nutriční hodnotou, například na žebrech nebo kostech chodidel. Podle autorů studie to odpovídá situaci, kdy člověk floreský zpracovával zbytky, které tehdy varani nedojedli. Stejně skepticky se vědci nyní stavějí i k představě, že hobiti z jeskyně Liang Bua běžně používali oheň.

Pochopit, jak vznikaly první galaxie a superhmotné černé díry v raném vesmíru, patří k největším výzvám současné astronomie. Nový objev evropské vesmírné observatoře Euclid nyní přináší v tomto směru mimořádně cenné poznatky.

Astronomům se podařilo identifikovat 31 velmi prastarých kvazarů, z nichž některé existovaly už v době, kdy byl vesmír starý jen 670 milionů let. Jde o jedny z nejstarších známých kvazarů vůbec a zároveň o unikátní sondu do období, kdy se teprve rodily první velké kosmické struktury.

Kvazary jako majáky raného vesmíru

V centrech většiny galaxií se nacházejí superhmotné černé díry. Pokud do nich intenzivně padá okolní hmota, jejich aktivní galaktické jádro se projeví jako kvazar. Tyto objekty patří k nejzářivějším útvarům ve vesmíru a jejich světlo lze pozorovat i z obrovských kosmických vzdáleností.
Právě nejstarší kvazary jsou pro astronomy mimořádně důležité, protože představují jedinečné svědectví o chaotickém období krátce po vzniku vesmíru. Zároveň však patří mezi nejvzácnější známé objekty.

Kvůli své extrémní vzdálenosti mohou být snadno zaměněny za běžnější kosmické zdroje a jejich záření přichází převážně v části spektra, kterou pozemské dalekohledy zachycují jen obtížně.

Euclid otevírá nové okno do minulosti

Právě zde se naplno projevuje výhoda evropského vesmírného teleskopu Euclid. Observatoř pracuje z prostoru přibližně 1,5 milionu kilometrů od Země, kde ji neruší zemská atmosféra. Je vybavena kamerami citlivými jak na viditelné světlo, tak na blízkou infračervenou oblast spektra, díky čemuž dokáže zachytit i velmi vzdálené objekty z raného vesmíru.

V únoru 2024 zahájila mise šestiletý program Euclid Wide Survey, jehož cílem je zmapovat přibližně třetinu celé oblohy mimo naši Galaxii. Přestože projekt zatím běží teprve dva roky, přinesl už první mimořádně cenné výsledky.

Třicet jedna prastarých kvazarů

Analýza prvních dat vedla k objevu 31 dosud neznámých prastarých kvazarů jejichž stáří se pohybuje okolo 13 miliard let. Dvanáct z nich pochází z období, kdy byl vesmír mladší než 770 milionů let. Další dva existovaly už ve stáří pouhých 670 milionů let, což z nich činí téměř stejně staré objekty, jako jsou nejstarší známé galaxie.

Takto rané kvazary umožňují astronomům studovat vývoj superhmotných černých děr v době, kdy vesmír teprve začínal vytvářet první galaxie. Dosud astronomové nacházeli především výjimečně jasné a neobvyklé kvazary. Nová pozorování ale poprvé umožňují studovat i běžnější populaci těchto objektů, která může mnohem lépe odrážet skutečný průběh vývoje prvních černých děr i jejich vliv na okolní galaxie.

Jedna z největších záhad kosmologie

Objev zároveň znovu upozorňuje na dlouhodobou záhadu moderní astronomie. Superhmotné černé díry nalezené v nejstarším vesmíru dosahují hmotností stovek milionů Sluncí, přestože od vzniku vesmíru uplynulo jen několik stovek milionů let. Současné teorie přitom jen obtížně vysvětlují, jak mohly tak rychle narůst do tak extrémních rozměrů.

Právě nejstarší kvazary představují jednu z nejlepších stop k vyřešení této otázky. Umožňují sledovat období, kdy se první superhmotné černé díry teprve formovaly a začaly ovlivňovat vznik okolních galaxií.

Příslib budoucích objevů

Objevy teleskopu Euclid navíc podle astronomů představují teprve začátek. Ve vesmíru se totiž mohou skrývat ještě starší a slabší kvazary, které jsou pro něj příliš málo jasné. Ty by mohly zachytit například Hubbleův vesmírný dalekohled nebo dalekohled Jamese Webba, jejichž přístroje jsou citlivé i na ještě slabší záření.

Každý nový pohled hlouběji do minulosti tak přináší nejen nové objevy, ale také další otázky. Astronomové doufají, že právě kombinace dat z Euclidu a dalších kosmických observatoří jim v příštích letech pomůže objasnit, jak se v prvních stovkách milionů let po velkém třesku zrodily první superhmotné černé díry a jak zásadně ovlivnily podobu mladého vesmíru.

V létě 1937 se sovětští stíhači bojující ve španělské občanské válce setkávali s moderními německými bombardéry jako Heinkel He 111 a Dornier Do 17. Ani nejvýkonnější jednoplošné Polikarpovy I-16 nedokázaly zabránit jejich náletům, což zdánlivě potvrzovalo tehdy rozšířené teorie, že bombardování měst a průmyslových cílů rozhodne příští konflikt. Proto když v prosinci roku 1938 samotný Josif Stalin zadával vývoj letounů nové generace, požadoval i výškový přepadový stíhač určený k boji s bombardéry. Měl mít rychlost 650 km/h a hlavně operační dostup až 12 000 metrů.

Do konstrukce takového stroje se vrhla i kancelář Polikarpov. Její zakladatel ale na vývoj neměl čas, a proto se jím začali zabývat mladší podřízení Arťom Mikojan a Michail Gurjevič. Ti se pustili do práce na projektu letounu I-200. Jednalo se o velmi elegantně tvarovaný dolnoplošník, jehož trup se skládal z konstrukce svařené z ocelových trubek potažených v přední části duralovými panely. Zbytek trupu kryla překližka. Kostra křídel měla dřevěnou konstrukci s kovovou střední částí a byla potažena překližkou a plátnem.

V době, kdy se všude ve světě už stavěly moderní celokovové stroje jako třeba Spitfire či Bf 109, nešlo zrovna o nějaký výkřik moderny. Jednalo se ale o poměrně jednoduchou konstrukci, což bylo důležité pro hromadnou výrobu. 

Hlavní slovo slavného pilota

Prototyp se poprvé do vzduchu podíval 5. dubna 1940 – testy potvrdily slibné výkony a dosáhl rychlosti 648 km/h. Vyzkoušel si ho i legendární zalétávací pilot Stěpan Suprun, kterého výkony stroje doslova nadchly, a doporučoval okamžitou sériovou produkci. Jeho slovo mělo takovou váhu, že následoval rozkaz vyrobit do konce roku 125 kusů stroje, jenž dostal označení MiG-1. Poháněl jej motor Mikulin AM-35A, který umožňoval dosáhnout rychlosti až 636 km/h. 

Výzbroj tvořil jeden 12,7mm kulomet typu UBS a dva 7,62 mm typu ŠKAS v přídi. Ukázalo se však, že letoun má mnoho dětských nemocí a rozhodnutí o výrobě bylo unáhlené. Přesto se produkce rozjela. Do poloviny prosince 1940 brány závodu č. 1 v Moskvě opustilo celkem 100 sériových strojů. Otestovat je v polních podmínkách dostal za úkol 41. IAP (stíhací pluk) sloužící na Krymu. Další pak putovaly k 31. IAP operujícímu na Baltu. 

Zuby a drápy

Konstruktéři na svém díle dál pracovali – prodloužili příď stroje a zvětšili objem benzinových nádrží. Dosavadní výzbroj posílily dva velkorážní kulomety v gondolách pod křídly. Ty se ale montovaly jen na některé stroje, neboť snižovaly maximální rychlost o 20 km/h. Změnilo se také jeho označení na MiG-3. První sériový exemplář sjel z výrobní linky 20. prosince 1940. 

Stroje začal dostávat například 126. IAP, u nějž sloužil i Pjotr Beljasnik, který o typu uvedl: „Stíhač MiG-3, na který byl náš pluk přeškolen, od nás vyžadoval mnoho nových dovedností a také další úsilí ve výcviku. Stroj jsem si hned oblíbil. MiG-3 by se dal srovnat s horkokrevným koněm, kterého má jezdec problémy ukočírovat, a když nad ním ztratí moc, skončí pod jeho kopyty. Za některými nedostatky se však skrývaly skvělé letecké vlastnosti, přístupné ovšem jen těm pilotům, kteří dokázali MiG-3 bez chyby pilotovat.“

Krvavé léto 1941

Během jara MiGy-3 přicházely k mnoha dalším plukům, které se na ně přezbrojovaly většinou přímo na svých stálých letištích, aniž by přerušily běžnou činnost. Výroba frontových Jak-1 a LaGG-3 se opožďovala a velení sovětského letectva proto začalo nový typ posílat nejen k útvarům protivzdušné obrany, ale hlavně k běžným stíhacím plukům. Mnohé z nich startovaly proti německým letounům narušujícím hranice a 15. dubna 1941 se neznámému pilotovi migu podařilo donutit k nouzovému přistání průzkumný Ju 86P. Osádka padla do zajetí.

V předvečer německého útoku v červnu 1941 bylo přímo u západních hranic rozmístěno celkem 917 migů, dalších 64 se nacházelo u letectev Baltské a Černomořské flotily. Kompletně přezbrojit se na ně ale stihlo jen pět pluků. Některé útvary utrpěly už 22. června obrovské ztráty přímo na letištích, kde jejich letouny stály vyrovnané jako na přehlídce. Velké škody utržila například 9. stíhací divize, která měla 409 letadel, z toho 233 nových migů. Její velitel S. A. Černyk byl pro výstrahu zastřelen. Piloti jeho jednotky ale bojovali s mimořádnou odvahou. 

Dmitrij Kokurev od 124. IAP první den války dokonce zničil nepřítele nárazem vlastního letounu. Zdroje se liší v tom, zda šlo o Ju 88 nebo Bf 110. Druhý taran provedl příslušník 126. IAP nadporučík Panfilov, který se účastnil útoku proti velké formaci bombardérů Ju 88. Pak ale zasáhly doprovodné messerschmitty, přičemž Panfilov do jednoho údajně úmyslně narazil a vyskočil na padáku.

Boje první den války probíhaly od dálného severu až po Černé moře a účastnilo se jich mnoho pilotů na MiG-3. Například budoucí slavné stíhací eso Alexander Pokryškin ten den omylem sestřelil vlastní bombardér Su-2 a byl rád, že neskončil před polním soudem. U jeho 55. IAP si ale velmi dobře vedl podporučík Valentin Figičev, jenž během července získal devět oficiálně potvrzených sestřelů. 

Drobná korálová rybka klaun očkatý (Amphiprion ocellaris) se proslavila hlavní rolí v animovaném hollywoodském trháku „Hledá se Nemo“. Září však i mimo filmová plátna. Před časem se stala hvězdou výzkumu regulace vývoje pohlaví. 

Vybojované právo stát se samičkou

Všichni klauni očkatí začínají život jako samečkové a jejich prvním úkolem je nalézt si vhodnou sasanku. Není to jednoduché, protože většina těchto „živých úkrytů“ je obsazena klauní samičkou a jejím partnerem. S nimi může žít na sasance i několik „svobodných mládenců“ – mladých neplodných samečků. Nováček, který se chce do takového společenství vetřít, často narazí na tuhý odpor „domácích“ a nezbude mu nic jiného než utéct. Pokud se však nevnutí do klauního společenstva jako „mládenec“, je jeho osud zpečetěn. S největší pravděpodobností skončí v tlamě nějakého mořského predátora. 

Potomstvo plodí samička s největším samcem, který připraví pod ochranou ramen sasanky hnízdo. Do něj naláká samičku, která tu naklade jikry a sameček je vzápětí oplodní mlíčím. Následná péče o takto počaté potomstvo padá plně na samečkova bedra. Starostlivý otec jikry chrání a usilovným pohybem ploutví jim zajišťuje přísun čerstvé vody. Neustále kontroluje stav jiker, a pokud některá z nich podlehne plísním, okamžitě ji odstraní. Z jiker se vylíhnou opět samí samečkové.

A kde se tedy berou mezi klauny samičky? Když se ocitne několik samečků bez samičky, začnou si mezi sebou sveřepým soupeřením ujasňovat, kdo je nejsilnější. Samec, který z takového klání vyjde vítězně, zahájí okamžitě přerod na samičku.

Během několika hodin se u něj začne projevovat samičí chování. Nejen, že se on sám vžívá do samičí role, ale jako samici ho respektují i jemu podřízení samci. Jeho setkání s cizí samičkou vyústí v souboj na život a na smrt, jak se na dvě klauní rivalky sluší a patří. 

Popření přírodního zákona

Proměna samce klauna očkatého na samici patří k velkým divům přírody. Letmý pohled na rybu nic převratného nenaznačuje, protože klauni očkatí nevykazují tzv. pohlavní dimorfismus. To znamená, že sameček a samička vypadají velmi podobně. Zástupkyně samičího pohlaví bývají jen o něco větší než jejich partneři.

Při změně pohlaví se hlavní dění odehrává uvnitř klaunova organismu a teprve nedávno se ukázalo, že celý proces postupuje podle úplně jiného scénáře, než si vědci mysleli. Klaun očkatý přitom okázale popírá jeden ze základních zákonů přírody. 

Mezi obratlovci platí zásada, že pohlaví je určeno vývojem pohlavních žláz – vaječníků samic a varlat samců. Pohlavní žlázy produkují ve velkém pohlavní hormony a ty pak ovlivňují stavbu těla typickou pro to či ono pohlaví. Hormony působí také na mozek a zajišťují u samců a samic typické projevy chování.

Tým amerických biologů pod vedením neurobiologa Justina Rhodese z University of Illinois sledoval změnu pohlaví klaunů očkatých ze samce na samici a zjistil, že klauni mění funkce svého mozku a chování bez toho, že by se jim změnily pohlavní žlázy a došlo k zásadnímu zvratu v produkci hormonů.

Mozek běží napřed

Vědci z Rhodesova týmu nasazovali v mořských akváriích dvojice samečků klauna očkatého na volné sasanky a sledovali, co se s rybkami bude dít. Samečkové spolu nějakou dobu zápolili a když bylo jasné, který z nich je silnější, rozdělili si role. Vítěz se začal velmi rychle – často za necelou hodinu – měnit na samičku. Poražený se musel spokojit se samčím pohlavím. 

Vědci nahlédli do těl ryb, které měnily pohlaví. Záhy po „zlomovém okamžiku“ začne být změna pohlaví patrná v rybím mozku. Jeho část zodpovědná za pohlavní pudy podléhá přestavbě. Mizí buňky, které jsou typické pro samčí mozek, a naopak se množí buňky charakteristické pro mozek samic. Kontrola ostatních částí těla samce měnícího se na samici však přinesla šokující zjištění. 

„Mysleli jsme si, že jakmile ryba dobude v páru dominantní postavení, začnou se jí měnit pohlavní žlázy a tím se začnou měnit i hladiny hormonů v krvi. K tomu však nedošlo. Ryba měla stále plnohodnotná varlata, zatímco její mozek prodělával proměnu,“ popisuje Justin Rhodes klíčový objev svého týmu. 

Váhavá přestavba

Po půl roce už měly ryby mozek, který se v ničem nelišil od mozku jiných samiček, ale pohlavní žlázy zůstávaly stále beze změny. Přitom tohoto „pohlavního rozpolcence“ brali všichni jako samici. Samci ho respektovali, plně plodné samice v něm viděli sokyni a byly ochotné se s ním rvát do poslední kapky krve. V tomto stavu „na půl cesty“ vydrželi někteří klauni očkatí i několik let. Jen část z nich prodělala kompletní pohlavní metamorfózu a byli schopní naklást jikry.

Důvody, proč někteří samci s dokončením přestavby svého organismu na samici otálejí, nejsou jasné. Podle Rhodese možná čekají, až ještě trochu povyrostou, aby se mohli mateřské roli věnovat s plným nasazením.

Představa, že chování typické pro samce nebo samice je pod diktátem pohlavních žláz a jimi produkovaných hormonů, u klaunů očkatých a zcela jistě u dalších ryb neplatí. Tady rozhoduje mozek, který nejprve zaznamená vítězství nad slabším sokem. Pod vlivem tohoto signálu sám zahájí svou přestavbu a to navzdory pohlavním žlázám a hormonům, které zůstávají beze změny.

Klauni tedy nemění svůj mozek pod vlivem hormonů z pohlavních žláz, ale naopak, mění pohlavní žlázy vlastním rozhodnutím a „silou myšlenky“ – tedy změnou stavu a celkové organizace mozku.

V Číně bojují s vysycháním krajiny a šíření pouští Gobi a Taklamakan vysazováním velkého množství stromů. V rámci této, do jisté míry kontroverzní kampaně, které říkají Velká zelená zeď, tam již od roku 1978 vysadili 66 miliard stromů a do poloviny století počítají s dalšími 34 miliardami.

Krajinný ekolog Yuhang Luo z Pekingské univerzity v Šen-čenu a jeho spolupracovníci zjistili, že stromy vysazené v rámci rozsáhlých zalesňovacích projektů v Číně rostou rychleji než stromy v přirozených lesích. Badatelé využili satelitní data, z nichž odvozovali index listové plochy (LAI, Leaf Area Index), který vyjadřuje hustotu korun stromů a je významným ukazatelem schopnosti porostu pohlcovat uhlík.

Jak roste Velká zelená zeď?

Výsledky analýz, které uveřejnil odborný časopis Geophysical Research Letters, odhalily výrazný rozdíl. U vysazených lesů Velké zelené zdi, které byly zahrnuty do studie, se listová plocha zvětšovala asi o 66 procent rychleji než u přirozených lesů. Luo s kolegy se domnívají, že by uměle založené lesy mohly intenzivněji reagovat na narůstající koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře.

Podle některých odborníků je ale situace možná složitější. Většinu uvedeného rozdílu lze vysvětlit tím, že vysazené lesy jsou v průměru mnohem mladší než přirozené porosty a mladé stromy rostou rychleji než staré. I když ale vědci porovnávali lesy stejného stáří a za podobných podmínek, rostly vysazené porosty stále o 4,6 % rychleji. Tento rozdíl byl ještě výraznější u smíšených a stálezelených lesů.

Významnou roli hraje i způsob hospodaření. V uměle založených lesích se často vysazují rychle rostoucí druhy dřevin, například nepůvodní eukalypty nebo topoly, což bývá terčem kritiky odborníků, stejně jako to, že jde o nepřirozené výsadby jako podle pravítka a že vysazené porosty bývají aktivně udržovány, odstraňuje se konkurenční vegetace a někdy se vysazené stromy dokonce přihnojují. To vše přispívá k rychlejšímu růstu stromů.

„Vysazené a často uměle udržované lesy Velké zelené zdi mohou být velmi účinným krátkodobým nástrojem pro pohlcování uhlíku, tato výhoda je ale pouze dočasná,“ přiznává Luo. „Pro dlouhodobé ukládání uhlíku a odolnost lesních ekosystémů zůstávají přirozené lesy nenahraditelné.“

Šlechtici a průmyslníci, elity věku osvícenství, páry a elektřiny, stavěli svoji kulturu na vztahu k aktuálním trendům. Láska k francouzskému baroku a osvícenství ve střední Evropě ochladla poté, co francouzská revoluce ukázala na sklonku 18. století svoji krvavou tvář. Novým zdrojem inspirace se stala Anglie – gotická architektura štíhlých kostelních kleneb, ale i rozpadající se tajemné hrady obklopené romantickou přírodou.

Podobnými obraty prošel též vztah k náboženství – od okázalé zbožnosti barokního katolicismu počátku 18. století přes zavržení Boha radikálními osvícenci až po pestrý svět i rozpad forem víry během následující éry. Směr všeobecného trendu zvaného sekularizace (tedy oslabování vlivu náboženství a církví) se ale zdá být jasný: Zatímco v polovině 18. století je v encyklopediích ještě Bůh součástí výkladu světa, v encyklopedii z roku 1811 již nikoli.

Neměnné společenství

Oproti kultuře elit byla lidová kultura konzervativnější. Lidé si ji předávali z generace na generaci s velkou setrvačností po celé věky a charakterizovalo ji trvalé spojení s vírou a osobitým pojetím náboženství, což se v průběhu 18. ani 19. století dramaticky nezměnilo.

Každodenní život venkovanů doprovázela řada projevů zbožnosti. Nejviditelněji členily den zbožného člověka modlitby: ranní, před jídlem, při vycházení z domu, před začínáním práce, při odbíjení kostelních hodin, po vykonání práce, večerní…

Modlitby udržovaly většinu obyvatelstva v pokorné smířlivosti s realitou pozemského života. Dávaly času vyšší řád a především – poskytovaly Boží ochranu. Venkovský kantor Tomáš Juren vzpomínal na jeden květnový večer roku 1797, kdy zanedbal pravidelnou prosbu formou modlitby. Jako protestant nepřeceňoval její magický účinek, přesto se domníval, že opuštění tohoto „prostředku, jakkoli nedostatečného“, poznamenalo jeho život. Ten večer mu totiž z domu násilím odvedli jediného syna do války. Otec na kousek papíru sepsal Modlitbu za syna, který se vypravuje na cestu. Syn své putování napoleonskými válkami přežil, ale čekání na jeho návrat trvalo skoro pět let.

Húkalky, mory a rarášky

Venkované žili a pracovali v otevřeném prostoru, mezi nebem a zemí, a silně je ovlivňoval cyklus střídajících se ročních období. Umět „naslouchat přírodě“ bylo životní nutností. K tomu patřily zvláštní rituály, jež měly zajistit dobrou úrodu, ale i bezpečí a ochranu rodině hospodáře. Znalost přírody umožňovala rozpoznat a léčit nemoci, stejně tak přijmout následky špatného počasí, ba zkázy, kterou čas od času živly působily.

Lidová víra přibližovala a přetvářela vysoké křesťanské ideály podle vlastního povědomí o světě. Do chápání koloběhu církevního roku, členěného liturgickými obdobími, církevními svátky (spojovanými v katolické církvi s poutěmi) a nedělními bohoslužbami, vstupovaly dávné, často předkřesťanské zvyky a pověry. Častá byla například víra v magické působení posvěcených předmětů. 

Podle přesvědčení obyvatel obývala venkovskou krajinu řada nadpřirozených bytostí, zdaleka nejen těch, které „povolovalo“ církevní učení. Lidé se zaklínáním a jinými praktikami například bránili nebezpečí ze setkání s dušemi „nečistých zemřelých“ v podobě bludiček nebo ohnivých mužů. Ještě v roce 1907 zachycuje příslušný díl Vlastivědy moravské jevy, jež se později staly základem beletristického zpracování (mimo jiné v knize Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně):

„Snad nikde jinde na Moravě se nezachovalo tolik pohanských zvyků a pověr jako na Rožnovsku a sousedním Vsacku. Lidé dosud věří v bájeslovné bytosti: bosorky (čarodějnice), divoženky (víly), húkalky (lesní panny), mory (můry), polednice, černokněžníky, slíbky (dívka, která slib milému zrušila), špírky (rarášky), světlonochy, vodníky a strašidla.“

„Na Valašsku zachoval se dosud vedle zázračných lékařek (bohyň) též zvláštní druh věštců a zaklínačů, jimž božec nebo bohoň říkají. – Zaklínají vředy a nátchy, odvádějí kroupy, pomáhají od učarování a vypátrávají ukradené věci. Takoví božci jsou v Karlovicích a ve Vidči. Poezie roku církevního se zvyky a obřady starobylými namnoze i pohanskými zachovala se na Rožnovsku v míře značné.“ 

Skrytá síla vody, skal i rozcestí

Přirozenou součástí života byl i vztah člověka k posvátným místům v krajině. Lidé nezapomenuli na kult vody, přítomný snad ve všech kulturách. V lidové duchovní kultuře českých zemí jej udržovali nejčastěji v podobě úcty ke studánkám a pramenům, kterými se otevírala země. Prosba o čistou vodu v obřadech otvírání studánek souvisela s kultem čistoty jako opakem zla, jenž na sebe bral tvář různých křesťanských světců.

Přetrvávala úcta ke skalám, v nichž se, jak někteří věřili, ukrýval vstup do jiného časoprostoru, k „očarovaným“ kamenům, rozhraním různých prostředí, rozcestím a jiným neobvykle působícím prostorům. Staletou tradici z předkřesťanských časů postupně „posvětily“ křesťanské symboly, kříže či svaté obrázky. 

Jiná zvláštní místa souvisela se stromy, o jejichž spojení se životem jednotlivých lidí, staveb i obcí si lidé vyprávěli legendy. U stromů se děly zázraky, stromy ukrývaly mariánské sošky, poklady, ale také Kralické bible a jiné nekatolické knihy, ba dokonce samotné věřící, pronásledované pro víru jako Lukasova lípa v Telecím u Poličky. 

Na svých shromážděních pod staletými stromy vyznávali evangelíci v období kolem vyhlášení tolerančního patentu (1781) svoji víru. Přitažlivost stromů jako pamětníků předbělohorských časů, kdy byly české země protestantské, spojovali evangelíci s oblibou „stromů života“ a lpěním na reformačních kořenech své víry.

„Odkouzlení světa“

Do chápání lidové duchovní kultury podstatně zasáhlo osvícenství a následná urbanizace i průmyslová revoluce spojená s feminizací církví, kdy se veřejné projevy zbožnosti stávaly stále více záležitostí žen. Pokud katolicismus po staletí usiloval staré magické praktiky pokřesťanštit, osvícenství již žádné pokusy o prolínání starého světa s novým nepřipouštělo.

K „odkouzlení světa“ používali osvícenci a jejich vědečtí následovníci dvě základní strategie. Přímý útok spočíval v zesměšnění magických praktik jako projevu civilizační nedospělosti, nevzdělanosti a beznadějného zpátečnictví. Důkazy moderní vědy měly hovořit jasně: vše se dá vysvětlit pouhým rozumem, lidová magie je neúčinná, nadpřirozené bytosti neexistují.

Postupná výchova obyvatelstva v tomto duchu byla úkolem zejména učitelů a lékařů, ale i farářů. Cíl, který můžeme odvážně nazvat „vytržení kořenů venkovské společnosti“, nemohl ovšem dojít naplnění během jedné generace. K tomu napomohly až ideologie a technologie 20. století.

Druhá strategie k eliminaci „starých pověr“ měla podobu jejich zdánlivého uznání. Národopisci 19. a počátku 20. století totiž potřebovali důkazy specifické české národní identity. Lidovou víru pečlivě zkoumali, aby mohli nadpřirozené bytosti „odstěhovat“ z jejich přirozeného prostředí a uzavřít do stále sterilnějších vitrín pohádek, pověstí a vědeckých článků.

Ostatně podobně se z oltářů venkovských kostelů stěhovaly do muzejních expozic sošky gotických madon. Tvůrci národní mytologie rusalky a vodníky podle dobových požadavků „opravili“ a přijali do nového vlasteneckého panteonu. Takovéto „vypreparování kouzelného světa“ lidové náboženství spolehlivě oddělilo od života a zanechalo nám ho už jen jako památku na zašlou minulost. 

Ve vesmíru se nachází celá řada exotických exoplanet, s nimž ve Sluneční soustavě nemáme zkušenosti. Patří k nim i supernafouknuté exoplanety, které bývají větší než Neptun, ale současně jsou mnohonásobně lehčí než Neptun. Mají tím pádem velice nízkou hustotu, mnohem nižší než Saturn, nejméně hustá planeta Sluneční soustavy.

Výzkumný tým, který vedla Georgina Dransfieldová z Oxfordské univerzity nedávno prozkoumal dvojici supernafouknutých planet, zhruba o velikosti Jupiteru, které představují extrém i mezi těmito exotickými exoplanetami.

Obě exoplanety obíhají hvězdu TOI-791 v souhvězdí Létající ryby, která je od nás vzdálená 1 110 světelných let, a jejich hustota je ještě nižší než hustota cukrové vaty.

Planety utkané z pěny na holení

Jak uvádí Dransfieldová, jde o nejlehčí planety této velikosti, jaké astronomové dosud objevili. Hustota těchto dvou planet je podle ní srovnatelná s pěknou nadýchanou pěnou na holení právě vytlačenou ze spreje. Se svým týmem zveřejnila výzkum extrémní dvojice planet v odborném časopise MNRAS.

Podle badatelů mají tyto velmi neobyčejné světy pravděpodobně bílou nebo modrou barvu. Záleží na tom, jestli je jejich atmosféra oblačná či nikoliv. Planety jsou zřejmě tvořené převážně vodíkem a heliem. Jejich přesné chemické složení by ale měla potvrdit až detailní pozorování pomocí Vesmírného dalekohledu Jamese Webba.

Supernafouknuté planety jsou ve vesmíru velmi vzácné a zatím s jistotou nevíme, jak vlastně mohly vzniknout. Momentálně jich známe méně než čtyři desítky. Astronomové se domnívají, že se objevují v protoplanetárních discích kolem mladých hvězd v oblastech bohatých na plyn, ale chudších na prach. Postupem času pak zřejmě nějakým způsobem přicházejí o značnou část svého materiálu, čímž se jejich hustota ještě více snižuje.

Jen málokterá stavba v Bělehradě budí tolik emocí jako Genex Tower, známá také jako Západní brána Bělehradu. Monumentální komplex dvou brutalistních mrakodrapů ve čtvrti Novi Beograd vítá návštěvníky přijíždějící do srbské metropole od západu už od roku 1980. Zatímco jedni jej považují za mimořádně cennou ukázku architektury druhé poloviny 20. století, druzí v něm vidí především chátrající betonový kolos, který hyzdí panorama města.

Dvě věže spojené symbolem jednoty

Komplex tvoří dvě rozdílně vysoké věže propojené lávkou ve výšce 115 metrů. Východní, šestadvacetipodlažní věž byla určena pro administrativní a komerční využití, zatímco západní, vysoká 33 pater, sloužila od počátku jako obytný dům. Nad oběma věžemi se vypíná charakteristická kruhová restaurace zakončená vysílačem, jehož vrchol dosahuje výšky přibližně 135 metrů.

Autorem stavby je srbský architekt Mihajlo Mitrović, který most spojující obě věže navrhl jako symbol propojení různých oblastí lidského života. V jedné budově lidé pracovali, ve druhé bydleli, a architektonické spojení mělo tuto myšlenku přenášet i do podoby samotné stavby.

Brutalismus s technickými inovacemi

Genex Tower patří mezi nejvýraznější příklady brutalistní architektury na Balkáně. Charakterizuje ji fasáda z pohledového betonu, kruhová okna i neobvyklé výtahové šachty umístěné po stranách věží. Konstrukce stojí na dvojici mohutných betonových sloupů, které dávají celému komplexu charakteristický vzhled.

Stavba byla výjimečná také po technické stránce. Šlo o první „chytrou“ budovu v Bělehradě. Centrální počítačový systém řídil provoz topení, klimatizace i výtahů, což bylo na přelomu 70. a 80. let velmi pokrokové řešení.

Sídlo obchodního gigantu

Název Genex Tower vznikl podle státní společnosti Generalexport, která sídlila ve východní věži. Obytná západní věž byla od počátku určena pro byty a lidé v ní žijí dodnes.

Ve výšce zhruba 97 metrů se nacházela veřejná vyhlídková terasa s panoramatickým výhledem na Bělehrad i jeho široké okolí. V roce 1996 však byla uzavřena a už nikdy nebyla znovu zpřístupněna.

Architekt počítal také s tím, že kruhová restaurace na vrcholu komplexu se bude podobně jako u některých známých světových věží pomalu otáčet kolem své osy. K realizaci této myšlenky ale nikdy nedošlo. Při výstavbě chyběly prostředky na pořízení potřebného mechanismu a restaurace tak zůstala napevno.

Od symbolu pokroku k chátrajícímu kolosu

Osud stavby se výrazně změnil po krachu společnosti Generalexport v roce 2015. Komplex se dostal do konkurzu a dlouhá léta se nedařilo najít nového vlastníka ani investora. Postupně začal chátrat.

V současnosti je obývaná pouze západní obytná věž. Administrativní část zůstává opuštěná a její fasáda slouží především jako obří reklamní plocha. Uzavřená zůstává i restaurace na vrcholu a stopy času jsou patrné také na okolním veřejném prostoru, který vznikl společně s mrakodrapy před více než čtyřmi desetiletími.

Památka navzdory kontroverzím

V průběhu let se objevila řada návrhů na nové využití komplexu. Mezi nejambicióznější patřila přeměna administrativní věže na kulturní centrum s muzeem, koncertními sály, galeriemi a knihovnou. Jiné projekty počítaly s přestavbou na univerzitní kampus.

Přestože se o budoucnosti Genex Tower opakovaně diskutovalo, žádný z těchto plánů se nepodařilo uskutečnit a většina zůstala pouze na papíře.
Přes rozpory, které stavba dodnes vyvolává, získala Genex Tower v roce 2021 status chráněné kulturní památky. Srbské úřady tak uznaly její architektonický i historický význam jako jedné z nejvýraznějších staveb pozdně modernistické a brutalistní architektury v bývalé Jugoslávii.

Dodnes tak zůstává nejen výraznou dominantou Bělehradu, ale také připomínkou ambicí své doby a symbolem proměnlivého vztahu společnosti k architektuře druhé poloviny 20. století.