Po staletí představovaly starověké svitky, které před téměř dvěma tisíciletími zuhelnatěly při erupci Vesuvu, jednu z největších archeologických záhad. Poté, co je pohřbily rozpálené horniny, popel a láva, proměnily se v mimořádně křehké zuhelnatělé svitky, které se při sebemenším dotyku rozpadají.

Od svého objevu v roce 1752 se je badatelé opakovaně pokoušeli přečíst – svitky rozřezávali, jednotlivé vrstvy papyru seškrabávali nožem, vstřikovali mezi ně rtuť nebo je namáčeli do směsi želatiny a kyseliny octové. Tyto postupy však selhaly.

Nyní vědci oznámili, že se jim podařilo jeden ze svitků zcela rozvinout v digitální podobě a přečíst dochovanou část obsahující přibližně 20 sloupců textu. Pomohly jim metody strojového učení, od nichž si slibují, že jim otevřou cestu k dalším objevům ukrytým ve ztracené antické knihovně.

Knihovna, kterou pohřbil Vesuv

Svitky pocházejí ze souboru více než 400 papyrů nalezených ve vile ve starověkém přímořském městě Herculaneum. Předpokládá se, že vila patřila tchánovi Julia Caesara.

Algoritmy vyvinuté výzkumníky z University of Kentucky a iniciativy Vesuvius Challenge – otevřené soutěže podporované investory ze Silicon Valley – ve spojení s pokročilým zobrazováním pomocí částicového urychlovače postupně odhalily různé části svitků, které pak mohou odborníci analyzovat.

V roce 2023 se vědcům podařilo přečíst první slovo, později několik frází a nyní už nejméně 230 sloupců textu z několika svitků.

„Považuji to za přelomový okamžik, protože nyní budeme mnohem více mluvit o samotných textech než o technologii,“ uvádí Brent Seales, informatik z University of Kentucky, který už na počátku 21. století vyvinul první metody umožňující digitálně rozvinout svitky bez fyzického kontaktu.

Nové kapitoly ztraceného díla

Jedním z nejvýznamnějších objevů oznámených na konci června byl objev několika dosud neznámých kapitol spisu O bozích od filozofa Filodéma z Gadar. Až dosud se přitom předpokládalo, že toto dílo tvořila jediná kapitola. Jeden z nově analyzovaných svitků však naznačuje, že jich bylo celkem osm.

Nalezené výrazy jako „prozřetelnost“, „budoucí věci“ nebo „neviditelné bytosti“ zároveň odpovídají názvu spisu i dalším Filodémovým dílům a naznačují, že text se věnuje epikurejské teologii.

Digitální pohled do nitra svitku

Vedle akademiků se svitkům věnuje také iniciativa Vesuvius Challenge, kterou založili investoři ze Silicon Valley Nat Friedman a Daniel Gross ve spolupráci se Sealesem. V roce 2023 získala hlavní cenu ve výši 700 000 dolarů skupina studentů, která dokázala přečíst více než 2 000 znaků z 11 sloupců textu.

zdroj: Vesuvius Challenge

Proces skenování představuje pokročilejší verzi běžného lékařského CT. Pomocí speciálního svazku vytvářeného částicovým urychlovačem vědci spojili dvojrozměrné řezy do trojrozměrného obrazu.

Výsledné skeny jsou mimořádně detailní – jeden pixel měří přibližně dva mikrometry, což odpovídá přibližně padesátině tloušťky lidského vlasu. Zároveň jde ale o nákladný postup. Naskenování jediného svitku trvá 20 až 24 hodin a týden práce s urychlovačem může podle Sealese stát přibližně 250 000 dolarů.

Skládačka z tisíců vrstev papyru

Obtížnost virtuálního „rozvinutí“ závisí na řadě faktorů včetně tvaru samotného artefaktu. Svitkem, z něhož se podařilo přečíst téměř metr a půl textu a který nese označení PHerc. 1667, se vědci zabývali proto, že měl válcovitý tvar a nebyl příliš stlačený.

„Jeho průměr i celková struktura navinutí jsou poměrně pravidelné,“ uvádí Federica Nicolardiová, která vedla tým papyrologů zapojených do projektu. „Musím říct, že je vlastně roztomilý, protože je opravdu maličký a velmi tenký,“ dodává. Svitek měří přibližně dva centimetry na šířku, osm centimetrů na výšku a je pouze dochovanou částí původního svitku.

Další výzvou je samotné virtuální rozvinutí svitku. Při něm je třeba oddělit vrstvy papyru, které byly během staletí slisovány k sobě, jejich narovnání a následném spojení do jednoho výsledného obrazu.

Ani poté však inkoust na zuhelnatělém papyru nemusí být pouhým okem viditelný. Seales, Angelotti a další výzkumníci proto využili již dříve označené fragmenty svitků a na jejich základě vytrénovali algoritmy, které pomáhají zvýraznit stopy inkoustu, aby jej odborníci mohli analyzovat a překládat.

„Obzvlášť obtížné je při práci s fragmentárními materiály to, že papyry jsou psány velkými písmeny bez mezer mezi slovy,“ vysvětluje Nicolardiová. „Ve většině případů v nich chybí interpunkce nebo je jí jen velmi málo. Proto je potřeba text přečíst, porozumět jeho syntaxi a interpretovat ho.“

I neúplné texty však mohou badatelům pomoci určit některé charakteristiky díla. Přestože zatím není jasné, kdo je autorem svitku PHerc. 1667, výrazy jako „hormé“ (podnět, impuls) a „fronésis“ (praktická moudrost) naznačují, že pojednává o stoicismu, filozofii zdůrazňující sebeovládání a racionální uvažování.

Velká část dosud získaných textů byla díky dřívějším destruktivním metodám i novějším nástrojům využívajícím umělou inteligenci připsána Filodémovi, který psal řecky a podle všeho působil jako učenec přímo ve vile.

Richard Janko se navíc domnívá, že obsah knihovny může být mnohem pestřejší. Poukazuje například na historické dílo věnované období po smrti Alexandra Velikého.

Dochovaná knihovna podle Jeffreyho Fishe z Baylor University, který se specializuje na dílo Filodéma, nemá svým rozsahem téměř obdoby. Zatímco v nedalekých Pompejích žár erupce Vesuvu papyrus i další podobné materiály zcela spálil, v Herculaneu svitky pouze zuhelnatěly. Právě to je paradoxně uchránilo před přirozeným rozpadem, kterému by jinak papyrus během staletí přirozeně podlehl.

Milion dolarů za jediný svitek

Podle Sealese je nyní největší výzvou rozšířit celý proces – zajistit kvalitnější zobrazování i lepší algoritmy. Kvůli vysokým nákladům bylo dosud naskenováno jen přibližně deset procent všech svitků.

„Všechny tyto parametry vyžadují rozsáhlé trénování algoritmů. Domníváme se, že výsledky se budou zlepšovat s tím, jak budeme získávat stále více dat,“ uvedl. „Kdybychom měli dostatek financí na naskenování všech svitků, měli bychom kompletní datový soubor a mohli bychom pokračovat.“

Po nejnovějších úspěších vyhlásila iniciativa Vesuvius Challenge novou odměnu: jeden milion dolarů pro jednotlivce nebo tým, kterým se během příštího roku podaří kompletně přečíst jeden svitek.

Organizátoři zároveň zveřejňují celou svou sbírku skenů, programového kódu i dat na internetu, aby se do výzkumu mohli zapojit další zájemci.

„Je to pozvání pro celý svět, aby se k nám v tomto dobrodružství připojil,“ uvádí jeden ze zakladatelů iniciativy Nat Friedman. „Většina lidí začne jen ze zvědavosti, pak je to úplně pohltí a nakonec zjistí, že tomu věnovali měsíce nebo roky. Ale nenapadá mě lepší způsob, jak promarnit šest měsíců života než právě tímhle.“

Na konci 70. let minulého století byly ve velké těžební jámě dolu na jíl u dánského města Gram nalezeny obratle legendárního vyhynulého žraloka megalodona (Otodus megalodon). Tyto fosilní obratle, jejichž stáří vědci odhadují na 10,8 milionu let, představují velmi cenný nález. Z megalodonů se totiž v naprosté většině případů nacházejí jen jejich zuby. 

Fosilie byly uloženy v Geologickém muzeu v Kodani, které je dnes součástí Dánského přírodovědného muzea. Po přestěhování z původní laboratoře se ale během 80. let záhadně ztratily a po dlouhá desetiletí existovaly pouze na fotografiích zveřejněných ve vědecké literatuře.

Šťastný nález v muzeu

Před pár lety se příběh obratlů z těžební jámy dočkal zásadního zvratu. Pozorná pracovnice Přírodovědného muzea si všimla několika záhadných krabic zastrčených ve sbírkách. Po jejich otevření s překvapením zjistila, že obsahují dlouho pohřešované obratle megalodona. Brzy poté je opět dostali do rukou vědci.

Paleobiolog Kenshu Shimada z DePaulovy University v Chicagu a jeho kolegové znovu detailně prozkoumali donedávna ztracený soubor obratlů. Přestože se většina nalezených obratlů mezitím částečně rozpadla, jejich znovuobjevení je velmi důležité. Právě tento soubor totiž sloužil jako základ pro odhady velikosti i hmotnosti megalodona.

Výzkum obratlů megalodona, který uveřejnil odborný časopis Palaeontologia Electronica, podpořil odhady, podle nichž mohl megalodon měřit až 24,3 metru a vážit přibližně 94 tun.

„Znovunalezení obratlů nás nesmírně potěšilo,“ neskrývá radost Shimada. „Potvrzuje maximální průměr obratle 23 centimetrů, který byl dříve uváděn ve vědecké literatuře.“ Podle něj tento nález představuje nejen největší známé žraločí obratle, ale podle současných poznatků také vůbec největší obratle paryb a ryb, jaké kdy byly objeveny.

Nečekané pozvání do Bílého domu zastihlo rodáka z Missouri odpoledne 12. dubna 1945, právě když odpočíval po náročném jednání v Senátu. Poté, co dorazil na místo, oznámila mu Eleanor Rooseveltová zdrcující novinu: Franklin zemřel a hlavou nejmocnějšího státu na planetě se stal nyní on.

Nový prezident později vzpomínal, jak se s ním zatočil svět. Po chvíli ticha se nešťastné vdovy zeptal: „Co pro vás mohu udělat?“ Dáma však odvětila: „Co my můžeme udělat pro vás, Harry? V potížích jste teď vy…“

Z armády do politiky

Budoucí lodivod USA se narodil 8. května 1884 v Lamaru v Missouri do chudých poměrů. Jeho otec John Truman představoval zástupce americké nižší třídy, který si vydělával na živobytí farmařením, obchodem, spekulacemi a různými příležitostnými melouchy. Malý Harry vychodil základní školu a poté plánoval jít na vojenskou akademii ve West Pointu, ale nepřijali ho kvůli oční vadě. Proto již od mládí následoval svého otce a živil se, jak se dalo. Nějaký čas působil jako železniční dělník, následně pracoval jako bankovní úředník a později převzal rodinnou farmu.

Již od mládí hodně četl a vzdělával se po vlastní ose. Vždy měl také blízko k armádě, proto se přihlásil k Národní gardě, s níž absolvoval pravidelná cvičení. 

Jakmile vypukla první světová válka, přihlásil se v řadách gardy do akce a na jaře 1918 jako důstojník dělostřelectva vyplul do Evropy. Jeho jednotka se pak zúčastnila bojů v pohoří Vogézy a meuse-argonské ofenzivy. Po skončení konfliktu a návratu do vlasti se Truman vrhl na politiku a stejně jako otec se stal zapáleným demokratem. V roce 1922 se mu podařilo zvítězit v obecních volbách a dostal se na místo okresního soudce pro východní obvod Jackson County v Missouri. Tento úřad zastával dva roky. Poté postupoval v komunální politice stále výše, až v roce 1934 získal křeslo senátora za Missouri. 

Nepravděpodobný viceprezident

Truman dlouho zůstával provinčním senátorem stojícím poněkud na okraji federální politiky. Naprosto zásadní zvrat v jeho politické kariéře přišel s vypuknutím druhého celosvětového konfliktu. Budoucí prezident stanul roku 1940 v čele rady pro vyšetřování válečných výdajů, kterému se později začalo přímo říkat „Trumanův výbor“. Tato instituce prověřovala fungování průmyslových podniků spojených s vojenským úsilím země a snažila se najít a napravit problémy související s plýtváním, neefektivitou a prospěchářstvím. 

V tomto ohledu se Trumanův výbor stal významným nástrojem Rooseveltovy vlády, a nejen hlava státu ale i veřejnost si brzy všimly agilního muže v jeho čele. Na jednání Senátu 15. ledna 1942 požadoval rodák z Missouri zásadní přestavbu automobilového průmyslu podle potřeb armády. Dále urychlené budování oceláren a mnohonásobné rozšíření programu vývoje a výroby strojů a zařízení.

Silně kritizoval kartelismus a monopolní dohody průmyslových podniků: „Jestliže jsou jejich vnitřní úmluvy škodlivé v době míru, pak v době války mají přímo katastrofální důsledky.“ Dnes se odhaduje, že činnost výboru mohla Spojeným státům ušetřit až 15 miliard dolarů.

Tato aktivita vynesla ambiciózního muže blíže Roosveltovi a zajistila mu také podporu části špiček demokratické strany. Když se potom v roce 1944 hovořilo o kandidátovi na viceprezidenta, padlo i Trumanovo jméno. A skutečně to byl nakonec právě on, kdo po vítězných volbách stanul v lednu 1945 po boku oblíbeného prezidenta. V nové funkci však vydržel jen tři a půl měsíce.

Složité dědictví

Krátká doba, v níž se pohyboval na samé špici americké politiky i Franklinův horšící se zdravotní stav, vedly k tomu, že dubnové události zastihly rodáka z Missouri žalostně nepřipraveného. Budoucí prezident například nedostal od svého předchůdce žádné zvláštní informace o průběhu jednání na Jaltě, nevěděl o projektu Manhattan ani o dalších aspektech zahraniční politiky USA. Roosevelt mu dokonce nedovoloval ani navštěvovat „Map Room“ – zvláštní operační místnost v Bílém domě, ve které hlava státu diskutovala situaci na frontě, a nacházely se tam aktuální plány všech bojišť. 

Zdědil tak rozehranou vojenskou i zahraničněpolitickou partii, v níž se dostatečně neorientoval, což si on sám palčivě uvědomoval. „Cítil jsem se, jako by na mne právě spadl Měsíc, hvězdy i všechny planety. Jestli se, pánové, někdy modlíte, modlete se za mne,“ řekl shromážděným novinářům po Rooseveltově smrti.

Jeden z jeho prvních úkolů bylo uklidnění spojenců i domácí veřejnosti. Ještě v den prezidentovy smrti proto Truman svolal jednání vlády, na němž vyjasnil hlavní cíle příštích měsíců: především dovést válku do vítězného konce. Večer vydal oficiální komuniké, v němž stálo: „Svět si může být jistý, že budeme v této válce pokračovat, jak v Evropě, tak v Pacifiku, se vší vervou, jakou máme, a to až do vítězného konce.“ 

Nové koště...

Jakmile se prezident trochu rozkoukal, provedl zásadní personální změny v kabinetu – během dvou měsíců vyměnil čtyři ministry, státního tajemníka i generálního prokurátora a nahradil je přáteli z doby svého senátorství. Tlaky z okolí donutily Trumana k některým nepopulárním krokům, jako například zrušení cenové kontroly nebo zákroky proti stávkujícím dělníkům. Velmi záhy se také začala měnit zahraniční politika Spojených států. 

Prezident nesdílel idealismus svého předchůdce a jak vůči Sovětům, tak i Britům choval výrazně méně sympatií. „Musím do toho jít – zvítězit, prohrát nebo remizovat – jenže my musíme vyhrát. Konám jen v zájmu Spojených států. Nevzdám se ničeho!“ svěřil svému deníku.

Jako první měl naturel nového nejvyššího představitele USA poznat lidový komisař zahraničních věcí SSSR Vjačeslav Molotov, který 23. dubna 1945 navštívil Washington. Během společné schůzky Truman sovětského ministra tvrdě konfrontoval kvůli postupu Moskvy ve střední a východní Evropě a opakovanému porušování dohod. Překvapený Molotov se ohradil, že není zvyklý, aby s ním někdo takto jednal. „Tak začněte dodržovat dohody a nikdo s vámi takto jednat nebude,“ odvětil tvrdě Američan.

Tisíc sluncí nad Hirošimou

Na konferenci v německé Postupimi se potom prezident USA setkal i s vrcholnými zástupci spojeneckých zemí s Wistonem Churchillem (a později Clementem Attleem) a Josifem Stalinem. V té době již Spojené státy disponovaly atomovou bombou, což dávalo Trumanovi větší sebevědomí a silnější vyjednávací pozici.

Mezinárodní situace se také změnila, když Churchill v létě 1945 prohrál volby v Británii a jeho místo zaujal nevýrazný labourista Attlee. Rodákovi z Missouri brzy došlo, že s odchodem „Buldoka“ spočívá hlavní tíže odporu vůči rozpínavosti Sovětského svazu na jeho bedrech. 

Prezident měl však před sebou ještě jeden nelehký úkol – dovést do vítězného konce válku v Asii. Zatímco Německo bylo na kolenou, japonskou říši nezlomila ani ničivá série leteckých náletů z jara a léta 1945. Zdálo se, že císařští vojáci jsou skutečně odhodláni bojovat do posledního dechu, bez ohledu na to, že jejich města i průmyslová výroba leží v troskách.

Z tohoto důvodu se Američanům zdálo značně riskantní provádět plánované vylodění na samotných ostrovech. A ještě jedna věc tlačila Washington k co nejrychlejšímu ukončení konfliktu s Japonskem. 

Někdejší příslib Stalina, že SSSR vstoupí do války, jakmile Berlín kapituluje, se spolu se zkušenostmi z východní Evropy stále více jevil jako hrozba. Truman si dobře uvědomoval, že Sověti se jednou dobytého území jen velmi neradi vzdávají – to ostatně potvrdil i poválečný osud Korejského poloostrova. 

Pokud tedy prezident nechtěl, aby zásadní části Asie padly do Stalinových rukou, musel jednat rychle. Právě v téhle konstelaci se zrodilo rozhodnutí svrhnout na nepřítele atomovou bombu – v takzvané Postupimské deklaraci vyzvaly Spojené státy Japonce, aby kapitulovali, jinak budou čelit „rychlému a úplnému zničení“. Když odpověď nepřišla, rozzářil se 6. srpna 1945 nad Hirošimu výbuch „jasný jako tisíc sluncí“. 

Konec smířlivého kursu

Sám Truman přitom dobře věděl o morální problematičnosti tohoto činu: „Jsem tu, abych dělal rozhodnutí, a ať se ukážou jako správná nebo špatná, udělám je.“ Odhodlání zlomit Japonsko za jakoukoliv cenu přitom předznamenalo jeho další politický kurs, výrazně tvrdší a nesmlouvavější, než razil Roosevelt.

Mezinárodní situace se pak v průběhu roku 1945 začala opět povážlivě zhoršovat, což jen dokázala prosincová konference v Moskvě. Sny o přátelském a mírovém soužití USA se SSSR se ukázaly jako nesmyslné.

Když ministr zahraničních věcí James Byrnes předložit prezidentovi další balík rádoby kompromisních návrhů, které porušovaly staré dohody, Truman se jimi odmítl zabývat „V Postupimi jsme byli postaveni před hotovou věc a pod tíhou okolností donuceni souhlasit jak s ruskou okupací Východního Pruska, tak s polskou okupací části Německa na východ od řeky Odry. (...) Vůbec nepochybuji o tom, že Sověti zamýšlejí vpadnout do Turecka a zmocnit se průlivu z Černého do Středozemního moře. Dokud Rusko nenarazí na železnou pěst, bude nazrávat nová válka. Nebudeme už uzavírat žádné kompromisy. (...) Přestal jsem se mazlit se Sověty,“ okomentoval situaci. Studená válka začala. 

Současné plány počítají s vypuštěním více než 1,7 milionu družic na nízkou oběžnou dráhu Země. Podle nové studie Evropské jižní observatoře (ESO) by takový scénář měl pro astronomii „devastující důsledky“. Autoři dospěli k závěru, že pro zachování kvalitních astronomických pozorování by kolem Země nemělo obíhat více než 100 000 slabě svítících družic, které nejsou viditelné pouhým okem.

Studie jako první komplexně vyhodnotila nejen stopy, které družice zanechávají na astronomických snímcích, ale také jejich vliv na celkové zesvětlování noční oblohy.

Od roku 2019 vzrostl počet družic na oběžné dráze z několika tisíc na více než 14 000, převážně díky síti Starlink společnosti SpaceX. Další plány jsou ale mnohem ambicióznější. SpaceX například navrhuje vypustit až milion nových družic určených pro vesmírná datová centra. Další stovky tisíc satelitů plánují společnosti E-Space nebo čínské projekty CTC-1 a CTC-2.

Podle hlavního autora studie Oliviera Hainauta už současný vývoj překračuje hranici, kterou je astronomie schopna snést. Zatímco SpaceX v posledních letech přijala opatření ke snížení jasu svých družic, rozsah nových plánovaných konstelací představuje zcela novou úroveň problému.

Největší hrozbu představují „zrcadlové“ družice

Obzvlášť kontroverzní je projekt americké společnosti Reflect Orbital. Ta chce do roku 2035 vypustit až 50 000 družic, které budou pomocí velkých zrcadel odrážet sluneční světlo na vybraná místa Země a poskytovat noční osvětlení.

Podle simulací ESO by šlo o nejjasnější umělé objekty, jaké kdy kolem Země obíhaly. Z pohledu člověka stojícího přímo v osvětleném pásu by družice zářila až čtyřikrát jasněji než úplněk. I mimo odražený paprsek by byla přibližně stejně jasná jako planeta Venuše. Ve světelně znečištěných městech by se stovky těchto družic staly prakticky jedinými výrazně viditelnými objekty na obloze.

Hainaut vytvořil počítačové simulace zahrnující pohyb i jas současných i plánovaných družic. Ukázalo se, že při realizaci megakonstelace SpaceX by se na každém snímku pořízeném dalekohledem Very Large Telescope (VLT) v Chile objevovaly desítky světelných stop, které by mohly znehodnotit až 28 % zorného pole.

Ještě vážnější situace by nastala u širokoúhlých observatoří, například Vera C. Rubin Observatory, kde by byly během několika hodin každé noci nepoužitelné velké části pořízených snímků. V případě plného rozvinutí projektu Reflect Orbital by podle autorů studie prakticky každý snímek pořízený v době, kdy družice osvětluje Slunce, ztratil vědeckou hodnotu.

Světelné znečištění roste i bez viditelných družic

Problém nepředstavují jen jasné stopy na fotografiích. I družice, které nejsou pouhým okem viditelné, vytvářejí difuzní světelný závoj, zatímco světlo jasnějších satelitů se rozptyluje v atmosféře a zvyšuje celkový jas noční oblohy.

Právě tento efekt studie zohlednila vůbec poprvé. V případě celé konstelace Reflect Orbital by podle výpočtů mohla být noční obloha třikrát až čtyřikrát jasnější než dnes. Takové zesvětlení by výrazně omezilo možnost pozorovat velmi slabé objekty, například vzdálené galaxie, planety podobné Zemi u jiných hvězd nebo potenciálně nebezpečné asteroidy.

Podle autorů lze nejhorším dopadům předejít pouze omezením počtu družic. Za přijatelný považují přibližně 100 000 satelitů, které budou natolik slabé, že nebudou viditelné pouhým okem z míst s tmavou oblohou. Pokud by byly jasnější, musel by být jejich počet ještě výrazně nižší.

Na základě studie zaslala ESO společně s Mezinárodní astronomickou unií a britskou Královskou astronomickou společností své připomínky americké Federální komisi pro komunikace (FCC), která nyní posuzuje žádosti společností SpaceX a Reflect Orbital o povolení nových megakonstelací.

Podle Hainauta představuje nízká oběžná dráha Země cenný společný prostor, který umožňuje nejen globální komunikaci, ale i astronomický výzkum. Bez účinné regulace by však mohlo dojít k nenávratnému poškození noční oblohy, kterou lidstvo využívá k pozorování vesmíru po tisíce let.

Jakkoliv jsou podpůrné látky spojovány především s posledními stoletími, nebyly pro sportovce ničím neznámým už ve starověku. Z dnešního pohledu by se však většinou nejednalo o závadná povzbuzovadla.

Odvěké posilování výkonnosti

Ve starověkém Řecku existovali odborníci, kteří sportovcům připravovali pokrmy z různých druhů mas, jež měly mít pozitivní vliv na výkonnost. Sofista Flavius Filostratos (2.–3. století) zase uvádí, že během olympijských her se pro účastníky pekl chléb s analgetickými vlastnostmi proti bolesti – jednou z přísad byl mák. Můžeme tak již v této době hovořit o existenci předchůdců nutričních specialistů a fyzioterapeutů.

Mezi problematičtější látky užívané starověkými sportovci patřil alkohol a různé bylinné odvary nebo halucinogenní houby. Alkohol mohl sloužit jako analgetikum a pomáhal závodníkům se při námaze znovu postavit na nohy, houby byly vyhledávány pro své povzbuzující účinky. Testování na alkohol při starověkých olympijských hrách můžeme označit za jakousi první antidopingovou zkoušku, kdy závodníci museli dýchnout na kontrolora, a když se prokázalo, že užili alkohol, nemohli soutěžit. Nicméně i tak se účastníci během her k této omamné látce uchylovali, její benefity jim stály za risk.

Kromě omezení alkoholu se ale při sportovních kláních zákazy určitých látek zaváděly jen málokdy. Dopingy praktikované v antice přetrvaly dlouho, největší popularitu si z nich do moderní doby díky odbourávání bolesti udržel právě alkohol. Obyvatelé Jižní Ameriky pro zlepšení výkonnosti zase žvýkali listy koky (též kokainovník pravý).

Podle zpráv Španělů, kteří během zámořských objevů dobyli oblast Peru, nebyla konzumace této rostliny, z níž se dnes vyrábí kokain, masově rozšířená. Droga byla podávána zejména těžce pracujícím nebo vojákům. Pojmem kokada se označovala délka trasy, kterou zvládli uběhnout na jednu dávku koky. Lidé si tedy byli vědomi vlastností rostliny zlepšujících tělesnou výkonnost, ale nedocházelo k jejímu většímu zneužívání.

Výhra za cenu života

V 19. a na začátku 20. století byl jednou z nejužívanějších substancí na podporu výkonnosti strychnin, který se podával buď v injekcích, nebo ho bylo možné vypít, jak učinil s dávkou brandy maratonec Thomas Hicks na olympiádě v roce 1904. Tento ve větších dávkách prudký jed dokáže při správné aplikaci zlepšit nervové vzruchy a snížit pocit únavy. Sluší se dodat, že Thomas Hicks po absolvování závodu zkolaboval a jen díky zásahu lékařů nezemřel.

Mezi další látky, které se v této době hojně používaly, patřil heroin, kokain nebo kofein, což není tak překvapivé, když uvážíme, že se tyto drogy daly běžně koupit v lékárně. Přelom v dopingu znamenaly nové pokusy v nacistickém Německu, kde se kromě amfetaminů začaly ve větší míře šířit i anabolické steroidy. Přes zákaz užívání drog, který vydala v roce 1928 Mezinárodní asociace atletických federací, nedocházelo k větším kontrolám.

Po druhé světové válce, s níž přišel obrovský rozmach v braní psychotropních látek, jako je pervitin, si sportovci stále dopřávali různé „koktejly“ na povzbuzení. K úmrtí vlivem užívání dopingu poprvé v moderní historii údajně došlo u britského cyklisty Arthura Lintona, který zemřel během závodu Paříž–Bordeaux v roce 1896 poté, co mu jeho trenér podal dávku trimethylu. Někteří badatelé se ale přiklánějí k oficiální verzi, že podlehl břišnímu tyfu. 

První potvrzené úmrtí v důsledku požití dopingu nastalo v roce 1960 na olympiádě v Římě. Cyklista Knud Enemark Jensen spadl během závodu a při převozu do nemocnice zemřel. Při pitvě bylo zjištěno, že si vzal několik druhů amfetaminů, které nakonec způsobily kolaps.

Na konci šedesátých let a v průběhu sedmdesátých let začala raketově stoupat obliba anabolických steroidů a doping se stal velkým problémem. Po několika úmrtích už však Mezinárodní olympijský výbor a další organizace jako Mezinárodní federace fotbalových asociací a Mezinárodní cyklistická unie přešly od pouhých deklarací k činům a začaly provádět antidopingové testování. Sportovci si vlivem toho hledali jiné způsoby povzbuzení.

V závěru 20. století se začal čím dál víc prosazovat krevní doping, který se hůře odhaluje. Praktikuje se například spaním v kyslíkovém stanu, což vede ke zvýšení podílu červených krvinek v oběhu.

Státem řízený doping

Ve sportu hraje roli politika a vítězství se stává otázkou prestiže a národní hrdosti, čehož využívají zvláště autoritářské režimy. V minulosti i v nedávné době se objevily případy, kdy se stát silně angažoval ve zvyšování výkonů svých sportovců. V tomto ohledu dosáhl obludných rozměrů doping ve východním Německu. Propracovaný systém v NDR nezahrnoval jen dospělé sportovce, ale i děti. Valná většina soutěžících dostávala anabolické steroidy nebo jiné látky na podporu výkonnosti. Jak navíc dokládají dokumenty Stasi (Ministerstva státní bezpečnosti) a výpovědi trenérů či lékařů, závodníci o těchto praktikách často neměli ani tušení.

Bývalý dráhový cyklista Uwe Trömer například uvádí, že ve vysokohorském tréninkovém centru v Etiopii dostával pravidelně injekce a tablety, po nichž se cítil lépe. Když se lékařů ptal, o jaké látky jde, zpravidla mu odpovídali, že to jsou vitaminy nebo prostředky pro rehydrataci. Kromě značného množství medailí si Trömer ze své kariéry odnesl silně poškozené ledviny, a tak ztělesňuje obě strany podporovaného dopingu – úspěchy i podlomené zdraví.

Celkově existuje přes 200 uznaných obětí užívání dopingu z bývalé NDR, které jen stěží dosáhnou na nějakou formu odškodnění. Většina těchto zločinů je už totiž promlčená. Z nedávné doby je nejvíce známý případ Ruska, které nechávalo manipulovat se vzorky na testování a organizovalo užívání zakázaných látek pro celé týmy. Tato maškaráda praskla po olympijských hrách v Soči roku 2014. Ruští sportovci byli buď suspendováni, nebo jim bylo zakázáno užívat národní symboly.

Armagh je město v Severním Irsku a také hlavní město stejnojmenného hrabství. Kromě toho je také církevním hlavním městem celého Irska. Na západním okraji města se nachází komplex Navan, který býval významným pohanským ceremoniálním centrem a také jedním z keltských královských měst.

Nový výzkum ukázal, že lokalita Haughey's Fort, nacházející se jen kousek od komplexu Navan, byla velmi významným centrem již před více než 3 000 lety. Šlo o jedno z prvních sídel městského typu v rámci celé Evropy. Kolem roku 1200 před naším letopočtem byl Haughey's Fort centrálním sídlem rozsáhlé kulturní krajiny, ve které se prolínalo osídlení se řemeslnou výrobou i rituály.

Dávný komplex Haughey's Fort

James O’Driscoll z Univerzity Glasgow a Patrick Gleeson z Královské univerzity v Belfastu použili moderní metody dálkového průzkumu Země, geofyzikální měření, archeologické vykopávky i nové analýzy archivních materiálů. Výsledky výzkumu Haughey's Fort zveřejnil odborný časopis Antiquity.

Vědci v Haughey's Fort odhalili pozůstatky zřejmě více než 200 dřevěných obydlí, což svědčí o hustě osídlené a promyšleně uspořádané komunitě, která svým rozsahem výrazně převyšovala běžná opevněná sídliště své doby. Vedle obytných domů se zde nacházely také velké kruhové stavby. Některé měly průměr až 30 metrů a podle archeologů pravděpodobně sloužily jako veřejné prostory. To posiluje představu, že šlo o rané centrum městského typu.

Haughey's Fort byl součástí mnohem rozsáhlejšího komplexu. Patřila k němu lokalita King's Stables, uměle vytvořená vodní nádrž využívaná k rituálním obětinám. Haughey's Fort a King's Stables spojovala ceremoniální cesta lemovaná palisádou, která měla praktický i symbolický význam. V Haughey's Fort byla soustředěná řemeslná výroba, hostiny i běžné osídlení, zatímco rituální ukládání obětin a další náboženské praktiky probíhaly především v King's Stables.

Celý komplex obklopují zbytky valů označované Creeveroe Earthworks. Ohrazují prostor o rozloze přibližně 109 hektarů, tedy asi 155 fotbalových hřišť. Díky tomu jde o jednu z největších známých archeologických památek Britských ostrovů.

Původní brněnský hrad na Petrově ve 13. století již dosloužil, a tak se český král rozhodl vystavět u Brna nové správní sídlo, které mohlo sloužit také jako strategická základna pro vojenské výpravy. S pomocí pohraničních hradů se odtud dala řídit obrana země. Václav I. (vládl 1230–1253) nebo Přemysl Otakar II. (vládl 1253–1278) proto započal stavbu nového opevněného hradu, který měl současně plnit i funkci sídla Moravského markrabství. 

Vojenský a strategický účel hradu byl prověřen záhy při střetu s římským králem Rudolfem Habsburským. Ten skončil známou bitvou na Moravském poli, v níž 26. srpna 1278 Přemysl II. padl a Brno otevřelo své brány Rudolfovi. 

Purkrabí byl jen úředník

Brněnský hrad dostal v roce 1300 své jméno po kopci (Spilberk), na němž stojí, tedy ostroh nebo také „tenký zahrocený kolík“, utvářený do úzkého hřebene. Chránily ho kamenné zdi z lomového kamene široké až 3,5 metru, které místy dosahovaly výšky 8 metrů. Uzavíraly dvůr ve tvaru lichoběžníku. Skalnatý vrcholek byl přerušen dvěma příčnými, dosud patrnými příkopy, mezi nimiž hrad stál.

Hospodářské prostory byly soustředěny v západní třetině, zatímco reprezentační a obytné ve východní třetině hradního komplexu. Existencí dvou vstupů se Špilberk řadí k několika průjezdným hradům v českých zemích (další jsou Pražský hrad, Zvíkov či Bezděz), dispozičně je však ojedinělý. V odborných diskuzích je připodobňován k nedostavěnému hradu na vrchu Osule u Vitějovic a ke Castelu Lagopesole, jednomu z největších hradů císaře Fridricha II.

Hrad sloužil panovníkovi a také zemské správě. Zasedal zde sněm a v jeho prostorách se konaly soudní hrdelní procesy. Obývala ho hradní posádka. Špilberk měl jako všechny panovnické hrady svého purkrabího, tedy úředníka, který měl na starosti správu hradu. Nebyl to původně vlivný úředník, měl pouze výkonnou pravomoc, tedy plnil rozhodnutí vyšších institucí. Staral se i o hradní statky, jako například brněnské mýto, sladový mlýn se zahradou v dnešní Mlýnské ulici v Brně, dvůr v místech nynější Dvorecké ulice, městečko Měnín, ves Rousínov s mýtem, ves Pravlov s mýtem, zajišťoval právo brát na otop a stavbu dřevo z veverských lesů a také desátky z vinic.

Centrum markraběcí Moravy

Hrad hostil třikrát ve svých komnatách mladičkého Václava II. (vládl 1283–1305), který i v pozdějším věku pobýval jak ve městě (v Alramově domě na dnešním Dominikánském náměstí), tak i na hradě. Například tam předával roku 1301 svého syna Václava III. uherskému poselstvu, když mu byl nabídnut uherský trůn. Václav III. (vládl 1305–1306) pak na Špilberku po smrti svého otce vyjednával mír s Rakušany 21. července 1305 a poté 5. října toho roku tam také slavil sňatek s Violou Těšínskou. O rok později v Brně připravoval rozsáhlá vojenská a politická opatření, aby si upevnil polskou korunu.

zdroj: Muzeum města Brna

V letech 1337–1340 na hradě sídlila Blanka z Valois, manželka markraběte Karla (pozdějšího Karla IV.), kterou z Prahy vypudila Beatrix Bourbonská, druhá manželka Jana Lucemburského (vládl 1310–1346), protože Blanka byla oblíbenější než ona.

V letech 1379–1411 byl hrad rezidencí moravských markrabat z rodu Lucemburků – Jana Jindřicha (vládl 1349–1375) a Jošta (vládl 1375–1411). V této době vyrostly mnohé budovy podél zdí a samotný hrad byl opravován a udržován v dobrém stavu. Na úpatích kopce se rozprostíraly vinice a služebnictvo žilo v domech ve městě a předměstích.

Brno husitské a poděbradské

Za husitské revoluce obsadil Špilberk král Zikmund (vládl 1420–1437) a na podzim 1421 tu věznil husitské poselstvo vedené Vilémem Kostkou z Postupic. Roku 1422 předal Zikmund správu Moravy Albrechtovi, vévodovi rakouskému, který na hrad dosadil rakouskou posádku. Ta měla zabránit dobytí Brna husity, ale také ovládnutí města zevnitř, protože husité v něm měli řadu příznivců.

V roce 1440, po Albrechtově smrti, svěřili stavové Špilberk brněnské městské radě, z čehož se v 15. a 16. století vyvinul zvyk, že po panovníkově smrti měl zemský hejtman na starost špilberský hrad a všechny ostatní zemské hrady tak dlouho, dokud nový panovník nepřijal hold moravského sněmu a nepotvrdil privilegia markrabství. Král Jiří z Poděbrad (vládl 1458–1471) vykoupil v roce 1458 Špilberk ze zástavy a na hradě se usadil jeho syn Viktorín z Poděbrad.

V době česko-uherské války Jiřího z Poděbrad proti panské jednotě a křižákům v květnu 1467 vypukl boj mezi brněnskými měšťany a špilberskou posádkou krále Jiřího z Poděbrad pod vedením hejtmana Leopolda Krajíře z Krajku.

Na Svinském trhu (dnešní Šilingrovo náměstí) postavili Brňané baštu, ze které hrad ostřelovali. Na pomoc hradní posádce však přišli bojovníci Viktorína z Poděbrad. Ti baštu obsadili a spálili. O dva roky později se Matyáši Korvínovi, podporovanému městem, podařilo až po několikaměsíčním obléhání přinutit posádku na Špilberku ke kapitulaci a předem vyjednanému odchodu se zbraní v ruce, čímž získal jak Brno, tak i vládu na Moravě.

Od úpadku k barokní pevnosti

Krátce nato se hrad dostal opět do zástavy. Vladislav Jagellonský dlužil moravskému zemskému hejtmanovi Janu Meziříčskému z Lomnice 10 000 dukátů a zastavil mu 27. května 1498 v této částce Špilberk. Jan z Lomnice zemřel roku 1515 a po něm drželi Špilberk jeho synové Jindřich, Václav a Vladislav. Ti se ale o hrad moc nestarali, a tak postupně začal chátrat.

Tento úpadek pokračoval až do druhé poloviny 16. století, poté byl hrad mohutně přestavován a sehrál významnou roli roku 1645 při obraně proti Švédům. Ale to už z něj byla právě barokní pevnost podobná té, jak Špilberk známe dnes. Střídání velitelů, úpravy pevnostních prvků a nakonec celková změna funkce hradu na nejobávanější žalář v Evropě (1783) zapříčinila, že z původní gotické podoby zbylo do dnešních dnů pramálo.

Slunce se k nám nachází natolik blízko, že jej dovedeme prostorově rozlišit a studovat detaily na jeho povrchu a v atmosféře. Dnešní přístroje dokážou zobrazit podrobnosti, jejichž lineár­ní rozměr na povrchu naší hvězdy se udává v desítkách kilometrů – takže při jejím průměru 1,5 milionu kilometrů jde skutečně o miniaturní hodnotu.

Ostatní stálice jsou příliš vzdálené a na obloze se jeví jako pouhé body. I velké hvězdy mají na nebi menší úhlový průměr než tisícinu úhlové vteřiny, což je hluboko pod rozlišovací schopností i toho nejvýkonnějšího dalekohledu.

Přesto existují výjimky, kdy zdánlivé rozměry kotoučků dosahují několika setin úhlové vteřiny. „Disky“ takových obřích hvězd lze potom zobrazit díky interferometrii neboli spojování světla z více dalekohledů, například pomocí Very Large Telescope Interferometer.

Nejznámější příklad nabízí Betelge­uze, druhá nejjasnější stálice souhvězdí Orionu, u níž se dokonce podařilo zachytit nerovnoměrnosti na povrchu, odpovídající zřejmě obřím konvektivním buňkám. Podobně byl zobrazen Antares ze Štíra nebo Pí¹ Gruis z Jeřába na jižní polokouli.

A pokud přímé rozlišení nestačí, využívají astronomové metody nepřímé – zejména asteroseismologii, která odhaluje strukturu nitra i povrchu stálice, případně Dopplerovo zobrazení, kdy lze na základě posunů spektrálních čar mapovat například hvězdné skvrny.

„Jejich domy byly pod zemí. Na povrch ústily jako studna, ale dole se rozpínaly do šířky. Pro stáda zvířat vykopali vchody, ale lidé do nich sestupovali po žebřících. V domech měli kozy, ovce, skot, drůbež a jejich mláďata,“ píše někdy kolem roku 370 př. n. l. ve své knize Anabasis starořecký voják a spisovatel Xenofón (asi 430–355 nebo 354 př. n. l.) o obyvatelích města Elengubu v Kappadokii.

Jde o jedno z nejstarších svědectví o podzemních městech budovaných po celá tisíciletí na Anatolské plošině. Dnes bývá podzemní město Elengubu označováno jako Derinkuyu podle nedalekého stejnojmenného města v turecké provincii Nevşehir.

Mizející slepice

Nechce se věřit, že tyto rozlehlé prostory využívali lidé ještě před sto lety, ale následně upadly do zapomnění a znovu byly objeveny čirou náhodou v roce 1963. Jeden z místních obyvatel tehdy přestavoval dům a najednou se mu začaly ztrácet slepice. Zjistil, že slípky mizí v úzké puklině, která se při stavebních pracích otevřela ve skalní stěně. Když několikrát kopl motykou do měkké horniny, otevřel se před ním temný prostor, o jehož existenci neměl do té doby nejmenší tušení. Tak byl objeven jeden z více než šesti stovek vchodů, jež vedly z místních domů do podzemních prostor města Derinkuyu.

Osmnáct podlaží chodeb a dalších prostor vyražených v měkkém tufu s celkovou délkou několik stovek kilometrů se na ploše 445 kilometrů čtverečních noří do hloubky 85 metrů pod okolní terén. Odhaduje se, že v podzemí mohlo najít na celý měsíc bezpečný úkryt kolem 20 000 lidí.

Povědomí o Derinkuyu se vytratilo v roce 1923 s kappadockými Řeky, které odsud vyhnaly následky řecko-turecké války. Konflikt vypukl v roce 1919 poté, co se Řecko pokusilo zabrat území Turecka poraženého v první světové válce. Řecká armáda zahájila ofenzivu vyloděním ve Smyrně (dnešním Izmíru) a odtud pokračovala v tažení na východ. Zpočátku byla úspěšná. Obsadila západ a severozápad Anatolie. Její postup zastavili Turci až v roce 1921 na řece Sakarya.

O rok později se řecká fronta zhroutila pod mohutnou tureckou protiofenzivou. Řekům nezbylo než ustupovat, a nakonec byli nuceni vyklidit i Smyrnu. Obě strany se následně dohodly na výměně menšin, aby předešly budoucím národnostním třenicím a konfliktům. Dohoda se týkala i kappadockých Řeků, kteří v obavách z tureckých represálií masově opouštěli domovy a prchali do Řecka. Zanechali za sebou domy se skrytými vchody do podzemních měst.

Noví turečtí obyvatelé o rozlehlých podzemních úkrytech dlouho nic nevěděli a podobně jako v Derinkuyu na ně často narazili jen náhodou. Dnes je známo na dvě stě menších podzemních měst, z nichž některá byla spojena tunely a tvořila větší komplexy.

Archeologický výzkum Derinkuyu zahájený hned v roce 1963 odhalil neuvěřitelnou spleť chodeb a komor, které mohly sloužit jako obydlí, zásobárny potravin, sklady píce pro zvířata i chlévy. Byly tu vinné sklepy, ale také škola a kostel. Našlo se tu místo pro dočasné uložení zesnulých, a dokonce i obchody. Derinkuyu začalo velmi záhy lákat turisty a v roce 1985 je UNESCO vyhlásilo za součást Světového dědictví.

Kdo vyhloubil chodby?

Kdo a kdy začal Derinkuyu budovat, halí tajemství. Xenofónův popis dokládá, že podzemní prostory jsou staré nejméně 2 400 let. Vědci jsou ale přesvědčeni, že historie tohoto úžasného díla sahá mnohem dále do minulosti. V Kappadokii žili prokazatelně už pravěcí lovci a sběrači. Ti však využívali jako úkrytů jen přírodní jeskyně a krajem pouze procházeli. Stabilně se zde usídlili až pravěcí zemědělci.

Zda právě oni začali v podzemí tesat rozlehlejší prostory, není zatím známo. Měkká tufová hornina se ale k hloubení chodeb a komor doslova nabízí. V době bronzové kontrolovali obyvatelé Kappadokie obchodní cesty mezi Anatolií a Mezopotámií. Že to neměli jednoduché, dokládají opevněná města, jež tehdy v celém regionu budovali vládnoucí Chattijci. Ve 2. tisíciletí př. n. l. jejich vliv zeslábl a z Kappadokie je vytlačili Chetité. A právě oni bývají často prohlašováni za zakladatele Derinkuyu.

Na podporu této teorie jsou uváděny nálezy chetitských nástrojů v podzemí. Nelze však vyloučit, že se tyto předměty dostaly do vyhloubených prostor později. Většina badatelů přesto připisuje Chetitům zbudování několika horních pater.

Kolem roku 1200 př. n. l. zaútočili na Chetity Frygové, jež někteří historici řadí k takzvaným mořským národům. Jejich ofenziva významně přispěla ke zhroucení mocné chetitské říše. V Malé Asii ovládli Frygové rozsáhlá území a do sféry jejich vlivu se dostala i Kappadokie. V Derynkuyu měli vyhloubit většinu podzemního města. 

Historik Andrea De Giorgi je přesvědčen, že to plně odpovídalo frygickému naturelu: „Frygové vytvořili jednu z nejvýznamnějších raných anatolských říší. Měli v oblibě monumentální skalní útvary a vytvářeli na nich pozoruhodné skalní fasády. Koncem prvního tisíciletí před naším letopočtem obsadili celou západní Anatolii. Svou říši dále rozšiřovali, a nakonec ovládli i střední Anatolii včetně oblasti Derinkuyu.“

Rušné časy v Kappadokii

Podle De Giorgiho vzniklo rozsáhlé podzemní město jako dočasné útočiště před nájezdníky. Kappadokie byla v těch časech velmi rušným místem. Nacházela se v průsečíku obchodních cest spojujících Mezopotámii, Egypt a Sýrii a přitahovala zájem mnoha mocných vladařů. V roce 547 př. n. l. rozšířil perský král Kýros II. Veliký ( 559–530 př. n. l.) hranice své říše až do Anatolie. Kappadokii to zpočátku přineslo ekonomické oživení, protože se jí otevřelo obchodní spojení daleko na východ. Vysoké daně a odvody mladých mužů do perské armády ale nakonec měly za následek úpadek celé oblasti.

Peršané si udrželi Anatolii pod kontrolou až do roku 334 př. n. l., kdy ji obsadila vojska vedená Alexandrem Makedonským ( 336–323 př. n. l.). Následné helénistické období přineslo nekonečnou sérii konfliktů mezi vládnoucími dynastiemi, což vyústilo v anexi Malé Asie Římem.

V 1. století n. l. se celým regionem rychle šířilo křesťanství. Mnohé z raných křesťanských komunit budovaly v Kappadokii podzemní města s kostely, aby unikly pronásledování. Po pádu Říma se Kappadokie dostala pod vliv Byzantské říše. Křesťanství se sice stalo oficiálním náboženstvím, ale ani to nepřineslo lidem trvalý klid, protože z východu se sem začali tlačit muslimové.

„Střídání říší a dopady tohoto neklidu na oblast Anatolie vysvětlují, proč se tu lidé uchylovali do podzemních úkrytů, jako je Derinkuyu,“ konstatuje De Giorgi. „Naplno bylo toto útočiště využíváno v době islámských nájezdů na křesťanskou Byzantskou říši v 7. století, kdy v podzemí žilo téměř 20 000 obyvatel.“ 

Ani později neležely podzemní úkryty ladem. V 11. století v nich hledali spásu lidé čelící vpádu Seldžuků. Ve 14. století zase nabízely útočiště před mongolskou invazí armád vedených Tamerlánem ( 1369–1405).

Skryté očím nepřátel

V Derinkuyu bylo vše podřízeno obraně. Mnohé z chodeb jsou úzké a nízké. Nedovolují lidem vzpřímenou chůzi a nutí je jít v zástupu za sebou. Obyvatelé mohli snadno chodby rozšířit, ale ve stísněných prostorách snáze vzdorovali útočníkům. Průchod mezi podlažími bylo možné z vnitřní strany zablokovat půltunovými okrouhlými balvany. Ty byly navíc provrtány kruhovými otvory, jimiž mohli obránci prostrčit kopí a probodnout útočníka, který se k zábraně neopatrně přiblížil

 Každé z osmnácti pater sloužilo jinému účelu. Stáje pro hospodářská zvířata se nacházely v nejvyšších podlažích nejblíže k povrchu. Zápach ze zvířecích výkalů díky tomu nepronikl do hlubších částí města a v chladných měsících sloužily stáje vyhřívané tělesným teplem zvířat jako izolační vrstva chránící spodní patra před promrzáním. Ustájení zvířat nejblíže povrchu si vynutil i fakt, že jejich nahánění do nižších podlaží úzkými chodbami a přes schodiště představovalo velký problém.

V nižších patrech byla do skály vyhloubena obydlí a shromažďovací prostory. Ve druhém podzemním patře Derinkuyu se nacházela i tradiční byzantská škola pro kněze, kteří měli za úkol šířit křesťanství. Podzemní prostory města byly vybaveny pro všechny nezbytné aktivity. Dalo se tu třeba mlít obilí na mouku. O výrobě vína zase svědčí nejen sklepy, ale také lisovací kádě a amfory. V ještě nižších patrech se nacházely sklady všeho potřebného pro život v podzemní izolaci.

Závan čerstvého vzduchu

K mistrovským stavitelským dílům se řadí ventilační systém, který zajišťoval městu čerstvý vzduch, a chráněná studna, jež zásobovala obyvatele čistou vodou. Větrací šachta a studna byly zřejmě zbudovány hned při zakládání Derinkuyu. Ve městě ale nakonec fungovalo více než 50 velkých větracích šachet a 15 000 průduchů o průměru kolem 10 centimetrů. Město tak mělo zajištěn přísun čerstvého vzduchu do komor i chodeb a velký počet šachet a průduchů nedovolil nepřátelům, aby obyvatele od zásobování vzduchem odřízli. Studna sahala do hloubky více než 55 metrů a obyvatelé ji mohli v nižších patrech města uzavřít. Životně důležitý zdroj vody tak byl v krizových časech zabezpečen proti otrávení. 

I když se o Derinkuyu hovoří jako o podzemním městě, nebylo nikdy určeno k trvalému obývání. Stálé klima se suchým vzduchem ale vytvářelo velmi dobré podmínky pro uchovávání dostatečného množství potravin pro lidi a krmiva pro zvířata. V případě nutnosti mohly tisíce osob strávit v podzemním labyrintu bez vážnější újmy dlouhé měsíce. Život tu byl ale krušný. Jako jediný zdroj světla sloužily pochodně, o čemž velmi výmluvně vypovídají stěny a stropy pokryté nánosy sazí. Tělesnou potřebu vykonávali obyvatelé do uzavíratelných hliněných nádob.

Další úkryt pod zemí

Derinkuyu patří rozlohou k největším podzemním městům Kappadokie, ale zdaleka není jediné. Více než čtyřicet podzemních úkrytů má tři a více podlaží. Všechny jsou vybaveny nouzovými východy pro případ, že by obráncům nezbývalo než skrýš urychleně opustit. Některé jsou spojeny s Derinkuyu tunely dlouhými až 9 kilometrů. Podzemní město Kaymakli patří k těm větším. Tvoří ho celkem osm pater.

Jako úkryt před nájezdníky bylo v největší permanenci v byzantském období. Jeho časté využívání i v pozdějších dobách je zřejmé z toho, že bylo neustále rozšiřováno a vylepšováno. Skrytý vchod do tohoto podzemního města měl prý každý dům v oblasti. S podzemím v Derinkuyu spojoval Kaymakli tunel, kterým mohli projít tři lidé vedle sebe. Dnes není přístupný veřejnosti, protože se v některých místech strop chodby zbortil.

Pouhých 10 kilometrů východně od Kaymakli se nachází další jeskynní město v Maziköy. Také to mohlo být propojeno s Derinkuyu podzemním koridorem. K velmi důležitým podzemním městům se řadí Tatlarin objevený teprve v roce 1975. Do té doby byl přístup do něj uzavřen a skryt zřícenými skalami v místě hlavního vstupu.

Město sloužilo zřejmě jako náboženské centrum, protože se v něm vyskytuje nebývale vysoký počet kostelů. Zároveň však nacházelo i vojenské využití, což historici a archeologové usuzují z nezvykle rozlehlých ubytovacích prostor. O tom, jak se měnil účel různých částí podzemního města Tatlarin, svědčí nález tří koster z římských dob v komoře, která v pozdějším byzantském období prošla přestavbou na kuchyni s úložnými prostorami pro potraviny.

Jeskynní města vytesaná do skal nebo města vyhloubená v zemi nalezneme po celém světě. Poměrně hojná jsou ve Středomoří, například v Itálii, Tunisku nebo Španělsku. Na mnoha místech se v nich stále bydlí. V Číně tak žije kolem 20 milionů lidí zejména na sprašové plošině podél Žluté řeky v severozápadní části země. Málokde však mají podzemní příbytky tak dlouhou a pestrou minulost jako v Kappadokii. 

Na Zemi by mohlo žít až 20 milionů druhů hmyzu, což je více než trojnásobek dosud nejčastěji uváděného odhadu šesti milionů druhů. Vyplývá to z nové studie zveřejněné v odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS). Pokud se tento odhad potvrdí, znamenalo by to, že věda dosud popsala jen zlomek skutečné hmyzí rozmanitosti – přibližně 1,5 milionu druhů.

Nová práce naznačuje, že jsme dosud výrazně podceňovali skutečnou rozmanitost hmyzu na Zemi. Podle odborníků jde o významný posun, který může ovlivnit budoucí výzkum i ochranu přírody.

Jak spočítat neznámé druhy?

Odhadnout počet dosud neobjevených druhů je mimořádně obtížné. Vědci proto zvolili neobvyklou kombinaci metod, která spojila dlouhodobý sběr hmyzu, genetické analýzy, matematické modelování, epidemiologii i poznatky o rozšíření stromů na Zemi.

Výzkum vycházel především z několika desetiletí pozorování v mlžných lesích Kostariky. Tam odborníci využívali takzvané Malaiseho pasti – konstrukce připomínající stan, které zachytávají létající hmyz a navádějí jej do sběrné nádoby.

Součástí výzkumu bylo také dlouhodobé sledování housenek, z nichž se po čase líhly parazitické vosičky. Právě tato skupina hmyzu sehrála v nové studii klíčovou roli. Samičky parazitických vosiček kladou vajíčka do těl jiných živočichů, kde se jejich larvy vyvíjejí na úkor hostitele, kterého nakonec usmrtí.

Vědci během tří dlouhodobých výzkumů zaznamenali celkem 1 414 druhů těchto vosiček. Překvapilo je však, že jednotlivé výzkumy odhalily převážně odlišné druhy a téměř třetina všech zaznamenaných vosiček byla pozorována pouze jednou. Podle autorů studie je to silná indicie, že skutečná druhová rozmanitost je mnohem vyšší a mnoho druhů dosud uniká pozornosti.

Po vzoru epidemiologů

Aby vědci odhadli počet dosud neobjevených druhů, využili metodu běžně používanou při sledování šíření infekčních nemocí.

Epidemiologové často porovnávají několik různých zdrojů dat – například nemocniční záznamy, hlášení lékařů nebo dotazníková šetření – a podle míry jejich překryvu odhadují skutečný počet nakažených lidí. Stejný matematický princip výzkumníci použili i u parazitických vosiček.

Výsledkem bylo zjištění, že v jediném kostarickém národním parku by místo dosud zaznamenaných zhruba 1 400 druhů mohlo ve skutečnosti žít přibližně 3 400 druhů těchto vos.

Dalším krokem byla analýza více než 1,6 milionu exemplářů hmyzu zachycených v Malaiseho pastech. Pomocí metody známé jako DNA barcoding, která umožňuje rozlišovat druhy podle krátkých úseků genetické informace, identifikovali vědci téměř 54 000 různých druhů hmyzu. Pokud na všechny skupiny aplikovali stejný poměr objevených a dosud skrytých druhů jako u parazitických vosiček, vyšel jim odhad přibližně 333 000 druhů hmyzu v jediném kostarickém národním parku.

Stromy jako měřítko života

Převést údaje z jednoho tropického lesa na celou planetu však nebylo jednoduché. Výzkumníci proto využili dobře známý ekologický jev označovaný jako latitudinální gradient biodiverzity.

Ten popisuje skutečnost, že počet druhů rostlin i živočichů je nejvyšší v tropech a směrem k pólům postupně klesá. Jako referenční skupinu si vědci zvolili stromy, jejichž světové rozšíření je mnohem lépe prozkoumané než u hmyzu. Porovnáním počtu druhů stromů v kostarickém lese s odhadovaným počtem stromových druhů na celé Zemi vytvořili matematický přepočet, který umožnil rozšířit výsledky na globální úroveň.

Výsledkem těchto výpočtů je nový odhad přibližně 20 milionů druhů hmyzu na Zemi. To znamená, že současná věda zná jen asi osm procent jejich skutečné rozmanitosti.

Každý z dosud neobjevených druhů přitom může představovat jedinečný způsob života, neznámé ekologické vazby nebo pozoruhodné evoluční přizpůsobení, o nichž zatím nemáme žádné informace.

Nový pohled na ochranu biodiverzity

Autoři studie upozorňují, že při tak obrovském množství neznámých druhů už nebude možné spoléhat pouze na tradiční taxonomické metody založené na ručním popisu jednotlivých organismů. Taxonomů je jednoduše příliš málo na to, aby během několika lidských generací dokázali veškerou tuto rozmanitost zmapovat.

Nový odhad zároveň ukazuje, jak málo toho o životě na Zemi stále víme. V době rychlého úbytku biodiverzity totiž hrozí, že mnoho druhů vyhyne ještě dříve, než je vědci vůbec objeví a popíšou. Zároveň poskytuje lepší představu o rozsahu této dosud nepoznané části života, kterou můžeme nenávratně ztratit.