Pobyty v kosmickém prostředí, a zejména ty dlouhodobé, mají na zdraví kosmonautů nepříznivý vliv. Absence tíhy ovlivňuje kardiovaskulární systém, svaly atrofují a imunitní systém slábne. Zdá se, že dlouhodobá mise může narušit i zrak, ačkoliv účinky se u jednotlivých astronautů liší a závisejí na délce pobytu. Většina změn je spíš dočasná, ale některé mohou přetrvat.

Část změn je dána fyzikálně. V mikrogravitaci se tělní tekutiny přesunují k hlavě, takže na oční bulvy působí zvýšený tlak a může dojít i k mechanické kompresi zadní části oka. Výsledkem bývá změna ostrosti vidění zejména na blízko, zdánlivé zakřivení zorného pole a výjimkou nejsou ani otoky sítnice.

Roli však může hrát i fakt, že astronauti na oběžné dráze čelí vyšším dávkám kosmického záření: Důležitý faktor zřejmě představují zejména těžké ionty, jež možná způsobují drobná poškození tkáně oční čočky.

Některé studie naznačují možnou souvislost mezi dlouhodobým pobytem ve vesmíru a zvýšeným rizikem glaukomového poškození, dosavadní důkazy jsou však omezené. Jedná se každopádně o statistiku malých čísel, a výsledky tudíž nejsou dostatečně průkazné.

Z hlediska hospodářského rozvoje se Jemen dlouhodobě řadí až na poslední příčky globálního žebříčku. Více než polovina tamních obyvatel žije pod hranicí chudoby, a pětina dokonce trpí extrémní bídou. Oproti sousednímu Ománu se totiž země na jihozápadě Arabského poloostrova nemůže spoléhat na příjmy z cestovního ruchu: Turisté se jí kvůli vyhrocené bezpečnostní situaci vyhýbají a podle Světového indexu míru jde o druhý nejméně bezpečný stát planety, hned po Afghánistánu. Tristní hodnocení ovšem neplatí pro Sokotru a přilehlé menší ostrůvky, o nichž turistické průvodce mluví jako o nejneobvyklejším regionu na Zemi.

Galapágy Indického oceánu

V roce 2008 si Sokotra vysloužila zápis na seznam UNESCO a o dva roky později ji deník New York Times vyhlásil nejkrásnějším ostrovem světa. Unikátní složení fauny a flóry jí vyneslo přezdívku Galapágy Indického oceánu, přičemž 37 % místních rostlin, 90 % plazů a 95 % měkkýšů se jinde na planetě nevyskytuje. Zatímco ze savců tam přirozeně žije pouze několik druhů netopýrů, pokud jde o ptáky, hnízdí na ostrově kupříkladu stehlíkovec dlaskovitý (Rhynchostruthus socotranus), kterého si dokonce Jemen nedávno zvolil za národního opeřence.

Doslova ikonickým endemitem se nicméně stal ohrožený dračinec rumělkový z čeledi chřestovitých, s typickou rozložitou korunou podobající se deštníku. Jednoděložný strom získal svůj název díky červené pryskyřici, které se také říká dračí krev. Ostatně samotné pojmenování Sokotry pochází zřejmě z arabského „suq qotra“ s významem „trh s dračí krví“ – přestože jiná teorie hovoří o původu v sanskrtu a ve spojení „dvipa sukhadara“ neboli „požehnaný ostrov“.

Jazyk před zánikem

Jeden hlavní a pět menších ostrovů se od pevniny oddělilo asi před 27 miliony let, a jedná se tedy o pozůstatek prakontinentu Gondwana. Zhruba padesát tisíc obyvatel se dosud živí převážně zemědělstvím, přičemž zůstávají závislí na střídání ročních dob. Monzunové období od dubna do října přináší silné horké větry z afrického kontinentu, následované suchem. Tehdy se rybáři ze severního pobřeží stěhují dál do hor a dočasně se věnují sklizni datlí.

Ačkoliv oficiální jazyk představuje arabština, domorodci používají převážně vlastní řeč postrádající písemnou formu. Výuka ve školách a televizní i rádiové vysílání se však odehrávají výhradně arabsky, takže jazyku suqutri hrozí v blízké budoucnosti úplný zánik. 

Turismus v plenkách

Soběstačnost v zásobování hraje klíčovou roli, neboť spojení s 360 kilometrů vzdáleným Jemenem zajišťuje jediný přístav, fungující teprve od roku 1996. Právě tak se na ostrově nachází jen jedno letiště, otevřené o tři roky později, přičemž z něj existuje spojení výhradně do jemenského Mukallá.

Jeden z mála vývozních artiklů tak představují právě potraviny, konkrétně přepuštěné máslo a ryby, a dále například kadidlový olej. Turistický ruch, který by mohl rozvinout značný potenciál, zatím zůstává v plenkách: Na celém ostrově mimo jiné funguje všehovšudy pět hotelů, z toho čtyři v hlavním městě Hadibu. 

Katastrofální zemětřesení o magnitudě 9, které v březnu 2011 zasáhlo severovýchodní Japonsko, patří k nejlépe zdokumentovaným přírodním katastrofám v historii. Otřesy a následná vlna tsunami si vyžádaly téměř 20 tisíc obětí a způsobily rozsáhlé škody. Nová studie, zveřejněná ve vědeckém časopisu Science, ale ukazuje, že příběh této události zdaleka neskončil v okamžiku, kdy se země přestala třást.

Vědci nyní zjistili, že část energie zemětřesení procestovala nitrem planety až k zemskému jádru, odkud se odrazila zpět k povrchu. Návrat těchto vln následně vyvolal další skluz na rozhraních tektonických desek a trvale posunul celé Japonsko směrem na východ až o šest milimetrů.

Záhadný posun bez zjevné příčiny

Přibližně 16 minut po hlavním zemětřesení zaznamenala síť japonských GPS stanic zvláštní jev. Prakticky současně po celé zemi došlo k náhlému posunu směrem na východ. Neodpovídal však žádnému známému dotřesu ani jiné seismické události, která by byla registrována běžnými přístroji.

Právě tato anomálie začala po letech zaměstnávat geofyzičku Sunyoung Park z Chicagské univerzity. Zatímco stovky vědeckých studií se soustředily na samotné zemětřesení a jeho následky, tento drobný, ale konzistentní signál zůstával nevysvětlený. Proto se Parková společně s kolegy pustila do podrobné analýzy všech dostupných měření.

Cesta do středu Země a zpět

Výzkumníci postupně vyloučili běžná vysvětlení. Podmořský sesuv půdy by měl příliš lokální dopad a stejně tak neodpovídal pozorováním ani pomalý pohyb na některém z hlavních zlomů.

Nejlépe se s naměřenými daty shodoval mnohem neobvyklejší scénář. Obrovské množství energie uvolněné při zemětřesení vyslalo silné seismické vlny hluboko do nitra planety. Ty doputovaly až k vnějšímu zemskému jádru, které tvoří tekutá směs železa a niklu. Na rozhraní mezi pláštěm a kapalným jádrem se část energie odrazila a začala putovat zpět k zemskému povrchu.

Celá cesta tam i zpět měřila přibližně 5 800 kilometrů a trvala asi 15 minut. Po návratu do zemské kůry vlny znovu aktivovaly tektonické zlomy v okolí Japonska a vyvolaly další skluz tektonických desek.

Nejrozsáhlejší zaznamenaná seismická událost

Podle autorů studie šlo o mimořádně rozsáhlý jev. Dodatečný pohyb tektonických desek proběhl na území dlouhém zhruba 3 000 kilometrů, což z něj činí nejrozsáhlejší seismickou událost, jaká byla dosud zaznamenána. Přestože ji lidé prakticky nepocítili, uvolnila energii odpovídající přibližně zemětřesení o magnitudě 7,5.

Výjimečný byl také tím, že současně zasáhl hned několik významných hranic tektonických desek. Pohyb proběhl nejen na rozhraní Pacifické desky a menší Ochotské desky, ale také mezi Filipínskou a Euroasijskou deskou. Jde o první zdokumentovaný případ, kdy jediná seismická událost tohoto typu ovlivnila hned čtyři tektonické desky.

Proč si jevu nikdo nevšiml

Důvod, proč tento proces zůstal více než deset let skrytý, souvisí s tím, jak fungují běžné seismické přístroje. Ty jsou optimalizované především na zachycování krátkých vysokofrekvenčních otřesů typických pro klasická zemětřesení.

V případě katastrofy z roku 2011 navíc panoval v datech mimořádný „šum“. Po hlavním otřesu následovalo obrovské množství dotřesů, které jemnější signál prakticky překryly. Teprve kombinace údajů z GPS stanic a seismometrů rozmístěných po celém Japonsku umožnila výzkumníkům tento skrytý efekt spolehlivě oddělit od ostatních měření.

Vědci se domnívají, že hlavní zemětřesení nejprve výrazně oslabilo okolní zlomy. Když se pak přibližně o čtvrt hodiny později vrátila energie odražená od zemského jádra, stačil už relativně slabší impuls k tomu, aby oslabené hranice tektonických desek znovu sklouzly. V některých případech navíc aktivoval i zlomy nacházející se mnohem dále od epicentra.

Objev tak naznačuje, že účinky velkých zemětřesení nemusí končit okamžikem, kdy ustanou hlavní otřesy. Energie uvolněná při katastrofě může ještě o několik minut později vyvolat další pohyby tektonických desek prostřednictvím mechanismu, který dosud věda neznala.

Nový pohled na seismická rizika

Výsledky studie rozšiřují představy geologů o tom, jak se energie velkých zemětřesení šíří nitrem planety. Dosud bylo známo, že silné seismické vlny mohou oběhnout Zemi a odrážet se od zemského jádra. Poprvé se ale podařilo doložit, že návrat těchto vln může přímo vyvolat další pohyb tektonických desek na povrchu. Podle autorů jde o zcela nový typ seismického rizika, se kterým dosavadní modely nepočítaly. 

Vláda Karla IV. (♔1346–1378) přinesla českým zemím nevídaný rozkvět a král si jistě právem vysloužil neformální přezdívku „otec vlasti“. Dodnes nám epochu jeho vlády připomíná celá řada staveb a institucí, které tento výjimečný panovník nechal založit. Snad žádná turistická návštěva Prahy se neobejde bez procházky po kamenném mostě, který zde král roku 1357 založil, aby propojil Staré Město s Hradem. Na něm pak každého návštěvníka zaujme monumentální katedrála svatého Víta, jejíž stavbu zahájili Jan Lucemburský se synem Karlem již v roce 1344. Dne 8. března 1348 navíc král dekretem založil Nové Město pražské, další samostatnou sídelní jednotku obehnanou hradbami – dnes důležitou součást centra metropole.

Také jeho osobní hrad Karlštejn patří k nejznámějším památkám v České republice a statistiky jej dlouhodobě řadí mezi nejnavštěvovanější místa v zemi. Jím objednaná Svatováclavská koruna přestavuje zřejmě náš nejznámější klenot, a kdykoliv je vystavena pro veřejnost, stojí na ni návštěvníci hodinové fronty.

Jeden z nejzásadnějších Karlových počinů, který poznamenal velkou část naší historie a má přesah do dnešních dní, představovalo založení první univerzity ve střední Evropě – v současnosti největší a nejprestižnější vysoké školy v České republice. 

Pilíř královské moci

Středověká filozofie definovala na přelomu 11. a 12. tři pilíře křesťanské vlády jako papežství, císařství a univerzitu. Ideální panovník měl proto usilovat o to, aby jeho moc podepíraly právě tyto tři instituce. Samotná vysoká učení pak odvozovala svou legitimitu až od biblických časů, konkrétně od Šalamouna a jeho výroku „moudrost si vystavěla chrám“. Středověkým ztělesněním tohoto chrámu se měla stát právě univerzita.

Zprvu začala vysoká učení vznikat na evropském jihu, jako první tak byla založena roku 1088 univerzita v italské Boloni, pro většinu Evropy se však stala vzorem hlavně pařížská univerzita založená kolem roku 1150. Právě na ní vzniklo tradiční rozdělení na čtyři fakulty – artistickou (filozofickou), právnickou, teologickou a lékařskou. V průběhu 13. století získaly tyto vzdělávací instituce privilegia ustavující vysokou míru jejich autonomie a samosprávy.

U nás usiloval o založení univerzity v Praze již na konci 13. století král Václav II., narazil však na odpor šlechty, která se obávala, že se vzdělávací institucí vzroste moc církve v zemi. Protože se tedy v Českých zemích vysoké učení nenacházelo, museli domácí učenci studovat v zahraničí.

Pražští arcibiskupové Arnošt z Pardubic či Jan z Jenštejna tak například navštěvovali univerzity v Boloni a Padově. Karel sám prožil mládí na francouzském dvoře a podle kronikáře Beneše Krabice z Weitmille dokonce navštěvoval vysoké učení na Sorbonně – žádný jiný důkaz však pro Karlova studia neexistuje, a soudobí historici tak o nich vážně pochybují.

Buď jak buď, jisté je, že král z mládí pařížské akademické prostředí dobře znal, a to hlavně díky doktoru teologie Pierru de Rossieres – pozdějšímu papeži Klimentu VI., který jej s sebou bral na disputace a slavnosti.

Tři listiny

Právě na tohoto starého známého se mladý král obrátil krátce po svém nástupu na trůn s žádostí o privilegium založit v Praze vysoké učení. Při dosažení jeho cíle mu pak pomáhaly nejen jeho kontakty, ale také důležitá podpora pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Avignonský papež Kliment VI. vydal tedy 26. ledna 1347 listinu, která „z apoštolské pravomoci ustanovuje, aby ve městě Praze na věčné budoucí časy kvetlo obecné učení v kterémkoli povoleném oboru“ k prospěchu nejen města a království, ale i všeho křesťanstva.

Papež také zaručil všem studentům a učitelům, kteří přijdou do Prahy, stejná práva a výsady, jaké mají na ostatních evropských univerzitách, instituci samotné pak garantoval právo udílet magisterské a doktorské tituly.

Král Karel IV. pak veřejně ohlásil svůj záměr přivést do Prahy vysoké učení v březnu 1348 při zakládání Nového Města. Poučen ze zkušenosti svého děda Václava II. pro tuto myšlenku nejprve získal podporu v rámci stavovské obce a na českém zemském sněmu pak došlo ke schválení zakládací listiny. Dokument ze 7. dubna hovoří o nové univerzitě jakožto o ozdobě království určené především pro domácí obyvatelstvo, které dosud muselo za studii do zahraničí. Originál král opatřil zlatou bulou, kopii opatřenou voskovou pečetí pak předal kancléři nové instituce – arcibiskupu Arnoštu z Pardubic.

Třetí zakládací listinou se stal Eisenašský diplom z 14. ledna 1349, vydaný z v Německu z titulu říšského panovníka. V tomto dokumentu se Karel odvolává na dlouhou tradici římskoněmeckých císařů a jejich právo zakládat vzdělávací instituce. Také mimo jiné rozšiřuje seznam akademických práv a privilegií včetně osvobození od placení daní. Eisenašský diplom sehrál v pozdějších staletích významnou roli jako argument pro německý charakter univerzity.

Rozvoj prvních let

Zakladatel svěřil novou univerzitu pod ochranu zemského patrona svatého Václava (viz Do rukou světce). Instituce samotná pak byla od počátku úzce spjata s církví. Výuka probíhala již od roku 1347 (tedy ještě před vydáním Karlových listin) v pražských klášterech a kostelích, a to včetně samotného svatého Víta. Ze zvláštní daně vybírané mezi klérem pražské diecéze se zakoupily statky, které měly financovat platy vyučujících.

Ostatně první z profesorů byli téměř bez výjimky katoličtí kněží. Podle kronikáře Františka Pražského měla univerzita v prvních letech pět učitelů na teologii, dva na právo a medicínu – jmenovitě známe například Mikuláše z Loun z řádu augustiniánů-eremitů, který v augustiniánském sídle u svatého Tomáše na Malé Straně vyučoval teologii, nebo Baltasara de Marcellinus a mistra Waltera, králova osobního lékaře, kteří přednášeli lékařské vědy.

První významný zlom v dějinách univerzity přineslo založení koleje collegium Caroli – tedy Karolina v roce 1366. Té panovník věnoval dům po Židu Lazarovi na okraji Starého Města a zařídil také její finanční zajištění v podobě šesti vesnic, které hradily náklady na její provoz.

V Karolinu vyučovalo artistická umění 12 mistrů, studenti zde museli dodržovat kolejní řád, který předepisoval společný program výuky, bohoslužeb, ale například také času vyhrazeného na jídlo. Na současné místo se Karolinum přesunulo až v době Václava IV. ( 1378–1419), který koleji daroval palác Rotlevů. Na přelomu 14. a 15. století již univerzita patřila mezi nejvýznamnější vzdělávací instituce ve střední Evropě a měla sehrát klíčovou roli i v nadcházejících husitských válkách.

Indonéská média informovala o neobvyklém případu muže, kterého našli živého poté, co téměř tři roky přežíval v horských lesích na svazích sopky Salak v indonéském regionu Sukabumi. Devětačtyřicetiletého Ayiho Solehudina objevila skupina místních obyvatel při kontrole toku nedaleké řeky po vydatných deštích. Seděl na mechem porostlém balvanu, působil dezorientovaně a byl ve velmi špatném fyzickém stavu.

Zmizel při výpravě do lesa

Podle svědků byl muž extrémně vyhublý, jen obtížně mluvil a téměř nedokázal samostatně chodit. Pohled na další lidi ho navíc zjevně děsil. Záchranáři ho proto z lesa vynesli na nosítkách a převezli na místní správní úřad, kde jeho totožnost ověřili pomocí otisků prstů a skenu sítnice.

Vyšetření potvrdilo, že jde o Ayiho Solehudina z okresu Cianjur, kterého rodina nahlásila jako pohřešovaného téměř před třemi lety. Jeho identitu následně potvrdili také příbuzní.

Rodina uvedla, že muž trpěl psychickými problémy a jednoho dne po odchodu do lesů na svazích hory Salak beze stopy zmizel. Příbuzní po něm opakovaně pátrali v okolních lesích, ale bez úspěchu.

Během následujících let se několikrát objevily zprávy o jeho možném výskytu v různých okresech. Než se však rodina na uvedená místa dostala, pokaždé znovu zmizel v okolní džungli.

Tři roky v džngli

Není jasné, jak dlouho Ayi Solehudin skutečně pobýval přímo v oblasti hory Salak. Jeho zdravotní stav však podle dostupných informací naznačoval, že byl po dlouhou dobu odkázán jen sám na sebe. Byl extrémně vyhublý, zesláblý a silně dehydratovaný, což odpovídá dlouhodobému pobytu s velmi omezeným přístupem k potravě a vodě. Předpokládá se, že až do svého nalezení přežíval bez cizí pomoci.

Sourozenci zachráněného muže novinářům sdělili, že psychické problémy se u něj začaly projevovat po smrti rodičů. Podle rodiny měl ve zvyku odcházet sám do lesa, odkud se však až do své poslední výpravy vždy vracel.

Hvězdy vznikají, když se mračna chladného plynu začnou vlivem vlastní gravitační síly hroutit. Ale ne každé mračno plynu se takto hroutí a pokud ano, hvězdy v nich vznikají s různou intenzitou. Pro astrofyziky je už dlouho záhadou, jaké faktory vlastně ve vesmíru řídí proces tento proces. Hlavním podezřelým jsou v tomto směru magnetická pole, která prostupují mezihvězdný plyn jako neviditelná konstrukce, ale zbývá zodpovědět spoustu otázek.

Astrofyzička Thushara Pillaiová z Haystackovy observatoře Massachusettského technologického institutu a její spolupracovníci nyní tuto neviditelnou konstrukci zmapovali s dosud nevídanou přesností v prostoru DR21 v souhvězdí Labutě, jedné z nejaktivnějších hvězdných porodnic v okruhu několika tisíc světelných let od Slunce. Výsledky jejich výzkumu publikoval odborný časopis Astrophysical Journal.

Magnetická kostra hvězdných porodnic

Ukázalo se, že magnetická pole nejsou jen tak nějaké pasivní konstrukce. Ve skutečnosti aktivně ovlivňují proudění hmoty do hustých centrálních oblastí mračna, kde právě vznikají nové masivní hvězdy. „Magnetické pole funguje jako železniční koleje,“ vysvětluje Pillaiová. „Plyn proudí po těchto kolejích směrem k centru mračna. Magnetické pole tedy tvorbu hvězd nezastavuje, ale usměrňuje ji.“

Badatelé porovnali směry magnetického pole, lokální působení gravitace i struktury plynu v mračnu. Ukázalo se, že gravitace a magnetické pole jsou v celém mračnu pozoruhodně podobně uspořádané. Jde o magneticky řízenou akreci, kdy plyn proudí podél siločar směrem k těžišti mračna. Vědci odhadují, že díky tomuto mechanismu proudí plyn dostatečně rychle na to, aby centrální struktura mračna vznikla během přibližně jednoho milionu let.

Nová měření pocházejí z projektu SIMPLIFI (Study of Interstellar Magnetic Polarization: a Legacy Investigation of Filaments), který využívá pozorování letecké mise SOFIA (Stratospheric Observatory for Infrared Astronom), ukončené v roce 2022. Šlo o leteckou observatoř založenou na upraveném letounu Boeing 747SP a vybavenou dalekohledem o průměru 2,7 metru, který pozoroval vesmír ze stratosféry.

V roce 1922 založil Bernhard Seibert v Nilkheimu u Aschaffenburgu továrnu na zpracování oceli. Podnik známý jako Seibert-Werke vyráběl zejména mostní konstrukce, hangáry pro vzducholodě a další podobně rozměrné produkty. S vypuknutím druhé světové války však došlo k militarizaci provozu, který začal sloužit především k opravám poškozených tanků, a to v podřízenosti společnosti Adler-Werke z nedalekého Frankfurtu nad Mohanem. 

Důležitost Seibertovy továrny nicméně vzrostla až v druhé polovině války, poté co velení Kriegsmarine přišlo s plánem na masovou výrobu ponorek Typ XXI, s jejichž pomocí hodlalo zvrátit bitvu o Atlantik. Vzhledem k rizikům vyplývajícím ze spojeneckého bombardování však měla být tato produkce silně decentralizovaná. Jednou z částí nově vznikajícího systému se měla stát i Seibert-Werke, odkud by vyráběné sekce putovaly poříční dopravou do dalších továren zajišťujících finální sestavování ponorek.

Kromě práce na U-bootech ale v Nilkheimu dělníci i nadále opravovali tankovou techniku. Přesněji řečeno, od srpna 1944 tam putovaly některé v boji poškozené PzKpfw V Panther, z nichž se v Seibertově továrně stávala po patřičných úpravách vyprošťovací vozidla Bergepanther. Nazmar nepřišly ani z původních tanků sejmuté věže, které byly po opravě dodávány buď zpět do výrobního procesu standardních pantherů, nebo putovaly do opevnění jako statické palposty.

Nepřítel před branami

Bohužel pro Němce ani velká tovární hala v Nilkheimu neunikla pozornosti spojeneckých průzkumných letců a ta se tak společně se seřaďovacím nádražím v Aschaffenburgu a další infrastrukturou v okolí stala cílem několika ničivých náletů.

Zdroje se ale neshodují, kdy byla továrně definitivně vyřazena z činnosti. Zpravidla se udává, že se tak stalo až 25. února 1945, nicméně jiné zdroje uvádějí, že město a jeho okolí čelilo náletům RAF již v rozmezí září a prosince 1944 a americké letectvo podniklo poslední těžký nálet na Aschaffenburg a Seibertovu továrnu 21. ledna 1945, načež následovaly už „jen“ údery takzvaných hloubkařů. Je tedy možné, že největší škody způsobili už v listopadu 1944 Britové a továrna pak fungovala jen v omezeném režimu.

Když spojenečtí vojáci místo 13. dubna 1945 prozkoumali, našli v továrně sedm hotových bergepantherů připravených k odeslání na frontu, 150 věží uskladněných v nekrytém venkovním prostoru, 12 trupů tanků PzKpfw V seřazených na montážní lince a kromě toho dalších 10 trupů a 23 poškozených kompletních pantherů skladovaných pod otevřeným nebem.

O samotný Aschaffenburg museli spojenečtí vojáci svést tvrdou desetidenní bitvu s ad hoc složenou bojovou skupinou pod velením majora Emila Lambertha. Ten proměnil město doslova v pevnost a za cenu těžkých ztrát odrážel údery mnohem silnějších útočníků, jejichž jádro tvořila 45. pěší divize.

Na konci bitvy 3. dubna 1945 zůstalo v troskách zhruba 70 % zástavby a z původních asi 8 500 obránců jich 1 600 padlo nebo utrpělo zranění a dalších 3 500 Američané zajali. Sami přišli přibližně o 400 mužů.

Pokud si vůbec pod pojmem elektrolyty něco představíte, pravděpodobně si je spojíte se sportovními nápoji nebo rehydratačními roztoky. V poslední době se však nápoje, prášky, kapky a tablety s elektrolyty objevují všude – od regálů v supermarketech až po reklamy v podcastech. Trh s těmito produkty se od roku 2020 téměř zdvojnásobil a v roce 2025 dosáhl hodnoty přibližně 40 miliard dolarů (asi 840 miliard korun).

Elektrolyty dobývají sociální sítě

Na TikToku, kde existuje více než 460 000 příspěvků s hashtagem #electrolytes, influenceři přidávají nejrůznější barevné přípravky do vody a tvrdí, že mohou zlepšit hydrataci a optimalizovat energii, soustředění nebo výkon.

Dvaatřicetiletá Mariana Anchanteová se s populární značkou elektrolytového prášku poprvé setkala právě díky jednomu z těchto videí. Tehdy však novému trendu nevěnovala větší pozornost. „Po nějaké době mě ale začala každé odpoledne bolet hlava a ChatGPT mi doporučil doplňovat elektrolyty,“ přiznává. Vzpomněla si přitom na produkt, o kterém dříve slyšela na internetu, a od té doby si elektrolytový prášek přidává do vody každý den.

Elektrolyty, mezi které patří například sodík nebo draslík, jsou minerály nezbytné pro správnou komunikaci mezi nervy a svaly. Nejčastěji se o nich mluví v souvislosti se sportem nebo nemocemi provázenými ztrátou tekutin, protože je tělo při pocení průběžně ztrácí, zejména sodík. Právě proto vznikl i známý nápoj Gatorade – vědci z Floridské univerzity jej vyvinuli pro hráče amerického fotbalu, aby jim pomohl doplňovat tekutiny i ztracené elektrolyty a snížil riziko dehydratace.

Výrobci dnešních elektrolytových nápojů a prášků na tento osvědčený hydratační efekt navázali a začali své produkty nabízet i běžným spotřebitelům. Jejich popularita roste mimo jiné proto, že mnoho lidí je zahlceno pracovními i rodinnými povinnostmi.

„Jsou jednoduše unavení, vyčerpaní a často už od základu nepijí dostatek tekutin,“ vysvětluje Renee Korczaková, nutriční specialistka zaměřená na sportovní výživu. Představa rychlého a jednoduchého způsobu, jak zlepšit hydrataci, je proto pro mnoho lidí velmi lákavá.

Podle odborníků však většina lidí, kteří intenzivně nesportují, nepotřebuje elektrolyty doplňovat každý den. Nadměrný příjem těchto minerálů navíc může být nebezpečný, zejména pro osoby s určitými zdravotními potížemi.

Co byste tedy měli vědět o elektrolytových tyčinkách, sáčcích a nápojích a kdy mohou – pokud vůbec – prospět vašemu zdraví?

Minerály v hlavní roli

Klíčové elektrolyty, jako jsou sodík, draslík, vápník a hořčík, umožňují stahování a uvolňování svalů. To je zásadní zejména pro udržování správné srdeční frekvence a rytmu, vysvětluje Matthew Black, registrovaný dietolog z Wexner Medical Center při Ohio State University.

Draslík, vápník a hořčík zároveň podporují funkci krevních cév, pomáhají udržovat krevní tlak v normě a podílejí se na regulaci hladiny cukru v krvi. Vápník společně s fosfáty rovněž zpevňuje a posiluje kosti a zuby.

Sodík a další elektrolyty pomáhají udržovat správnou rovnováhu tekutin v organismu. Pomáhají udržovat zdravý objem krve při ztrátách tekutin močí, potem nebo během nemoci. „Řídí množství vody uvnitř buněk,“ vysvětluje Korczaková, což pomáhá snižovat riziko dehydratace.

Hydratace pod lupou

Podle Blacka získává většina lidí dostatek elektrolytů z běžné stravy. Tyto minerály se nacházejí v ovoci a zelenině (například v listové zelenině, banánech nebo bramborách), mléčných výrobcích, rybách, ořeších, semenech a luštěninách. Ledviny jsou navíc přirozeně velmi schopné udržovat rovnováhu elektrolytů.

Výzkum elektrolytových doplňků a hydratace se dosud soustředil především na vytrvalostní sportovce nebo na dlouhotrvající a vysoce intenzivní fyzickou aktivitu, při níž dochází k významným ztrátám elektrolytů potem. V těchto situacích se ukázalo, že takové nápoje rehydratují organismus účinněji než obyčejná voda.

Mimo sportovní prostředí však bylo provedeno jen několik menších studií a jejich výsledky nejsou jednoznačné. Jedna studie z roku 2025 zahrnující 30 osob například ukázala, že elektrolyty mohou zlepšit zadržování tekutin v organismu. Neexistují však jasné důkazy o dalších zdravotních přínosech, například o zvýšení energie nebo zlepšení soustředění u běžně aktivních dospělých.

Proto odborníci doporučují elektrolytové nápoje či prášky především v situacích, kdy je organismus výrazně zatěžován nebo vyčerpán, například když:

• vykonáváte dlouhodobou a intenzivní fyzickou aktivitu
• cvičíte déle než hodinu v horkém počasí
• ztrácíte velké množství tekutin kvůli zvracení nebo průjmu

Podle doporučení Americké společnosti pro sportovní medicínu závisí potřeba doplňovat elektrolyty na řadě faktorů. Patří mezi ně délka a intenzita fyzické aktivity, počasí i individuální charakteristiky, například genetické předpoklady ovlivňující míru pocení a ztráty elektrolytů.

Obecně platí, že pokud jste fyzicky aktivní déle než hodinu a silně se potíte, může mít doplnění elektrolytů smysl. Skutečná fyzická aktivita je ale něco jiného než procházka v parku nebo většina rekreačních sportovních aktivit.

Existují také další situace, kdy může být doplnění elektrolytů užitečné. Například při ztrátě tekutin v důsledku zvracení nebo průjmu. Stejně tak některá onemocnění narušující hospodaření s tekutinami – například syndrom posturální ortostatické tachykardie (POTS), který způsobuje změny srdeční frekvence při postavení – nebo nemoci ovlivňující vstřebávání živin, jako jsou idiopatické střevní záněty, autoimunitní onemocnění poškozující trávicí trakt. I v těchto případech je však důležité nejprve konzultovat užívání elektrolytů s lékařem.

Když tělo ztrácí vodu

Podle Korczakové mohou k vyčerpání zásob elektrolytů nebo k dehydrataci přispívat i některé životní návyky a elektrolytové prášky pak mohou představovat praktické řešení.

Příkladem je konzumace alkoholu. Ten „nutí ledviny vylučovat vodu“ a zároveň „vyčerpává zásoby elektrolytů“, připomíná Korczaková. Popíjení elektrolytového nápoje mezi alkoholickými nápoji nebo po jejich konzumaci může ztráty doplnit a případně zmírnit následky kocoviny.

Ne každý má čas nebo prostředky na to, aby pravidelně jedl výživná jídla. Elektrolytové sáčky tak mohou v některých případech posloužit jako praktická náhrada. Korczaková ale zdůrazňuje, že přednost by měly mít běžné potraviny. Kromě elektrolytů totiž dodávají organismu také vlákninu, vitaminy a řadu dalších živin.

Více neznamená lépe

Podle Korczakové si mnoho lidí tyto produkty oblíbilo jednoduše proto, že jim chutnají a motivují je pít více vody. Občas může jít o užitečný, byť poměrně drahý způsob hydratace – ledviny totiž přebytečné elektrolyty vyloučí močí. V závislosti na složení konkrétního přípravku, které se mezi produkty výrazně liší, však může příliš častá konzumace přinášet i některá negativa.

Některé populární elektrolytové směsi například obsahují více než 500 nebo dokonce 1 000 miligramů sodíku v jedné dávce. Podle doporučení Americké kardiologické asociace by většina dospělých neměla přijmout více než 1 500 miligramů sodíku denně. Mnoho lidí tuto hranici překračuje už vzhledem k soli obsažené v průmyslově zpracovaných potravinách. Nadměrný příjem sodíku může zvyšovat krevní tlak.

Elektrolytové doplňky mohou také obsahovat cukr a bývají kyselé, což podle výzkumů může přispívat k narušování zubní skloviny. Ledviny navíc mohou mít potíže se zpracováním nadbytku elektrolytů, pokud člověk užívá více vysoce koncentrovaných přípravků současně.

Těhotné ženy, jedinci citliví na sodík (například kvůli vysokému krevnímu tlaku nebo srdečnímu selhání) nebo lidé, kteří trpí onemocněním ovlivňujícím regulaci tekutin, například chorobou ledvin, by se měli před užíváním elektrolytů poradit s lékařem, doporučuje Korczaková.

Rovnováhu elektrolytů mohou ovlivňovat také některé léky, například diuretika a další přípravky běžně předepisované ve vyšším věku. Svou roli hraje i věk.

Nadbytek elektrolytů vyvolává podobné příznaky jako jejich nedostatek – svalovou slabost nebo křeče, únavu, bolesti hlavy, zmatenost, nevolnost a v závažných případech poruchy srdečního rytmu či záchvaty. Může být tedy stejně nebezpečný jako jejich deficit.

„Stejně jako u všeho ostatního je potřeba vědět, co používáte, sledovat informace na obalu a zamyslet se nad tím, zda nemáte zdravotní potíže nebo příznaky, které je třeba zohlednit,“ připomíná Korczaková.

Pro většinu lidí je bezpečnější zaměřit se na vyváženou stravu bohatou na rostlinné potraviny a dbát na dostatečný příjem vody, zejména při cvičení nebo během horkého počasí. „Pokud nejste nemocní nebo nemáte jiný důvod, proč by pro vás bylo obtížné udržovat dostatečnou hydrataci, doporučil bych především opatrnost,“ uzavírá Black.

Stěny z chladivého mramoru vykládané drahým kovem a místy zdobené výpisky z Koránu. Pestré mozaiky hrající v barvách zelené. Okrasné květiny, omamné vůně, hlasy exotických ptáků. Prostě zmenšené zobrazení ráje, určeného k potěše ducha i oka jediné osoby. A také vězení pro stovky dalších, jejichž celý svět tvořily čtyři stovky pokojů propojených nádvořími, lázněmi, jídelnami, skleníky a zahradami. 

Občas z místností zaznívala hudba a smích, ale povětšinou to bylo tiché, skoro až zbožné místo. Obyvatelky se tu mohly pohybovat volně, mohli si vyprávět, modlit se, číst si, ale v zásadě ani všechen ten nashromážděný luxus a bohatství nemohl zakrýt, že jsou uvnitř zavřeny jako ve zlaté kleci, ze které se většina z nich nikdy nepodívá ven. Proč? Už sám název harém je přímo odvozen od arabského slova haram, značící zákaz. Bylo to přísně střežené místo, kam byl jiným mužům zapovězen vstup. Aura tajemství a výlučnosti totiž byla součástí reprezentace vladaře.

Masáže i množírna

V zásadě to tedy byl opak klasického selamliku, částí paláce, kam neměly přístup ženy. Jen pozor, představa harému jako místa hříšného a naplněného neřestí se zrodila ve fantazii velvyslanců a prvních západních cestovatelů. Uzavřený palácový trakt naplněný až po strop překrásnými ženami, kam má přístup jen panovník, jim přišel nemravně vzrušující.

Ve skutečnosti to byla spíš chovná stanice, soukromá genetická banka sultána, která představovala současně jeho nejvíce bezpečné i nejvíce zranitelné místo. Tady mohl odložit své všední starosti a odpočívat. Říct, že v harému se nacházely jen ženy určené k sexuálnímu povyražení panovníka, je do krajnosti nepřesné. 

Milenky i matky

Ubytována tu byla pestrá společnost: jako nejdůležitější asi sultánova matka a jeho první (a hierarchicky následující) manželky plus jejich ženské příbuzenstvo. Sultánovy dcery a také synové, než dorostli věku 12 let. Poté už byli považováni za muže a museli hledat štěstí jinde. Teprve pak pokračuje záplava proškolených služebnic a živá kolekce kurtizán.

Rozdělení jejich „funkcí“ bylo pestré: nejpočetnější skupinou byly gedik, které můžeme s jistou nadsázkou nazvat provozním servisem. Natřepávají polštáře divanů, na stříbrných mísách nabízí hostům ty nejvyzrálejší fíky. Ano, jsou na pohled dokonalé, ale prakticky neviditelné. Více pozornosti se dostává odaliskám. Mají na starosti zábavu: tanec a hudební doprovod. Tvoří pohyblivou složku každodenního živého programu. A pak jsou to profesionální masérky a milovnice – ikbaly, které ale povětšinou slouží choutkám sultána jako sexuální předkrm a vyhřívačky podušek. Ryzí postelové radovánky tráví většinou s vlastními manželkami, jejichž jedinou a hlavní úlohou je plemenitba. Čistě technicky jsou k mání všechny ženy uvnitř harému, pokud to bude vůle sultána. Přesto je tu frekventovaných milenek zřídka více než tucet.

Kariéra?

Trajektorie kariéry těchto stálých obyvatelek záležela na štěstí a náhodě. Rozlít čaj? Čeká vás výprask a pokud byl sultán špatně naladěn, tak poprava šavlí. Stačí, když panovník pokyne prstem a za deset minut už nejste mezi živými. Nebo jste učinila něco zajímavého, mile nečekaného, na položenou otázku odpověděla trefně a bystře? Zaujala jste. A z prosté služebnice se rázem můžete stát i kurtizánou. Kdo ví, třeba vás jednou nejvyšší pojme za manželku? Kdo nikdy nemá sen, žádný se mu splnit nemůže.

Ostatně, to, že je sultán někdy třebas osloví, bylo pro ženy v harému tím hlavním důvodem, proč tak pilně studovaly. Musely zazářit na první pokus, jiný obvykle nedostaly. Mnoho možností, jak vyniknout z průměru, ale nebylo. Hvězdné momenty zažívaly prosté gedik jako tlumočnice a překladatelky. V ten moment, kdy sultán přijme list psaný francouzsky, tedy řečí kterou neovládá a vy ano, nestojí vaší hvězdné kariéře nic v cestě.

Nic se neodpouští

Přežít v tomto uzavřeném světě plném intrik nebylo lehké a vyžadovalo to umně balancovat na ostří nože. V konkurenci jiných služebnic a konkubín chcete vyniknout, ale pokud je příliš zastíníte, můžete čekat zradu. Nahněvali jste sultánovu třetí manželku? Ani se nenadějete a sandali vám na její pokyn nachystá tác s datlemi, z nichž jedna je nahnilá. Snadno to přehlédnete, ale pokud to zaznamená sultán, můžete se rozloučit se životem.

Jak často se takové věci stávaly? Sultán Ibrahim I. za podobné nedostatky nechal za osm let své vlády utopit dvěstě osmdesát žen ze svého harému v Bosporu.

Pnutí působil i rozmanitý původ žen nakoupených na otrockých tržnicích – pocházely z Řecka, Turecka, Ruska, Ukrajiny, Iránu i z Evropy. Jiné sem byly zavlečeny z dobytých území. Jejich krása, původ, vzdělanost i dovednosti jim zajistily pochybné privilegium života v komfortním vězení. Některé to chápaly jako životní výhru, jiné snášely izolaci velmi těžce.

Kdo velí?

Spory vytvářela i paralelní hierarchie žen. Hlavní slovo teoreticky měla sultánova první manželka, ale prakticky jen jeho matka. Spolu s dalšími manželkami patřily mezi jediné svobodné obyvatelky harému. Teoreticky mohly palácový trakt opustit, ale společensky to nebylo žádoucí. Navíc by na ně mohl sultán zanevřít. Jejich postavení také průběžně ovlivňovalo, jak „oblíbené“ děti produkovaly.

Proti těmto „svobodným“ obyvatelkám pak stojí konkubíny, označované jako gözde, momentální favoritky, spíše jednorázové ikbaly a jakési sultánovy osobní důvěrnice, kadin. Ty byly manželkám zvláště nemilé, protože sultán je vyhledával ne kvůli tělesnému potěšení, ale osobní blízkosti. Naslouchal jejich slovům a radám, což mohlo ovlivnit jeho další preference. A to nebylo zrovna málo.

Harémová politika

Byť harém sloužil sultánovi primárně jako klidné útočiště před starostmi každodenního života, právě tady se dělala ta nejvyšší politika a dozrávaly tu nejvážnější rozhodnutí. Tady vznikaly myšlenky, které už jako hotové rozkazy vynášel sultán v selamliku.

To, jaká diplomatická pošta mu sem bude doručena a jak mu bude přeložena a podána, rozhodovalo o budoucích válkách a taženích. To, v jak příjemné náladě odtud odejde na jednání, ovlivňovalo politické klima. Nebylo nic neobvyklého, když sultán, vyrážející na dlouhé válečné tažení, svěřil celou diplomatickou korespondenci představeným svého harému. Důvěřoval jim víc než svým rádcům. Komplikované vztahy mezi sultánovou matkou, coby vedoucí osobou celého harému, a nejvyššího vezíra, zástupce panovníka, se pak odrážely na politice celé říše… 

Velkou část západní Evropy v pátek 19. června svírala úmorná vlna veder a meteorologové varují, že v příštích dnech budou teploty dál stoupat. V celé řadě oblastí lze očekávat další a další teplotní rekordy. Pokud vyjdou předpovědi meteorologů pro území České republiky, intenzivní vedro nás zasáhne také, především ve druhé polovině tohoto týdne.

Obzvlášť tvrdě zasáhla vedra Francii, kde stovky škol musely upravit rozvrhy a provoz, aby v extrémních podmínkách vůbec mohly fungovat. Odborníci předpovídají „intenzivní a dlouhotrvající“ vlnu horka. V Paříži by teploty mohly vůbec poprvé v historii červnových měření překročit hranici 40 °C.

Žhavá Evropa na počátku léta

Vědci upozorňují, že změna klimatu vyvolaná lidskou činností obvykle podobné extrémy zesiluje. Vlny veder, sucha i povodně jsou podle nich stále intenzivnější a častější. Současná vlna horka je pro mnoho oblastí už druhou v letošním roce. Desítky milionů obyvatel západní Evropy i dalších částí kontinentu tak vstupují do léta pod náporem další epizody extrémních teplot.

„V důsledku postupující změny klimatu pozorujeme stále více teplotních extrémů a teplotní rekordy padají častěji,“ potvrdil pro agenturu AFP meteorolog Alex Deakin z britského Met Office. „Když přijde období horka, bývá ještě žhavější než dříve. A když přijdou deště, bývají vydatnější.“

Spojené království, Francie, Španělsko, Švýcarsko i Německo zvýšily pro nadcházející dny úroveň výstrah. Stejný krok učinila také některá města na severu a ve středu Itálie. Španělská agentura civilní ochrany varovala před dlouhotrvající epizodou extrémního horka, která má od neděle zasáhnout většinu země i Baleárské ostrovy a pokračovat po značnou část příštího týdne.