Evropu v posledních dnech sužují mimořádně vysoké teploty, jejichž hlavním hybatelem je změna klimatu způsobená emisemi skleníkových plynů. Klimatologové však upozorňují, že na intenzitě evropských vln veder se může podílet i méně očekávaný faktor – rozsáhlá oblast neobvykle chladné vody v severním Atlantiku jižně od Islandu a Grónska.

Tento útvar, označovaný jako „studená skvrna“, představuje výraznou teplotní anomálii v severním Atlantiku: zatímco většina světových oceánů se v důsledku změny klimatu otepluje, právě zde povrchová voda naopak dlouhodobě chladne.

Výjimka v oteplujícím se oceánu

Studená skvrna je předmětem intenzivního výzkumu už řadu let. Vědci ji považují za jeden z možných signálů slábnutí důležitého systému mořských proudů známého jako Atlantická meridionální cirkulace (AMOC). Tento „dopravní pás“ oceánu přenáší teplou vodu z tropů na sever, kde se ochlazuje, zvyšuje svou hustotu a klesá do hlubších vrstev oceánu. Odtud se pak vrací zpět na jih.

Pokud by AMOC výrazně zeslábl nebo se dokonce zastavil, mělo by to podle vědců dalekosáhlé důsledky pro klima na celé planetě. Severní Evropu by čekaly mnohem drsnější zimy, některé oblasti jižní Asie a Afriky by zasáhla sucha a podél severního Atlantiku by vzrostla hladina moří.

Na první pohled by se mohlo zdát, že chladnější vody v Atlantiku mohou Evropu před rostoucími teplotami chránit. Dosavadní výzkumy naznačují, že tomu může být právě naopak. Oceánograf Gerard McCarthy z irské Maynooth University upozorňuje, že studená skvrna rozhodně nepředstavuje „pojistku“ proti globálnímu oteplování. Naopak může některé extrémní projevy počasí ještě zesilovat.

Řada studií totiž ukazuje, že nejvýraznější evropské vlny veder často nastávaly právě v obdobích, kdy byla tato oblast severního Atlantiku mimořádně chladná. Výzkum z roku 2016 označil studené anomálie v Atlantiku za běžného předchůdce velkých evropských vln veder od 80. let minulého století.

Jak studená voda podporuje vznik vln veder

Klíčovou roli přitom hraje tryskové proudění – úzký pás velmi silného větru ve vysokých vrstvách atmosféry, který obvykle vane ze západu na východ a významně ovlivňuje počasí v Evropě. Rozhraní mezi studenou a teplejší mořskou vodou mění teplotní poměry nad severním Atlantikem, a tím ovlivňuje jeho polohu i rychlost.

Právě toto rozhraní funguje jako jakási vodicí linie pro větry i tryskové proudění, a významně tak ovlivňuje cirkulaci vzduchu nad severním Atlantikem.

Podle vědců se vlivem této anomálie tryskové proudění více vlní, zpomaluje a vychyluje se severněji. Místo aby přecházelo přes Evropu, stáčí se více k severu a vede severněji než obvykle. Nad Evropou se pak snadněji vytvoří rozsáhlá oblast vysokého tlaku vzduchu označovaná jako „tepelná kopule“.

Taková tlaková výše dokáže nad jedním regionem setrvat i řadu dnů. Potlačuje tvorbu oblačnosti, umožňuje intenzivní sluneční ohřev a brání příchodu chladnějšího vzduchu, což vede k dlouhotrvajícím a velmi intenzivním vlnám veder.

Roli může hrát i tající Grónsko

Podle klimatoložky Marileny Oltmannsové z Univerzity v Brémách začíná celý řetězec událostí už na Grónsku. Tání tamního ledového příkrovu uvolňuje do severního Atlantiku velké množství sladké vody. Ta má nižší hustotu než slaná mořská voda, zůstává při hladině a přispívá ke vzniku chladnější vrstvy na povrchu oceánu.

Vzniklá studená oblast pak ovlivňuje oceánské i atmosférické proudění. Oltmannsová se domnívá, že tento mechanismus může být jedním z důvodů, proč se Evropa během léta otepluje rychleji než většina ostatních částí světa.

Podobný závěr přinesla také studie z roku 2023 založená na počítačových simulacích. Výzkumníci porovnali modely klimatu se studenou skvrnou i bez ní a zjistili, že její přítomnost vede k delším a intenzivnějším evropským vlnám veder.

Proč je severní Atlantik výjimkou

Zatímco průměrná teplota povrchu světových oceánů od roku 1900 vzrostla přibližně o 1 °C, oblast studené skvrny podle studie z roku 2019 naopak ochladla až o 0,9 °C. Vědci dlouho diskutovali, zda je příčinou větší únik tepla z oceánu do atmosféry, nebo změny v oceánské cirkulaci.

Nejnovější výzkum přinesl nové argumenty podporující druhou možnost. Podle jeho autorů není studená skvrna důsledkem intenzivnějšího ochlazování mořské hladiny, ale především toho, že do této oblasti přitéká méně teplé vody. To podporuje hypotézu, že za vznikem anomálie stojí právě slábnoucí AMOC.

Přestože se většina klimatologů shoduje, že Atlantická meridionální cirkulace postupně slábne, zůstává nejisté, jak rychle bude tento proces pokračovat a zda by během tohoto století mohlo dojít k jejímu úplnému kolapsu.

Stefan Rahmstorf z Postupimského institutu pro výzkum dopadů klimatu, který dlouhodobě patří k předním odborníkům na AMOC, přiznává, že jeho pohled se v posledních letech změnil. Zatímco dříve považoval úplné zastavení tohoto systému za nepravděpodobné, nyní odhaduje pravděpodobnost takového scénáře na více než 50 procent.

Podle Rahmstorfa by šlo o změnu s mimořádně závažnými dopady pro mnoho částí světa. Právě proto označuje současný vývoj za velmi znepokojivý a varuje, že případný kolaps AMOC by představoval jednu z nejvážnějších klimatických hrozeb, jakým by lidstvo mohlo v budoucnu čelit.

Pro léčbu nádorů pomocí imunoterapie jsou velmi atraktivní makrofágy, velké imunitní buňky připomínající měňavky, které jako významní hráči imunitního systému prolézají lidským tělem a likvidují rizika. Mimo jiné mohou pronikat do nádorů, zabíjet rakovinné buňky a navádět další buňky imunitního systému na nádor. Na rozdíl od léčby založené na T-lymfocytech, která dosud slavila největší úspěchy u nádorů krve, by makrofágy mohly být zvláště účinné proti pevným nádorům.

Jejich praktické využití ale naráží na řadu technických překážek. Zralé makrofágy se mimo organismus jen obtížně množí v potřebném množství. Také je velice obtížné je geneticky upravit a špatně snášejí zmrazení i dlouhodobé skladování. Navíc se po aplikaci často hromadí hlavně v plicích a játrech a nešíří se tam, kam by bylo potřeba.

Jak namnožit makrofágy?

Tým vedený vědci americké Univerzity Jižní Kalifornie vymyslel postup, jakým lze získat značné množství makrofágů, a navíc mohou být i geneticky upravené. Pokud se jejich metoda prosadí, mohl by to být průlom v léčbě řady obtížně zvládnutelných pevných nádorů, nemluvě o tom, že by výsledná léčba mohla být levnější. Nový postup popisuje vědecký časopis Cell. 

Qi-Long Ying a jeho kolegové se zaměřili nikoli na samotné makrofágy, ale na jejich vývojové předchůdce, granulocytárně-makrofágové progenitorové buňky (GMP, granulocyte-macrophage progenitor), z nichž vznikají makrofágy i další imunitní buňky. Badatelé tyto GMP buňky dokázali dlouhodobě množit v laboratorních podmínkách a upravovat je.

Vědci si přitom doposud mysleli, že schopnost dlouhodobého množení je výsadou krevních kmenových buněk, z nichž mohou vznikat všechny typy krevních buněk a buněk imunitního systému. Ukázalo se ale, že za správných podmínek a při použití specifických molekulárních faktorů se dlouhodobě množí i GMP buňky. Mohou se intenzivně dělit a vytvořit tak značný počet buněk, aniž by ztratily svou identitu nebo schopnost vytvářet plně funkční imunitní buňky.

Díky evropské observatoři Gaia víme spoustu nových věcí o pohybech hvězd v Mléčné dráze a není proto divu, že její data jsou zřídlem mnoha nových objevů. Nathan Kaib z Institutu planetárních věd v arizonském Tusconu a Sean Raymond z Univerzity Bordeaux díky pozorováním observatoře Gaia odhalili možný zásah cizí hvězdy do Sluneční soustavy.

Velmi těsné přiblížení

Hlavní podezřelou je v tomto případě hvězda HD 7977, žlutý trpaslík spektrální třídy G, který je velmi podobný Slunci, jen je o něco starší. HD 7977 se momentálně nachází v souhvězdí Kassiopeii, ve vzdálenosti asi 247 světelných let, před 2,5 miliony lety se ale podle vědců nacházela mnohem blíž.

Není úplně jasné o jak těsné přiblížení k naší mateřské hvězdě se tehdy jednalo. Data observatoře Gaia naznačují průlet ve vzdálenosti 4 000 až 25 000 astronomických jednotek (AU, vzdálenost mezi Sluncem a Zemí). Kaib s Raymondem spočítali, že dráhy dlouhoperiodických komet nejlépe odpovídají scénáři, kdy se hvězda HD 7977 přiblížila na vzdálenost 6 000 až 10 000 AU od Slunce. Své výsledky uveřejnili na preprintovém serveru arXiv. 

Mají-li badatelé pravdu, pak by takové přiblížení určitě rozpoutalo záplavu nových komet, které by zamířily do vnitřní části Sluneční soustavy. I když zatím máme jen nepřímé důkazy, ve vzdálenosti cca 2 000 až 200 000 AU obklopuje Slunce ze všech stran Oortovo mračno, masa mnoha miliard ledových těles, která tam zbyla po vzniku Sluneční soustavy.

Kdyby hvězda HD 7977 skutečně minula Slunce v uvedené vzdálenosti, svou gravitací by zamíchala Oortovým mračnem, jako vařečka polévkou. Její vliv by rozhýbal množství ledových objektů, jejichž pozici do té doby určoval vliv gravitačních polí Mléčné dráhy a z mnoha by se staly dlouhoperiodické komety. Podle Kaiba by to znamenalo, že právě prožíváme pozdní fázi poměrně vzácného a velmi intenzivního „kometárního deště“.

Profesor Stephen Lankenau už řadu let zkoumá, jakou roli hraje konopí v každodenním životě lidí. Za tu dobu jako ředitel Centra pro výzkum léčebného konopí na Drexelově univerzitě sledoval rozšiřování jeho legalizace, nástup stále silnějších přípravků i rychlý nárůst pravidelného užívání.

Jedna z nejzákladnějších otázek ale stále nemá jednoznačnou odpověď: Kolik konopí je ještě pro mozek bezpečné a od jakého množství už může představovat problém?

Zatímco společenské zvyklosti týkající se alkoholu pomáhají vymezit, co je považováno za střídmou konzumaci – například jedno pivo po práci nebo sklenka vína k večeři – a řada studií se snažila určit bezpečné limity pití, u konopí podobná pravidla prakticky neexistují.

Otázka bezpečného užívání konopí nabývá na významu s rostoucím počtem uživatelů, zejména mezi mladými dospělými. Právě oni konopí zpravidla užívají nejčastěji a nejvíce experimentují s produkty obsahujícími vysoké koncentrace účinných látek.

Lékaři zároveň hlásí stále více pacientů přicházejících na pohotovost se zmateností, paranoiou, zrychleným srdečním tepem, závratěmi a dalšími příznaky intoxikace konopím. Jedna studie například zjistila, že mezi lety 2016 a 2022 se u dospělých ve věku 18 až 35 let čtyřnásobně zvýšil počet případů syndromu kanabinoidní hyperemeze, který se projevuje opakovaným silným zvracením.

Rekreační užívání konopí je dnes legální ve 24 amerických státech i ve federálním distriktu Columbia. Podle Národního průzkumu užívání drog a zdravotního stavu uvedlo v roce 2002 konzumaci konopí během předchozího roku přibližně 25 milionů Američanů. V roce 2023 už jich bylo téměř 70 milionů. Každodenní nebo téměř každodenní užívání přitom roste ještě rychleji než příležitostná konzumace a mezi nejrychleji přibývající skupiny uživatelů dnes patří lidé starší 35 let.

Určit, co přesně znamená „příliš mnoho“, však není jednoduché. Většina dosavadních výzkumů nebyla zaměřena na rekreační užívání a dnešní spotřebitelé mají na výběr od vysoce koncentrovaných produktů určených k vapování a konopných extraktů až po želatinové bonbony, nápoje nebo tinktury.

Vědecké poznání se ale rychle rozvíjí. Některé nové výsledky zpochybňují dlouho zakořeněné představy o přínosech konopí pro zdraví. Současný výzkum se stále více soustředí na tři klíčové otázky: Jak často? V jakém věku? A jak silný je užívaný produkt?

Konopí už není, co bývalo

Když se marihuana v 60. letech minulého století stala součástí hlavního proudu americké společnosti, začala být neodmyslitelně spojována s hnutím hippies, protiválečnými protesty, mladickou rebelií i experimentováním. Pohled na její účinky byl tehdy převážně černobílý. Konopí bylo považováno buď za nebezpečnou drogu, nebo naopak za prostředek, který rozšiřuje vědomí – nikoli za něco mezi tím.

Interpretace dnešních studií je ale mnohem složitější. Současné produkty jsou podstatně silnější než ty, které byly běžné před několika desetiletími. V 70. a 80. letech obsahovala většina sušených květů konopí relativně nízké koncentrace THC, často jen několik málo procent. Dnes mnoho komerčních produktů běžně překračuje hranici 20 % THC. Koncentrované produkty, jako jsou náplně do vaporizérů, vosky a další konopné koncentráty, mohou obsahovat 70 až 90 % THC.

THC neboli tetrahydrokanabinol je látka odpovědná za většinu psychoaktivních účinků konopí, včetně intoxikace, paranoie a u některých uživatelů také psychotických příznaků.

Někteří vědci se domnívají, že vysoce koncentrované THC může vyvolávat výraznější nárůst hladiny dopaminu a silněji narušovat vnímání i schopnost mozku rozhodovat, které podněty jsou důležité.

Stále více studií spojuje časté užívání vysoce koncentrovaného konopí se změnami propojení mozkových oblastí, poruchami pracovní paměti a vyšším rizikem psychózám podobných příznaků, zejména u mladších uživatelů a lidí s rizikovými predispozicemi.

Nový pohled na léčebné účinky

Mnoho dospělých, zejména starších lidí, používá konopí z léčebných důvodů, například kvůli bolestem, nespavosti nebo úzkosti. Dvě nedávné studie – jedna publikovaná v JAMA Internal Medicine a druhá v The Lancet – však tento pohled zpochybňují.

Autoři studie v JAMA Internal Medicine analyzovali dřívější výzkumy zaměřené na posttraumatickou stresovou poruchu, úzkosti, deprese, ADHD, bipolární poruchu i další onemocnění. Dospěli k závěru, že současné důkazy nepodporují používání konopí ani u jednoho z těchto stavů. Zároveň upozornili, že jeho užívání je spojeno s významným rizikem nežádoucích účinků.

Studie zveřejněná v The Lancet představovala systematický přehled a metaanalýzu 54 randomizovaných kontrolovaných studií s téměř 2 500 účastníky zahrnujícími širokou škálu psychických i dalších onemocnění. Výsledky studie naznačily určité zlepšení u nespavosti, tikových poruch včetně Tourettova syndromu a poruch autistického spektra. Autoři však zároveň uvedli, že kvalita dostupných důkazů byla obecně nízká.

Podle vědců je vzhledem k omezenému množství kvalitních důkazů rutinní používání kanabinoidů při léčbě duševních poruch opodstatněné jen omezených případech.

Záleží na tom, kdy začnete

Jedním z překvapivějších posunů v současném výzkumu je zjištění, že střídmé užívání konopí v dospělosti nemusí zhoršovat kognitivní schopnosti tolik, jak se vědci dříve obávali.

Široce diskutovaná studie publikovaná v roce 2024 v JAMA Network Open, která sledovala osoby středního a vyššího věku, neprokázala po roce užívání žádnou významnou souvislost mezi střídmou konzumací konopí a poklesem poznávacích funkcí v několika sledovaných oblastech. Autoři studie ale upozorňují, že účastníci většinou užívali méně koncentrované produkty a neužívali je denně.

Psycholog Carl Hart z Kolumbijské univerzity, který se výzkumu konopí a dalších drog věnuje desítky let, tvrdí, že dospělý mozek může být vůči marihuaně mnohem odolnější, než se často předpokládá.

V jednom z experimentů nabídli Hart a jeho kolegové dospělým účastníkům možnost vydělat si peníze podle výsledku matematického testu. Každý se mohl sám rozhodnout, zda si před testem zakouří konopí. Podle Harta se účastníci téměř vždy rozhodli nekouřit, protože chtěli dosáhnout co nejlepšího výsledku a vydělat více peněz.

V této i dalších studiích zjistil, že kouření konopí mělo jen minimální vliv na přesnost při řešení složitých kognitivních úloh. Podle něj to zpochybňuje jeden z nejčastějších předsudků o marihuaně – že nevyhnutelně snižuje motivaci nebo ambice.

Hart připouští, že někteří lidé motivaci skutečně postrádají, ale podle něj to samo o sobě neznamená, že příčinou je právě konopí. Zároveň upozorňuje, že mnoho lidí během života dosáhlo významných úspěchů, přestože konopí užívali.

Další vodítko k tomu, co lze považovat za relativně bezpečné užívání, přinesla rozsáhlá studie publikovaná v roce 2025 v JAMA Network Open.
Výzkumníci analyzovali snímky mozku více než tisícovky mladých dospělých ve věku 22 až 36 let. Nejvýraznější změny zaznamenali u lidí, kteří konopí za život užili více než tisíckrát. U této skupiny byla během úloh zaměřených na pracovní paměť pozorována nižší mozková aktivita. U středně častých uživatelů byly rozdíly podstatně menší.

Výsledky naznačují, že důležitější než samotné příležitostné užívání může být jeho četnost a intenzita.

Zajímavé také je, že pracovní paměť byla jedinou ze sedmi testovaných kognitivních oblastí, u níž byla zjištěna statisticky významná souvislost s intenzivním užíváním konopí. To naznačuje, že případné účinky na mozek mohou být spíše cílené než plošné.

Citlivé období vývoje mozku

Studie prováděné po několik desetiletí ukazují, že dospívající, kteří pravidelně užívají konopí, mívají horší školní výsledky a méně často dokončí střední školu. Tento jev bývá někdy označován jako „amotivační syndrom“.

Studie zveřejněná letos v únoru v JAMA Health Forum, která sledovala přibližně 460 000 dospívajících ve věku 13 až 17 let až do mladé dospělosti, zjistila, že užívání konopí během předchozího roku bylo spojeno s dvojnásobným rizikem pozdějšího rozvoje psychotických poruch a bipolární poruchy do 26 let věku.

Další studie publikovaná v roce 2025 v JAMA Psychiatry u mladých dospělých s poruchou užívání konopí popsala změny dopaminového systému mozku podobné těm, které se pozorují u psychóz. Autoři však upozorňují, že observační studie nemohou prokázat příčinnou souvislost.

Porucha užívání konopí se projevuje neschopností přestat, psychickou závislostí i fyziologickými abstinenčními příznaky. Podle amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí se týká přibližně tří z deseti uživatelů konopí.

Profesorka psychobiologie z Harvardovy lékařské fakulty Bertha Madras upozorňuje, že řada závažných neuropsychiatrických příznaků souvisí právě s motivací. Během puberty a rané dospělosti vznikají, posilují se a zároveň se přestavují nervová spojení. Zobrazovací studie mozku například spojují užívání konopí před 16. rokem života se změnami bílé hmoty, která zajišťuje komunikaci mezi různými oblastmi mozku. Jedna studie z roku 2021 navíc zaznamenala mírný pokles IQ u mladých lidí, kteří konopí užívali často.

Madrasová provedla také pokusy na dospívajících potkanech a primátech, kterým denně podávala dávky marihuany odpovídající množství, jaké užívají lidé. Zjistila výrazný zánět v části mozku odpovědné za regulaci emocí a zvládání stresu.

Stejný efekt přitom u dospělého mozku nepozorovala. Podle ní by právě tato skutečnost mohla vysvětlovat, proč má droga u dospívajících výraznější nepříznivé účinky než u dospělých.

Některé studie naznačují, že začátek užívání v mladším věku souvisí s trvalejšími změnami exekutivních funkcí i ukazatelů souvisejících s IQ. Tyto závěry však zůstávají předmětem diskusí, protože je obtížné zcela oddělit vliv socioekonomických, genetických či dalších faktorů.

Pomůže dát si pauzu?

Dočasná přestávka v užívání konopí patří mezi pravidelnými uživateli k běžným způsobům, jak snížit vybudovanou toleranci. Organismus si totiž může na THC postupně zvykat, takže ke stejnému účinku bývají časem potřeba vyšší dávky. Mnoho dlouhodobých uživatelů proto popisuje, že na ně konopí působí méně intenzivně než dříve, přestože jeho spotřeba roste.

Výzkum je však komplikovaný, protože řada studií zahrnuje jen malý počet účastníků a není snadné oddělit vliv konopí od alkoholu, nikotinu či dalších látek.

Přehledová studie z roku 2021 publikovaná v Current Behavioral Neuroscience Reports naznačila, že některé poruchy poznávacích funkcí související s užíváním konopí, zejména pozornosti a pracovní paměti, se mohou po delší abstinenci zlepšovat, zvláště u dospělých a méně intenzivních uživatelů.

Podobně studie z roku 2018 zveřejněná v Journal of the International Neuropsychological Society zjistila, že dospívající a mladí dospělí, kteří dva týdny abstinovali, vykazovali měřitelné zlepšení pozornosti.

Povzbudivé výsledky přinesly také zobrazovací studie mozku. Některé z nich ukázaly, že změny v propojení mozkových oblastí pozorované u intenzivních uživatelů se mohou po období abstinence částečně vracet k normálu, zejména v sítích souvisejících s exekutivními funkcemi, zpracováním odměn a regulací emocí.

Tyto výsledky neznamenají, že všechny změny způsobené konopím jsou vratné ani neurčují, jak dlouho případné zotavení trvá. Naznačují ale, že u některých lidí může omezení nebo ukončení užívání vést k postupnému zlepšení části poznávacích funkcí.

Naděje pro stárnoucí mozek

Vědci stále častěji zkoumají, zda by některé kanabinoidy mohly chránit stárnoucí mozek tím, že omezují zánět a buněčný stres, tedy procesy spojované například s Alzheimerovou nebo Parkinsonovou chorobou. Výzkum je zatím v rané fázi a většina důkazů pochází z laboratorních experimentů, nikoli ze studií na lidech.

Velkou pozornost vzbudila studie Salkova institutu z roku 2024 zaměřená na méně známý kanabinoid zvaný kanabinol (CBN), který vzniká postupným stárnutím a rozkladem THC.

Výzkumníci se soustředili na typ buněčné smrti, který je stále častěji spojován s neurodegenerativními onemocněními. U chorob, jako jsou Alzheimerova nebo Parkinsonova nemoc, začínají neurony často odumírat poté, co přestanou správně fungovat jejich mitochondrie – buněčné struktury zajišťující tvorbu energie.

Pomocí neuronů myší, kultur lidských mozkových buněk i modelových octomilek vědci zjistili, že CBN zřejmě pomáhá chránit neurony tím, že zachovává správnou funkci mitochondrií a omezuje oxidační stres, který je spojován se stárnutím i neurodegenerací.

Výsledky vyvolaly mezi některými vědci značný zájem, protože naznačují, že stabilizace buněčných energetických systémů by jednou mohla pomoci zpomalit některé projevy neurodegenerativních onemocnění. Samotní autoři však zdůrazňují, že od těchto laboratorních výsledků je ještě velmi daleko k prokázání, že produkty odvozené z konopí dokážou u lidí předcházet demenci nebo Parkinsonově chorobě.

Rozhoduje způsob užívání

Výzkumníci zabývající se konopím upozorňují, že přestože se u části uživatelů rozvine problematický způsob užívání, většiny se to netýká. Začali proto zkoumat, čím se lidé, kteří konopí užívají bez větších problémů, liší od ostatních. Tento přístup vychází z teorie, podle níž účinky psychoaktivních látek neurčuje pouze samotná droga, ale také psychické rozpoložení člověka a prostředí, v němž ji užívá.

Ve studii zveřejněné loni v prosinci analyzovali Stephen Lankenau a jeho kolegové data shromažďovaná po dobu devíti let od mladých uživatelů konopí v Los Angeles. Ukázalo se, že většina účastníků patřila do skupiny, která konopí užívala bez důsledného dodržování vlastních pravidel. Menší část naopak tvořili lidé, kteří si stanovovali jasné hranice – například neužívali konopí před prací nebo školou a nikdy neřídili pod jeho vlivem. Členové této „kontrolované“ skupiny sahali po konopí méně často a zároveň vykazovali méně známek problematického užívání.

Výsledky naznačují, že střídmost nemusí záviset ani tak na samotném množství zkonzumovaného konopí jako spíše na tom, zda si člověk stanoví jasná pravidla, kdy, kde a proč ho bude užívat. Podle autorů by právě podpora takového kontrolovaného užívání mohla představovat důležitou součást strategií veřejného zdraví v době, kdy je konopí legálně dostupné.

S rostoucí dostupností konopí by navíc podle nich měly hlavní roli ve vzdělávání veřejnosti o síle jednotlivých produktů, správném dávkování i možných rizicích převzít instituce veřejného zdraví, nikoli samotní výrobci a prodejci konopí. Mnoho lidí si totiž dnes může koupit vysoce koncentrované přípravky přímo ve specializovaných prodejnách, aniž by se předtím poradili s lékařem.

Poselství studie je přitom jednoduché: čím lépe budou lidé informováni, tím méně negativních důsledků může užívání konopí přinášet.

V sobotu 13. června, krátce po páté hodině ranní místního času, zaznamenaly monitorovací přístroje v oblasti Biscuit Basin v americkém národním parku Yellowstone neobvyklou aktivitu, která zahrnovala seismické signály a infrazvuk. Podle odborníků Geologické služby USA tato aktivita přicházela z okolí jezírka Black Diamond Pool.

Po východu Slunce si vědci všimli ještě jedné zvláštnosti. Místní řeka Firehole byla zakalená světle šedým sedimentem. Geologové proto nejprve předpokládali, že znovu vybuchlo hydrotermální explozí samotné jezírko Black Diamond Pool. Senzory ale ukazovaly, že k explozi došlo jinde. Nakonec to potvrdily záběry z kamery Vulkanické observatoře Yellowstone, na nichž je patrná exploze severně od jezírka Black Diamond Pool.

Hydrotemální exploze v Biscuit Basin

Následující den 14. června navštívili vědci dané místo osobně a zjistili, že do řeky Firehole vytrysklo velké množství vroucí hydrotermální vody ze tří nově vzniklých vývěrů. Tyto vývěry představují cesty, jimiž si voda o teplotě na bodu varu nebo dokonce mírně nad ním, nacházející se pod zemským povrchem, náhle našla cestu na povrch. Když dorazili na místo, voda už vychladla přibližně na 85 °C.

Když se pak ale vědci na lokalitu vrátili v úterý 16. června, čekalo je velké překvapení. Na místě se objevilo jezírko s šedě zbarvenou vařící vodou o velikosti přibližně 6,5 × 5,3 metru. V jezírku to dunělo zvuky způsobenými tvorbou a následným kolapsem velkých bublin páry. Poněkud mrazivé přitom bylo, že přesně na tom místě před dvěma dny vědci stáli.

Zatím není jasné, kdy přesně jezírko vzniklo. Vzhledem k tomu, že kolem jezírka neležely žádné vyvržené úlomky hornin, se odborníci z USGS domnívají, že jezírko vzniklo propadem podloží, nikoli nějakou další explozí. Záběry pořízené 18. června ukázaly, že oblast zůstává velmi aktivní. V pravidelných intervalech zde vystřikovaly proudy vody do výšky 6 až 9 metrů.

K podobným událostem v Yellowstone občas dochází. Tentokrát ale došlo k hydrotermální explozi nejblíže monitorovacímu systému v celé dosavadní historii pozorování. Vědci mají díky tomu k dispozici velice cenná data zachycená před událostí, během ní i po ní, která teď mohou důkladně analyzovat.

Když Čína v roce 2004 představila logo svého lunárního programu, obsahovalo také dvojici lidských stop. Mělo jít o jasné poselství, kam veškeré úsilí země směřuje. Nikdo jej však tehdy nebral vážně – natož pak vyslání pilotované mise na Měsíc do roku 2030. Vždyť v té době ještě žádný automat „made in China“ ani neopustil zemskou orbitu…

Jenže dnes je všechno jinak: Lidnatý asijský stát na lunární povrch sebejistě míří a kdysi neotřesitelná Amerika se bojí o svou pozici ve 21. století. Že jsme na Měsíci už byli? Ano, naposledy před 53 lety. Ale více než čtyři pětiny obyvatel planety se narodily až po návratu Apolla 17, takže pro ně půjde o něco zcela nového. V režii Čínské lidové republiky.

Loď splněných snů

Pro dopravu kosmonautů na orbitu, kdy se střídají v pravidelných půlročních směnách na stanici Tchien-kung (Tiangong), dnes Čína využívá loď Šen-čou (Shenzhou). Ta jí umožnila vyslat první piloty na oběžnou dráhu, osídlit experimentální stanice a dnes i národní orbitální komplex. Nicméně svá nejlepší léta má již za sebou: Vždyť poprvé zamířila do vesmíru v listopadu 1999, takže navzdory veškeré modernizaci jde o více než tři dekády starou konstrukci a technologii.

Netýká se to přitom pouze cest na Měsíc, ale také návštěv stanice: Čína ji chce zvětšit a její stálou posádku rozšířit až na sedm členů. A tady už Šen-čou přestane stačit, proto se vyvíjí nová Meng-čou (Mengzhou), což v překladu znamená „loď snů“.

Skládá se z kabiny pro posádku a servisního modulu, sestava má hmotnost 21,6 tuny, maximální průměr 4,5 metru a délku 8,8 metru, z čehož na hermetizovanou kabinu připadá 3,3 metru. Plánuje se i verze se zkráceným servisním modulem a s hmotností okolo 14 tun pro lety na nízkou oběžnou dráhu, jež by měla pojmout až sedm kosmonautů, ačkoliv zde se zdroje různí.

Kabina má být použitelná opakovaně, údajně až desetkrát. Zahrnuje přitom mnoho inovativních technologií, včetně dotykových obrazovek či systému dovolujícího propojení s „oblékatelnou elektronikou“. Její orientační motory využívají netoxické jednosložkové palivo, což zvyšuje bezpečnost kosmonautů a snižuje nároky při opakovaném používání lodi.

Servisní modul disponuje kyslíko­vodíkovými články pro získávání energie, přičemž jde o jejich první známé nasazení v čínském kosmickém programu. Vznikající odpadní produkty v podobě vody a kyslíku pak využívají kosmonauti v kabině. Kromě toho nese servisní modul sluneční baterie, akumulátory, stabilizační počítačový systém včetně senzorů, nádrže paliva a okysličovadla pro systém orientačních motorů i kvarteto motorů hlavních a systém tepelné regulace pro správné zahřívání či chlazení.

První zmenšený a silně zjednodušený model lodi o výšce 2,3 metru, průměru 2,6 metru a hmotnosti 2 600 kg letěl v červnu 2016 na raketě CZ-7 neboli Čchang-čeng (Changzheng), v překladu „dlouhý pochod“. Mnohem vyspělejší prototyp pak odstartoval v květnu 2020 na CZ-5.

Při uvedené misi se otestoval vstup do atmosféry rychlostí blížící se druhé kosmické, což je neklamné znamení hlavního účelu zařízení – vracet se s posádkou od Měsíce. Letos má letět kompletní loď a podle některých zdrojů by mohla v automatickém režimu navštívit stanici Tchien-kung, byť zatím absolvovala „jen“ test záchranného systému. V roce 2027 pak může svézt první kosmonauty.

Nejvznešenější raketa

Velký úkol vyžaduje velkou raketu. Podle původních plánů mělo jít o CZ-9, jakousi čínskou obdobu amerického Saturnu V či SLS alias Space Launch System. Devítka v názvu upozorňuje na její výjimečné postavení, neboť v tradičním čínském učení feng-šuej se jedná o číslo nejvyšší vznešenosti, vyhrazené pouze císaři.

Poprvé se superraketa CZ-9 s kapacitou 140 tun nákladu veřejně prezentovala v roce 2006, kdy už ovšem práce na ní několik let běžely. Týkalo se to například motoru YF-650 na kapalný kyslík a kerosin, který vznikal od roku 2000. Dle prvotního záměru měla mít CZ-9 třístupňovou konstrukci a de facto koncepčně kopírovat Saturn V, tedy první stupeň na kerosin a kapalný kyslík, druhý a třetí pak na kapalný vodík a kyslík. Uvažovalo se též o dvoustupňové variantě se čtyřmi pomocnými motory na tuhé pohonné látky – Čína zkrátka dlouho hledala optimální řešení.

Nakonec ovšem lidová republika nosič CZ-9 ve svém lunárním programu opustila. V roce 2021 totiž zaznělo, že bude raketa do značné míry kopírovat projekt Starship firmy SpaceX, a to silně šalamounsky: Nejprve bude opakovaně použitelný první stupeň a po nějakém čase i druhý, s tím že v případě potřeby budou oba použitelné jednorázově, což zásadně navýší nosnost. Dokonce se pracuje na dvou verzích obou stupňů, jednak na kerosin a kapalný kyslík, jednak na metan a kapalný kyslík. První má být k dispozici rychleji, druhý je perspektivnější.

Celé úsilí má jeden háček, a sice že k poslední známé změně projektu došlo v roce 2023. Vývoj „starshipové“ CZ-9 však i při maximálním tempu potrvá zhruba deset let, takže pro dosažení cíle v roce 2030 zůstává raketa mimo hru.

Dlouhý pochod číslo 10

Čína bedlivě sleduje vývoj v ostatních zemích, a to úspěšné projekty i slepé uličky. Už zhruba před dekádou vyhodnotila Starship jako potenciálně zajímavý koncept a začala připravovat transformaci CZ-9. Zároveň se rozjel vývoj CZ-10, která bude lunární program zajišťovat v prvních letech.

Půjde o třístupňovou raketu a její základ utvoří trojice spřažených prvních stupňů, podobně jako třeba u Falconu Heavy. Každý ze tří bloků ponese sedm motorů YF-100K na kerosin a kapalný kyslík, které dnes najdeme u CZ-5, 6, 7 i 8. Celkem se tedy bude jednat o 21 kusů. Druhý stupeň dostane do vínku dva YF-100M čili verzi upravenou pro použití ve vakuu a třetí stupeň bude mít trojici kyslíkovodíkových YF-75E.

Raketa o výšce 88,5 metru a startovní hmotnosti 2 187 tun nabídne kapacitu 70 tun na nízkou dráhu nebo 27 tun na dráhu translunární, stejně jako SLS ve verzi Block I. Pro lety na nízkou orbitu bude k dispozici ve dvoustupňové verzi a jen s jedním blokem v prvním stupni, nikoliv se třemi. První stupně mají být opakovaně použitelné: Přistávat budou sice motoricky jako v případě Falconu 9, ale ne na podvozek. Čína počítá se zachytáváním do natažené sítě kabelů, což je systém méně náročný na přesnost a díky absenci podvozku také výrazně lehčí.

Lunární modul po čínsku

Máme loď, máme raketu – a poslední dílek do skládačky lunárního pilotovaného programu tvoří přistávací modul. Jeho poetický název v překladu zní „náruč Měsíce“, tedy Lan-jüe (Lanyue), a veřejně se představil před dvěma lety s tím, že už jde o téměř finální podobu. Má hmotnost okolo 26 tun, což zahrnuje i brzdicí stupeň, který poslouží k navedení na lunární orbitu i k uskutečnění větší části přistávacího manévru. Zhruba 15 km nad povrchem se přitom odhodí a dál bude pokračovat jen vlastní modul s posádkou. Pomocí kvarteta motorů YF-36 pak měkce dosedne v určené oblasti a po 6–48 hodinách odstartuje zpět na oběžnou dráhu k setkání s lodí Meng-čou.

Modul ponese i 28 menších motorů stabilizačního a orientačního systému, ale žádné další technické detaily o něm neznáme. Víme jen, že Čína při jeho vývoji dosáhla obrovského pokroku. Například loni v srpnu zveřejnila, že na gigantické konstrukci vysoké 140 metrů – která už dřív posloužila ke zkouškám dosednutí sondy Tchien-wen (Tianwen) na Marsu i automatů Čchang-e (Chang’e) na Měsíci – otestovala integrované přistání a start modulu Lan-jüe. Ověřily se tak motory a jejich vypnutí při kontaktu s povrchem, řídicí systémy, kompatibilita subsystémů apod.

Konstrukce umožňuje eliminovat pět šestin gravitace, takže simuluje tu lunární. A přestože se spousta vlivů jako odpor atmosféry zachovává, jde o velmi věrnou nápodobu přistání na Měsíci. Kromě toho Lan-jüe v poslední době absolvoval rozsáhlé mechanické testy, stejně jako přípravu na delší pobyt na lunární orbitě, kde bude čekat na přílet kosmonautů v lodi Meng-čou.

Skafandry, rovery, stanice

Na stanici Tchien-kung dnes Čína používá skafandry Fej-tchien (Feitian) neboli „sokol“, před dvěma lety ale představila verzi Fej-tchien 2 pro lunární prostředí. Později zaznělo, že má oblek název Wang-jü (Wangyu), což znamená „výhled od vesmíru“. Skafandry prezentovali Čaj Č’-kang, první čínský kosmonaut, který v roce 2008 uskutečnil výstup do otevřeného prostoru, a Wang Ja-pching, první čínská kosmonautka, jež tutéž operaci provedla v roce 2021. Poprvé přitom letěla o osm let dřív jako historicky druhá Číňanka.

Jelikož skafandry existují ve verzi pro obě pohlaví, mise na Měsíc zjevně nebude jen pánskou jízdou. Technické detaily obleků však Čína nezveřejnila, známe jen obecné parametry: Jedná se o použití vysoce odolných materiálů pro lunární prostředí, o výrazně lepší pohyblivost a v neposlední řadě o nižší hmotnost.

Na podzim roku 2024 představila lidová republika i dvě varianty nehermetizovaného vozidla, které budou kosmonauti využívat k výjezdům do vzdálenějších lunárních lokalit. Zvítězila verze Tchan-suo (Tansuo), připravovaná agenturou CNSA, a zatím se nachází ve stadiu prototypu a pozemních zkoušek. Není totiž kam spěchat, neboť součástí přinejmenším prvního přistání se zřejmě nestane.

Už v roce 2018 pak Čína prezentovala jednak větší hermetizované vozidlo, jež by mělo umožnit dlouhodobé výjezdy až do vzdálenosti stovek kilometrů od místa přistání; a jednak stanici na lunární orbitě s pracovním označením „čínská Gateway“, protože má jít o jakousi obdobu mezinárodní Lunar Gateway. Ani v tomto případě ovšem žádné bližší informace o zmíněných projektech nemáme.

Jízdní řád pro Měsíc

Podle předběžných informací plánuje Čína premiérový start rakety CZ-10B na letošní červenec. Půjde o dvoustupňovou verzi určenou pouze pro lety na nízkou oběžnou dráhu a plány počítají se záchranou prvního stupně z moře. Rok poté absolvuje premiéru třístupňová verze s trojicí spřažených prvních stupňů, s níž se počítá pro lunární pilotovanou misi.

Na rok 2029 se plánují dva bezpilotní starty CZ-10, s tím že při prvním z nich nasměruje raketa k Měsíci modul Lan-jüe i s brzdicím stupněm, který ho navede na vyčkávací oběžnou dráhu. O několik týdnů či měsíců později se pak k zemskému souputníkovi vydá lunární verze lodi Meng-čou, pomocí vlastních motorů vstoupí na jeho orbitu a začne stíhat modul, aby se s ním spojila.

Následně se plavidla oddělí a modul přistane na povrchu, načež se po několika hodinách vrátí na oběžnou dráhu a znovu se s mateřskou lodí spojí. Je pravděpodobné, že také odebere vzorky hornin a v automatickém režimu je přenese do návratového plavidla. Poté bude Lan-jüe odhozen, zatímco Meng-čou zamíří k Zemi, krátce před vstupem do atmosféry odhodí servisní modul a nakonec přistane na padácích.

Pokud popsaná testovací mise uspěje, tak se v roce 2030 zopakuje – s tím rozdílem, že tentokrát do lodi Meng-čou usednou tři kosmonauti a dva z nich sestoupí v modulu Lan-jüe na lunární povrch.

Od svého faktického založení na samém sklonku druhé světové války dostávala Korejská republika americké ruční zbraně, s nimiž absolvovala i konflikt se svým severním sousedem (1950–1953).

Už tehdy zastaralá technika z druhoválečných přebytků a permanentní ohrožení státu od komunistického „příbuzného“ ale vyžadovaly, aby země zavedla moderní modely nejlépe vlastní výroby a pro náboje kompatibilní se standardy NATO. V 60. letech proto jih experimentoval s několika puškami, které můžeme zařadit do „bitevní“ kategorie. Jejich zavedení však oddalovalo pomalé tempo budovaných průmyslových kapacit.

Zatím M16, a co pak?

To se nakonec ukázalo jako dobrá věc, protože na Západě se mezitím stačil (se zpožděním oproti Sovětům) prosadit praktičtější koncept útočné pušky. Korea si proto na přelomu 60. a 70. let dojednala práva na licenční výrobu amerických M16A1. Zvolila dobře, a to nejen kvůli kvalitám zbraně, ale i z logistického hlediska. Navíc Korejci s nimi (respektive se staršími modely z rodiny AR-15) udělali dobré zkušenosti během svého angažmá ve vietnamské válce.

Průmyslu chvíli trvalo, než „dožene myšlenku“, ale v roce 1974 se s asistencí od Coltu a na základě technologického balíčku podařilo rozjet výrobu u firmy Daewoo Precision Industries (dnes SNT Motiv). Západní literatura zbraň často označuje jako Colt Model 603K, ale samotní Korejci ji opatřovali ražením M16A1.

Problém spočíval v rozsahu a ceně kontraktu, který by dokázal sotva pokrýt potřeby pravidelné armády, zatímco Jihokorejci potřebovali rychleji a hlavně levněji naplnit sklady pro případnou kompletní mobilizaci, pokud by se válka znovu rozhořela v plné síle. Silně se také prosazovala myšlenka, že výroba by se měla odehrávat plně ve vlastní režii a bez licencí, přičemž národní hrdost zde také sehrála svou roli. Domácí vývoj se tedy znovu rozjel, a to s využitím náboje 5,56 × 45 mm NATO.

Západ ... 

Někdy na začátku roku 1977 vznikl prototyp XB-6 (navazující na pět starších prototypů pro náboje 7,62 × 51 mm NATO) následovaný dotaženějším XB-7. Ten v roce 1984 (dle některých zdrojů v roce 1985) po sérii testů a úprav Jižní Korea zavedla jako novou standardní pěchotní pušku pod označením K2.

Pro úplnost se hodí dodat, že ono „K“ nic neznamená, krom pořadového označení linie domácích ručních zbraní, kdy K1 s chronologicky prvním zavedením vyšlo na karabinu, K3 se zase řadí k lehkým kulometům a tak dále.

Konstrukčně představuje K2 hybrid zbraní z rodiny AR a AK. Z té první si vypůjčil dělené pouzdro závěru z duralových výkovků, polymerovou pažbu v ose hlavně, rotační závorník AR stylu, kompatibilní zásobník, ovládací prvky včetně záchytu závěru, clonová mířidla, spoušťové a bicí ústrojí.

Forma ovládacích prvků a mířidel dávala smysl i kvůli jednotnějšímu výcviku a zásobník zase z logistických důvodů. Do roku 1985, kdy skončila licenční výroba M16 ve prospěch K2, totiž vzniklo asi 600 000 pušek, které měly nadále zůstat ve výzbroji, jen se postupem let převážně stáhly k rezervistům. 

... s východní stopou

Armáda si přála sice plnoformátovou, leč do boku sklopnou pažbu, takže vratná pružina se oproti americké inspiraci musela stěhovat nad závěr. Od sovětské konstrukční školy si zase jihokorejští designéři vypůjčili spolehlivý systém s dlouhým zdvihem pístu (long stroke) a klasickou páku závěru, vystupující z výhozného okénka, umožňující případné doražení závěru. Tlumič výšlehu, nikoliv nepodobný tomu z M16A1 nemá žádný otvor ve spodní části a je pootočen mírně doprava, takže unikající spalné plyny v tomto směru do určité míry kompenzují zdvih zbraně.

Pod muškou najdeme regulátor, který umožňuje nejen zvýšit průtok plynů za účelem zvýšení spolehlivosti za náročných podmínek, ale také samonabíjecí systém zcela vypnout pro použití puškových granátů – později se však začalo prosazovat spíše alternativní řešení s podvěsným granátometem Daewoo K201 v ráži 40 × 46 mm, vycházejícím ze známého amerického M203.

Kadence pušky se pohybovala kolem 750 ran/min, ale vznikla i řada sub-modelů pálící místo plné dávky jen omezenou, třírannou. Konstruktéři mysleli i na rozšíření zbraně o optický zaměřovač. Kvůli němu vznikla na hřbetu pouzdra závěru dvojice montážních otvorů.

Spolehlivý tahoun

V praxi se K2 ukázala jako spolehlivá, nezáludná a uspokojivá zbraň, splňující všechny tužby armády a převyšující schopnosti severokorejských útočných pušek Typ 68 v ráži 7,62 × 39 mm i modernější Typ 88 pro náboj 5,45 × 39 mm (v podstatě kopie AKM, respektive AK-74, kdy použitá čísla v označení souvisejí s rokem zavedení u severokorejské armády). Původního provedení se „nasekalo“ přes milion kusů a prakticky bez úprav sloužilo skoro tři dekády, během nichž prošlo ostrým nasazením při válce v Zálivu, Afghánistánu a Iráku. 

Hrdinné historky chybějí, ale dle všeho si typ i v tamním náročném prostředí vedl uspokojivě, ačkoliv už jej začaly dohánět omezené možnosti modularity. Zbraně z rodiny K2 si připsaly i slušné prodejní úspěchy v zahraničí. Neoficiální seznam uživatelů zahrnuje Fidži (jakožto zřejmě prvního odběratele už v 80. letech), Bangladéš, Indonésii, Libanon, Nigérii, Peru, Senegal, Kambodžu, Ekvádor, Malawi, Mexiko, Nigérii, Filipíny, Thajsko, Singapur a Nepál.

Většinou šlo (a jde) o rámcové nákupy pro potřeby menších jednotek armády a policie, nezřídka speciálů. Občas se ale Korejcům poštěstil i větší prodej – třeba v Nigérii si objednali 80 000 pušek a do Nepálu mělo zamířit 30 000 kusů K2C1, ačkoliv právě jeho armáda si při přebíracích testech stěžovala na nespeci kované problémy s prvními dodanými exempláři. Kolují i zvěsti, že kořistní K2 (nebo lokálně produkované kopie) se nacházejí v malém množství u severokorejských speciálních jednotek.

Za zmínku stojí rovněž export na civilní, především americký trh ve výhradně poloautomatické formě, zato v řadě provedení a pod různým značením (DR-100, AR-100, AR-110C, MAX-1…) včetně varianty DR-200. Ta má pevnou pažbu bez separátní pistolové rukojeti kvůli obejití specifických dobových pravidel pro import do USA.

Hledání nástupce

Při afghánském a iráckém angažmá se ukázalo, že K2 už za modernějšími zbraněmi z hlediska modularity zaostává. Ne, že by v Koreji mezitím nic moderního nevzniklo, naopak. V Daewoo v nultých letech vyvinuli pár vysloveně futuristických projektů bullpupu XK-8 (testovaný a odmítnutý někdy kolem roku 2003) a K11 DAW.

Druhý typ kombinoval pušku s opakovacím granátometem a pokročilým zaměřovacím rozhraním, jež umožňovalo programování výbuchu granátu, tak aby zasáhl kryjící se protivníky. Střelec vestavěným dálkoměrem změřil vzdálenost k překážce, za kterou se nacházel protivník, balistický počítač data zkombinoval a nastavil projektil tak, aby explodoval do nekrytého boku nebo shora, likviduje cíl střepinami.

Něco velice podobného se snažili vytvořit Američané v podobě XM29 už od 90. let a Korejci se u nich silně inspirovali, ale jejich K11 byla v mnoha směrech účelnější a dosáhla dokonce formálního zavedení do armády. Kvůli vysoké ceně, hmotnosti a komplexnosti ovšem šlo o menší počty. Myšlenka plošného přezbrojení po úvodním optimismu vzala za své a řada problémů v období 2002–2010 vedla k likvidaci projektu.

Následně se vojsko při své modernizaci vydalo cestou prošlapanou Západem, kdy poptávalo modulární, kratší a v souladu s tehdejšími trendy upravenou pušku, ovšem postavenou na základě zavedeného modelu. Výsledek získal označení K2C a v roce 2012 ho zavedla především „prvoliniová“ pěchota a speciálové všeho druhu.

Šlo o karabinu s 310 mm dlouhou hlavní, duralovým předpažbím se standardním montážním rozhraním Picatinny. Přibyl nový tlumič výšlehu a pažba umožňovala kromě sklopení i délkové nastavení po vzoru amerických karabin M4. Základ ovšem pořád tvořila jen poněkud optimalizovaná K2 z novovýroby.

Varianty pro export

Na základě K2C vznikla řada dalších modelů nejen pro domácí trh, ale i kvůli oslovení zahraničních zájemců. Mají jiné formy pažbení, délky hlavní a provedení mířidel a vyrábějí se dodnes. Jedno z nich pod označením K2C1 si jihokorejská armáda vybrala jako nový standard pro bojové jednotky, ovšem dodnes slouží po boku starších modelů a „kraťasů“.

Jde v podstatě o K2C s plnou délkou hlavně 465 mm a odnímatelným zadním mířidlem. Modularita je vykoupena o nějakých 150 g vyšší hmotností oproti původní K2 a můžeme spekulovat, nakolik dlouhá hlaveň opravdu znamená přínos, ale přesto má potenciál sloužit ještě pár dalších dekád.

V posledních letech jí ale vyrostla silná konkurence, především v podobě pušky K13, opět z produkce SNT Motiv, nápadně vycházející z populárních „pístových AR“ jako třeba německá rodina zbraní HK-416. Pro K11 představenou v roce 2023 hovoří ještě větší možnosti modularity, forma následující současné trendy, oboustranné ovládací prvky a dostupnost ve třech délkách hlavní. Korejská republika novinku zavedla zatím v objemu 1 700 kusů pro potřeby vybraných speciálů z armády i námořnictva a momentálně se spekuluje o jejím přidělení také méně renomovaným jednotkám.

Další typ, který vstoupil do výzbroje (opět tedy zatím jen u vybraných útvarů), je DSAR-15 od konkurenční společnosti Dasan. Vychází v jedné větvi modelů z HK416 a v druhé zase z AR-15. Uvidíme, jak se ambiciózní typy v dalších letech rozšíří oproti prověřeným K2. 

International Energy Agency uvádí, že ropa stále tvoří zhruba 30 % globální energetické spotřeby, přičemž dominantní roli hraje v dopravě a petrochemii. Obzvlášť druhý zmíněný sektor navíc vykazuje dlouhodobý růst: Poptávka po ropných surovinách pro výrobu plastů a chemikálií za posledních pět let stoupla o víc než 12 %. Vysvětluje se tím, proč ani nástup elektromobility či tlak na dekarbonizaci zatím nevedou k dramatickému poklesu celkové – a do značné míry problematické – spotřeby.

Stačí mělký vrt

Již ve starověké Mezopotámii se coby stavební materiál i těsnicí hmota používal přírodní asfalt. V Číně zas existují doklady o vrtání velmi hlubokých ropných studní pomocí bambusových konstrukcí. Skutečný průlom ve využití černého zlata však přišel v 19. století.

Za symbolický počátek moderního ropného průmyslu se považuje rok 1859, kdy Edwin Drake vyhloubil v Pensylvánii první komerčně úspěšný vrt. Sahal zhruba do 21 metrů, a šlo tedy o relativně mělkou těžbu, ale stejně vyvolala lavinový efekt: Během několika let vznikly v USA stovky vrtů a produkce ropy se počítala v tisících barelů denně. Již na konci století se navíc těžilo i v jiných regionech, hlavně v carském Rusku.

Na přelomu 19. a 20. století se stalo největším ropným centrem světa ázerbájdžánské Baku. Region zajišťoval víc než polovinu globální těžby, což z něj činilo strategický uzel ekonomiky. Ropný boom vedl k rozvoji prvních velkých energetických korporací a zároveň k technologickým inovacím, díky nimž byly rafinerie i transportní systémy efektivnější.

Americký monopol

Ve Spojených státech mezitím vznikl jeden z prvních globálních monopolů: Standard Oil kontroloval na konci 19. století přibližně 90 % amerického ropného trhu. Podnikání Johna Rockefellera přitom zahrnovalo těžbu, rafinaci i distribuci a stalo se vzorem pro budoucí giganty.

Ve 20. století se pak odehrála zásadní geopolitická změna kvůli obřím zásobám objeveným na Blízkém východě. Státy jako Saúdská Arábie, Írán, Irák a Kuvajt postupně nahrazovaly tradiční producenty ropy, a centrum světové energetiky se tak přesunulo do Perského zálivu. Zmíněný region přitom disponuje jedněmi z největších ropných zásob – například Saúdská Arábie má přes 267 miliard barelů prokázaných rezerv.

Současná těžba ropy představuje technologicky vysoce komplexní odvětví, jež kombinuje geologii, strojírenství i digitální analýzu dat. Základní členění vychází z rozdílů mezi ložisky: Zatímco konvenční metody využívají přirozený tlak, který umožňuje relativně snadné čerpání materiálu na povrch, břidličné formace či ropné písky vyžadují pokročilé technologie a vyšší náklady.

Z hlediska infrastruktury se pak těžba dělí na pevninskou a tzv. offshore neboli na moři. Aby se mohlo těžit mimo souš, musely vzniknout ropné plošiny – jedny z technologicky nejnáročnějších projektů na světě. Přesto se z offshore ložisek získává asi jen třetina globální produkce.

Více znamená méně

Zlom v posledních dvou dekádách znamenala tzv. břidličná revoluce v USA, která staví na kombinaci horizontálního vrtání a hydraulického štěpení neboli frackingu. Daná technologie umožňuje uvolnit ropu z málo propustných hornin tím, že se do vrtu pod vysokým tlakem vhání směs vody, písku a chemikálií.

Technologický pokrok se však neomezuje pouze na samotnou těžbu. Moderní ropný průmysl využívá pokročilé seismické modelování, umělou inteligenci pro optimalizaci i automatizované systémy řízení produkce. Efektivita proto může růst navzdory klesajícímu počtu vrtů. Ropný sektor tak paradoxně nikdy nebyl vyspělejší a produkčně silnější, ale zároveň čelí rostoucím tlakům na dekarbonizaci, geopolitickým rizikům i nejistotě ohledně budoucí poptávky.

Největšího producenta dnes představují Spojené státy s 13,6 milionu barelů denně. Následuje Rusko přibližně s 9,8 milionu barelů a trojici uzavírá Saúdská Arábie zhruba s 9,7 milionu barelů. Uvedené tři země pokrývají asi třetinu světové produkce, takže mají zásadní vliv na cenotvorbu i geopolitickou stabilitu.

Největším konvenčním ropným polem je saúdskoarabský Ghawar, jehož odhadované zásoby přesahují 70 miliard barelů. Druhé místo pak patří kuvajtskému Burganu, kde se pod zemí skrývá přes 66 miliard barelů.

Lodě proti potrubí

Klíčovou infrastrukturu ropného průmyslu tvoří ropovody, které fungují coby pomyslné tepny civilizace. Komplexními systémy ocelového potrubí, obvykle o průměru 500–1 200 mm, proudí ropa díky čerpacím stanicím. Ty jsou rozmístěné 50–150 km od sebe a mají za úkol udržovat v systému tlak, jenž běžně dosahuje hodnot mezi 50 a 100 bary.

Ve srovnání s tankerovou přepravou umožňují ropovody nepřetržitý provoz a zároveň jsou efektivnější, pokud jde o náklady na přesun materiálu. Zatímco tanker typu Very Large Crude Carrier přepraví přibližně dva miliony barelů a v závislosti na destinaci mu může cesta trvat i 50 dnů, ropovody nabízejí kapacitu až milion barelů denně. Navíc u potrubí odpadá riziko kolísání cen za dopravu, ačkoliv zůstává citlivé na geopolitická rizika v tranzitních zemích.

Ruský vývoz

Mezi klíčové globální trasy patří Transaljašský ropovod o délce 1 287 km či kanadské systémy, které propojují ropná pole v Albertě s americkými rafineriemi. Světový rekord však drží Družba s celkovou délkou přesahující 4 000 km, jež spojuje ruská naleziště s rafineriemi ve střední a východní Evropě.

Zmíněný ropovod vyrůstal od 60. let 20. století jakožto páteř energetické infrastruktury sovětského bloku a historicky pokrýval významnou část spotřeby ve středoevropských zemích, včetně Česka. Jeho kapacita se odhaduje na 1,8–2 miliony barelů denně.

Alternativu představuje Transalpinský ropovod, který vede ropu z italského Terstu přes Rakousko do Německa a jehož kapacita dosahuje zhruba 43 milionů tun ročně. Na něj pak navazuje soustava Ingolstadt– Kralupy–Litvínov o délce 347 km, jež zásobuje české rafinerie západní cestou v objemu 11 milionů tun ročně. 

Až do průmyslové epochy se většina lidí živila zemědělstvím a jejich živobytí tak celoročně ovlivňovalo počasí a jeho extrémy – pozdní mrazy, bouřky, vichřice, kroupy, lijáky a povodně či sucha. Devastující účinky sucha často umocňují vedra a dopad na rolníky a pastevce býval o to horší, že zkáza nejčastěji udeřila v čase zemědělských prací od jara do podzimu. Způsobovala tak nejen výrazně nižší úrodu, ale mnohdy bránila i zasetí ozimu. Hlad a zvyšování cen potravin se tak přesouval i do dalšího roku, ruku v ruce s tím přicházely nemoci z bídy i znečištěné vody a rozsáhlé požáry, zkrátka hotové „Boží dopuštění“.

Kdy udeřila nejvíc?

Výkyvy teplot či srážek v minulosti lze zkoumat pomocí pozůstatků přírodního původu (například letokruhy dubu, jezerní sedimenty), písemných pramenů (pro české země se jich před rokem 1500 a rozšířením knihtisku dochovalo poměrně málo) a od 18. století i zápisů z přístrojových měření. V nich mají české země relativně dlouhou tradici: teplota vzduchu se souvisle měří v pražském Klementinu od roku 1775, srážky od roku 1803 v Brně. 

Klimatologové pomocí kombinace těchto zdrojů zjistili, že největší počet roků se suchými epizodami (nejméně dva suché měsíce po sobě) byl kromě jasně nejteplejší a nejvíce vyprahlé 2. poloviny 20. století v padesátiletích 1751–1800 a 1701–1750, přičemž mimořádná sucha v českých zemích dokumenty a přístroje zaznamenaly například v letech 1540, 1616, 1718 a 1719 či 1811. Podle dendrochronologie, která může jít hlouběji do minulosti, byl velmi suchý konec 9. století a přelom 12. a 13. století – jako nejextrémnější byly určeny roky 945, 1142 a 1653. 

Boží trest za hříchy

Nejstarší věrohodná zpráva o suchu v českých zemích pochází z pera neznámého autora dnes ztracených starých pražských análů, které mimo jiné znal i kronikář Kosmas. Podle nich v zimě 1090/1091 nesněžilo, ani nepršelo. Kosmas dále zmiňuje sucho roku 1121: „Osení se špatně urodilo pro veliká sucha, jež trvala celé tři měsíc: březen, duben, květen.“ 

Představitelé křesťanské církve středověku a raného novověku za příčinu sucha označovali Boží hněv seslaný na lidi za jejich hříchy. Jako pohanské pověry zároveň označovali stále rozšířené mínění, že za sucho můžou čarodějnice, nebo dokonce zedníci, kteří „zadělali, aby nepršelo“.

Například v extrémně suchém roce 1616 vydal domažlický kněz Daniel starší Philomates tiskem kázání, kde odmítá, že sucho „náhodou a trefuňkem samo o sobě se děje“ nebo že „pochází od oučinku hvězd nebo od ďábla“. Suchu coby jedné ze sedmi božích ran mělo zabránit pokání, upřímné modlení a vyvarování se všech neřestí. 

Již zmíněný vyprahlý rok 1616, který později lidé označili za předzvěst třicetileté války, vylíčil například také protestantský farář Havel Žalanský působící v Praze. „Po prudké zimě bylo prudké horko a sucho (…), když dešťů nejpotřebněji bylo, Bůh je zadržoval; pakli kdy ňaké deště dával, v hněvu je dával, v hřímání, v hromobití, v krupobití je dával, které někde lidi, jinde živočichy zemské a po místech i ptactvo nebeské zabilo; za deštěm jdoucí větrové vyli a všecko sušili.“

Pak popisuje utrpení lidí i zvířat, neboť, „když studnice přesychají, potokové přesychávají, vody se v smrad obracejí, všecky věci vadnou a chřadnou, všecko na polích horkem stráveno bývá (…), lidé i hovádka bídu mají, když veliký v vodě nedostatek trpí.“

Zastavila se i kola vodních mlýnů, a tak například vojáci Albrechta z Valdštejna nemohli dostat včas chléb, jak slovutnému vojevůdci psal úředník z Uherského Brodu Petr Uher začátkem listopadu 1626. 

Nadělejme louží a kališťat

Barokní zbožnost hledala na takové „Boží dopuštění“ recept v podobě procesí s cílem vyprosit si déšť. Například 18. června 1782 organizoval brněnský biskup Matyáš František hrabě Chorinský prosebné procesí za déšť a od 23. června byla ve všech kostelech držena sedmihodinová modlitba za vláhu. Ale to už pomalu vítězilo osvícenství a racionální pohled na řešení meteorologických extrémů skvěle vystihuje citát pražského kněze Václava Krolmuse „Člověče přičiň se, a Bůh ti požehná“. 

Krolmus jednak psal o povodni z března 1845, jednak o tom, jak naopak za suchých roků vysychaly řeky i rybníky a „Čechové z mlejna jednoho na druhý jezdili, když semleti nemohli, na 10 i 15 dní na mlejně s dobytkem dlíti a platiti museli, než semleli.“ Všímá si také, že horší dopady měla sucha v nížinách a písčitých krajinách středního Polabí, odkud lidé museli chodit pro vodu i čtyři hodiny, skot trpěl žízní a nemocemi a nebylo ani čím hasit vzniklé požáry, takže „občané se na ně bolestně dívali; aneb drnem či hlínou aneb řezankou zasejpali“.

Pozoruhodný a jakoby z dnešních příruček převzatý je Krolmusův návod na boj proti suchu: „V suchém létě jezme a sázejme to, co sobě sucho oblibuje, a v suchu lépe roste. Potřebuje-li se při sadbě zalejvání častého, nadělejme louží a kališťat skrovných, v nichž nám voda na jaře nachystaná, přes léto vydrží.“ 

Očima prvních meteorologů

Zájem odborníků i veřejnosti narůstal vždy poté, co museli čelit suchým létům. Sucho roku 1842 zaujalo nejen Krolmuse, ale také F. X. J. Mašku, který v časopisech Vlastimil a Květy psal o významu lesních porostů a zakládání rybníků pro zvýšení obsahu atmosférické vlhkosti. Obrozenec se současně zhrozil toho, jak rozšířené jsou neznalosti „sprostého lidu v přírodoskumu, zvláště v zákonech, dle kterých se rozličné úkazy a změny v povětrném oboru země dějí“.

Jestliže církev sama bojovala proti pohanské magii, nyní se ocitla na seznamu zpátečníků, neboť podle Maška je sucho ryze přírodním jevem: „Neníť v tom ani zakletí krajin, ani náhoda, ani položení peřinky pod hlavu umrlého, není to ani trest Boží.“ 

Patrně nejstarší ucelenou vědeckou prací o suchu u nás je spis prvního profesora meteorologie na pražské univerzitě Františka Augustina (1846–1908), který popsal fyzikální procesy vedoucí ke vzniku srážek a sucha – přičemž svým článek z roku 1894 reagoval na velké sucho roku 1893 v Čechách, když již předtím analyzoval povodeň ze září 1890 na Vltavě v Praze – tehdy poprvé použil synoptické mapy k popisu jejích meteorologických příčin. Podobná konstelace obou extrémů (povodně roku 1872 a sucho 1874) vedla již dříve zemský sněm v Čechách k iniciování vzniku Hydrografické komise pro Království české (1875).

Vyprahlá bída

Přírodovědci 19. a 20. století sice sucho a jeho příčiny zkoumali, ale jejich případné návrhy, jak mu předcházet, podrývala převládající snaha přírodu ovládnout a co nejvíc vytěžit pro další rozvoj průmyslu a samozřejmě pro zisk. Sucha současně nejtíživěji dopadala na chudší vrstvy. Například dne 28. srpna 1904 zaslalo představenstvo obce Valašská Polanka c. k. okresnímu hejtmanství ve Valašském Meziříčí „poníženou prosbu“ o státní a zemskou podporu pro chudé rolnictvo, v níž mimo jiné stálo, že lidé mají „na výživu obilí málo, zemáky a zelí, co hlavní výživa obecenstva, snad žádné, pak teprvo příštím jarem, když nebude obilí k setí a zemáků k sázení – a dobytek zničen (otavy a druhé jetele nejsou žádné)!“ 

Dodejme jen, že ve 21. století stále pádněji zaznívají hlasy, které se svým způsobem vrací do minulosti. Sucho a další klimatické extrémy už není možné připisovat jen na vrub rozmarům přírody, je trestem za lidské hříchy: nikoliv ale za smilstvo a nechození do kostela, jak to viděla církev, nýbrž za nadměrnou spotřebu.

Život na Zemi vznikl ve vodě. Postupem času se u jedné skupiny vodních živočichů vyvinuly končetiny a vznikli čtyřnožci, kteří se vydali na souš a stali se předky dnešních savců, ptáků, plazů i obojživelníků. Vědci dlouho předpokládali, že nejstarší čtyřnožci vyvíjeli podobně jako dnešní obojživelníci – líhli se z vajec, měnili se v pulce, a teprve poté z nich stávali dospělí jedinci.

Jason Pardo a Arjan Mann z Fieldova muzea v Chicagu ale nedávno publikovali ve vědeckém časopise Science překvapivý objev. Na slavném nalezišti Mazon Creek ze vrchního karbonu, jehož stáří je asi 309 až 307 milionů let, našli zkameněliny mláďat raných čtyřnožců, u nichž není ani stopy po stádiu pulce. Nemají například vnější žábry. Zdá se, že první suchozemští obratlovci byli mnohem méně podobní dnešním obojživelníkům, než se dosud soudilo. Zásadně to mění představy o tom, jak obratlovci osídlili pevninu.

Překvapení u prvních čtyřnožců

„Mnozí z nás se na střední škole učili zjednodušený příběh evoluce, během které se ryby změnily v obojživelníky, z některých obojživelníků vznikli plazi, z některých plazů savci a tak dál,“ vysvětluje Pardo. „Náš výzkum ale ukazuje, že základní předpoklad příběhu, totiž že se první suchozemští obratlovci vyvíjeli jako obojživelníci, je chybný.“

„Poprvé máme k dispozici fosilie takto raných mláďat čtyřnožců. Je to důkazem mimořádné hodnoty lokality Mazon Creek,“ dodává Arjan Mann. „Nachází se asi hodinu jízdy jihozápadně od Chicaga a patří k nejlepším fosilním nalezištím na světě, zejména pokud jde o zachování měkkých tkání a drobných, křehkých fosilií, jako jsou tato mláďata.“

Badatelé zjistili, že studovaná mláďata patří do skupiny embolomerů (Embolomeri). Šlo o rané čtyřnožce připomínající krokodýly, kteří v karbonu a ve spodním permu patřili k vrcholovým predátorům řek, jezer a bažin. Dospělí jedinci mohli dorůstat délky přes tři metry, byť fosilie mláďat z Mazon Creek měří jen několik centimetrů.