Ať už jedeme do školy, do práce, na dovolenou nebo kamkoliv jinam, nikdy necestujeme sami. Každý člověk je nositelem obrovského množství bakterií, hub a dalších mikroorganismů, které společně tvoří lidský mikrobiom. Při budoucích výpravách na Měsíc, Mars i do vzdálenějších částí Sluneční soustavy se proto do vesmíru nevydají jen astronauti, ale také jejich mikroskopičtí společníci.

Právě otázkou, jak dobře mohou pozemské mikroorganismy přežívat v extrémních mimozemských podmínkách a jaké riziko mohou představovat pro lidské posádky, se zabývá disertační práce Tommasa Zaccarii z nizozemské Radboudovy univerzity.

Jeho výzkum se zaměřil nejen na schopnost mikrobů přežít podmínky připomínající Mars, ale také na zdravotní rizika spojená s měsíčním a marsovským prachem a na účinnost pravidel, která mají zabránit biologické kontaminaci jiných světů.

Souhra extrémů

V první části práce vědci zkoumali čtyři známé lidské patogeny, mezi nimi i bakterii způsobující zápal plic. Mikroorganismy vystavili několika faktorům, které panují na povrchu Marsu – extrémně nízkému atmosférickému tlaku, suchu, intenzivnímu ultrafialovému záření a vysoce koncentrovaným solným roztokům obsahujícím toxické perchloráty.

Když vědci zkoumali jednotlivé faktory odděleně, ukázalo se, že některé bakteriální kmeny jsou překvapivě odolné. Bez přístupu k vodě například dokázaly přežít až šestnáct dní. Právě takové výsledky často přitahují pozornost médií a mohou vyvolávat dojem, že život by na Marsu mohl přetrvávat mnohem snáz, než se ve skutečnosti zdá.

Ve skutečnosti ale žádný z těchto faktorů nepůsobí na Marsu samostatně. Povrch rudé planety kombinuje extrémní sucho, intenzivní ultrafialové záření, velmi řídkou atmosféru i toxické perchloráty, které na mikroorganismy útočí současně. Když vědci vystavili bakterie této kombinaci vlivů, jejich odolnost se dramaticky snížila – místo šestnácti dnů přežily přibližně jediný den.

Regolit jako nečekané útočiště

Výzkum přesto odhalil jeden překvapivý detail. Simulovaný marťanský regolit mohl některým bakteriím poskytnout určitou ochranu. Podle Zaccarii vytvářejí ostré a nepravidelné částice regolitu drobná zákoutí, kde se může udržet stopové množství vody a kde jsou mikroorganismy částečně chráněny před intenzivním ultrafialovým zářením.

Stejný materiál však zároveň obsahuje perchloráty, které jsou pro živé organismy toxické. Regolit tak představuje prostředí, které může krátkodobě pomáhat přežití, ale z dlouhodobého hlediska zůstává pro mikroorganismy velmi nepřátelské.

Extrémní prostředí mění i bakterie

Jedním z nejzajímavějších zjištění práce je skutečnost, že bakterie reagující na extrémní podmínky Marsu mění svůj vzhled a fungování. Některé buňky se například výrazně zmenšily.

Když vědci následně tyto bakterie vystavili lidským imunitním buňkám, konkrétně periferním mononukleárním buňkám krve, ukázalo se, že imunitní systém na ně reaguje podstatně slaběji. Obranné buňky vytvářely méně cytokinů i reaktivních forem kyslíku, tedy látek, které běžně slouží k ničení bakteriálních vetřelců.

Výsledky naznačují, že mikroorganismy přizpůsobené extrémnímu prostředí Marsu by mohly být pro astronauty paradoxně ještě nebezpečnější než jejich běžné pozemské formy. Podobné fyziologické změny totiž mohou bakteriím pomoci částečně unikat pozornosti lidského imunitního systému.

To nejnebezpečnější může být pod nohama

Druhá část disertační práce Tommasa Zaccarii se zaměřila na jiný problém budoucích kosmických misí – jemný prach na povrchu Měsíce a Marsu.
Vědci použili laboratorní simulanty měsíčního i marťanského regolitu a zkoumali jejich účinky na lidské buňky vystýlající dýchací cesty i na laboratorní myši. Výsledky potvrdily, že vdechování tohoto prachu představuje významnou zdravotní zátěž.

Buňky vykazovaly známky lokálního zánětu, zvýšila se aktivita neutrofilů – bílých krvinek reagujících na poškození tkáně – a zároveň se aktivovaly geny spojené s tvorbou hlenu i vznikem plicní fibrózy. Právě tyto změny mohou představovat první krok k rozvoji chronických onemocnění dýchací soustavy.

Zajímavé je, že simulovaný měsíční prach se ukázal být ještě škodlivější než simulovaný marťanský prach obsahující perchloráty. Výsledky tak navazují na zkušenosti astronautů programu Apollo, kteří po pobytu na Měsíci popisovali podráždění dýchacích cest přezdívané „měsíční senná rýma“.

Dokážeme ochránit jiné světy?

Poslední část výzkumu se věnovala takzvané planetární ochraně, tedy souboru opatření, jejichž cílem je zabránit tomu, aby kosmické sondy zavlekly pozemské organismy na jiné světy.

Zaccaria zkoumal, jak dobře dokážou různé eukaryotické mikroorganismy přežívat podmínky, které by panovaly během letu k ledovým měsícům Jupiteru nebo Saturnu. Ukázalo se, že mimořádně odolné jsou především některé kvasinky.

Transkriptomická analýza odhalila jeden z mechanismů jejich přežívání. Například druh Rhodotorula frigidalcoholis dokáže dočasně zastavit svůj buněčný cyklus a soustředit energii především na opravy poškozené DNA. Díky tomu přežívá extrémní podmínky lépe než řada jiných mikroorganismů.

Autor práce zároveň upozorňuje na určité omezení experimentů. Stejně jako v případě bakterií byly jednotlivé stresové faktory testovány převážně postupně, nikoli současně. Takové uspořádání proto nemusí plně odpovídat skutečným podmínkám během kosmických misí.

Stejným způsobem jsou však dnes testovány i postupy planetární ochrany, což naznačuje, že současné protokoly by měly být rozšířeny tak, aby zohledňovaly i mimořádně odolné organismy, například právě některé druhy kvasinek.

Odolnější, než jsme čekali

Disertační práce Tommasa Zaccarii ukazuje, že hranice života jsou složitější, než by se mohlo zdát. Přestože kombinace marťanských podmínek je pro většinu bakterií extrémně nepříznivá, některé mikroorganismy dokážou jednotlivé překážky překonat, a navíc se při tom mění způsobem, který může komplikovat obranu lidského organismu. Současně se ukazuje, že samotné prostředí Měsíce a Marsu může představovat významné zdravotní riziko pro astronauty.

Podobné výzkumy budou stále důležitější s tím, jak se lidstvo připravuje na dlouhodobé mise mimo Zemi. Lepší pochopení toho, jak se naši mikroskopičtí společníci chovají v extrémních podmínkách, pomůže nejen chránit budoucí kosmické posádky, ale také zabránit nechtěné kontaminaci jiných světů a lépe pochopit samotné limity života.

Hormony patří mezi nejčastěji nepochopené aspekty fungování lidského těla. Internet je plný rad o „vyrovnávání hormonální hladiny“, kortizol bývá označován za nepřítele zdraví, testosteron za spouštěč agrese a hormonální substituční léčba (HRT) za nebezpečnou terapii.

Ve skutečnosti je však většina těchto představ zjednodušená nebo přímo mylná. Endokrinologové upozorňují, že hormony tvoří dokonale vyladěný systém, který řídí fungování prakticky celého organismu bez ohledu na pohlaví.

Puberta není začátkem hormonálního života

Mnoho lidí se domnívá, že pohlavní hormony se začínají tvořit teprve během dospívání. Ve skutečnosti jsou aktivní už během nitroděložního vývoje. Estrogen, progesteron i testosteron hrají důležitou roli během vývoje plodu a krátce po narození nastává období označované jako minipuberta.

Mezi druhým a šestým měsícem života se reprodukční hormony dočasně výrazně aktivují. U chlapců stimulují varlata, u dívek vaječníky a připravují je na budoucí plodnost. Překvapivým faktem je, že tříměsíční chlapec může mít hladinu testosteronu srovnatelnou s dospělým mužem.

V tomto období se chlapcům zvětšují varlata a běžně se objevují i spontánní erekce. U chlapců hormonální aktivita obvykle končí kolem šestého měsíce věku, zatímco u dívek může přetrvávat až do jednoho či dvou let.

Naopak rozšířená představa, že kolem čtvrtého roku života procházejí chlapci dalším výrazným nárůstem testosteronu, který má vysvětlovat problematické chování, nemá podle odborníků žádnou oporu ve vědeckých zjištěních. Mezi druhým a desátým rokem života jsou reprodukční hormony naopak velmi málo aktivní.

Hormony nejsou jen ženskou záležitostí

Hormony bývají často spojovány především s menstruací, těhotenstvím nebo menopauzou, a proto vzniká dojem, že jde hlavně o ženské téma. Endokrinologové však zdůrazňují, že hormony řídí fungování organismu mužů i žen stejnou měrou.

Obě pohlaví totiž produkují stejné hormony. Ženy mají testosteron, muži zase estrogen. Rozdíl spočívá pouze v jejich množství – muži mají vyšší hladinu testosteronu, ženy vyšší hladinu estrogenu. U řady dalších hormonů, například hormonů štítné žlázy, kortizolu nebo inzulinu, nelze podle krevních testů vůbec poznat, zda vzorek pochází od muže, nebo ženy.

Dělá testosteron z lidí agresory?

Spojování testosteronu s agresivitou je jedním z nejrozšířenějších hormonálních mýtů. Ve skutečnosti záleží především na množství.

Pokud testosteron dostávají muži, kteří mají jeho nedostatek potvrzený lékařským vyšetřením, jde podle odborníků o bezpečnou léčbu. Správně nastavená substituce nezvyšuje agresivitu, ale naopak může zlepšit náladu, energii i kvalitu života.

Jiná situace nastává při zneužívání anabolických steroidů. Někteří lidé kvůli budování svalové hmoty užívají dávky mnohonásobně převyšující přirozené hodnoty. Právě extrémní koncentrace testosteronu mohou ovlivňovat limbický systém mozku, který zpracovává emoce a strach, a tím zvyšovat sklon k agresivnímu chování.

Kortizol není nepřítel

Kortizol bývá často označován za „špatný hormon“. Ve skutečnosti jde o hlavní stresový hormon, bez něhož bychom se v náročných situacích neobešli.

Krátkodobé zvýšení jeho hladiny během důležité schůzky, zkoušky nebo krizové situace zlepšuje soustředění, zvyšuje bdělost a pomáhá organismu rychle reagovat. Problém představuje až dlouhodobě zvýšená hladina kortizolu způsobená chronickým stresem.

Odborníci proto upozorňují, že řešením není kupovat doplňky stravy nebo „čaje na vyrovnání kortizolu“, ale zaměřit se na samotné příčiny stresu. Význam mají především dostatek spánku, pravidelný pohyb, kvalitní strava a čas strávený s blízkými lidmi.

Menopauza není dědičný osud

Ženy často očekávají, že jejich menopauza bude probíhat podobně jako u jejich matky nebo sestry. Podle lékařů to ale neplatí.

Genetika sice významně ovlivňuje věk poslední menstruace, samotný průběh menopauzy se však mezi ženami výrazně liší. To, že některá žena trpěla silnými návaly horka nebo jinými obtížemi, proto automaticky neznamená, že stejnou zkušenost bude mít i její dcera.

Puberta ukončuje růst

Jedním z mála rozšířených tvrzení, která skutečně platí, je, že puberta uzavírá období růstu. Po několika letech dospívání totiž hladina estrogenu – u dívek i u chlapců – dosáhne hodnot, které způsobí uzavření růstových plotének na koncích kostí. Tím se růst do výšky definitivně zastaví.

Právě proto odborníci doporučují řešit případné poruchy růstu co nejdříve. Pokud se například nedostatek růstového hormonu začne léčit až během puberty, možnosti ovlivnit konečnou tělesnou výšku jsou už výrazně omezené.

Dětská obezita může urychlit pubertu

Nadváha a obezita v dětském věku mají vliv nejen na metabolismus, ale také na hormonální vývoj.

Výzkumy ukazují, že děti s nadváhou nebo obezitou vstupují do puberty dříve. Předpokládá se, že nadbytek tělesného tuku narušuje normální regulační mechanismy v hypotalamu – části mozku, která řídí hormonální systém – a spouští pubertu předčasně.

Potřebujeme hormony „vyvažovat“?

Pojem hormonální rovnováha se stal oblíbeným marketingovým sloganem výrobců doplňků stravy. Endokrinologové ale upozorňují, že lidské tělo si hormonální hladiny reguluje samo pomocí mimořádně složité sítě zpětných vazeb.

Přirozené kolísání hormonů během dne nebo během života není známkou poruchy, ale součástí normálního fungování organismu. Pro tvrzení, že běžně prodávané doplňky stravy dokážou hormony významně „vyvážit“, podle odborníků neexistují přesvědčivé vědecké důkazy.

Estrogen potřebují i muži, testosteron i ženy

Přestože bývá testosteron označován za mužský hormon a estrogen za ženský, oba mají důležité funkce u obou pohlaví.

U žen může přidání malých dávek testosteronu během menopauzy pomoci zvýšit sexuální touhu, pokud samotná léčba estrogenem a progesteronem nestačí.

Ani u mužů však testosteron nepůsobí sám. Část jeho účinků vzniká až poté, co se v tukové tkáni, kostech nebo mozku přemění na estrogen. Právě tato přeměna je důležitá například pro zdraví kostí i správné fungování mozku.

Mýty kolem hormonální léčby

Špatnou pověst získala hormonální substituční léčba především po americké studii z roku 2002, která upozornila na zvýšené riziko rakoviny prsu. Výsledky tehdy vyvolaly rozsáhlou mediální paniku a mnoho žen léčbu ukončilo.

Pozdější analýzy však ukázaly, že studie měla řadu omezení. Zaměřovala se především na starší ženy a používala tehdejší syntetické přípravky, které se od dnešní léčby výrazně liší. Současná hormonální substituční léčba využívá takzvané bioidentické hormony, které jsou velmi podobné látkám přirozeně vytvářeným lidským tělem.

Podle odborníků by ženy neměly léčbu odmítat pouze kvůli zastaralým obavám. Přesto existují skupiny pacientek, u nichž je nutné postup pečlivě zvážit – například ženy po prodělané rakovině prsu nebo osoby s vyšším rizikem vzniku krevních sraženin.

Proč ženy během menopauzy přibírají

Přibývání na váze patří mezi nejčastější projevy perimenopauzy a menopauzy. Pokles estrogenu mění způsob ukládání tukových zásob. Zatímco v reprodukčním věku se tuk ukládá hlavně na bocích a stehnech, po menopauze se přesouvá do oblasti břicha.

Právě viscerální tuk uložený kolem vnitřních orgánů představuje větší zdravotní riziko. Podporuje vznik inzulinové rezistence, zvyšuje pravděpodobnost rozvoje diabetu 2. typu i srdečně-cévních onemocnění.

Současně ženy během menopauzy přicházejí přibližně o půl kilogramu svalové hmoty. Protože svaly spotřebovávají více energie než tuková tkáň, zpomaluje se ženám metabolismus. Odborníci proto doporučují pravidelný silový trénink, dostatek bílkovin a vlákniny a omezení nadměrného příjmu sacharidů. Důležitější než samotné číslo na váze je podle nich sledovat i další ukazatele zdraví, například hladinu krevního cukru, cholesterolu nebo krevní tlak.

Dívky skutečně dospívají dříve

Řada studií potvrzuje, že u dívek se první známky puberty objevují v průměru přibližně o rok dříve než v minulosti. První menstruace však přichází jen asi o půl roku dříve, což znamená, že celé období puberty se prodlužuje.

Příčina tohoto trendu zatím není jasná. Roli pravděpodobně hraje lepší výživa i vyšší výskyt dětské obezity, která vede k dřívější produkci estrogenu. Zkoumá se také možný vliv některých chemických látek z prostředí narušujících hormonální systém, takzvaných endokrinních disruptorů, které by mohly ovlivňovat centra řídící nástup puberty v mozku.

Melatonin není zázračný hormon spánku

Melatonin je hormon vytvářený epifýzou neboli šišinkou – drobnou endokrinní žlázou uloženou hluboko v mozku. Po setmění jeho hladina přirozeně stoupá a dává mozku signál, že nastal čas připravit organismus ke spánku.

Ani melatonin ale není univerzálním lékem na nespavost. Podle odborníků je důležité rozlišovat mezi potížemi s usínáním, častým nočním probouzením a příliš časným ranním vstáváním. Zatímco s usínáním může melatonin skutečně pomoci, na přerušovaný spánek nebo předčasné probouzení obvykle neúčinkuje.

Finsko známé nízkými teplotami se stalo kolébkou pravé sauny. První písemné zmínky o ní pocházejí z 12. století, ale archeologické nálezy prokázaly, že saunování tu existovalo již mnohem dříve. První obyvatelé severní Evropy totiž zpočátku kopali díry do země nebo sněhu, které zakrývali dřevem a zvířecími kůžemi. Do nich vkládali horké kameny. Je možné, že se inspirovali prohlubněmi, které si ptáci stavěli ve sněhu.

Když se lidé během doby bronzové a železné postupně usazovali, vytápěli příbytky ohněm ze dřeva, takže rozpálené kameny tvořící ohniště vydávaly teplo celou noc. Stejný princip využili i u prvních kouřových saun.

Zakouřená březová chatka

V kouřových saunách (finsky savusauna) v podobě dřevěných chatek z březové kůry a kulatin bez komína se zhotovovaly malé, neprosklené průduchy, které propouštěly málo světla a daly se z vnější strany uzavřít posuvnou záklopkou. V chatce byla postavena hromada kamenů, často na nízké kamenné základně. Pod nimi se topilo dřevem, které několik hodin hořelo a ohřívalo kameny do vysokých teplot. Protože domek neměl komín, kouř zaplnil celou stavbu, začernal stěny a prosakoval ven netěsnostmi ve střeše a stěnách.

Po dohoření ohně se kouř zcela vyvětral a rozžhavené kameny fungovaly jako akumulační zdroj tepla o 70 až 100 °C a páry, která vznikala poléváním kamenů vodou.

Sauny se nacházely většinou na místech u vody nebo sněhu, aby se lidé mohli po saunování ochladit skokem do ledové vody nebo sněhové závěje. Finové si také těla šlehali březovými větvičkami kvůli lepšímu prokrvení. Původně finská sauna fungovala jako předchůdkyně koupelny.

Všední dny byly na venkově zaplněny prací, proto se očista odkládala na dobu, kdy měli lidé více času, zpravidla v sobotu, aby byla rodina na nedělní mši čistá. Navíc nasekat dřevo, zatopit, udržovat oheň a nanosit vodu ze studny či potoka byl časově i fyzicky náročný proces. Den saunování byl tedy současně i dnem umytí celého těla.

Postupně se v sauně začaly odehrávat další důležité věci. Kromě mytí se rovněž využívala k relaxaci, rodinným setkáním, oslavám či vaření. Sauna byla zpravidla vybavena lavicemi a stolem z borových desek, dále malými stoličkami sestavenými z křivých smrkových kořenů a jiných vhodných kusů, a případně i lůžkem nad kamny. Na stole se nacházely mísy vydlabané z nepravidelných sukovic a spolu s dřevěnými lžícemi tvořily jídelní servis.

Centrum všeho dění

Po použití se sauna vždy pečlivě vydrhla, proto byla považována za „nejčistší místnost domu“, takže se v ní i rodilo, pečovalo o nemocné a rituálně se očišťovali zemřelí. Jelikož se sauna zpravidla budovala poměrně daleko od obytného domu a často též na skrytém místě, mohla se taktéž stát vhodným útočištěm před nájezdníky, lupiči či cizími vojáky. V některých saunách byly pod plochým vnitřním stropem z půlené kulatiny přidělány napříč místností podpěry s příčnými trámy. Ty sloužily jako sušicí tyče, na kterých se obvykle sušilo obilí přivezené z pole bezprostředně po sklizni.

V chladném podnebí severní Evropy se tak sauna stala centrem života, neboť sloužila jako umývárna, klubovna, pevnost, porodnice i lazaret v jednom. Přísloví „Pokud nefunguje sauna, nefunguje nic“ mluví za vše.

Další finské přísloví říká: „V sauně se člověk musí chovat stejně dobře jako v kostele.“ Sauna byla totiž považována za posvátný prostor, před jejím použitím se často pronášela modlitba a po saunování se před odchodem ze sauny zcela běžně „obětovalo“ nadpřirozeným bytostem jídlo a zbytkové teplo. Jednalo se o projevy přetrvávajících pohanských zvyklostí, které křesťanství nedokázalo zcela potlačit.

Finové si nadále zpívali písně o vikinských bozích a hrdinech, věřili na čarodějnictví, zaříkávání a zaklínání, na duchy a skřítky. Lidé se proto většinou saunovali v době, kdy venku bylo ještě světlo, aby se vyhnuli setkání s nadpřirozenými bytostmi zjevujícími se za tmy. Zejména o Vánocích se věřilo, že po setmění se duchové cítí rušeni přítomností lidí v sauně.

Z Finska do světa

Příprava saunování v kouřových saunách byla časově velmi náročná a navíc tento „pravěký“ způsob vytápění s sebou nesl značné riziko požáru. Skutečnou revolucí se proto na konci 19. století stalo zavedení železných saunových kamen s komínem. Další průlom přišel ve 20. století s plynovými a elektrickými saunovými kamny, která podstatně zkrátila dobu zahřívání a umožňovala nepřetržitý ohřev a udržení rovnoměrné teploty. Saunování se tím stalo dostupnější – soukromé sauny představovaly běžnou součást městských bytových domů, rekreačních chat, stejně jako velkých firem, sportovišť a wellness center.

V průběhu staletí se tak proměnily v symbol finského domova a kultury. Dnes jejich počet ve Finsku výrazně převyšuje počet registrovaných automobilů, jedna sauna připadá zhruba na dva obyvatele.

Moderní medicína navíc potvrdila lidovou moudrost, že saunování prospívá tělu. Pokud k němu totiž dochází pravidelně, snižuje riziko kardiovaskulárních nemocí i infekcí dýchacích cest a posiluje imunitu. Stejně tak podporuje regeneraci svalů po sportu a má pozitivní vliv na psychiku, neboť horko stimuluje uvolňování endorfinů.

Není divu, že se koncept sauny postupně rozšířil i mimo Finsko a našel odezvu v dalších zemích. Sauna se stala součástí místní kultury rovněž ve Švédsku, Norsku a Dánsku. V 19. století začala pronikat do střední Evropy i Ameriky, zejména díky přistěhovalcům z Finska. V roce 1924 měli finští sportovci a sportovkyně na zimních olympijských hrách ve Francii vlastní saunu a jejich úspěchy (celkem jedenáct medailí a druhé místo v medailovém žebříčku), pravděpodobně pozitivně ovlivněné i saunováním, dostaly starobylou finskou tradici do centra pozornosti nejen ve sportovním světě.

Nadšení Němci

V roce 1936 byla v olympijské vesnici v Berlíně postavena první oficiální finská sauna mimo Finsko. Během druhé světové války se pak němečtí vojáci na východní frontě seznámili se saunováním a po návratu se nechtěli této vymoženosti vzdát, takže se zasadili o zřizování veřejných saun v obou německých zemích.

V Německé demokratické republice byla sauna významně podporována státem, protože patřila ke zdravému životnímu stylu socialistického člověka, kromě toho posilovala jako součást „kolektivní hygieny“ obraz rovnostářské a spravedlivé společnosti. Muži i ženy často sdíleli sauny dohromady, což na Západě dlouho působilo jako šok. Východoněmečtí komunisté to však považovali za normální a zdravé.

Obzvláště v sedmdesátých a osmdesátých letech se stavěly veřejné, podnikové či školní sauny. Jednu pro své diplomaty zřídili i na velvyslanectví v Praze, na Masarykově nábřeží 32, kde má v současnosti své sídlo Goethe-Institut. Tato sauna je dodnes funkční a slouží zaměstnancům k relaxaci. Po druhé světové válce zaznamenala finská sauna vzestup obliby i jinde ve světě.

Každá kultura si ji však trochu přizpůsobila. Někde se součástí saunování staly navíc bylinky a éterické oleje přidávané do vody, jíž se polévají kameny, jinde se kombinovalo s koupáním ve studené vodě, rovněž se zrodily sauny s infračerveným zářením či jako místa milostných schůzek.

Ruští kosmonauté měli dokonce na vesmírných stanicích Saljut-6, Saljut-7 a Mir zařízení na bázi sauny. Orbitální sauna měla však jednu podstatnou nevýhodu. Někteří kosmonauti si stěžovali, že po jejím použití je potřeba hodně času na úklid. V podmínkách beztíže totiž každá náhodně ponechaná kapka vody může představovat vážné nebezpečí jak pro lidi, tak pro přístroje.

Také u nás získalo saunování v druhé polovině 20. století na popularitě. Proniklo dokonce i do české literatury, neboť novela Jaroslava Rudiše Český ráj (2018) se odehrává v sauně a popisuje příběhy a historky šestnácti mužů, kteří se v ní scházejí na jakési terapeutické skupině. Protagonisté nemají jména, jen staré indiánské přezdívky. Kniha využívá saunu jako mikrokosmos pro zkoumání mužského světa, obav, chlapáckých gest a nostalgie, čímž naznačuje, že i u nás je sauna vnímána nejen jako relaxace, ale i jako prostor pro otevřenou komunikaci a sebereflexi.

Závěrem dodejme, že finská klasická sauna s kamny na dřevo si stále drží punc nejautentičtější podoby. 

Skytové byli kmenovým svazem starověkých kočovníků a obávaných válečníků, který kolem 9. až 8. století před naším letopočtem pronikl ze střední Asie na území dnešní Ukrajiny a založil tam mocné království.

Většina našich poznatků o nich pochází ze starověkých řeckých a římských pramenů, popisujících hlavně jejich jezdecké umění a z mohylových hrobek kurganů, které po sobě zanechali v eurasijských stepích.

Ve starověku byly proslulé jejich tetované mumie, nádherné zlaté šperky se zvířecími motivy a ženy bojovnice, které mohly inspirovat legendu o Amazonkách. Pro moderní vědu ale po sobě nezanechali žádné vlastní písemné záznamy a po sérii vojenských porážek kolem roku 200 př. n. l. zmizeli z historie.

Ainash Childebayevová z Texaské univerzity v Austinu a její kolegové se rozhodli osvětlit příbuzenské vztahy a politické uspořádání Skytů přečtením pravěkých genomů.

Společnost Skytů podle DNA

Vědci získali 85 kompletních genomů z koster celkem 38 příslušníků elity a 47 prostých Skytů, kteří byli pohřbeni v kurganech na 20 archeologických nalezištích z období mezi lety 900 a 200 př. n. l. Hroby obyčejných Skytů byly menší a postrádaly bohatou výbavu v podobě zbraní či zlatých artefaktů. Ty byly naopak typické pro hroby Skytů z vládnoucí vrstvy. 

Analýzy DNA prozradily, že Skytové byli v uvedeném období organizováni kolem mocných rodových dynastií mužů i žen. Příslušníci elity si byli mezi sebou jedenáctkrát pravděpodobněji blízce příbuzní, než byli příbuzní s lidmi z nižších vrstev. Výsledky rovněž ukázaly, že sociální nerovnost se mezi těmito kočovníky začala utvářet na počátku doby železné, kolem roku 900 př. n. l., tedy v době, kdy pronikli na Ukrajinu.

Autoři studie, kterou zveřejnil vědecký časopis Science Advances, se rovněž zaměřili na tvrzení starověkých řeckých autorů, například Hérodota, podle kterých měli ženy Skytů ve společnosti významné postavení. Výsledky výzkumu to jednoznačně podpořily. Téměř polovinu elitních jedinců zahrnutých do studie tvořily ženy, což naznačuje, že ve skytské společnosti doby železné hrály ženy zásadní roli.

Kořeny amerických oddílů rangers sahají až do 17. století, přičemž původně se takto označovala lehká pěchota bojující ve formacích do velikosti roty. Za otce novodobých rangerů bývá považován Lucian Truscott, který v roce 1942 působil coby styčný důstojník na britském generálním štábu. Tam se seznámil s konceptem commandos neboli průzkumníků a diverzantů působících v týlu nepřítele. Jejich výkony ho nadchly natolik, že navrhl založení podobných jednotek i ve své domovině – a zrodily se prapory US Army Rangers. 

Invazní křest ohněm

Druhý batalion byl společně s pátým zformován 1. dubna 1943 v tennesseeském výcvikovém táboře Camp Forrest pod velením majora Jamese Ruddera. Personál sestával z dobrovolníků, na něž náboráři kladli značné požadavky včetně perfektní fyzičky a vysoké inteligence. Od září 1943 prapor trénoval na Floridě obojživelné akce, následoval dril ve zpravodajské škole v ovládání německých zbraní i jazyka. Před Vánoci odplula jednotka do skotského Grenachu, kde se do její přípravy zapojili příslušníci commandos. 

Začátkem roku 1944 sestával 2. prapor asi z 500 mužů rozdělených do velitelské roty a šesti bojových rot A–F. Poslední fáze výcviku nastala v květnu a měla podobu rozsáhlého předinvazního cvičení Fabius-7 na anglickém pobřeží. To už den D klepal na dveře a příslušníci 2. praporu si při něm vydobyli nehynoucí slávu, když se 225 z nich chopilo extrémně náročného úkolu: vyšplhat na útes Pointe du Hoc u pláže Omaha a zničit 155mm děla ohrožující vysazované jednotky. 

Po překonání překážek rangeři zjistili, že německá artilerie už místo opustila, přesto byla jejich akce úspěšná a strategicky cennou pozici udrželi navzdory řadě protiútoků. Mezitím ostatní roty 2. a 5. batalionu přistály na Omaze s 1. a 29. divizí. Některé utrpěly extrémně těžké ztráty a kupříkladu rota A pozbyla 96 % mužů.

Skrz západní Evropu

Další rozkazy zavedly elitní válečníky do Hürtgenského lesa a začátkem prosince jim připadl úkol ztéci zledovatělý a strmý kopec známý jako kóta 400, který Němci pečlivě opevnili. Rangers v krvavém střetu uspěli a udrželi vršek až do příchodu posil. Během bitvy převzal velení batalionu major George William a záhy jednotku přidělili k 78. divizi, aby se podílela na obraně levého křídla spojeneckých armád za německé ofenzivy v Ardenách. Po odražení panzerů se rangeři vrátili do Hürtgenského lesa, nyní už jako součást 102. jízdní průzkumné skupiny. 

S kavaleristy rangers obsadili dvě desítky měst, zajali 500 nepřátel a bojovali v colmarské kapse i ruhrském kotli. V březnu 2. prapor překročil Rýn a postupoval na východ. Příležitost k odpočinku dostali Williamovi bojovníci teprve po dobytí Gatterstädtu západně od Lipska. Rota C v něm strávila dva dny a její 2. četa neváhala obsadit tamní zámek. Bohatě zásobený vinný sklep s prvotřídními láhvemi neunikl pozornosti unavených Američanů, kteří ochutnali nápoje, o nichž se jim dosud ani nesnilo.

První četa mezitím osvobodila skupinu totálně nasazených Poláků, za což od nich dostala pálenku vlastní výroby. Vděční dělníci tvrdili, že ji vypálili kolem 16.00 téhož dne, a jelikož už je 19.00, musí být zralá ke konzumaci… Rangeři se neupejpali a samohonka vzala brzo zasvé. 

Větší střety už byly v té době vzácné a elitní vojáci se zapojovali hlavně do likvidace odstřelovačů, sabotérů a diverzantů za německými liniemi. Nakonec se prapor probil do bavorského Grafenwöhru a na přelomu dubna a května jej nadřízení převeleli do Protektorátu Čechy a Morava. Velitelé očekávali, že se Němci v západních Čechách odhodlají k zoufalému odporu, a skvěle vycvičení borci měli řadovým pěšákům pomoci jej zlomit.

Podle dochovaných vzpomínek si však u nás rangeři už zřejmě nevystřelili. Konec války je zastihl v okolí Plzně, přičemž většina mužstva se nacházela v Holýšově a na Přešticku.

Příjezd do vděčné obce

V polovině měsíce padlo rozhodnutí přesunout batalion do Dolní Lukavice a na tamním zámku zřídit jeho velitelství. Pro kulturněji založené příslušníky praporu šlo o silný zážitek. Právě tam totiž v 60. letech 19. století – během své služby šlechtickému rodu Morzinů – pobýval hudební skladatel Joseph Haydn. Díky finančnímu zajištění se mohl věnovat komponování a na západě Čech složil úvodní ze svých 104 symfonií. Většinu mužstva nicméně více než klasická hudba lákaly taneční zábavy, které pro ně místní pořádali v zámeckém parku. 

Rangeři nebyli prvními Američany, kteří do Dolní Lukavice zavítali – už 6. května 1945 se na silnici od Dnešic objevily automobily řadových jednotek US Army. Obyvatelé ozdobili domy čs. vlajkami a německé nápisy z budov i křižovatek zmizely. O pořádek se starali místní četníci a národní garda pod vedením učitele Václava Hřebce.

Po krátkém odpočinku obnovili Američané postup a záhy vyčistili nedaleký les zvaný Vysoká, v němž se nacházeli ozbrojenci z Wehrmachtu i vyděšení civilisté. Večer téhož dne zadržely hlídky vůz s trojicí německých generálů, kteří prchali z výcvikového střediska v brdských Jincích. 

Zanedlouho do obce dorazily další oddíly včetně automobilové brigády a tankistů. Většinu techniky rozmístili Američané v parku, kde stávala panská cihelna. Kromě džípů a nákladních aut GMC nechyběly ani obrněnce, tentokrát zaparkované podél hlavní silnice a vedle školy. Nakonec přijeli do obce samotní rangeři, kterých se v Lukavici i s příslušníky dalších útvarů nacházelo asi šest stovek. Část mužstva se ubytovala ve stanech v zámecké bažantnici, důstojníci přebývali kromě zámku též v domech místních obyvatel.

Seznamování

Nejdetailněji zachytil pobyt elitních válečníků ve svých zápiscích Jiří Turek: „Stany byly před zámkem i mezi stromy a tam, kde je dnes kolna bývalého JZD a konzum, měli rangers velký stan s polní kuchyní. Hlavní stanové město vzniklo na lukách v bažantnici od místa dnešního fotbalového hřiště, dále směrem ke kapličce, kde pobývali až do konce září 1945.“ 

Jakmile Američané zprovoznili zmíněné polní kuchyně, ochutnali jejich stravu také místní včetně dětí – Antonín Staněk po letech vzpomínal, že mu jako klukovi nejvíce chutnaly masové knedlíčky v rajské omáčce. K oblíbeným laskominám patřily i palačinky namazané burákovým máslem, pozornost budily konzervy nebo armádní potravinové dávky uspořádané do balíčků. 

Ačkoliv válka už skončila a všude panovalo veselí, v Čechách se stále pohybovaly skupiny německých vojáků. Rangers si to uvědomovali a na okrajích obce zřídili opevněné palposty. Kurýrní služby a dopravu pošty zajišťovala dvojice lehkých spojovacích Piperů L-4, pro jejichž provoz si 2. prapor na louce mezi hřbitovem a řekou zbudoval provizorní letiště.

Ve chvílích volna se rangeři bavili s obyvateli Dolní Lukavice a dětem rozdávali drobné dárky – Jaromír Chmelík po letech uvedl: „Osvobození přineslo nám klukům mnoho zážitků. Poprvé jsem měl žvýkačku nebo čokoládu. Večer jsme chodili do zámku, kde koncertovala hudba pana Maška. Promítaly se filmy na plátno spuštěné z balkonu na jižní straně paláce. Také jsme sbírali nedopalky cigaret a seznámili se s kouřením.“ Někteří kluci obdivovali, jak mistrně američtí řidiči ovládají své džípy, jiní pozorovali jejich trénink při sportovních hrách: „Ani se nám nechtělo domů…“

Zábavní i ochotní pomoci

V sále hostince U Bílé růže si Američané zřídili klub, který se stal střediskem jejich zábavy. I tam se pouštěly zahraniční filmy a mladíci v uniformách zvali česká děvčata na parket, aby je učili tancovat na hudbu boogie-woogie. Pivo si vozili přímo z pivovaru v nedaleké Plzni a dívky k tanci – protože místních bylo málo – sváželi do Lukavice i z okolních vesnic.

Pozoruhodná je vzpomínka Jiřího Turka na disciplinovanost rangerů: „Vykopali několik velikých jam, kam házeli odpad, který se nedal spálit. Před odchodem tyto jámy podobně jako latríny dobře zahrabali, takže po jejich odchodu nic nezůstalo. Když na těchto loukách vyrostla tráva, nebylo po stanovém táboře ani památky.“ 

První vojáci opustili Dolní Lukavici 6. srpna 1945, ovšem předtím ještě pomohli svou těžkou technikou vyzvednout na věž kostela sv. Petra a Pavla zvon, který Němci začátkem války zrekvírovali. Další odjeli v průběhu září.

Místní na Američany dlouho vzpomínali a jeden z rangerů je dokonce pohřben na lukavickém hřbitově. Potomci příslušníků elitního praporu udržují s Lukavickými kontakty dodnes. 

Už dlouho víme, že se naše planeta dlouhodobě ochlazovala a že oblasti kolem zemských pólů zamrzaly pod ledovým příkrovem. Současně se ale historie zalednění severu a jihu liší. Zatímco Antarktida se pokryla ledem už před zhruba 34 miliony let, rozsáhlé ledové příkrovy na severní polokouli vznikly až přibližně před 5 miliony let.

Thomas Gernon ze Southamptonské univerzity a jeho spolupracovníci nedávno prolomili jednu z nejdéle diskutovaných záhad klimatologie a přišli s vysvětlením, proč se Antarktida pokryla mohutným ledovým příkrovem o mnoho milionů let dříve než Arktida. Jak vůbec mohl vzniknout obrovský ledový štít v době, kdy byla Země přibližně o 5 °C teplejší než dnes.

Zalednění Antarktidy na horké Zemi

Badatelé zjistili, že rozhodující roli v zalednění Antarktidy sehrál vznik rozsáhlé náhorní plošiny a horského pásma ve východní Antarktidě. Právě tato vyvýšená krajina vytvořila podmínky, v nichž se pak mohl po miliony let hromadit sníh a led. 

Celý proces zalednění odstartoval v mnohem hlubší minulosti rozpad superkontinentu Gondwana, především oddělování Antarktidy od Afriky ve druhohorách zhruba před 201 až 143 miliony let. Hluboko uvnitř Země se tehdy spustily mohutné geologické procesy, které po více než 100 milionů let postupně zvedaly povrch východní Antarktidy. Výsledkem byly podmínky pro vznik ledového štítu přibližně před 34 miliony let.

Simulace ukázaly, že už přibližně před 45 miliony let se velká část východní Antarktidy vyzdvihla nad kritickou hranici zhruba dvou kilometrů nad mořem. To byla výška, při níž se mohly začít vytvářet horské ledovce. Ty postupně rostly, spojovaly se, a nakonec vytvořily rozsáhlý východoantarktický ledový štít.

Významným hybatelem zalednění planety sice byl setrvalý pokles oxidu uhličitého v atmosféře během větší části třetihor, ale v tomto případě byly kriticky důležité především geologické faktory. Výzkum historie zalednění Antarktidy vědci popisují ve studii zveřejněné ve vědeckém časopisu Science. 

Fosilizovaný trus pravěkých syslů z kanadského Yukonu se ukázal být nečekaně cennou kronikou života v době ledové. Mezinárodní tým vědců z něj získal genetické informace staré až 700 000 let, které nejen odhalují překvapivě pestrý jídelníček těchto drobných hlodavců, ale také přinášejí jedny z nejstarších dosud rekonstruovaných vzorků DNA.

Výzkum zároveň odkryl i dosud neznámou vývojovou linii syslů a naznačuje, že některé nalezené sekvence mohou představovat vůbec nejstarší známou DNA mamuta v Severní Americe.

Jarní hlad po dlouhém zimním spánku

Sysli rodu Urocitellus tráví podstatnou část roku v podzemních norách, kde až osm měsíců přebývají ve stavu strnulosti podobném hibernaci. Po probuzení jsou však jejich energetické zásoby téměř vyčerpány a potřebují co nejrychleji doplnit především bílkoviny.

Současní sysli jsou známí tím, že v této době nepohrdnou prakticky ničím – biologové je pozorovali například při pojídání mršin vlastního druhu.
Právě tato vlastnost přivedla vědce k myšlence, že dávní sysli mohli ve svém trusu zanechat genetické stopy celé řady organismů, které během života zkonzumovali. Pokud by se taková DNA zachovala, mohla by posloužit jako unikátní archiv dávných ekosystémů.

Výzkumníci zaměřili pozornost na oblast Klondiku v kanadském teritoriu Yukon. Tamní těžba zlata často využívá silné proudy vody k rozrušování trvale zmrzlé půdy, čímž se na povrch dostávají i pradávné syslí nory vyplněné fosilizovaným trusem.

Tým vedený biomolekulárním archeologem Tylerem Murchiem analyzoval koprolity staré přibližně 17 000 až 700 000 let. Všechny pocházejí z pleistocénu – období opakovaných dob ledových, kdy Severní Ameriku obývali mamuti srstnatí, bizoni, koně i další zástupci tehdejší megafauny.

Překvapivě pestrý jídelníček

Genetická analýza ukázala, že dávní sysli rozhodně nebyli vybíravými strávníky. Kromě rostlin, zejména trav a ostřic, konzumovali také hmyz a další bezobratlé včetně parazitických červů. Největší překvapení však představovaly stopy DNA velkých savců.

V koprolitech se podařilo identifikovat genetický materiál mamutů, bizonů i velkých koček. Mezi nimi se pravděpodobně nacházel buď severoamerický gepard (Miracinonyx trumani), dnes již vyhynulý druh, nebo puma americká (Puma concolor). Objevily se také sekvence DNA dalších hlodavců, netopýrů i ptáků.

Podle autorů studie je nejpravděpodobnějším vysvětlením to, že se sysli po probuzení živili mršinami zvířat uhynulých během zimy. Molekulární paleoekolog Mikkel Pedersen to popisuje velmi barvitě: zvířata se po dlouhém zimním spánku vynořovala z podzemí a okamžitě začínala okusovat těla ležící v krajině. Přirovnal je proto k „zombie pleistocénu“.

Jedna z nejstarších DNA na světě

Nejstarší koprolity vědci datovali pomocí vrstvy sopečného popela, která je překrývala. Pokud je stáří přibližně 700 000 let správné, patří získané genetické sekvence mezi vůbec nejstarší dosud rekonstruovanou DNA jakéhokoli organismu.

Výzkumníkům se podařilo sestavit přibližně dvacet kompletních mitochondriálních genomů. Takto zachovaná mitochondriální DNA je pro paleogenetiku mimořádně cenná, protože umožňuje sledovat evoluční vztahy i identifikovat jednotlivé druhy s vysokou přesností.

Neznámá vývojová větev syslů

Analýza přinesla ještě jedno významné překvapení. Fosilní pozůstatky byly původně považovány za sysla Parryova (Urocitellus parryii), který v oblasti Yukonu žije i dnes. Genetická data však ukázala, že ve skutečnosti patřily dosud neznámé vývojové linii sysla dlouhoocasého (Urocitellus undulatus).

Tento druh dnes obývá především Sibiř, Mongolsko, Čínu a Kazachstán. Objev naznačuje, že v době ledové bylo jeho rozšíření výrazně odlišné od současnosti a že evoluční historie severoamerických syslů byla mnohem složitější, než se dosud předpokládalo.

Ve vzdálenosti přibližně 1 350 světelných let od Země se nachází hvězda TOI-2155. Je o něco větší, hmotnější a žhavější než naše Slunce, ale jinak není nijak zvlášť výjimečná. Kolem ní ale obíhá něco skutečně pozoruhodného. Vzhledem ke svým proporcím se objekt označovaný jako TOI-2155b nachází na hranici mezi malou hvězdu a velkým hnědým trpaslíkem.

Pro vědce je takový objekt nesmírně lákavý, byť jeho výzkum není úplně jednoduchý. Ani Md Redyan Ahmed z australské Univerzity v Sydney a jeho kolegové ve své nedávné studii, kterou uveřejnil odborný časopis Astronomical Journal, nedokázali s jistotou určit, zda se jedná o plnohodnotnou hvězdu anebo hnědého trpaslíka, který nedokázal nastartovat dlouhodobou fúzi vodíku.

Na hranici mezi hnědými trpaslíky a hvězdami

Když se hvězda rodí z mračna kosmického plynu musí gravitace vytvořit dostatečný tlak, aby atomy vodíku splývaly fúzí na helium. Pokud není vznikající těleso dostatečně hmotné a potřebný tlak nevznikne, stane se z něj hnědý trpaslík. Je zpočátku poměrně horký, ale neprobíhá v něm fúze vodíku, takže postupně chladně a pak vyzařuje jen slabé infračervené záření.

Badatelům se pomocí dat vesmírného teleskopu TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) a pozemních teleskopů po celém světě podařilo velmi přesně určit velikost i hmotnost objektu TOI-2155b. Přestože je téměř stejně velký jako náš Jupiter, obsahuje přibližně osmdesátkrát více hmoty. A právě tato hmotnost je považována za hraniční mezi hnědým trpaslíkem a hvězdou.

Ukazuje se, že přechod mezi hnědým trpaslíkem a hvězdou nezávisí pouze na hmotnosti. Důležitou roli hraje také stáří objektu, jeho chemické složení i vlastnosti jeho atmosféry. Právě proto se vědci dosud neshodují na tom, kde přesně by měla být hranice mezi hnědými trpaslíky a skutečnými hvězdami.

TOI-2155b tak může být jedním z nejhmotnějších hnědých trpaslíků, jaké byly kdy objeveny. Stejně tak ale může patřit mezi vůbec nejlehčí známé hvězdy. Objektů nacházejících se v této přechodové oblasti známe jen velmi málo, a právě proto může výzkum tělesa TOI-2155b leccos objasnit.

V říjnu roku 1847 napsal obchodník s vínem Edward Francis z města Port Louis na ostrově Mauricius svým obchodním partnerům do francouzského Bordeaux dopis. Informoval je, že zásilka 48 sudů vína dorazila v pořádku, a dodal, že téměř třetinu z ní už stihl prodat. Šlo o jeden z tisíců podobných obchodních dopisů té doby.

O téměř 180 let později je tento nenápadný dokument považován za nejdražší dopis na světě. Jeho hodnota se odhaduje na více než pět milionů dolarů (více než 100 milionů korun) – nikoli kvůli obsahu, ale díky dvojici mimořádně vzácných poštovních známek, které jsou na obálce nalepeny.

Obyčejná zásilka s neobyčejnými známkami

Když Edward Francis svůj dopis odesílal 4. října 1847 z tehdejší britské kolonie Mauricius, zakoupil dvě poštovní známky, jejichž cena byla v té době zanedbatelná. Nikdo tehdy nemohl tušit, že se z nich během následujících desetiletí stanou jedny z nejcennějších filatelistických artefaktů na světě.

Na dopise se totiž nachází unikátní kombinace dvou legendárních mauricijských známek – modré známky Mauritius Blue a oranžovočervené Red Mauritius (případně Orange-Red Mauritius). Právě kombinace obou legendárních známek na jediné obálce činí „Bordeauxský dopis“ mimořádně cenným. Mezi filatelisty je už více než sto let považován za jednu z největších vzácností vůbec.

Slavná chyba rytce

Mimořádná hodnota těchto známek souvisí s chybou, která vznikla už při jejich výrobě. Když je v roce 1847 rytec připravoval, umístil vedle portrétu královny Viktorie nápis „Post Office“ (Poštovní úřad). Správně tam však mělo stát „Post Paid“ (Poštovné zaplaceno).

Než byla chyba odhalena a opravena, vzniklo 500 známek s chybným nápisem. Všechny byly prodány a rozšířily se mezi běžnou poštovní korespondenci. Většina z nich se časem ztratila nebo byla zničena.

Do dnešních dnů se dochovalo pouhých 27 exemplářů – 12 modrých a 15 oranžovočervených. Právě jejich extrémní vzácnost z nich udělala téměř mýtické předměty filatelistického světa.

Modrý Mauricius patří mezi nejslavnější a nejdražší poštovní známky všech dob. Zajímavostí je, že je ceněna výrazně výše než její oranžovočervená varianta. Nejcennější jsou exempláře bez poštovních razítek. Takové známky mohou mít hodnotu přibližně 10 až 15 milionů eur (zhruba 250 až 370 milionů korun). Na trhu se však objevují jen výjimečně, protože jejich majitelé je považují za skutečné klenoty filatelie.

Tajemný majitel zůstává v anonymitě

Takzvaný Bordeauxský dopis představuje jedinečnou historickou kombinaci obou legendárních známek na původní obchodní korespondenci. Díky tomu je považován za nejcennější dopis na světě.

Naposledy změnil majitele při aukci v roce 1993. Od té doby se nachází v soukromé sbírce anonymního sběratele ze Singapuru, jehož totožnost nebyla nikdy zveřejněna. Přestože samotný text dopisu působí z dnešního pohledu naprosto všedně, právě spojení běžné obchodní zprávy s jednou z největších filatelistických rarit proměnilo tento dokument v historický unikát s mnohamilionovou hodnotou.

Dnes je to naprostá samozřejmost. Málokterá dáma jej nemá v kabelce. Vybírat můžeme z nepřeberného množství stylů, barev i kvality. Kde se ale vypnutá látka vzala a proč? A k čemu původně sloužila? Historie deštníku, slunečníku či paraplete sahá hluboko do minulosti... 

Ochrana bohů

Pro mnohé je deštník, slunečník nebo paraplíčko symbolem moderní doby. Zdání ale klame. Svůj velký význam má tato šikovná věcička i v náboženství, a to v mnoha kulturách. Ve starověkém Egyptě věřili, že bohyně Nut je jakýsi ochranný přístřešek pro každého věřícího. Aby jí usnadnili práci, nosili sami malé paraplátka. Řekové zase v minulosti používali slunečníky na ochranu soch bohů a bohyň. Hlavně při slavnostech a významných svátcích.

Řecké i římské ženy se oblíbeným bohyním často chtěly podobat, i ony chtěly být stejně uctívané. Čím světlejší pleť, tím větší společenské uznání. Najímaly si proto malé chlapce coby sluhy, jejichž úkolem bylo držet nad svou paní ochranu proti slunci. Běda, když paprsky zasvítily na obnaženou kůži! 

A co katolická církev? Na počátku možná stála ochrana před sluncem či deštěm, později však šlo zejména o jeden ze symbolů moci římsko-katolické církve, užívaný například jako důrazné a dobře viditelné upozornění na papežovu přítomnost. Proto jsou tzv. umbraculla a baldachýny nejrůznějších barev dodnes součástí chrámů. Červenožlutý patří papeži, biskupové používají fialové nebo zelené.

Nová doba deštníková

Asijské ženy papírové slunečníky potírají voskem, který má zajistit nepromokavost. Z módního symbolu se stává praktická věc, nepostradatelná v každé asijské domácnosti. Tvar deštníku se dokonce odráží v kloboucích čínských zemědělců. A v Evropě? Středověk tomuto rozmaru příliš nepřeje. Tady se v dešti nosí těžký plášť. Slunce? Poraďte si, jak uznáte za vhodné! Oděvy jsou dlouhé a zakrývají podstatnou část těla. K dámě na úrovni se slunce nedostane. Opálení jsou pouze prostí lidé, kteří přes den pracují na polích.

K obratu dochází v 16. století. V severských zemích často prší a ženy se rády vrátí k vynálezu z minulosti. Italky nosí velké dekolty a tak rády sahají po paraplíčkách jako ochraně před sluncem. Inspirují se jimi Francouzky a trend je rychle zpátky.

Ničím výjimečným není ani ve vysokých společenských kruzích. Někteří se nad pohybující se stříškou pouze ušklíbají. Když ale zjistí, že využívat deštník vyjde levněji, než si v nepříznivém počasí pronajímat drožku, je vyhráno! Faráři si mnou ruce: když pohřeb naruší deštivé počasí, neprší jim na Bibli. Jen muži ještě stále odolávají. A to celých sto let. Potom se ale objeví móda elegána se špacírkou. Odtud je už jen krůček k tomu, aby špacírku nahradil pánský vystřelovací deštník.