Léto roku 1916 představovalo pro Berlín a Vídeň jeden z nejkritičtějších momentů na východní frontě. Rusko zahájilo 4. června masivní ofenzivu nesoucí jméno Alexeje Brusilova, která měla ulevit západním spojencům bojujícím u Verdunu a na Sommě. Plány carského velení založené na útoku bez dlouhé dělostřelecké přípravy slavily v prvním okamžiku až nečekané úspěchy. Linie centrálních mocností se na mnoha místech zhroutily a ruská vojska postupovala hluboko do nepřátelského území. Ne všude se jim ale dařilo. 

U vesnice Kostiuchnówka na Volyni narazila na odhodlané vojáky polských legií – dobrovolnických formací bojujících na straně Vídně a jejích spojenců s vizí obnovy samostatnosti své vlasti. Pro vojáky vedené plukovníkem (a pozdějším maršálem, premiérem a „náčelníkem státu“) Józefem Pilsudským se schylovalo k bitvě, v níž měli dostat příležitost prokázat vojenskou zdatnost a legitimovat tak nárok na vlastní stát.

Hrstka proti přesile

Strategický význam vesnice Kostiuchnówky spočíval v její poloze na přístupu k důležitému železničnímu uzlu Kovel (zhruba 70 km na západ). Pokud by tudy Rusové rychle prorazili, celá fronta na Volyni by se mohla zhroutit. Polské legie, tvořené I., II. a III. brigádou, držely klíčový, několik kilometrů dlouhý úsek naproti ruskému XLVI. armádnímu sboru.

Ten disponoval obrovskou početní i materiální převahou. Zatímco Poláci mohli do boje nasadit přibližně 5 000–7 000 mužů, nepřítel shromáždil přes 26 000 vojáků podporovaných silným dělostřelectvem s více než 120 hlavněmi. 

Napětí před hlavním útokem rostlo již od června a také na tomto úseku fronty začalo být pořádně živo, když carské síly spustily operaci na jihu. Drobné střety a ruské průzkumy bojem v průběhu měsíce naznačovaly, že se blíží bouře – a Poláci se na ni připravovali, jak jen mohli. Usilovně vylepšovali své polní opevnění, budovali nové linie zákopů, doplněných o pevnůstky a zátarasy. Hlavní dějství se začalo psát 4. července 1916. Po krátké, ale drtivé dělostřelecké palbě vyrazila carská pěchota do útoku. 

Náraz parního válce

První vlna ruského náporu, čítající kolem 10 000 mužů, se soustředila na předsunuté polské pozice, takzvanou Piłsudského redutu. Pozice v ní hájilo pouze asi tisíc obránců, přesto se velitelům podařilo udržet disciplínu a Poláci úvodní nápor díky přesné kulometné palbě zastavili. Pole se zaplnilo mrtvolami v zelených uniformách. 

„... útok ruské pěchoty se po naprosto zdrcujících ztrátách zhroutil. Podle výpovědí očitých svědků utrpěli Moskalové, hnáni vpřed v sevřených kolonách, obrovské ztráty. Večer přinesl závan určitého uklidnění,“ zapsali později do společného deníku účastníci bitvy bratři Stanisław a Tadeusz Tyrowiczówi.

Situace se však začala dramaticky zhoršovat na křídlech. Zatímco střed držený Poláky odolával, sousední jižní úsek obsazený především maďarskou 128. honvédskou brigádou se začal hroutit. Obránci, vystavení silné dělostřelbě a masivním útokům ruské pěchoty, opustili klíčové pozice na kopci známém jako Polská hora. Tím vznikla v obranné linii nebezpečná trhlina, která přímo ohrožovala pravé křídlo legií. Rusové okamžitě této příležitosti využili a pokusili se polské pozice obklíčit.

Pád první linie

Józef Piłsudski, který osobně dohlížel na obranu I. brigády, pochopil, že bez protiútoku je situace neudržitelná. Poláci proto v noci ze 4. na 5. července podnikli sérii odvážných protiúderů, aby získali zpět ztracené pozice na Polské hoře a stabilizovali frontu.

Ve tmě se boje změnily v nepřehlednou řež v lesích a zákopech. Legionáři bojovali s extrémním nasazením, často muž proti muži, a platili krvavou cenu – některé jednotky přišly o více než polovinu mužstva. Jejich úsilí však bylo korunováno částečným úspěchem, když se Rusy podařilo na čas z nově získaných pozic opět vytlačit. Navzdory tomuto hrdinství zůstávala převaha nepřítele příliš vysoká a Poláci nakonec museli ustoupit do druhé linie, která procházela přes takzvaný Polský les.

I přes stažení se však legionářům podařilo první den ofenzivy zabránit rychlému kolapsu fronty. Svou houževnatostí donutili ruské velení zpomalit postup, což dalo rakousko-uherskému štábu drahocenný čas na přípravu hlubší obrany. První den bitvy jasně ukázal, že Poláci představují nejdůležitější a nejspolehlivější článek na tomto úseku fronty.

Peklo v Polském lese

Pátý červenec přinesl ještě intenzivnější boje než ten předešlý. Carské velení se povzbuzeno částečným úspěchem na křídlech rozhodlo de nitivně zlomit nepřátelský odpor a hned ráno nařídilo masivní dělostřeleckou přípravu – během hodiny dopadlo na polské pozice přes 4 000 granátů. 

„Lidé se bezmocně plazili z místa na místo a hledali ‚bezpečnější‘ úkryt. Bombardování však pokračovalo dál a dál. Vojáci ztráceli vědomí. Někteří leželi bezvládně a s rezignací čekali na smrt,“ popsal hrozivý zážitek účastník bitvy Roman Starzyński.

Bratři Tyrowiczówi dodali: „Toho dne bylo vypáleno přes 3 000 těžkých dělostřeleckých granátů. Polský les přestal existovat. Podle výpovědí vojáků byl hřbitov pěšího pluku č. 3 tak silně ostřelován, že vzduchem létaly dříve pochované mrtvoly.“

Poté carská armáda vrhla do boje své nejlepší jednotky včetně elitních kozáckých divizí. Polská obrana opět vydržela, ale na křídlech jí hrozilo obklíčení. Legionáři se tedy museli postupně stahovat, ale nepanikařili a bojovali dál, takže Rusové museli za každý metr země platit krví. Piłsudski v hlášeních na velitelství armády varoval před hrozícím průlomem a naléhavě žádal o posily, zejména o německé jednotky, které byly v té době považovány za nejdisciplinovanější. 

Kritický moment nastal, když ruská 100. divize pronikla do samotné vesnice Kostiuchnówka. Legionáři se kolem půlnoci pokusili o zoufalý protiútok a nakrátko dokonce dobyli ztracené pozice zpět. Radost však neměla dlouhé trvání, protože nepřítel se vrátil v ještě větším počtu a boje nabraly na brutalitě. Celkové postavení obránců ale zůstávalo neúnosné – nedostatečná podpora ze strany sousedních jednotek znamenala, že polské křídlo zůstávalo neustále odkryté a legie se postupně stávaly osamoceným výběžkem v hroutící se frontě.

Do večera 5. července bylo jasné, že celá linie centrálních mocností v této oblasti je ztracena a rakousko-uherská vojska se musí stáhnout, aby předešla totálnímu zničení. Poláci ustupovali jako jedni z posledních, přičemž kryli záda prchajícím maďarským oddílům.

Závěrečný ústup

Dne 6. července se bitva přelila do své finální a nejpohyblivější fáze. Rusům se podařilo nedalo Kostiuchnówky prolomit linii a jejich jezdectvo proniklo do týlu ustupujících jednotek. Klíčovým se stal útok u vesnice Volčeck, v jehož okolí carská 16. jízdní divize zaútočila na německé a rakouské baterie a přes těžké ztráty – uvádí se, že padlo až 80 % koní – se jí podařilo ukořistit 14 děl a zajmout jejich obsluhy. 

Pro polské legie znamenal tento nepřátelský průnik do jejich týlu jediné: nutnost okamžitého a rychlého ústupu na novou obrannou linii u řeky Stochod vzdálenou asi 30 km západně. Přesun probíhal v těžkých podmínkách přes bažinatý a zalesněný terén. Legionáři museli odrážet neustálé útoky kozáků a ruské jízdy, která se snažila rozbít jejich pochodové kolony. I v tomto chaosu si však polské jednotky zachovaly vysokou míru organizovanosti. Zatímco ostatní části fronty se hroutily a vojáci mnohde bezhlavě prchali, legie ustupovaly jako kompaktní vojenská síla zachraňující, co se dalo.

„Silnice byla poseta vozy a my jsme se pohybovali pomalu. Po obou stranách bažiny jsme šli po cestě z kulatiny. Neustálé zastávky a nejisté pohledy přes rameno. Celkové vyčerpání (nezamhouřili jsme oka už třetí noc),“ zaznamenali lakonicky bratři Tyrowiczówi. Bitva u Kostiuchnówky formálně skončila ještě ten večer, když se rakousko-uherské síly stáhly z celého úseku. 

Polské ztráty byly drtivé – přibližně 2 000 padlých a raněných, což představovalo téměř třetinu nasazených sil. Přestože Rusové dosáhli taktického vítězství a obsadili rozsáhlé území, strategický cíl Brusilovovy ofenzivy – úplné zničení rakousko-uherských sil na Volyni – zůstal nenaplněn. Také díky třídennímu odporu Poláků u Kostiuchnówky se fronta nezhroutila okamžitě, což umožnilo přisunutí německých posil ze západní fronty a pozdější stabilizaci linie v srpnu. Polská krev u Kostiuchnówky zajistila centrálním mocnostem drahocenný čas.

Národní hrdost

Ačkoliv bitva u Kostiuchnówky skončila z vojenského hlediska polskou porážkou, měla značný politický dopad. Výkon legionářů na bojišti udělal dojem na německé i rakousko-uherské velení. I generálové, kteří do té doby pohlíželi na tyto bojovníky s jistou nedůvěrou, museli uznat, že se jedná o prvotřídní vojáky.

Vojenský historik Prit Buttar poznamenal, že Kostiuchnówka zvýšila prestiž polských legií natolik, že se staly subjektem mezinárodní politiky. O několik měsíců později pak také (ale nejen) v důsledku této bitvy císaři Vilém II. a František Josef přislíbili vytvoření samostatného Polska. 

Autorita Józefa Piłsudského po bitvě ve společnosti i mezi vojáky nebývale vzrostla. Později využil svého vlivu k tomu, aby se postavil proti německému diktátu a umetl cestu své zářivé poválečné politické kariéře. Pro samotné vojáky pak střetnutí znamenalo zdroj hrdosti, ale i smutku nad padlými druhy.

Po vzniku druhé polské republiky v roce 1918 se Kostiuchnówka stala jedním z hlavních pilířů státního kultu legií. V letech 1928–1933 vyrostla na bojišti monumentální 16 metrů vysoká mohyla s kamenným obeliskem, vzniklo tam muzeum a rozsáhlý vojenský hřbitov. Bitva je vnímána jako „polské Thermopyly“ a její odkaz žije v národním příběhu našich sousedů dodnes. 

Romantické vztahy s umělou inteligencí už nejsou sci-fi. Každý třetí mladý muž uvádí, že byl na schůzce s virtuálním partnerem. Internetové vyhledávače každý měsíc zaznamenají přibližně 70 000 dotazů souvisejících s tímto typem vztahu.

Nová studie odhaluje, že vzorce chování v digitálních romancích jsou překvapivě podobné těm, které známe z partnerských vztahů mezi lidmi. Mnozí lidé s umělou inteligencí flirtují jen ze zvědavosti nebo kvůli praktickým úkolům, později si k ní ale vytvoří intenzivní citové pouto.

Jose Miguel Such ze španělského výzkumného centra INGENIO (CSIC-UPV) a jeho kolegové zjistili, že se že vztahy s umělou inteligencí se mohou vyvinout od nezávazných konverzací až k poutům s hlubokou citovou intimitou, emocionální závislostí nebo dokonce prožitky připomínajícími bolestný partnerský rozchod.

Láska ve věku umělé inteligence

Výzkum, který byl zveřejněn ve sborníku z konference Proceedings of the 2026 CHI Conference on Human Factors in Computing Systems, vychází z detailních rozhovorů se 17 lidmi, kteří navázali romantický vztah s AI asistenty, jako je ChatGPT, nebo s virtuálními seznamovacími platformami typu Character.AI či Replika.

Vědci zjistili, že tyto vztahy procházejí několika fázemi. V úvodní, průzkumné fázi lidé komunikují s AI hlavně ze zvědavosti, kvůli pracovním záležitostem nebo pro zábavu. Jakmile se však rozhovory stanou osobnějšími a více empatickými, může vzniknout silné emocionální spojení. Uživatelé přitom zažili například pravidelné schůzky, symbolické svatební obřady s umělou inteligencí, nebo dokonce simulace těhotenství a rodinného života. Jeden z účastníků popsal, jak se s AI partnerkou Rachel „snaží o dítě“.

Badatelé rovněž pozorovali, že mnozí lidé své AI partnerce připisovali samostatnost a schopnost rozhodování. Někteří ji dokonce žádali o svolení, než se zapojili do samotného výzkumu nebo sdíleli soukromé konverzace.

Studie zároveň ukazuje, že tyto vztahy mají velmi rozmanitou podobu. Někteří lidé udržují výhradní vztah s jedinou AI, jiní komunikují současně s několika virtuálními partnery, žijí v nemonogamních vztazích nebo kombinují vztah s AI s partnerským vztahem s člověkem.

V některých případech byly vztahy náhle ukončeny změnami na platformách, aktualizacemi jazykových modelů nebo odstraněním AI postavy, což účastníci prožívali podobně jako skutečný partnerský rozchod.

Vědci upozorňují, že mnoho AI platforem je navrženo tak, aby reagovalo empaticky a emocionálně podporovalo konverzaci. To může postupně vést k hlubší intimitě i stále otevřenějšímu sdílení osobních informací, čímž se ovšem uživatelé vystavují bezpečnostnímu riziku, protože nemají pod kontrolou další osud svých údajů.

Marie-Pierre St-Onge, docentka nutriční medicíny na Columbia University Irving Medical Center, má na svém kontě desítky studií zaměřených na vztah mezi stravou a spánkem. Její výzkum naznačuje, že kvalitu nočního spánku lze zlepšit tím, že během dne budete jíst pokrmy obsahující ovoce, zeleninu, ořechy, semena, luštěniny, celozrnné obiloviny, libové maso, drůbež a mořské plody – tedy způsobem stravování, který se velmi podobá středomořské dietě.

Zařazení většího množství těchto výživných potravin – a naopak omezení vysoce průmyslově zpracovaných výrobků s vysokým obsahem přidaného cukru a nasycených tuků – prospívá spánku hned několika způsoby. Organismus získává živiny potřebné pro tvorbu hormonů regulujících spánek, například melatoninu, a zároveň se během noci lépe udržuje stabilní hladina krevního cukru, což může pomoci předcházet nočnímu probouzení.

Ve velkých studiích St-Onge a její kolegové zjistili, že lidé, jejichž jídelníček nejvíce odpovídá středomořské dietě, trpí méně nespavostí a obvykle spí déle než lidé s méně kvalitní stravou.

Více vlákniny znamená hlubší spánek

V jedné studii St-Onge a její kolegové sledovali 26 zdravých dospělých během několika nocí, aby zjistili, jak různé typy stravy ovlivňují jejich spánek.

Výzkumníci zjistili, že účastníci trávili více času v hlubokém, regeneračním spánku, pokud přijímali více vlákniny z ovoce, zeleniny a dalších rostlinných potravin. Naopak vyšší příjem nasycených tuků souvisel s kratší dobou strávenou v hlubokém spánku.

Konzumace velkého množství rafinovaných sacharidů a jednoduchých cukrů, například bílého chleba, sladkého pečiva nebo slazených nápojů, byla spojena s častějším probouzením a narušením spánku.

V roce 2025 vydala St-Onge kuchařku Eat Better, Sleep Better, která ukazuje, jak z potravin podporujících spánek připravovat chutná jídla. Zajímalo nás, jak její znalosti o spánku a výživě ovlivňují každodenní život. Zeptali jsme se jí, které potraviny jí proto, aby lépe spala, jak vypadají její denní stravovací a spánkové návyky a proč večeří vždy nejméně tři hodiny před ulehnutím.

Myslíte si, že lidé podceňují vliv stravy na spánek?

„Ano. Myslím, že podceňují, jak výrazně může kvalitní strava jejich spánku prospět. Většina lidí si uvědomuje, že existují potraviny a nápoje, které spánek narušují, například kofein nebo alkohol. Méně si ale uvědomují, že pokud se budou během celého dne zdravě stravovat, pozitivně se to projeví i na jejich nočním spánku.“

Existují potraviny, které jsou pro spánek obzvlášť prospěšné?

„Letos jsme publikovali studii, která ukázala, že konzumace pěti porcí ovoce a zeleniny denně snižovala roztříštěnost spánku u mladých zdravých dospělých. Ve velkých populačních studiích také pozorujeme, že středomořská dieta i dieta DASH (zaměřená na prevenci a snížení vysokého krevního tlaku s důrazem na celozrnné potraviny, zeleninu, ovoce, libové maso, ořechy a nízkotučné mléčné výrobky, a výrazné omezení příjmu soli, cukru a nezdravých tuků) souvisejí s menším výskytem příznaků nespavosti a lidé uvádějí lepší kvalitu i vyšší efektivitu spánku.“

„Vyšší efektivita spánku znamená, že čas strávený v posteli skutečně prospíte – neležíte dlouho a neusínáte ani se uprostřed noci neprobouzíte a nezůstáváte vzhůru.“

Co většinu lidí překvapí ve vztahu mezi jídlem a spánkem?

„Že tento vztah funguje oběma směry. Pokud špatně spíte, máte větší sklon se přejídat a dělat horší rozhodnutí při výběru jídla. Častěji saháte po méně zdravé stravě s vyšším obsahem tuků a jednoduchých sacharidů.“

„Právě tyto potraviny a živiny jsou přitom spojeny s horší kvalitou spánku. Když to otočíte a začnete se stravovat zdravěji, můžete lépe spát, dělat lepší rozhodnutí a lépe kontrolovat příjem kalorií i svou tělesnou hmotnost.“

Jak vypadá vaše večerní rutina?

„Večeřím nejméně tři hodiny před spaním. Když jím příliš pozdě, spánek se mi zhorší. Je mi horko a necítím se dobře. Poznám to okamžitě, pokud se navečeřím příliš pozdě.“

„Do postele chodím přibližně ve 22:15 a spím zhruba do 6:15 ráno. Snažím se každou noc spát alespoň osm hodin. Dodržuji proto pravidelnou dobu usínání i vstávání po celý týden. Totéž platí pro časy jídel. Když máte pravidelný spánkový režim, snáze dodržujete i pravidelné časy jídla.“

„Je to navíc prospěšnější pro zdraví. Každý orgán v těle má své vlastní biologické hodiny. Existují období, kdy je například nejlépe připraven zpracovávat potravu. Optimální je jíst právě tehdy, když je na příjem potravy organismus připraven. Pokud jíte mimo tato období, mohou se objevovat metabolické poruchy, například inzulinová rezistence, zhoršená tolerance glukózy nebo zvýšení krevního tlaku a zánětlivých procesů.“

Kdy vstáváte a co snídáte?

„Obvykle vstávám mezi 6:15 a 6:30 a snídám kolem sedmé nebo čtvrt na osm. Většinou si dávám cereálie s mlékem a půlkou banánu.“

„Nejím sladké cereálie. Mám ráda cereálie s vysokým obsahem vlákniny, například Kashi Go nebo Nature's Path Heritage Flakes.“

„Banán jsem do cereálií začala přidávat díky výzkumu vlivu stravy na spánek. Jedna studie totiž ukázala vyšší tvorbu melatoninu po konzumaci banánů nebo šťávy z ananasu či pomerančů. Ještě před třemi nebo čtyřmi lety jsem si banán do cereálií nepřidávala. Dnes to dělám každé ráno.“

Co obvykle obědváte?

„Peču si kváskový chléb, do kterého přidávám například vlašské ořechy, lískové ořechy a sezam. Je to něco jako vícezrnný kváskový chléb. K tomu si dávám bílý řecký jogurt a kus ovoce.“

„Řecký jogurt mám ráda, protože obsahuje vápník a bílkoviny. Z kváskového chleba získávám vlákninu a snadno stravitelné sacharidy, které se uvolňují postupně. Řecký jogurt i vláknina z kváskového chleba prospívají střevnímu mikrobiomu. A zároveň tak zařadím další porci ovoce. Druh ovoce vybírám podle ročního období.“

Co míváte k večeři?

„Večeře je pestřejší než snídaně nebo oběd. Přibližně jednou týdně jím lososa, jednou týdně krevety a jednou týdně kuřecí maso. Další jídla obsahují luštěniny nebo tofu.“

„Jím saláty a různé druhy zeleniny. Vždy si dávám nějakou zelenou zeleninu, například brokolici, růžičkovou kapustu nebo chřest. Mám také ráda máslovou dýni (butternut). Zelenina obsahuje velké množství polyfenolických látek, které prospívají střevnímu mikrobiomu i spánku.“

Jak se připravujete na spaní?

„Nikdy se nedívám na televizi v posteli ani nedělám nic podobného. Večer sleduji televizi v obývacím pokoji. Když přijde čas jít spát, odejdu do ložnice a jdu spát. V posteli si ani nečtu.“

„Když večer sleduji televizi v obývacím pokoji, snažím se mít ztlumené osvětlení. Pro uvolňování melatoninu je lepší být před spaním v tlumeném světle. Tělo tak dostává signál, že se blíží čas spánku, protože nastala noc.“

Které recepty z vaší kuchařky máte nejraději?

„Mám ráda recepty na granolu. Obsahují hodně vlákniny, hořčíku, zinku a vitaminu B6. Oblíbila jsem si také recept na ovesné vločky připravené přes noc.“

„Je tam i recept na muffiny, který mám ráda, protože se nehodí jen ke snídani. Zjistila jsem, že jsou skvělou svačinou před cvičením – zasytí mě, dokud si po tréninku nedám plnohodnotné jídlo. A navíc jsou výborné.“

Jakou radu byste dala našim čtenářům ohledně spánku a výživy?

„Snažte se jíst zdravě během celého dne a nespoléhejte na to, že jedna potravina nebo doplněk stravy užitý v určitou dobu bude zázračným řešením. Jezte více ořechů, semen a rostlinných potravin, protože jsou spojovány s lepším nočním spánkem. A dodržujte pravidelné časy jídel i pravidelný spánkový režim.“

„Výzkumy stále častěji ukazují, že pravidelný režim spánku prospívá také kardiometabolickému zdraví. Organismus totiž nejlépe funguje tehdy, když jeho přirozené biologické hodiny běží v pravidelném rytmu. Proto je vhodné dodržovat nejen stálou dobu usínání a vstávání, ale i pravidelné časy jídel.“

Ve vzpomínkách našich předků se školní léta posuzují (ať už kladně a s nostalgií nebo kriticky) převážně z hlediska žáků a studentů. Učitelské trápení se obvykle hodnotilo jen podle vztahu k úřadům, s ohledem na nesmyslné direktivy a zastaralé vyučovací postupy nebo na bídné hmotné podmínky kantorů. Problém však představovala i další rizika tohoto povolání. Snad poněkud překvapivě k nim patřily fyzické útoky ze strany dětí a jejich rodičů.

Pokrokové 19. století

Tělesné tresty nebyly jen výchovným nástrojem pedagogů, ale také prostředkem, jak ukázat, kdo je ve škole nebo v obci skutečně pánem. V dobách před zavedením všeobecné školní povinnosti v roce 1774 se lze v učitelských poznámkách dočíst o utrpení, které přináší nutnost předstoupit před žáky a riskovat od nich nebo jejich rodičů výprask. K předpokladům kantorského povolání, které oceňovaly státní úřady, proto patřila fyzická kondice každého zájemce.

V roce 1816 například zamítla vídeňská Studijní komise stížnosti týkající se nedostatků v přípravě učitelů s odůvodněním, že jejich znalosti nejsou na prvním místě a že mohou být dokonce škodlivé. Hodnotila se především zbožnost a síla k výkonu tělesných trestů a k vlastní obraně.

Ve druhé polovině 19. století se školský systém zlepšoval. Vzdělání potvrzené vysvědčením se stávalo předpokladem sociálního vzestupu a školou garantovaná kvalifikace se už většinou nepovažovala za zbytečnost. Učitelé postoupili na společenském žebříčku mezi honoraci. Jejich nové sebevědomí souviselo se systémem odměňování. Nemuseli se nadále dožadovat dům od domu své odměny, případně si ji po vzoru místních žebráků odjíst u stolu rodičů svých žáků.

Tlak rodičů na učitele sice zcela nezmizel, většinou však nebýval tak přímočarý jako v éře takzvané staré školy. Neústupný učitel mohl být přeložen, škola přišla o podporu městských zastupitelů a podobně.

Skandální případ

O to překvapivější byl incident z roku 1874, ke kterému došlo v jedné z městských škol na Starém Městě pražském. Rozhořčená matka nespokojená s hodnocením svého dítěte zbila učitelku přímo ve třídě a způsobila jí rozsáhlé zranění. Případem se zabývala okresní školní rada, která do budoucna zakázala v době vyučování vstup cizím osobám včetně rodičů do školních budov. Příslušnou vyhlášku nařídila vyvěsit ve všech pražských školách.

Zápisy z tohoto jednání a z pozdější schůze pražského zastupitelstva se tak stal dokladem rizika učitelského povolání, které přežilo i mnohé školské reformy – včetně zákazu tělesných trestů žactva.

Měsíc obíhá kolem planety, čímž mírně ovlivňuje její dynamiku: Výskyt souputníka může například posouvat čas jejího přechodu před hvězdou či měnit délku tranzitu. Z podobných změn lze potom usoudit na přítomnost dalšího tělesa v okolí planety.

Jiné metody vycházejí z toho, že by blízký měsíc mohl ovlivňovat stav okolního plynu. Takovou situaci nacházíme ve Sluneční soustavě například u Jupitera, kdy se jeho průvodce Io stává zdrojem plazmového toru, jenž je u plynného obra dobře detekovatelný. A podobně jako u Jupitera by mohl případný exoměsíc ovlivňovat magnetosféru své planety, což by se dalo odhalit prostřednictvím rádiového záření.

U exoplanety WASP-39 b vědci nedávno identifikovali určitou anomálii, jež by mohla naznačovat existenci měsíce. Uvedenou planetu se podařilo objevit díky přechodům přes hvězdný disk, a navíc byla pozorována diferenční spektroskopií pomocí Webbova dalekohledu. Ukázalo se přitom, že se v její atmosféře vyskytuje oxid siřičitý, jehož původcem by mohl být vulkanický souputník – podobně jako již zmíněný Io u Jupitera. V okolí planety se dále povedlo rozlišit proměnlivé signály sodíku a draslíku, přičemž dané fluktuace mohou naznačovat, že jejich zdroj tvoří pevné těleso vyvrhující materiál do blízkosti WASP-39 b.

Epizodické změny v zastoupení daných chemických prvků poukazují spíš na externí zdroj než na planetu samotnou. V současnosti jde o velmi slabé indikátory, přesto se aktuálně jedná o nejspolehlivější detekci možného exoměsíce.

Kryštof Kolumbus se pravděpodobně narodil roku 1451 v Janově v rodině soukeníka. V přesnějším určení měsíce či dokonce dne nepanuje mezi jeho životopisci úplná shoda – většinový konsensus se rozchází v období mezi koncem srpna a koncem října.

Kolumbovi předkové patrně pocházeli z italského venkova, odkud se Kryštofův otec Domenico, narozený roku 1418, přistěhoval v roce 1439 do Janova. Zde se živil různě: jako výrobce sýrů, hostinský, obchodník s vínem a také jako soukeník. Jeho společenský vzestup začal sňatkem v roce 1445, kdy mu věno tehdy desetileté Zuzany Fontanarossové umožnilo nákup dalších tkalcovských stavů, díky kterým se v padesátých letech mohl zařadit do cechu výrobců sukna a obchodníků s ním.

Důvody jeho stěhování do nedaleké Savonny nejsou známé stejně jako rok, kdy se k přesunu rozhodl. Často uváděné ekonomické důvody jsou spekulací, faktem na druhé straně zůstává skutečnost, že Kolumbus starší neodešel z Janova natrvalo – právě zde totiž Domenico roku 1494 zemřel.

Od příze do plachtoví

Místo školní docházky nejstaršího Domenicova syna Kryštofa zůstává jedním z předmětů sporů životopisců slavného mořeplavce. Ať už se jednalo o Janov, či Savonnu, tvrzení o následných univerzitních studiích v Pavii je dnes považováno za výmysl prezentovaný Kolumbovým synem Fernandem v prvním životopise objevitele Ameriky.

Otázku kvality Kolumbovy školní docházky pak nastoluje fakt, že se v jeho vlastních textech nezachovaly téměř žádné stopy italštiny. V jistém ohledu je to ovšem pochopitelné – vizionářský mořeplavec trávil velkou část života ve společnosti, jejíž běžný dorozumívací prostředek představovala portugalština nebo kastilština, jakkoli se na Pyrenejském poloostrově pohybovalo i mnoho Italů.

O některých částech Kolumbova dospívání však není žádných pochyb. Například víme, že společně s mladšími bratry pracoval na otcových stavech a ještě před dosažením dospělosti se začal učit také námořnickému řemeslu. Kolumbus později sám napsal, že se dostal na moře v „útlém věku“. Samotná zmínka nic nevypovídá o konkrétní podobě těchto kontaktů s mořem. Šlo o dětské hry, či mladické rybářské výpravy? Ke skutečné mořeplavbě se patrně dostal až na lodích otcova obchodního partnera Conrada Cunea, který prodával a nakupoval ve středomořských přístavech kůže, vlnu, kamenec a lentišek.

Lisabonský kreslič map

Bylo jen otázkou času, kdy Kolumbus opustí vody Středozemního moře a z paluby některé z janovských lodí spatří horizont oceánu. Stalo se tak pravděpodobně v květnu roku 1476, kdy Janov opustila skupina obchodních lodí s nákladem lentišku. Jejich cílem byly přístavy v Portugalsku, na Britských ostrovech a ve Flandrech.

Na jedné ze čtyř obchodních plachetnic jménem Bechala se plavil i Kryštof Kolumbus, patrně jako prostý námořník. Cesta probíhala bez problémů až k portugalskému pobřeží, kde se začaly naplňovat obavy organizátorů výpravy z možného útoku pirátů, kvůli kterým s plachetnicemi vyslali i silně ozbrojené plavidlo. U pobřeží Algarve na Janovany 13. srpna zaútočila početná skupina francouzských a portugalských lodí.

Bechalu nakonec během celodenní bitvy potopily, ale část posádky dokázala doplavat ke břehu a zachránit se. Mezi ty šťastnější patřil i Kolumbus, který poté zamířil do Lisabonu, jedné z možných zastávek jeho původní cesty.

Kryštof se v Lisabonu uchytil nejprve jako kreslič map či výrobce glóbů, a později také cestoval ve službách různých bankovních a obchodních domů, které tehdy často měly janovského či benátského vlastníka. Z praktického hlediska se však Kolumbův portugalský pobyt pokládá za velmi obtížně rekonstruovatelný. Příčina obecného nedostatku pramenů k událostem této doby je přisuzována katastrofálnímu zemětřesení, které v roce 1775 Lisabon silně poškodilo.

Námořnická léta

Ačkoliv se portugalská metropole měla na několik dalších let stát Kolumbovým novým domovem, značné množství času trávil v cizině, povětšinou na palubách lodí, které se plavily po celém tehdy známém námořním světě. Již koncem roku 1476 vyrazil (téměř jistě v obchodních službách) na sever do Anglie a Irska a odtud pak v prvních měsících roku 1477 velmi pravděpodobně plul také na Island. Jeho přítomnost zde sice zpochybňuje zápis z jeho deníku, v němž zcela chybně určuje zeměpisnou šířku ostrova, ale ještě v polovině 19. století v tamějším hlavním městě Reykjavíku kolovala legenda, dle které ostrov roku 1477 navštívil „vysoký světlovlasý mladý muž s orlím nosem“.

V následujícím roce Kolumba obchod zavedl zpátky do Středozemí, na ostrov Chios s jeho lentiškem. Ve stejném roce poté mířil na Madeiru za nákupem třtinového cukru. Komplikace s úvěrem v této transakci pak přivedly Kolumba zpátky do Janova, kde celý případ dořešil.

Do Janova pak na konci sedmdesátých let podnikl ještě minimálně jednu další cestu. Stále v obchodních službách (dost možná v zájmu janovské kupecké rodiny Centurionů, jejíž jméno se v souvislosti s Kolumbovými cestami té doby objevuje velmi často) pak zamířil někdy v letech 1482–1483 na daleký jih, do Guinejského zálivu, kde mohl spatřit budovanou či již hotovou pevnost Elmina, opěrný bod portugalské koloniální moci na africkém pobřeží.

Sňatek s dcerou guvernéra

Osm let Kolumbova portugalského pobytu vneslo do jeho života ještě další určující prvek – ženu. Sňatek samotný nelze doložit matrikami ani jiným úředním pramenem, průběh událostí je tedy nutno rekonstruovat z nepřímých dokladů a zmínek. Pravděpodobně na jaře či v létě roku 1479 potkal v jednom z lisabonských kostelů, které jako vzorný křesťan navštěvoval, jistou Filipu Monizovou – dívku vychovávanou v jednom z místních klášterů. Její otec Bartolomeu Perestrelo, někdejší guvernér ostrova Porto Santo, totiž roku 1458 zemřel, a zchudlá rodina nebyla dceři schopná zajistit bohaté věno, díky kterému by se mohla provdat za muže odpovídajícího postavení. Ve věku pětadvaceti let, ve kterém se dívka nacházela, už byl na vdavky nejvyšší čas, proto Filipa rukou chudého cizince nepohrdla.

Koncem roku 1479 či začátkem roku následujícího se pár buď na Madeiře, nebo přímo v Porto Santo nechal oddat. Ostrov Porto Santo se také stal novým domovem šťastného páru.

Filipa se však z manželovy společnosti neměla příležitost těšit příliš dlouho. Kolumbus měl přímo v Lisabonu spoustu kontaktů a obchodních příležitostí, které ho nutily trávit většinu času buď tam, nebo na cestách po evropských mořích a přístavech. Filipě na Kolumba ale přeci jen zůstala výrazná upomínka, neboť pravděpodobně ještě v roce 1480 se manželům narodil synek Diego.

Přestože jsou útoky žraloků na člověka mimořádně vzácné, vědci upozorňují, že klimatická změna může některé okolnosti těchto incidentů ovlivňovat. Jedním z méně očekávaných faktorů jsou stále častější přívalové srážky. Ty totiž mění pobřežní prostředí způsobem, který může zvýšit pravděpodobnost setkání lidí se žraloky.

Série útoků po rekordních deštích

Na začátku letošního roku došlo během pouhých 48 hodin na východním pobřeží Austrálie ke čtyřem útokům žraloků, přičemž jeden z nich skončil tragickou smrtí dvanáctiletého chlapce. Jen den předtím oblast zasáhly rekordní lijáky.

Podle mořského biologa Charlieho Huveneerse z australské Flindersovy univerzity nelze u jednotlivých případů s jistotou určit jedinou příčinu. Domnívá se však, že mimořádné srážky mohly sehrát významnou roli tím, že ovlivnily výskyt žraloků v pobřežních vodách a zvýšily jejich koncentraci v určitých lokalitách.

Jak déšť mění pobřežní ekosystém

Mechanismus, který by mohl vysvětlit souvislost mezi silnými dešti a vyšším rizikem útoků, je poměrně složitý. Prudké srážky splachují z pevniny do moře velké množství organického odpadu, splašků i dalších živin. Ty přitahují hejna drobných ryb, které představují potravu pro větší predátory včetně žraloků.

Pokud se kořist přiblíží ke břehu, následují ji často i samotní žraloci. Tím se zvyšuje pravděpodobnost, že se ocitnou ve stejném prostoru jako lidé koupající se v mělkých vodách.

Australské studie už dříve zaznamenaly podobnou souvislost. Jedna z nich například ukázala, že po obdobích vydatných srážek přibývá útoků připisovaných žralokům tygřím (Galeocerdo cuvier).

Silné deště mají ještě jeden důležitý dopad. Do moře se dostává velké množství sedimentů, které zakalují vodu a výrazně snižují viditelnost.
Právě horší viditelnost může zvýšit riziko nechtěného kontaktu mezi člověkem a žralokem. Predátor totiž hůře rozpoznává objekty ve vodě a může si člověka snáze splést s přirozenou kořistí nebo jej zaznamenat až na poslední chvíli.

Oteplování oceánů mění chování žraloků

Na australských útocích se pravděpodobně podílela kombinace několika faktorů. Léto přilákalo do moře více lidí a současně jde o období, kdy jsou v tamních vodách běžnější žraloci bělaví (Carcharhinus leucas), kteří jsou z útoků podezřelí.

Právě častější kontakt lidí se žraloky představuje podle odborníků klíčový předpoklad pro vznik podobných incidentů. Samotná přítomnost žraloka útok nezaručuje, ale čím častěji se obě strany setkávají na stejném místě, tím vyšší je statistická pravděpodobnost konfliktu.

Výzkumy ukazují, že klimatická změna ovlivňuje chování žraloků i jinými způsoby. Rostoucí teplota oceánů mění jejich migrační trasy a oblasti výskytu.

Studie z roku 2022 například zjistila, že populace žraloků tygřích podél východního pobřeží Spojených států se během předchozí dekády postupně posouvaly více na sever.

Ne všechny druhy však reagují stejně. Některé teplejší vody přitahují blíže k pobřeží, jiné se naopak přesouvají do chladnějších oblastí.

Významnou roli hraje i salinita. Přívalové deště přivádějí do pobřežních vod velké množství sladké vody, čímž snižují obsah soli. Zatímco některým druhům to příliš nevadí, jiné mohou kvůli poklesu salinity pobřežní oblasti opouštět.

Více extrémních srážek znamená více příležitostí

Podle klimatologů bude s pokračujícím oteplováním atmosféry přibývat i extrémních srážek. Teplejší vzduch totiž dokáže pojmout více vodní páry, což vede k intenzivnějším lijákům a většímu odtoku vody z pevniny do moře.

Přesto vědci zdůrazňují, že vztah mezi přívalovými dešti a útoky žraloků zůstává složitý. Chování těchto predátorů ovlivňuje mnoho proměnných a přesné důvody, proč žralok za určitých okolností člověka kousne, stále nejsou úplně jasné.

Odborníci zároveň varují před zbytečným strašením veřejnosti. Pravděpodobnost útoku žraloka je i nadále mimořádně nízká a statisticky je mnohem pravděpodobnější, že člověka usmrtí zásah bleskem.

Rozumná opatrnost je však na místě. Doporučuje se sledovat informace o výskytu žraloků v dané oblasti, vyhýbat se koupání za svítání a za soumraku, kdy jsou mnohé druhy nejaktivnější, a respektovat varování místních úřadů.

Podle biologů samotná blízkost žraloka ještě neznamená útok. Je ale nezbytnou podmínkou každého takového incidentu, a jakýkoli environmentální faktor, který zvyšuje četnost setkání lidí a žraloků, může zvýšit i pravděpodobnost vzácných, avšak nebezpečných střetů.

Předchozí výzkumy již mnohokrát ukázaly, že delší celková doba strávená sedavým způsobem života souvisí s horším zdravím. Dosavadní zdravotní doporučení se ale zaměřovala především na celkovou dobu sezení, nikoli na to, zda se sezení skládá z mnoha krátkých úseků, nebo zda jde o několik dlouhých nepřerušovaných pobytů na židli.

Ve snaze zjistit, jaký vliv má styl sezení na zdraví, Frederick Ho z britské Univerzity v Glasgow s kolegy ve své nové studii, kterou zveřejnil odborný časopis PLOS Medicine, analyzovali údaje od 91 292 účastníků projektu UK Biobank, kteří po dobu sedmi dnů nosili monitory fyzické aktivity, a pak byli sledováni po dobu s mediánem 12,38 roku.

Nezdravé sezení

Badatelé rozdělili monitorované chování účastníků do několika kategorií. Šlo o dlouhé nepřerušované sezení (alespoň 30 minut, z nichž nejméně 90 procent času připadalo na sedavou činnost), přerušované sezení (kratší než 30 minut nebo přerušené více než 10 procent času pohybem) a různé úrovně fyzické aktivity.

Data ukázala, že každá další hodina dlouhého nepřerušovaného sezení během dne je spojena s přibližně o 9 % vyšším rizikem úmrtí na rakovinu, vyšším celkovým výskytem nádorových onemocnění, větším rizikem nádorů spojených s obezitou (například rakoviny jícnu, jater, ledvin, slinivky, tlustého střeva a konečníku, prsu, vaječníků nebo štítné žlázy) i nádorů souvisejících s diabetem 2. typu.

Naopak přerušované sezení naznačovalo opačný trend a bylo spojeno s nižším rizikem ve všech sledovaných ukazatelích. Pokud člověk nahradil jednu hodinu dlouhého nepřerušovaného sezení denně lehkou fyzickou aktivitou, bylo to spojeno s o 12 procent nižším rizikem úmrtí na rakovinu.

Autoři upozorňují, že jde o studii založenou na jediné věkové kohortě dobrovolníků z projektu UK Biobank. Tito lidé bývají obecně zdravější a fyzicky aktivnější než běžná populace Spojeného království, takže výsledky nemusí být úplně zobecnitelné.

Studie navíc neprokazuje příčinnou souvislost mezi dlouhým sezením a vznikem rakoviny. Vědci také neměli bližší informace o sezení, například zda dotyční lidé seděli při práci, za volantem nebo během volného času.

Japonská vesmírná sonda Hajabusa 2 v neděli 5. července proletěla v těsné blízkosti blízkozemní planetky 98943 Torifune, v rámci testovací mise zaměřené na technologie, které by jednou mohly pomoci chránit naši planetu před nebezpečnými vesmírnými tělesy. Sonda měla podle vědců Japonské agentury pro výzkum vesmíru (JAXA) prolétnout ve vzdálenosti pouhých 800 metrů od povrchu planetky.

Mise sondy Hajabusa 2 navazuje na úspěšný experiment NASA z roku 2022, kdy sonda v rámci projektu DART záměrně narazila do 160metrové planetky Dimorphos a změnila její oběžnou dráhu kolem většího tělesa. Hajabusa 2 se pohybovala rychlostí přes 18 000 kilometrů za hodinu, ale jejím cílem nebylo do planetky narazit.

Test obrany planety Země

Vědci a operátoři chtěli především ověřit, zda dovedou velmi přesně navigovat sondu v blízkosti planetky, pokud by někdy bylo doopravdy nutné takovou misi planetární obrany provést. Podle prvních zpráv byl průlet úspěšný, což dokládají i záběry jásajících odborníků v řídícím středisku agentury JAXA.

Pokud se potvrdí, že se Hajabusa 2 skutečně přiblížila k planetce Torifune na vzdálenost 800 metrů, půjde o jeden z vůbec nejtěsnějších průletů kolem blízkozemní planetky v historii vesmírných letů. Přístroje na palubě sondy během průletu pořizovaly snímky a rozmanitá měření planetky. Takto získané údaje mohou být klíčové pro budoucí mise planetární obrany.

Hajabusa 2 je ve vesmíru už od roku 2014 a ve své aktivitě rozhodně nepolevuje. Po setkání s planetkou Torifune čeká sondu další ambiciózní cíl. V roce 2031 by měla uskutečnit rendezvous s planetkou 1998 KY26, tedy manévr, při němž bude s tělesem letět souběžně nebo na něm přistane, aby získala podrobnější vědecká data.

Podle odborníků se blízkozemní planetky navzájem velmi liší velikostí, tvarem, povrchem i vnitřní strukturou. Každý nový údaj či snímek nás proto lépe připraví na případnou budoucí obranu Země.

Začátek války na východní frontě provázely na sovětské straně obrovské zmatky a na opuštěných základnách zůstalo mnoho migů, které padly Němcům do rukou. Záznamy Luftwaffe uvádějí 80 ukořistěných strojů tohoto typu. Je s podivem, že informace o nich příliš nevyužili. Ještě po mnoha měsících totiž němečtí letci migy označovali jako ZKB-19, I-18, I-61 nebo I-200.

Pokud měli sovětští piloti možnost bojovat proti bombardérům, vedli si většinou poměrně dobře. Dobové hlášení o tom píše: „Stíhací stroj MiG-3 je dobrý pro boj ve velké výšce. Čím výše se nachází, tím lepší má podmínky. Při boji ve středních letových hladinách je potřeba využít každého vhodného okamžiku k nabrání výšky.“ 

Image

Čtěte také

Přepadový speciál s rudou hvězdou na křídlech: Velká očekávání od sovětské stíhačky MiG-3 a její bojový křest

Hůře ale vypadala situace, když piloti migů museli bojovat proti stíhačkám. Sovětský stroj sice dosahoval vynikající rychlosti 640 km/h a také skvěle stoupal, nebyl však vůbec vhodný k manévrovým soubojům, o čemž dobový manuál uváděl: „V každém případě je nutné vyvarovat se figurám vysoké pilotáže, které vedou ke ztrátě výšky a rychlosti. Mig pomaleji akceleruje a při nejmenší chybě pilotáže přechází do vývrtky. Jeho stabilita ve výškách pod 1 000 m je tak neuspokojivá, že prakticky vůbec neumožňuje vést jakýkoliv aktivní vzdušný boj.“ 

Měl navíc trup i křídla ze dřeva, a tak u sériových strojů vlivem povětrnostních podmínek docházelo ke znatelnému poklesu výkonů. To ale platilo o všech sovětských stíhačkách.

Smrt legendárního pilota

Stíhací pluky rudého letectva v boji s nepřítelem tály jako sníh na slunci a fronta žádala posily. Do boje se dobrovolně přihlásil i zalétávací pilot Stěpan Suprun, který pomohl prosadit sériovou výrobu migu. Dostal za úkol zformovat 401. IAP a okamžitě s ním odlétl na frontu. V pátek 4. července se ale z akce nevrátil. V tehdejších záznamech se píše: „Hrdina Sovětského svazu podplukovník Suprun letěl v čele deseti letadel MiG-3 s úkolem doprovázet bombardéry SB při náletu v oblasti Borisova. Při sledování cíle letěl daleko vpředu a výše. Na zpáteční cestě po otočce Suprun v řadách jednotky už nebyl. Nikdo neurčil příčinu jeho smrti.“ 

Později se zjistilo, že se dostal do souboje se stíhačkami Bf 109, které ho zasáhly. Pokusil se nouzově přistát, ale nemohl se dostat z hořícího letadla a zahynul v plamenech. 

V následujících měsících začaly původně výškové přepadové MiGy-3 dostávat raketovou výzbroj, protože situace vyžadovala letouny schopné útočit na pozemní cíle. Letouny ale poháněl vodou chlazený řadový motor – prakticky každý zásah tedy vedl k úniku chladicí kapaliny. Následovalo zadření motoru a nouzové přistání. Přesto se tyto stíhačky používaly k útokům na automobilové kolony, tanky i letiště velmi často. 

Nad hlavním městem

Koncem července se Moskva ocitla v doletu německých bombardérů. Hlavní město měl za úkol chránit 6. stíhací sbor protivzdušné obrany disponující také 170 přepadovými migy. Mnozí příslušníci PVO prodělali i důkladný noční výcvik. První nálet na Moskvu proběhl v noci z 21. na 22. července a zúčastnilo se ho takřka 200 bombardérů. Na základnách kolem města se rozeřvaly sirény a sovětští stíhači odstartovali do temné oblohy ozářené světlomety a výbuchy granátů protiletadlových děl. 

Jednomotorové migy samozřejmě nenesly na palubě radiolokátor. Jejich piloti museli svůj cíl vyhledat vizuálně podle rozžhavených výfuků motorů nebo objevit temnou siluetu nad sebou proti světlejší obloze. Během úvodní letecké bitvy nad Moskvou ohlásili sestřely 12 bombardérů. Příští noc k opakovanému náletu vzlétlo jen 115 bombardérů a třetí už jen 100.

V noci na 29. července poručík Jeremejev z 28. IAP patrně úmyslně narazil do bombardéru, který identifikoval jako Ju 88. Ve skutečnosti šlo o He 111 od III./KG 26. Jednalo se o jeden z prvních nočních taranů vůbec. Poslední nálet proběhl v noci z 10. na 11. srpna a pak Němci ofenzivu zastavili. 

Náhlý ústup z výsluní

Mnohem více MiGů-3 ale bojovalo přímo na frontě. Velmi dobře si vedl například příslušník 16. IAP Ivan Golubin, který mezi 24. říjnem a 15. prosincem 1941 sestřelil deset nepřátelských letounů samostatně a dva ve skupině. V devíti případech šlo o stíhací Bf 109. K mimořádnému incidentu došlo 30. listopadu, kdy jeden poškozený stroj od 180. IAP musel nouzově přistát na německém letišti nedaleko Klinu. Podporučík Sergej Dolgušin dosedl vedle něj, naložil svého spolubojovníka do stísněné kabiny a opět odstartoval. 

Migy se v hojných počtech účastnily i sovětské prosincové protiofenzivy pod Moskvou. Tou dobou se ale nad typem začínala stahovat mračna. V rámci navýšení produkce motoru AM-38 určeného pro bitevníky Il-2 padlo rozhodnutí ukončit produkci výškového AM-35A. Vlastnosti migu požadavkům fronty nevyhovovaly, a proto 23. prosince přišel rozkaz výrobu stroje ukončit. Poslední kusy sjely z linek ještě v únoru 1942 a celkově dala produkce (zdroje se v údajích mírně liší) 3 100 až 3 500 kusů.

Zkraje druhého válečného roku si velmi dobře vedl 180. IAP, působící na moskevském směru. U něj také létal vůbec nejúspěšnější pilot MiGu-3 Sergej Makarov, který do své smrti 10. února 1942 sestřelil 11 soupeřů samostatně a 12 ve spoluúčasti. K přezbrojení se pluk stáhl 17. března.

Patrně vůbec nejdéle na tomto typu přímo na frontě působil 148. stíhací pluk. Ještě 3. června 1942 kapitán Ivan Rybin sestřelil bombardér Do 17. Do týlu k přechodu na Jaky-1 se útvar přesunul v polovině měsíce.

Podivné rozhodnutí

Veškeré ruské zdroje uvádějí, že zbylé migy začaly tou dobou přecházet k útvarům PVO, kde mohly uplatnit své letové charakteristiky. To ale vyvolává řadu otázek. V létě 1942 totiž na frontě stále v hojných počtech zůstávaly prastaré Polikarpovy I-153 a I-16, přičemž o 200 km/h rychlejší MiGy-3 byly uklizeny do týlu.

V srpnu Luftwaffe na východě poprvé nasadila své Bf 109 G-2 dosahující rychlosti 640 km/h a Fw 190 A-3 létající dokonce 675 km/h. Sověti tak museli čelit jejich drtivé výkonnostní převaze, zatímco rychlé migy víceméně zahálely u PVO. Místo masivních náletů do hlubokého týlu už tehdy Němci prováděli spíše jen občasné průzkumné lety. 

U protivzdušné obrany Moskvy ještě v listopadu 1942 sloužily migy u 16., 34., 177. a 565. IAP. V dalších třech pak tvořily část výzbroje společně s dalšími typy. Během zimy do oblasti často pronikaly průzkumné stroje Luftwaffe, na které tamní PVO naváděla své záchytné stíhače. Například 15. ledna 1943 odstartoval na poplach příslušník 34. IAP kapitán Viktor Kiselev. Podařilo se mu dohnat Ju 88 prchající na západ a sestřelil ho.

Odpoledne vzlétl znovu v čele tříčlenného roje, aby našli jeho vrak, nutný k potvrzení vzdušného vítězství. Během pátrání se ale přiblížili až k frontě, kde na ně nečekaně zaútočila dvojice Fw 190. Kiselev dokázal jeden sestřelit, pak ale musel svůj rozstřílený MiG-3 opustit na padáku. 

Poslední boj

Piloti migů během prvních měsíců roku 1943 několikrát startovali i proti výškovým Ju 86R, dostoupat ale až do jejich letové hladiny se povedlo málokdy. K 1. březnu u PVO Moskvy sloužilo ještě 138 migů, z toho 117 bojeschopných. Příslušník 34. IAP Viktor Korobov 12. května dokázal sestřelit Ju 88 ve výšce 9 000 m. K ojedinělému incidentu došlo 1. června, kdy podporučík Gennadij Syrejcikov od 565. pluku zničil taranem Ju 88 a vyskočil na padáku. Stejný kousek zopakoval 10. června podporučík Afanasij Ioncev od 34. IAP, který srazil svým migem Ju 88D letící na samé hranici dostupu ve výšce 11 400 m. 

Některé zdroje uvádějí, že ještě 27. srpna 1943 sestřelil Viktor Korobov průzkumný Ju 88. V tom, jaký stroj pilotoval, se zdroje rozcházejí. K 1. září 1943 ale pluky PVO Moskvy disponovaly ještě 117 MiGy-3. Pak jich ale rychle ubývalo. 

K patrně poslednímu boji došlo v noci z 27. na 28. února 1944, kdy podporučík Zatikyn od 11. IAP v Moskevské oblasti stíhal průzkumný Ju 88. Boj probíhal ve výšce 7 000 m, nepřítel však unikl. Podle některých zdrojů se pár posledních MiGů-3 u útvarů PVO dočkalo samého konce války. Podrobnosti o tom však scházejí. 

Hodnotit tento stroj není vůbec lehké. Rudé letectvo ho nejčastěji nasazovalo v roli frontového stíhače, pro kterou nebyl zkonstruovaný. Vyhovoval by vlastně spíše německé taktice náhlých přepadů z výškové převahy s následným rychlým vystoupáním k případnému dalšímu útoku. Sověti ale tehdy preferovali manévrové souboje v zatáčkách. U jednotek PVO se letoun naopak velmi osvědčil. Právě tento typ se stal inspirací pro záchytné přepadové speciály vyvinuté během studené války k ochraně vzdušného prostoru SSSR.