Filmový trhák Ztracený svět: Jurský park z roku 1997 nabízí nezapomenutelnou scénu, v níž lovci uloví mládě tyranosaura, aby jím vylákali jeho rozzuřené rodiče do připravené pasti. Jenže podle nové studie by ve skutečnosti podobný plán nejspíš vůbec nefungoval.

Čerstvě vylíhlý Tyrannosaurus rex totiž zřejmě nebyl několik desítek kilogramů vážící mladý predátor, ale drobný tvoreček velký přibližně jako domácí kočka. A co víc – pravděpodobně neležel v hnízdě sám. Kolem něj se nejspíš hemžily dvě až tři desítky stejně malých sourozenců. Ztráta jednoho či dvou mláďat tak pro rodiče možná nepředstavovala katastrofu.

Výjimečný objev z muzejních sbírek

Právě takový obrázek vykresluje mimořádně vzácný paleontologický objev. Vědcům se totiž poprvé podařilo podrobně prozkoumat fosilie čerstvě vylíhlých tyranosaurů. Výsledky nejen přepisují naše představy o dětství nejslavnějšího dinosaura, ale zároveň nabízejí nové poznatky o tom, jak se tito obří predátoři rozmnožovali a pečovali o své potomky.

Fosilie čerstvě vylíhlých dinosaurů patří k vůbec nejvzácnějším paleontologickým nálezům. Kosti takto mladých jedinců jsou drobné, křehké a jen výjimečně se zachovají. Často také končí uložené v muzejních sbírkách bez větší pozornosti, protože paleontologové se tradičně soustřeďují především na velké a dobře zachované kostry dospělých dinosaurů.

Právě na tento problém se zaměřil tým vedený Nickem Longrichem z Univerzity v anglickém Bathu. Vědci procházeli zásuvky muzejních depozitářů s očekáváním, zda narazí na pozůstatky drobných dinosaurů. Tato „inventura“ nakonec přinesla mimořádný objev – vědci objevili vůbec první přesvědčivé fosilie čerstvě vylíhlých tyranosaurů.

Rozhodujícím nálezem se stala malá záprstní kost nohy (třetí nártní kost) teropodního dinosaura. Na první pohled působila nenápadně, při bližším zkoumání však vědce zaujala její mimořádně porézní struktura. Hustá síť drobných kanálků je typická pro velmi mladé jedince, jejichž kostra se teprve vyvíjí.

Porovnání s dalšími známými fosiliemi ukázalo, že kost nepatřila žádnému malému druhu dinosaura. Nejlépe odpovídala tyranosaurovi. Podle autorů jde o nejmenšího dosud známého jedince druhu T. rex.

Tím ale práce badatelů ani zdaleka neskončila – nález vedl k novému prozkoumání dalších drobných kostí a zubů uložených ve sbírkách. Ukázalo se, že řada z nich pravděpodobně rovněž pochází z čerstvě vylíhlých tyranosaurů.

Malí predátoři

Přestože byla mláďata možná až nečekaně drobná, jejich anatomie nápadně připomínala dospělé jedince. Kosti nohou nesly stejné charakteristické znaky jako kosti mnohatunových tyranosaurů. Také zuby měly robustní tvar typický pro drcení kostí.

Některé nalezené zuby navíc vykazovaly známky opotřebení, což naznačuje, že mláďata už velmi brzy po vylíhnutí okusovala kosti stejně jako dospělí jedinci, kteří byli schopni rozdrtit kostru velkých býložravých dinosaurů.

Výzkumníci zároveň vyloučili, že by nalezené fosilie patřily drobnému příbuznému známému jako Nanotyrannus nebo že by šlo pouze o embrya. Anatomické znaky podle nich jednoznačně ukazují na čerstvě vylíhlé tyranosaury.

Na základě nalezených kostí vědci odhadují, že nejlépe zachovaný zkoumaný exemplář mohl na délku měřit přibližně 75 centimetrů a vážit kolem 2,5 kilogramu. Samotné čerstvě vylíhlé mládě ale mohlo vážit ještě méně – jen okolo 1,7 kilogramu.

To představuje výraznou změnu oproti dřívějším představám, podle nichž mohla mláďata T. rexe měřit při vylíhnutí kolem jednoho metru. Nové odhady tedy ukazují, že tyranosauří mláďata byla podstatně menší, než se dosud předpokládalo.

Z velikosti mláďat vědci dopočítali i přibližnou velikost vajec, ze kterých se líhla. Ta musela být vzhledem k obrovským rozměrům dospělých samic překvapivě malá.

Právě to vedlo badatele k závěru, že tyranosauři mohli klást mnohem více vajec, než se dříve předpokládalo – podle odhadů přibližně 20 až 30 do jedné snůšky. Přitom dosud nebylo objeveno jediné nepochybně identifikované vejce druhu Tyrannosaurus rex.

Nový pohled na rodičovskou péči

Objev má význam i pro pochopení rozmnožovací strategie tyranosaurů. V biologii se často rozlišují dva základní přístupy.

Takzvaní R-stratégové („ruderální“) produkují velké množství potomků, přičemž počítají s tím, že značná část z nich nepřežije. Typickým příkladem jsou hlodavci nebo mnozí plazi.

Na opačném konci stojí K-stratégové („konkurenční“), kteří mají potomků méně, ale investují výrazně více energie do jejich ochrany a péče. Patří mezi ně například velryby, lidé nebo většina velkých savců.

Protože velcí živočichové i dnešní ptáci obvykle investují do menšího počtu potomků více péče, paleontologové předpokládali, že podobně se chovali i tyranosauři. Nové nálezy ale naznačují složitější obraz.

Malá mláďata a početné snůšky připomínají spíše strategii plazů než moderních ptáků. To však neznamená, že by tyranosauři své potomky zcela opouštěli. Podle autorů studie představovali přechodnou evoluční fázi mezi klasickými plazy, jako jsou krokodýli či želvy, a dnešními ptáky.

Přechod mezi dvěma evolučními světy

Podle autorů studie se právě během jury a křídy napříč mnoha skupinami živočichů výrazně proměňovaly strategie rodičovské péče. Tyranosauři představují jeden z nejzajímavějších příkladů tohoto evolučního přechodu – měli už větší a méně početná mláďata než většina plazů, zároveň však jich stále produkovali poměrně mnoho.

Podobný evoluční posun směrem k menšímu počtu potomků a vyšší rodičovské investici lze podle autorů sledovat také u savců, plesiosaurů nebo některých skupin hmyzu.

Nově objevené fosilie tak nepřinášejí pouze první spolehlivý pohled na nejranější životní stadium nejslavnějšího dravého dinosaura, ale i cenné vodítko k tomu, jak se během druhohor postupně vyvíjely rozmnožovací strategie a rodičovské chování mnoha skupin živočichů.

Einsteinova obecná teorie relativity představuje moderní teorii gravitace, a popisuje tedy mimo jiné pohyby vesmírných těles, podobně jako klasická Newtonova teorie gravitace. V historii se však ukázalo, že v některých režimech není druhá uvedená dostatečně přesná, a proto byl potřeba nový, obecnější popis. Z toho pak také vyplývá, jak lze platnost teorie relativity potvrdit.

Mezi možné důkazy patří vysvětlení odchylek pohybu Merkuru, který krouží blízko Slunce po vysoce výstředné dráze, a proto „vnímá“ rozdíly v jeho gravitačním působení. Navíc se ze všech planet pohybuje nejrychleji, takže nejvíc pociťuje relativistické efekty. Jeho perihelium se tedy stáčí, přičemž Newtonova teorie předpovídala stáčení rychlostí 5 557″ (úhlových vteřin) za století, pozorování však poskytlo hodnotu 5 600″. A rozdíl oněch 43″ za století se podařilo vysvětlit až jako relativistický jev.

Podobně Einstein předpověděl, že se světlo při průchodu kolem hmotného objektu ohýbá. V roce 1919 proto tým Arthura Eddingtona změřil posuny poloh stálic poblíž Slunce během jeho úplného zatmění – a ty přesně odpovídaly predikcím teorie relativity. Mezi další důkazy patří potvrzení a změření gravitačních vln či nutná korekce času globálních pozičních systémů. Bez ní by určování polohy ztratilo přesnost řádově již během minut, neboť chyba narůstá zhruba o 13 cm za sekundu.

Pro oblast Besarábie je typické, že nikdy neležela uprostřed říše, ale vždy na jejím okraji – a fungovala jako tavicí kotlík kultur. Kdysi tam žila etnika proslulá válčením jako Thrákové, Skytové, Kimmeriové či Sarmati. Později v místě zanechali svůj otisk Řekové, Dákové i Římané.

Za nadvlády Osmanů fungoval region jako přechodová zóna – ani plně balkánská, ani plně východoevropská. Také za carského Ruska, které oblast získalo v roce 1812, šlo o imperiální periferii, kde se mísily jazyky, náboženství i kultury. Během 19. století tak vznikla etnicky mimořádně pestrá společnost, o jejímž osudu se však rozhodovalo daleko od ní.

Na špatné straně

Silnou stopu v místní kultuře zanechala relativně krátká rumunská správa území, která nastala po rozpadu carského Ruska. I když se pak po druhé světové válce mapa Evropy ustálila, identita regionu zůstala nejednoznačná. Besarábie nikdy nebyla národnostně celistvá: Vedle Moldavanů a Rumunů tam žili Ukrajinci, Rusové, Bulhaři, Gagauzové či Němci. Města často mluvila jiným jazykem než venkov a jednotlivé komunity měly odlišnou historickou zkušenost.

Zmíněná rozmanitost tvořila dlouho zdroj kulturní vitality, ale také politické zranitelnosti. Každá změna hranic znamenala, že se část obyvatel ocitla „na špatné straně“ nového státu.

Když se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, vzniklo nezávislé Moldavsko, jehož historické jádro tvoří právě Besarábie. Nová republika však zdědila všechny staré otázky: Kam kulturně patří, jaký jazyk je jí vlastní a zda má blíž k Rumunsku, nebo k postsovětskému prostoru. Dodnes se tam střetávají dvě orientace, proevropská a proruská. Dokonce i pravoslavná církev se dělí mezi struktury napojené na Moskvu a na Bukurešť. Minulost regionu tak tvoří živou součást dnešní politiky.

Neobjevený klenot

Dnes představuje Besarábie tichý venkovský kraj na vnějším okraji Evropské unie, který dlouho zůstával mimo hlavní cestovatelské trasy. A právě to znamená její největší výhodu. Současné Moldavsko nabízí Evropu, jaká jinde téměř zmizela: pomalou, venkovskou a překvapivě autentickou. Turisté nepřijíždějí za monumentálními památkami ani slavnými metropolemi – ale kvůli přírodě, klášterům ve skalách a skvělým vínům.

Moldavsko patří mezi nejstarší vinařské oblasti starého kontinentu a vinná kultura tam proniká do každodenní reality. Jen několik kilometrů od hlavního města Kišiněva leží vinařství Cricova, jehož sklepy tvoří asi 120 kilometrů podzemních chodeb vytesaných do vápence. Vznikly už ve středověku při těžbě kamene a v 50. letech 20. století se proměnily v rozsáhlé „město vína“, s degustačními sály i archivními sbírkami láhví starších než sto let.

Vinařství Mileștii Mici pak podle Guinnessovy knihy rekordů disponuje dokonce největší vinnou kolekcí na světě. Tamní podzemní galerie měří kolem 200 kilometrů a ukrývají téměř dva miliony láhví v ideálních klimatických podmínkách. Návštěvníky vozí po sklepech malé vláčky a ochutnávky znamenají spíš kulturní rituál než běžnou degustaci.

Prastaré kláštery

Moldavsko je silně nábožensky založené a kláštery patří k nejpůsobivějším místům v zemi. Často stojí mimo města, obklopené lesy nebo dramatickými útesy nad řekou Dněstr. K hlavním poutním cílům náleží komplex Saharna z 18. století, přičemž návštěvníky láká legendou, podle níž se na skále nad klášterem objevil otisk nohy Panny Marie.

Zajímavou historii má také monumentální komplex Curchi s barokní katedrálou a nejvyšší chrámovou kopulí v zemi, kde po desetiletí fungovala psychiatrická léčebna. V roce 2005 se však podařilo areál obnovit a dnes se řadí k architektonicky nejvýraznějším v celém Moldavsku.

Dokonalou kombinaci místní historie, kultury a přírodních krás nabízí archeologická rezervace Orheiul Vechi. Najdete tam skalní klášter vytesaný do vápencových útesů, pozůstatky starověkých i středověkých sídel, ale také tradiční vesnice. Při procházce pastvinami můžete navíc pozorovat zdejší ptactvo: V lokalitě se totiž vyskytuje asi třetina všech opeřených druhů, jež se povedlo ve východoevropské zemi zaznamenat. 

Při archeologickém průzkumu menšího předřímského keltského sídliště ve městě Allonnes v údolí Loiry, jihozápadně od Paříže, objevili archeologové pět železných okovů. Mimořádný nález ukazuje, že toto místo navštěvovali nejen zruční kovotepci, ale i obchodníci s otroky. Přestože nález pochází už z roku 2019, francouzský Národní institut pro preventivní archeologický výzkum (INRAP) zveřejnil výsledky výzkumu až nyní.

Podle badatelů vzniklo keltské sídliště v dnešním Allonnes společně s náboženským centrem ve 3. století př. n. l. Působila zde řada specializovaných řemeslníků, mimo jiné kováři i zpracovatelé plechu, kteří pracovali v malých dílnách. Během vykopávek archeologové objevili velké množství kvalitních kovových předmětů, například meče, hroty kopí, klíče nebo části koňských postrojů.

Otroctví mezi Kelty

Skutečným překvapením ale byly zmíněné železné okovy, protože podobné nálezy jsou z tohoto období mimořádně vzácné. Přítomnost okovů podle odborníků naznačuje, že Allonnes mohlo být v pozdní době železné (450 až 50 př. n. l.) významným centrem obchodu s otroky. Svědčí to o hierarchicky uspořádané společnosti složené z dominantních a podřízených skupin, tedy zajatců nebo otroků.

Galové, kteří představovali volné společenství keltských kmenů, podle dostupných poznatků zotročovali válečné zajatce, odsouzence a dlužníky. Otroci byli často nuceni pracovat na polích. Muži, ženy i děti přitom přicházeli o svá práva a jejich majitelé je mohli kupovat i prodávat.

Keltové po sobě zanechali jen velice málo vlastních písemných pramenů. O otroctví v předřímské Galii tohot proto víme jen velmi málo. Okovy z Allonnes nabízejí cenný pohled do života lidí, kteří v historických záznamech téměř nevystupují.

Malý průměr nalezených pout na zápěstí, pouhých šest centimetrů, naznačuje, že mohla být určena ženě nebo dítěti. Pouto na kotník vážilo více než jeden kilogram, což ukazuje, jak těžké břemeno museli zotročení lidé neustále nosit.

Archeologové v Allonnes odkryli také náboženskou svatyni a množství obětních darů, například stovky mincí, oděvy i šperky, včetně prstenů a amuletů. Mnohé z těchto předmětů byly záměrně deformovány nebo poškozeny, patrně proto, aby se z běžného majetku stal dar určený bohům.

Vědci po téměř dvou desetiletích výzkumu potvrdili existenci dosud nepopsané africké guerézy z čeledi kočkodanovitých, kterou do té doby znali především místní obyvatelé. Primát se od svých nejbližších příbuzných odlišuje nápadnou oranžově krémovou skvrnou kolem tlamy, chybějícím palcem na rukou i hlubokým chraplavým hlasem připomínajícím kvákání žáby nebo funění prasete.

Popsaný primát dostal vědecké jméno Colobus congoensis a podle autorů studie jde teprve o pátý nově popsaný druh afrického primáta za posledních 75 let.

Záhadný Likweli

Nový druh obývá oblast národního parku Lomami ve střední části Demokratické republiky Kongo. Místní komunity jej dobře znají pod názvem Likweli, avšak biologové jej dosud nikdy formálně nepopsali. Dlouhou dobu panovala nejistota, zda jde pouze o místní populaci známého poddruhu, nebo o zcela samostatný druh.

Nejbližším příbuzným nově popsaného primáta je gueréza angolská (Colobus angolensis). Oba druhy sdílejí řadu anatomických znaků, přesto mezi nimi existují významné genetické i vzhledové rozdíly.

Pátrání po identitě záhadného primáta začalo už v roce 2008, kdy výzkumný tým během průzkumu pralesa pořídil jeho první fotografii. Snímek však byl rozmazaný a neumožňoval spolehlivé určení.

Další fotografie později odhalily důležitý znak – zvířeti chyběl palec. Právě absence tohoto prstu je typická pro guerézy, kteří mají místo palce jen zakrnělý výběžek. Ani tento poznatek ale nestačil k rozhodnutí, zda jde o nový druh, nebo pouze o dosud nepopsanou populaci některého známého zástupce.

Rozhodující důkaz přinesla genetika

V roce 2020 vznikl výzkumný projekt Likweli, jehož cílem bylo záhadného primáta definitivně zařadit. Vědci během několika let shromáždili další fotografie, zaznamenali jeho hlasové projevy a získali tkáňové vzorky z uhynulých jedinců zabavených při zásazích proti pytláctví v národním parku.

Právě analýza DNA přinesla zásadní průlom. Genetické výsledky ukázaly překvapivě hlubokou evoluční odlišnost od ostatních známých druhů gueréz. Rozsah genetických rozdílů přesvědčil výzkumníky, že nejde o poddruh, ale o samostatný druh, který dostal jméno Colobus congoensis na počest mimořádné biologické rozmanitosti Demokratické republiky Kongo.

Malý primát s nejistou budoucností

Dospělí jedinci Colobus congoensis váží přibližně sedm kilogramů. Jejich nejvýraznějším poznávacím znakem je světle oranžová až krémová skvrna kolem úst, díky níž působí, jako by měli do oranžova zbarvené rty. Dalším charakteristickým rysem je chomáč jemných bílých chlupů v oblasti hýždí.

Stejně nezaměnitelný je i jejich hlas, který připomíná hluboké chraplavé kvákání žáby nebo funění prasete a patří k nejvýraznějším poznávacím znakům tohoto primáta.

Přestože byl druh vědecky popsán teprve nyní, může být už dnes ohrožen vyhynutím. Výzkumníci upozorňují, že populace čelí tlaku nelegálního lovu i rostoucímu vlivu lidské činnosti spojenému s nárůstem počtu obyvatel v regionu. Autoři studie proto navrhují zařadit Colobus congoensis na Červený seznam Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) mezi ohrožené druhy.

Za nejdůležitější opatření považují důslednou ochranu národního parku Lomami, kde žije většina známé populace, a spolupráci s místními komunitami, která by měla omezit lov těchto primátů.

Napříč Tichým oceánem se rozkládá rozsáhlá oblast mimořádně teplé mořské vody, jejíž rozloha je více než osmkrát větší než Spojené státy. V příštích týdnech a měsících by mohla mít výrazné dopady na vývoj počasí po celém světě.

Zasažená část představuje přibližně 13,5 procenta celkového povrchu Země. Táhne se od Filipín až k Peru a na severu zasahuje až k pobřeží Havaje a Kalifornie.

Jak vznikl tichomořský obr

Vlny mořských veder (MHW) jsou rozsáhlá, intenzivní a dlouhotrvající období nadprůměrně teplé vody v oceánu. Někdy postihují hlavně povrchové vrstvy, jindy zasahují i do větších hloubek. Hodnotí se na škále od 1 (mírná) do 5 (mimořádně extrémní), která zohledňuje jejich intenzitu i délku trvání.

Současná vlna veder v Tichém oceánu vznikla spojením dvou samostatných vln – jedné v severním Pacifiku a druhé, spojené s rozvíjejícím se super El Niñem podél rovníku.

Přestože teplejší moře může na první pohled působit jako dobrá zpráva, změny v oceánu se neomezují jen na něj. Současná vlna veder může předznamenávat výrazné změny počasí.

„Měsíce a měsíce trvajícího tepla mohou letos v zimě a příští rok na jaře přinést výrazné dopady,“ uvádí klimatolog Dillon Amaya, který dlouhodobě sleduje neobvykle teplé vody u pobřeží Kalifornie.

To nejhorší možná teprve přijde

První projevy této vlny mořských veder byly patrné už na začátku léta. Mimořádně teplé vody západního Pacifiku dodávaly energii silným tropickým bouřím, zatímco bouřková aktivita nad oceánem přispěla ke vzniku mohutné tlakové výše, která přinesla extrémní vedra na západ Spojených států. Meteorolog Eric Webb tehdy varoval, že podobný vývoj může výrazně zvýšit riziko vln veder a rozsáhlých požárů na jihozápadě USA.

Klimatolog Daniel Swain během nedávného živého vysílání uvedl, že mimořádně teplé vody Tichého oceánu pravděpodobně zvýší hladinu moře u pobřeží Kalifornie přibližně o 15 až 60 centimetrů.

Větry spojené s podzimními a zimními bouřemi pak mohou hladinu zvednout ještě více, takže u kalifornského pobřeží může dojít k jejímu zvýšení o 60 až 90 centimetrů nebo i více.

„Místní samosprávy, okresní úřady i vláda Kalifornie by se už nyní měly začít připravovat na to, že hladina moře bude s velkou pravděpodobností výrazně vyšší než obvykle. To může během zimních bouří a období mimořádně vysokého přílivu vést k rozsáhlejším pobřežním záplavám i rekordně vysoké mořské hladině,“ uvedl Swain.

Podle něj už nyní vše nasvědčuje tomu, že nadcházející zima bude spojena s vyšší pravděpodobností historicky neobvyklých až bezprecedentních srážek a bouří. Zároveň ale zdůraznil, že i když je pravděpodobnost takového vývoje vyšší, rozhodně není jisté, že k něčemu takovému skutečně dojde.

Důsledky pocítí celý svět

Kalifornie přitom není jediným místem, které může pocítit následky této situace. Obrovské množství tepla uloženého v Tichém oceánu se bude postupně uvolňovat do atmosféry a od podzimu do zimy zesílí subtropické tryskové proudění. To může nasměrovat bouřkové systémy nad jih a východ Spojených států a zvýšit riziko přívalových dešťů i silných bouří.

Tato oceánská „horečka“ bude mít důsledky i v celosvětovém měřítku. Se zvyšující se teplotou mořské vody roste odpařování, takže se do atmosféry dostává více vodní páry, která představuje palivo pro přívalové deště a další extrémní srážky. „Množství vodní páry jde ve většině případů ruku v ruce s teplotou mořské hladiny,“ připomíná klimatolog Kevin Trenberth.

Přebytečnou vlhkost pak přenášejí větry obíhající kolem oblastí vysokého a nízkého tlaku vzduchu. Mohou ji zanést tisíce kilometrů od místa, kde vznikla.

Podobné jevy se neomezují jen na Tichý oceán. Vlna mořských veder zasáhla také vody kolem Evropy včetně Středozemního moře, kde neobvykle teplé moře přispívalo k zesilování extrémních veder.

Vlny mořských veder sílí i rostou

Vlny mořských veder mohou vznikat několika způsoby. Někdy zeslábnou větry a mořská hladina se uklidní, takže se k povrchu nedostává chladnější voda z větších hloubek. Jindy změny v atmosférické cirkulaci přinesou více slunečního svitu a méně oblačnosti, což vede k oteplování mořské vody. Svou roli mohou sehrát také změny mořských proudů.

Současná vlna veder v Pacifiku souvisí s přirozenou klimatickou variabilitou označovanou jako Pacific Meridional Mode (PMM), která vznikla v důsledku slabších větrů a menšího odpařování.

Podle Amayi může pokračující vývoj jevu El Niño v kombinaci s PMM vytvářet rozsáhlé oblasti mimořádně teplé vody. V důsledku změny klimatu se tyto oblasti mimořádně teplé vody zvětšují jak svou rozlohou, tak intenzitou.

„Schopnost vody akumulovat teplo spolu s jejím neustálým pohybem dělají z oceánů hlavní zásobárnu přebytečného tepla. To je důsledkem člověkem způsobeného oteplování planety, především kvůli rostoucím koncentracím oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů v atmosféře,“ uvedl Trenberth.

Od konce 80. let se podíl světového oceánu zasaženého vlnami mořských veder zvýšil více než trojnásobně – z přibližně 9 procent na více než 30 procent. Ve stejném období se celosvětová rozloha silných až mimořádně extrémních vln mořských veder (kategorií 2 až 5) zvýšila téměř šestinásobně. Vlny mořských veder zároveň výrazně zesilují během epizod El Niño.

V lednu 2024, během jevu El Niño, který přispěl k dosud nejteplejšímu roku v historii měření, zasáhla vlna mořských veder více než 46 procent světového oceánu. Šlo o nejvyšší zaznamenanou hodnotu.

V současnosti pokrývají vlny mořských veder více než 37 procent světového oceánu. Pokud bude tato oceánská „horečka“ a její možné dopady dál sílit, mohl by letos nebo příští rok padnout nový rekord.

Cukry patří mezi klíčové biomolekuly živých organismů. Tvoří základní kostru DNA a RNA a hrají zásadní roli v metabolických procesech. V teoriích o vzniku života jsou nezbytné pro syntézu prvních nukleových kyselin. Přesto zůstává jednou z největších záhad výzkumu počátků života otázka, kde se vzaly první cukry na Zemi. Laboratorní experimenty totiž ukazují, že za prebiotických podmínek cukry nevznikají v dostatečném množství.

Některé cukry, jako jsou ribóza nebo glukóza, byly již dříve nalezeny v meteoritech a na planetkách. To naznačuje, že mohly vzniknout už v prapůvodním molekulárním oblaku, z něhož vznikla naše Sluneční soustava. Dosud ale nebyl žádný cukr přímo detekován v mezihvězdném prostoru.

Cukr v molekulárním mračnu

Teprve nedávno v tomto směru uspěl mezinárodní tým, který vedla Izaskun Jiménez-Serraová z Centra pro astrobiologii (CAB) a identifikoval vůbec první cukr v mezihvězdném prostředí. Jde o erytrulózu – jedinou ketózu se čtyřmi atomy uhlíku. Na Zemi se běžně vyskytuje například v malinách a používá se také v přípravcích pro samoopalování.

Astronomové vystopovali erytrulózu v molekulárním oblaku G+0.693−0.027, který se nachází poblíž centra naší Mléčné dráhy. Objev umožnila velmi citlivá širokopásmová spektroskopická pozorování provedená pomocí španělských radioteleskopů – 40metrového radioteleskopu Yebes a 30metrového radioteleskopu Institutu pro radioastronomii v milimetrové oblasti (IRAM). Podrobnosti objevu erytrulózy popisuje odborný časopis Nature Astronomy.

Na základě množství erytrulózy naměřeného v dotyčném molekulárním oblaku vědci odhadují, že během období pozdního velkého bombardování, které se ve Sluneční soustavě událo přibližně před 4,1 až 3,8 miliardami let, mohlo na povrch Země dopadnout 0,5 až 50 milionů tun tohoto cukru.

Přítomnost erytrulózy v mezihvězdném prostoru tudíž představuje alternativní zdroj cukrů, které mohly přispět ke vzniku nejstarších projevů života na rané Zemi.

Slovo dron označuje jakýkoliv dálkově ovládaný stroj a z hlediska nasazení je můžeme rozdělit na námořní, letecké, pozemní či dokonce vesmírné. Pokud zůstaneme hned v první zmíněné oblasti, dělí se dále na hladinové a podvodní (autonomní ponorky).

Pro hladinovou kategorii, zejména v důrazu na ozbrojené síly a válečné konflikty, je používáno označení USV pocházející z anglického názvu Unmanned Surface Vehicle (hladinové plavidlo bez posádky). Jedná se o plavidlo, které se pohybuje po vodní hladině, a na dálku jej řídí operátor.

Plně autonomní lodě pak nesou zkratku ASV (Autonomous Surface Vehicle). Někdy jsou nazývány též dronové čluny či námořní drony (v případě sebevražedného použití se používá označení X-USV, kdy X znamená eXpendable – postradatelné).

První USV

První dálkově ovládané plavidlo pod názvem Teleautomaton představil vynálezce Nikola Tesla na světové výstavě v Chicagu už v roce 1893. Na jeho práci pak v roce 1905 navázal Wilhelm Siemens experimenty s dálkově ovládaným člunem, což o dekádu později vedlo k vývoji reálného modelu.

Když později vypukl globální konflikt, společnosti Siemens, With, Giesler a Goldbach se obrátily na německé ministerstvo války a císařský námořní úřad, aby pro válečné úsilí zpřístupnily své četné patenty a plány prototypů. Po vyhodnocení návrhů, za což zodpovídal Ferdinand von Zeppelin, začaly experimenty s dálkově ovládanými vzducholoděmi, letadly, čluny či torpédy také v režii ozbrojených sil. 

Kaiserliche Marine vkládalo nemalé naděje do výbušného člunu, který měl pomoci prolomit dohodovou námořní blokádu – a to bez vlastních ztrát na životech. Společnost Siemens-Schuckertwerke záhy představila dálkově ovládaný motorový člun (Fernlenkboot – FL) nesoucí výbušniny. Tato plavidla měla primárně cílit na monitory britského válečného námořnictva operující u pobřeží Flander.

Na jaře 1915 proběhly na několika vodních plochách v říši první testy, které ukázaly, že je nutné zaměřit síly na vývoj jednotek ovládaných pomocí kabelu. Ukázalo se, že se dají ovládat až do vzdálenosti 15 km, což souviselo s plánem na výstavbu řídících stanovišť umístěných na vyvýšených bodech. 

Spolupráce s letci

Císařské námořnictvo objednalo v září 1915 tucet výbušných člunů, z nichž čtyři se měly účastnit dalších námořních testů, zatímco dalších osm zamířilo do Flander, kde se plánovalo jejich nasazení proti monitorům Royal Navy. Současně přišla zakázka na výstavbu ovládacích stanovišť v Ostende a Zeebrugge, k nimž záhy přibyly další, které vznikaly v Kielu, Travemünde a na dalších místech na pobřeží Severního a Baltského moře.

Pro co nejvyšší efektivitu se umísťovaly na věže vysoké asi 30 metrů, ze kterých mohla obsluha za ideálních podmínek FL vidět a ovládat na vzdálenost až 24 km od pevniny. 

První dvě z lodí se podařilo připravit do akce až v prosinci 1915, ale stejně jako jejich nástupci trpěly řadou „dětských nemocí“ (převážně s pohonnými jednotkami), takže velení odložilo nasazení do ostré akce až na rok 1916. Mezitím se díky využití hydroplánů podařilo zdvojnásobit ovládací rádius. Jejich osádky měly pomocí silné vysílačky podávat ovládacímu stanovišti zprávy o pohybu FL a obsluha tak mohla korigovat jejich směr, aniž by na plavidlo reálně viděla.

O bezpečnost hydroplánu se měl postarat silný stíhací doprovod. Vše se jevilo slibně, a tak námořnictvo objednalo v únoru 1916 dalších pět plavidel, která měla operovat u pobaltského pobřeží. Celkem tak Císařské námořnictvo disponovalo 17 FL označenými číslicemi 1–17, o jejichž výrobu se staraly brémské loděnice Lürssenwerft.

Co vše umějí?

Výbušné čluny měly hmotnost šest tun, aerodynamický trup dosahoval délky 16 metrů a šířky 1,86 metru. Pohon zajišťovaly dva benzinové motory Maybach (používané u vzducholodí) o výkonu (154 kW) a dva šrouby, díky nimž prostředek dokázal vyvinout maximální rychlost až 30 uzlů (56 km/h). Rozměrné palivové nádrže umožňovaly až šestihodinovou plavbu v plné rychlosti.

Nutno však podotknout, že bojový rádius ve skutečnosti závisel na možnostech ovládací stanice. Ta člun řídila pomocí izolovaného jednojádrového měděného kabelu, po němž se přenášely elektrické povely. Drát o délce 20 km se nacházel na bubnové cívce na zádi člunu a operátor mohl z řídícího stanoviště předávat jednoduché povely:

• zapnuto ovládání
• nastartování nebo zastavení motoru
• řízení kormidla
• sebedestrukce
• zapnutí zadního světla pro lepší viditelnost člunu při řízení
• zapnutí nebo vypnutí dýmovnic

Hlavní a jedinou výzbroj představovala 700kg výbušná hlavice s kontaktním zapalovačem, kterou mohl operátor odpálit dálkově. Námořnictvo také přišlo s novou možností nasazení FL, když nechalo upravit torpédoborec T-146, který měl člun dopravovat blíž k vybranému cíli. Probíhaly dokonce také pokusy s řízením FL z doprovodného torpédoborce a ze vzducholodí a pro tyto účely došlo k prodloužení ovládacího kabelu na 50 km.

S ohledem na problémy spojené s dálkovým předáváním pokynů se experimentovalo také s bezdrátovou/rádiovou obsluhou a na přelomu let 1917 a 1918 byly čluny přestavěny pro tento způsob. Operátor tak nemusel setrvávat na věži na pobřeží, ale FL řídil z hydroplánu letícího nad plavidlem. Tato úprava významně rozšířila možnosti nasazení nové zbraně, ale bohužel pro Německo přišla pozdě. Ruku v ruce s těmito úpravami došlo také k instalaci silnějších motorů, díky nimž mohl FL plout rychlostí až 40 uzlů (74,1 km/h).

V akci

Císařské námořnictvo zavedlo tyto čluny zejména k obraně vod okupované Belgie. K prvnímu ostrému nasazení došlo 24. dubna 1916, ale porouchalo se řízení a operátor jej nakonec sám odpálil. Stejná situace se opakovala 25. září 1916 a 1. března 1917 německý FL doplul až na dohled britských ostrovů a zničila jej pobřežní baterie. K další akci došlo 6. září 1917, kdy plavidlo zamířilo proti lodi Královského námořnictva, ale posádka si jej včas všimla a rozstřílela jej dřív, než se stačil přiblížit. 

Obdobně skončil i úder proti ruskému torpédoborci v Rižském zálivu. Prvního úspěšného zásahu docílil operátor FL-12 dne 28. října 1917, když nedaleko Ostende narazil do britského monitoru Erebus. Výbuch nálože však na silně pancéřovaném obrněnci způsobil jen lehké škody. Jediným zaznamenaným útokem rádiem řízené modifikace je akce z 25. května 1918, kdy plavidlo naváděla osádka hydroplánu. Nakonec však svůj cíl minulo, a tak jej zničil jeho operátor.

Příliš drahý vývoj a nepřesvědčivé výsledky přiměly Němce, aby tento program v průběhu roku 1918 zastavili. O výbušné čluny projevilo zájem i rakousko-uherské válečné námořnictvo, ale nakonec jej od toho odradili němečtí experti. Na počátku 20. století prováděly pokusy s dálkově řízenými plavidly také další velmoci. Většinou se jednalo o vyřazené válečné lodě, které se řídily pomocí rádia, ale zpravidla sloužily jen jako cvičné cíle. 

Sezona klíšťat letos opět připomíná, že tito drobní parazité nepřenášejí jen známé infekce, jako je lymská borelióza nebo klíšťová encefalitida. Ve Spojených státech stále rychleji přibývá případů takzvaného alfa-gal syndromu – specifické alergie na maso a další produkty pocházející ze savců.

Alergické reakce na alfa-gal se mohou pohybovat od mírných až po život ohrožující (anafylaxe) a typicky se objevují asi 2 až 6 hodin po požití masa ze savců nebo dalších produktů z nich vyrobených.

Přestože byl tento syndrom objeven teprve před necelými dvaceti lety, počet nemocných podle odhadů dosahuje stovek tisíc a odborníci stále tápou v tom, jak přesně vzniká i jak jej nejlépe léčit.

Právě proto se letos v červenci uskutečnila vůbec první vědecká konference věnovaná výhradně alfa-gal syndromu. Jejím cílem bylo sjednotit výzkumné priority a propojit odborníky z různých oborů, protože nemoc zasahuje imunologii, alergologii, epidemiologii, veterinární medicínu i ekologii.

Jak vzniká alergie na maso

Za vznik syndromu je ve Spojených státech zodpovědné především klíště americké (Amblyomma americanum). V jiných částech světa ale mohou podobnou reakci vyvolávat i jiné druhy klíšťat.

Při sání krve může klíště přenést do lidského organismu molekulu nazývanou alfa-gal. Ta se přirozeně nachází v tkáních většiny savců, s výjimkou člověka a dalších primátů. Imunitní systém si ji proto může vyhodnotit jako cizorodou látku a začne proti ní vytvářet protilátky.

Výsledkem je neobvyklá forma potravinové alergie. Po požití hovězího, vepřového, jehněčího či jiných produktů pocházejících ze savců – například některých mléčných výrobků nebo želatiny – může organismus spustit alergickou reakci. Ta bývá v některých případech velmi závažná a ve výjimečných případech i život ohrožující.

Vzácná nemoc, která už dávno není na okraji zájmu

Ještě donedávna byl alfa-gal syndrom považován za vzácné onemocnění. Studie amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) z roku 2023 ukázala, že mezi lety 2010 a 2022 počet podezření na výskyt alfa-gal syndromu každoročně rostl.

CDC odhaduje, že tímto onemocněním trpí přibližně 450 000 lidí, skutečný počet však může být ještě vyšší. Nedávná studie navíc zjistila, že asi čtvrtina obyvatel pěti amerických států měla v krvi protilátky typické pro alfa-gal syndrom. Ne u všech se ale objevily klinické příznaky.

Rostoucí zájem veřejnosti dokládají také sociální sítě. Skupiny sdružující pacienty mají desetitisíce členů a jejich počet rychle narůstá, což podle pacientských organizací odráží nejen vyšší povědomí o nemoci, ale také skutečný nárůst počtu postižených.

Proč klíšťat přibývá

Rozšiřování syndromu úzce souvisí s proměnou americké krajiny. Hlavním hostitelem klíštěte Amblyomma americanum jsou jelenci běloocasí (Odocoileus virginianus). Jejich populace se během posledních desetiletí výrazně zotavila díky ochranářským programům a obnově lesů na východě Spojených států.

Spolu s jelenci se ale rozšířili i jejich parazité. Vědci upozorňují, že člověk tím nechtěně vytvořil ideální podmínky pro populační explozi tohoto druhu klíštěte.

Situaci navíc podporuje oteplování klimatu. Klíště, jehož výskyt byl v minulosti omezen hlavně na jihovýchod USA, se postupně šíří stále více na sever a na západ. S rostoucím počtem kontaktů mezi lidmi a klíšťaty proto přibývá i nových diagnóz.

Alergie, která mate lékaře

Jedním z největších problémů alfa-gal syndromu je jeho mimořádně proměnlivý průběh. Na rozdíl od většiny potravinových alergií se příznaky často neobjeví ihned po jídle, ale až za několik hodin. To výrazně komplikuje hledání skutečné příčiny obtíží.

Nemocní mohou trpět kopřivkou, nevolností, bolestmi břicha, průjmy nebo dechovými obtížemi. U některých převládají pouze zažívací potíže, které lékaři snadno zamění za otravu jídlem nebo syndrom dráždivého tračníku.

Existují ale i pacienti, kteří červené maso snášejí bez problémů, zatímco silnou reakci vyvolá až léčivo obsahující molekulu alfa-gal nebo implantace biologické srdeční chlopně vyrobené z tkání prasete či krávy. Rizikové mohou být například i některé přípravky obsahující želatinu nebo heparin získávaný z prasečích orgánů. Právě tato nepředvídatelnost znamená, že řada pacientů i lékařů často vůbec netuší, odkud potíže pocházejí.

Pacientské organizace upozorňují, že lidé s alfa-gal syndromem se často obtížně dozvídají, zda léky nebo zdravotnické materiály obsahují látky živočišného původu. Farmaceutické firmy totiž přítomnost alfa-galu většinou výslovně neuvádějí.

Zastánci pacientů proto prosazují, aby byl alfa-gal oficiálně uznán jako významný alergen a aby výrobci museli jeho přítomnost jasně označovat nejen u potravin, ale také u léčiv a zdravotnických prostředků.

Vědci hledají odpovědi

Navzdory rostoucímu počtu případů zůstává mnoho základních otázek nezodpovězených. Není jasné, proč někteří lidé po přisátí klíštěte onemocní, zatímco jiní nikoli. Stejně tak není známo, která složka klíštěcích slin spouští vznik alergické reakce ani proč se příznaky mezi jednotlivými pacienty tolik liší.

Výzkumníci proto doufají, že hlubší pochopení mechanismu onemocnění otevře cestu k novým klinickým studiím a v budoucnu snad i k vývoji vakcíny.

První specializovaná konference ukázala, že řešení nebude možné hledat v rámci jediného vědeckého oboru. Vedle alergologů a imunologů se na výzkumu musí podílet také entomologové, veterináři, epidemiologové i ekologové. Právě propojení těchto disciplín podle organizátorů představuje nejlepší šanci, jak odhalit příčiny stále záhadného onemocnění a zpomalit jeho rychlé šíření.

První dráha mezi Tichým oceánem a Atlantikem nebyla postavena v USA, ale v Panamě, americkou společností, z amerického materiálu, americkým technickým personálem a z velké části i americkou pracovní silou.

Železnici v Panamě stavěla a dvě desetiletí provozovala společnost založená a řízená Williamem Henrym Aspinwallem, jedním z mocných mužů americké ekonomiky čtyřicátých let 19. století, zlatého věku obchodního loďstva Spojených států. Ten opustil kvůli kalifornskému businessu prosperující rodinnou firmu a společně s bratrancem G. H. Howlandem a Henrym Chaunceyem založil Pacific Mail Steamship Company pro osobní a poštovní dopravu mezi Panamou a San Franciskem.

Od slov k činům

Už první zkušenosti mu ukázaly možnost zisků, které dosáhne majitel spolehlivé komunikace spojující atlantické a tichomořské pobřeží panamské šíje, a proto Aspinwall požádal úřady o udělení koncese pro stavbu železniční trati. Žádost doložil ekonomickým rozkladem, časovým plánem i příslibem pozdějšího prodeje dráhy tamější vládě a koncesi tak bez problémů získal. Na jejím základě založil společnost Panama Railroad Company, která rychle získala kapitál nutný k zahájení stavby. 

Vzápětí se ovšem objevily potíže. Dvojici inženýrů, kteří chtěli stavět trať ve vlastní režii, utíkali zaměstnanci do Kalifornie, a proto odstoupili od smlouvy. Společnost se tedy musela ujmout stavby sama.

Topografové vyměřili trať mezi Bahía de Limón a Panamou a 1. ledna 1850 stavba ve velmi komplikovaných terénních podmínkách skutečně započala. Nízko položenou rovinu kolem Chagres postihovaly časté záplavy, voda odtékala pomalu, a pokud pak nebyla oblast přímo bažinou, lze ji bez přehánění nazvat rozsáhlou mokřinou. Žily zde miliony komárů a roznášely malárii i žlutou zimnici. Jelikož původ těchto nemocí v té době lékaři neznali, nemohli navrhnout žádné opatření proti jejich šíření ani je léčit. Z tohoto důvodu mnozí z dělníků, kteří na stavbu přijeli, onemocněli a zemřeli sotva vystoupili z lodí.

Společnost musela provádět neustálý nábor jak v místě, tak ve Spojených státech, kde však bylo zájemců vzhledem k pověsti Panamy poskrovnu. Dělníky ale sháněla i na karibských ostrovech, odkud se jich rekrutovalo nejvíc. Chyběla jim však kvalifikace, většinou znali jenom sekání cukrové třtiny. Verbíři se snažili najímat hlavně černochy a mulaty, věřili, že budou klimatu a nemocem lépe čelit, v druhém případě se ale mýlili a nové kontingenty pracovníků sotva stačily zacelit ztráty způsobené malárií a zimnicí mezi těmi, kteří přijeli dříve.

První kilometry

První měsíce zůstávala většina dělníků přímo na pobřeží, stavěli tu přístavní zařízení nutná pro dovoz strojů i materiálu. Teprve pomalu se rozbíhala stavba samotné železnice a trvalo téměř dva roky, než pracovní čety položily deset kilometrů kolejnic. Pouhý zlomek výkonů skupin Irů pracujících na stavbách v USA.

Ještě před koncem roku 1851 ovšem začala železnice přepravovat přímo na staveništi první pasažéry. Zlatokopům spěchajícím do Kalifornie nevadilo nepohodlí na nákladních vagonech a ochotně platili za přepravu po oněch deseti a později patnácti kilometrech trati, které jim usnadnily putování za zlatým přeludem.

Společnost si okamžitě uvědomila dvojí výhodu zavedení provizorního provozu, získala hotové peníze v době, kdy už začaly finanční rezervy docházet a posílila své postavení na akciovém trhu. Pro investory byly zprávy z Panamy signálem ke zvýšenému zájmu o akcie Panama Railroad Company, tím spíš, že přes Panamu mířili evropští zlatokopové nejen do Kalifornie, ale také do Austrálie, kde propukla v roce 1851 mohutná zlatá horečka. Brzy už jezdili v pohodlných osobních vagonech, které společnost zakoupila a nasadila na úsek zprovozněný pro přepravu pasažérů.

Spokojenost ředitelů Panama Railroad Company kalil v roce 1852 spor s vládou v Bogotě o jméno atlantického terminálu trati. Společnost nazvala přístav Aspinwallem, ale vládní úřady prosazovaly Colón. Nakonec zvítězily jednoduchým tahem, odmítly přepravovat poštu adresovanou do Aspinwallu.

Pak ovšem přišla po řadě dobrých zpráv o rychlém postupu čet pokládajících koleje větší rána. V polovině roku 1852 dospěla trať ke stanici Barbacoas na 37. kilometru, tedy do poloviny trasy, kde museli dělníci zvládnut obtížnou stavbu mostu přes Chagres. Zdolali sice všechny překážky, ale krátce předtím, než most dokončili, přišla povodeň a celou konstrukci strhla.

Poslední kolejnice

Výdaje na nový most a roční zdržení stavby se znovu projevilo na akciích společnosti, jimž naopak pomohla zpráva o stavebních aktivitách na pacifickém úseku trati. Kolejnice a pražce sem přivážely plachetnice dlouhou cestou kolem jižního cípu Ameriky a stavební dělníci přicházeli z Irska i z Číny. Také díky nim se na počátku roku 1855 dostaly pracovní čety z obou úseků ke kontinentálnímu předělu a 27. ledna položily poslední kolejnice. Následující den projela celou trať o délce 75,6 km první lokomotiva, čímž ovšem práce neskončily.

V dalších měsících procházela železnice rozsáhlou revizí. Měnily se pražce, zpevňovaly náspy, budovaly odstavné úseky – trať byla původně koncipována jako jednokolejná, dřevěné mosty nahrazovaly železné konstrukce, stavěly se drážní budovy a celé stanice.

Zároveň se však ukazovalo, že očekávání obrovských zisků nebudou zklamána. Jednoduchá jízdenka stála 25 dolarů, přeprava zavazadla o krychlové stopě (asi 27 dm³, tedy krabice o rozměrech 30 x 30 x 30 cm) přišla na 35 dolarů. Cestující ochotně platili čas i bezpečnost. Překonání šíje se zkrátilo ze čtyř až osmi dnů na čtyři hodiny. Společnost tak mohla vyplácet stoprocentní dividendu, naprosto neslýchanou v historii železnic ve světě. Také proto vyjednala s bogotskou vládou prodloužení koncese.

Nicméně zlatá léta netrvala věčně. Cestující z východu na západ Spojených států a naopak začali v roce 1869 využívat pacifické dráhy a cestující mezi Evropou a Asií pak suezského průplavu. O železnici projevila zájem společnost pro stavbu panamského průplavu a Panama Railroad Company na nabídku přistoupila. Nic to neměnilo na skutečnosti, že provozovala vůbec první železniční spojení mezi atlantickým a pacifickým pobřežím amerického kontinentu a že patřila k nejúspěšnějším železničním podnikům na světě nejen v 19. století.