Sídlo společnosti Indiana Bell, dceřiné společnosti AT&T, vzniklo v americkém Indianapolis v roce 1907. Osmipatrová budova tehdy poskytovala telefonní služby a zázemí pro značnou část státu. V roce 1929 se ale ukázalo, že budova již nedostačuje rozvíjejícím se potřebám firmy a vedení proto zvažovalo její radikální přestavbu. Toto řešení se ale ukázalo jako nevhodné, budova byla situována tak, že ji nebylo možné ať už z ekonomických či stavebních důvodů jednoduše přestavět. Šéfové Indiana Bell se proto rozhodli pro neobvyklé řešení – celou 11 tisíc tun vážící budovu nadzvednout a přesunout ji na nové místo.

Monstrózní podnik odstartoval v říjnu 1930. Během pouhých čtyř týdnů byla osmipatrová budova nadzvednuta a centimetr po centimetru posunuta o 16 metrů směrem na jih, pootočena o 90° a poté znovu posunuta o 30 metrů na západ.

Stavební dělníci celou budovu nadzvedli pomocí ručních hydraulických zvedáků a umístili pod ně borovicové klády po kterých se stavba posouvala. O pozvolný přesun na nové místo se staral parní stroj – při každém natlakování zvedáků se celá budova posunula o necelý centimetr.

Unikátním na celém projektu je vedle samotného přesunu i skutečnost, že celá operace probíhala za plného provozu. Veškeré inženýrské sítě – včetně tisíců elektrických a telefonních kabelů, plynových, kanalizačních a vodovodních rozvodů, byly průběžně upravovány tak, aby v nedošlo k narušení provozu. K tomu sloužil i speciálně navržený zakřivený pohyblivý chodník, který zajišťoval 600 zaměstnancům společnosti nerušený vstup do budovy. Indiana Bell tak během náročné operace nemusela přerušit provoz ani na jediný den.

TIP: Jak se žije v „nudli“: Superúzký dům z chicagského předměstí vznikl z nouze

Hlavním architektem tohoto stavebně technického projektu byl Kurt Vonnegut senior – otec slavného spisovatele. Ostatně možnosti budovy znal Vonnegut senior opravdu dokonale, byl totiž jejím původním architektem. Na novém místě budova vydržela dalších 33 let, během kterých byla několikrát upravována a rozšiřována. V roce 1963 byla stržena a na jejím místě vyrostla budova nová. 

Loňský čtvrtý srpnový den změnil Bejrút k nepoznání. Při největším nejaderném výbuchu v 21. století srovnal ilegálně skladovaný dusičnan amonný bejrútský přístav se zemí. Zabil dvě stě lidí, dalších šest tisíc zranil a zničil celé obytné čtvrti. 

Ničivá exploze měla dalekosáhlé důsledky. Mezinárodní tým odborníků nedávno prozkoumal vliv této exploze na vnější vrstvy pozemské atmosféry, především na ionosféru, tedy ionizovanou vrstvu atmosféry, jejíž spodní okraj se nachází ve výšce 60 až 95 kilometrů a rozprostírá se do vzdálenosti asi 700 až 1000 kilometrů od zemského povrchu.

Narušení ionosféry

Ionosféra může být narušována kosmickými vlivy, jako jsou například sluneční erupce, stejně jako událostmi na zemském povrchu. Mohou to být přirozené jevy, kupříkladu vulkanické erupce nebo i jevy vyvolané lidmi, k nimž v minulosti patřily exploze a testy jaderných zbraní.

TIP: NASA spustí výzkum málo prozkoumané části zemské atmosféry - ionosféry

Změny v ionosféře je možné studovat díky tomu, že ovlivňují elektromagnetické signály, jako jsou například signály GPS. Tímto způsobem vědci zjistili, že výbuch v Bejrútu vyvolal vlnu, která „proběhla“ ionosférou rychlostí asi 0,8 kilometru za sekundu. Celkově tato exploze narušila ionosféru zhruba jako silná sopečná erupce.

Mnozí konstruktéři si v letech 1914 až 1918 uvědomovali, že při ztečích zákopů by vojáci ocenili kompaktní a pohotovou zbraň nového typu. Její dostřel by nehrál příliš velkou roli, zato palebná síla nablízko měla být smrtící. Mezi takové vizionáře se zařadil i americký plukovník John Thompson, toho času šéf malé zbrojovky Auto-Ordnance Company. Ten v závěru války dokončil prototypy pokrokového automatu s kadencí až 1 500 ran za minutu. Zrodil se předchůdce slavného samopalu, jenž se díky náboji .45 ACP (11,43 mm) mohl oproti devítimilimetrovým konkurentům chlubit vyšší zastavovací schopností. 

Vražedný Annihilator

Dostatek střeliva zajišťoval schránkový zásobník na 20 ran nebo rozměrné bubnové na 50 či 100 nábojů. Samopal postrádal pažbu, zato měl vpředu i vzadu pistolovou rukojeť. V listopadu 1918 nechal Thompson odeslat první kusy zbraně nazvané Annihilator (ničitel) k americkým divizím v Evropě, nicméně příměří zavedení novinky do jejich výzbroje zabránilo. Konstruktér se nevzdal a pokračoval ve vývoji, jenž dal vzniknout řadě mírně odlišných variant.

Roku 1920 předvedl Model 1919 zástupcům armády, které výkony samopalu nadchly – střelec dokázal vyprázdnit storanný buben za pouhé čtyři vteřiny. Thompson očekával okamžité objednávky, jenže rozpočtové škrty přijetí neověřeného typu do výzbroje nepřály. Z linek tak sjížděly jen minimální počty samopalů určených pro komerční trh a přejmenovaných z „annihilátoru“ na mírumilovněji znějící samopal Thompson.

V rukou mafie

Malosériová výroba se ale značně prodražovala – už proto, že autor nechával nejsložitější součástky stavět u renomovaných podniků v čele s Coltem. První produkční verze M1921 obdržela od novinářů přezdívku Tommy Gun a místo podfinancovaných armád si samopal zprvu našel cestu do rukou zločinců. Byl navržen jako robustní a precizní zbraň dle mírových standardů – používalo se ořechové dřevo, třískové obrábění kovových dílů a luxusní povrchová úprava. A tomu odpovídala i vysoká cena.

Mafiáni na rozdíl od vojáků nehleděli na náklady a při vyřizování účtů či střetech se strážci zákona si pochvalovali kvalitní zpracování, kadenci a jednoduchou obsluhu. Ve 20. letech si thompson v jejich rukou vysloužil přezdívku „chicagský psací stroj“ a stal se postrachem bezpečnostních složek, obvykle vyzbrojených jen revolvery či pistolemi. Pět stovek kusů si dokonce pořídila Irská republikánská armáda pro boj s Brity. Postupně si automat přece jen našel cestu i ke strážcům zákona, kteří se potýkali s organizovaným zločinem a rozhodli se bojovat proti ohni ohněm.

Složité brzdění závěru

Další masově vyráběnou variantu představoval M1928, který se „jednadvacítce“ velmi podobal. Vyznačoval se dřevěnou pažbou, pistolovou rukojetí a přední pažbičkou pod hlavní. Páčka manuální pojistky našla své místo na levé straně pouzdra závěru, přičemž střelec mohl thompson zajistit výhradně se závěrem v zadní poloze. Přepínač režimu střelby se nacházel dále vpředu a umožňoval pálit jednotlivými ranami i dávkou. Záchyt zásobníku se ovládal stiskem tlačítka umístěného bezprostředně za spouští na levé straně rukojeti.

Na mohutné pouzdro závěru upevnil Thompson objímku zásobníku a poměrně dlouhou hlaveň. Ta nesla v zadní části výrazná chladicí žebra, zatímco na ústí byl nasazen kompenzátor. Zbraň využívala princip tlaku plynů na dynamický závěr, nicméně doplněný o neobvyklý způsob opožděného otevírání známý jako Blishův systém. Natahovala se napínacím knoflíkem na horní ploše závěru, který konstruktér opatřil výřezem, aby při míření nezakrýval mušku.

Dále se na závěru nacházela sedlová součástka (bronzový klín ve tvaru písmena H), jež se pohybovala v šikmé drážce. V přední poloze závěru spodní část klínu zapadala do vybrání v pouzdře. Po výstřelu musel tlak plynů nejprve vytlačit klín nahoru, teprve poté se uvolnil závěr. Brzdění tak vlastně vycházelo z principu zvýšeného tření dvou šikmých ploch vyrobených z různých kovů.

Image

Čtěte také

Z amerických ulic na frontu: Legendární samopal Thompson M1 (2)

Metalicita souvisí s chemickým složením vesmírných těles a nejčastěji o ní mluvíme ve spojitosti s plynem, zkoumáme-li například hvězdy či mlhoviny. Označuje se zpravidla písmenem Z a vyjadřuje poměrné zastoupení „kovů“ ve studované směsi. Slovo „kovy“ je v uvozovkách oprávněně, neboť z astronomického hlediska se za kov považuje vše kromě vodíku a helia – tedy i prvky jako lithium, kyslík či uhlík, které z pohledu chemie vlastnosti spojované s pravými kovy rozhodně nemají.

TIP: Atmosféra horkého jupiteru WASP-121b je plná vypařených kovů

Informaci o chemické směsi doplňuje poměrné zastoupení vodíku a helia, označované písmenem X, respektive Y. Je nabíledni, že X + Y + Z = 1. Metalicita astrofyzikální látky dosahuje obvykle pár procent, například u Slunce se jedná o méně než 2 %. V rámci Mléčné dráhy roste metalicita směrem k jejímu centru.

Vnímání barev je u lidí postaveno na třech základních barvách: zelené, červené a modré. Ptáci mají navíc k tomu schopnost vidět také ultrafialové (UV) spektrum záření a díky tomu vnímají svět podstatně jinak než my. Například zelená zeď listoví, která nám splývá do jednolité plochy, je pro ptáky plná kontrastů. Horní strana listí je pro ně výrazně světlejší než spodní a díky tomu ostřeji vnímají trojrozměrnou strukturu překrývajících se listů. Lépe se tak mezi větvemi orientují, pohybují a nacházejí potravu.

TIP: Ultrafialové vidění: Takhle vypadá polární svět sobíma očima

„Objevili jsme něco, co je pro ptáky zřejmě velmi důležité a budeme pokračovat dál, abychom odhalili vizuální svět, v němž žijí další živočichové,“ okomentoval výsledky studie jeden z jejích autorů Dan-Eric Nilsson. „Můžeme si myslet, že kolem sebe vidíme realitu, ale je to čistě lidská realita. Zvířata žijí zase v jiné realitě, na kterou se teď můžeme podívat jejich očima a odhalit mnohá tajemství.“

V roce 1240 už na Východě téměř není pevnina, kterou by nějakým způsobem nekontrolovala Mongolská říše. Následujících 40 let stačilo k porobení korejských států, jež se staly vazaly Kublajchána, a mocný vládce teď se zájmem hledí směrem k japonským ostrůvkům. Poslední země, kterou ještě nemá v hrsti! Politické klima je příhodné, jeho špehové přinášejí zprávy o rozkolu v tamním císařství, o znesvářených klanech a vyčerpávajících bitvách. Dobýt je by neměla být náročná práce.

Božský vítr zasahuje – dvakrát! 

Nejprve to zkusí po dobrém. Napíše do Kjóta oficiální list vyzývající Japonce k přičlenění. Jenže to selže, stejně jako nevyslyšená diplomatická mise. A tak následuje první invaze, vydatně podporovaná Korejci. Hned první střetnutí ale nedopadne dobře. Vylodění 3 tisíc mongolských nájezdníků v zátoce Hakata sice čelí jen 120 samurajů, ale ti svou pozici udrží. Stane se z toho legenda. Následuje pak několik menších, pro chána úspěšnějších nájezdů. 

Mongolové bohužel přehlédli, že když na rozhádanou a nejednotnou říši zapůsobí silou, dokáže se pohotově semknout proti společnému nepříteli. A pak Japonci bojují jako lvi. Na jejich stranu se postavilo i rozmarné počasí. Dvakrát. Z první plnohodnotné invaze v roce 1274 sejde. Sedm set lodí korejské flotily sice převeze k japonským břehům 30 tisíc nájezdníků, ale před vyloděním je smete tajfun do moře. Třetina Mongolů utone a lodě se vracejí zničené zpět. A v roce 1281?

Chán tentokrát neponechal nic náhodě. K Japonsku míří na 4 tisíce plavidel a přes 140 tisíc jeho nejlepších vojáků. Císař v Kjótu má na zastavení tohoto přílivu pouhých 14 tisíc samurajů, což je zoufalé. Jenže opět zasáhne vůle bohů. Ničivý tajfun, kterému tu začnou přezdívat kamikaze čili „Božský vítr“, zastaví invazi podruhé. Mongolsko se už nikdy o další útok nepokusí. Pochopí, že bohové jejich plánu nepřejí.

Revoluční export se nekoná

Vztahy mezi Velkou Británii a Francií historicky nepatřily mezi nejvřelejší. Zvlášť po krvavé revoluci z roku 1789. Angličané tehdy ve velkém sponzorovali přeživší monarchisty a šlechtu, a podporovali evropské země v boji proti poblázněným revolucionářům. Francouze na oplátku napadlo, jak Londýn stylově umravnit: přenesou problémy před jejich vlastní práh tím, že sami podpoří boj za nezávislost Irska. Ať se Britové starají o vlastní potíže!

Francouzi se dodnes neshodnou na tom, jestli jejich akce v roce 1796 byla opravdovou „invazí“ nebo jen bratrskou revoluční pomocí. Přece jen, desítky lodí s posádkou 15 tisíc vojáků nemůžeme považovat za obyčejný poznávací výlet. Přesto tahle slavná Expédition d’Irlande skončila dost neslavně.

Nápad byl prostý: vyrazit přes rozbouřený kanál La Manche k Irsku, zakotvit v zátoce Bantry, spojit se s irskými republikány a ovládnout zemi. Hurá! Volba zimního termínu měla přispět ke zdaru mise, protože nehrozilo setkání s hlídkujícími britskými fregatami. Jenže udeřilo špatné počasí.

Francouzská revoluční flotila se brzy rozpadla na jednotlivá bloudící plavidla, z nichž většina do Irska ani nedorazila. Část lodí se potopila, některé zajali Angličané. Sám francouzský generál Lazare Hoche se opozdil o několik dní. Na něj čekající soudruzi v Bantry si zatím užívali přívalů irského deště a šlapali přitom vodu. Doslova. Přišli o 12 lodí a tisíc mužů utonulo, aniž by došlo na boj. Ať už invaze, nebo expedice – dobrodružství se nekonalo. Francouzský revoluční výlet do Irska byl kvůli nepříznivému počasí odložen na neurčito.

Ruskou zimu otestovali Švédové 

Že to za 2. světové války německému wehrmachtu natřela v Rusku zima, se tak nějak všeobecně ví. Relativně komické je, že nacističtí generálové udělali nachlup tu samou chybu, jako pár století před nimi Napoleon Bonaparte a jeho Grande Armeé.

Pochodovat vypálenými vesnicemi skrz sněhovou vánici na Moskvu je z hlediska dlouhodobé taktiky a vlastního přežití prostě špatný nápad. Jenže ani Napoleon neudělal tuto chybu jako první. O zákeřnosti ruské zimy se na vlastní kůži přesvědčil i švédský král Karel XII. Evropa tehdy sledovala spíše války o španělské dědictví, současně ale probíhala i Velká severní válka, jejíž boje nebyly o nic méně dramatičtější. Na jejich počátku byl společný předpoklad Dánska, Norska, Saska a Ruska, že mladý švédský král nebude své práci rozumět, a tak to raději vezmou za něj. 

Dokončení: Válka a rozmary počasí (2): Které bitvy provázely hromy a blesky?

Byl to velmi mylný úsudek. Král Karel XII. totiž rozuměl vladařině dobře, a i když měl relativně malou armádu, patřila k nejlepším v Evropě. Po pár letech výbojů tak Dánsko, Norsko i Sasko poslušně srazilo podpatky. A voila! Švédové táhnou na Moskvu a s carským Ruskem to vypadá bledě. Jenže tehdy vstoupila do hry ruská zima. A jak potvrzují meteorologové, ta v roce 1709 byla nejhorší za posledních 500 let. Švédové nemají co jíst, kde se schovat, ani čím střílet. Co na tom, že jich na tažení vyrazilo 40 tisíc, když dvě tisícovky umrznou za jedinou noc! Jara se jich dočká jen zlomek z nich a vítězný postup se změní na úprk. Zpět do země se vrátí jen 543 přeživších. Švédská koruna tak vládnout Rusku nikdy nebude, i když mnoho nechybělo.

Nejslušnější češtinou se mluvilo zřejmě v 19. století, kdy ji čeští obrozenci chtěli zbavit slov „zemitých, nemytých, nečesaných“. To se jim sice částečně podařilo, avšak touha ulevit si skrze peprné nadávky z úst českých občanů nevymizela.

Po stopách Johanna Grasela

Do dnešních dnů například přetrvala nadávka „parchant“ nebo „panchart“ (obojí je „správně“), která dokazuje, že společenským původem se uráželo už od středověku. Jde přitom zřejmě o modifikaci z německého „bank hardt“, což kdysi označovalo dítě zplozené mimo manželskou postel, na tvrdé lavici. Německý výraz se uchytil, i když jeden velmi podobný nabízela i čeština: „Kopřivec, kopřivník, tedy ten, který byl zplozen v kopřivách, se používalo jako hanlivý výraz pro toho, jehož rodiče se scházeli v kopřivách, nikoliv na manželském loži,“ vysvětluje Kateřina Voleková z Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. 

Zajímavou historii má i hanlivé slovo „grázl“. Nadávka vznikla podle reálně existující osoby – Johanna Georga Grasela (1790–1818), vraha, jenž se stal počátkem 19. století postrachem Čech, Moravy i Dolních Rakous. Za loupeže a vraždy jej nakonec neminula šibenice, a když ho roku 1818 ve Vídni popravovali, pronesl prý „Ježíš, tolik lidí!“ – což byla i jeho poslední slova. 

Klení jako hřích

Nadávat výrazy souvisejícími s Bohem se u nás dlouho nesmělo. Například spojení „Pro Krista Pána“ už znamenalo porušení Desatera, podle nějž nelze brát jméno Boží nadarmo. Místo toho si tedy naši vynalézaví předkové našli jinou úlevu znějící podobně, nikoliv však shodně – „Krinda pána“. Čeština si pak s výrazem ještě pohrála až do fi nální podoby „Krindy pindy“, přičemž výraz „pindy“ zde představuje nic neříkající slovo podobně jako ve spojeních „Čáry máry“ nebo „Hala bala“. Dnes nadávkám vévodí zejména termíny související se sexuální tematikou, vylučováním, časté jsou však i rasistické a šovinistické výroky. S oblibou přitom sáhneme rovněž do oblasti náboženství. 

TIP: Dějiny nadávek: Kde se vzal vtyčený prostředník a jak si nadávali naši předkové?

A jak je to s nadáváním v jiných zemích? Například v Číně si člověk od plic pořádně neuleví – mohl by na sebe uvrhnout kletbu. Ani Japonci však nadávkami příliš nehýří. Vulgarita se řeší pouhou intonací: svého společníka tak můžete smrtelně urazit třeba větou „Tohle není legrace“ vyslovenou s patřičně sprostým tónem.

Dnes už víme, že v největším měřítku je hmota vesmíru rozložená v podobě vláken ohromující kosmické pavučiny, která obepínají mrazivě nekonečné prázdnoty. Kosmická pavučina je vlastně síť propojených vláken kosmického plynu, která jsou posázená galaxiemi. Pozorovat kosmickou pavučinu je ovšem velice obtížné.

Až nedávno se nám podařilo zachytit podobu vláken této pavučiny vesmíru. Zatím ale vždy šlo jen o jediné vlákno této nezměrné vesmírné struktury. Mezinárodní tým odborníků, který vedl Roland Bacon z francouzské výzkumné organizace CNRS, teď jako první pozoroval několik vláken kosmické pavučiny najednou. Nejvzdálenější z těchto vláken se nalézá ve vesmíru, kterému bylo jen 1,6 miliardy let. Vědci se na základě simulací domnívají, že tato vlákna osvětlují miliardy trpasličích galaxií, které pro nás ale bohužel nejsou zřetelné.

Pozorování pavučiny

Šlo o velice náročné pozorování, badatelé potřebovali 140 hodin pozorovacího času, což je na astronomický výzkum tohoto druhu dlouhá doba, zvlášť při výzkumu zaměřeném na velmi malou část oblohy. Využili k tomu pokročilé zařízení MUSE (Multi-Unit Spectroscopic Explorer), které pracuje na soustavě teleskopů Very Large Telescope (VLT).

TIP: Kosmická pavučina: Mezigalaktický prostor je protkaný dlouhými vlákny vodíku

Místo k pozorování si přitom vůbec nevybrali náhodně. Jde o součást plochy slavného snímku oblohy „Hubble Ultra Deep Field“, který na přelomu let 2003 a 2004 vytvořil Hubbleův vesmírný dalekohled. Od té doby zůstává snímkem nejvzdálenějšího vesmíru, jaký jsme pořídili. Teď si jej můžeme doplnit vlákny kosmické pavučiny.

2 250 galaxií pozorovaných MUSE podle stáří vesmíru (v miliardách let). Období raného vesmíru (0,8 až 2,2 miliardy let po Velkém třesku) je vyznačené červenou barvou.

Žraloci a rejnoci se na první pohled podstatně liší. Ve skutečnosti jsou si ale navzájem těsně příbuzní. Někteří žraloci mají na těle znaky, které obvykle přisuzujeme rejnokům, čímž vznikají podivuhodně stavěné paryby. Právě to je případ nedávno objeveného druhohorního žraloka z období křídy, u kterého je možné mluvit spíše o rozpětí křídel než o velikosti ploutví.

Bizarně vyhlížející Aquilolamna milarcae žila asi před 93 miliony let, v oblasti dnešního Mexického zálivu. Na aquilolamně okamžitě zaujmou ohromné prsní ploutve, díky nimž tento žralok nápadně připomíná rejnoka mantu. Jejich „rozpětí“ u nalezené fosilie Aquilolamny činí 1,9 metru, zatímco tělo žraloka měřilo jen 1,65 metru. 

TIP: Vědci zjistili, jak byl doopravdy velký legendární obrovský žralok megalodon

Aquilolamna možná působí dojmem přízračného predátora, ale ve skutečnosti to nejspíš byl zdatný filtrátor. Svědčí o tom její veliká tlama a množství malých zoubků. Prakticky kompletní fosilie tohoto stvoření byla objevena v roce 2012 v mexickém Valenciu. Na této lokalitě se nacházejí skvěle zachovalé fosilie z křídového oceánu, včetně spousty amonitů nebo ryb. Pro vědce je Aquilolamna fascinující novou kapitolou napínavé historie žraloků.