Už v průběhu prvních vět astronauta se někteří lidé v řídicím středisku začali zvedat ze židlí. Pilotovaná kosmonautika byla tehdy v USA v plenkách a zprávy o „létajících talířích“ plnily stránky novin mnohem víc než dnes. Možnost, že se posádka právě setkala s mimozemskou civilizací, byla tak lákavá – a zároveň tak mrazivá.

Po posledních slovech se ovšem z oběžné dráhy ozval zvuk harmoniky, která hrála známou melodii o rolničkách. Wally Schir­ra tak nikoho nenechával na pochybách, že se mu právě podařil další kosmický šprým. Jeho kolega Thomas Stafford k tomu cinkal pěti drobnými zvonečky. 

Za pár dní byly Vánoce – a setkání s mimozemšťany se opět nekonalo. Nebo snad ano? Někteří záhadologové totiž „vydedukovali“, že astronauti skutečně sledovali nějaký tajuplný objekt, a aby o něm nemuseli hovořit otevřeně, použili předem domluvenou kódovou frázi „pozorujeme Santu Clause“. Stafford i Schirra podobná tvrzení dlouhé roky vyvraceli, až svou snahu nakonec vzdali…

Telepat na Měsíci

V podstatě každý kosmonaut bez uzardění potvrdí, že na oběžné dráze UFO viděl – samozřejmě v původním smyslu „neidentifikovaného létajícího objektu“, nikoliv lodi s mimozemšťany. Orbitu křižují tisíce družic a dalších těles, jež kosmickou loď často míjejí ve vzdálenosti desítek či stovek kilometrů, ale prostým okem nebo dalekohledem se je nepodaří rozeznat.

Velkým „průzkumníkem“ paranor­málních jevů se stal Edgar Mitchell, který v roce 1971 jako šestý člověk stanul na Měsíci. Primárně se věnoval otázkám mimosmyslového vnímání (Extrasensory Perception, ESP), a to tak intenzivně, že zanedbával výcvik. Šéfastronaut Donald Slayton jej dokonce varoval, že se buď bude soustředit na kosmický let, nebo ho z posádky vyřadí. Ještě měsíc před startem se prý o této možnosti vážně jednalo.

Mitchell nakonec jako člen Apolla 14 do vesmíru vzlétl, vzal si ovšem s sebou tzv. Zenerovy karty (podle psychologa Karla Zenera) se symboly a tvary a pokoušel se z kosmu a Měsíce přenášet několika dobrovolníkům na Zemi své myšlenky. Výsledky byly chabé: Astronaut později tvrdil, že za to mohlo zpoždění některých aktivit během letu a špatná koordinace celé akce. 

Šlo o jeho soukromý počin, o němž neměli ponětí dokonce ani zbývající členové posádky – když se to velitel Alan Shepard po přistání dozvěděl z novin, označil zprávu za nesmysl. Mitchellovým nadřízeným každopádně vadilo, že je kvůli němu agentura s podobnými věcmi spojována.

TIP: Astronaut NASA tvrdí, že mimozemšťané zabránili jaderné válce na Zemi

Mitchell se pak po odchodu z NASA v říjnu 1972 věnoval hraničním jevům, psal knihy, překládal a založil také několik organizací pro studium UFO. Lovci senzací mu připisují spoustu výroků o daném fenoménu a o jeho spojitosti s mimozemskými civilizacemi. Bývalý astronaut řadu z nich opakovaně popřel, ale na druhou stranu bral UFO jako jev vážně a věřil, že „v mnoha případech jde o návštěvníky z jiné planety“. Rozhodně se však jednalo o jeho osobní postoj, nikoliv o oficiální stanovisko NASA, či snad o tvrzení podložené důkazy. 

Svou pravdu si vzít nedáme

„Jako náctiletý jsem byl fanouškem UFO. Myslel jsem si, že jde o další velkou oblast k prozkoumání. Později jsem změnil názor, protože mi nikdo nedokázal předložit žádné hodnověrné důkazy,“ vzpomíná astronaut Thomas Jones, který v letech 1994–2001 čtyřikrát letěl raketoplánem, a dodává: „Astronauti neviděli žádné důkazy mimozemského života. Zprávy o neidentifikovaných létajících objektech na snímcích z raketoplánů nebo z kosmické stanice nakonec hovoří o ledových krystalech, poletujících úlomcích, odrazech světla či meteorech v atmosféře. Naše pátrání po jiném životě ve vesmíru zatím nepřineslo jediný důkaz o mimozemské civilizaci.“

Jones osobně zažil i aféru, jež propukla kolem jeho třetího letu do vesmíru v rámci mise Columbia STS-80. Řada lidí tehdy NASA kontaktovala, že je na některých záběrech z raketoplánu vidět mimozemská kosmická loď. Astronauti se však jen smáli. „Dobře jsem věděl, co to je – ledové krystaly, které se vznášely kolem stroje několik prvních dní letu,“ vzpomíná Jones. Na televizní obrazovce se ovšem led pochopitelně jevil jinak než z okna raketoplánu. Konspirátoři si však svoji pravdu nenechali vzít, a navíc Jonese obvinili, že „drží basu“ s NASA a pomáhá lodě mimozemšťanů utajit. 

Pod stálým dohledem

Těžko si představit lepší důkaz o existenci mimozemských civilizací než hojně opakovaný citát druhého Američana na oběžné dráze Scotta Carpentera: „Astronauti nejsou ve vesmíru ani chvíli o samotě: Jsou pod neustálým dohledem UFO.“ Problém tkví v tom, že Carpenter zmíněná slova nikdy nepronesl ani nenapsal. Když ho kvůli tomu kontaktoval americký publicista James Oberg, dostalo se mu následující odpovědi: „Je to odporná lež. Nikdy jsem si nic podobného nemyslel, nikdy jsem nic takového neřekl a nikdy se to nestalo.“

TIP: Americké námořnictvo potvrdilo autenticitu záběrů zachycujících UFO

Obdobné „citáty“ astronautů jsou zpravidla smyšlené, šíří se na konspiračních webech či v dílech autorů literatury o UFO, a to zásadně bez udání původního zdroje, a jejich vyvracení bývá náročné. Scott Carpenter zemřel v roce 2013, takže se ještě stihl vyjádřit. Nicméně popírání citátů, které konspirátoři s oblibou vytvářejí „in memoriam“, opravdu připomíná boj s větrnými mlýny. Na druhou stranu to samo o sobě o něčem svědčí… 

Anglo-irská válka v roce 1921 definitivně rozdělila osudy dvou sousedících států. Irové sice zůstali součástí britského Commonwealthu, ale po praktické stránce již byli plně suverénní, nezávislou a demokratickou zemí. Všelidové hlasování a přijetí nové ústavy v roce 1937 pak mezi britské a irské ostrovy vložilo bariéru širší než celý Svatojiřský průliv. Když o rok později začala obchodní třenice mezi přístavy a obchodníky z obou zemí, zanechalo to na vzájemných vztazích hluboké šrámy. Není tedy divu, že se na začátku 2. světové války Irové nechtěli stavět po bok těm, kteří je posledních pár století utlačovali, a na nichž si museli před pár lety vydobýt vlastní svobodu se zbraní v ruce. 

Invaze a blokáda 

Rozhodně to ale neznamená, že by Irové trpěli nějakým sentimentem vůči světovládným nápadům Adolfa Hitlera. Nadšených obhájců německých nacistů bychom v Irsku napočítali v roce 1938 asi tolik, co oddaných stoupenců Buckinghamského paláce. Irové chtěli hlavně klid, a proto si zvolili neutralitu. Ta je přišla draze a výsledná tíživá ekonomická izolace je deptala po celou válku stejně, jako vytrvalá hrozba možné invaze. Ať už té z Berlína nebo Londýna. Němci totiž pochopitelně zvažovali, že by okupací Irska získali ideální základnu pro výpad do Británie. A Britové by tomu stejně tak rádi předešli preventivním obsazením ostrova.

„Dosud na žádnou jinou zemi nebyla uvalena tak efektivní blokáda, jako na Irsko, které se zřeklo válečných akcí,“ bude v roce 1940 naříkat premiér Éamon de Valera. Jak to? Na začátku války mělo Irsko k dispozici obchodní flotilu 56 lodí. Hned dvacet z nich ale bylo potopeno ponorkami a při náletech na volném moři. Spojenci i nacisté měli evidentně problém odlišit je od svých protivníků. Země, která byla závislá na zásobování zvenčí, musela podstupovat nelehké a hladové zkoušky. I proto si musela 15 dalších lodí vypůjčit a pronajmout, což ale nebylo jen tak. Nechtěli si totiž zavázat nebo znepřátelit žádnou z válčících stran. A k těm už přináležela prakticky celá Evropa.

Pomáhají všem

Irské přístavy zely prázdnotou: kdo by tu také hledal kotviště? Pokud vynecháme loďstva Spojenců a Osy, zůstává nám už jen Amerika. Jenže z USA sem, do „válečné zóny“, lodě za obchodem příliš nespěchaly.

I když je to paradox, v průběhu války bylo celé neutrální Irsko ve zbrani. Většinou jako domobranci v jednotkách LOP (Look Out Post), tedy na pozorovatelnách na pobřeží. Muži sloužící u námořnictva sloužili tzv. Dlouhou hlídku. Bez ohledu na zjevná rizika brázdili příbřežní vody a bez rozdílu zachraňovali trosečníky obou válčících stran. Protože je však neposílali zpět, ale do vlastní internace, vděku se za to od jejich mateřských zemí nedočkali. 

Příkladem může být loď MV Kerlogue, která ač zachraňovala topící se vojáky obou armád, byla oběma námořnictvy napadena. Němci také několikrát bombardovali Dublin. Zjevně jako odvetu za to, že Irsko aktivně nebránilo vlastním občanům vstoupit do cizích armád.

Počty Irů, kteří se přidali k Němcům, šly do stovek. Na rozdíl od tisíců, které se přidaly ke Spojencům. Celé to ale bylo trochu složitější: v Němci bombardované Británii už totiž na pracovní víza pracovalo 245 tisíc Irů, bez nichž se průmysl obejít nedokázal. Dále tu bylo kolem 50 tisíc irských „dobrovolníků“, kteří vstoupili do britských ozbrojených sil. A ke Spojencům později „dezertovalo“ něco kolem pěti tisíc mužů pravidelné irské armády, protože chtěli bojovat proti Hitlerovi.

Zrádci?

Žádné chvály se jim za to ale nedostalo ani od Británie, která celé Irsko viděla jako „nebojující zrádce“. Po válce pak těmto irským vojákům sebrala hodnosti a nárokované výsluhy. Získaná ocenění jim byla znovu přiznána až v roce 2013. Spojenci se nehezky dívali na Irsko i proto, že údajně zajišťovalo zázemí pro provoz a dotankování německých ponorek. Byla to samozřejmě lež, ale hodila se. Jediná německá ponorka, která tu zastavila, byla U-35 kapitána Wernera Lotta. Proč? Aby na neutrální břeh vysadila dvacítku řeckých námořníků z lodi MV Diamantis, kterou předtím poslala ke dnu. Fotky z vysazování se ale objevily z tisku na Západě – a o senzaci hned bylo postaráno.

TIP: Tiše sedět a neválčit: Vojenská neutralita v dějinách Evropy

Irové si byli vědomi, že neutralita jim komplikuje život. Byla to ale cesta, jak přežít. Proto by nás nemělo překvapit, že irský premiér osobně kondoloval německému velvyslanci, když se v roce 1945 dozvěděl o smrti Adolfa Hitlera. A velmi vlažný byl i postoj Irů vůči židovským uprchlíkům. Svět se o tom pochopitelně dozvěděl. Bohužel se už ale mlčelo o tom, že irská výzvědná služba po celou dobu konfliktu tajně podporovala Spojence zpravodajskými informacemi. Byť třeba jen meteorologickými údaji, bez nichž by nikdy nemohlo zdárně proběhnout vylodění v Normandii. Anebo že svolili k otevření tzv. Donegalova koridoru, kusu vzdušného prostoru nad svým územím, který umožňoval přesuny spojeneckých letadel…

Fosfor je nezbytným stavebním prvkem života, jak ho známe, a pomáhá vytvářet základní struktury buněk, dvoušroubovici DNA a RNA. Před miliardami let se většina fosforu nacházela uzamčená v nerozpustných minerálech mladé planety Země. Jeden z těchto minerálů, schreibersit, je vysoce reaktivní a může uvolnit fosfor potřebný ke vzniku organických molekul.

Život na Zemi měl možná více rodičů

Většina schreibersitu nalezeného na Zemi pochází z meteoritů. Schreibersit najdeme ale také v horninách, které vypadají jako roztavené sklo a které vznikly po úderu blesku do půdy bohaté na jíl.

Právě takto vzniklou horninu vědci zkoumali a odhadovali množství schreibersitu na Zemi v době vzniku života před 3,5 miliardami let. Blesky tehdy mohly podle autora studie Benjamina Hesse vyprodukovat značné množství fosforu. Ročně tak na Zemi vzniklo až 11 000 kilogramů fosforu.

Při simulaci klimatu na Zemi v dané době autoři studie zjistili, že více fosforu vzniklo díky bleskům než díky meteoritům. Podle Hesse to neznamená, že by za vznikem života nestály meteority, ale že zdrojů fosforu, a tedy i života, mohlo být víc.

TIP: Astronomové zkoumali mezihvězdný původ jednoho ze stavebních kamenů života

V dalším kroku chtějí vědci zjistit, zda mohly blesky vytvořit fosfor i na jiných planetách, na které dopadají meteority jen zřídka. „Četnost pádů meteoritů se časem snižovala, ale blesky, tedy alespoň na Zemi, jsou v průběhu věků poměrně konstantní,“ dodal Benjamin Hess.

Juliánský kalendář není přímo návrhem Julia Caesara, byť ten jej v roce 46 př. n. l. jako skutečně revoluční novinku prosadil. Že by snad průměrný rok měl trvat 365,25 dní, nikomu nevadilo. Ale skutečný solární rok trvá 365,24219 dní. V praxi to znamenalo, že každý rok se kalendář zpozdil o nějakých 11 minut a 14 vteřin. Vypadá to jako drobnost, která může dráždit jen skutečné puntičkáře. 

Co se ovšem stane, když systém s takovou chybičkou necháte běžet šestnáct století? Spousta věcí přestane dávat původní smysl. Například křesťanský svátek zásadního významu: Velikonoce. Ty totiž mají nastat po první úplňkové neděli po jarní rovnodennosti. Jenže začínaly pořád dřív a dřív. Kdo ví, jak by to vypadalo za pár století!

Papež zasahuje

Proto si papež Řehoř XIII. na vatikánský kobereček pozval astronoma Christophera Claviuse, aby tuhle chybu nějak stylově napravil. Clavius si práci ulehčil a do značné míry se inspiroval předchozí prací fyzika Luigiho Lilia. Výsledkem byl gregorián­ský kalendář, který známe dnes.

S novinkami je ale vždycky potíž. Teď bylo zapotřebí, aby celá Evropa poskočila o deset dní dopředu, přesněji: aby po čtvrtém říjnu nastal říjen patnáctý. V době, kdy pro řadu obyvatel představovaly dvouciferná čísla nepochopitelnou magii, to snadné nebylo. Zdálo se, že papež chce každému ukrást deset dní života! To je samo o sobě znepokojující. A což teprve otázka, co hodlá papež s naloupenými dny udělat?!

Švédské zmatky

Ve švédském království si se změnou dali opravdu načas a novinku se rozhodli adoptovat po svém. Místo velkého přeskoku (v roce 1700 už o celých 11 dní) se rozhodli vynechat dny navíc při letech přestupných. Po čtyřiceti letech by bylo všechno v pořádku. Takže počínaje rokem 1708 ubrali jeden den (29. února). Ale pozor, další přestupný rok už zaváhali a dostali se na scestí. Celá plánovaná synchronizace se jim rozsypala pod rukama a rozhodli se vrátit k juliánskému kalendáři. A tak museli jeden den k únoru přidat. 

Jako z udělání byl rok 1712 přestupný, a tak bychom se ve švédských kronikách mohli dočíst o událostech, které se staly v jinak krajně nepravděpodobném datu 30. února. Švédové chápali, že takhle budou brzy pro ostudu, a tak se v roce 1753 opět rozhodli pro přechod na nový, teď už všemi akceptovaný gregoriánský kalendář. Opět to pojali originálně: pro 17. únoru nastal ve Stockholmu první březen!

Vláda a daně

Vztahy mezi protestantskou církví Velké Británie a papežského Říma nikdy nepatřily mezi dobré. Takže zájem Angličanů o vatikánský výmysl skutečně nebyl valný. Proto se dlouho plácali s vlastní verzí, než přišli s originálním synchronizačním postupem, který prosadil parlament. Rok 1751 je proto v Londýně více než zvláštní: měl 282 dní, začínal 25. března (tedy Novým rokem juliánského kalendáře) a končil 31. prosincem gregoriánského kalendáře. A o rok později byl učiněn „velký skok“, tedy přechod z 2. září na 14. září.

„Je to spiknutí proradných katolíků!“ zněl tehdy hlas ulice. Aby ne: vláda totiž včas přesunula počátek fiskálního roku z 25. března na 25. května, takže nepřišla na daních o jedinou penny. A lidé zaplatili daně za 11 dní, které se nikdy neodehrály! Jestli na tom někdo vydělal, pak muž jménem William Willett. Do kronik historiků se zapsala jeho sázka, že: „Bude klidně tančit jedenáct nocí a dní.“ A skutečně, začal večer 2. září a skončil hned druhý den ráno, 14. září. Vyhrál.

Komplexní změnu!

Zdálo se, že francouzské revoluci udává rytmus jen monotónní svist gilotiny. Jenže kromě monarchie prý bylo nezbytné svrhnout vše, co jen trochu připomínalo minulost. Třeba zastaralé pojetí časomíry a kalendáře. Dne 24. listopadu roku 1793 tak byl představen unikátní revoluční kalendář, jehož jedinou devizou bylo, že neměl nic společného s církví. Bylo tu 12 měsíců, 365 dní a jednou za čtyři roky rok přestupný s jedním dnem navíc. Kde je tedy změna? V tom, že každý z měsíců trvá přesně 30 dní. Prostě už žádné dětské počítání na kloubech prstů ruky.

Logicky namítnete, že nám tu pár dní nutně musí přebývat. Co s nimi? Přepsat je do dalšího roku! O víkendy se nebojte, protože vlastně žádné nejsou. Měsíc je totiž rozparcelován na tři dekády, desetidenní úseky. A odpočívat můžete až poslední tři dny na konci měsíce. Změna je to opravdu revoluční, zvyšující výkonnost. Nelíbí? Nezapomínejte, je tu pořád ta gilotina. Ke gregoriánskému kalendáři se Francie vrátí až 1. ledna 1806.

Bolševická finta

V listopadu roku 1917 zahájili bolševici v carském Rusku rudou revoluci. Vyhráli a svrhli jimi tolik nenáviděného cara. A kromě poprav odpůrců pak přišel i čas na reformy: třeba ze zatuchlé říše žijící ve středověku učinit zářnou zemi přítomnosti. Nejsnazší cestou bylo pochopitelně upravit kalendář: přejít z juliánského na gregoriánský, protože širá Rus byla pozadu o celých třináct dní. Po 31. lednu 1918 tak následoval 14. únor. A proto se v dějepisných knihách píše o Velké říjnové revoluci, byť vlastně proběhla v listopadu. 

Systém na všechno

Jak vlastně běžel čas v římské říši, předtím, než její kalendář reformoval její (ještě lidem vcelku milovaný) diktátor a tyran? Rok tehdy trval 445 dní. Nebyl totiž solární, ale lunární. Původně měl 304 dní a časově se svým rozpětím rozkládal mezi březnem a prosincem. Nedá se říct, že by tohle desetiměsíční pojetí úplně fungovalo. A proto byly zařazeny dva nové měsíce, leden a únor, čímž se počet dnů zvýšil na 354 (355) dní. Chaosu tím neubylo, protože o přestupných rocích rozhodovali kněží, jejichž astronomická pozorování nepatřila k nejpřesnějším. 

TIP: Proč má týden právě sedm dnů? A kde se vzala jména jednotlivých dnů?

Navíc tu byl patrný tlak na to, aby byl rok kratší či delší. Někdy prostě nechcete platit daně dřív, než je to nezbytně nutné. A naopak, jindy se vám hodí, když rok ještě nekončí. Proto jste se mohli setkat ještě se dvěma dalšími měsíci, latinsky zvanými Intercalaris a Mercedonius. Těmi si ostatně v roce 46 před naším letopočtem vypomohl i sám Caesar, když patnáctiměsíčním rokem s délkou 445 dnů srovnal neduhy zastaralého kalendáře předchozího. „Bude to poslední rok zmatků,“ prohlásil prý rozhodně. Kdyby jen tušil, co mu blízká budoucnost chystá… 

Fosilie dinosaurů a dalších organismů období křídy z Číny bývají úžasné, skvěle zachovalé a velmi přínosné pro vědu. Ale i tam je zcela výjimečné, když se najde dinosaurus, který zkameněl v určité životní situaci, doslova i se svým chováním. Právě takový nález se nedávno povedl mezinárodnímu týmu paleontologů ve městě Kan-čou, jihočínské provincie Ťiang-si.

Badatelé zde odkryli druhohorní fosilii relativně velkého dinosaura ze skupiny oviraptorů, blízce příbuzné dnešním ptákům. Žil asi před 70 miliony let, na sklonku období křídy. Tento dinosaurus se přitom zachoval přímo na hnízdě, v němž bylo nejméně 24 vajec. V minimálně 7 vejcích se přitom nalezly pozůstatky embryí oviraptorů. Jak říkají autoři studie, dinosauři na hnízdech se nacházejí jen vzácně, stejně jako embrya dinosaurů ve vejcích. Ještě nikdy se ale nenašli dinosauři s hnízdem, vejci a embryi dohromady.

TIP: V Číně objevili nového dinosaura, který velmi připomíná kasuára

Podobné nálezy se objevily oviraptorů se objevily již dříve. Až doposud ale nezahrnovaly embrya ve vejcích. Vědci právě z těchto embryí a celkové situace nálezu usuzují, že nešlo o dinosaura, který by právě kladl vejce, ani o dinosaura, který hlídal hnízdo podobně jako dnešní krokodýli, jak se občas objevuje při hodnocení takových fosilií. V tomto případě vše nasvědčuje tomu, že dotyčný dinosaurus v okamžiku záhuby opravdu seděl na vejcích, jak to dnes dělají ptáci.

Při explozi masivní hvězdy a zrození supernovy, se do vesmíru rozlétne obrovské množství energie i hmoty. Záře supernovy ale bývá viditelná jen několik měsíců. Naproti tomu vyvržený materiál se rozprostře v rozsáhlém prostoru, kde vytvoří takzvaný pozůstatek supernovy, který můžeme spatřit i po 100 tisíci letech.

Německý astronom Werner Becker z institutu Max Planck Institute for Extraterrestrial Physics a jeho spolupracovníci využili pozorování vesmírného rentgenového teleskopu eROSITA a s jeho pomocí objevili obrovský pozůstatek supernovy. Dostal přezdívku Hoinga a jde o největší známý pozůstatek supernovy, zářící v rentgenové oblasti.

Obrovský pozůstatek supernovy

Je skutečně obrovský. Na obloze zabírá plochu odpovídající 90 úplňkům Měsíce. Ještě zajímavější ale podle odborníků je, že se Hoinga nachází velmi daleko od galaktické roviny Mléčné dráhy, což je pro pozůstatky supernov velmi neobvyklé. Astronomy to každopádně překvapilo. 

TIP: Materiál exploze Keplerovy supernovy stále letí rychlostí Mach 31 000

Objev rekordně velkého pozůstatku supernovy by měl rozšířit naše poznatky o těchto extrémních vesmírných jevech. Mohl by také vrhnout světlo na záhadu scházejících supernov. Odborníci odhadují, že by v Mléčné dráze měla explodovat supernova vždy jednou za 30 až 50 let. Z toho a dalších údajů lze odvodit, že bychom ze Země měli pozorovat asi 1 200 pozůstatků supernov. Našli jsme jich ale sotva 300. Autoři studie proto vyvozují, že nejspíš hledáme na špatných místech.

Historie zná mnoho podob dálkové komunikace, ať jsou to bubny, kouřové signály nebo vlajky. Od 19. století se k nim přidal také telegraf, jenž umožnil předávat zprávy na velké vzdálenosti. Snahy o přenos lidského hlasu vyvrcholily komerčně úspěšným telefonem Alexandera Grahama Bella, zatímco pomyslnou korunu vynálezů v oblasti dálkové komunikace získal bezdrátový telegraf Guglielma Marconiho.

Telegrafní elita

Armády většiny zemí si výhody nových vynálezů dobře uvědomovaly a původní metody předávání zpráv přestaly záhy dostačovat. Pěší, jízdní, cyklistické ani automobilní kurýrní služby neumožňovaly efektivní předávání informací na velké vzdálenosti, pomineme-li poštovní holuby operující jednosměrně. Telegrafy a telefony se brzy staly na poli armádní komunikace nepostradatelné a jejich další mohutný rozvoj měla na svědomí první světová válka.

Rakousko-uherská armáda bývá v souvislosti s vypuknutím konfliktu často označována jako špatně připravená, se zastaralou výzbrojí a bránící se inovacím. V oblasti dálkové komunikace však byla poměrně „zvídavá“ a od poloviny 19. století setouto problematikou vážně zabývala, takže roku 1912 vznikl v St. Pöltenu telegrafní pluk. Kromě zmíněného regimentu, jenž se těšil pověsti elitní jednotky, se pořádaly i telegrafní kursy pro pěchotu a jezdectvo. Snad nejvíce spojařů, včetně těch z českých zemí, prošlo základním výcvikem na úrovni telegrafních škol zřízených v rámci každého z celkem 16 sborových velitelství.

Práce pro nejlepší

Stát se telegrafistou ale pochopitelně nemohl každý zájemce o tento obor. Tento fakt víceméně pouze odrážel situaci v civilním sektoru, kde studijní osnovy kladly velké nároky na zvládnutí mimořádně obsáhlé a do hloubky jdoucí teoretické přípravy. Adepti navíc museli obstát v obtížných testech a zkouškách.

Absolventi pak zvládali kromě látky z oblasti elektrotechniky a fyziky i problematiku bezdrátové a optické telegrafie, dokázali obsluhovat mnoho typů přístrojů a udržovat je, rozuměli organizaci a členění telegrafního vojska stejně jako výstavbě telegrafních linek a ovládání přístrojů v polních podmínkách. Odměnou za úspěšné složení závěrečné zkoušky bylo udělení kvalifikačního odznaku pro telegrafisty (Telegraphistenauszeichnung) zavedeného roku 1906.

Do zbraně!

Během mobilizace v červenci 1914 velitelství telegrafní pluk rozpustilo a jeho čtyři prapory čekala reorganizace. Spolu s absolventy sborových telegrafních škol a kursů pak utvořily základ c. a k. telegrafního vojska (k.u.k. Telegraphentruppe). Mobilizační plány počítaly se vznikem celé řady telegrafních a telefonních oddělení. Mimo jiné mělo jít o 48 polních, 16 sborových, 23 horských, 11 polních radiotelegrafických stanic, 50 záložních telegrafních provozních oddělení či 64 záložních telegrafních oddělení výstavby.

Pokračování: Bez spojení není velení: Rakousko-uherští spojaři na italské frontě (2)

Náhradou za rozpuštěný telegrafní pluk se stal telegrafní náhradní prapor (k.u.k. Telegraphen-Ersatz-Bataillon), jenž jako jediný zajišťoval v St. Pöltenu až do konce války vzdělávání spojařských adeptů z řad záložníků. Příslušníci původních čtyř praporů byli rozdělení do čet, které měly charakter technických dispozičních jednotek složených z příslušníků telegrafního mužstva a trénu. Spojaři tak sloužili podle potřeby u různých armádních formací a často měnili místo svého působení.

Hormony ovlivňují chování lidí v mnoha ohledech. Příkladem může být pohlavní hormon testosteron, který výrazně zasahuje do chování u mužů. Dřívější výzkumy ukázaly, že zvýšená hladina testosteronu ovlivňuje rozhodování muže, přispívá k rozvoji antisociálního chování, škodí romantickým vztahům ze strany muže a někdy dokonce zvyšuje touhu po vlastnictví materiálních statků.

Čínští odborníci nedávno zjišťovali, jak hladina testosteronu ovlivňuje u mužů štědrost. Uspořádali experiment, kterého se zúčastnilo 70 dobrovolníků mužů ve věku 18 až 25 let. Dobrovolníci si v rámci experimentu natírali paže a ramena gelem. U poloviny z nich tento gel obsahoval testosteron, zbylí muži měli gel s placebem.

Experiment se štědrostí

Během experimentu měli tito muži ohodnotit svou sociální blízkost k lidem v jejich životě. Rovněž se měli rozhodnout, zda by se s někým z těchto lidí podělili o finanční obnos, který mohl být různý. Badatelé při tomto rozhodování sledovali aktivitu v mozku dobrovolníků pomocí zobrazování funkční magnetickou rezonancí.

TIP: Nejen genetika: Hladinu testosteronu mužů ovlivňuje prostředí, v němž vyrůstali

Výzkum ukázal, že s lidmi, kteří dobrovolníci ohodnotili jako jim velmi blízké, se všichni podělili zhruba stejně štědře. Rozdíl se ale objevil ve chvíli, kdy došlo na dělení s méně blízkými lidmi. V tomto případě byli muži, kteří se mazali gelem obsahujícím testosteron, méně štědří. Magnetická rezonance rovněž prozradila, že se tito muži odlišovali od kontrolní skupiny s placebem aktivitou v oblasti mozku, která je spojována s empatií.