Šrí Lanka, jejíž oficiální název zněl ještě před půlstoletím Cejlon, spadala od roku 1802 pod britskou koloniální říši. Místní úrodnou půdu pak Britové využívali především k pěstování kávy. Poté však přišla nákaza v podobě houby Hemileia vastatrix, která zničila prakticky všechny kávovníkové plantáže. Jako náhražka se tedy začal pěstovat čaj, jehož semena se podařilo tajně propašovat z Číny. 

Místní lidé pokáceli divokou džungli, protože pokrývala nejvýživnější půdu. Toto na první pohled drastické opatření však probíhalo regulovaně, a na některých místech bylo dokonce zcela zakázáno. Vykácené stromy odtáhli sloni a zbytek džungle muži vypálili. Šlo překvapivě o jeden z nejdůležitějších kroků v otázce budoucího pěstování čaje – zničila se tak totiž většina semen cizích rostlin v půdě. Pahýly stromů musely hořet dostatečně dlouho, aby se zlikvidovaly plísně, houby a další škůdci.

Poté postavili britští kolonizátoři na odlesněných svazích nezbytné továrny, hospodářské budovy a ubytovny pro pracovníky a správce plantáží. Fabriky na čaj měly kamenné základy, aby v přízemí panoval co největší chlad kvůli procesu fermentace (kvašení). Aby se podařilo stavbu dokončit co nejrychleji, sáhli inženýři po oceli jako po základním konstrukčním materiálu a střechy pokryli plechem. Původní budovy zde přitom najdete dodnes. 

Britští majitelé však měli k dispozici zcela jiné bydlení – vznikly pro ně luxusní bungalovy zajišťující maximální pohodlí. Každá čajová plantáž totiž fungovala (a dodnes funguje) jako samostatná usedlost s vlastním životem – zasazením čajových rostlin počínaje a kvalitně zabaleným čajem ve velkých dřevěných bednách konče.

Zrození černé lahůdky 

Za počátek éry cejlonského čaje můžeme považovat rok 1867. Tehdy přijel na Šrí Lanku britský plantážník James Taylor, aby osobně dohlédl na výrobu čaje na svém políčku o velikosti pouhých devatenácti akrů. Měl již zkušenosti s pěstováním na severu Indie a zavedl i zcela nové výrobní postupy – čajové lístky například ručně roloval a pak je sušil v pecích.

Za další milník lze považovat rok 1873, kdy do Londýna dorazila vůbec první zásilka s cejlonským čajem: vážila deset kilogramů a v Anglii vzbudila tato plodina  obrovský zájem. Již v roce 1899 se tak na Šrí Lance pěstoval čaj zhruba na 400 tisících akrů půdy (asi 160 tisíc hektarů) a jeho produkce stále dramaticky narůstala. Zakládání plantáží šlo ruku v ruce s budováním sítí silnic a železnic. Postupně pak vyrostl i jeden z největších přístavů na světě – Colombo –, a kvalitní čaj se tak rychle dostal z plantáží na paluby lodí a odtud do celého světa.

První obchodníci s čajem vydělali obrovské jmění. Mezi nejznámější patřil Thomas Lipton, proslulý mimo jiné tím, že rád sedával nedaleko své továrny Dambatenne ve městě Haputale, přičemž se kochal výhledem na stále se rozrůstající plantáže. Zmíněné místo dnes známe jako Lipton’s Seat a je veřejně přístupné. 

Sběračky „dovezené“ z Indie 

Čajový průmysl dnes v zemi vytváří více než milion pracovních míst. Pokud se ovšem pohybujete u základny výrobní pyramidy, pak zrovna nezbohatnete. Mzdy sběraček (tuto práci vykonávají téměř výhradně ženy) jsou velmi nízké – kolem tří dolarů na den, což představuje dvě třetiny minimální mzdy státních zaměstnanců. Sběračka přitom musí denně natrhat alespoň dvacet kilogramů lístků, což vydá přibližně na pět kilogramů černého čaje. V minulosti však byly požadavky ještě tvrdší – u sběru cenných odrůd nesměly ženy jíst kořeněná jídla a musely nosit rukavice, aby se nepřenášely nežádoucí pachy. 

Práce na plantážích je fyzicky velmi náročná a sběračky ze mzdy sotva vyžijí. Naprostou většinu z nich tvoří Tamilky: toto etnikum vyznává náboženství hindu, tvoří asi 18 % šrílanské populace a obecně představuje nejnižší sociální vrstvy. Britové si sice v 19. století chtěli na sběračskou práci najímat Sinhálce (dnes hlavní etnická skupina ostrova), jenže místní obyvatele práce na plantážích nelákala. Proto si kolonizátoři začali „vozit lidi“ z jižní Indie z oblasti Tamilandu. Podle dochovaných záznamů musely mít ubytovny pro sběrače příslušné parametry – předepsán byl například i počet a velikost oken. Před nástupem na plantáž prošli všichni zaměstnanci lékařskou prohlídkou, měli bezplatné ubytování a pro jejich děti se v areálech zřizovaly školy.

Lahůdka kropená monzuny 

Pokud se čajovník nezastřihuje, může dorůstat výšky až patnácti metrů. Již po tisíciletí se však čaj kultivuje a udržuje v podobě keřů vysokých zhruba metr. Čajové lístky se mohou poprvé sklízet tři až pět let po vysazení. Aby se zachovala kvalita, sbírají se ručně a zpravidla se trhají dva nejmladší listy a pupen – zmíněná kombinace totiž vytváří nejlahodnější čaje. Časové rozestupy mezi česáním musejí být přesně stanoveny. Doba, po kterou dorůstají nové výhonky, se liší v závislosti na hnojení, podnebí atd. V tropických oblastech lze česat každých čtrnáct dnů. Dalších třicet až sto let se lístky pravidelně sbírají a keř se zarovnává do vhodné výšky. Mohli byste narazit i na několik set let staré čajovníky, které však mají tuhé listy horší jakosti.

Čajovníku se nejlépe daří v tropickém a subtropickém pásmu do nadmořské výšky kolem 2 500 metrů. Říká se, že čím vyšší nadmořská výška, tím kvalitnější čaj. Způsob zpracování pak určuje, zda z lístků vznikne černý, zelený, nebo bílý čaj. Tradiční cejlonský čaj (Ceylon Tea) je ovšem černý a má jemně citrusovou příchuť.

Mix vitaminů a minerálů 

Existuje mnoho čajových odrůd, jež se liší velikostí listů – od čajového prachu, který je nejpodřadnější, přes drť až po jakostní listové čaje. Čaj získaný z prvního listu, jenž je nejmladší, a tudíž i nejbohatší na cenné látky, se nazývá orange pekoe (OP) a představuje ten vůbec nejkvalitnější produkt. Dobrý čaj střední jakosti se získává i z druhých listů označovaných jako pekoe (P). Třetí, čtvrtý a pátý list pak dávají vzniknout čajům střední až nízké kvality. Produkty z Cejlonu se dále dělí například podle nadmořské výšky plantáží: nížinné (do 600 m n. m.) mají slabou chuť, ale rostou rychleji; vysokohorské (nad 1 200 m n. m.) vykazují skvělou chuť, rostou však pomaleji. 

TIP: Šampaňské mezi čaji: Ochutnejte indický Dardžiling

Lahodný tmavý mok navíc obsahuje vitaminy – například C (posiluje imunitní systém), B1 (pomáhá na soustředění) –, zinek a bioaktivní látku EGCG, která působí tlumivě na srážlivost krve a předchází onemocněním srdce. Kromě toho mírní oxidační proces buněk, a lze tak s nadsázkou říct, že zpomaluje stárnutí. Vědci jsou přesvědčeni, že právě díky každodennímu pití čaje se lidé v Asii dožívají tak vysokého věku. 

Ještě půlstoletí po její smrti probíhá mezi fanoušky a historiky živá diskuse. Jedni tvrdí, že její život byl skutečně tak špatný, jak se tvrdilo. Jiní jim oponují a hádají se, že byl ještě horší.

Pravdou však je, že šansoniérku obklopuje mnoho legend uměle vytvořených jako součást její image coby „hvězdy, která se zrodila na ulici“. Ono to už s tím samotným narozením nebylo tak dramatické. „Na schodech tohoto domu se 19. prosince 1915 do naprosté chudoby narodila Edith Piaf, která svým hlasem dojala celý svět,“ stojí napsáno nad dveřmi čísla 72 v ulici Belleville. Ve skutečnosti, jak uvádí její rodný list, se umělkyně narodila už o čtyři dny dříve v pohodlí blízké nemocnice. 

Konzervatoř mezi prostitutkami 

Také dojemný příběh o malé Edith, kterou z její slepoty v sedmi letech zázračně vyléčila pouť k uctění svaté Terezie z Lisieux, je zcela smyšlený.

Přesto však nelze tvrdit, že by zpěvaččino dětství bylo procházkou růžovým sadem. Matka ji opustila hned po porodu, aby mohla v klidu pokračovat v budování své kariéry coby neúspěšné kabaretní zpěvačky. Malé Edith zbyl jen otec, potulný komediant italsko-francouzského původu. Místo výchovy narukoval Louis-Alphonse Gassion do francouzské armády. Těsně předtím, než odmašíroval bojovat do první světové války, svěřil dcerku své matce, která vedla hampejz v Normandii. Prostitutky se o Edith staraly dobře. Tvrdily, že dítě v nevěstinci nosí štěstí, a tak prožila dívenka relativně šťastné dětství. 

Pobyt v domě hříchu během formativních let nejspíše formoval také její vztah k mužům. „Myslela jsem si, že když má kluk na holku chuť, holka ho nikdy neodmítne,“ prohlásila na sklonku života.

Cestou z fronty si ji v Normandii otec zase vyzvedl a dvanáctiletá Edith tím zahájila svou kariéru pouliční zpěvačky. On vydělával svými kousky oběma na chleba a ona jemu svým zpěvem na absint. V patnácti letech měla Edith svého věčně podroušeného otce právě tak dost a definitivně utekla z neexistujícího domova. Začala vystupovat se svou nevlastní sestrou Momone. Její život se příliš nezměnil. Dál zpívala, zatímco Momone předváděla taneční kousky a starala se o kasu. Jen absint pily obě. 

Něco za něco

V šestnácti se zamilovala do poslíčka Louise Duponta tak vášnivě, že z toho do roka porodila dceru Marcelle. Stejně jako její matka, také Edith dala přednost pouličnímu životu před rodičovstvím, a tak dítě vychovával Dupont, mazlivě přezdívaný Ludvíček. Zřejmě se nestaral příliš dobře, protože holčička před druhými narozeninami zemřela na meningitidu. 

Jako by Edith uzavřela pakt s ďáblem a život její dcery byl první splátkou za nehynoucí slávu. Po smrti Marcelle se totiž její kariéra rozjela naplno. V roce 1935 si jí všiml Louis Leplée, majitel nočního klubu Le Gerny. Vymyslel její slavnou přezdívku Môme Piaf (Vrabčí mládě, podle jejího malého vzrůstu), naučil ji základy společenského chování, oblékl do typických černých šatů a pak už nekompromisně vystrčil nervózní zpěvačku na prkna, která znamenají svět. 

A Edithina hvězda stoupala. Její kariéru nezastavilo ani podezření ze spoluúčasti na vraždě Lepléeho. Ze stísněného baru se prozpívala až do nejslavnějších kabaretů a šantánů ve Francii, v Americe a postupně v celém světě.

Zrádkyně s trikolorou na prsou

Mohla zpívat i během války. Nacisté ji nezakázali. Právě naopak, najímali si ji, aby vystupovala na jejich společenských akcích a večírcích německých jednotek. Získala angažmá v Moulin Rouge, který se v té době důstojníky SS jen hemžil. Bavila i je. Mnozí ji za to po válce odsoudili. Považovali ji za zrádkyni. Jiní ji naopak považovali za hrdinku. Tvrdili, že zpívala v zajateckých táborech a na koncertech pro Němce riskovala s trikolorou na hrudi a s Marseillaisou. Sama umělkyně se nechala slyšet, že pracovala pro francouzské hnutí odporu proti německé okupaci.

Hlavně nebýt hlupákem

„Náhradníka si nesmíš hledat až potom, ale předem. Jinak jsi podvedená ty; když ho hledáš předem, hlupákem zůstane on. A to je zatracený rozdíl!“ To bylo hlavní a jediné pravidlo, kterým se Edith řídila ve svém milostném životě. A to více než důkladně. Z desítek méně či více slavných mužů, kteří prošli její postelí, s ní neukončil vztah ani jeden. Edith si za každého z nich po vypršení přiměřené lhůty prostě našla náhradu. Za každého. Až na toho jednoho. Toho osudového. Ženatého boxera Marcela Cerdana.

On nekouřil, nepil alkohol a chodil spát po setmění. Ona po setmění vstávala, kouřila a kopala do sebe panáky se stejnou vervou, s jakou on „knockoutoval“ svoje protivníky. On chodil na její koncerty. Ona nevynechala jeho jediný zápas, zavírala oči a volala: „Do toho, Marceli!“ 

TIP: Hříšný Moulin Rouge: U zrodu nejslavnějšího kabaretu stál zločinec

On miloval ji a ona jeho. Myslela si o něm, že je jiný, a on si to samé myslel o ní. Když ho 27. října 1949 požádala, aby za ní okamžitě přiletěl, nezaváhal ani okamžik. Nastoupil do letadla. To havarovalo, zemřel. Prohlásila, že za lásku zaplatila hořkými slzami, a začala se propadat do drogového víru, který jí prý připomínal karneval v pekle.

Účet k zaplacení

„Nechtěla bych umřít stará. Doufám, že umřu dřív, než přestanu být schopná zpívat,“ prohlašovala. Její přání se jí splnilo. Umřela 10. října 1963 ve spánku poblíž jihofrancouzského města Grasse. Její pozůstalí rozhodli, že bude „vypadat líp, umře-li v Paříži“. Odvezli ji tedy do hlavního města a její smrt ohlásili o den později. Pohřbili ji na hřbitově Père-Lachaise a její hrob patří dodnes mezi ty nejnavštěvovanější. 

Její poslední slova před smrtí byla: „Za každou zatracenou věc, kterou v životě uděláš, budeš muset dříve či později zaplatit.“ Tak zemřela Edith Piaf, žena, která na sklonku života přece jen začala litovat. 

Na rudé planetě se prachové bouře formují stejným mechanismem jako na Zemi. Objevují se hlavně během teplého letního období, kdy na povrch dopadá nejvíc slunečních paprsků a ohřívají ho. Teplo se přenáší do atmosféry, zahřátý vzduch stoupá vzhůru a může začít rotovat – k čemuž dojde obvykle v důsledku přechodu přes překážku nebo tzv. rychlostním střihem, kdy ovzduší v různých výškách proudí v rozdílných směrech. Vzniklý vír nasává prach a vynáší jej do vysokých vrstev atmosféry. Sluneční svit se tím zastíní, ohřev povrchu ustane a bouře se zastaví. 

Popsaný scénář patří k nejčastějším. Na Marsu vzniká v létě mnoho lokálních prachových bouří, jež přetrvají jen několik hodin. V některých případech však ohřev neustane, bouře je dál živena a nabývá na mohutnosti. Ve výjimečných případech může dosáhnout i planetárních rozměrů a přetrvat několik týdnů, než tepelný motor zespod utichne a živel odezní.

TIP: Fakta a mýty o prachových bouřích na Marsu: Jak moc jsou nebezpečné?

Čerstvý úlovek Perseverance je zajímavý především s ohledem na aktuální pozici Marsu. Rudá planeta se totiž nyní blíží k apareu (pozemskému ekvivalentu afélia), kdy se na své oběžné dráze nachází v nejvzdálenějším bodě od Slunce (nejdál se bude Mars od Slunce nacházet 13. červenece). Na rozdíl od většiny planet je trajektorie jeho oběžné dráhy vzhledem ke Slunci výrazně výstředná. V nejbližším bodě jej od Slunce dělí 1,38 AU, v nejvzdálenějším 1,67 AU. Během marsovského aparea tak planeta přijímá o 31 % méně sluneční energie. Výskyt prachového víru tak ukazuje, že i v této době je sluneční energie na Marsu stále dostatečně silná, aby vytvořila prachové ďábly. 

Ke kódování vojenských zpráv využívala americká armáda kolem pěti stovek speciálně vycvičených severoamerických indiánů už za 1. světové války a pokračovala v tom ve 2. světové i během první války v Koreji. Nepřítel totiž šifru nikdy nerozluštil! 

Například Hitler se o této „tajné zbrani“ sice dozvěděl a už před vypuknutím války vyslal do Států skupinku lingvistů, ale nebylo mu to nic platné. Indiánských dialektů v té době existovalo obrovské množství, a tak se špioni vrátili bez větších výsledků. 

TIP: „Nepokořitelná“ Enigma: K prolomení nerozluštitelné šifry pomohla náhoda

„Indiánské“ rádiové či telegrafické zprávy se nejvíce uplatnily během tichomořských operací, v Evropě se čtrnáct komančských šifrantů objevilo pouze během invaze do Normandie v roce 1944.

Celkem osm mužů a sedm žen stráví příštích 40 dnů v izolované jeskyni v jižní Francii. Účastníci experimentu se budou muset obejít nejen bez veškerých vymožeností moderní techniky, nesmějí sebou mít ani hodinky. Cílem experimentu je shromáždit údaje o dopadech dlouhodobé izolace a ztráty povědomí o čase na lidský mozek.

Otcem neobvyklého experimentu je cestovatel a milovník extrémních aktivit ze Švýcarska Christian Clot, který je i jedním z přímých účastníků mise. Patnáctka dobrovolníků se Pyrenejích bude muset po 40 dnů obejít bez přirozeného světla a fungovat v prostředí s 95% vlhkostí a konstantní teplotou 12 °C. Vodu budou účastníci čerpat z 45 metrů hlubokého zdroje a elektřinu ke svícení si vyrobí pomocí generátoru poháněného silou vlastních nohou. Zásoby jídla jim vědci doručili na místo již před začátkem experimentu, ve snaze eliminovat jakoukoli komunikaci s vnějším světem.

TIP: Drsné pokusy na lidech: Psychologické experimenty s šokujícími výsledky

Na celý experiment dohlédne tým odborníků z laboratoří kognitivních a výpočetních neurověd na pařížské Ecole Normale Supérieure. Podle profesora Etienne Koechlina jde o první podobný experiment na světě. „Ztráta pojmu o čase je pro lidský mozek mimořádně dezorientující a cílem projektu Deep Time je lepší porozumění tohoto fenoménu,“ okomentoval cíle unikátního experimentu profesor Koechlin. Experiment Deep Time odstartoval 14. března, a pokud se nestane nic neočekávaného, potrvá až do 22. dubna.

Násilí a vraždy provázejí lidstvo od jeho počátků. Potvrzuje to i archeologický výzkum v Chorvatsku – ve vesnici Potočani zde v roce 2007 při stavbě garáže objevili prastarý hrob, který ukrýval větší množství lidských ostatků. 

Archeologický průzkum, který zde odstartoval v roce 2012 ukázal, že jde o masový hrob celkem 41 lidí. Jejich pohřeb byl velmi ledabylý. Pravděpodobně prostě někdo naházel mrtvoly na jednu hromadu. Kosti přibližně stejným dílem náležejí mužům i ženám, kteří zřejmě pocházeli z místní zemědělské komunity. Žili a pak společně zahynuli v době zhruba před 6 200 lety.

Masakr v Potočani

Analýza DNA prozradila, že asi 70 procent mrtvých nebylo s nikým dalším pohřbeným v těsném příbuzenském vztahu. To podle archeologů vylučuje, že by šlo o vyřizování účtů mezi dvěma rody, ve stylu pokrevní msty. 13 mrtvých nese fatální zranění na lebce, zatímco u většiny mrtvých scházejí jasné stopy zabití. Mohli být uškrceni, anebo zasaženi do měkkých částí těla. 

TIP: Hromadný hrob v ruské Jaroslavli ukrýval oběti krvavého řádění Mongolů

Vědci se domnívají, že jde o nejstarší objevený doklad masového zabíjení. Spekulují o tom, že k tomuto aktu násilí došlo kvůli nepříznivému podnebí anebo snad přelidnění. Jak ale ukazuje chování šimpanzů, kteří nemají s vyvražďováním dalších skupin šimpanzů problém, lidé v Potočani pro masivní zabíjení možná ani žádný konkrétní důvod nepotřebovali.

Při první návštěvě Nového Zélandu zažijete vzrušující pocity objevitele a nebudete ani zdaleka první. Vždyť právě objevitelé a následně kolonizátoři tohoto ostrova nastartovali před celým tisíciletím jedinečný sled událostí, díky nimž jsou dnes tyto ostrovy baštou badatelů. Ti neustále přicházejí se zajímavými poznatky o novozélandské přírodě, ať už jde o pozůstatky přírody původní či o překvapivé objevy ze studia jedinečné směsi druhů, které zde lidé později vysadili.

Velmi výrazná je tato invaze v případě avifauny a její důsledky vnímá každý návštěvník, jakmile vyjde z letištní haly, ať už na Severním nebo Jižním ostrově. Našinec si nemůže nevšimnout nápadně povědomého vrabčího štěbetání nebo zvědavě pokukujících holubů. To je však jen začátek…

Přistěhovalecká ptačí vlna

Maorští objevitelé s sebou na Nový Zéland přiváželi ptactvo především jako zdroj potravy a zavlečené s původními druhy tak přicházely do kontaktu spíše výjimečně. Příliv Evropanů ve druhé polovině 19. století však v novozélandské ptačí fauně znamenal úplný převrat. Kolonizátoři opeřence přiváželi nejen jako potravu, ale také kvůli loveckým radovánkám, druhovému obohacení zdejší přirozeně chudé ostrovní fauny, regulaci hmyzích a jiných škůdců v zemědělství nebo jen jako připomínku na domovinu.

Počáteční nadšené úsilí Evropanů o dovoz nepůvodních živočichů a rostlin bylo zprvu neřízené. Brzy však vznikly dohlížecí orgány, jejichž cílem bylo dovážená zvířata usměrňovat a kontrolovat. Takových „aklimatizačních společností“ (acclimatisation societies) tu na malém prostoru nakonec působila více než polovina ze všech těchto společností na světě. Přestože jejich členové byli vybraní odborníci, při zpětném pohledu byla jejich rozhodnutí spíše úsměvná, a natropila více škody než užitku.

Příkladem může být introdukce semenožravých druhů ptáků s absurdním cílem snížit množství škodlivého hmyzu. Tito ptáci celkem logicky nechávali hmyz na pokoji, ale naopak se stali vážnými škůdci v zemědělství. Vrabec domácí se už v roce 1875 stal prvním oficiálním škůdcem s povolením libovolného odstřelu. Příchodem Evropanů na Nový Zéland tak byla dokonána přeměna, která sice znamenala zkvalitnění životních podmínek pro člověka, ale zároveň přírodní katastrofu.

Druhy smetené z povrchu

S vpádem nových druhů rychle mizeli zdejší původní opeřenci, o nichž se dnes zachovaly už jen historické doklady. Patřil mezi ně největší dravý pták světa, orel Haastův (Harpagornis moorei), který vážil až 18 kg a byl prý schopen ohrozit i původní maorské obyvatele. Tomu není těžké uvěřit, protože tento orel lovil i přes 200 kg vážící nelétavé obry, ptáky moa. Všech devět druhů moa, vysokých až 3,6 m, vyhubili lidé před asi 600 lety a orel Haastův je bohužel rychle následoval, protože moa byli hlavním zdrojem jeho potravy. Maorové stihli vyhubit i několik dalších druhů, ale pomyslný hřebíček do rakve zatloukli až Evropané.

Největší slabinou vymřelých druhů bylo mnoho tisíc let evoluce bez pozemních predátorů, což z místních ptáků udělalo často krotké, hůře létající a na zemi hnízdící tvory, kteří se stali snadnou kořistí zavlečených lasic, potkanů či divokých prasat. Lidem se tak podařilo, především lovem a introdukcí šelem a hlodavců, vyhubit během několika desetiletí 16 ptačích druhů.

Už nikdy proto naživo neuvidíme elegána laločníka ostrozobého (Heteralocha acutirostris), známého z maorštiny jako huia, s nejvýraznějším popsaným pohlavním dimorfismem ve stavbě zobáku, díky kterému každé pohlaví používalo odlišnou strategii k získávání potravy. Už jen podle historických popisů si můžeme představovat také sovku bělolící (Sceloglaux albifacies) známou svým „šíleným smíchem“.

Stále ostrov kuriozit

Přes všechny drastické změny v minulosti tu přežívají fascinující ptačí druhy – i díky nim Nový Zéland stále zůstává přírodním klenotem. Během večerů se na několika místech obou novozélandských ostrovů můžete zaposlouchat do prapodivných hlasů neobvyklých ptačích zástupců z rodu kivi (Apteryx). Na přilehlých ostrovech se ozývá zvuk podobný autu, které nechce nastartovat, jenž pochází od laločníka sedlatého (Philesturnus carunculatus rufusater). V lesích si můžete téměř potřást křídlem s neposednými zvědavci lejsčíkem dlouhonohým (Petroica australis) a pávíkem popelavým (Rhipidura fuliginosa). Spíše zaslechnout než uvidět můžete v lesích Jižního ostrova šestigramového trpaslíka pokřovníka zeleného (Acanthisitta chloris).

Každý fanda přírody by rád viděl kakapo sovího (Strigops habroptila), nejtěžšího papouška světa, který nelétá, aktivní je pouze v noci a možná se i dožívá nejvyššího věku mezi ptáky. Kakapo však přežívá jen na třech izolovaných a veřejnosti nepřístupných ostrůvcích. Se štěstím maximálně uvidíte legendárního samečka Sirocco, kterého ochranáři příležitostně převážejí na hlavní novozélandské ostrovy. Jen obrovské úsilí mnoha zapálených dobrovolníků i profesionálů je důvodem, proč řada z přežívajících druhů ještě nevymřela a má naději na přežití i do budoucna.

Gigantický experiment

Naopak jedním z hlavních důvodů, proč řada domácích ptáků bojuje o přežití, jsou introdukovaní savci i ptáci. Evropanům se podařilo založit životaschopné a rychle se šířící populace zhruba čtyřiceti druhů! Třeba kos černý (Turdus merula) se tak během několika desetiletí vyšvihl z množství původně 800 přivezených jedinců v 2. polovině 19. století na pozici nejpočetnějšího ptačího druhu celého Nového Zélandu, a to včetně původních ptačích druhů.

Pro přírodovědce mají tyto introdukované populace neocenitelnou hodnotu. Pomáhají totiž studovat jevy, které by dnes jinak nebylo možné realizovat z důvodů logistických, finančních nebo etických. V jistém smyslu tak lze ocenit naše předky, že se neostýchali nevědomky provést pokus kolosálních rozměrů a zavlekli na Nový Zéland úspěšně 80 druhů živočichů a přibližně 1 800 (zde se odhady různí) druhů rostlin.

Izolace a evoluční procesy

Dnes se většina obyvatel Zélandu dívá na zavlečené druhy s nelibostí a mnozí by je s radostí ihned vymýtili. Oficiálně přicházející přírodovědec se už na novozélandských celnicích ocitá pod palbou otázek. Absolutní podpoře se tu těší organizace Department of Conservation, přísně dohlížející – někdy až paranoidně – na eliminaci jakéhokoli nežádoucího jevu ve zdejší přírodě a stejně tak usilovně ochraňující poslední střípky původní fauny i flóry.

Ochranářská opatření přispívají k významnému biologickému rysu tohoto ostrova: izolaci. Většina zavlečených druhů je po desetiletí odříznutá od svých příbuzných a to nám dává příležitost studovat evoluci v novém prostředí bez rušivých vlivů (genového toku z původních pevninských populací) přímo před očima.

I když tento přírodní experiment zůstává silně nedoceněný a z evolučního hlediska se jedná o krátké časové měřítko (století a půl), podařilo se vědcům získat mnoho zajímavých poznatků o evolučních procesech. Mezi prvními popsanými důsledky rychlé evoluce je tendence introdukovaných ptáků zvětšovat tělesné rozměry ve srovnání s jejich zdrojovými pevninskými populacemi. Dokonce i v rámci Zélandu se u ptačích druhů ukázal se snižující se zeměpisnou šířkou trend k větším tělesným rozměrům.

Poučení pro účinnou ochranu

Jedním z nejlépe doložených – a paradoxně z hlediska příčin nejméně pochopených – vztahů v přírodě je tendence ke snižování velikosti snůšky směrem k rovníku. Tyto trendy se projevují, když provedeme srovnání jak na úrovni mezidruhové, tak vnitrodruhové. U zavlečených populací ptáků z Británie na Zéland tento vztah také najdeme – což znamená, že evoluční změna se musela udát během pouhých několika desetiletí. Už ne tak jednoznačné výsledky ukazují měření změn ve velikosti vajec.

TIP: Divoce žijící kočky zabijí jen v Austrálii přes milion plazů denně

Důsledky zásadní změny, jako je investice do snůšky, se výrazně projeví v mnoha dalších oblastech ptačího života a je na přírodovědcích využít obrovský potenciál Nového Zélandu k poodhalovaní těchto následků. Výzkum zde usnadňuje neoblíbenost introdukovaných ptáků: kos, vrabec či pěnkava jsou pokládáni za škůdce, takže k jejich studiu není třeba žádné úřední povolení, což je třeba u nás doma nemyslitelné (ovšem etické nakládání se zvířaty je samozřejmě třeba dodržovat vždy).

Monstrózní a dnes již z řady důvodů nepřípustný „opeřený experiment“ na Novém Zélandu nám pomohl pochopit mnohé o fungování (nejen) ptačího světa. Již nyní využíváme poučení z tohoto experimentu k účinnější ochraně zbývajících nezasažených oblastí po celém světě a především k záchraně míst v různé míře poničených.

Teleskopy, které pátrají po tajemstvích vesmíru, mohou být pozemní, mohou pracovat ve vesmírném prostoru a také mohou být podvodní. Například pod hladinou ruského jezera Bajkal pracuje už od roku 2003 neutrinový teleskop Baikal Deep Underwater Neutrino Telescope (BDUNT). Dočkal se několika vylepšení a od roku 2015 byl přestavován na větší a pokročilejší teleskop Baikal Gigaton Volume Detector (Baikal-GVD).

V sobotu 13. března ruští astronomové tento pokročilý neutrinový teleskop konečně spustili. Nachází se asi 4 kilometry od pobřeží, v hloubce 750 až 1 300 metrů. Teleskop tvoří ponořené provazce, na nichž jsou jako veliké korálky navlečeny detektory neutrin ze skla a nerezové oceli. Úkolem teleskopu Bajkal-GVD bude zaznamenávat proudy neutrin, které se na Zemi dostávají z vesmíru, z rodících se nebo umírajících galaxií a z různých hvězdných objektů.

Teleskop v jezeře

V současné době má teleskop Baikal-GVD své detektory zhruba v objemu poloviny kilometru krychlového. Během pár let by prý teleskop měl být rozšířen a bude zabírat zhruba kilometr krychlový. Podle ruských astronomů je jezero Bajkal pro umístění neutrinového teleskopu jedno z nejvhodnějších na světě.

TIP: Na dně Středozemního moře roste nový neutrinový teleskop

Důležitá je v tomto případě velká hloubka jezera Bajkal. Významnou roli hraje i jeho velmi průhledná voda, stejně jako to, že hladina Bajkalu bývá dva až dva a půl měsíce zamrzlá. Teleskop Baikal-GVD se stal největším neutrinovým teleskopem na severní polokouli. Největším neutrinovým teleskopem světa ovšem zůstává IceCube Neutrino Observatory, umístěný přímo na jižním pólu.

Skellig Michael nebo též Great Skellig (irsky Sceilig Mhichíl) představuje jeden ze dvou ostrůvků (druhý se nazývá Small Skellig) v nejzápadnějším výběžku irského pobřeží. Ostrov, jehož valnou část tvoří nepřístupná skaliska omývaná vlnami Atlantského oceánu, dnes spadá pod správu irského hrabství Kerry. 

Great Skellig zaujímá plochu 21,9 hektaru asi dvanáct kilometrů od pobřeží a jeho dominantu představují ruiny starobylého křesťanského kláštera s původem zřejmě až v 6. století. A jak se lidé na tento „konec světa“, jak jej nazývali Keltové, dostali? Jedna z legend praví, že se sem po neshodách s jiným vladařem uchýlil Duagh, král West Munsteru. Bezpečně však pouze víme, že do založení kláštera byl ostrov neobydlený. 

Útěk před bouřemi 

Jméno Saint Michael se pro místo vžilo zřejmě kolem roku 950, kdy ke klášteru přibyl kostel stejného názvu. S definitivní platností opustili mniši zdi tamního opatství koncem 12. nebo počátkem 13. století. Ochlazující se klima s narůstajícím množstvím nemilosrdných bouří se ukázalo být pro trvalé obývání nesnesitelným. Irská církev pak mnichům určila nové působiště – opatství v Ballinskelligs.

TIP: Gruzínský klášter v Katški: Pilíř ke slávě Boží a magnet pro turisty

V současnosti slouží ostrov prodchnutý křesťanskou historií jako turistická atrakce, ovšem pozor – pouze v létě a za pěkného počasí. Je-li příliš vlhko či větrno, panuje z bezpečnostních důvodů (schody do kláštera jsou nerovné a strmé) na starobylé místo zákaz vstupu. Na prohlídku mají navíc šťastlivci pouhé dvě hodiny a celkově může být na ostrově přítomno maximálně 250 lidí.