Roku 1861 se vládci Sardinie Viktoru Emanuelovi II. podaří to, o čem marně snili jeho předchůdci. Stane se králem celé Itálie. Vratkou pozici nově vzniklého státu je třeba upevnit, nejlépe vhodným sňatkem, shodují se královi poradci. Do karet jim hraje skutečnost, že Viktor Emanuel před šesti lety ovdověl. Jenže ze strany panovníka narazí rádci na nečekaný odpor. Vladař prohlašuje, že se chce oženit se svou dlouholetou milenkou Rózou Vercellanovou. Něco takového nemohou královi důvěrníci za žádnou cenu připustit! Přes jejich snahu si však nakonec král prosadí svou…

Nesourodý pár

Budoucí král Itálie přichází na svět roku 1820 jako syn sardinského panovníka Karla Alberta a rakouské arcivévodkyně Marie Terezie. Princ si neodpírá žádné radovánky. Miluje dobré jídlo a pití, lov, a především ženy. Ty střídá jako na běžícím pásu. Neučiní tomu přítrž ani jeho manželství s o dva roky mladší Adelheid, dcerou rakouského arcivévody Rainera Josefa a princezny Alžběty Savojské. Neboť ženichův otec a nevěstina matka jsou sourozenci, uzavře princ roku 1842 sňatek s vlastní sestřenicí. To ovšem nepatří v panovnických rodinách k ničemu neobvyklému. Rovněž se nelze divit tomu, že to v dohodnutém manželství zrovna neklape. Adelheid se totiž od svého muže snad ani může povahově více lišit.

Zatímco princ si užívá v náručí svých četných milenek, jeho manželka tráví čas na modlitbách. Zcela propadne náboženskému zanícení. Nakonec to dojde prý tak daleko, že se nechává zavřít do kaple a kaje se za své domnělé hříchy! Možná i proto hledá její muž tak často rozptýlení u jiných žen. Navzdory zcela odlišnému způsobu života pár splní svou dynastickou povinnost. Adelheid přivede na svět celkem osm dětí. První z nich Marie Klotylda se narodí již rok po svatbě.

Kráska z lidu

Jako vášnivý lovec tráví Viktor Emanuel s oblibou čas na zámku Racconigi, odkud se vydává na hony. Právě na tomto sídlí se sedmadvacetiletý čtyřnásobný otec potká se svou osudovou láskou Rózou Vercellanovou. Zřejmě ho s ní seznámí jeho přítel Francesco Casale. Toho totiž mladý muž již před časem pověřil organizováním svých milostných dobrodružství. Casale nejen hledá pro krále milenky a sjednává dostaveníčka, ale vší tichosti se také stará o těhotné princovy družky a zajišťuje budoucnost jeho dětí. Zdá se proto pravděpodobné, že s dcerou bývalého vojáka a současného králova strážce Giovanniho Battisty Vercellany seznámil prince právě jeho důvěrník. Nebo ne?

Podle romantické verze přichází dívka orodovat za svého bratra, který stal obětí jakéhosi zlomyslného žertu. Půvabné děvče kyprých tvarů mladého prince zcela okouzlí. Od té chvíle tráví čas stále častěji v její společnosti. A navzdory Emanuelově pověsti záletníka se dívka pro budoucího krále nestane pouhým chvilkovým rozptýlením. Z románku se vyvine dlouholetý vztah…

Zakázané ovoce

Princův milostný zájem o vojákovu dceru má však jeden háček. Róze je v době jejich seznámení teprve čtrnáct. V té době však podle piemontského trestního práva hrozí za sexuální kontakt s osobami mladšími šestnácti let až deset let odnětí svobody. Setkání milenců se tak musí odehrávat v naprostém utajení. Zejména král nesmí mít o novém objevu svého syna ani tušení.

Zkušeného proutníka Viktora Emanuela naplňuje jeho milostné dobrodružství nesmírnou blažeností. Co ho na o mnoho let mladší dívce, která neumí číst ani psát a mluví pouze piemontským dialektem, přitahuje? Kromě tělesných půvabů mu snad učaruje Rózina prostoduchost. V její přítomnosti nemusí nic předstírat. Baví se milenčiným bezstarostným smíchem i tím, jak se oblibou hlasitě nadává. Následník trůnu a jeho favoritka pak oba milují stejné jídlo – kuře s lanýži a cibulí.

Poměr nepravděpodobné dvojice ovšem nezůstane bez následků. Již roku 1848 porodí teprve patnáctiletá Róza dceru Marii Viktorii. O tři roky později po ní následuje syn Emanuel Alberto. Mezitím se postavení dívčina milence zásadně změní…

Králova metresa

V roce 1849 utrpí král Karel Albert zdrcují porážku ze strany Rakušanů. Proto se raději vzdá trůnu. Jeho syn musí přestat myslet jen na radovánky a ujmout se vlády. Jeho první úkol představuje uzavření míru s Rakouskem, což úspěšně zvládne. Zároveň však nepřestává snít o sjednocení Itálie, o které marně usiloval již jeho otec. V jeho úsilí ho podporuje předseda vlády Cavour.

Při všech těchto starostech ovšem panovník nezanedbává ani svou milovanou Rózinku. Zajistí pro ni důstojné bydlení, a dokonce pro ni najme dvorní dámu. Dcera prostého vojáka si tak žije jako urozená paní…

Co na to královna Adelheid? Ta rodí jedno dítě za druhým. Roku 1855 přivede na svět již osmého potomka. Krátce po porodu se zúčastní pohřbu své tchyně v Turíně. Po této události se roznemůže a za nedlouho vydechne naposledy. Sardinské království tak ztratí královnu. Viktora Emanuela však smrt jeho manželky nijak zvlášť nezasáhne, jeho srdci přece dávno kraluje milenka. Té roku 1858 udělí titul hraběnky z Mirafiori a Fontanafreddy. Začíná uvažovat o tom, že by mohl svou milovanou poctít ještě více. Teprve to s italskou šlechtou pořádně zamává.

Negramotná královna?

Viktor Emanuel II. tajně podporuje revolucionáře Guiseppe Garibaldiho. Ten mu roku 1861 předá vládu nad celou Itálií. Konečně na Apeninském poloostrově vzniká jednotný stát. Aby se křehké království hned nerozpadlo, mělo by uzavřít spojenectví s nějakou velmocí. Jelikož král ovdověl, proč by nemohl pojmout za manželku nějakou urozenou princeznu? Právě s tímto návrhem přispěchají za panovníkem jeho poradci. Avšak ten o tom nechce ani slyšet. „Vezmu si jediné Rózinku,“ prohlašuje. Urozeným pánům vyvstane na čele studený pot. Itálie přece nemůže mít negramotnou královnu!

Zabránit nejhoršímu se rozhodne ministerský předseda Camillo Cavour. Činí se ze všech sil, aby panovníkovi naprosto nevhodný sňatek rozmluvil. Mezi oběma muži prý dojde k tak ostré výměně názorů, že se málem poperou. „Jen moje postavení mi zabránilo v tom, abych dal Cavourovi za vyučenou, byla to jedna z těch záležitostí, jež se řeší nožem, ale já musel myslet na svoji zemi,“ prohlásí po bouřlivé diskuzi údajně král.

TIP: Johann a Anna: Milostná romance, která otřásla habsburským domem

Nicméně Cavour přece jen dosáhne svého. Král se svého úmyslu oženit se s Rózinkou prozatím vzdá. Jeho vyvolená ho ale dále doprovází. Roku 1863 se přestěhuje do královských apartmánů Borgo Castello a o rok později následuje Viktora Emanuela do Florencie. Učiní z ní někdy král počestnou ženu?

Manželka bez koruny

Rózin čas přijde roku 1869. Tehdy panovník vážně onemocní. Z obavy o milenčinu budoucnost ji pojme za manželku. Dvojice uzavře skromný církevní sňatek. Teprve v říjnu roku 1877 se Róza stane Emanuelovou chotí i úředně. Titul královny jí však nepřipadne. Její manžel se rozloučí se životem pouhé tři měsíce po svatbě. Róza poslední roky svého života tráví na zámku Sommariva Perno, jenž jí ještě za života král Viktor Emanuel II. daroval. Na věčnost odejde roku 1885 v Pise.

Setkání s habituovanou (na lidi přivyklou) skupinou goril nížinných (Gorilla gorilla) je aktuálně možné pouze na dvou místech v Africe. Ve Středoafrické republice a v Kongu-Brazzaville, kam jsme zamířili my. Naším cílem byl jeden z posledních kousků nedotčených deštných pralesů v povodí řeky Kongo, národní park Nouabalé-Ndoki na severu země. Právě tady žije velká populace goril nížinných. Dají se pozorovat na rozlehlé mýtině Mbeli bai z vyhlídkové plošiny, nebo se s nimi je možné setkat ve výzkumném táboře Mondika.

Ukryty v husté vegetaci

„Ke gorilám můžou maximálně tři lidé a doba pozorování je jedna hodina,“  připomíná nám průvodce Bleck pravidla. Vyfasujeme roušky na ústa, abychom minimalizovali možnost, že se od nás gorily něčím nakazí, a se skupinou stopařů velice rychlým krokem vyrážíme hledat jedenáctičlennou skupinu pojmenovanou po vůdčím samci Kingo. Je brzy ráno a prales se teprve probouzí. Tiše našlapujeme, aby stopaři mohli naslouchat zvukům pralesa a zhruba po dvou hodinách prodírání se hustým porostem konečně nacházíme gorily.

Náš příchod stopaři oznamují mlaskáním, aby gorily ujistili, že nehrozí žádné nebezpečí. Pomalu následujeme průvodce. Vegetace je hustá, vidíme sotva na dva metry.

Uprostřed gorilí rodiny

Po chvíli prožíváme první setkání s vůdčím samcem, jehož plné jméno zní Kingo Ya Bole. Leží uprostřed husté vegetace, má přivřené oči a na okamžik jako by jeho pohled zabloudil k nám. Samice leží opodál, některé šplhají do korun stromů a spokojeně okusují listy. Protože prvním ranním počinem goril je dobře se vymočit, snáší se na nás menší sprška. Na samičku Ugly si máme dát pozor nejen kvůli ranní hygieně, protože „nemá ráda lidi“, jak upozorňuje náš průvodce.

Stále je málo světla, gorily se v temném pralesním porostu velmi obtížně pozorují, natož fotografují. Stopaři se snaží, odstraňují nám mačetami překážející vegetaci, abychom měli lepší výhled na dovádějící mláďata. Z několika kroků pozorujeme malého zvědavce, který se před námi tak trochu předvádí a nebojácně přichází velice blízko. Stopaři jsou k nám milosrdní a místo jedné hodiny trávíme se skupinou dvojnásobnou porci času. Až do okamžiku, kdy Kingo najednou dává rodině signál a všichni během několika sekund mizí mezi stromy.

Nezbytná volba eko-turistiky

Mondika Research Center bylo založeno v roce 1995 profesorkou Diane Doranovou z univerzity Stone Brook v New Yorku. Jeho účelem je lepší porozumění socio-ekologickému chování goril nížinných a je základnou pro habituaci. S habituací se zde začalo v roce 1998 a je plně dokončena u dvou skupin, pojmenovaných po vůdčích samcích – Kingo a Buka.

Poté, co bylo pozorováním skupiny Kingo získáno mnoho poznatků, vyčerpal vedoucí Mondiky dostupné finanční zdroje. Naštěstí ale došlo k dohodě s americkou organizací WCS (Wildlife Conservation Society), která nakonec převzala tábor, kde byl zahájen eko-turistický program na podporu ochrany přírody. Projekt byl odstartován v roce 2007, kdy měli první turisté možnost navštívit skupinu Kingo. Díky tomu se také zvýšila ekonomická hodnota oblasti, v níž gorily žijí. Peníze získané z eko-turismu mají významný podíl na financování ochranářských aktivit v parku a především pomáhají platit jeho personál.

Mlaskání znamená jistotu

Nutným krokem ke studiu goril nížinných v jejich přirozeném prostředí opravdu zblízka je habituace – proces, při němž si gorila přivykne na lidskou přítomnost, která pak jen minimálně ovlivňuje přirozené chování těchto primátů. Díky habituaci je možné získávat poznatky o každodenním životě goril, jejich pohybu a stravě. Habituace má ovšem i svá rizika. Vedle pytláctví je velkým rizikovým faktorem přenos lidských nemocí, které mohou být pro gorily fatální. Proto musí být při kontaktu s nimi dodržována bezpečná vzdálenost minimálně sedmi metrů.

Proces habituace není snadný a trvá více než pět let. V hustých nížinných pralesích je navíc velmi špatná viditelnost, gorily mají z lidí strach a získat jejich důvěru je velice těžké. Z tohoto důvodu stopaři v blízkosti zvířat používají tzv. „mlaskání“. Tato metoda umožňuje gorilám vnímat lidi i v nejhustších porostech, a postupem času si „mlaskání“ spojí s lidskou přítomností.

Během habituace je každý jedinec ve skupině pojmenován a jsou detailně popsány jeho charakteristické rysy obličeje a zabarvení, které ho můžou jednoznačně identifikovat. Skupina je průměrně osmičlenná a většinou se skládá z jednoho dominantního stříbrohřbetého samce, několika samic a jejich potomků. Mladí samci opouštějí rodnou tlupu a žijí buď samotářsky, nebo mohou vytvářet dočasné skupiny skládající se z několika mladých samců a nereproduktivních samic.

Těžké počátky habituace

V Mondice se na habituaci goril specializovaly dva týmy složené z jednoho vědeckého pracovníka a tří místních stopařů z kmene BaAka ze Středoafrické republiky. Právě díky jejich vynikajícím znalostem přírody a suverénnímu pohybu pralesem mohla být habituace úspěšně dovršena. Na začátku se týmy stopařů snažily lokalizovat, identifikovat a sledovat pouze jednu gorilí skupinu, u které pak určili velikost a složení.

Problémem bylo, že se skupiny goril nížinných mohou rychle rozpadnout a kvůli vysoké hustotě goril v oblasti bylo obtížné určit jednu tlupu. Přesto se však v roce 1998 podařilo určit skupinu, pojmenovanou po vůdčím samci Kingo. Kingo Ya Bole znamená v pygmejském jazyce Mbenzele „Ten, kdo má mocný hlas“. Jméno si samec vysloužil díky mimořádně hlubokému hrdelnímu řevu, který ho i v husté džungli odlišoval od ostatních goril.

Zkušenost vše urychluje

U goril horských a východních nížinných nebyla nikdy popsána a pozorována agrese samic. Pozoruhodné je, že v Mondice takovéto agresivní chování zjištěno bylo. Samice lámaly stromky, tloukly se do prsou, křičely a zuřivě vybíhaly proti lidem. Zřídkakdy se k nim ale připojil vůdčí samec. Toto agresivní chování u samic goril nížinných pozorovali i výzkumníci v národním parku Moukalaba-Doudou v Gabonu, kde se ale samci k samicím připojovali.

TIP: Setkání smrtícího druhu: Ekoturistika může lidoopy zachránit i zničit

Dalším krokem v Mondice bylo habituovat druhou gorilí skupinu, jejíž životní oblast se překrývala s teritoriem skupiny Kingo. Tento faktor je důležitý pro poznání, jak spolu gorilí skupiny vycházejí, když sdílejí teritoria a také jaké mají demografické rozdíly vliv na sociální chování goril. Habituace druhé skupiny rovněž rozšířila turistické kapacity v Mondice. Díky zkušenostem se skupinou Kingo byla habituace dokončena zhruba dvakrát rychleji.

Mikroplasty, tedy nepatrné úlomky různých plastových výrobků, už byly nalezeny prakticky po celé Zemi. Vzhledem ke své velikosti se snadno šíří v prostředí. Asi nepřekvapí, že zaplavily i pustiny v Arktidě. Nový výzkum nedávno zjistil, že většinu mikroplastů v Arktidě tvoří nepatrná vlákna plastů z oblečení a látek.

Kanadský výzkumník Peter Ross a jeho spolupracovníci se plavili na dvou kanadských ledoborcích, odebírali vzorky vody z povrchové vrstvy Severního ledového oceánu a hledali v nich mikroplasty. Ukázalo se, že 92 procent mikroplastů v těchto vodách jsou právě zmíněná syntetická textilní vlákna. Z nich asi 73 procent tvoří polyester.

TIP: Výškový rekord: Mikroplasty byly nalezeny i poblíž vrcholu Mount Everestu

Zkoumané vzorky pocházely ze 71 lokalit v evropské a americké Arktidě. V průměru obsahovaly asi 40 částic mikroplastů na jeden krychlový metr vody. Vědci se domnívají, že většina těchto mikroplastů původně pochází z Atlantiku, odkud je dopravily do Severního ledového oceánu mořské proudy.

Vlákna mikroplastů obvykle vznikají při praní. Během jedné várky praní v domácnosti se uvolní do vody přes 700 tisíc mikrokopických syntetických vláken.

Jste vysoko v horách, do zad vám pálí ostré sluneční paprsky. Dole v údolí se převaluje mlha. Podíváte se směrem od Slunce a na mlžné stěně uvidíte svůj protažený stín. A nejen to – bude ho obklopovat duhový kruh jako svatozář. Právě jste spatřili tzv. Brockenský přízrak, odborně gloriolu.

Tento optický jev v atmosféře vzniká zpětným ohybem světelných paprsků na kapičkách vody a projevuje se jako slabé soustředné prstence kolem stínů vržených na vrstvu oblačnosti či mlhy. Původem se velmi podobá koróně, kterou pozorujeme u Slunce nebo u Měsíce přes oblačnost, kdy jejich kotouč rovněž obklopují soustředné kruhové prstence. 

TIP: Za jakých podmínek vznikají světelné sloupy v atmosféře?

A proč právě Brockenský přízrak? Popsaný jev lze totiž často spatřit z hory Brocken v německém pohoří Harz. Vrchol je snadno dostupný, představuje oblíbený cíl výletníků a v okolí se nezřídka tvoří mlha. Zahlédnout na Brockenu gloriolu tedy není nijak výjimečné. 

Aerosol je směs pevných či kapalných částic natolik drobných, že je unáší vzduch: Jejich velikost se pohybuje v řádech mikrometrů a nanometrů, tedy 10⁻⁶ metru, respektive 10⁻⁹ metru. V případě pevného skupenství se jedná například o kouř, zatímco kapalinový aerosol může mít podobu mlhy nebo oparu.

1. Na hranici škály

Hurikán Lane

Tropická cyklona Lane udeřila na Havaj a způsobila tam rekordní deště: Na úbočí sopky Mauna Loa spadlo 1 473 mm srážek. Na Saffirově–Simpsonově škále se živel zařadil do páté kategorie, a stal se tak jedním z největších přírodních úkazů svého druhu, jaké mohou na Zemi vzniknout. Poryvy větru v cykloně dosahovaly až 260 km/h.

2. Ohnivý stát

Lesní požáry

Kalifornie patří mezi nejsušší státy USA a lesní požáry devastují velké části tamního území. Dosud nejhorší zuřily v roce 2018, od poloviny července až do října. Vyžádaly si 103 životů a popelem lehlo přes 8 000 km² půdy, což odpovídá zhruba desetině rozlohy Česka.

3. Pozdravy ze Sahary

Pouštní písky

Větrné poryvy nad Saharou mohou dosáhnout rychlosti bezmála 100 km/h a vynášejí do vzduchu obrovské množství písku i prachu. Pokud navíc větry ve svrchní části atmosféry dují na sever, dopadají „saharské pozdravy“ spolu s deštěm třeba i na Velkou Británii.

4. Povstat z popela

Afrika v plamenech

V subsaharské Africe jsou období sucha a lesních požárů natolik běžná, že se jim tamní organismy přizpůsobily. Rostliny si například vytvářejí komplexní kořenové systémy, které je udrží při životě, i když povrch zdevastuje oheň. Zemědělci tak mohou omlazovat krajinu cíleným vypalováním.

5. Mezi Koreou a Japonskem

Soulik a Cimaron

Tajfuny pojmenované Soulik a Cimaron provázely poryvy větru o rychlosti až 165 km/h. První jmenovaný udeřil na Koreu a v severní části poloostrova napáchal škody v přepočtu za 1,87 miliardy korun, zatímco na jihu za miliardu. Cimaron způsobil komplikace hlavně v Japonsku, kde záplavy a prudké deště připravily zemědělce o 716 milionů korun.

V prosinci 2017 byla ve vápencovém krasu Maros-Pangkep na indonéském ostrově Sulawesi objevena archeologická lokalita. V té době si ale nikdo nevšiml pozoruhodných jeskynních maleb. Ty byly nalezeny až nedávno. Patří mezi nimi i krásný obraz prasete, který je teď známý jako „Leang Tedongnge“.

Dávný umělec na něm červenofialovým pigmentem zachytil prase celebeské (Sus celebensis), druh prasete, který na ostrově stále žije, od tropických deštných lesů, až po zemědělské oblasti. Malba prasete je velmi zdařilá. Doprovázejí ho ještě částečně zachovalé obrazy dvou dalších prasat, takže jde vlastně o celou scénu, což je u raného jeskynního umění výjimečné. Prasata byla namalována asi před 45 tisíci let, což z nich dělá nejstarší známou figurální malbu na světě.

TIP: Nově objevené malby v Amazonské džungli znázorňují obry doby ledové

Malba prasete má rozměry zhruba 136 × 54 centimetrů, což je téměř přesný rozměr živého prasete celebeského. Odborníci zdůrazňují, že nejde o žádnou abstraktní malbu, ale skutečně realistické znázornění zvířete, s nímž se tehdejší obyvatelé Sulawesi museli setkávat.

Zároveň je pravděpodobné, že se v této oblasti časem najdou i další podobné jeskynní malby. Vše nasvědčuje tomu, že tradice jeskynní malby nevznikla v Evropě, jak jsme si ještě nedávno mysleli. Mohlo k tomu dojít během putování našich předků v Asii, jako nejpravděpodobnější se ale jeví možnost, že dávní lidé malovali již v jeskyních již v Africe, kde náš druh původně vznikl.

Tým odborníků, který vedla Lauren Weissová z Havajské univerzity, nedávno s pomocí nového lovce exoplanet – vesmírné observatoře TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite), a také pozemního zařízení High Resolution Echelle Spectrometer, pracujícího na havajském teleskopu Keck I, objevil u hvězdy TOI-561 planetární systém, který tvoří nejméně tři exoplanety.

TOI-561 je jasně zářící hvězda ze souhvězdí Sextant, vzdálená asi 280 světelných let. Její hmota odpovídá asi 80 procentům Slunce. Astronomy zaujala především svým stářím, které odhadují asi na 10 miliard let. Je tím pádem jedna z nejstarších známých hvězd v Mléčné dráze.

Pekelně horká superzemě

Nejblíže hvězdě je horká superzemě TOI-561b. Jde o pekelný svět, který obíhá hvězdu jednou za 0,44 pozemského dne. Na povrchu panuje extrémní žár přes 1 700 °C. Planeta je 3,2× hmotnější než Země a 1,45× větší. Hustota planety se pohybuje kolem 5,5 gramů na centimetr krychlový, takže jde podle všeho o kamennou planetu, i když v tomto případě bude mít povrch minimálně zčásti roztavený. Další dvě objevené planety soustavy TOI-561c a TOI-561d jsou rovněž superzemě, i když poněkud větší – poloměr TOI-561c je zhruba 2,9× větší než poloměr Země a TOI-561d 2,3× větší. Svou mateřskou hvězdu obkrouží jednou za 11, respektive 16 dnů. 

TIP: Exoplaneta K2-33b je možná jedním z nejmladších světů, jaký jsme kdy objevili

Planetární systémy jako je TOI-561 nám ukazují, že kamenné planety podobné Zemi vznikaly už v době, kdy byl vesmír ještě mladý. Jak hvězda, tak i planety jsou také kvůli tomu chudší na těžší chemické prvky (například železo nebo hořčík), které se ve vesmíru objevují až v průběhu jeho stárnutí.

Vystavět opevněné sídlo na skalním útesu, který kromě mořských vln chrání navíc ještě ústí řeky, se jeví jako dobrý nápad. Zvlášť, když žijete v neklidném 7. století. Právě proto se Dommoc, známý také jako Dunwich, brzy stal chloubou celé Východní Anglie, místem, kde zasedali i anglosaští biskupové. Doboví kronikáři jej nazývali novým hlavním městem celých ostrovů, nebo aspoň hlavním městem Anglie. Kam se na něj hrabe špinavý Londýn, ztracený kdesi u Temže! A zdejší bezpečný přístav zasazený v ústí řeky? Radost pohledět! Cokoliv potřebujete dopravit na sever známého světa, vyplouvá odtud. Opravdu?

Když odhlédneme od barvitých popisů kronikářů, zůstanou nám fakta. Stála zde katedrála, osm kostelů a mohutné hradby chránící poměrně rozsáhlé město, které mělo být počtem obyvatel desáté největší v Británii. Na křížové výpravy se z celé Británie vyráželo odtud. Jenže s tím je na počátku 12. století veta. Kostely tu už stojí jen tři a lidí ubylo. Jak to? Původně výhodná pozice sídla na pobřeží si totiž začala vybírat svou daň: moře si každý rok ukouslo pár metrů souše. Když přijde vlnobití, ocitají se pod vodou ulice i tržiště. Je to nepříjemnost, která nekončí. Široké ústí řeky, která dala slavnému městu jméno, se totiž postupně přesouvá. Delta se nakonec posunula o čtyři kilometry na sever. 

Tím Dunwich přichází o vítaný zdroj příjmů. Vylidněné a zpola zaplavené sídlo pozbývá na významu. Po mohutné bouři v roce 1286 definitivně zaniká přístav, který se zanesl naplaveninami, a voda také spláchne na 400 domů. V letech 1347 a 1362 se podobně drastické záplavy zopakují. To už tu ale dohromady nikdo nežije. 

TIP: Jen pro odvážné: Ve středověkém Londýně šlo člověku doslova o život!

Dnes je potíž tohle místo vůbec najít na mapě. V opevněném sídle, které slávou a významem kdysi konkurovalo Londýnu, dnes žije 80 lidí. Kdo si chce prohlédnout štědře disponovaný plán historického města a projít se po jeho kamenem dlážděných bulvárech, potřebuje šnorchl. Starý a pyšný Dommoc si vzalo moře…

Už antičtí sportovci trénovali a utvářeli svá těla zdviháním nejrůznějších závaží. Nepovažovali to ovšem za samostatný sport. Něco však měli dnešním kulturistům společné: i oni si před vstupem na stadion natřeli celé tělo olejem, aby se jim svaly pěkně leskly. A samozřejmě pózovali téměř nazí…

Kulturistika jako svébytný sport se v Evropě objevuje až na konci 19. století díky prvním velkým propagátorům, mezi nimiž září jak slunce vyholená hruď Eugena Sandowa. Móda svalovců naplno propukla ve třicátých letech minulého století, kdy se posilování, zápasení a zvedání čehokoli věnoval například náš borec Gustav Frištenský. A v padesátých letech se osvalení krasavci v plavkách dostali na plakáty podobně jako polonahé krasavice pin-up girls. A o dvě dekády později vstupuje na svou hvězdnou dráhu Arnold Schwarzenegger…

TIP: Proti proudu času: Jak vypadaly posilovny na konci 19. století

Otec moderní kulturistiky

Friedrich Wilhelm Müller byl slabé a neduživé dítě a rodiče doufali, že se z něj jednou stane spořádaný luteránský kněz. Jenže chlapce fascinoval svět sportu. Dal se do posilování, zvedal různě těžká břemena a nakonec skutečně zesílil. Aby se vyhnul vojenské službě, odešel z rodného Královce a přidal se k cirkusu. Vystupoval pod novým jménem Eugen Sandow a nakonec zakotvil v Anglii. Vypracoval tam vlastní cvičební systém, který rozvíjel nejen sílu, ale také formoval svaly. V roce 1901 uspořádal v Londýně první kulturistickou soutěž na světě!

Piava měří od svých pramenů až k ústí do Jadranu asi 220 km, nová fronta měla jen 130 km – začínala u Valdobbiadene a končila u moře. Na této čáře rozvinul svou Vojskovou skupinu (Heeresgruppe Boroević) o dvou polních armádách generálplukovník Svetozar Borojević von Bojna. Po příchodu k Piavě rakouští generálové spatřili rozvodněnou řeku, jejíž přechod z chodu označili za riskantní, na mnoha místech pak za zcela nemožný, a tak 2. prosince AOK (Armee Oberkommando – nejvyšší armádní velitelství) nařídilo zastavení ofenzivy.

Předchozí část: Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (1)

Na piavských hrázích

V následujících dnech opustili Itálii muži generála Otty von Belowa, kteří pospíchali zpět na západní frontu. Některé tehdejší zdroje tvrdily, že za odchodem Němců nestály operační či materiální důvody, ale tajná německo-italská politická jednání. Ještě předtím, než podél Piavy utichla dočasně střelba, podařilo se dvěma praporům chomutovského pěšího pluku č. 92 proniknout na západní břeh u Moliny della Sega. Musely se však rychle vrátit zpět ke svým, neboť nedisponovaly žádnými prostředky k obraně malého předmostí.

Tím se jasně potvrdila nutnost pozastavit všechny útoky a přežít na východní straně řeky až do jarního počasí. Tedy do chvíle, než přijdou nové zálohy i nezbytný materiál pro další pochod do hloubi Itálie. A tak se všichni, kteří dosud rozbíjeli italské útoky na Soči či se podíleli na pověstném průlomu u Caporetta, museli chtě nechtě připravit na nepříjemné přezimování u Piavy po dobu alespoň šesti měsíců. Právě tehdy, na podzim 1917, Rakousko-Uhersko promrhalo svá vítězství za naprostého selhání nejvyšších veličin stojících v čele doposud dobře vyzbrojené a plně bojeschopné armády.

Hotely u řeky

Nyní však na Piavu přicházela zima, pršelo a vítr přinášel sníh z hor. Vyvstal tedy úkol najít střechu nad hlavou pro šest armádních sborů. Ubytování ve vesnicích, samotných statcích či stodolách u řeky vystačilo pouze pro velitele a štáby, těžce nemocné, tu a tam i pro pár důležitých řemeslníků. Všichni ostatní si museli postavit své „hotely“ pod piavskou hrází.

Utrpení vojáků v následujících měsících charakterizoval chlad, dlouhé noci i nepevné hráze plné bláta či vody. Jejich kryty ze slabých fošen, navíc stále mokré a bez podpěr neustále hrozily zřícením. Pouze v rotě, kde sloužili šikovní řemeslníci, stály pevné a méně prosakující „untrštandy“ (Unterstand – úkryt).

Boj s přírodou i nepřítelem

Před těmito vetchými stavbami otočenými vstupem k vodě stály v několika řadách zátarasy – především na kůlech natažené ostnaté dráty. Ty proud rychle podemílal, a tak je muži museli často obnovovat; v těch chvílích se ale dostávali na mušku Italů. Ti, kteří chodili zátarasy opravovat, museli počítat s pravdivostí motta „každý metr drátu je pro nás jeden mrtvý“. Jakmile začala voda nečekaně stoupat, bylo s vojáky zle. „Untrštandy“ se proto stavěly na piloty či se obkládaly koši s pískem; ty však vysoká voda brala s sebou.

Cement a železo vyžádané v zázemí, natožpak v týlu sborů, nepřicházely – ani pro stavbu důležitých kotvišť pontonů a loděk. Zato na druhé straně řeky Italové betonovali ve dne v noci a jejich opevňování stále sílilo. S každým dnem rostly obavy rakousko-uherských sapérů a dalších ženijních mistrů, že průnik na druhou stranu bude čím dál složitější, za několik týdnů však i zhola nemožný. Všude se proto opakovala otázka – na co čekáme?