Že je jedinečná, si 17letá Maci Currinová z Texasu začala uvědomovat poté, co jí nestačila standardní nabídka obchodů a legíny si musela nechat vyrábět na zakázku. Záhy bylo jasné, že má dokonce rekordní končetiny: Její pravá noha měří 134,3 cm a levá 135,3 cm. Maci tak získala zápis v Guinnessově knize, coby ženy s nejdelšíma nohama a překonala ruskou modelku Jekatěrinu Lisinu s nohama dlouhýma 132 cm.

TIP: Bujná hříva kalifornského modela si vysloužila zápis do Guinnessovy knihy rekordů

Dívka měří 208 centimetrů a dolní končetiny tvoří přes 60 procent její výšky. Její rodina je vcelku vysoká, nikdo ze sourozenců ale nevyrostl tak jako ona. Maci nejen že přerostla matku, která měří 170 centimetrů, ale i otce s jeho výškou 198 centimetrů. Mladá Američanka přiznává, že jí výjimečné končetiny komplikují život nejen při nakupování – na základní škole ji šikanovali, do dveří se musí sklánět, těžko se jí usedá do auta… Přesto ostatním „nestandardním“ ženám vzkazuje, ať se mají rády a hrdě vyčnívají z davu.

Ověnčené přísloví praví, že v životě lidském existují jediné dvě jistoty: smrt a daně. Nejinak tomu bylo i ve středověku, ale na rozdíl od dnešního organizovaného způsobu navázaného na finanční cyklus státu vládl v tehdejším výběru daní značný chaos. Daňová povinnost byla často kolektivní a měla charakter jednorázového poplatku. Jelikož s výjimkou dávek vrchnosti neexistoval žádný pravidelný interval, znamenal příchod výběrčího pro města často překvapení. 

Daně se vztahovaly na celou obec, která zmíněnou zátěž obratem rozložila mezi obyvatele. Poměr daní k příjmům jednotlivých měšťanů ani metodu pro jejich výpočet dnes již v podstatě nedokážeme zjistit. Nefungoval žádný daňový aparát ani jednotné a přehledné účetnictví. Daně v obci vybírali měšťané pověření radou, bez nějaké zvláštní kvalifikace.

Bez úspor je zle

Města vypisovala daně spontánně podle momentálních potřeb. Fungování obce pak určovala aktuální hotovost v pokladně: Pokud se v ní nacházel dostatek „tvrdé měny“, rada peníze investovala, půjčila nebo je použila na uhrazení daní. Města však neplánovala dopředu ani nevytvářela úspory, a případný požár tak představoval katastrofální zásah, neboť obvykle vyústil v bankrot. Obec neměla finanční rezervy na obnovu a daně musela vybírat výlučně od měšťanů, jejichž majetku se oheň nedotkl. 

Občas rada nevypsala daně vůbec, zatímco jindy i několikrát v roce, přičemž každá z dávek se mohla platit jinak. Zpočátku se daně odváděly v komoditách, ve střední Evropě typicky v medu. Teprve za Přemysla Otakara II. přešla česká města na vypisování finančních dávek: Mohlo se jednat o groš z každé kopy grošů majetku, případně o dva groše za dům, vše bez jakékoliv předvídatelnosti co do výše a frekvence. Daň se také mohla týkat jen určité čtvrti nebo být vypsána jako dávka od městských cechů, kdy zasáhla tvrději méně početné a méně výnosné profese.

Cesta k pokroku

Výzkumy ukazují, že za vrcholného a pozdního středověku daně ekonomice spíš prospívaly. V důsledku jejich zvyšování musela města a vrchnost víc produkovat, takže se rozšiřovala plocha obdělávané půdy i počet výrobků, hledaly se vývozní trasy a zaváděly se inovace. Tlak na efektivitu se stal motorem výkonnějšího hospodaření. Přechod na peněžní daně pak vyústil v zánik staletého směnného obchodu, který nahradily mnohem praktičtější mince. 

TIP: Proti nemoci i ničivému požáru: Historie pojišťovnictví sahá až do časů Babylóňanů

„Daňový tlak“ vládců, jenž zesílil po morových ranách, vedl nakonec v 15. století ke zrodu mezinárodního obchodu a bankovnictví. Navzdory nárůstu populace se však obyvatelům měst kvůli vyššímu zdanění nežilo výrazně hůř – naopak, snaha o produktivitu potažmo zlepšovala i jejich životní úroveň.

Život v hejnech nabízí rybám celou řadu výhod, od spolupráce při hledání potravy a snadnější migraci, až po ochranu před predátory. Chování hejna, které je na první pohled mimořádně složité, přitom neřídí žádné vůdčí ryby a jednotlivé ryby mezi sebou ani nekomunikují. Ryby v hejnu se ve skutečnosti navzájem spontánně koordinují, podle toho, co vidí kolem sebe. Výsledkem je pak na pohled uspořádané kolektivní chování celého hejna.

Kolektivní chování nesmírně zajímá tvůrce robotů a algoritmů ovládajících jejich chování. Tým odborníků z několika amerických institutů hledal inspiraci u bodloků, jejichž hejna jsou ozdobou korálových útesů. Vědci postavili miniaturní robotické rybky „Bluebots“, jejichž hejna se chovají jako živá.

TIP: Organická robotika: Syntetického perutýna pohání elektrická krev

Každý robotický bodlok je velký jen 13 centimetrů. Vybavený je dvěma širokoúhlými kamerami a třemi nápadnými LED světly. Díky sofistikovaným algoritmům mají tyto umělé rybky neustálý přehled o své pozici vzhledem k ostatním rybkám. Na základě těchto dat pak algoritmy vytvářejí „hejnové chování“, jakým je shlukování rybek nebo naopak jejich rozptylování či plavání v kruhu. Podobná robotická hejna by se mohla uplatnit například při pátracích operacích, monitorování prostřední nebo při výzkumu chování ryb. 

Ještě v 18. století ohromovali evropské obyvatelstvo například černoši nebo jedinci z exotických etnik, kteří se zdobili tetováním či piercingy. Zhruba v téže době se také poprvé objevil fenomén kočovných cirkusů a jejich provozovatelé rychle zjistili, že spolehlivý zájem veřejnosti zajistí příslušníci cizokrajného národa. Popularita těchto vystoupení dosáhla vrcholu ve viktoriánské Anglii, už tehdy bylo ovšem nutné oslovit zmlsané publikum něčím bizarnějším než jen odlišnou barvou kůže.

Panoptikum osudů

Dvacet let před vypuknutím války mezi Severem a Jihem se na newyorské Broadwayi otevřelo muzeum, které se mělo zapsat do historie a stát se jednou z nejúspěšnějších institucí svého druhu. S jeho myšlenkou přišel teprve 31letý Phineas T. Barnum, jenž si již během dřívější kariéry provozovatele cirkusů vysloužil přezdívku „princ humbuku“. Díky svým kontaktům dokázal ze všech koutů světa shromáždit osoby představující bez výjimky hříčky přírody. 

Před americké publikum tak roku 1842 předstoupil třeba Řek George Costentenus, jehož kůži pokrývalo 338 tetování. Pouze dvou míst jeho těla se jehla nedotkla – uší a chodidel. Měl jediný úkol, ohromovat návštěvníky svým dramatickým osudem. K tetování údajně přišel po únosu domorodými kanibaly, kteří mu dali na výběr: Buď se nechá takto zkrášlit, nebo ho rozřežou na malinké kousíčky… 

Vousy, nadváha a zakrslost

Nemenší pozornost si vysloužila Švýcarka Josephine Clofullia s více než 15centimetrovými vousy. Právě „vousaté dámy“ se v 19. století řadily mezi oblíbené atrakce většiny panoptik a totéž brzy platilo pro tzv. tlusté dámy, tedy ženy trpící morbidní obezitou. Jednu takovou mělo samozřejmě i Barnumovo muzeum: Při výšce 150 cm vážila Celesta Geyerová 266 kg. Jiné „exponáty“ však zajišťovaly zmíněnému podniku exkluzivitu. Například v říjnu 1860 šokovali návštěvníky bratři Chang a Eng Bunkerovi, kteří se zapsali do dějin jako první veřejně známá siamská dvojčata. 

Vcelku běžně se naopak objevovaly osoby postižené mikrocefalií, tedy nedovyvinutým mozkem a nepoměrně malou hlavou vůči zbytku těla. Nedostatečný vzrůst obecně znamenal jedinečný „tahák“: Například k nejoblíbenějším atrakcím muzea patřil chlapec měřící pouhých 66 cm, později známý jako General Tom Thumb neboli „generál paleček“. Pestrý lidský soubor pak doplňovala výstava vycpaných zvířat a voskových figurín, akvárium či velmi populární bleší cirkus.

Pravda je vedlejší

Nutno dodat, že pro podnikatelský úspěch Barnum neváhal zneužít lidskou důvěřivost a již tak značně šokující realitu si ještě přikrášlit. Návštěvníky čekala prohlídka vedená vyškoleným zaměstnancem, který měl za úkol podávat zasvěcený výklad, přičemž používal řadu nesmyslných, ale odborně znějících lékařských termínů. Příběhy spojené s jednotlivými „exponáty“ zpravidla vzešly z Barnumovy fantazie a jejich protagonisté s nimi pouze souhlasili. I výše zmíněný osud tetovaného George byl s největší pravděpodobností smyšlený. 

Člověka s chybějícími končetinami označoval Barnum jako „hadího muže“, jindy zas najal bývalou slepou otrokyni a neváhal tvrdit, že je jí 160 let. Podobně balamutil v případě „generála palečka“: Prezentoval ho jako jedenáctiletého – patrně i proto, aby mohl během vystoupení beztrestně konzumovat pivo – i když ve skutečnosti mu byly pouhé čtyři roky. Vedle osob trpících různými fyzickými vadami pak bez okolků umístil třeba stvoření, které vydával za opravdovou mořskou pannu. Šlo však o vycpané opičí torzo s rybím ocasem. 

Znetvoření a bohatí 

Z dnešního pohledu se zdá muzeum s živými lidmi naprosto nepřípustné. Před sto lety však převažovalo mínění, že na vystavování lidských anomálií není nic špatného. „Exponáty“ navíc za své účinkování v nejrůznějších show dostávaly řádně zaplaceno: Zaměstnanci Barnumova muzea si přišli na solidní mzdu, srovnatelnou se současnými výdělky vrcholových sportovců. Koneckonců se řadili mezi skutečné celebrity a znal je celý New York. Měli tak daleko úspěšnější kariéru, než by se jim nejspíš poštěstilo, kdyby se svým postižením zůstali odkázáni sami na sebe. 

Většina z nich dostávala 25–50 dolarů týdně, zatímco průměrná týdenní mzda ve Spojených státech tehdy činila 16 dolarů. Ti nejúspěšnější však vydělávali ještě násobně víc: Třeba malý General Tom Thumb bral týdně až 150 dolarů a tetovaný muž, který o svém životě vydal i úspěšnou knihu, si prý přišel dokonce na tisícovku. Tuto „lidskou“ stránku podnikání je třeba vyzdvihnout, dojde-li na srovnání s jiným zábavním fenoménem tehdejší doby, tzv. etnologickými expozicemi. 

Sobi a sloni na pochodu

Jedním z průkopníků velice specifického oboru se stal německý podnikatel Carl Hagenbeck, který ve druhé polovině 19. století obchodoval s exotickými zvířaty a dodával je do zoo po celém světě. Když se jeho byznys začal zadrhávat, přítel mu vnukl myšlenku na oživení: Kromě divokých šelem a kopytníků by mohl z dalekých krajin vozit i tamní obyvatele… Hagenbeck se proto vydal na sever Evropy a vrátil se s šesti Laponci a sobím stádem. Roku 1874 tak vznikla putovní expozice, kde mohli návštěvníci na vlastní oči spatřit obyčejný život lidí ze vzdálených končin – přímo před publikem domorodci lovili, stavěli si obydlí a věnovali se každodenním činnostem. 

Počin slavil nebývalý úspěch a Hagenbeck, povzbuzen novým impulzem, neváhal své aktivity rozšířit. Německé veřejnosti tak představil například Núbijce či Berbery ze súdánských pouští a jako velice zdařilou hodnotil expozici v hamburské zoo, kam na nějakou dobu nastěhoval labradorské Inuity. Z Cejlonu si záhy obstaral bezmála 70člennou skupinu domorodců včetně 25 slonů a nechával je vystupovat po Evropě coby živoucí ukázku exotického etnika. 

Lidé jako zvířata

Myšlenka lidských zoo se brzy rozšířila a uchvátila nejednoho podnikavce. Například vedení zoologické zahrady v Cincinnati umístilo v roce 1896 na celé tři měsíce do jednoho z výběhů skupinu Siouxů. Na Světové výstavě konané roku 1889 v Paříži byla zas k vidění domorodá vesnice obývaná čtyřmi stovkami převážně nahých či polonahých černochů – a podle oficiálních statistik je tehdy vidělo 28 milionů návštěvníků. 

Bizarní tradici nepřerušilo ani nové století: Ještě v roce 1904 se na výstavě u příležitosti letní olympiády v Saint Louis mohli lidé „kochat“ pohledem na skupinu filipínských Igorotů. Šlo o svéráznou připomínku, že se ostrovní stát krátce předtím proměnil v jedno z amerických zámořských území. 

Církev zachraňuje

V dobách, kdy neexistovaly organizace, které by podobné praktiky odsoudily, se mnozí ředitelé ve snaze zvýšit popularitu své zoo zaštiťovali snahou vzdělávat obyvatelstvo. Cílem bylo poukázat na rozdíly mezi „vyspělou“ civilizací reprezentovanou Evropany či Američany a zaostalým zbytkem světa, obývaným přírodními národy. Příslušné popisky je proto uváděly jako živoucí ukázku vývojového mezičlánku mezi lidoopem a člověkem. 

TIP: Muzeum nechutných jídel: Býčí penis, shnilý sýr i víno z myších mláďat

Coby symbol zmíněné praktiky smutně proslul pygmejský mladík Ota Benga, kterého jedna z newyorských zoo odkoupila v roce 1906 od obchodníka s otroky a umístila jej přímo do pavilonu primátů. Kurátoři ho navíc přiměli používat luk a šípy, vyrábět si vlastní oděvy či spát v závěsném lůžku, čímž měl v návštěvnících vzbuzovat dojem kulturní zaostalosti. Černoch zůstal v zajetí několik měsíců, než se po tvrdé kritice církve dočkal svobody. 

Novým ptačím rekordmanem se letos stal břehouš rudý, když na své cestě z Aljašky na Nový Zéland pokořil vzdálenost 12 070 km, a to za 11 dní nepřetržitého letu. Zmíněný druh tráví léto v Arktidě, kde hnízdí, páří se a hoduje na měkkýších, korýších i červech, aby si vytvořil zásoby na dlouhou pouť. Poté zamíří na Zéland, stráví tam teplou zimu a v březnu se podél východního pobřeží Asie vrací na sever. Nad nekonečnou hladinou oceánu, kde není pevnina na dohled, se navíc opeřenci zřejmě orientují pomocí jakéhosi vnitřního kompasu reagujícího na magnetické pole Země.

TIP: Které suchozemské zvíře urazí při migraci největší vzdálenost?

Dřívější studie kanadských vědců ukázaly, že cestování na velké vzdálenosti není cizí ani maličkým pěvcům. Drozdi a jiřičky sice váží jen pár desítek gramů, jejich letecké výkony jsou ale ohromující. Za jeden den dokáží urazit až několik set kilometrů.

Ignáci Hamrovi bylo v roce 1929 teprve 22 let. Pocházel z dělnické rodiny, jež žila v malebném městečku Červený Kostelec v Podkrkonoší. Společně se čtyřmi sourozenci a rodiči obýval nevelký byt o dvou místnostech v Sokolské ulici. Začátek roku 1929 byl pro něj zcela obyčejný. Snad jen tuhé mrazy, které tehdy po celé zemi panovaly, znamenaly vytržení z běžného života. Každý den však měl týž rytmus: práce, hospoda, spánek. Výdělek nebyl velký, ale postačoval mu. Dokonce si mohl dovolit část peněz ukládat do místní spořitelny. 

Práce v tiskárně Josefa Doležala ho bavila. Přesto zkraje roku nebyla situace v podniku příliš radostná. Závod měl vlastní knihařský úsek o 60 lidech. Ti vstoupili 13. února 1929 do stávky pro nedodržování kolektivní smlouvy a žádali navýšení platů. Přestože Ignác příliš nevěřil ve zdar takového konání, vedení společnosti skutečně platy navýšilo. Díky tomuto přilepšení ho příliš neznervózňovalo, když se mezi jeho přáteli koncem března povídalo, že v Americe to „skřípe“ a že se hodně mluví o finanční krizi v celém světě. „U nás k tomu nedojde, Amerika je přeci jen dost daleko,“ neustále opakoval. Že by k nějaké krizi dojít mohlo, si tehdy připouštěl jen málokdo. Vždyť kam oko v Kostelci dohlédlo, všude se stavělo, přebudovávalo, podniky hlásily dobré hospodářské výsledky. 

Tiskař v nouzi

V říjnu byl Ignác pověřen přípravou oslav k dvacetileté existenci tiskárny. Uskutečnily se 18. října za účasti osobností města a 120 zaměstnanců firmy. Její majitel Josef Doležal během slavnostní řeči prohlásil, že je hrdý na to, jak se závodu daří, a že „jen těžko se dá nyní mluviti o nějaké krisi“. Bohužel se mýlil. Neuběhly ani dva týdny, a všechny noviny psaly o pádu newyorské burzy. Ignác zatím nemohl plně pochopit význam zpráv, které informovaly o senzačních úpadcích, vlivu na evropské burzy a podobně. Tragédie se naplno projevila až v průběhu příštího roku 1930. Doležalova tiskárna pojednou začala ztrácet stálé zákazníky. Velmi lukrativní zakázky domluvené v předchozím roce byly najednou rušeny a Josefu Doležalovi nezbývalo nic jiného, než začít propouštět zaměstnance, na jejichž mzdu již neměl peníze. 

Přestože Ignác v tiskárně nadále pracoval, byl vyplácen spolu s dalšími spolupracovníky nikoliv penězi, nýbrž naturáliemi. Každý měsíc si tak domů odnášel lihoviny, uzeniny a oděvy. V roce 1931 ale přišel o místo i on. Peníze, které si pečlivě ukládal ve spořitelně, musel už dávno vybrat, aby zaplatil nájem za byt a nakoupil svým sourozencům a rodičům to nejnutnější. Jako každý z propuštěných dělníků se hlásil na městském úřadě a žádal o podporu. Příslušný úředník rozhodl, zdali se práce dotyčného může městu hodit, a pokud ano, měl nárok na poukázky zvané žebračenky.

TIP: Velká krize: Když měla Amerika volno

Ignác byl zaměstnán na opravách městských cest, přičemž za každý den, který odpracoval, dostal poukázku v hodnotě 10 Kč, za niž si mohl vyměnit potraviny. V nuzných podmínkách žil až do roku 1934. Poté byl přijat zpět do tiskárny, která se tou dobou dostala z nejhorší situace a začala ve velkém tisknout svaté obrázky, jízdní řády, plakáty a obaly na gramodesky, které postupně exportovala do celého Československa a Evropy. 

Bohyně Afrodité byla uctívaná jako starověké božstvo lásky a plodnosti, ale také jako božstvo moře nebo dokonce války. Afroditu považovaly za svou patronku starověké prostitutky a kult této bohyně byl mezi lidmi velice populární. Populární a hojně navštěvované byly i její chrámy.

Jeden z nich nedávno odkryli turečtí archeologové v západním Turecku, na poloostrově Urla-Çeşme, který se nachází západně od města Izmir. Tento chrám vznikl asi před 2500 lety, kdy bylo uctívání Afrodity podle všeho velmi rozšířené. Dotyčný poloostrov je mezi archeology známý dávným osídlením, už od období neolitu, a také četnými archeologickými průzkumy. Objev chrámu při povrchovém průzkumu lokality je ale podle badatelů neobvyklý.

Vedoucí vykopávek Elif Koparal z turecké Mimar Sinan Fine Arts University a její tým v pozůstatcích chrámu mimo jiné objevili kus ženské sochy a ženskou hlavu terakotové figuríny.

TIP: Archeologický zázrak: Nejstarší chrám světa vznikl s nečekanou znalostí geometrie

V antickém umění se Afrodíté stala snad nejčastěji zobrazovanou postavou, jak na mozaikách a vázových malbách, tak sochách a na reliéfech. Nejstarší reliéfní zobrazení Afrodity lze spatřit na tzv. Trůnu Ludovisi z roku 460 př. n. l., kde se vynořuje z mořské pěny. Nejznámějšími sochařskými znázorněními jsou Praxitelova Afrodita Knidská ze 4. století př. n. l. a Afrodita Mélská (známější jako Venuše Mélská) z let 130 – 100 př. n. l., která je k vidění v pařížské galerii Louvre.

Talentovaný Děgťarjev se během války uplatnil i v kategorii lehkých kulometů, která mu byla nejbližší. Roku 1943 projevila Moskva zájem o modernějšího nástupce jeho „sedmadvacítky“ a do práce se pustila trojice prominentních konstrukčních kanceláří – kromě Děgťarjevovy šlo o týmy Sergeje Simonova a Alexeje Sudajeva. Děgťarjevův prototyp při zkouškách konkurenty jasně předčil a následujícího roku byl přijat do služby jako RPD neboli Ručnoj Pulemjot Degťjarjova (Děgťarjevův ruční kulomet).

Bojovník lehké váhy

Stal se tak jednou z prvních automatických zbraní komorovaných pro náboj 7,62 × 39 mm středního balistického výkonu. Reálné zavedení se ale protahovalo, protože v závěrečné fázi války připadalo generálům zbytečně nákladné. Zbraň se tak dostala do výzbroje teprve v roce 1948 a skutečně masová produkce se rozeběhla až za dalších pět let. Novinka využívala pro pohon automatiky tlak prachových plynů odebíraných z hlavně prostřednictvím plynového válce.

Ten je dovedl kanálkem k dlouhému pístu pevně spojenému s nosičem závorníku, nechyběl ani třípolohový regulátor tlaku. Závěrový mechanismus navrhl Děgťarjev jako přímoběžný. Uzamykání měly na starost (stejně jako u DP-27) dvě destičky, které se vyklápěly do boků a zapadaly do vybrání v rámu. Kulomet střílel výhradně dávkou a z otevřeného závěru. Zásobování střelivem zajišťoval kovový pás se 100 náboji, uložený a svinutý do kovového bubnu uchyceného ke zbrani zespodu. Střelba byla možná i s volně založeným pásem bez schránky, a to z levé strany pouzdra závěru.

Jediná nevýhoda

Pod ústím hlavně našla své místo sklopná dvojnožka, která střelci poskytla dostatečnou oporu, zato uchycení samotného laufu představovalo jednu z mála slabin konstrukce. Děgťarjev totiž hlaveň opatřenou tvrdochromem upevnil k tělu napevno, takže ji voják v bojových podmínkách nemohl vyměnit. V praxi tedy bylo nutné dělat během palby přestávky, aby nedošlo k přehřátí zbraně.

Pažba, pistolová pažbička i předpažbí se vyráběly ze dřeva, dutina pažby skrývala vratnou pružinu závěru a otvor pro uložení schránky s nářadím. Ovládací prvky sestávaly ze spouště, překlopné pojistky blokující stisk jazýčku i pohyb závěru a natahovací páky se sklopným hmatníkem. Ta se nacházela na pravé straně rámu a při střelbě se nepohybovala. Mušku si voják mohl stranově nastavit v rybině, hledí šlo bez nástrojů regulovat stranově i výškově.

Do celého světa

Děgťarjev myslel na snadnou údržbu, a tak se zbraň po vysunutí jediného čepu dala rozložit na dvě části  – spoušťové ústrojí, pažba a pistolová rukojeť se od rámu odňaly v jednom celku. Podobně jako většina sovětských designů i RPD představoval odolný a spolehlivý výrobek do náročných podmínek. Stal se podpůrnou zbraní družstva v sovětské armádě i ozbrojených silách desítek spřátelených zemí.

TIP: Lehké kulomety v akci: Britský Lewis Gun vs. německý Maschinengewehr MG

Největší popularitu si získal za války ve Vietnamu, objevoval se ale i v rukou levicových bojůvek, povstaleckých hnutí a guerill. Z regulérních armád jej zařadila do výzbroje například ta afghánská, bangladéšská, irácká, etiopská, marocká či pákistánská. Výroby mimo SSSR se automat dočkal zejména v Číně, a to pod označením Typ 56. Vzhledem k nadčasovému designu se RPD v mnoha zemích používá dodnes, byť s řadou modernizací včetně instalace noktovizoru NSP-2.

Podaří se? William H. Pickering, James Van Allen a Wernher von Braun čekali v noci 31. ledna 1958 v Pentagonu na zprávu z Floridy, zda satelit úspěšně odstartoval. Krátce před 23. hodinou je telefon z kosmodromu potěšil. Raketa Juno I se ve 22:48:26 místního času odlepila od země a po několika minutách hladce dosáhla orbity. Vzápětí náměstek ministra obrany oznámil jméno první americké družice – Explorer 1.

Tři muži nasedli do aut a zamířili na tiskovou konferenci do Národní akademie věd. Když vstupovali do sálu, strhly se ovace. Všichni byli nadšeni. Autoři prvního amerického kosmického úspěchu odpovídali na otázky novinářů. A museli být trpěliví, neboť reportéři se s vesmírem potkali poprvé. Potom trojice s maketou satelitu zapózovala fotoreportérům.

Americký návrh? Družice

S nápadem vypustit umělou družici Země přišli vědci ve Spojených státech o mnoho let dřív. Věřili, že mohou uspět jako první. Po druhé světové válce zrála zmíněná myšlenka v hlavách mnoha odborníků v řadě zemí. Chyběla však raketa schopná vynést umělé těleso nad hranice zemské atmosféry a současně mu udělit rychlost téměř 8 km/s. Studená válka situaci rychle změnila. SSSR a později také USA začaly vyvíjet balistické střely schopné dopravovat na velké vzdálenosti hlavice s nukleár­ní náloží. A mezikontinentální rakety s doletem 10 000 km pro vypouštění družic stačily.

Na jaře 1950 navrhl Lloyd V. Berkner, ředitel Brookhaven National Laboratory, zřídit mezinárodní program na výzkum Země. Zkušenosti existovaly: V letech 1882–1883 a 1932–1933 proběhly tzv. Mezinárodní polární roky, rozsáhlé vědecké programy zaměřené na studium polárních oblastí. Mezinárodní rada vědeckých svazů neboli International Council for Science (ICSU) souhlasila. Rodil se tak Mezinárodní geofyzikální rok – International Geophysical Year, IGY. Celosvětová kampaň komplexního zkoumání Země od jejího nitra až po horní hranici atmosféry měla začít 1. července 1957 a skončit 31. prosince následujícího roku. A v jejím rámci chtěl Berkner vypustit první družice.

Předsedou výboru Comité Spécial de l’Année Géophysique Internationale (CSAGI) pro Mezinárodní geofyzikální rok se stal britský geofyzik Sydney Chapman a místopředsedou Berkner. O satelitu debatovali na zasedání zvláštního výboru 4. října 1954 v Římě. Sovětští zástupci mlčeli. Ani k americkému návrhu zařadit vypouštění družic do programu IGY se nevyjadřovali.

Přesto byli představitelé nadace National Scientific Foundation (NSF) na základě některých náznaků přesvědčeni, že Sověti na svém satelitu pracují. Proto její ředitel Alan T. Waterman seznámil 19. března 1955 prezidenta Dwighta D. Eisenhowera s doporučením NSF, aby schválil vypuštění americké družice. Projekt podpořilo ministerstvo obrany, ovšem pod podmínkou, že nezabrání vývoji špionážních satelitů k fotografickému průzkumu území potenciálního protivníka a neovlivní jiné vojenské programy.

V moskevském tisku se stále častěji objevovaly články o významu družic, a dokonce o průzkumu Měsíce kosmickými sondami. Podobné zprávy samozřejmě tlak na Eisenhowera umocnily. Přesto prezident váhal, ale nakonec souhlasil. A tak mohl jeho tiskový mluvčí James C. Hagerty 29. července 1955 oficiálně oznámit, že USA jako svůj příspěvek k programu IGY vypustí malou družici na zemskou orbitu. Američané zahájili první projekty…

Vítězí Vanguard – zatím 

Po oficiálním vyhlášení záměru USA vypustit v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku vědecký satelit začali ve Washingtonu uvažovat, jak vše realizovat. Většina raketového výzkumu se soustředila v rukou vojáků, proto bylo nasnadě, že technické aspekty posoudí ministerstvo obrany.

Mezi návrhy se řadil projekt Orbiter založený na raketě Jupiter-C, jejž ministerstvu předložil konstruktér Wernher von Braun jako společné dílo pozemní armády a válečného námořnictva. Kromě toho letectvo navrhovalo použít k vypuštění družice mezikontinentální balistickou raketu Atlas, kterou teprve vyvíjelo. Námořní výzkumná laboratoř (NRL) se sídlem ve Washingtonu pak prosazovala nosič Vanguard, stavějící na použití upravených sondážních raket Viking a Aerobee coby prvního a druhého stupně. Třetí stupeň se musel vyrobit zcela nový.

Návrh letectva na mezikontinentální Atlas skončil pod stolem okamžitě. Zápasil totiž s mnoha potížemi a práce spojené s jeho adaptací na kosmický nosič by pouze zdržovaly vývoj zbraně. Zbývaly dvě alternativy. Von Braun měl výhodu, neboť jeho raketu ve třístupňové verzi se již podařilo odzkoušet. Nicméně Stewartova komise rozhodla, že přednost dostane Vanguard z Námořní výzkumné laboratoře. 

Oficiální důvod zněl, že von Braunův projekt vycházel z vojenské taktické rakety, zatímco Vanguard se mohl chápat jako civilní, přestože NRL spadala pod námořnictvo. Mnozí historici kosmonautiky uvádějí, že další příčinou zamítnutí mohla být německá národnost konstruktéra a též jeho nacistická minulost, i když v té době byl již občanem USA.

Von Braun přebírá štafetu

„Rusové vypustili družici!“ Tato zpráva zchladila všechny účastníky večírku, který 4. října 1957 pořádal nový ministr obrany Neil H. McElroy v Redstone Arsenal v Huntsville. Ředitel arzenálu Wernher von Braun se strašně rozzlobil. Vždyť on mohl vyslat satelit do vesmíru už před rokem, kdyby mu to dovolili. Nyní viděl svoji příležitost: „Dokážu dostat umělé těleso do kosmu do šedesáti dnů od okamžiku, kdy získám souhlas.“ Měl na skladě ještě tři nepoužité rakety Jupiter-C, k nimž stačilo přidat čtvrtý stupeň a družici.

Následovala řada schůzek na nejvyšší úrovni. Von Braun a generál John B. Medaris předložili svůj návrh Armádnímu vědeckému poradnímu výboru 23. října ve Fort Bliss v Texasu. Teď už náměstek ministra obrany Wilbur M. Brucker naslouchal lidem z Huntsville ochotněji – nejen na základě technické expertizy, ale také pod vlivem reakce Američanů na sovětský triumf.

Třebaže komise von Braunův projekt původně vyřadila, 27. října mu schválila start dvou malých vědeckých družic na čtyřstupňové raketě Jupiter-C. Aby se trochu zahladila souvislost s vojenskými programy, přejmenoval se Jupiter podle návrhu Williama Pickeringa na Juno I. Definitivní požehnání dal McElroy 8. listopadu 1957, s prvním startem naplánovaným na březen 1958, a Pentagon pro misi uvolnil 3,5 milionu dolarů. 

Měli tedy nosič, ale nikoliv družici. Von Braun požádal Pickeringa, aby ji v Pasadeně postavili. Ten kontaktoval kolegu Jamese Van Allena na Iowa State University, aby pro ni navrhl vědecké přístroje. Van Allen neměl čas, proto improvizoval: Za nejjednodušší řešení považoval umístit na její palubu Geigerovy počítače pro měření radiace. Později jeho studenti ještě vyvinuli jednoduchý odporový detektor mikrometeoroidů a nakonec přidali miniaturní mikrofony, jež měly registrovat nárazy částic kosmického prachu.

Krach v přímém přenosu

Na start první americké družice Vanguard čekali na mysu Canaveral stovky reportérů a kameramanů. Měla vzlétnout v pátek 6. prosince 1957 v přímém přenosu. Byl to však krach.

Raketa se v oblaku ohně a kouře zvedla z rampy, ve výšce kolem jednoho metru zaváhala a po dvou sekundách se zřítila zpět. Následovala exploze, aerodynamický kryt i se satelitem se odlomil a dopadl o pár metrů dál. Družice sice stále pípala, ale byla natolik poškozená, že už se nedala použít. Příležitosti se chopil von Braun…

Vesmír je radioaktivní!

Juno I vynesla Explorer 1 na vyšší dráhu, a tím se prodloužila i doba oběhu. Satelit zpočátku kroužil 356–2 548 km nad Zemí s periodou 114,80 minuty. Hned po analýze dat z Geigerových počítačů vědce zarazilo, že v blízkosti nejnižšího bodu trajektorie, a to až do výšky 600 km, bylo množství zaznamenaných nabitých částic víceméně v souladu s očekáváním – ale v blízkosti nejvyššího bodu elipsy jejich počet náhle klesl na nulu.

Nesmysl! Záhada? Naštěstí měl zkušený geofyzik Van Allen okamžitě vysvětlení: Intenzita ionizujícího záření je nahoře tak silná, že detektory prostě zahltila. Když o tom diskutoval se svými spolupracovníky, Ernie Ray zvolal: „Můj bože, vesmír je radioaktivní!“ Objev radiačních pásů, později nazvaných právě na počest Van Allena, patřil k největším přínosům Mezinárodního geofyzikálního roku. Sovětský Sputnik 2 sice v listopadu 1957 také nesl detektory kosmického záření, ale Sergej Vernov, který je připravoval, nedokázal pozorování správně objasnit.

TIP: Napravený Wernher von Braun: Jak se stal z nacisty první muž kosmonautiky?

Explorer 3, druhá úspěšná družice téže řady, už měla malý palubní magnetofon, jenž zaznamenával měření na pásek i v době, kdy se automat nacházel mimo dosah pozemních stanic. Díky tomu se podařilo existenci radiačních pásů v zemské magnetosféře jednoznačně potvrdit. Mimochodem, ještě před pokusy s družicemi vymyslel Pickering síť k jejich rádiovému sledování po celém světě. Později inspiroval vytvoření Deep Space Network, mezinárodní sítě antén NASA, která řídila automaty mířící k Měsíci i k planetám.

Dokončení: William Hayward Pickering: Ten, který zavedl Ameriku do vesmíru (2) (vychází v neděli 24. ledna)

Olympiáda je synonymem vrcholného vypětí – a pokud se odehrává v Pchjongčchangu, Tokiu nebo Pekingu, vyžaduje od zahraničních sportovců podat plný výkon v pro ně nepřirozené denní době. Lidské tělo sice disponuje částečnou schopností přizpůsobit se vnějšímu času, jenže v něm zároveň „tikají“ vnitřní biologické hodiny odpočítávané pravidelnou oscilací transkripce takzvaných „hodinových genů“ s periodou asi čtyřiadvacet hodin. Na jejich samovolné přeřízení by sportovci mohli čekat několik týdnů – a tak se olympijské týmy zabývají mimo jiné i mechanismy, kterými lze vnitřní hodiny organismu upravit efektivněji.

Biologický budík

V mozku čas odměřují takzvaná suprachiasmatická jádra, k nimž zároveň směřují některé informace ze zrakových nervů. Stimulace příslušných buněk na sítnici vede k aktivaci některých receptorů na buňkách suprachiasmatických jader, které pak stimulují transkripci charakteristickou pro den, a ne pro noc. V konečném důsledku se tak odhady genetických mechanismů pojí s informacemi o intenzitě okolního světla a společně formují povědomí organismu o tom, kolik asi může být hodin.

Smyslem ovšem není, abychom nezaspali práci, ale aby bylo naše tělo – a také mysl – naladěno na činnost v danou dobu evolučně optimální: Ve dne shánět potravu a v noci spát. Cirkadiánní rytmus tak ovlivňuje hladiny hormonů a neurotransmiterů, které zase ovlivňují naši bdělost, ospalost, chuť k jídlu, náchylnost ke stresu nebo tělesnou teplotu.

Vystavení slunečnímu světlu anebo jeho umělým náhražkám v podobě speciálních lamp o podobné frekvenci a vysoké intenzitě se tak logicky užívá právě k léčbě cirkadiánních poruch, při nichž se pacientům chce spát příliš brzy anebo příliš pozdě. Prostřednictvím vlivu na neurotransmitery pomáhá podobná terapie při léčbě deprese. Užívá se ale i jinde, například v průmyslu a dopravě se testují efekty světla na bdělost pracovníků na nočních směnách.

Světlo jako lék

Kliniky pro léčbu obezity testují světlo coby nástroj k úpravě cirkadiánních fluktuací inzulinu, aby se jeho vyplavování lépe překrývalo s dobou, kdy člověk jí – v opačném případě se totiž přijímaná energie hůře zpracovává, takže ji tělo spíš uloží v podobě tukových zásob. V neposlední řadě se vliv světla užívá k urychlení zvykání si na nové časové pásmo, zejména právě u sportovců. Ti nejdřív absolvují vyšetření, kdy se pomocí záznamů teploty a pohybu v průběhu dne určí přesný bod v čase, od kterého se pak odvíjí aklimatizační procedura.

„Každý sportovec dostane přesný plán, kdy má jíst, kdy spát, kdy si vzít oranžové brýle pro blokaci modrého spektra světla před letem, při letu, po příletu do cílové destinace, v kolik hodin má vstávat, kdy naopak používat světelné sprchy nebo speciální lampy, které modré světlo produkují, a podobně. Tato procedura může aklimatizaci zkrátit až o polovinu nebo minimálně zintenzivnit všechny procesy, které vedou k tomu, aby mohl sportovec co nejdříve začít trénovat nebo soutěžit,“ popisuje sportovní ředitel Českého olympijského výboru Martin Doktor.

Každé konkrétní opatření má přitom dobrý fyziologický důvod. Suprachiasmatická jádra jsou citlivá zejména na světlo, které vnímáme jako modrozelené. Světelné lampy a sprchy tak modrým zářením navodí tělu pocit, že je jasný den, a příslušné genetické a hormonální procesy se takovým vstupům vynasnaží přizpůsobit. Oranžové brýle naopak v mozku vyvolávají pocit, že den není, protože chybí stimulace světlem charakteristické vlnové délky.

Správně naprogramované tělo

Načasování stravování ovlivňuje hlavně nastavení času v jednotlivých orgánech, které se sice do jisté míry přizpůsobují signálům o centrálním čase ze suprachiasmatických jader, ale zároveň si odměřují čas i samostatně. Podrobně vliv stravy popisuje příručka Českého olympijského týmu Biorytmy nejen pro sportovce:

TIP: Nebezpečné vyhoření: Jak najít rovnováhu mezi prací a osobním životem

„Snídaně je v tomto ohledu nejefektivnější jídlo, protože je konzumována po dlouhé době hladovění. Pozdní večeře, která zkrátí délku tohoto hladovění, překvapivě změní také fázi periferních hodin. Účinky jednotlivých výživových složek jsou také studované a ukazuje se, že kombinace karbohydrátů a proteinů k snídani je nezbytná pro ideální funkci periferních hodin, zatímco samotná glukóza nebo proteiny či tuky takovou sílu nemají. Pokusy ukázaly, že pokud se myším aplikuje glukóza kombinovaná s proteiny, jejich periferní hodiny se nastaví k době injekce, zatímco jednotlivé komponenty nezpůsobí nic. Zdá se, že snadno stravitelné škroby s vysokým glykemickým indexem jsou spolu s proteiny nejlepší snídaně pro fázové nastavení periferních hodin, čehož je možné využít pro zrychlení adaptace třeba k nové časové zóně,“ dodává Doktor.