Dovolená často přináší inspirativní zážitky. Ne jinak tomu bylo i v případě Pauly a Lese Ansleyových. Během jejich návštěvy jihoafrického přírodního parku jim strážce parku vysvětlil, že sloni jsou sice velmi vybíraví, pokud jde o složení stravy, jejich tělo ale vstřebá sotva polovinu toho, co pozřou. Zbytek z nich opět vychází v nestráveném stavu ven. 

Paulu proto napadlo, zda by se nestrávené zbytky ze sloního trusu nedaly využít, konkrétně coby originální přísady při výrobě ginu. Ačkoliv neměli žádné zkušenosti s výrobou alkoholu, pustili se odvážně do práce a v roce 2018 vznikl Indlovu Gin – nápoj chucený nestrávenými zbytky sloního jídelníčku.

Byliny získané ze sloního trusu nejdříve prochází procesem sušení a sterilizace. Poté se opět namáčí a podruhé suší. Takto získané látky jsou pak vedle obligátního jalovce a koriandru speciální přísadou při výrobě Indlovu Ginu. Jedná se hlavně o nejrůznější traviny, kůru a ovoce, včetně například aloe a akácie.

TIP: Motorový gin: Motocyklový fanda vyrábí alkohol s příchutí Harley Davidson

Každá láhev je následně opatřena datem a GPS souřadnicemi, které odkazují na přesné místo, kde byl sloní trus sebrán. Každá várka je tak v podstatě originálem s vlastní osobitou chutí. Patnáct procent z výtěžku navíc Ansleyovi věnují na podporu ochrany slonů. Sloní gin je k dostání i v Evropě – německý distributor jej nabízí za 45 euro.

Amonité byli velkou skupinou hlavonožců se schránkami, často ornamentálně tvarovanými, kteří žili v oceánech od devonu až do katastrofálního vymírání na konci období křídy. Z fosilních vrstev jich známe velké množství druhů, rozmanitých velikostí a tvarů. Doposud ale pokaždé šlo o nález schránky z uhličitanu vápenatého, která snadno vytváří fosilii.

Měkká těla se uchovávají mnohem vzácněji a obvykle jsou k tomu nutné speciální podmínky prostředí. Takové podmínky se vyskytly asi před 150 miliony let, na samotném konci období jury, v oblasti tehdejšího souostroví Solnhofen. Tehdy vznikla fosilie amonita, která je zcela výjimečná v tom, že se zachovaly měkké tkáně. Schránka se tentokrát naopak nezachovala.

TIP: Extrémně vzácný nález: Vědci objevili vyhynulého hlavonožce v jantaru

Christian Klug z univerzity v Curychu a jeho spolupracovníci našli tuto fosilii poblíž bavorského města Eichstätt. Podle vědců připadají v úvahu dva možné scénáře vzniku fosilie – amonit mohl trpět nějakou nemocí či nepřízní osudu, která způsobila odpadnutí schránky, anebo přišel o schránku při útoku nějakého mořského predátora. Ať tak či onak, podobné nálezy jsou pro paleontology velmi cenné a nabízejí zajímavé poznatky o tělesné stavbě dotyčných živočichů.

Na severní polokouli Saturnova měsíce Titanu se nachází Kraken Mare, největší známá vodní plocha na tomto vesmírném tělese. Podle toho co o něm víme, jde o kapalné moře či jezero (rozlohou větší než například Kaspické moře), tvořené směsí tekutého etanu a metanu. Podle původních dat z roku 2014 by mělo být hluboké nejméně 35 metrů.

Valerio Poggiali z amerického výzkumného centra Cornell University Center for Astrophysics and Planetary Science a jeho kolegové nedávno zpracovali novější data, která pocházejí od dnes již neexistující sondy Cassini. Ta je shromáždila během jednoho ze svých posledních průletů nad Titanem v roce 2017.

Hloubka Krakenova moře

Z analýzy těchto dat vyplývá, že Kraken Mare je mnohem hlubší než jsme si doposud mysleli. Podle vědců dosahuje hloubky minimálně 300 metrů. Může ale být i podstatně hlubší, protože radar na palubě sondy Cassini nedosáhl do větších hloubek. Z nového určení hloubky Kraken Mare teď může vyplynout celá řada nových poznatků.

TIP: Proleťte se nad povrchem Saturnova měsíce Titanu

Již nyní je například jasné, že Kraken Mare obsahuje zhruba 80 procent kapalin na povrchu Titanu. Kdyby bylo na Zemi a mělo velikost ve stejném poměru k povrchu planety, bylo by větší než všech pět Velkých jezer v severní Americe. Určení jeho hloubky také podle vědců přispěje k lepšímu poznání stále záhadné uhlovodíkové chemie Titanu.

Zvyšování lidské populace vede k většímu tlaku na oblasti dříve vyhrazené divočině, ale zároveň se stále víc prosazuje turistický ruch (ten je v současnosti pochopitelně ohrožen, ale místní věří, že na nadlouho), v centru jehož zájmu je africká fauna – tady konkrétně například nosorožci, zebry Grévyho nebo psi hyenovití. Lidé proto odstraňují některé tradiční bariéry, aby tak mohli profitovat nejen ze zemědělství, ale díky přítomnosti divokých zvířat na svých pozemcích také z turismu. 

Toto soužití dobytka a divokých zvířat na stejném prostoru má své nevýhody: Častější zabíjení dobytka šelmami, větší potravní konkurenci býložravců o vodu a pastvu a také společné choroby přenášené klíšťaty – například theileriózu, Q-horečku nebo anaplazmózu krav.

Výzkum, který v Laikipii prováděli profesor Brian Allan a profesorka Felicia Keesingová, ovšem ukázal, že často praktikovaný postřik dobytka klíšťata hubícími prostředky nese své výsledky bez ohledu na to, zda jsou pozemky farem a divočiny sloučené, nebo oddělené. V procentuálním zastoupení infikovaných klíšťat nebyl žádný rozdíl mezi tím, zda je biologové sbírali na místech, kde dobytek nebyl vůbec chován, nebo na pozemcích, kde žil jak dobytek, tak divoká zvířata pohromadě. Celková hojnost klíšťat byla ovšem na spojených pozemcích o 75 % nižší než na místech vyhrazených pouze divočině!

TIP: Velká migrace bez diváků: Pandemie koronaviru sráží Afriku na kolena

Rovněž se ukázalo, že na sloučených pozemcích byla z nějakého důvodu vyšší kvalita pastvy než tam, kde žil jen dobytek nebo jenom divoká zvířata. Za zmínku stojí i to, že v místech s větší hustotou chovaných krav žilo méně divokých zvířat, ale tam, kde lidé chovali jen kozy nebo ovce, se jejich hustota na množství divokých zvířat neprojevila.

Příjmy místních lidí navíc z plných 70 % pocházely dohromady ze zemědělství a z turistického ruchu. Data tak naznačují, že za určitých okolností může být spojené využití pozemků pro farmaření a divoce žijící tvory funkční a všichni z něj mohou těžit.

Učitelka ze základní školy v americkém Vermontu Jennifer Ellisová má zálibu v pletení vlněných rukavic. Jeden pár hnědých palčáků před pěti lety poslala svému oblíbenému senátorovi Bernie Sandersovi jako útěchu po prohře v demokratických primárkách. Téměř osmdesátiletý Sanders si její rukavice oblékl na inauguraci prezidenta Joea Bidena a přitáhl jimi pozornost celého světa. Autorka rukavic během pár dní dostala tisíce objednávek na stejné palčáky.

Senátor Bernie Sanders vzbudil v pletených rukavicích úsměvy i pohoršení nad nedostatkem módního vkusu. Jeho fotografie se ale okamžitě stala hitem sociálních sítích a lidé ji zakomponovali například vedle Toma Hankse na lavičku ve filmu Forrest Gump nebo do scén z Harry Pottera. Humorné koláže sdílela i řada známých osobností.

Bernieho palčáky jsou z recyklované vlny a podšité flísem vyrobených z recyklovaných plastových lahví. Jennifer, 42letá matka malé dcerky, mu pár rukavic poslala v roce 2016. Když se dozvěděla, že je rád nosí, poslala mu dalších deset párů. Od středeční inaugurace jí bez přestání vyzvání telefon a dostala okolo 13 000 emailů s objednávkami na stejné palčáky, jaké má senátor.

TIP: Kanadské žertíky: Když je legrace na hraně

Na internetu se podobné rukavice objevily v prodeji za 85 dolarů. Ellisová se však rozhodla, že se bude raději věnovat rodině a bude ráda, když z náhlé popularity vlněných palčáků budou profitovat jiní výrobci. Z její strany prý šlo o dárek, který má zůstat jedinečný.

Byla to velká sláva, když roku 1655 dobyli Angličané španělský přístav Port Royal. Význam tohoto místa byl totiž klíčový. Kdo jej kontroloval, měl v hrsti nejen Jamajku, ale také celé Karibské moře. Španělé se tu drželi dlouhých 146 let a dost efektivně tím bránili v kolonizaci obou Amerik jiným zemím. Pět pevností střežících přístup na písečný poloostrov nezvané hosty spolehlivě odrazovalo. I proto bylo zdejší přístavní sídlo dlouho považováno za nejlidnatější evropské město v Novém světě, hlavní obchodní a rybářskou základnu. Jenže z dobytí se Angličané dlouho neradovali.

Město hříchu

Nenáviděné Španěly sice dokázali vypudit, ale k udržení přístavu jim chyběly potřebné síly. Na stálou vojenskou posádku se v královské pokladnici nedostávalo peněz a investovat do kolonizace Jamajky se nikomu také nechtělo. A tak padlo rozhodnutí, že Port Royal bude zasídlen těmi, kdo se o sebe umí postarat. Tedy Bratranci z pobřeží.

Členové tohoto velmi volného profesního sdružení byli korzáři a bukanýři, zkrátka postrach Mexického zálivu, Karibiku i Atlantiku. Sprostí piráti, jejichž původ můžeme dohledat u kapitánů protestantského a hugenotského vyznání, již v průběhu třicetileté války útočili na lodě katolických Španělů a Francouzů a už u toho zůstali.

TIP: Sedm nevyřešených záhad archeologie

Po přístavu Tortuga na Haiti se Port Royal stal jejich novým domovem, odkud mohli na španělské zlaté flotily bez ustání útočit. Samozřejmě s požehnáním Angličanů. Ti se o to, co se na Jamajce děje, raději moc nestarali. Město plné vrahů a boháčů se rapidně rozrůstalo. V nové přístavbě prakticky neexistovaly ulice a kamenné domy, šlo o jednu obrovskou kolonii dřevěných chatrčí, náleven a skladů překupníků. Což je ten hlavní důvod, proč – když se tudy v roce 1692 přehnalo zemětřesení – nezůstalo ze dvou třetin pirátského Města hříchu vůbec nic. Hladina se zvýšila o pět metrů a většina písečného poloostrova skončila pod vodou.

Každý rok zavítá do Britského muzea v Londýně na šest milionů lidí. Většinu z nich tam však netáhnou nesmírně cenné, ale málo známé artefakty z dějin Británie, jako třeba anglosaský poklad z mohyly v Sutton Hoo nebo zbytky římských zbrojí, umístěné ve vyšších patrech. Nejdychtivěji se návštěvníci naopak rozhlížejí po halách v přízemí, kde se mohou v části věnované Egyptu podívat do očí kolosálním sochám faraonů, dotknout se žulových sarkofágů nebo si přečíst písmena na tzv. Rosettské desce, jež v 19. století konečně umožnila rozluštit hieroglyfy. O kousek dál střeží ohromní okřídlení lvi vstup do asyrské expozice, stejně jako před třemi tisíci lety hlídali vchod do královské rezidence Ašurnasirpala II. v Nimrudu. A jen o několik desítek metrů vedle lze obdivovat sochu moai z Velikonočního ostrova. 

Právo mlčí 

Stejnou procházku mezi nejznámějšími poklady historie si můžete dopřát v pařížském Louvru, spolu s 9,5 milionu dalších návštěvníků. Na výsadním místě se tam vypíná slavná „bezruká“ Venuše z Mélu či egyptský Sedící písař, kterému neznámý sochař před 4 500 lety dodal dokonale živý vzhled. Nebo byste se raději prošli proslulou modrou Ištařinou bránou z Babylonu? Nemusíte se proto trmácet na Blízký východ, stačí si zajet k sousedům do Pergamonského muzea v Berlíně. 

Země, kde zmíněné zázraky umění vznikly, se však cítí okradeny. Některé žádají o navrácení svého dědictví teprve krátce, nároky jiných se táhnou po celá staletí. Jako nejčastější argument proti návratu pokladů zaznívá jednak politická nestabilita například v případě Iráku či Sýrie a jednak fakt, že mezinárodní právo vracení „válečné kořisti“ nijak neupravuje. Řada předmětů navíc v důsledku rabování nebo prodeje nejednou změnila majitele. Repatriace uměleckých děl z veřejných muzeí či soukromých sbírek tak představuje velmi spletitý problém. Dostane se „domů“ alespoň část z nich? 

Nefertiti chce domů

Pro mnoho archeologů, zejména těch evropských, Egypt byl a stále je zemí pokladů. Fantastické nálezy proudily do institucí na starém kontinentu po dvě staletí spolu s tím, jak se archeologie rozvíjela a imperiální mocnosti objevovaly hlubiny historie. Éra kolonialismu však skončila a severoafrická země chce své dědictví zpět. 

Zahi Hawass, archeolog a bývalý generální tajemník Nejvyšší rady pro památky Egypta, zahájil na počátku letošního roku kampaň s cílem vrátit egyptské poklady z evropských muzeí „domů“. O repatriaci se hovořilo už v roce 2005, v počátečních fázích stavby Velkého egyptského muzea v Gíze. Jeho brány se otevřou v roce 2021 a s plochou 480 tisíc metrů čtverečních půjde o největší muzejní komplex na světě. Kampaň se týká pěti konkrétních děl, o nichž se Hawass vyjádřil jako o jedinečných předmětech, jež náležejí Egyptu – zvlášť v případě, kdy byly vyvezeny nelegálně.

Tajná loupež

Slavnou bustu královny Nefertiti nalezl roku 1912 archeolog Ludwig Borchardt se svým týmem. V oné době platilo, že objevitel nedotčené hrobky nesmí žádný z jejích pokladů ze země odvézt. Borchardt přesto bustu přepravil do Německa a ukrýval ji na různých místech, načež artefakt po několika letech vystavil veřejně. 

Od té doby se Egypt snaží o návrat památky, nicméně desítky let trvající spor zatím nedospěl k závěru. Nefertiti se tak momentálně nachází v Novém muzeu v Berlíně a ročně ji obdivuje na 500 tisíc návštěvníků. Kromě ní Hawass žádá také již zmiňovanou Rosettskou desku, jednu z hlavních atrakcí Britského muzea. 

Odvoz podle zákona

Pouze dvě původní díla, vystavená dnes ve světových muzeích, opustila kdysi africkou zemi legálně: busta prince Ankhafa, aktuálně tvořící součást bostonské expozice, a socha vezíra Hemiunu v německém Muzeu Roemera a Pelizaeuse. První zmíněná by za normálních okolností zůstala v Káhiře, nicméně Egypt ji roku 1927 daroval bostonské expedici coby poděkování za rozsáhlou práci a objev neporušené hrobky královny Hetepheres. Socha Hemiunu pak do Německa zamířila s požehnáním úřadů, ovšem s příslibem zápůjčky Velkému egyptskému muzeu při příležitosti jeho otevření. Hawass však doufá, že se ji podaří ponechat v domácí expozici navždy.

Další z artefaktů, Rosettská deska, patří k nejznámějším nápisům na světě. Jde o fragment z větší stély a obsahuje tři verze dekretu vydaného roku 196 př. n. l. v egyptském Memfisu. Desku objevila v roce 1799 francouzská expedice, z jejíchž rukou ji později vytrhli Angličané po porážce francouzské armády. Nyní ji tedy vystavuje Britské muzeum v Londýně.

Jako poslední artefakt požaduje africký stát tzv. Denderský zvěrokruh, uložený v Louvru. Reliéfová skulptura se do Evropy dostala před 200 lety, během Napoleonova tažení do Egypta. Podobně jako u většiny dalších památek ovšem není jasné, zda se do místa svého původu skutečně někdy vrátí.

Uloupená řecká pýcha

Britské muzeum v Londýně se pyšní i další starověkou památkou, a to tzv. Elginovými mramory z athénského chrámu Parthenon: 75 metrů širokou památku sestávající ze 17 soch vytvořil v letech 447–438 př. n. l. z bílého mramoru sochař a architekt Feidias, společně se svými asistenty. Řecká vláda však již téměř 200 let požaduje vrácení muzejního exempláře do Athén. 

Mramory z Parthenonu odvezl počátkem 19. století Thomas Bruce, hrabě z Elginu, a dal jim dnešní název. V letech 1779–1803 působil coby velvyslanec v Cařihradu, hlavním městě Osmanské říše, jež tehdy ovládala i mnohá území Evropy včetně Řecka. Bruce tak mezi roky 1801 a 1812 přepravil z athénské akropole do Británie řadu památek. A již tenkrát započala veřejná diskuse, jak s nimi naložit. 

Otázka národní cti

Hraběte bohužel nemotivovala vznešená snaha o záchranu ohrožené památky. Sochy měly zdobit jeho dům a dodat mu prestiž, ovšem kvůli nákladnému rozvodu je nakonec prodal Britskému muzeu. Po jejich přepravení do Británie se dočkal pochvaly, ale i odsouzení, s tím že na koupi, natož odvezení řecké národní památky neměl – spíše morální – právo. Bruce se však obhajoval tzv. firmanem neboli povolením k výzkumu a později i k odvozu soch a plastik, které obdržel od samotného sultána Selima III. Panovník neměl k pokladům podrobeného státu žádný vztah, kdežto pro dnešní Řecko znamená navrácení parthenonských soch otázku národní cti. 

A tak po roce 1832, kdy se Řekové z osmanské nadvlády vymanili, zahájili několik projektů s cílem zničené památky obnovit a ukradené poklady získat zpět. Snaha o repatriaci mramorů se zintenzivnila v 80. letech 20. století a trvá dodnes. Místo, odkud hrabě skulptury odvezl, nyní tvoří součást Muzea Akropole a zůstává prázdné pro případ, že by se artefakty vrátily. 

Prázdná muzea?

V roce 2014 se do sporu vložilo UNESCO a nabídlo, že bude fungovat jako prostředník. Británie to však odmítla s tím, že organizace spolupracuje s vládními orgány, a nikoliv se správci muzeí. Téhož roku si řecká strana najala špičkové advokáty z britské kanceláře Doughty Street Chambers, jež proslula svými úspěchy na poli kulturních restitucí.

TIP: Ukradené české poklady: Co vše odnesli Švédové za třicetileté války z Prahy?

Hlavním cílem je získat parthenonské sochy z ostrovního království i z dalších muzeí, a ukázat je tak návštěvníkům Muzea Akropole v uměleckém a dějinném celku. Britové naopak argumentují, že když vlysy vrátí, začnou o repatriaci žádat i další země a světová muzea zůstanou prázdná. Kdy a zda vůbec řecké dílo zamíří zpět do Athén, tudíž nadále není jisté a spor pokračuje. 

Hermann Wolf byl Němec. Jeho rodina a předkové žili v Trutnově již celé generace. Po otci převzal před první světovou válkou zavedenou mechanickou tkalcovnu zaměstnávající na 200 dělníků. Do roku 1929 se mu ji podařilo modernizovat. Staré transmise nahradil novou výkonnou strojovnou, v USA nakoupil nové tkalcovské stroje a rozšířil výrobu. Tkalcovna pana Wolfa koncem dvacátých let prosperovala a on byl náležitě hrdý. Hned vedle továrny si nechal vystavět pěknou funkcionalistickou vilu. 

Krach průmyslníka

Počátkem roku 1929 se začaly objevovat náznaky stagnace. V dubnu bylo rozhodnuto, aby polovina zaměstnanců zůstala 14 dnů doma a poté se vystřídala s druhou polovinou, která zatím chodila do práce. Krize, která v podniku nastala, hrozila přerůst v masivní stávku dělnictva, z čehož mělo obavu především zdejší okresní hejtmanství. Urychleně se proto hledala možnost řešení situace a pan Wolf byl vyzván, aby se sešel s deputací dělníků na okresním hejtmanství. K setkání sice došlo, ale výsledek jednání zúčastněné strany nepotěšil. Pan Wolf byl nucen přiznat, že je toho času ve svízelné hospodářské situaci. 

V červenci nastala první vlna propouštění. Další zaměstnanci byli propuštěni v nadcházejícím roce. Odbyt tkalcovny se blížil nule. Akcie, které měl pan Wolf uložené v trutnovské spořitelně, se brzy proměnily v bezcenné kusy papíru. Pracovní doba se počátkem roku 1930 zkrátila na 32 hodin týdně, pracovalo se pouze čtyři dny v týdnu. A někdy ani to ne. V polovině roku byla výroba zastavena úplně.

Pan Wolf neměl mnoho možností, jak svůj podnik zachránit. Obrátil se proto na banku, zdali by mu nepomohla úvěrem. Tento krok se však ukázal jako osudová chyba. Banka sice finančně vypomohla, ale v roce 1931 žádala splacení úvěru, který díky úrokům dosáhl astronomické výše. Když pan Wolf nesložil požadovanou částku do dvou měsíců, převzala správu veškerého jeho majetku banka. Byl tak učiněn poslední krok ke konečnému zastavení výroby, propuštění zbylých zaměstnanců a vyhlášení krachu. 

TIP: Na rozkaz prezidenta: Skutečně nechal Masaryk střílet do dělníků?

Poslední měsíce roku 1932 pronásledovali pana Wolfa věřitelé, zvláště z kruhů německých finančníků, od kterých si vypůjčil peníze na nájem v jednom z pokojů hotelu Klein. Již tehdy ho sužovaly zdravotní problémy. V prosinci jej nemoc upoutala na lůžko. Zlomený průmyslník zemřel den před Štědrým dnem.

Nejsou to jen dlouhé a nebezpečné ostny, které z ježovek dělají hrozbu mořského pobřeží. Tito ostnokožci jsou v prvé řadě nebezpečnými predátory, kteří postupně požírají velkou část bohatého mořského ekosystému.

Pojídači mořských řas

Ježovky kalifornské (Mesocentrotus franciscanus) neodlišuje od nám možná známějších černých mořských ježků, kteří obývají třeba pobřeží Chorvatska, jen jiná, tedy až jedovatě fialová barva. Ježovky jsou také větší a jejich skelet může mít v průměru až 18 centimetrů. Ostny pak dorůstají do délky téměř osmi centimetrů. Nebezpečnost ježovek ale nespočívá ani tak v jejich velikosti, jako spíš v množství. Za poslední roky se totiž na pobřeží Kalifornie extrémně přemnožily. Podle místních vědců až 10 000×.

„Jedná se o obrovské počty – miliony nových ježovek, které hledají potravu. To má samozřejmě vážné ekologické následky, včetně zániku velkého množství druhů mořských řas,“ vysvětluje mořský biolog Steven Rumrill. Nejoblíbenější pochoutkou ježovek jsou totiž právě mořské řasy, které ježovky odkousávají od skal. To jim umožňuje speciální žvýkací ústrojí s pěti zoubky.

Příležitost pro podnikavé

Ježovkám se v posledních letech na severním pobřeží Kalifornie neobvykle daří. Důvodem je stálé oteplování vod, které těmto živočichům ohromně prospívá. „Posledních téměř 100 let jsme tady měli opravdu velmi stabilní ekosystém. Vše se ale změnilo za poslední čtyři roky, kdy souhrn několika faktorů naprosto zdevastoval místní řasy,“ vysvětluje bioložka Cynthia Cattonová.

Problému si kromě kalifornských vědců všimli také milovníci mořských plodů, kteří v ježovkách vidí velký potenciál. Chtějí je totiž ve velkém lovit a dostat do restaurací jako velkou pochoutku. V čele těchto snah stojí Brian Takeda, ředitel firmy Urchinomics: „Náš projekt se snaží proměnit tento problém v sociální a také ekonomickou příležitost. Zaměřujeme se na přemnožené ježovky, sbíráme je a snažíme se je změnit na prémiový produkt.“

Z Japonska do Kalifornie?

Poblíž kalifornského města Bodega Bay už dokonce vznikla farma, kde se věnují výzkumu a také chovu těchto živočichů. Ježovky samozřejmě není možné jíst celé – ke konzumaci se hodí pouze vnitřek, tedy oranžově zbarvené pohlavní orgány. Jestliže se někdy dostanete k ochutnávce, připravte se na to, že jejich struktura je dost slizká. Podle milovníků podobných pochoutek se ale můžete těšit na překvapivě sladko-mořskou chuť.

TIP: Zapomenuté delikatesy jižní Moravy: Je libo slaninovou marmeládu?

Ježovky se velmi často připravují s těstovinami. Skvělé jsou údajně třeba špagety s kousky ježovky, česnekem a chilli. Z ježovek se v některých vybraných restauracích dokonce připravuje jeden druh sushi a v Japonsku jsou už léta velkou pochoutkou. Na ulici si je tam můžete dát jako oblíbené „street food“. Až budoucnost ale ukáže, zda se tento exotický mořský plod uchytí i v některých amerických restauracích a ježovek bude ubývat na dně moří a přibývat na talíři.