Utrpení vojáků u Piavy charakterizoval chlad, dlouhé noci i nepevné hráze plné bláta či vody. V tomto prostředí denně patrolovaly stráže a hlídky i skupiny určené pro zvelebování zákopů či jiné práce.

Většina těch, kteří mohli sedět v úkrytu, dočasně neobtěžováni italskou dělostřelbou, si zpravidla vařila čaj v jídelních miskách i v plechovkách od konzerv. Ohřívali je nad ohníčky zapálenými trochou prachu z italského granátu, neboť ten hořel nejrychleji. Tímto způsobem se však nedala osušit stále mokrá výstroj ani zahřát prokřehlé kosti. Alespoň ten čaj poněkud zmírňoval nechutnou stravu jakož i téměř stálé střevní nemoci a malárii přicházející od jihu – z lagun a bažin.

Snad jedinou suchou věcí zůstával v „untrštandu“ balíček karet, jimiž se hrálo o okupační jednolibrové bankovky. Když chodili někteří vojáci s různými pochůzkami zpravidla k etapě (velitelství) ve Venettu, kupovali z tohoto výdělku pro sebe a kamarády něco chutnějšího k snědku. Ještě předtím si ale museli nechat peníze ověřit polním četníkem, neboť italská letadla shazovala nad rakousko-uherskými liniemi mnoho jejich padělků. Na začátku roku 1918 ale začalo být v blátivých zákopech Boroevićových šesti armádních sborů opět živo.

Čekání na zázrak

V divizích (především u německých pluků) se objevily zvěsti vysvětlující rakouské vyčkávání u vody – vojáci měli posloužit pouze obraně a udržet dosaženou linii za každou cenu. Poté za nimi přijdou nové armády; úderné prapory s ohňomety i moderní dělostřelectvo s plynovými granáty, což Italy srazí na kolena. Představy mužstva utvrzovaly akce nepřítele, jehož letouny napadaly zakopané obránce – blízko nad stromy nalétávaly ve stále větších počtech britské, ale i francouzské či italské stroje.

Rakušané stříleli též na upoutané balony na druhé straně řeky. Jejich pozorovatelé působili jako pomyslné oči dělostřelectva. Kolovaly i zprávy o britských dalekonosných dělech či amerických divizích v Trevisu. Prostého vojáka napadalo jediné: „Jestli je to všechno tak, pak to s námi musí dopadnout špatně.“

Pod novým velitelem

Z této sklíčenosti musíme naše dědy (i vojenské historiky) trochu poopravit. Na jaře 1917 byl ze svého místa šéfa generálního štábu odvolán polní maršál Conrad von Hötzendorf a nahradil jej generál pěchoty Arthur Arz von Straussenburg. Nový muž v čele vojska začal v letech 1917–1918 s rozsáhlou reorganizací i modernizací celé armády. Vytyčený úkol však splnil jen zčásti, neboť jej předběhl konec války.

Vojáky stojící v obraně na Piavě pak nijak nevysiloval ani nelikvidoval. Naopak, vždyť v průběhu dalších bojů povoloval dovolenou nejen důstojníkům, ale i mužstvu, kterési tak mohlo odpočinout po několik dní v zázemí a nejčastěji doma! To, že již přicházely první problémy se stravou, oblečením i řadou dalších životních potřeb, jen signalizovalo, že podunajská monarchie spěje ke svému zániku.

Peklo začíná

Když se v předjaří 1918 naši pradědové vraceli z hlídek podél Piavy, přestřelek či občasných bojů s italskými průzkumníky, přinášeli zprávy, že „naše ofenziva je sichr“, neboť zdaleka byl slyšet rámus autokolon, ale i trénů a z týlu halas při vykládání materiálu. Dole na vodě se objevily pontony u kotvišť, za nimi pak sapéři s hromadami fošen. Všichni čekali na přechod přes Piavu, kde najdou nejen teplou vodu, ale také dobré italské konzervy a pořádný doušek grapy. Dočkali se však něčeho poněkud jiného.

Konečně 15. června, ještě potmě a za vysoké vody, zahřměla ve 3.00 císařská dělostřelecká příprava. Za hodinu nato už na obou stranách Piavy „štěkaly“ kanony všech ráží. Po rozednění přišlo dohodové letecké bombardování – především mostů a vojsk koncentrovaných na piavských písčinách. Během prvních dvou, někde snad i tří dnů se na dobytých předmostích na italské straně řeky zdálo, že útok dospěje až do benátské roviny. Ve všech pozdějších dokumentech i literatuře se jako hlavní a nejdůležitější bojiště vyzdvihuje to na Montellu. Opomíjí se přitom daleko namáhavější akce rakousko-uherských útočných sledů především na Papadopoli a u Fossalty.

Během srážek galaxií může dojít i ke plynutí jejich supermasivních černých děr. Takových událostí pozorujeme celou řadu, dokonce v různých fázích vývoje. Velmi vzácně se ale stává, že galaxií tímto způsobem splývá více zároveň. Objevení takového jevu je vždy důvodem k oslavě.

Astronomka Adi Foordová z americké Stanfordovy univerzity a její spolupracovníci prostudovali hned sedm událostí, v nichž před našimi zraky splývají tři galaxie a jejich supermasivní černé díry. Pozoruhodné je, že se tyto události navzájem poměrně liší aktivitou jejich supermasivních černých děr. Všech sedm událostí pozorujeme ve vzdálenosti menší než miliarda světelných let.

Vzácné srážky trojic galaxií

V jednom případě není žádná z tří zúčastněných černých děr patrná jako aktivní galaktické jádro (AGN), v němž se supermasivní černá díra náruživě krmí hmotou a galaktické jádro pak obvykle intenzivně září. V dalším případě je aktivním galaktickým jádrem jedna ze tří černých děr. Ve čtyřech ze sedmi nalezených událostí šlo o dvě aktivní galaktická jádra a v poslední z těchto událostí se na aktivní galaktická jádra proměnily všechny tři supermasivní černé díry. To je případ systému tří splývajících galaxií SDSS J0849+1114.

TIP: Souboj vesmírných titánů: Drama, které se odehrálo před 13 miliardami let

Ve všech uvedených případech jsou od sebe splývající supermasivní černé díry vzdálené nejméně 10 a nejvíce 30 tisíc světelných let, tedy jen o málo více, než kolik činí vzdálenost mezi Sluneční soustavou a centrem Mléčné dráhy. Jde o první výzkum, který se systematicky věnuje fenoménu splývání většího počtu supermasivních černých děr.

Před čtyřmi lety seděl Wieger Wamelink, rostlinný ekolog z Wageningen University, společně s dalšími padesáti hosty v nizozemském hotelu New World u jedinečného jídla. Při zběžném pohledu se menu mohlo zdát vcelku obyčejné, přestože připravené s kuchařským umem: jako předkrm hráškové pyré, poté kopřivová polévka s žitným chlebem a ředkvičkovou pěnou a na závěr mrkvový sorbet. O mimořádnou událost šlo proto, že použitou zeleninu vypěstovali Wamelink a jeho tým na simulované marsovské a měsíční půdě. 

Od té doby vědcům takto vyrostlo dalších deset druhů plodin, včetně quinoy, řeřichy, rukoly a rajčat. Využili k tomu zeminu vytvořenou z rozdrcených vulkanických kamenů nasbíraných na modré planetě: Roztřídili je podle velikosti a následně smíchali v poměru, jaký odpovídá analýze roveru fungujícího přímo na Marsu.

Žádný velký rozdíl

Popsaná zemina původně vznikla proto, aby se dalo na Zemi testovat, jak robotická vozítka a skafandry obstojí v kontaktu s materiály na marsovském a lunárním povrchu. Jen málokdo si však uměl představit, že bychom jednou mohli tamní půdu obdělávat. Nejdřív panovaly obavy ohledně její struktury, především po prvních pokusech osázet modelovou měsíční zeminu, jejíž drobné kamínky ostré jako břitva prořezávaly kořeny rostlin. Marsovský povrch se však díky pohybům dávné vody a přetrvávající větrné erozi jeví pro pěstování slibně, což dokázala i úspěšná simulace.

TIP: Jak si vedly pozemské plodiny v simulované půdě Měsíce a Marsu?

„Nutričně není mezi ‚marsovskými‘ plodinami a těmi, které vyrostou na Zemi, žádný rozdíl,“ vysvětluje Wamelink. A co se týče chuti, největší dojem na něj udělala sladká rajčata. Nyní se tedy s týmem pokoušejí vylepšit sklizeň tím, že testovací půdu napouštějí lidskou močí bohatou na dusík – jež bude při pilotované misi na rudou planetu běžně dostupná. Dále plánují využít bakterie, které vážou víc atmosférického dusíku a také se živí chloristanovými solemi, jež se v tamní půdě vyskytují.

Zadušené brambory

Profesoři Ed Guinan a Alicia Eglinová, vedoucí projektu Red Thumbs neboli „rudé palce“ z Villanova University v Pensylvánii, si již připsali několik úspěchů při obdělávání vlastní napodobeniny marsovské zeminy. Zpočátku pracovali s horninami z Mohavské pouště a později do modelové půdy nasadili žížaly, které dokážou uvolňovat dusík z mrtvé organické hmoty. V roce 2018 se pak projekt dostal na titulní stránky novin: Když tým úspěšně vypěstoval ječmen a chmel, mezinárodní média nadšeně psala o vyhlídce na první marsovské pivo.

Uběhlo několik let a badatelé do skleníku přidali rajčata, česnek, špenát, bazalku, kapustu, salát, rukolu, cibuli a ředkvičky. Kvalita sklizně se mění, nejúspěšnější je ovšem kapusta, která dokonce v marsovské simulaci prosperuje lépe než v pozemské prsti. S ostatními potravinami, jako jsou tolik potřebné a živinami nabité brambory, vědci zatím bojují. Ukázalo se totiž, že se jim daří v nepříliš kompaktní zemině, zatímco těžká simulační půda se při zalití výrazně zpevní a hlízy prostě zadusí. 

I na Zemi zemědělské monokultury často trpí tím, že se vyčerpávají klíčové živiny nutné k růstu konkrétní rostliny a po sklizni se do půdy adekvátně nedoplní. Farmáři proto do stejné pěstitelské oblasti často zavádějí další druhy. Ty sice nemohou hlavní plodině konkurovat, jelikož mají mělčí kořeny, přesto však v půdě udrží dusík zvyšující úrodnost. Eglinová proto nyní hodlá otestovat sójové boby, jež tvoří důležitý zdroj bílkovin. A přidá také kukuřici či laskavec rozkladitý, listovou zeleninu využívanou v karibské kuchyni.

Půda s omezením

Jakkoliv jsou popisované projekty úspěšné, musíme mít na paměti, že simulační půdu svazují velmi reálná omezení. Christel Pailleová z Evropské kosmické agentury se podílí na programu MELiSSA – „mikroekologickém alternativním systému na podporu života“, který zkoumá řadu technologií pro dálkové mise s posádkou. Patří k nim i bakteriální bioreaktory, přetvářející biologický odpad astronautů na vzduch, vodu a potravu. 

MELiSSA poskytovala Wamelinkovi podporu, Pailleová však zdůrazňuje, že jakýkoliv úspěch modelové půdy staví na omezených geografických vzorcích, což je třeba zohlednit: „Jedná se o základ, ale pravděpodobně ho nelze zobecnit pro kterékoliv místo na Marsu. Býváme vždy velmi opatrní, co se týká simulačních materiálů. Je nesmírně těžké zachytit v jednom vzorku všechny charakteristiky povrchu rudé planety.“

Vytrvalost na Marsu

Možná že jediným způsobem, jak bezpečně simulovat marsovský povrch, zůstává shromáždění vzorků přímo z rudé planety a jejich dopravení na Zemi. Loni 30. července vypustila NASA k Marsu nový rover Perseverance neboli „vytrvalost“, jenž se zaměří na prastará ložiska v říční deltě kráteru Jezero. (České čtenáře nejspíš zaujme, že se pojmenování oblasti odvozuje od města v Bosně, což ovšem Američanům nebrání jej vyslovovat „džízirou“.) 

Pokud vše půjde podle plánu, přistane rover příští rok v únoru v oblasti, kterou vědci pokládají za nejúrodnější region planety. A jelikož má vozítko energetický systém na bázi plutonia, bude moct tamní povrch analyzovat teoreticky po celé dekády. Zatímco předchozí mise hledaly důkazy někdejších podmínek pro život, Perseverance zajde o krok dál a bude pátrat po stopách dávných mikrobiálních živých forem. Přitom má sbírat vzorky hornin a schraňovat je pro budoucí robotickou misi, která je dopraví na Zemi k analýze. Do té doby představuje simulační půda vše, s čím můžeme pracovat.

Nepřátelské prostředí

I když se podaří vyrobit vhodnou simulaci zeminy, stále zbývá překonat mnoho výzev. Mars krouží od Slunce zhruba o 80 milionů kilometrů dál než Země, takže tamní průměrná povrchová teplota dosahuje −63 °C. Kvůli sklonu rotační osy a velmi eliptické oběžné dráze zažívá rudá planeta také extrémní změny podmínek v rámci střídání ročních období. 

Další překážku tvoří atmosféra: Je mnohem slabší než ta pozemská a neobsahuje dostatek dusíku, nezbytného pro růst rostlin. Převládá v ní oxid uhličitý, důležitý pro fotosyntézu; jeho koncentrace je ovšem tak nízká, že by měla potenciální flóra vážný problém jej z ovzduší získat. Řídký plynný obal zároveň půdu nechrání před vesmírnou radiací, což znamená nepřátelské prostředí pro jakékoliv mikroorganismy, jež by se mohly podílet na recyklaci živin z mrtvé rostlinné hmoty.

Farmáři bez země

Jennifer Wadsworthová z britského Centre for Astrobiology dokázala, že sluneční radiace může aktivovat sloučeniny chloru v marsovské půdě a proměňovat je v toxické chloristanové soli. Ty jsou při požití jedovaté a způsobují hypotyreózu, tedy sníženou činnost štítné žlázy a související potíže s metabolismem. Zásadní překážku představují i jedovaté těžké kovy jako kadmium, rtuť a železo, nalezené v marsovské zemině. Wieger Wamelink objasňuje: „Rostliny si se zmíněnými látkami poradí. Ale pokud bychom je pak snědli, mohlo by to pro nás znamenat problém.“

Další možnost skýtá pěstitelská technika bez použití půdy zvaná aeroponika, kdy se kořeny zeleně zavěšené ve vzduchu stříkají vodní mlhou bohatou na živiny. Coby alternativa pak slouží hydroponie, při níž se kořeny noří do výživné tekutiny. Lze tak produkovat větší a rychleji rostoucí plodiny, což se prokázalo i na Mezinárodní vesmírné stanici, kde se astronautům podařilo vypěstovat salát. Podle Wamelinka měli ze sklizně takovou radost, že pro vědce zbylo jen málo vzorků k analýze – posádka totiž velkou část úrody spořádala…

Potíže s bramborami

Vzdušné či vodní zemědělství však při dlouhých cestách na Mars zřejmě nepostačí. „Je opravdu složité vypěstovat pomocí hydrokultury brambory. A živit se jen salátem či rajčaty nelze, protože tělo zkrátka potřebuje víc kalorií,“ popisuje Wamelink.

TIP: Kolonisté na Marsu budou získávat palivo a kyslík ze slané vody

V každém případě sehraje jídlo na marsovské základně i jinou zásadní roli než jen výživovou. Zasednout společně ke stolu bude totiž neocenitelné pro duševní zdraví členů průkopnických misí, žijících miliony kilometrů od domova. A kdo ví, třeba se žitný chléb a ředkvičková pěna na jídelníčku přece jen objeví. 

Čína odhalila prototyp nového vysokorychlostního vlaku Maglev, který je schopen dosáhnout rychlosti až 620 kilometrů za hodinu. Elegantní prototyp, který byl odhalen minulý týden ve městě Čcheng-tu v provincii S'-čchuan, měří na délku 21 metrů a pohybuje se na vysokoteplotním supravodivém magnetickém polštáři. Podle profesora He Chuana by mohl být nový typ vlaku v provozu během 3 až 10 let.

TIP: Levitující vlaky Maglev: Super rychlá budoucnost železnice bez kolejí

Čínský rychlík má ambice překonat dosavadní rekord 603 kilometrů v hodině, který od roku 2015 drží Japonsko. Čínští inženýři musejí ještě provést další zkoušky, nový vlak by se ale postupně mohl stát kompromisem mezi železniční a leteckou dopravou.

Mnohé manželky prvních českých panovníků vůbec neznáme jménem. A přesto byly pro budoucnost dynastií nesmírně důležité! Očekávalo se od nich jediné: zajištění pokračování rodu. Musely přivést na svět co nejvíce dětí, nejlépe samozřejmě co nejvíce synů… Mezi těmito neznámými panovnicemi zaujímá významné místo Svatava Polská, první česká královna. 

Świętosława a Svatava

O dětství či mládí budoucí české královny, která se narodila někdy mezi lety 1046 až 1048 jako Świętosława, toho moc nevíme. Jejím otcem byl kníže Kazimír z rodu Piastovců, matkou Dobroněga, dcera kyjevského knížete Vladimíra z rodu Rurikovců. Svatava byla s Vratislavem dokonce spřízněná! Její prababičku Doubravku z rodu Přemyslovců v Polsku uctívají víc než u nás v Čechách, protože její zásluhou se v Polsku začalo šířit křesťanství. Své nové jméno Svatava nevěsta dostala teprve v Čechách.

Třetí Vratislavovou ženou

Ke sňatku s Vratislavem došlo někdy na přelomu let 1062 a 1063, necelý rok po smrti jeho druhé manželky Adléty. Přibližně třicetiletý dvojnásobný vdovec Vratislav měl sice čtyři děti, ale pouze jediného syna. Hledal proto vhodnou nevěstu. Kolik Svatavě bylo let? Podle některých historiků patnáct, podle jiných asi osmnáct či devatenáct, možná i více… Svatava svému muži porodila pět dětí: Boleslava, Bořivoje, Vladislava, Soběslava a Juditu. Nejbližší vztah prý měla se svým posledním synem Soběslavem. I u něj se datum narození v několika zdrojích liší. Tehdy mohlo být Svatavě okolo pětatřiceti let a mateřství si, řečeno dnešním slovníkem, velice užívala. Jako by tušila, že už další děti mít nebude.

Vratislav byl schopný panovník. A velký křesťan. Zasloužil se o zřízení biskupství v Olomouci, obnovil slovanskou liturgii v Sázavském klášteře a založil kostel sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Římskému králi Jindřichu IV. věrně vojensky i finančně pomáhal v boji proti papeži Řehoři VII. 

Když byl Jindřich novým papežem korunován císařem Svaté říše římské, odměnil se Vratislavovi tím, že ho povýšil na krále. I když ještě nezískal titul dědičný, ale jen „pro svou osobu“, šlo o nesmírnou čest a zvýšení prestiže českého panovníka. A tím samozřejmě i jeho manželky Svatavy. Jejich korunovace proběhla hned v roce 1085 v Mohuči a o rok později si tento slavnostní okamžik, jemuž byl přítomen trevírský arcibiskup Egilbert, s velkou pompou zopakovali i v chrámu sv. Víta v Praze.

Vdovou tři desetiletí

Královského titulu si Vratislav příliš dlouho neužil. Pouhých šest let… V lednu 1092 si vyjel na lov, a spadl z koně tak nešťastně, že se napíchl na větev. Za pár dní následkům těžkého zranění podlehl. Svatava ovdověla. Svého manžela přežila o více než třicet let.

Nebylo to klidné období, zatímco před několika desetiletími Přemyslovcům hrozilo vymření, nyní jich bylo víc než dost. A všichni chtěli vládnout! Svatava nepokrytě upřednostňovala své syny před starším potomkem z druhého Vratislavova manželství, který měl na trůn legitimní právo. Vždyť platil tzv. seniorát, tedy právo vlády nejstaršího žijícího Přemyslovce. Ostatně – podle něj vládl nejdříve nejstarší bratr zesnulého krále Konrád Brněnský, a když pak po několika málo měsících zemřel, nastoupil na trůn Svatavin nevlastní syn Břetislav II. 

Boje mezi bratry

Tehdy se Svatava stáhla do ústraní, údajně snad na Moravu. O jejím životě v této době neexistuje mnoho zpráv. Podle historiků se nedá vyloučit, že se s nevlastním synem smířila. Ostatně co jiného jí zbývalo? 

Břetislavova vláda trvala pouze osm let a kronikáři ji hodnotili jako úspěšnou. Aspoň tak se o tom dočteme u Kosmase. V roce 1100 se ale stal Břetislav cestou z lovu obětí atentátu. Prý na pokyn rodu Vršovců, což zapříčinilo rychlý konec kdysi tak mocného rodu. Ještě před smrtí ustanovil Břetislav jako svého nástupce nevlastního bratra Bořivoje, což jistě královna Svatava s povděkem kvitovala. 

TIP: Přemyslovské dědictví: Kdo nahradil prvního českého krále Vratislava II.?

Postupně se na trůně vystřídali tři Svatavini synové – Bořivoj, Vladislav i Soběslav. Bratři však o moc bojovali i mezi sebou. Svatava je musela neustále usmiřovat, což ji silně vyčerpávalo. Dožila se ještě velkolepého vítězství posledního syna Soběslava I. nad německým králem Lotharem III. U Chlumce v roce 1126 uhájil nejen trůn, ale i relativní nezávislost na říši. O pár měsíců později Svatava umírá. Dožila se krásného a na svou dobu neobvyklého věku asi osmdesáti let!

Objevený dinosaurus patřil mezi sauropody, velké býložravé dinosaury s dlouhými krky a ocasy, kteří chodili po čtyřech. Nově objevený jedinec mohl být větší než jeho příbuzný Patagonský titán (Patagotitan mayorum) – příslušníci tohoto rodu žili před 100 až 95 milionů lety a dosahovali výšky až 37,2 metru, nebo kolosální Argentinský ještěr (Argentinosaurus) – který je se svými 75 až 94 tunami považován za doposud největšího známého suchozemského živočicha.

Ocasní obratle, části pánve a další kosti gigantického ještěra, který před 98 miliony lety brázdil dnešní provincii Neuquén v argentinské části Patagonie, našli odborníci v geologické formaci známé jako souvrství Candelerosna, která je na fosílie bohatá.

„Je to obrovský dinosaurus, ale doufáme, že najdeme ještě další části kostry při dalších expedicích, abychom mohli s jistotou říct, jak velký doopravdy byl,“ uvedl Alejandro Otero, paleontolog z přírodovědného muzea v argentinském La Platu.

TIP: Jak se hledají dinosauři: Na návštěvě v ráji paleontologů

Fosílie podobných obřích sauropodů našli odborníci na všech kontinentech kromě Antarktidy. Ty největší z nich – včetně pozůstatků dinosaurů vážících více než 40 tun – však byly objeveny právě v Patagonii.

Dokud vědci neprovedou analýzu dinosauří stehenní či pažní kosti, nelze s jistotou určit, kolik pradávný ještěr vážil. Dosud nalezené fosílie však naznačují, že by částečně odkrytý jedinec mohl být považován za jednoho z největších. Není zatím jasné ani to, ke kterému druhu objevený dinosaurus patřil – vědci ale nepředpokládají, že by se jednalo o nový druh.

Kolem rovníku naší planety se táhne podnebný pás vlhkých tropů. Celý rok tam prší a vlhkost vzduchu je prakticky neustále stoprocentní. Podle nové studie odborníků z americké Kalifornské univerzity v Irvine, by se ale poloha vlhkých tropů mohla brzy změnit. 

Antonios Mamalakis a jeho tým zkoumal, jak postupující globální oteplování zasáhne rozložení vlhkých tropů. Podle vědců dojde k posunům tohoto podnebného pásu, přičemž tento posun nebude rovnoměrný. Badatelé například předpovídají, že v některých oblastech východní polokoule se vlhké tropy posunou na sever, na západní polokouli by mohly posunout spíše k jihu.

TIP: Co nám připraví klima? Drtivé hurikány, vražedná horka a města bez vody

Nejde přitom zdaleka jen o samotné posuny klimatického pásu. Předpovídané změny totiž budou mít své následky. Pokud se v Africe a Indickém oceánu posunou vlhké tropy na sever, přinese to podle vědců větší sucha v jihovýchodní Africe a na Madagaskaru, ale i větší množství záplav v jižní Indii. Posun vlhkých tropů ve východním Pacifiku a v Atlantiku na jih zase způsobí větší sucha ve střední Americe. Uvedené změny by velmi zasáhly dostupnost vody a produkci potravin v mnoha oblastech, v nichž žije veliké množství lidí.

Kromě Afghánistánu se Su-25 bojově angažoval nejméně v tuctu dalších válek. Prvním mimoevropským uživatelem typu se stal Irák, jehož letectvo v letech 1986–1987 zařadilo do výzbroje 12 jednomístných a dva dvojmístné stroje, které se zapojily do probíhajícího konfliktu s Íránem.

Od Iráku... 

V době nejtěžších bojů prováděly až 15 misí denně, do konce války v roce 1988 se uskutečnilo kolem 900 bojových letů Su-25. Další jednotka tvořená čtrnácti stroji se stala bojeschopnou až po skončení konfliktu. Irácké Su-25 se znovu zapojily do bojů během invaze do Kuvajtu v roce 1990. V průběhu následné operace Pouštní bouře přeletělo sedm Su-25 do (nedávno ještě nepřátelského) Íránu, dva stroje během pokusu o úlet sestřelil americký F-15C. Většinu zbylých iráckých Su-25 zničila koaliční letadla na zemi, či je získala nepoškozené. Po třiadvaceti letech (v polovině roku 2014) vrátil Írán všech sedm strojů Su-25 zpět do Iráku, kde se po boku dalších letounů téhož typu dodaných z Ruska zapojily do bojů proti Islámskému státu.

Začátkem roku 1988 došlo mezi Sovětským svazem a Angolou k podpisu dohody o prodeji 12 jednomístných a dvou dvoumístných Su-25, které se zapojily do občanské války vládních sil proti jednotkám opozičního hnutí UNITA. Hned na počátku bojových operací došlo ke ztrátě tří strojů v důsledku chyby pilotáže nedostatečně vycvičeného angolského létajícího personálu. Když v roce 1991 přestali Rusové angolskou vládu podporovat, provoz typu zcela ustal. Su-25 nalétaly v této africké zemi kolem 1 500 hodin. 

... po Čečnu

Bojů v Abcházii v letech 1992–1993 se zúčastnily Su-25 gruzínského i ruského letectva. Gruzínské stroje uskutečnily 215 bojových letů, zatímco Rusové, bojující na straně abcházských separatistů, podnikli řadu náletů na město Suchumi a tvrdili, že útočila gruzínská letadla označená rudými hvězdami(!) Ve válce, která začala v roce 1992 a trvala 412 dní, byl zničen jeden ruský a sedm gruzínských Su-25 (jeden stroj si Gruzínci omylem sestřelili sami).

Dalším konfliktem na teritoriu někdejšího SSSR, během kterého došlo k nasazení Su-25 oběma bojujícími stranami, byla válka o Náhorní Karabach. Zatímco Arménie svých pět strojů využívala poměrně málo, Ázerbájdžán se Su-25 pravidelně útočil proti arménským (nezřídka civilním) cílům. V průběhu války byly údajně sestřeleny tři ázerbájdžánské Su-25.

K intenzivnímu bojovému nasazení Su-25 ruského letectva docházelo také v průběhu obou čečenských válek. Na začátku první (1994–1996) se typ podílel na zničení protivníkova letectva na zemi. V dubnu 1996 odpálil Su-25 řízenou střelu, která zabila čečenského prezidenta Džochara Dudajeva. V průběhu druhé války (1999–2000) se do bojů zapojily také modernizované Su-25T schopné operovat za snížené dohlednosti nebo v noci. Rusové ztratili nad Čečnou v obou válkách celkem 10 strojů Su-25. 

V novém tisíciletí

Na počátku roku 2001 se na hranicích Makedonie s Kosovem rozhořel konflikt mezi makedonskými bezpečnostními silami a Národní osvobozeneckou armádou (NLA), tedy gerilou bojující za zájmy etnických Albánců. V červnu téhož roku makedonská vláda zakoupila na Ukrajině čtyři letouny Su-25 (z toho jeden dvoumístný) a nasadila je proti vzbouřencům. Stroje pilotovali ukrajinští dobrovolníci, kteří vzlétali z letecké základny u města Petrovac.

Čtyři Su-25 zakoupené v Bělorusku se od roku 2004 bojově angažovaly na straně vládních sil za občanské války v Pobřeží slonoviny. Ze stejného zdroje pocházelo i 15 strojů zařazených do výzbroje súdánského letectva, které se zúčastnily bojových operací v oblasti Dárfúru. Šesti letouny disponuje také letectvo Čadu, tyto stroje pocházejí z ukrajinských přebytků. V květnu 2009 bombardovaly pozice protivládních povstalců poblíž Abéché na jihovýchodě země.

Poslední ztráty

Suchoje znovu brázdily nebe nad Gruzií v průběhu rusko-gruzínské války v roce 2008. Gruzínské letectvo disponovalo dvanácti Su-25, které se zapojily především do bojů o hlavní město Jižní Osetie, Cchinvali. Gruzie neztratila ani jeden bitevník, zatímco Rusové odepsali hned tři stroje (všechny v důsledku palby vlastních nebo spřátelených sil). Dva zničila řízená střela vypálená ze země, jeden sestřelil samohybný protiletadlový prostředek ZSU-23-4.

TIP: Suchoj Su-17/20/22: Proudová legenda ze Sovětského svazu

Více než čtyři desetiletí od vzletu prototypu je Su-25 stále schopen bojového nasazení v zemi původu i jinde. Od roku 2014 bojují ukrajinské Su-25 proti proruským separatistům na východě země. Stroje ruského letectva ze syrského letiště Latákie poskytují od roku 2015 leteckou podporu ruským jednotkám bojujícím na straně prezidenta Bašára al-Asada v syrské občanské válce. Kariéra letounu vyvinutého v době vrcholící studené války zřejmě hned tak neskončí. 

Kokain se z Mexika na sever často dostává kanalizací: Někdy ho překupníci posílají v balíčcích, které plují na hladině odpadní vody, jindy se s bílým práškem sami plazí skrz bahno a lidské exkrementy, dokud nedosáhnou americké půdy. Jelikož úřady Spojených států přehradily hranici u města Nogales neprostupnou zdí, musel se tamní obchod s narkotiky přesunout pod zem.

Mexické i americké hlídky nacházejí jeden tunel za druhým, provrtané do osmdesát let starého odvodňovacího systému, který spojuje obě země čtyři a půl metru pod povrchem. Právě teď stojí na mexické straně šest strážných a s baterkami v rukách hledají pašeráky na úseku dlouhém jedenáct kilometrů. Přemýšlejí přitom, kolik tunelů zatím neodhalili.

Tunely za miliony

„Nogales je hlavním městem přeshraničních tunelů mezi Mexikem a Spojenými státy,“ vysvětluje Ricardo Santana Velázquez, mexický generální konzul jmenovaný pro zmíněné město na americké straně hranice. Pokusy o zastavení obchodu s drogami i pašování lidí tam představují denní chléb. Jakmile překupníci objevili odvodňovací systém, naučili se vrtat do stěn kanálu. Úřady nevědí, kolik kontrabandu skrz tunely projde, dokud je nenajdou a nezablokují. Podle jejich slov však jeden úzký, ručně vykopaný průchod může mít pro drogové kartely hodnotu až desítek milionů dolarů. 

Jednoho dne Santana s týmem mexických strážných do odvodňovacího systému vlezli a zjistili, že tam překupníci zřejmě chodí každý den a vykopávají v kanalizaci tunely, napojené na potrubí v Arizoně. Celá oblast teď prý připomíná ementál. Jeden z odhalených tunelů vede do koupelny arizonského domu, kde agenti našli na sto kilogramů kokainu, fentanylu, pervitinu a heroinu. Další ústí v trávě na sever od hraniční zdi, zatímco jindy překupníci dokonce pronikli do potrubí skrz hrob na mexickém hřbitově, poté co z něj odstranili ostatky.

Výhoda pro pašeráky

Stárnoucí kanalizační systém vznikl během hospodářské krize v 30. letech 20. století coby společný projekt obou zemí a spojuje stejnojmenná města Nogales – jedno v Mexiku, druhé v Arizoně. Pro pašeráky šlo o zlatý důl: Víc než polovina tunelů objevených od roku 1990 pod americko-mexickou hranicí se nacházela právě v Nogales. 

Jeden strážný právě sestoupil do kanalizace a prozkoumal boční stěnu. „Je jasné, že pracují na něčem novém,“ vysvětluje. Členové jednotky sdílejí informace jedině pod podmínkou anonymity, jinak by se i s rodinami stali okamžitě cílem kartelů. Strážný ukazuje na hromadu kamenů a zeminy poblíž improvizovaného oltáře se svíčkami, kterou někdo nedávno narušil. Trubky osvětluje pouze baterka, ze stropu kape voda a všude se šíří hnilobný zápach. „Nejtěžší je teď najít nejnovější tunel,“ líčí muž, „bude někde tady.“

Odpad se valí

Hlídání přes tři tisíce kilometrů dlouhého americko-mexického pomezí je náročné samo o sobě. Hranice se zařezává do nehostinné pouště, sleduje kroutící se koryto řeky Rio Grande a půlí několik měst, jejichž ulice vedou jen pár metrů od dělicí linie. A k tomu ještě hlídkovat v podzemí, ve starém kanalizačním systému? „S pouhými šesti muži se to někdy zdá nemožné,“ popisuje jeden ze strážných. 

Kanál Nogales Wash Channel vznikl, aby vyřešil prostý problém: Každý rok v období monzunových dešťů proudil příval z mexického Nogales do toho arizonského a zaplavil jej odpadními vodami. Inženýři obou zemí zjistili, že jediné řešení představuje mezinárodní odvodňovací systém – asi pětadvacet kilometrů dlouhá soustava potrubí, tunelů a otevřeného kanálu, procházející hranicí. 

„Projekt byl navržen tak, aby ochránil důležité příhraniční město Nogales,“ napsaly roku 1935 noviny Daily News v texaském Amarillu. Nyní každý den směřuje z Mexika do Spojených států čtyřicet až padesát milionů litrů vody, která v cíli prochází úpravou. Zhruba jedenáctikilometrová část soustavy leží v mexickém státě Sonora, v Arizoně se pak jedná o čtrnáct kilometrů.

Hraniční slabina

Když byl projekt ve 40. letech dokončen, neexistoval žádný důvod se domnívat, že by infrastrukturu – spojující tehdy ještě ospalé komunity na obou stranách – mohli využívat mezinárodní zločinci. Ačkoliv se obchod s drogami v 70. a 80. letech rozrostl, nebylo nutné marihuanu či kokain pašovat skrz trubky, protože se hranice dala snadno překonat. Se zpřísňováním bezpečnosti se ovšem ukázalo, že kanalizační systém tvoří její největší slabinu. 

Podle americké pohraniční hlídky se v nogaleské oblasti našlo od roku 1990 celkem 127 tunelů a řada z nich se napojuje přímo na odvodňovací systém. „Proto se o Nogales mluví jako o hlavním tunelu pod hranicí,“ uvádí John Mennell, mluvčí Celní a hraniční ochrany USA. „Zároveň se ukazuje, jak důležitá je ta zeď. Pašeráci skončili v podzemí, protože jednodušší cesty už pro ně nejsou dostupné.“

Drogy na hladině

Překupníci posílají balíčky s drogami na sever po hladině odpadních vod a zároveň upozorní kolegy v Arizoně, aby si zásilku vyzvedli. V minulosti dokonce narkotika kanál ucpala, což vedlo k obrovské povodni. Hraniční stráž pak upozornila, že neznáme zdravotní dopady drog unikajících do kanalizační vody, jež se následně upravuje. 

Aby pašeráky na jihu Arizony odradila, zavařila hlídka šachty, které jim sloužily k přístupu do podzemí. Tamní úředníci potom diskutovali o přidání sítí z pletiva, jež by balíčky v kanálech zachytávaly. Podle inženýrů a místních úřadů od sebe nelze kanalizační sítě oddělit, protože Mexiko má k úpravě vody jen malou kapacitu, a do Arizony položené níž tak proudí mnoho odpadu. „Lidé splachují každý den,“ dodává Luis Ramirez, poradce radnice v americkém Nogales, který na kanalizačním systému pracuje přes pětadvacet let. „Proud vody zkrátka nezastavíte.“

Jedni všechno, druzí nic

Po desetiletí hlídkovali na hranicích jen američtí strážníci, ve snaze zabránit překupníkům ve stále vynalézavějších způsobech pašování. V poslední dekádě se k nim ovšem přidali i Mexičané. Tým USA využívá při prohlídce tunelů špičkové technologie, včetně monitoringu úrovně kyslíku a škodlivých plynů. K výcviku nových agentů navíc vznikl simulátor tunelů. „Američané mají všechno,“ popisuje člen mexické jednotky, „zatímco my nemáme ani helmy.“ Jeho šestičlenná skupina zodpovídá za hranici v délce téměř padesáti kilometrů, a to na povrchu i pod zemí. Každý týden ovšem zvládnou jen dvě krátké prohlídky kanalizace.

Strop tunelu na mexické straně začal chátrat a úřady se obávají, že by se mohl propadnout. Minulý měsíc objevil tým při kontrole další místo, odkud kape voda. Jakmile Mexičané naleznou tunel, zavolají americké pohraniční hlídce, aby zkusila vypátrat, kam by mohl v Arizoně vést. „Spolupráce je momentálně velmi intenzivní,“ popisuje Kevin Hecht, vedoucí týmu, jenž podzemí zkoumá. „Policejní agentury obou stran často střeží tunely společně,“ dodává mexický konzul Santana, „chápeme, že zmíněná kriminální činnost ovlivňuje bezpečnost na hranici.“

Realita v podzemí

Ilegální tunely měří mnohdy tři metry na šířku a až sto padesát na délku, podle toho, co se překupníci snaží do USA dostat. Jeden z tunelů nalezených loni využili migranti: Vynořili se na americké straně poblíž nízkého porostu, ale kamera hlídky je zachytila, jak vycházejí ven a rozbíhají se na všechny strany. Překupníci obvykle rozřezávají trubky autogenem a okolní zeminu odhrabávají pomocí malých lopatek, jež následně zakopou. A někdy své stopy maskují vrstvami šedého jílu. 

TIP: Kartelům na stopě: Severní hranice Guatemaly se stala rejdištěm pašeráků drog

Mexická stráž nezřídka nachází v drenážním systému dýmky na kouření amfetaminů. Muži zákona předpokládají, že překupníci návykové látky nejen pašují, ale také sami užívají. Týmy na obou stranách tam během monzunové sezony objevily těla smetená proudem vody: Obvykle však není jasné, zda se jednalo o obchodníky s drogami, či o bezdomovce hledající v potrubí útočiště. V několika případech narazila mexická hlídka na zjevně kopající muže, ale jelikož byli stále na domácí půdě a neměli u sebe drogy, žádná obvinění nepadla. „Přeshraniční tunely tvoří paralelní podzemní realitu nezákonného převádění lidí, peněz, drog a zbraní, které už nelze dál tolerovat,“ uzavírá Santana. 

Co se děje v lidském mozku během diskuse? A funguje náš mozek jinak, pokud s protějškem souhlasíme, než když zastáváme jiný názor? Na tyto otázky hledala odpověď neurovědkyně a psychiatrička z Yaleovy univerzity Joy Hirschová.

Hirschová se svým týmem požádala 38 dobrovolníků, aby se vyjádřili k nejrůznějším společensky sporným tématům. Šlo například o jejich postoje k legalizaci marihuany či ke sňatkům osob stejného pohlaví. Respondenty poté rozdělili do dvojic podle toho, zda zastávali shodné či odlišné stanovisko. Pomocí funkční blízké infračervené spektroskopie (fNIRS) mapovali mozkovou aktivitu diskutujících.

Výsledky experimentu jsou vskutku pozoruhodné. Když spolu debatovali lidé se shodným nebo podobným názorem, jejich mozky vykazovaly nápadnou synchronicitu. Jako kdyby jejich mozky zpívaly duet. Zapojovaly se přitom především senzorické oblasti mozku, například zrakové centrum. 

TIP: Náboženské zážitky aktivují stejné dráhy v mozku, jako sex a drogy

Když se ale diskutéři hádali, vypadalo to, jako když hrají dva symfonické orchestry zároveň, každý ale odlišnou melodii. Mozky nebyly synchronizované a zapojovaly se také jiné oblasti. Zvýšila se například aktivita v čelních lalocích mozku, které jsou mimo jiné sídlem kognitivních funkcí – paměti, koncentrace, pozornosti, řečových funkcí, rychlosti myšlení nebo třeba schopnosti pochopení informací. Jak se zdá, nesouhlas či dohadování se jsou pro mozek podstatně náročnější než vyjádření souhlasu. Je to zřejmě jeden z důvodů, proč se raději obklopujeme lidmi s podobnými názory.