Ve Stockholmu si můžete prohlédnout královský palác, honosné secesní divadlo se zlatými sochami, ale také třeba gigantickou válečnou loď ze dřeva s největší palebnou silou své doby. Ve skandinávském přístavu s pestrými dějinami se však vystavování bohatství na odiv příliš nenosí – zlato tam najdete nanejvýš v muzeu či v historických budovách.

Jde sice o sídlo parlamentu i královské rodiny, ale Švédové pociťují averzi ke všemu, co zavání hierarchií a rozdělováním společnosti. Nezávisle na postavení, snad jen s výjimkou monarchů, se všichni oslovují křestními jmény. Přijde-li tedy někdo z občanů za premiérem, ani ho nenapadne říct „pane Löfvene“. Čelný představitel země zůstává pro Švédy jednoduše Stefanem. 

A přestože je severská země monarchií, na šlechtické tituly se tam příliš nehledí. Nynější král Karel XVI. Gustav se oženil se „ženou z lidu“ v době, kdy to mezi evropskou aristokracií nebylo příliš běžné. A také prosadil zákon, který přiřkl právo na trůn prvorozenému dítěti bez ohledu na pohlaví. 

Hřejivá socha u divadla

Na břehu zálivu Nybroviken se rozkládá náměstí Nybroplan. Shlíží na něj velkolepá budova Královského dramatického divadla v secesním stylu, dokončená v roce 1908. Stánek umění se zlatými sochami sice představuje ozdobu města, ale svému tvůrci Fredriku Lilljekvistovi obrazně zlomil vaz. Architekt totiž 2,5krát překročil rozpočet a budoucí investoři si pohlídali, aby už nikdy nedostal na starosti žádný velký projekt. 

Kromě impozantního exteriéru divadla můžete obdivovat i jednu nezvyklou skulpturu: Není ze zlata, nýbrž z bronzu, a u rohu budovy stojí teprve krátce. Jde o poctu oblíbené herečce Margarethě Krookové, jež zemřela v roce 2001 na rakovinu. Svou diagnózu znala a zatvrzele odmítala, aby někdo vytvořil její posmrtnou sochu, protože zmíněná díla považovala za studená a neživá. Podobizna umělkyně nakonec spočinula na místě, kde Margaretha s oblibou kouřila o pauze během představení. Její kolegové si přitom s výhradami zesnulé přítelkyně chytře poradili: Socha ukrývá topné zařízení, které ji celoročně ohřívá na 37 stupňů. Zejména v zimě se proto těší značné oblibě, lidé se k ní tisknou a hladí jí břicho, takže je celé vyleštěné.

Dvakrát zdarma

Historické centrum Stockholmu s fasádami ve veselé paletě žluté, červené a oranžové představuje čtvrť Gamla stan neboli „staré město“ na ostrově Stadsholmen. Až se nabažíte toulání místními uličkami, můžete vystoupat na nedaleký kopec Monteliusvägen, odkud lze historické věže a stavby obdivovat v panoramatu s jezerem Mälaren. Výhled vás ohromí v jakoukoliv denní či noční dobu, ale obzvlášť krásný bývá při východu či západu slunce.

Pokud máte při návštěvě švédské metropole hluboko do kapsy, můžete navštívit i dvě galerie zdarma. Na bezplatnou prohlídku lákají fantaskní sochy zvířat a kovové konstrukce kolem muzea moderního umění Moderna Musset na ostrově Skeppsholmen. Dílo nazvané Ráj vytvořili Švýcar Jean Tinguely a Francouzka Niki de Saint Phalleová původně pro Světovou výstavu 1967 v kanadském Montrealu. Později ho umělci věnovali stockholmskému muzeu výměnou za bezplatnou údržbu. Druhou nezvyklou galerií ve městě se poněkud překvapivě stalo místní metro.

V nejdelší galerii světa

Stockholmské metro zahrnuje sto stanic, přičemž menší část se nachází pod zemí a zbytek na povrchu. Devadesát procent z nich se pyšní výzdobou, jež vznikla mezi lety 1953 a 2003: V nejdelší galerii světa, jak se také dráze říká, vystavuje svá díla na 150 umělců. Jízdenka na 75 minut stojí v přepočtu 130 korun, takže můžete vyzkoušet, kolik stanic za tu dobu zvládnete navštívit.

TIP: Po střechách švédské metropole: Stockholm očima kominíků 

Každému se líbí něco jiného, ale určitě si nenechte ujít zastávku Tekniska Högskolan, která se inspirovala fyzikou a přírodními zákony. Ze stropu visí Newtonovo jablko a najdete tam i odkaz na Johannesa Keplera, Mikuláše Koperníka či Leonarda da Vinciho. Za vidění stojí také Stadion s barevnou duhou na modré stěně, T-Centralen s folklorními motivy švédských vesnic či Solna Centrum, kde jízda po eskalátorech dolů připomíná bránu do pekla díky černé podlaze a sytým odstínům oranžové na zdech. 

Lidé se v dnešní době dožívají vyššího věku. To ale také bývá spojené s rozvojem neurodegenerativních chorob a demence, které v rozvinutých zemích postihují zhruba jednoho seniora nad 65 let věku z deseti. Proto jsou velmi užitečné poznatky, které mohou přispět k posilování odolnosti nervové soustavy a duševní čilosti v průběhu stáří.

Týká se to i spánku, kolem něhož koluje celá řada mýtů. Jak lidé stárnou, jejich spánek se mění a častěji si dopřávají odpolední „šlofíky“. Vědci se ale doposud neshodli, zda takové odpočinky lidem pomáhají, nebo zda jde o symptomy nastupující demence. Na tuto otázku se zaměřil tým čínských odborníků.

Odpolední spánek prospívá duševní kondici

Badatelé studovali celkem 2214 zdravých seniorů starších 60 let, kteří pocházeli z různých čínských měst. 1534 z nich si pravidelně dopřávalo odpolední odpočinek, zbylých 680 nikoliv. Za odpolední odpočinek přitom považovali minimálně pětiminutový a maximálně dvouhodinový spánek, k němuž dochází po obědě. Lidé v obou skupinách, poměrně překvapivě, spali v noci stejně dlouho, zhruba 6,5 hodiny.

TIP: Riziko života u dálnic: Lidé v jejich blízkosti častěji trpí demencí

Vědci u všech účastníků detailně sledovali jejich zdravotní stav, kondici a také mentální schopnosti, včetně testů zaměřených na odhalování demence. Výsledky měření a testů ukázaly, že lidé, kteří po obědě pravidelně odpočívají, jsou méně náchylní k demenci a jejich mentální výkony jsou v řadě ohledů vyšší, ve srovnání s lidmi, kteří si šlofíky nedopřávají.

První bojové vystoupení 1. československého samostatného polního praporu při obraně obce Sokolovo v březnu 1943 na sebe upoutalo značnou pozornost. O úspěších Čechoslováků vydala oficiální komuniké sovětská informační kancelář a v londýnském rozhlase o nich hovořili Edvard Beneš a Jan Masaryk. Tvrdý boj a následující ústup si však vyžádaly ztráty na životech i zajatce. Nacistům se tak naskytla příležitost, kterou hodlali bezezbytku využít. 

Propagandistická kampaň 

Nacistická bezpečnostní služba SD podrobně monitorovala světové ohlasy na zapojení československé jednotky do bojů na východní frontě. V protektorátu zajímal německé zpravodajce především názor obyvatelstva, mezi kterým se začaly šířit pověsti o činnosti nějaké české „legie“. Ta je prý početná a její vojáci bojují statečně. Za této situace se velení německé armády dohodlo s nacistickými špičkami v protektorátu, že zajatce získané u Sokolova dopraví do Prahy. 

O celou věc se živě zajímal i státní ministr Karl Hermann Frank, který zorganizoval setkání pěti vybraných zajatců s novináři. Představeni byli jako desátník Jiří Šmolík, desátník Imrich Kuric, desátník Karel Egger, vojín Vasil Maksimišinec a muž uvedený pouze jako „Karel“ (s odůvodněním, že jeho rodina zůstala v Rusku a on se bojí o její bezpečnost). Ve skutečnosti šlo o vojína Františka Šnajdra. Novinářům vyprávěli o svých osudech a pár dní poté proběhlo jejich naaranžované setkání se zástupci různých povolání, jimž barvitě líčili „skutečnou“ situaci panující u naší jednotky v Sovětském svazu. Ironií osudu byli tito muži u své jednotky považováni za padlé a „in memoriam“ obdrželi Československý válečný kříž 1939. 

Židé a bolševici

Vrcholem propagační kampaně se stala publikace Váleční zajatci vypovídají, vydaná v říjnu 1943 hned dvakrát po sobě. Snažila se vzbudit dojem, že československá jednotka na východní frontě má nečeský charakter a mužstvo tvoří hlavně Židé a Rusíni doplnění volyňskými Čechy. Všichni jsou pod vlivem bolševické propagandy.

Sokolovo prezentovali jako totální fiasko. Šmolík zde byl citován takto: „O nějakém odporu naší jednotky nemůže být vůbec řeč. Z věže kostela jsem mohl boj dobře přehlédnouti a zjistil jsem jen tolik, že naši lidé horempádem prchali zpět nebo se hroutili v ohni kulometů německých pancéřů.“

TIP: Mohla nacistická propaganda podlomit morálku amerických vojáků?

Publikace obsahovala i svědectví o otřesných podmínkách v sovětských lágrech, kterými vojáci před začleněním do československé jednotky prošli. Tady zřejmě nebyli ve svém líčení daleko od pravdy. Nemohlo to však změnit nic na skutečnosti, že propagační akce skončila neúspěšně. České obyvatelstvo jí ve své velké většině nevěřilo. 

A jak skončila ona pětice zajatců? Stopy po Eggerovi mizí v některém z nacistických koncentračních táborů. Ostatní byli po válce obviněni z vojenské zrady, degradováni a odsouzeni k trestům ve výši 15 až 20 let těžkého žaláře. 

To, co se děje na Slunci, můžeme pozorovat jen nepřímo. Užitečné je například sledování slunečních skvrn, jejichž počet a velikost odrážejí intenzitu sluneční aktivity. Problém je v tom, že použitelná data o slunečních skvrnách máme k dispozici jen za posledních cca 400 let. Dále do minulosti se sluneční aktivita stopuje jen obtížně. Musejí se k tomu používat chytré nápady.

Hans-Arno Synal ze švýcarské techniky ETH Zürich s kolegy propojili astronomii s botanikou a vyčetli sluneční aktivitu od současnosti až do roku 969 našeho letopočtu, tedy pro více než 1000 let, z letokruhů stromů. V letokruzích za tímto účelem měřili množství radioaktivního izotopu uhlíku-14.

Kosmické záření a radioaktivní uhlík-14

Tento uhlík je přitom pozemský a ani ho přímo nevytváří sluneční záření. Atomy radioaktivního uhlíku-14 vznikají především díky působení kosmického záření. Sluneční aktivita přitom souvisí s množstvím kosmického záření, které zasahuje Zemi. Jednoduše řečeno, čím aktivnější je Slunce, tím lépe chráněná je Země magnetickým polem Slunce, a tím méně kosmického záření zasáhne Zemi. Proto je možné vyvodit změny sluneční aktivity ze změn množství radioaktivního uhlíku-14, například právě v letokruzích.

TIP: Nový největší solární teleskop světa pořídil první snímek sluneční skvrny

Radioaktivní uhlík-14 je v letokruzích dřeva nesmírně vzácný. Nachází se tam jeden atom uhlíku-14 na každý jeden bilion běžných atomů uhlíku-12. Badatelé i přesto dokázali analyzovat jeho množství v jednotlivých letokruzích, pomocí moderní technologie urychlovačové hmotnostní spektrometrie (AMS, anglicky Accelerator Mass Spectrometry), využívající částice z urychlovače. Díky tomu získali záznam sluneční aktivity s obdivuhodným rozlišením na jeden rok, který pokrývá více než tisíc let.

Vědci z Kalifornské univerzity v San Francisku zveřejnili závěry své (doposud nerecenzované) studie, podle které jsou za nejrizikovější povolání v souvislosti s koronavirem považováni kuchaři, lidé obsluhující balicí a plnicí linky, pracovníci v zemědělství, pekaři a stavební dělníci. U všech těchto profesí je riziko úmrtí na koronavirus dokonce vyšší než u zdravotníků, včetně těch, kteří pracují na koronavirových odděleních.

Údaje vědci čerpali z úmrtních listů zemřelých obyvatel Kalifornie od března do října loňského roku. V Kalifornii v tomto období zemřelo o 22 % více lidí ve věku 18 až 65 let, než kolik činní dlouhodobý průměr.

TIP: Povolání s příchutí smrti: Tohle jsou statisticky nejrizikovější zaměstnání

Podle vědců není primární příčinou vyšší úmrtnosti lidí z potravinářského a zemědělského průmyslu (ne)dostupnost nebo snad nízká kvalita ochranných pomůcek. Větší roli podle nich hrají socioekonomické efekty – pracovníci v potravinářství se ve větší míře rekrutují ze skupin žijících pod hranicí chudoby (roční příjem pro jednotlivce 12 760 $, případně 26 200 $ pro čtyřčlennou rodinu). Často také žijí v přeplněných bytech, kde se nákaza snadno šíří. Mnoho z nich také pracuje za nízkou mzdu, často bez zdravotního pojištění a je tak pro ně extrémně složité s nemocí ulehnout. Vyšší míru úmrtnosti vědci evidují také u Afroameričanů a Latinoameričanů, přičemž opět jde o skupiny s vyšší mírou nezaměstnanosti a lidi, kteří pracují za nejnižší mzdy.

Cesta směřující do argentinské osady El Chaltén, která má jeden a půl tisíce obyvatel, je rovná jako pravítko. Řidič autobusu má přesto plné ruce práce, aby udržel vůz na své straně cesty. Člověk ani nemusí vystupovat ven, aby mu bylo jasné proč. Vozidlo se houpe pod náporem pověstných patagonských větrů, nezřídka přesahujících rychlost sto kilometrů za hodinu. Jsou součástí zdejšího každodenního života, protože nad relativně úzkým pásem země, vysunutém do oceánu jižněji než jakákoliv jiná pevnina s výjimkou Antarktidy, je nemá co zastavit. Přicházejí převážně od západu a na nebi vytvářejí typické čočkovité mraky Altocumulus lenticularis. Poryvy jsou někdy tak silné, že z hladin jezer zvedají vodní tříšť do výšky několika metrů a když se díváte na vodopády, podle kapek strhávaných větrem můžete mít občas dojem, že padají vzhůru.

Větru jsou tady věnovány i speciální dopravní značky a právě on je hlavním důvodem, kvůli němuž je ve zdejších národních parcích pod hrozbou několikaletého vězení zakázáno rozdělávat ohně. Vařit se dá jen na vyhrazených krytých místech s využitím malých plynových vařičů. Neustále se měnící počasí je i největší výzvou pro horolezce v patagonských žulových stěnách.

Česko-slovenská stopa na Kouřící hoře

Chaltén není jen název osady, ale také domorodé pojmenování 3 405 metrů vysokého štítu. Dominuje blízkému masivu a na mapách jej najdete spíše jako Fitz Roy. Nomádští lovci kmene Tehuelče mu zase říkají „Kouřící hora“, pravděpodobně proto, že vrchol často zahaluje oblačnost. Zřejmě i proto někteří obyvatelé El Chalténu tvrdí, že Tehuelčové považovali vrchol za sopku. Skutečnost je ale jiná a už pohled na jeho pravidelné tvary a strmé stěny napovídá, že je z mnohem odolnějšího granitu.

Hora Fitz Roy je vyhrazena výlučně horolezcům, nahoru nevede žádná snadná výstupová cesta. Na nejvyšší bod vystoupili poprvé Francouzi Terray a Magnone v roce 1952. Od té doby zde přibylo množství lezeckých cest. Posledním vážným počinem v oblasti byl kompletní hřeben celého masivu, takzvaný „Fitz Traverse“. Za pět dní ho zvládli překonat vynikající alpinisté Tommy Caldwell a Alex Honnold. Neznámí zde ale nejsou ani čeští a slovenští horolezci: v roce 1983 uskutečnili prvovýstup západní stěnou Róbert Gálfy, Michal Orolin a Vladimír Petrík.

Lesy a scenérie za oponou

Ačkoli nejvyšší štíty jsou pro turisty jen magickou nedosažitelnou kulisou, zdejší návštěvu bohatě vynahradí lesy. Skrze ně vede většina vzorně upravených chodníků zdejšího národního parku. Stačí kráčet potichu a můžete vidět třeba datla patagonského (Campephilus magellanicus), jak z kůry stromů dobývá potravu. Není téměř vůbec plachý a lidskou přítomnost ignoruje i poměrně rozšířené karančo jižní (Caracara plancus). Tento oportunistický dravec se nebojí přiletět ani do bezprostřední blízkosti stanů kempu Poincenot. Dokáže ulovit kořist do velikosti volavky, ale častěji se zaměřuje na hmyz, či vykrádání hnízd. Převážně se ovšem živí mršinami, které při vhodné příležitosti neváhá ukrást jiným dravým ptákům.

U jednoho z potůčků se klidně prochází husice rudoprsá (Chloephaga poliocephala). Jejím domovem jsou právě podmáčená zalesněné území a hnízdí ve vysoké trávě, nebo v dutinách stromů. 

Zatímco obyvatele lesa můžete vidět skoro za každého počasí, hory se ukážou jen občas. O to krásnější je však pohled na masiv Fitz Roy od jezera Laguna Capri, nebo od výše položeného plesa Laguna de los Tres, které obklopují už jen skály a zasněžené svahy. Jedním z nich stoupá pod stěnu dvojice horolezců. Horské divadlo ale rychle končí: štíty se skrývají do oblak a z oblohy padá drobný hustý sníh. Kouřící hora se už dnes ani zítra neukáže – v Patagonii se každý naučí těšit se i z krátkého pohledu na scenérie, které jsou častěji zahalené, než odkryté.

Nebezpečná ledová hráz

Přestože až devadesát procent světových ledovců v posledních dekádách ztrácí svůj objem, na jihu amerického kontinentu existují výjimky. Ledovec Pia IX. ležící na chilském území i argentinský Perito Moreno v současnosti rostou. Oba dva zásobuje ledem obrovské Ledové pole Jižní Patagonie, španělsky nazývané Campos de Hielo Sur. Názory vědců na růst některých ledovců se různí. Podle jedné teze přináší oteplení moří i změnu proudění, více vypařování a srážek. A když spadnou ve formě sněhu, mohou zapříčinit narůstání objemu ledovce.

Perito Moreno nese jméno argentinského akademika a objevitele Francisca Morena, přezdívaného Perito, tedy Specialista. Růst až tři desítky kilometrů dlouhého útvaru však není jedinou zajímavostí této šedomodré ledové masy. Postupující čelo ledovce se pravidelně „opírá“ o protilehlý svah, čímž dokáže zablokovat vody Brazo Rico – části jezera Argentino. Ty pak za touto přírodní hrází stoupají až o desítky metrů výš a jednou za několik let ledovou bariéru prolomí. Není snadné představit si takové divadlo. Vždyť i nárazy podstatně menších odštípnutých kousků ledu o vodní hladinu vzbuzují respekt. Dnes se na ně všichni dívají z bezpečné vzdálenosti moderního chodníku, ale vždycky to tak nebylo. Proto jen za dvě dekády, v letech 1968 až 1988, zde padající kusy ledu zapříčinily smrt přes tří desítek neopatrných zvědavců.

Věže pod Jižním křížem

Pomyslnou čáru mezi Argentinou a Chile na hraničním přechodu při Lago Esperanza tvoří jen malá dřevěná rampa na úzké prašné cestě. Na přesném průběhu dělící linie se zatím obě země nedohodly. Ležérní tempo dvojice uniformovaných celníků a ne zrovna svižná kontrola pasů vyžaduje jistou dávku trpělivosti. Zvířata ovšem nemusí respektovat pohraniční formality, a tak se na obou stranách hranice spokojeně pasou lamy alpaka (Lama guanicoe), které z jednoho státu do druhého občas prohánějí nandu Darwinovy (Rhea pennata). Na horizontu se ve vzácně jasném počasí rýsují siluety věží Paine, které se tyčí dva a půl kilometru nad okolní krajinu.

Následující dny můžeme zapomenout na civilizaci i čas, kochat se nočními pohledy na Jižní kříž a během dlouhých dní se procházet horskými stezkami. I tady je krása soustředěna ve stejné míře nad hlavami i pod nohama. Na vyhřátých skalních žebrech se v termických stoupavých proudech točí kondoři andští (Vultur gryphus) a jakmile získají výšku, nespotřebují při elegantním plachtění už skoro žádnou energii.

Zem je na více místech doslova posetá milými barevnými kvítky pantoflíčků (Calceolaria uniflora). Horské scenérie se mění doslova v každé údolí, za každým ohybem chodníku a je těžké uvěřit, že hladina vysokohorsky působícího jezera Nordenskjöld se nachází pouze v přibližně stometrové nadmořské výšce. Daleko od rovníku skutečně začínají drsné velehorské pohledy mnohem níž.

Rozloučení z ostrova tučňáků

Jen dvě hodiny plavby od posledního většího města na chilském území a zároveň centra nejjižnějšího regionu země, osmnáctitisícového Punta Arenas, leží nevelký skalnatý ostrov Isla Magdalena. Neobydlený kousek země s majákem, jenž omývají vody Magalhãesovy úžiny, je domovem více než šedesáti tisíců párů tučňáků magellanských (Spheniscus magellanicus). Jejich plavecké dovednosti lze pozorovat již před přistáním z paluby lodě.

Pohled zblízka na každodenní aktivity těchto sympatických tvorů pak nabízí jedenapůlhodinová procházka po ostrově. Tučňáci odpočívají, hlasitě řeší sousedské spory a páří se. Jako by je lidští návštěvníci vůbec nezajímali a vše bylo navlas stejné jako v dobách, kdy sem žádný zvídavý dvounožec nezavítal.

TIP: Obří ledovec v argentinské Patagonii jako jeden z mála roste

Plavba zpět do Punta Arenas probíhá rychleji než bychom chtěli a ke konci se chýlí i návštěva jednoho z nejvzdálenějších regionů naší planety. Teprve po návratu z jižního „konce země“ si člověk uvědomí, jaké ticho panuje v bezvětří. Po zvuku vichru v uších i po drsné patagonské přírodě se mu však začne velmi rychle stýskat: Patagonie si rychle získá duši každého, kdo do ní jednou nahlédl.

V řadě domácností se rodiče nestačí divit, když se u jejich ratolestí vychovávaných zcela shodně projevují naprosto odlišné charakterové vlastnosti. A tak se zákonitě nabízí otázka: Jaký podíl má na osobnosti novorozence genetické dědictví předků? A naopak, do jaké míry následně působí výchova, vzdělání či kolektiv?

Existuje víceméně jediný způsob, jak to zjistit: nechat pokrevně příbuzné děti vyrůstat odděleně, v různých prostředích. Jenže který rodič by dovolil, aby se jeho potomek stal pokusným králíkem ve studii, jež navíc může ovlivnit celý jeho život? Jistí vědci se tak kvůli získání poznatků neváhali uchýlit k obskurnímu řešení… 

Život je jen náhoda

„Když lidem vyprávím svůj příběh, nevěří mi,“ vysvětluje 58letý právník Robert Shafran, jeden z protagonistů filmu Tři blízcí neznámí, který před dvěma lety natočil Tim Wardle podle skutečných událostí. Dalším „hrdinou“ se stal jeho bratr David Kellman, druhý z trojčat, jenž dnes pracuje coby pojišťovací agent v New Jersey. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby mohli diváci spatřit i tvář posledního z trojice, Edwarda Gallanda, ten však v roce 1995 zemřel. Nedožil se tak okamžiku, kdy se ohromující příběh jejich opětovného shledání dostal na plátna kin. 

Jednovaječní sourozenci se ovšem proslavili po celém světě dávno před premiérou snímku v roce 2018: Před třemi dekádami se díky neuvěřitelné náhodě setkali nejprve Bobby s Eddiem a následně i s Davidem. Něco takového se samozřejmě nestává každý den, a trojici identických mladíků s kudrnatou kšticí tak prostřednictvím novinových titulků a televizních talk show brzy znaly celé Spojené státy. 

Tři různé cesty

Už v roce 1915 začala v New Yorku fungovat adopční agentura Louise Wise Services. Zaměřovala se na hledání nových domovů především pro židovské děti a rychle si vybudovala renomé. V červenci 1962 se pak v její centrále rozezněly telefony s ojedinělou žádostí: V jedné z nemocnic právě přišla na svět trojčata a 19letá matka je chtěla dát k adopci. Najít nové rodiče pro tři zdravé bělošské chlapce neznamenalo nijak složitý úkol. Ovšem místo aby Eddieho, Davida a Bobbyho umístili do nové rodiny společně, rozhodli se je zástupci agentury rozdělit. Později se obhajovali, že najít domácnost ochotnou přijmout hned tři novorozence by bylo příliš obtížné. 

Ve skutečnosti se všechno odehrálo trošku jinak a bez vědomí adoptivních rodičů: Když totiž vítali své nové syny, domnívali se, že mají před sebou opuštěného jedináčka. A nikoliv náhodou náležely zvolené manželské páry k odlišným společenským vrstvám. Bobby vyrůstal v domácnosti lékaře a advokátky, tedy v dobře situované rodině s vyšším sociálním statusem. Eddieho otcem se stal středoškolský učitel, typický představitel střední třídy. A David putoval ke dvojici přistěhovalců provozujících v New Yorku malý krámek, jejichž rodným jazykem nebyla angličtina. 

Divní lidé s kamerami

Životy chlapců plynuly celých 19 let víceméně harmonicky, přesně jak to umožňovaly podmínky jejich zázemí. Existovala ovšem řada náznaků, že se od svých vrstevníků liší – a to nejen faktem, že byli adoptovaní, což všichni tři odmalička věděli. Jejich domovy totiž pravidelně navštěvovali zástupci agentury Louise Wise Services, pod záminkou standardní kontroly. Zvláštní bylo, že při tom neustále pořizovali fotografie a videozáznamy a nechávali hochy absolvovat nejrůznější psychologické testy. 

Rodičům sdělili, že jejich synové tvoří součást běžné studie, prováděné u všech adoptovaných dětí. Pravda to však byla jen napůl: Chlapci se skutečně zařadili do vědeckého výzkumu, ovšem nijak nevinného. Jeho skutečná podstata vyšla najevo až mnohem později. A začalo to prvním školním dnem roku 1980. 

Jako v zrcadle

Devatenáctiletý Bobby tehdy přijel do univerzitního kampusu v Catskills a snažil se zorientovat, když ho k jeho překvapení začali zdravit kolemjdoucí studenti. „Vítej zpátky, Eddie!“ volali. Zmatený Bobby se domníval, že si jej s někým spletli. Nemohl tušit, že v něm spolužáci vidí jeho bratra, který si shodou okolností ze všech amerických vysokých škol zvolil tu stejnou. Eddie už měl za sebou první ročník, ale na další rok se vrátit neměl. Proto jeden z jeho kamarádů okamžitě pochopil, že mladík, jenž dorazil na kolej, musí být někdo jiný. 

Ještě toho dne spolu vyrazili Eddieho navštívit. Okamžik šokujícího setkání si Bobby pamatuje zcela přesně i po třiceti letech. „Zaklepal jsem na dveře a… stál jsem tam já,“ popsal později před kamerou. „Jako bych se díval do zrcadla. Bylo to neuvěřitelné.“ Senzační shledání dvojčat nejprve vylíčil deník New York Post, načež příběh převzala rovněž další média. Zůstávalo jen otázkou času, kdy se vše dostane i k třetímu z bratrů. Jednoho dne zavolal Eddieho matce jistý 19letý mladík, představil se jako David Kellman a vysvětlil, o co jde. „Myslím, že jí tehdy vypadl telefon z ruky,“ směje se Bobby při vzpomínce na onen den.

A zrodily se hvězdy

Kdyby popsaný příběh nebyl reálný, dřív či později by si ho nějaký scenárista nejspíš vymyslel. Místo toho dostali novináři a televizní producenti šťavnaté sousto naservírované doslova na stříbrném podnose. Fotografie tří mladíků podobných jeden druhému jako vejce vejci se objevila na titulních stranách celostátních deníků a trojčata se stala hvězdami obrazovek. Hoši museli stále dokola odpovídat na otázky, zda mají rádi stejné barvy, obdivují stejná auta a fandí týmž sportům – a ano, ke všeobecnému překvapení tomu tak skutečně bylo. Navzdory bezmála dvěma desetiletím stráveným odděleně se u nich vyvinul sklon k identickým zálibám. 

Všichni tři kouřili cigarety Marlboro, zajímali se o wrestling a líbil se jim stejný typ dívek. Navíc se z nich stali rození showmani, takže se s novou rolí celebrit rychle sžili. Před kamerami se cítili jako ryby ve vodě a neostýchali se každou chvíli si z moderátorů vystřelit. Jako by si četli myšlenky: Zcela přirozeně reagovali stejnými gesty, odpovídali v tutéž chvíli a s oblibou se vydávali jeden za druhého – ostatně jako čas od času asi všichni jednovaječní sourozenci. 

Konec idylky

Krátce nato si v New Yorku koupili společný byt a otevřeli si restauraci s lakonickým názvem Trojčata. Patrně díky slavnému příběhu měli za první rok v kapse milion dolarů a zdálo se, že před nimi leží zářná budoucnost. Senzační zprávy v médiích však nezachytily náznak temného stínu, jenž se nad neuvěřitelnou záležitostí od počátku vznášel. Všichni – a nejvíc samozřejmě Eddie, Bobby a David – chtěli vědět, proč se to celé stalo. Z jakého důvodu je v dětství rozdělili?

Znepokojivou odpověď vypátral v roce 1995 novinář Lawrence Wright a opět šlo v podstatě o dílo náhody. Při psaní článku o rozdělených dvojčatech, jenž s případem slavné trojice původně nijak nesouvisel, narazil na zmínku o utajované vědecké studii. Stál za ní prominentní dětský psycholog Peter Neubauer z prestižní Yaleovy univerzity.

Příroda versus výchova

Badatel tehdy vedl centrum dětského vývoje pod Židovským výborem pro rodinné a dětské záležitosti. Ten také zahájil spolupráci s adopční agenturou Louise Wise Services, jejímž úkolem bylo získat pro vědecké účely vhodné subjekty. Dodnes se neví, kolik dětí se do výzkumu nedobrovolně zapojilo. Jisté však je, že v roce 1962 se mezi nimi ocitli i Bobby, Eddie a David. 

Neubauerovým cílem nebylo nic menšího než na dostatečně rozsáhlém vzorku účastníků definitivně rozseknout spor „příroda versus výchova“. Studie pro něj znamenala vrchol kariéry a výstupem se staly desítky tisíc stránek. Psycholog ovšem považoval jejich obsah za natolik citlivý, že si nepřál, aby mohl kterýkoliv ze zapojených subjektů nahlédnout dovnitř. Závěry proto pečlivě zapečetil a před svou smrtí v roce 2008 je odkázal Yaleově univerzitě s tím, že nesmějí být odhaleny před rokem 2066. Chtěl tak zajistit, že se zveřejnění nikdo z dotyčných nedožije.  

Tajemství trvá

Šance na změnu přišla poté, co se Tim Wardle rozhodl v roce 2013 natočit o příběhu trojčat dokument. Jednalo se o výzvu – a nejen proto, že záznamy nebyly dostupné. Od rozjařených 80. let, kdy neuvěřitelným shledáním žila celá Amerika, uplynula už poměrně dlouhá doba a řada věcí se změnila. V roce 1995 spáchal Eddie sebevraždu a zbylí dva bratři se netoužili vrátit do světel reflektorů. K účasti je tak režisér údajně přemlouval celé čtyři roky. K souhlasu je nakonec zřejmě přiměl hlavně příslib, že by se přece jen mohlo podařit zpřístupnit zapečetěné záznamy. 

TIP: Genetika, nebo doktor Mengele? Jaké je tajemství brazilské vesnice dvojčat?

Wardle a jeho tým skrz právníky usilovali, aby zástupci Yaleovy univerzity utajené materiály bratrům poskytli. Strávili svou snahou devět měsíců – a vyplatilo se. Po premiéře filmu předali správci odkazu rodinám bezmála 11 tisíc stran původních Neubauerových záznamů. Jenže žádné odpovědi údajně nakonec nepřišly, neboť navzdory ohromnému rozsahu byla většina textu hustě začerněná. K čemu tedy slavný psycholog dospěl, zůstane zřejmě zahaleno tajemstvím ještě 45 let.  

Noční cesta nizozemským Lelystadem nabízí v těchto dnech neobvyklou podívanou – zdejší dvouhektarové pórkové pole v noci září modrou, červenou a fialovou barvou. Unikátní umělecká instalace, kterou navrhlo Studio Roosegaarde, je koncipována jednak jako pocta nizozemským farmářům a zároveň jako inspirace pro experimentování s umělým světlem ve venkovním zemědělství.

TIP: Mají biopotraviny pozitivní vliv na naše zdraví? Věda říká jednoznačné: Ano!

Noční ultrafialové světlo se ve sklenících již nějakou dobu používá, zejména v místech, kde je přímé sluneční světlo vzácné. Ultrafialové světlo pomáhá rostlinám lépe růst, jeho použití ve venkovním prostředí je ale mnohem méně obvyklé. Daan Roosegaarde, který za projektem v Lelystadu stojí, se snaží v praxi ověřit teorii, zda určité vlnové délky ultrafialového světla mohou snížit potřebu použití pesticidů.

Osmadvacetiletá Anna Jelínková trávila čas převážně v domácnosti, kde se starala o tři děti ve věku 9, 6 a 3 roky. Její manžel Tomáš pracoval jako stavební dělník a musel často cestovat za prací. Anna si příležitostně přivydělávala. Na jaře 1929 získala práci posluhovačky v měšťanské rodině Tomešových. Když vypukla hospodářské krize, velmi často se Anna setkávala s názorem, především od svých blízkých, že by ženy placená pracovní místa měly přenechat mužům, neboť ti jsou živiteli rodin. Většina ženských organizací s tímto názorem nesouhlasila, nicméně v roce 1931 Anna o práci skutečně přišla.

Bída se brzy prohloubila, když zaměstnání ztratil i její muž. Ve snaze alespoň trochu zlepšit neblahou sociální situaci jezdívali vypomáhat do Dolních Kounic, kde manželovi rodiče vlastnili vinici a malé hospodářství. Za výpomoc si vždy odvezli nějaké potraviny, s nimiž přečkali nejhorší období.

Anna živitelka

Zlepšení rodině Jelínkových přineslo až nařízení brněnské městské rady, která rozhodla poskytnout poukázky na potraviny nezaměstnaným obyvatelům Brna. Anně a Tomášovi tak byly na každý týden vydávány poukázky na potraviny v hodnotě 20 Kč, na každé jejich dítě připadala poukázka v hodnotě 10 Kč na týden. Protože však rozhodnutí městské rady bylo omezeno, nedostávala rodina Jelínkových poukázky za 70 Kč, ale o deset korun méně. I tak Anna mohla pořídit za poukázky nejzákladnější potraviny pro celou rodinu – většinou kolem 10 kg brambor, 100 g másla, 6 kg chleba, 1 kg cukru, 6 kg mouky týdně.

Peníze téměř nebyly, zato hlad veliký. U obchodů pak stávali lidé v dlouhých frontách, několikrát zahnutých a vlnících se jako had, aby získali to nejnutnější. Stávala v nich také Anna se staršími dětmi. Dnes si jen těžko představíme, jak složité bylo vařit z těchto základních surovin.

Když peníze ani poukázky nebyly, shánělo se jídlo, jak se dalo. Chodívalo se třeba na řepu cukrovku k některému sedlákovi na pole. Z té se pak doma dělal sirup, který chutnal znamenitě, třeba jako pomazánka na chleba. Když byly švestky, vařila se povidla. A co bylo slávy, když Anna od někoho získala trochu kukuřičné mouky a upekla „dort“, jak doma říkali kukuřičné placce. 

Těžké chvíle přišly roku 1932, kdy Annin manžel získal „načerno“ práci na stavbě Paláce ALFA. Při manipulaci na lešení se mu smekla noha a on spadl z velké výšky tak nešťastně, že si polámal žebra a pravou nohu, kterou mu nakonec v nemocnici u sv. Anny museli amputovat. Jak se ukázalo, neměl nárok na žádný invalidní důchod ani žádnou podporu. V důsledku této lapálie neměla rodina peníze ani na shnilé brambory.

TIP: Šunkofleky a odpolední bábovka: Jak chutnala první republika?

Situace se trochu zlepšila, když Anna získala práci v nemocnici jako uklízečka. Později obsluhovala v hospodě a následně ji zaměstnali v pletárně, která začala vyrábět textilie s právě módními norskými vzory. Pletárna ale neměla k dispozici stroje, jež by dokázaly vytvořit několik různých pestrobarevných vzorů, proto vyráběla hlavně svetry jednobarevné a vzory měly dodělávat ženy doma, vyšíváním navrch. Protože byla továrna německá, měla Anna jako Češka problémy s německým personálem a dostávala tu nejnáročnější práci. Přesto zde pracovala až do zářijových událostí roku 1938 a rodina netrpěla hladem.