Ačkoliv to tak na první pohled nevypadá, vyrobit opravdu dobrou zátku je pořádná věda. Základ tvoří prvotřídní kůra z korkového dubu, která musí být především dost silná, aby z ní bylo možné vyrazit kvalitní polotovar. Taková kůra přitom roste jen na několika místech světa – mimo jiné v Portugalsku (viz Dar portugalských dubů). A právě odtud se dováží i do zlínské továrny Jana Kašpara, kde poté ročně vznikají zátky pro desítky milionů láhví. 

Není-li kůra dostatečně kvalitní, dobrý špunt se z ní jednoduše udělat nedá: „Na polotovaru opravdu vidíme, zda je špatně vyrobený. Pokud však od nás odejde špatný špunt, obvykle to nepoznáte. Pozná to až vinař nebo jeho zákazník. Tam se potom násobí škoda, která nekvalitou vzniká,“ vysvětluje Jan Kašpar. 

Náročná cesta

Kůra určená pro výrobu zátek se nejprve omývá horkou vodou, aby se narovnala a lépe se s ní pracovalo. Poté se nařeže na menší kusy a vytřídí. Špunty se z vybraného korku vyrážejí většinou ručně. Následně se dokonale očistí, zbrousí do hladka a v bubnu, jenž se nápadně podobá obří automatické pračce, se zbaví prachu a choroboplodných zárodků. Další úprava pak zaručuje, že výrobek hladce vklouzne do hrdla láhve i vyklouzne ven a že bude dostatečně odolný vůči tlaku i pružný v tahu. 

Poté co špalík dubové kůry absolvuje popsaný náročný proces, přijde ještě na řadu jakýsi „zásah vizážisty“, kdy se na povrch zátky vypálí obrázek či text podle přání zákazníka. Pak už špunty putují k vinařům a hlavně – rychle do láhví! Po ošetření by se totiž měly použít nejpozději do 4–6 měsíců; poté mohou nežádoucím způsobem tvrdnout a při lahvování se i drolit. 

Z Čech do světa 

Kvalitně vyrobený špunt má zcela zásadní význam i pro samotné víno. Záleží samozřejmě na odrůdě, stáří a způsobu skladování – v zásadě je však možné říct, že bílému „prodlužuje život“ a červené „nechává dýchat“. Dobrá zátka přitom nesmí moku předat nic ze své typické vůně. Není divu, že si kvalitní špunty pochvaluje řada moravských i českých vinařů, ale také výrobců ze Slovenska, Polska, Maďarska či Litvy. „Například v Rakousku snad už nekoupíte láhev šampaňského, kde by nebyl náš špunt,“ dodává Kašpar.

TIP: Dubový poklad: Na skutečně kvalitní korek pěstitelé čekají i 50 let 

Rodák ze Zlína má pestrou pracovní minulost zahrnující manažerské pozice a zaměstnání v Londýně či Nikaragui, a to v době, kdy v zemi zuřila občanská válka. Na výrobu zátek však nedá dopustit. „Líbí se mi, že je špunt ze dřeva, nezapáchá, nevytváří odpad, který tady někdo najde ještě za dvě stě milionů let. Když zátku vytáhnete z láhve a hodíte do krbu, všechno se tak nějak ekologicky uzavře.“ 

Východní Afrika má nový, nečekaný problém. Odjakživa tam lidé bojují s malárií. Až doposud to ale pro ně byla spíše nemoc venkova a odlehlých oblastí, zatímco města zůstávala malárie do značné míry ušetřena. Důvodem bylo především to, že původní, africké druhy komárů, které přenášejí malárii, se množí především ve venkovské krajině přírodního rázu.

Teď se ale ve východní Africe masivně šíří nový druh komára. Například v etiopských městech jsou vodní nádrže plné komára druhu Anopheles stephensi. Jde o hlavního přenašeče malárie v Indii. V Africe se objevil teprve před pár lety. Dnes už se běžně vyskytuje ve městech v Etiopii, Súdánu a Džibuti. Místní vědci již potvrdili, že tito komáři perfektně rozšiřují místní, tedy africké kmeny malárie.

TIP: Jak porazit malárii? Pomocí léku, který pro komáry „otráví“ lidskou krev

Na první pohled by se mohlo zdát, že taková invaze není příliš závažná. Malaričtí komáři už přece ve východní Africe jsou. Problém je ale v tom, že invazní komáři z Indie jsou velmi přizpůsobení životu ve městech. Mohou se tam bez potíží množit v umělých vodních nádržích nebo třeba v loužích. To znamená, že jejich invaze přináší malárii do východoafrických měst, která až doposud byla považována za „oázu“ s nízkým výskytem této nepříjemné choroby.

Edward Kelley se narodil 1. srpna 1555 ve městě Worcester jako nejstarší syn Patrika Kelleyho. O jeho studiích víme jen velmi málo a stejně tak zůstává otázkou, zda nějaká vůbec absolvoval. Možná nějakou dobu pobýval na univerzitě Oxfordu. V rodném Worcesteru se pak živil jako lékárník a tehdy také poprvé přičichnul k alchymii, díky čemuž se později mohl stát asistentem astrologa Thomase Allena. Právě do této doby spadá jeho údajné padělání listin či mincí, kterého se měl dopustit v úřadu notáře.

Následně se Kelley stal zaměstnancem Johna Dee, pro kterého pracoval jakožto médium při jeho komunikaci s anděly. Edward Fenton, který edičně připravil Deeovy deníky a mága podle všeho velmi obdivoval, viděl právě v okamžiku setkání obou mužů moment, kdy se Johnův život navždy změnil k horšímu. 

Kolem roku 1582 se Kelley oženil s o osm let mladší Joan Cooperovou z Chipping Nortonu. K tomuto svazku ho prý přiměli údajní andělé při jedné ze seancí. Sám byl z těchto instrukcí poněkud rozladěn a tvrdil, že se ženit nechce, ale nakonec prohlásil: „nicméně s čistým svědomím tak učiním, navzdory mému slibu a profesi.“ 

Cesta ke dvoru

Do Prahy přišli oba Angličané roku 1584 a nikoli roku 1580, jak tvrdí Masarykův a Ottův slovník. V roce 1580 totiž do metropole ještě nepřesídlil ani Rudolf II., kterého chtěl Dee vyhledat. Toužil mu tehdy přetlumočit andělské poselství, jež mělo Habsburka varovat před vlastní špatností a zkažeností a zachránit jeho duši. Vše ale dopadlo úplně jinak.

Císař na nějaká napomenutí nebyl zvědavý a komunikace s údajnými anděly přitáhla pozornost Říma, který na pomoc přivolal nuncia Germania Malaspinu. Tento ohnivý kazatel se nejprve snažil jednat vlídně a obezřetně, ale Kelleyho vyzývavý a drzý přístup jej natolik rozzuřil, že si později postěžoval, že nebýt jistých okolností, vyhodil by jej z okna. Angličané tedy museli dvůr opustit a najít si azyl v Třeboni u Viléma z Rožmberka (1535–1592). 

Navzdory zdánlivému pádu se Kelley dokázal znovu vrátit na výsluní a období vymezené lety 1580 a 1590 můžeme považovat za skutečný vrchol jeho kariéry. Rudolf II. jej dokonce povýšil na šlechtice a vyznamenal erbem se lvem stojícím na zadních nohou. Jeho hvězda však měla již záhy zapadnout.

TIP: Tajemné sídlo kouzelníků a astronomů: V centru Prahy stávala alchymistická dílna

Snad kvůli svým dluhům upadl u vrtkavého císaře v nemilost, byl zatčen a převezen na hrad Křivoklát. Zde pobyl dva roky, v jejichž průběhu narůstaly dluhy, jež ho opět odeslaly do vězení, tentokrát do hradu Hněvín v Mostě. Odtud se pokusil utéci, což se ovšem nepodařilo, protože si při zběsilém kousku těžce poranil nohu. Podle Chourové pak raději požil jed a ze světa tak sešel dobrovolně.

„Světu chybí důvěra,“ prohlásil v roce 2019 generální tajemník OSN António Guterres. Podle studie tzv. Barometru důvěry, který vytváří agentura Edelman, zhruba polovina lidí nevěří vládě, médiím, nevládním organizacím či firmám. Ať už jde o bohaté a vzdělané, nebo o chudé bez univerzitního titulu, jen jeden z pěti je přesvědčen, že státní systém pracuje v jeho prospěch. Sedm z deseti Američanů „touží po změně“. Pouze čtyři z deseti obyvatel průmyslových zemí důvěřují své vládě. Šedesát procent dotazovaných Evropanů ze států Unie vypovědělo, že vlastní vládě nevěří. 

Předchozí část: Kam zmizela pravda a proč věříme lžím? Jak moc o nás rozhodují sociální sítě?

Výzkumy potvrzují korelaci mezi nedůvěřivostí a sociální nerovností, a dokonce naznačují kauzální vztah. Nejvíc nedůvěry nacházíme u těch, kdo se cítí podvedeni: u menšin, chudých, mladých či u lidí bez vysokoškolského vzdělání. Důvěra rapidně klesá v místech, kde existuje ekonomická nerovnost, diskriminace a materiální nedostatek. Obyvatelé města Flint v Michiganu, daleko od Silicon Valley, to vědí lépe než kdokoliv jiný.

Otrávené město

V řece Flint se odráží slunce. Když sejdu z pěšinky a dorazím k bahnitému břehu, spatřím ve vodě různé předměty: rezavé železné tyče, promočenou papírovou tašku, na hladině se leskne něco olejovitého. V posledních letech si město Flint zahrálo hlavní roli v temném příběhu dnešní Ameriky. Pokud si někdo myslí, že propad důvěry a kultura lží přišly teprve s digitálním světem, měl by sem zavítat a promluvit si s místními. Ti totiž ztratili důvěru mnohem dřív, než se začaly po sociálních sítích šířit dezinformace. 

Flint se stal kolébkou General Motors a celé řady značkových vozů, které automobilka vyrobila. Dnes ovšem 40 % obyvatel převážně černošského města žije pod hranicí chudoby. Finanční problémy Flintu přiměly michiganského guvernéra zbavit starostu a radu většiny pravomocí a v roce 2011 jmenovat krizové vedení. Technokraté prosadili úsporná opatření, omezující základní služby pro ohrožené skupiny obyvatel. Jedno z nich počítalo s přestavbou místní vodovodní sítě napájené z Huronského jezera. V mezičase se měla využívat řeka Flint, do níž se ovšem vypouštěla většina odpadů v průmyslovém období města. Vedení dospělo k závěru, že když se voda vyčistí a pošle do trubek domácností, ušetří se až pět milionů dolarů. Nebylo se čeho bát, technologie přece udělá ze špinavé tekutiny čistou. Nevolení úředníci plán podepsali a prohlásili vodu za nezávadnou.

Na Flint!

Při slavnostním otevření čističky si starosta připil ošetřenou vodou se slovy: „Na Flint!“ Jenže sotva ji pustili do kohoutků, začaly se množit stížnosti. Obyvatelům prý doma z vodovodu vytékalo cosi kalného a zapáchajícího, zatímco technokraté se dušovali, že je vše v pořádku. V lednu 2015 naměřily vodárny v dodávkách zvýšené množství trihalomethanů, potenciálního karcinogenu. Později testy odhalily, že voda z kohoutků v naprosté většině města obsahuje nadmíru olova. V některých domácnostech odpovídala jeho koncentrace nečištěné odpadní vodě z továrny. 

Odpovědní činitelé nejprve trvali na tom, že je tekutina bezpečná. Tentokrát však existoval odborný důkaz, který nemohli ignorovat. Voda byla tak kyselá, že staré a opotřebované trubky začaly masivně korodovat a uvolňovalo se z nich olovo. Místní továrna General Motors požádala o odpojení od dodávek z řeky, protože tekutina poškozovala kovové výrobky automobilky. Fabriku sice rychle odstavili, ale obyvatelé pili olovnatou vodu dál.

Ukládání velkého množství zmíněné látky v těle trvale poškozuje organismus, zejména u dětí. Olovo mimo jiné postihuje mozek, narušuje sluch, vyvolává změny chování a oddaluje pubertu. Následky jsou nevratné. Studie provedená v roce 2017 – tři roky poté, co začala flintským vodovodem proudit znečištěná tekutina – odhalila, proč ve městě po roce 2014 klesla porodnost. Za dobu, co Flint využíval vodu z řeky, vzrostla úmrtnost plodů o 58 %, zatímco porodnost se snížila o 12 %. Michiganský státní zástupce dává situaci za vinu zákulisním dohodám a překrucování faktů. „Podstatné byly jen finance a bilance,“ prohlásil. „Daný přístup si vyžádal řadu životů. Čísla byla důležitější než lidé a peníze důležitější než zdraví.“

Nedůvěra trvá

Část americké intelektuální elity má občas romantickou představu, že znevýhodněné vrstvy nakráčejí k volbám a pomstí se. Ve skutečnosti však slabí – ti, které utlačují, ti, kdo ztratili důvěru v systém i sebe sama – k urnám vůbec nepřijdou. Volební účast v okrsku Genesee, kde leží také Flint, poklesla během prezidentských voleb v roce 2016 o 3–4 % a hlasovat odmítli především stoupenci demokratů v chudých městech. Přímo ve Flintu zůstalo doma ještě víc občanů, s jedovatou vodou za utaženými kohoutky. Republikáni tam zaznamenali nejlepší výsledek za 28 let.

Od té doby se zásobování vodou ve městě výrazně zlepšilo. Testy agentury EPA prokázaly, že je bezpečná a obsah olova nízký. Přesto starostka Karen Weaverová ještě v roce 2019, pět let po vypuknutí krize, obyvatelům doporučovala pít pouze filtrovanou či balenou vodu. Mnoho místních se její radou řídí. Flint nejprve otrávila voda a potom lži. Zanechaly po sobě nedůvěru, jež přetrvává.

Lhát je normální

Lžeme dennodenně. Podle jisté studie šest lidí z deseti nedokáže vést desetiminutový rozhovor, aniž by dvakrát či třikrát zalhali. Po přehrání konverzace to navíc sami připouštějí. Optimističtější výzkumy uvádějí, že Američané lžou v průměru „jen“ jednou až dvakrát denně. Když stejná vstupní data zkoumali jiní vědci, zjistili, že mezi jednotlivci panuje vysoká variace: Někteří jsou notoričtí lháři, jiní nevypustí z úst nepravdu v řádu dní. 

Důležitá otázka zní: Do jaké míry lžou mocní? Mají totiž významný vliv na životy ostatních a někdy mohou na lžích vydělat. O pravdomluvnosti jedinců u moci zatím neexistuje dostatek vědeckých dat, badatelé z Columbia Business School však uskutečnili fascinující studii. Náhodně rozdělili 47 lidí do dvou skupin, na „vůdce“ a „podřízené“, přičemž první zmínění mohli v rámci role rozhodovat o ekonomickém a sociálním postavení těch druhých. Pak dostaly obě skupiny pokyn ukrást sto dolarů a snažit se přesvědčit člověka, který povahu experimentu neznal, že nic nevzali. Ten, kdo dokázal dotyčného ve své nevině utvrdit, si mohl peníze ponechat. 

Výsledky odhalily, že i kratičká role proměnila vůdce v bezostyšné lháře. Vykazovali méně kognitivních a emocionálních signálů, že neříkají pravdu, než jejich podřízení. Rozdíl však nebyl jen psychologický, ale projevoval se dokonce biologicky: Před experimentem a po něm odebrali vědci účastníkům vzorky slin a změřili jim hladinu hormonu kortizolu vylučovaného ve stresových situacích. Ve slinách vůdců se ho přitom nacházelo výrazně méně než u podřízených. Druhá skupina se cítila hůř a měla po lhaní výčitky. Výzkumníci dospěli k závěru, že „moc působila jako ochranná vrstva, umožňující lhát daleko snáz“. 

Život za závojem

Pracuji s následující hypotézou: Možnost ověřovat, vyvracet a potvrzovat informace dala lidem do rukou obrovskou moc a došlo k odhalení mnoha nepravd najednou. Zveřejnit odhalenou lež bylo náhle podstatně jednodušší. Pravda se stala dostupnější a ohrožovala staré mocenské struktury i zvyklosti. Dřívější důvěra v instituce a v ostatní členy společnosti utržila ohromné trhliny. Vznikl dojem, že všichni lžou všem, což lidem dodalo odvahu dělat totéž.

Bod obratu nastal, když si podstatná část veřejnosti uvědomila, jak často a v jaké míře vlivné osobnosti lžou. Každá společnost dává některým svým členům formální či neformální autoritu poskytovat informace o světě. Od těchto lidí se právem očekává, že budou širšímu publiku předávat pravdivé zprávy nebo že poskytnou jednotlivcům klíčové informace o jejich životě. Politici, bankéři, lékaři, novináři, policisté, učitelé… zajisté do určité míry neříkají pravdu. Dělají to, protože lžeme všichni. A jsou-li závěry zmíněné studie správné, lžou mocní lépe a nemají z toho takové výčitky.

Ještě před 30 lety žilo lidstvo za závojem neupřímnosti, který vlivným jedincům poskytoval flexibilní prostor pro mlžení a lhaní. Zmíněný závoj sice nebyl úplně stržen, ale rychle se stává průhledným. Dnes má mnohem víc lidí možnost nepravdu odhalit, protože je snazší výroky autorit důsledně prověřit. Význam technologie – přesněji řečeno Googlu – spočívá v tom, že nabízí nesmírně efektivní, snadný a levný způsob, jak pravdivost tvrzení o světě konfrontovat. Samozřejmě neodhalíme veškeré lži, ale objevíme jich mnohem víc než v minulosti. Přesvědčení, že všichni lžou, nám pak poskytuje tiché ospravedlnění: Dělá to přece každý. Ano, všichni lžeme. Ale to také znamená, že jsme zároveň všichni obelháváni. 

Názory nad fakta

Když se pravda zhroutila, lidé se uchýlili k tomu, nad čím mají kontrolu a co nelze vyvrátit: ke svým názorům, jež tu a tam opírají o příhodná či uměle vytvořená fakta. Tvrdí, že ověřené poznatky už nejsou v jejich sociální komunikaci tak důležité, nebo se nechtějí o zprávách a informacích bavit. Ať tak či onak, podle jedné studie má víc než polovina Američanů problém rozlišit faktické výroky od názorových soudů. V testech PISA to nedokázalo 68 % patnáctiletých. Otázkou zůstává, zda lidé vůbec chtějí uvedené dvě kategorie rozeznávat.

Socioložka Hannah Arendtová v knize Původ totalitarismu popisuje, jak rozostřování hranic mezi pravdou a lží, mezi fakty a názory souvisí s represivním aparátem: „V neustále se měnícím, nesrozumitelném světě dosáhly masy bodu, kdy začaly věřit zároveň všemu a ničemu, soudit, že všechno je možné a nic není pravda. Masová propaganda zjistila, že její publikum je kdykoliv ochotno uvěřit tomu nejhoršímu, bez ohledu na míru absurdnosti, a nechává se klamat vcelku bez námitek, protože stejně považuje každé prohlášení za lež.“ 

Totalitarismus, jímž se Arendtová intenzivně zabývala, zatím spí. Ale hluboký cynismus vůči pravdě, který popsala, opět vystrkuje růžky a podněcuje k násilí. Tentokrát za ním ovšem nestojí fašistické elity: Vzniká spíš zdola a mobilizuje se na internetu. Tam, kde se nerozlišuje mezi pravdou a lží, se ocitá v ohrožení samotný pokrok.

Image

Čtěte také

Život v době post-faktické: Proč světu vládne nevědomost?

Ve městě Brunswick v americkém státě Maine sídlí startup kosmických technologií bluShift Aerospace. Poslední lednový den zde dosáhli významného úspěchu, když jako první na světě vypustili raketu, která je poháněná biopalivem. Raketa letěla podle plánu zhruba do kilometrové výšky, i tak jde ale pro společnost, která se chce prosadit na trhu s vynášením malých satelitů do vesmíru, důležitý milník.

Šlo o prototyp suborbitální rakety Stardust 1.0. Raketa měří 6 metrů a může nést až 8 kilogramů nákladu. Pohání ji speciálně vyvinuté pevné biopalivo. Úkolem této rakety je prověřit jednotlivé technologie a komponenty, které se v budoucnu stanou součástí větších raket na biopalivo, vynášejících na oběžnou dráhu nanosatelity.

První komerční raketa státu Maine

Start rakety, který byl raketovou premiérou pro stát Maine, se odehrál na zasněžené ploše centra Loring Commerce Center v Limestone. Samotný test se neobešel úplně bez komplikací – během startu mrzlo a odpálení rakety předcházelo několik neúspěšných pokusů. Samotný start a let rakety do výšky zhruba 1 220 metrů ale proběhly přesně podle plánu. Raketa rovněž elegantně přistála na padáku, přesně tam, kde bylo plánováno.

TIP: Další zájemce o suborbitální lety: Exos Aerospace připravují první start

Společnost bluShift Aerospace teď připravuje dvě větší suborbitální rakety, Stardust 2.0 a Starless Rogue. Tyto rakety by měly zákazníkům nabídnout až 6 minut stavu beztíže, přičemž by jejich start měl stát do 300 tisíc dolarů (přes 6,4 milionu korun). Výhledově plánují orbitální raketu se slavným jménem Red Dwarf, který by měla vynášet na oběžnou dráhu až 30 kilogramů nákladu v ceně kolem 60 tisíc dolarů za kilogram (asi 1,3 milionu korun).

Několik měsíců po zvolení Donalda Trumpa prezidentem v roce 2017 jsem se vydal do amerického Silicon Valley. Elita v oblasti špičkových technologií se nacházela ve stavu totální paniky. To ráno visela nad Sanfranciským zálivem mlha a jemně mrholilo. Z hotelu jižně od Sausalita, kousek od mostu Golden Gate Bridge, jsem slyšel houkání lodí a pozoroval cyklisty ve větrovkách na kopcích pode mnou. Tato část Kalifornie je plná zeleně a bohatství. Když jsem cestou do San Francisca projížděl po klikaté silnici malými městečky, dýchl na mě blahobyt. V Bay Area žije více miliardářů než v jakékoliv jiné metropolitní oblasti na světě. Tři z pěti amerických společností s největší hodnotou na trhu – Google, Apple a Facebook – sídlily v roce 2019 v Silicon Valley v okruhu pouhých 24 kilometrů od sebe.

„Za posledních sedmnáct let jsem se v Silicon Valley zabydlel,“ pronesl výkonný ředitel Applu Tim Cook v roce 2015 k absolventům George Washington University. „Je to zvláštní místo. Místo, kde mají všechny problémy nějaké řešení. Panuje tu ryzí optimismus.“ Cookův proslov prozrazuje, že Silicon Valley neznamená pro zdejší vedoucí pracovníky jen kumulaci korporací toužících dosáhnout zisku. Vidí ho jako zdroj téměř mesiášského poselství o zlepšování životních podmínek lidstva. Nebo se tak alespoň tváří.

V uzavřené bublině

A pak přišel listopad 2016. Komunikační média a sociální sítě vytvořené v Silicon Valley možná propojily svět, ale rozhodně ne tak, jak si technologičtí mágové představovali. Daly vzniknout uzavřeným komunitám stejně smýšlejících lidí – názorovým bublinám, jež své členy utvrzují v jejich pohledu na svět. Jedinci patřící ke zmíněným skupinám se nesetkávali s odlišnými názory, a nic je tedy nepobízelo, aby si ověřovali fakta. 

Internetové vyhledávače a mobilní technologie umožnily okamžitý přístup prakticky k neomezenému množství informací. A dezinformací. Analýza společnosti BuzzFeed odhalila, že v posledních třech měsících prezidentské kampaně v roce 2016 se 20 nejpopulárnějších falešných příspěvků dočkalo 8,711 milionu sdílení, komentářů a reakcí. Zprávy šířené zejména na Facebooku uvozovaly titulky jako: „Papež František šokuje svět, podporuje Donalda Trumpa“, „WikiLeaks potvrzuje: Clintonová prodala zbraně IS!“ nebo „Zákon hovoří jasně: Hillary nesmí zastávat žádný federální úřad“. 

Pro srovnání: Dvacet nejpopulárnějších facebookových příspěvků zavedených médií jako Washington Post, New York Times či NBC si vysloužilo jen 7,36 milionu sdílení, reakcí a komentářů. Povolební průzkumy ukázaly, že falešným zprávám čelilo daleko víc Američanů, než se původně myslelo. V říjnu a listopadu 2016 navštívil webové stránky s těmito informacemi každý čtvrtý Američan. Facebook posloužil jako „klíčové médium fake news“.

Zlověstné výzvy

Když jsem v zimě roku 2017 vstoupil do přepychově zařízených kanceláří jedné společnosti v Silicon Valley s prostornými kuchyněmi a pohodlnými pohovkami, bylo očividné, že obvykle klidné vody spokojenosti zčeřily vlny úzkosti. „Víme, s čím máme co do činění,“ řekl mi jeden z šéfů firmy mimo záznam, protože nedostal svolení hovořit s novináři. „Uvědomujeme si, co se nám stalo, přebíráme za situaci zodpovědnost a vyřešíme ji.“ 

Působil vyčerpaně. Upřímně věřil, že jeho práce propojuje lidi. Teď měl ale pocit, jako by se ocitl v jednom z obzvlášť děsivých dílů seriálu Černé zrcadlo. Musel se vypořádat s narůstajícími zlověstnými výzvami: s lidmi, kteří podněcují k násilí, sami ho páchají a platformu, již onen muž v Silicon Valley spoluvytvářel, využívají k šíření toxického obsahu v reálném čase. Dva roky po našem rozhovoru došlo k útoku v novozélandské mešitě, odkud terorista vysílal vraždění živě na Facebooku.

Ten vysoce postavený představitel čelil velkému a dlouhodobému úkolu. Jeho platforma musela najít způsob, jak vymýtit lživé informace nebo před nimi uživatele alespoň varovat. „Nemáme šanci zvládnout to v dohledné době pomocí umělé inteligence. Budeme muset najmout lidi. Ale pokud začneme prověřovat a upravovat obsah, změníme se v to, co jsme nahradili. Stane se z nás tradiční médium.“ Děsila ho představa, že budou muset monitorovat obrovská kvanta informací, určovat, co je pravda, mírnit přetrvávající konflikty ohledně obsahu – zkrátka a dobře dělat práci šéfredaktora v novinách s bezpočtem přispěvatelů. 

Šíří se napětí

Nyní máme jasnější představu, jak YouTube, Google, Facebook, Twitter a další sítě napomáhají rasistům a zasévačům nenávisti po celém světě, kteří je využívají k rozšiřování lží rozvracejících společnost. V Myanmaru se přes Messenger šířila štvavá kampaň prohlubující napětí mezi většinovými barmskými buddhisty a muslimskou menšinou Rohingů, jež vedla k jejich genocidě. Německá studie odhalila, že facebookové příspěvky xenofobů krajní pravice zaznamenávají útoky na přistěhovalce a zároveň je předpovídají. Nejvyšší korelaci vykazovaly oblasti s největší sledovaností sociálních médií. 

Zpráva mezinárodní internetové iniciativy Avaaz z roku 2020 označila algoritmus Facebooku ve vztahu k boji proti nákaze nemocí covid-19 za „největší hrozbu pro veřejné zdraví“. Podle uvedeného reportu měl obsah nejsledovanějších webových stránek šířících dezinformace v oblasti zdravotnictví na Facebooku téměř čtyřnásobek zhlédnutí oproti obsahu předních zdravotnických institucí. Velké společnosti provozující sociální média nyní zavedly intenzivní kontrolní mechanismy a snaží se distancovat od produkce fake news i od radikální rétoriky, jež na jejich platformách vzkvétá. Vynakládají finance na výzkum, monitoring a tvorbu filtrů problematického obsahu. Ale stačí to?

Kdo může za co

Jednání internetových gigantů a veřejná diskuse obecně se opírají o několik předpokladů: Zaprvé, sociální sítě sehrály zásadní roli během Trumpova vítězného tažení a při šíření fake news ruské propagandy. Zadruhé, sociální sítě lze napravit a proměnit je v platformu pravdivých informací. Zatřetí, lidé vždy nevyhnutelně zabloudí do džungle dezinformací, a proto je musíme před fake news chránit.

Všechny uvedené premisy jsou ovšem problematické, ne-li úplně scestné. Sociální sítě nebyly jedinými ani hlavními médii pro šíření konspiračních teorií. Působily zanedbatelně ve srovnání s obvyklými faktory, jež vítězství ve volbách ovlivnily – tedy se zprávami mainstreamových médií, nezřídka falešnými; s politickými preferencemi a volební účastí; s protestními hlasy modrých límečků. Jinými slovy, virtuální svět na situaci nic nezměnil, pouze odrážel již existující trendy a možná je vyhnal do větších extrémů.

Snaha korporací ze Silicon Valley napravit systém je v rozporu s realitou, kterou tyto firmy samy podnítily. Nové médium uživatelům sdělovalo, že každý má právo vyjádřit svůj názor a že nejdůležitější je cítit se při kontaktu s ostatními na sociálních sítích dobře – do háje s fakty a filtrováním informací! Korporace k jejich konání motivoval zisk a zbohatlíci z Bay Area to dobře vědí. Do algoritmů sociálních médií lži skvěle zapadají, a čím skandálnější jsou, tím víc pozornosti poutají. Tvoří součást daných sítí, a nikoliv jako paraziti, nýbrž coby symbionti.

Slastné a hříšné lži

Třetí předpoklad má nejslabší základy. Názor, že jsou lidé oběti či hlupáci vyžadující ochranu, se neopírá o empirická data. Spousta uživatelů si dobře uvědomuje, že čtou – a někdy dokonce i šíří – dezinformace a smyšlené zprávy. Podle výzkumu společnosti Ipsos z roku 2018 provedeného v 27 zemích souhlasilo celých 65 % z 19 tisíc dotazovaných s tvrzením, že většina lidí žije „na internetu ve svých bublinách […], komunikují pouze s těmi, kdo jsou jako oni sami, a vyhledávají názory, s nimiž souhlasí“. Víc než třetina respondentů přiznala, že mezi takové jedince patří. Šest z deseti dotazovaných uvedlo, že žádná fakta už nikoho nezajímají, „všichni věří jen tomu, čemu věřit chtějí“. 

V rámci studie výzkumného centra Online Civic Culture Centre na Loughborough University se čtyři z deseti oslovených britských uživatelů sociálních médií přiznali ke sdílení zpráv, o nichž se později dozvěděli, že jsou smyšlené či nepřesné. Jeden z šesti respondentů připustil záměrné šíření materiálu s vědomím, že není pravdivý. Nejčastější odpověď na otázku, proč vůbec na sítích sdílejí politické zprávy, zněla, že tím vyjadřují své pocity. Téměř pětina vypověděla, že chtěli naštvat ostatní. 

Massachusetts Institute of Technology v rozsáhlé studii z roku 2018 zkoumal 126 tisíc zpráv, jež v průběhu poslední dekády sdílely tři miliony uživatelů Twitteru. A ukázalo se, že pravda prohrává na celé čáře. Falešné informace měly větší sledovanost a šířily se šestkrát rychleji než ty pravdivé. Co je však důležitější – za uvedený výsledek nemohli internetoví boti, tedy automatické účty řízené zainteresovanými stranami, nýbrž skuteční uživatelé. Podle vědců kultura lží vzkvétá, protože je „šíří především lidé, nikoliv roboti“. V kontextu s tím, co o sobě respondenti ve výzkumech sami prozradili, se rozšiřování lží po internetu zdá být jakýmsi hříšným potěšením.

Image

Čtěte také

Kam zmizela pravda a proč věříme lžím? Opustili nás tradiční autority?

Privilegium římskoněmeckého krále Richarda z Cornwallu, které zajišťovalo dědičnost českého trůnu Přemyslovcům jak v mužské, tak ženské linii, by si jistě vydobylo na poli dějin práva velkou pozornost. Problém je v tom, že privilegium se do dnešních dnů nedochovalo a o jeho existenci se dozvídáme pouze prostřednictvím dobových kronik, které ho reprodukují v neúplné podobě. Vzhledem k této skutečnosti se dodnes vedou polemiky o tom, zda listina vůbec kdy spatřila světlo světa a zda není jen výplodem fantazie středověkých kronikářů.

Kdo na uprázdněný trůn?

Je zajímavé, že veškerá dochovaná pramenná svědectví o privilegiu pochází nikoliv z doby jeho možného vzniku, spadajícího do časů krále Přemysla Otakara II., ale až z momentu uplatnění dokumentu v nástupnické praxi. Dne 4. srpna 1306 totiž po útoku dýkou zahynul v Olomouci poslední mužský představitel přemyslovské dynastie, teprve šestnáctiletý král Václav III. 

Kdo Václava III. zavraždil, dodnes nevíme, ale násilná smrt mladého kralevice ukončila více než čtyřsetletou vládu přemyslovského rodu v českých zemích. Před českou šlechtou tak náhle vyvstala otázka, kdo usedne na trůn, který byl až doposud vyhrazen členům z řad vládnoucí dynastie, která svůj původ odvozovala od legendárního Přemysla Oráče.

Výmysl kronikáře Žitavského?

Autor Zbraslavské kroniky Petr Žitavský uvádí, že na sněmu v Praze, kde se mělo rozhodnout o volbě nového českého krále, byly ve prospěch Jindřicha Korutanského, manžela Anny Přemyslovny, předloženy jakési císařské listiny. Údajně v nich stálo, že „…kdyby některý z českých králů odešel bez mužského potomstva z tohoto života, že se má dcera těšiti témuž právu v království jako syn, aby někdy nepřetrhla dravost smrti nit královského pokolení…“ O těchto listinách se zmiňuje i německý kronikář Otakar Štýrský, který navíc uvádí, že je získal Přemysl Otakar II.  

Na základě těchto indicií dospěl historik Josef Šusta k závěru, že by se mohlo jednat o listiny, které vydal Richard z Cornwallu někdy mezi léty 1265–1271, tedy v době kdy měl Přemysl Otakar II. pouze dvě dcery a reálně tak hrozilo, že zemře bez mužských potomků. Šustovu teorii podpořil i historik Václav Novotný, který privilegium datoval do roku 1265. 

Nověji se pak otázkou Privilegia zabýval historik Martin Wihoda a ten správně zdůraznil, že Richard z Cornwallu nebyl nikdy císařem, ale pouze králem a není známo, že by vydával listiny pod autoritou císařské pečeti. Ale vzhledem k dobré informovanosti kronikáře Petra Žitavského nelze předpokládat, že by si spletl královskou hodnost s císařskou.

V úvahu tak připadají tři kandidáti, kteří disponovali císařským titulem a mohli tak privilegium vydat: Ota IV. (císařem 1209–1218), Fridrich II. (císařem 1212–1250) a jeho syn Konrád IV. (císařem 1250–1254). Avšak pouze Fridrich II. vystavil českým zemím privilegia, a to nám dobře známou Zlatou bulu sicilskou (1212) a Zlatou bulu ulmskou (1216). Navíc všichni tři císaři vládli v době, kdy si Přemyslovci rozhodně nemohli stěžovat na nedostatek mužských potomků. 

Korutanec, nebo Habsburk?

Jak je možné, že se Privilegium do dnešních dnů nedochovalo ani v originále, ani v opisech? Šusta tuto poněkud zarážející skutečnost vysvětluje odvezením některých významných českých listin z Prahy do Vídně Habsburky roku 1306. Největší šance na český trůn, měl totiž po olomoucké vraždě již zmíněný Jindřich Korutanský.

Ještě za života Václava II. byl korutanský vévoda zasnouben s jeho nejstarší dcerou Annou a poté co Václav III. vyjel na válečnou výpravu do Polska, svěřil správu Českého království právě Jindřichovi, který tuto funkci vykonával i po vraždě mladého kralevice. Ani českým předákům nebyla volba Korutance proti mysli, jak ostatně dokládá Petr Žitavský: „ …ale větší, i když ne rozumnější část lidí žádala si za krále Jindřicha, vévodu Korutanského, proto, že měl za manželku starší královskou dceru…“

O události v Čechách se ale začal velmi brzy po smrti Václava III. zajímat římský král Albrecht Habsburský, který vycítil svou příležitost. Na počátku října 1306 vpadl se svým vojskem do Čech a donutil místní šlechtu, aby přijala za krále jeho syna Rudolfa. Čeští pánové neměli jinou možnost než Rudolfa přijmout. Válku si zadlužené a vyčerpané České království nemohlo dovolit, a tak čeští předáci přistoupili na Albrechtovy podmínky a zvolili králem Rudolfa Habsburského.

Zničili listinu ve Vídni?

Ačkoliv byl tedy Rudolf „řádně“ zvolen českým sněmem za krále a pojal za manželku královskou vdovu Elišku Rejčku, dosáhl královské koruny jen díky mocenskému nátlaku a obratné diplomacii svého otce. Říjnový zemský sněm v Praze byl pouhou formalitou potvrzující již dříve sjednané dohody a Rudolfovy nároky na český trůn nijak neposílil ani sňatek s Eliškou Rejčkou. Ta sice byla královskou vdovou, ale nebyla přemyslovské krve a podle dědického práva tak neměla na České království žádný nárok.

TIP: Náhlá smrt „krále Kaše": Usilovala česká šlechta o život Rudolfa Habsburského?

Svého slabého právního postavení si byli vědomi i sami Habsburkové, a proto nechal Albrecht ještě před koncem roku 1306 převést část českého korunního archivu do Vídně. K navrácení archivu vyzval po bitvě u Mühldorfu roku 1322 král Jan Lucemburský. Je však možné, že tato sbírka listin nebyla vrácena celá, a že některé listiny zůstaly ve Vídni nebo byly již dříve zničeny, neboť představovaly pro Rudolfa určité nebezpečí, že jeho pozice jako českého krále bude zpochybněna.

Nerozluštěná záhada

Dnes už asi jen těžko zjistíme, jaký měl Petr Žitavský přístup k archivu důležitých dokumentů. Faktem však zůstává, že Zbraslavská kronika je jediným „důvěryhodným“ pramenem, který se zmiňuje o existenci Privilegia Richarda Cornwallského. Všechny další vycházejí právě z ní. A tak nelze s jistou potvrdit, ale ani zcela vyvrátit existenci jakýchsi „císařských“ privilegií, které by v případě vymření rodu po meči dávaly právo na český trůn dcerám přemyslovského rodu. Není jasné, kdo listinu či listiny vydal a neznáme ani její přesný obsah.

William Lubbeck se narodil v sasko-anhaltském Püggenu. V srpnu 1939 byl povolán do Wehrmachtu a zařazen k 13. rotě těžkých zbraní u 58. divize, v jejíchž řadách podstoupil bojový křest při tažení do Francie. Na jaře 1941 se divize ocitla ve svazku skupiny armád Sever, která se připravovala na invazi do SSSR.

Před branami Leninova města

Za mrazivé zimy 1941–1942 se Lubbeck zúčastnil obléhání Leningradu. Před poklidem v zákopu preferoval intenzivní kontakt s nepřítelem a stal se předsunutým pozorovatelem, což znamenalo neustálé střety se sovětskými odstřelovači, léčky partyzánů i přímé útoky rudoarmějců. Poté Lubbecka čekala série těžkých bitev u řeky Volchov, podél koridoru k Demjanské kapse, u Novgorodu nebo v okolí Ladožského jezera.

V září 1943 si vysloužil Železný kříž první třídy a byl odeslán do důstojnické školy v Drážďanech. Na frontu se vrátil koncem léta 1944, kdy už Wehrmacht ustupoval. Lubbeck se ujal velení své původní roty a v jejím čele absolvoval tuhé boje od lotyšské Rigy až po litevský Memel, při nichž se 58. divize střídavě stahovala na západ a přecházela do protiútoků.

Přes Balt do bezpečí

V dubnu 1945 jednotka čerstvě povýšeného kapitána uvázla ve Východním Prusku v dopravní zácpě a téměř celá padla za oběť leteckým úderům. Wilhelm přežil a podařilo se mu nalodit na torpédoborec, který 7. května po mnoha peripetiích doplul do dánského přístavu již ovládaného Brity.

TIP: Hon na sabotéry: Příběh tajemného Povstalce z obklíčeného Leningradu

Následujícího dne se Lubbeck dozvěděl, že válka skončila, a putoval do zajateckého tábora. Po propuštění se protloukal zbídačeným Německem a podařilo se mu dostat na rodinný statek v sovětské zóně. Po šesti letech se raději rozhodl zemi opustit. S rodinou emigroval do Kanady a nakonec se usadil v USA, kde přijal jméno William a sepsal paměti o svých válečných zážitcích pod názvem Před branami Leningradu.

Blíženci patří mezi zvířetníková souhvězdí, na ekliptice se nacházejí mezi Rakem a Býkem. Nejlépe se dají pozorovat v únoru a nejvýraznější stálice souhvězdí vytvářejí na obloze nepravidelný obdélník. Nejsnáz však Blížence identifikujete pomocí dvou nejjasnějších hvězd, Kastora a Polluxe, jež od sebe na nebi dělí jen 4,5°.

Podle řecké báje znázorňuje obrazec dvojčata Kastora a Polluxe, syny spartské královny Ledy a bratry trojské Heleny. Polluxe zplodil Zeus, který Ledu svedl v podobě labutě. Kastor měl podle jedné z verzí za otce také Dia, podle jiné královnina manžela Tyndarea. Ve druhém případě byl tedy, na rozdíl od Polluxe, smrtelný. Po bratrově skonu nechtěl Pollux sám pobývat mezi bohy, proto oba sourozenci střídavě putují mezi Olympem a podsvětím. 

Hvězdy a zajímavé objekty

Oranžový obr Pollux představuje sice v Blížencích hvězdu Beta, je však jasnější než Kastor coby Alfa. Dosahuje 1,1 mag a jde o Zemi nejbližšího hvězdného obra, vzdáleného 34 světelných let. Průměrem překonává Slunce asi devětkrát a hmotností dvakrát. Jeho naoranžovělou barvu lze rozlišit už při pohledu pouhýma očima. Jedná se o osamocenou stálici, zatímco Kastor tvoří složitou šestinásobnou soustavu: Viditelné složky A, B a C jsou samy spektroskopické dvojhvězdy. Při pohledu bez přístroje se však Kastor jeví jako jeden světelný bod, dosahující 1,6 mag.

Už při pozorování amatérským dalekohledem je možné rozlišit několik zajímavých objektů: například vícenásobný hvězdný systém Kastor, pozoruhodnou planetární mlhovinu NGC 2392 či jednu z nejkrásnějších otevřených hvězdokup M35. Celkem známe v souhvězdí 67 objektů z NGC katalogu a čtyři stálice jasnější než 3 mag.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 18. února v 11:44 SEČ vstoupí do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v únoru 2021

• 3. února – setkání Měsíce a Spiky z Panny na ranní obloze; vzdálenost cca 5,5°
• 6. února – setkání Měsíce a Antara ze Štíra na ranním nebi před rozedněním; vzdálenost cca 5,5°
• 18. a 19. února – setkání Měsíce a Marsu na noční obloze: 18. 2. vzdálenost cca 5°, 19. 2. cca 9°; nedaleko viditelná i otevřená hvězdokupa Plejády v Býku
• 20. února – setkání Měsíce a Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 23. února – setkání Měsíce a Polluxe z Blíženců na noční obloze 
• 26. února – setkání takřka úplňkového Měsíce a Regula ze Lva na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Na obdělávaných polích se často hýbe s půdou. Není divu, že se tam občas nacházejí zajímavé věci, včetně dávných pokladů. Potvrzuje to i nový objev v Polsku. Na kukuřičném poli poblíž vesnice Słuszków, asi 23 km severovýchodně od Kališe se podařilo nalézt středověký poklad, starý asi 900 let. Obsahuje ingoty stříbra, zlaté prsteny a asi 6 500 stříbrných mincí.

Archeolog Adam Kędzierski z Polské akademie věd využil pomoci místních a s detektorem kovů loni v listopadu zkoumali lokalitu, kde byl v roce 1935 objeven jeden z největších pokladů mincí v historii polské archeologie. Při průzkumu narazili na keramickou nádobu, která se ukrývala jen asi 30 cm pod povrchem. V nádobě pak nalezli celý poklad. Nález druhého významného pokladu na tomto místě ukazuje, že zřejmě šlo o významné středověké sídlo či dokonce rezidenci polského knížete.

TIP: Na farmě v Maďarsku se podařilo objevit 500 let starý poklad

Ve třech lněných váčcích vložených do košíku tam bylo uloženo více než 6 600 cenných předmětů. Většina minci jsou stříbrné křížové denáry, které mají vyražený velký kříž. Nejde jen o polské mince, ale i české, dánské, maďarské a německé. Za pozornost stojí ale hlavně čtyři nalezené zlaté prsteny. Zlaté šperky totiž byly v době vzniku pokladu v Polsku velmi vzácné. Poklad pochází cca z roku 1105 a mohl prý patřit polskému knížeti Zbyhněvovi z rodu Piastovců, který vládl v Polsku v letech 1102 až 1107.