Na samotném konci křídy a celých druhohor, těsně před pádem neblaze proslulého meteoritu, byl svět plný pozoruhodných stvoření. Rozhodně k nim patřil i nedávno objevený mosasaurus, jehož pozůstatky se podařilo nalézt ve fosfátovém dole Sidi Chennane, v severoafrickém Maroku. Tento mořský plaz z čeledi Mosasauridae se proháněl v oceánu zhruba před 66 miliony let.

Paleontologům bylo velmi brzy jasné, že jde o výjimečný nález. Objevený mosasaurus má čelisti jako žádný jiný plaz, a to ani fosilní ani žijící. Jeho tlama byla plná ostrých zubů, uspořádaných takovým způsobem, že připomínají pilu. Vzdáleně tak mohl připomínat žraloka nebo pirani. Mosasaurus dostal příhodné řecko-arabské jméno Xenodens calminechari, což by bylo možné volně přeložit třeba jako divnozub pilovitý.

TIP: Záhada vyřešena: Zvláštní fosilie z Antarktidy je obrovským vejcem mosasaura

Na území dnešního Maroka bývalo v křídě horké tropické moře, kypící životem, v němž se proháněla řada různých predátorů. Xenodens patřil k těm menším, neboť měřil jen asi 1,6 metru. Nour-Eddine Jalil z francouzského Muséum national d'histoire naturelle v Paříži a jeho kolegové se domnívají, že s takovými zuby se xenodens zřejmě věnoval specifické kořisti, jakou byli tehdejší hlavonožci, korýši nebo ryby, případně mršiny na mořském dně.

Tlak Německa na Československo se v roce 1939 stále stupňoval. Během schůzky tehdejšího ministra zahraničí Františka Chvalkovského s Adolfem Hitlerem führer požadoval zahájení řešení židovské otázky, potlačování komunismu a odstranění bývalých legionářů z velitelských funkcí a „benešovců“ ze státní správy.

Předchozí část: Cesta do područí: Německá okupace českých zemí v březnu 1939 (1)

Československá vláda se rozhodla neúprosnému tlaku Německa nevzdorovat a přislíbila – zřejmě coby vstřícné gesto – odchod náčelníka hlavního štábu generála Ludvíka Krejčího. Následovala i další gesta v podobě zrušení mimořádných opatření v čs. armádě z loňského podzimu, čímž ministerstvo národní obrany oficiálně ukončilo stav branné pohotovosti státu. Koncem února putoval do zálohy odvodní ročník 1936, v kasárnách tak zůstal pouze ročník 1937, jehož systematický výcvik výrazně narušily události kolem Mnichova.

Sázka na slovenskou kartu

Nacistický diktátor tedy dosáhl kýženého oslabení čs. armády a začal zvažovat dvě možnosti, jak republiku definitivně rozbít; v ideálním případě bez střelby a se svazky Wehrmachtu ponechanými na mírových stavech. Zatímco první varianta počítala s využitím maďarských nacionalistů, druhá sázela na slovenské separatisty. Buď mělo být Slovensko pohlceno agresivním Maďarskem, nebo vyhlásit samostatnost.

TIP: Za slovenské Slovensko! Hlinkovi luďáci vydláždili cestu k Slovenskému státu

Poté měla následovat blesková vojenská okupace českých zemí. Nakonec se Hitler přiklonil ke druhé variantě. Jeho poradci totiž upozorňovali, že formálně nezávislé Slovensko bude Říši ku prospěchu – stane se jejím satelitem a produkce z tamějších zbrojovek poputuje k divizím Wehrmachtu. Němečtí špioni se mezitím pokoušeli zjistit maximum informací o stavu čs. branné moci, aby plánovaná invaze byla co nejhladší.

Naleptávání obránců

K jejich úsilí přispívali i čeští Němci, kteří se snažili dostávat do takových úřadů, v nichž by pro třetí říši získali co nejvíce zpráv. Jejich prostřednictvím do Berlína skutečně proudily poměrně přesné informace. Jestliže hlášení z ledna 1939 ještě hovořila o značném riziku ozbrojeného odporu, únorové relace už zmiňovaly jeho slábnutí.

Dochovaná zpráva ze 7. března pak kupříkladu uváděla, že čs. vojsko má nyní jen 90 000 mužů, z nichž třetina připadá na nováčky. Početní stavy průměrné pěší divize dokument odhadoval na 4 000 až 5 000 vojáků, u rychlých divizí šlo o pouhých 1 500 mužů. Značnou část zkušenějšího mužstva navíc Praha dle německých zpravodajců poslala na Slovensko a Podkarpatskou Rus, takže jednotky v Čechách a na Moravě hlášení považovalo za podřadné co do kvality i kvantity.

Německé zákulisní hry

Od února 1939 němečtí emisaři vyzývali bratislavské separatisty k vyhlášení státní nezávislosti Slovenska. Tamější politickou scénu ovládala Hlinkova slovenská ľudová strana, která lavírovala mezi umírněným autonomismem, ostrým nacionalismem a otevřeným fašismem. Předseda slovenské autonomní vlády Jozef Tiso zatím zůstával opatrný – nezávislosti chtěl dosáhnout postupně, bez otevřených konfliktů a pokud možno i po dohodě s Prahou. Berlín však na něj stále více tlačil, a zatímco se v Bratislavě konala jedna tajná německo-slovenská schůzka za druhou, české zpravodajské služby se o všem dozvěděly.

V pražské vládě převládl názor, že tato setkání iniciovali samotní Slováci. Nejprve se snažila uklidnit horké bratislavské hlavy řadou ústupků, ale nakonec se Hácha rozhodl pro použití síly. Velitel čs. armády na Slovensku generál Bedřich Homola obdržel rozkaz sesadit Tisovu vládu, odzbrojit Hlinkovy gardy a vyhlásit stanné právo.

Pokračování: Cesta do područí: Německá okupace českých zemí v březnu 1939 (3)

Takzvaný Homolův puč se uskutečnil v noci z 9. na 10. března. Přesně na tento výsledek uměle vyvolané eskalace Hitler už několik týdnů čekal. Nařídil generálnímu štábu dokončit plán vojenského obsazení českých zemí a pozemní i letecké síly byly uvedeny do pohotovosti. Svým generálům führer sdělil i přesné datum invaze: 15. března 1939.

„Je tam více světů, nebo pouze jeden?“ ptal se ve 13. století učenec Albertus Magnus. Téměř 750 let po jeho smrti nastoupila první generace vědců schopná na jeho otázku jednoznačně odpovědět. Umíme nejen prokázat existenci planet u cizích hvězd, ale zároveň disponujeme nástroji pro jejich podrobný výzkum. V pořadí čtvrtá mise střední třídy Evropské kosmické agentury, ARIEL – Atmospheric Remote-sensing Infrared Exoplanet Large-survey neboli „rozsáhlý dálkový průzkum atmosfér exoplanet infračervenou detekcí“ – odhalí detaily o klimatu, chemickém složení atmosfér a mnohá další tajemství cizích světů.

Otázky týkající se slibné výpravy nám zodpověděl Martin Ferus, vedoucí Oddělení spektroskopie Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského, který je spolu se Svatoplukem Civišem hlavním českým zástupcem v misi ARIEL. Martin Ferus pátrá po mechanismech vzniku života na Zemi a doufá, že dalekohled prostuduje mladou planetu zemského typu starou jen několik set milionů roků – tedy v době, kdy tam snad bude vznikat život, podobně jako kdysi na rané Zemi. 

Jaká je šance, že se vám pomyslné okno do minulosti podaří otevřít? 

Věřím, že stoprocentní. Nějaké indicie o tom, jak se vyvíjela Země, už dokonce existují. Například protohvězdy IRAS 16293-2422 A a B v Hadonoši jsou mladé stálice slunečního typu staré méně než sto tisíc let. Planety kolem nich ještě nekrouží, protože jejich vznik vyžaduje akreční procesy trvající miliony až desítky milionů roků. Ale měření odhalila informace o přítomnosti prebiotických organických látek již v protoplanetárním disku. 

V současné době mnozí astronomové říkají, že je Země výjimečná, tudíž se může na první pohled zdát, že najít mladou exoplanetu zemské velikosti bude už z hlediska statistiky tvrdý oříšek. Pravdu však odhalí až mise TESS a hlavně PLATO, schopné detekovat malé oběžnice zemského typu. Pak budeme mít skutečnou statistiku. Ani potom ovšem nebude vyhráno, protože satelit ARIEL dokáže podrobně studovat planety typu superzemě a větší. Nicméně i superzemě mohou o rané Zemi leccos napovědět. Okno do minulosti tedy ARIEL sice otevře, ale ani za deset let nebude úplně dokořán. V závislosti na úspěchu hledačů exoplanet a rozeznávání mladých hvězd i exoplanet od těch starších, což není jednoduché, může být dokonce hodně zamlžené. Všechno ve vědě je k diskusi, ale já věřím a zůstávám optimistou. 

Mohl byste nám nejprve přiblížit základní ideu mise ARIEL? 

Půjde o Cassegrainův dalekohled vybavený mimoosým parabolickým zrcadlem o rozměrech 0,7 krát 1,1 metru. V porovnání s Hubbleovým či Webbovým teleskopem bude vypadat jako „blecha“, dostane však do výbavy sadu tří pokročilých spektrometrů pracujících v oblastech tepelného sálání, v nichž lze zaznamenat unikátní spektrální signatury – tedy jakési nezaměnitelné „otisky prstů“ řady plynů, iontů, těkavých látek a aerosolů. Tyto spektrometry, konkrétně NIRspec, AIRS0 a AIRS1, jsou naladěny na pásma vlnových délek 1,1 – 1,95 – 3,9 – 7,8 mikrometru. Satelit má zkoumat velké plynné planety až po kamenné světy typu superzemě. 

A jaké jsou konkrétní úkoly mise? 

Určitě přinese víc fascinujících otázek než uspokojivých odpovědí. Řadů podnětů snad vyřeší její následovníci, tedy kosmická observatoř LUVOIR neboli „velký průzkum v ultrafialové optické a infračervené oblasti“, se zrcadlem o průměru patnácti metrů (podotýkám, že Hubble měří 2,4 metru a James Webb 6,5 metru), která poletí až deset let po ARIELu, zřejmě v roce 2039. A také HabEx, jenž odstartuje už rok po něm a přímo se zaměří na pátrání po výskytu života na exoplanetách. ARIEL se má soustředit především na jejich stavbu, evoluci i formování a zkoumat chemické složení tamních atmosfér pomocí takzvané tranzitní spektroskopie.

Jak takový průzkum probíhá?

Tranzitní spektroskopie zkoumá chemické složení planety v okamžiku jejího přechodu přes kotouček mateřské hvězdy. Podobným způsobem – pozorováním přechodu Venuše přes sluneční kotouč – zjistil v roce 1761 Michail Lomonosov, že má druhá planeta naší soustavy atmosféru. Poprvé se tak podařilo přinést jednoznačný důkaz, že i cizí oběžnici může obklopovat vzdušný obal jako Zemi. V Lomonosovově době však nebyly principy spektroskopie známy, takže se nic nevědělo o chemickém složení tamní atmosféry. 

Po změření spektra následně ARIEL podělí data získaná během tranzitu záznamem těsně po přechodu, a co bude chybět, to se vyhodnotí jako absorpční spektrální otisk atmosféry planety. Uvedeným způsobem observatoř probádá asi tisíc exoplanet. Vědci se pak soustředí na hledání spektrálních signatur vody, čpavku, metanu, kyanovodíku, oxidu uhličitého či fosfinu na tělesech zemského typu, ale i dost exotických látek, jako jsou binární sloučeniny titanu, vanadu či křemíku s kyslíkem, vyskytující se v atmosférách horkých plynných planet. 

Jedná se o první misi, jež se bude věnovat zkoumání velkého množství tranzitujících exoplanet. Jakým způsobem posune vědu za hranice Sluneční soustavy? 

První takovou možnost ve skutečnosti nabídne chystaný Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Disponuje přístrojem NIRSPEC pro analýzu záření od zeleného viditelného světla až po tepelné sálání v rozsahu 0,5–5 mikrometrů a pro analýzu dlouhovlnného tepelného záření v oblastech 5–12 či 4,9–28,8 mikrometru v závislosti na rozlišení, jež má být srovnatelné a v některých oblastech vyšší než u ARIELu. Jeho cílové objekty lze srovnat s těmi u mise ARIEL. Ale James Webb má plnit celou řadu úkolů a studium exoplanet představuje pouze jeden z nich. Je prostě příliš drahý, než aby se použil „jen“ na jednu věc. ARIEL bude pracovat pouze na exoplanetách, od velikosti násobků Země až po plynné obry, přičemž náklady na misi dosahují zlomku v porovnání s Webbem. 

Na jakou částku jsou vyčísleny? 

ARIEL bude stát asi šest set milionů dolarů, ale James Webb už vyšel na deset miliard! ARIEL má pozorovat kolem tisíce exoplanet. Webb jich plánuje obsáhnout dvacet osm, zhruba od velikosti Marsu po obrovské světy násobně větší než Jupiter. Na rozdíl od Webbova teleskopu nepřinese dálkový průzkum exoplanet pomocí ARIELu pár třešniček na dortu, ale půjde o systematické pozorování po dobu čtyř let. Získáme tak statistická data ukazující průřez chemickým složením, klimatem, oblačností a strukturou mraků – protože na cizích planetách je může tvořit suchý led jako na Marsu, kyselina sírová jako na Venuši či písek a oxidy kovů jako na plynných obrech – a dále vznikem i vývojem. Jde o první misi vědeckého programu ESA nazvaného Cosmic Vision, věnovanou měření chemického složení a tepelných struktur exoplanet. 

Ví se už, která raketa observatoř vynese a kde se poté bude ARIEL pohybovat? 

Ariane 6-2 jej v roce 2028 umístí do libračního centra L2, tedy do bodu, kde se vyrovnává odstředivá síla a gravitační působení Země a Slunce. Tam bude observatoř nerušeně provádět pozorování až do roku 2032. Bod se nachází daleko za oběžnou dráhou Měsíce, jeden a půl milionu kilometrů od Země v jejím věčném stínu. ARIEL se stane takovým osamoceným astronomem někde daleko za lesem. 

Co bude v programu mise zajišťovat česká strana? 

Pod vedením vědců z Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského Akademie věd bude zodpovídat za reprezentaci České republiky, kontakt s konsorciem pro výrobu satelitu a hlavně za vývoj, testování a vznik hlavních optických komponent – systému zrcadel vyvazujících svazek světla z eliptického primárního zrcadla do spektrálního optického systému. Vyrobí je turnovské centrum TOPTEC Ústavu fyziky plazmatu Akademie věd. Česká strana zajistí i konstrukce, optické montáže a kryogenní testy. 

Co je nejdůležitějším cílem českých vědců?

Kromě zmíněného pátrání po podmínkách vzniku života na Zemi a výroby sady zrcadel optické soustavy dalekohledu je záměrem vytvořit katalog spekter cílových chemických látek, které se očekávají v atmosférách exoplanet. Nechceme však pouze plnit databáze čísly. Za každou látkou se může skrývat zajímavý příběh a spousta důležitých údajů. To, o jakou chemikálii se jedná a v jaké koncentraci se v ovzduší exoplanety vyskytuje, nám může hodně napovědět nejen o chemii atmosféry, ale také o podstatě tělesa samotného, o jeho povrchu a nitru.

A může to také znamenat, že na exoplanetě vzniká život, že tam dávno existuje nebo že se tam třeba vyskytuje průmyslová civilizace. Pracovně tyto molekuly nazýváme markery: Podobně jako se v medicíně hledají markery nemocí, my se je pokusíme najít pro různé jevy, které na exoplanetách probíhají. 

Exoplanety jsou aktuálně v hledáčku vědeckého programu ESA. Které další mise se jim nyní věnují? 

V současné době představuje důležitou misi satelit pro charakterizaci exoplanet CHEOPS, vypuštěný 18. prosince 2019, který má zkoumat jejich fotometrii při přechodu přes kotouček mateřské hvězdy. Neumí tedy měřit spektra jako ARIEL či Webbův dalekohled, ale dokáže zjistit úbytek světla při tranzitu, z čehož lze dovodit například velikost exoplanety.

Další misí je PLATO, tedy „planetární tranzity a oscilace“, jež se má zaměřit na vlastnosti potenciálně obyvatelných exoplanet kolem hvězd slunečního typu. Od dubna 2018 je pak v provozu satelit NASA nazvaný TESS, který zkoumá cizí světy blízko jasných stálic a provádí systematický celooblohový průzkum. 

Jaký přínos bude mít zapojení českých firem a vědců do mise ARIEL? 

Průmyslový výzkum a vývoj jdou ruku v ruce se zapojením vědců. Na ARIELu se zatím přímo podílí pouze společnost TOPTEC z Turnova, která pro něj dodá zrcadla. V souvislosti s misí pak ještě řešíme projekt rovněž s turnovskou firmou CRYTUR, jež vyvíjí nové zdroje pro spektroskopii v blízké infračervené oblasti. Mohly by se využít pro záznam laboratorních spekter cílových chemických látek hledaných v atmosférách exoplanet.

Technický vývoj se financuje z programu PRODEX, který pokryje náklady na vyvinutí zrcadel TOPTECem ve výši 1,65 milionu eur. My jako vědci dostaneme na koordinaci a dohled nad vývojem zrcadel dvě stě tisíc eur na sedm let. Na veškerou vědu spojenou s misí to nestačí, v podstatě se tím pokryje pouze několik koordinačních schůzek v zahraničí, absolutně nezbytný materiál a malá část úvazku pro další vědce, management a studenty. 

A co od mise ARIEL očekáváte vy osobně? 

Abych parafrázoval Písně kosmické Jana Nerudy: Chci vědět, jestli jsme jediné žáby v jediné kaluži a jak jsme se v té naší vlastní kaluži vlastně vzali. 

Pandemie koronaviru stále trvá. Některé sporty, pokud je to vůbec možné, se snaží pokračovat ve svých soutěžích, i když v odlišné podobě, než jak jsme bývali zvyklí. Týká se to i fotbalu, který se nejen u nás hraje před prázdnými tribunami. Jak zjistil Michael Christian Leitner ze Salcburské univerzity má absence diváků v hledištích zajímavé konsekvence.

Doktor Leitner srovnal 10 zápasů týmu rakouského šampiona FC Red Bull Salzburg hraných bez přítomnosti diváků na stadionu s desítkou těch, které se hrály před diváky. Nezajímala ho ani tak hra samotná jako spíše počet střetů a sporů mezi hráči, realizačními týmy a rozhodčími. Vzhledem k tomu, že RB Salzburg drží první místo v rakouské Bundeslize kontinuálně od sezóny 2013/14, byla přítomnost diváků hlavním rozdílem v porovnávaných zápasech.

Divadlo bez diváků

Přestože sami autoři studie uznávají, že vzorek srovnávaných zápasů není nikterak velký, ukázalo se, že v zápasech hraných bez přítomnosti diváků významně (o 19,5 %) ubylo střetů a emocionálně vypjatých situací. Ubylo hádek s rozhodčími a samotné střety a hádky byly kratší než v zápasech před plnými tribunami.

TIP: Pandemie koronaviru změnila způsob, jakým Evropané sportují

Rozhodčí v zápasech bez diváků odpískali méně faulů (-5 %) a rozdali mnohem méně žlutých a červených karet (-41,2 %). Přibylo případů sportovního chování, včetně pomoci hráčům soupeře. V „utkáních duchů“, jak jsou někdy zápasy hrané bez diváků označovány, padlo rámci rakouské Bundesligy více gólů než v zápasech s diváky. Práce doktora Leitnera navazuje na celosvětovou studii, která mimo jiné ukázala, že zápasy hrané bez přítomnosti diváků mírně snižují výhodu tzv. domácího hřiště. 

Závěry rakouských vědců jsou ale zajímavé i z jiného pohledu – mimo jiné totiž ukazují, že v důsledku koronavirové krize sice vzrostla obecná míra stresu, na fotbalových trávnících je ho méně než v dobách dřívějších.

Správná odpověď rozhodně nezní „osm a půl minuty“. Světlo od Slunce sice k Zemi skutečně letí 8,3 minuty, ale naše centrální stálice není žárovka, kterou lze v okamžiku vypnout a opět zapnout.

Pomiňme, že daný proces není fyzikálně možný, ale kdyby přece jen termojaderné reakce v útrobách Slunce náhle ustaly, začalo by se jeho nitro přetvářet. Ubylo by působení tlaku záření, jenž hraje důležitou roli v udržování rovnováhy proti vlastní gravitaci hvězdy. Zároveň však proti ní působí i tlak plynu a ten by nevymizel. Slunce by se gravitačně smršťovalo, jak by mu to právě tlak plynu dovolil, přičemž by se uvolňovala gravitační potenciální energie a měnila by se v teplo i záření.

TIP: Tajemné Slunce: Nevyzpytatelný vládce Země

Uvedený proces, tzv. Kelvinova-Helmholtzova kontrakce, by pak naši mateřskou stálici udržel v nezměněné svítivosti 20 milionů let. Popsaná situace ovšem nepředstavuje žádné sci-fi: Mladé hvězdy před vstupem na hlavní posloupnost „pohání“ dlouhé miliony let výhradně gravitační kontrakce.

Poslední mamuti – mamuti srstnatí (Mammuthus primigenius) žili na Wrangelově ostrově ještě před 5 000 lety. Pak se i oni poroučeli do propadliště evolučních dějin. Na Zemi zůstali jen jejich nejbližší příbuzní – slon africký (Loxodonta africana), slon pralesní (Loxodonta cyclotis) a slon indický (Elephas maximus). Posledně jmenovaný má k mamutovi nejblíže. 

Jak se četli mamuti

Jak hluboká evoluční propast dělí slony a mamuty, odhalila kompletně přečtená dědičná informace dvou mamutů, jejichž ostatky se dochovaly na Sibiři ve věčné zmrzlé půdě.

První kompletní genom mamuta přečetli vědci už v roce 2008. Tehdejší techniky čtení DNA ovšem nebyly přesné a vědci by nedali za správnost mamutího genomu ruku do ohně. Díky rychlému technickému pokroku se podařilo týmu Vincenta Lynche z University of Chicago přečíst s vysokou přesností dědičnou informaci hned dvou sibiřských mamutů. Jeden uhynul před 20 000 roky, druhý je ještě o 40 000 let starší. Díky tomu bylo možné mamuta a slona porovnat. Výsledek? Rozdíly v jejich DNA nebyly nijak závratné. 

Najdi 1 600 rozdílů

Mamut má podobně jako slon poměrně rozsáhlou dědičnou informaci. Ta se skládá ze 4,7 miliardy písmen genetického kódu a mezi savci patří k těm bezkonkurenčně nejdelším. Pro srovnání, člověk má dědičnou informaci zapsanou asi 3,2 miliardami písmen genetického kódu. Slon indický a mamut se navzájem liší 1 400 000 písmen genetického kódu. Zdaleka ne všechny rozdíly jsou ale zásadní. Těch opravdu důležitých, které významně mění funkci genů, napočítali genetici 1 600. 

Řada odlišností mezi dědičnou informací slona indického a mamuta padá na vrub jejich přizpůsobení zcela odlišným podmínkám. Slon je doma v tropech; mamut žil daleko na severu a navíc v dobách ledových. Například jeho krevní barvivo hemoglobin bylo přizpůsobeno k tomu, aby na sebe v plicích navázalo kyslík i z velmi studeného vzduchu a spolehlivě jej doručilo do buněk. Sloní hemoglobin by v tak nízké teplotě fungoval s obtížemi. Podobně byl mamut vybaven geny, které mu zajistily tlustou kůži, hustou dlouhou srst a mocnou vrstvu podkožního tuku. Aktivitou těchto genů se vytvořila „izolační vrstva“ chránící mamutí organismus před třeskutými mrazy a ledovými vichry.

Slepá ulička klonování

Když v roce 1997 obletěla svět zpráva o tom, že britští vědci z jediné buňky dospělé ovce vytvořili genetickou kopii zvířete, čili klon, začalo se spekulovat, zda by klonováním nebylo možné oživit mamuta. Vždyť čas od času se v sibiřské věčně zmrzlé půdě podaří nalézt ostatky mamutů a někteří jsou dobře zachovalí. Nešlo by z nich odebrat relativně nepoškozenou buňku a klonováním přivést na svět živé mamutí mládě?

Stejně jako před bezmála čtvrtstoletím zní i dnes odpověď na tuto otázku záporně. Důvodů je celá řada. Ten nejzávažnější spočívá v tom, že dědičná informace mamutů utrpěla za tisíciletí řadu těžkých poškození. Často je rozlámaná na malé kousky. Biologové, kteří by chtěli mamuta oživit, by byli ve stejné situaci jako člověk, který by dostal za úkol zkompletovat knihovnu s pěti tisíci pětisetstránkových svazků roztrhaných na malé kousky, jež navíc někdo důkladně promíchal. Moderní genetici umějí takhle poškozenou dědičnou informaci přečíst. Dokonalé fungování organismu však tento „genetický šrot“ nezajistí. 

Slon přepsaný na mamuta

V posledních letech pokročila molekulární genetika v dovednostech při cílených zásazích do dědičné informace. Umí na vybraném místě DNA vystřihnout přesně vybraný úsek a nahradit jej úsekem DNA připraveným v laboratoři.

Tato technika by asi už dnes umožnila nahradit slonovi některé geny za jejich mamutí protějšky. Mohli bychom tak vytvořit „mrazuvzdorného“ slona indického a vysadit jej do polárních krajů, kde by pak možná žil podobně jako kdysi mamut. Byl by to však stále jen slon „přestrojený“ za mamuta. Do skutečného mamuta by mu hodně chybělo. 

V principu podobné, ale mnohem ambicióznější projekty by mohly přivést na svět skutečného mamuta. Znamenalo by to ale vystříhat z dědičné informace slona indického všechny pasáže, kterými se liší od mamutí DNA, a nahradit je mamutími úseky připravenými v laboratoři. Kdybychom takové zásahy provedli například na oplozeném vajíčku slona indického, „přepsali“ bychom jeho dědičnou informaci ze sloní na mamutí a z vajíčka by se vyvíjel skutečný mamut. Museli bychom jen doufat, že když ho podstrčíme do dělohy slonice, náhradní matka embryo adoptuje a poskytne mu vše potřebné ke zdárnému vývoji až do porodu. 

Smíme vše, co umíme?

„Přepis“ sloní DNA na mamutí by musel proběhnout s vysokou přesností a spolehlivostí na obrovském počtu míst sloní DNA. To zatím nikdo nedokáže. Pokrok v molekulární genetice je ale natolik rychlý, že tahle zásadní překážka dříve či později padne. Pak nebudeme stát před otázkou, zda mamuta dokážeme oživit, ale budeme se ptát, jestli to chceme a nakolik by to bylo správné. 

TIP: Kdy vzkřísíme dinosaury? Sestavení kompletní DNA je blíž než kdykoliv předtím

Odpověď se nebude hledat snadno. Mamuti významným způsobem ovlivňovali celé ekosystémy. Drasticky zasahovali do vegetace a zprostředkovaně tak určovali běh života i mnoha živočichům. Dnešní příroda má za sebou tisíciletí vývoje bez vlivu mamutů. Návrat vyhynulých tlustokožců by změnil život řadě organismů a mnohé z nich by zřejmě ohrozil. 

Máme právo podniknout tak riskantní krok, jakým by byl návrat mamutů do přírody, když jeho následky nedovedeme předvídat? Mnoho odborníků před takovou neuvážeností varuje.

V posledních 20 letech historikové rehabilitovali život a dílo knížete Františka Serafa Ditrichštejna (1570–1636), od roku 1599 kardinála a olomouckého biskupa. Kardinál byl hluboce věřícím katolickým prelátem, který svými kázáními a procesími lákal davy katolíků, ale i nekatolíků. Zasloužil se o obnovu zadlužené a rozvrácené diecéze a postupnou, z počátku nenásilnou, rekatolizaci Moravy. 

Když ho v lednu 1621 císař Ferdinand II. jmenoval gubernátorem Moravy, snažil se zde Ditrichštejn mírnit pobělohorskou perzekuci stavů i utrpení obyvatel. Svým odporem proti vysokým armádním rekvizicím se dostal do sporů s vojevůdcem Albrechtem z Valdštejna a zasloužil se také o rozvoj Mikulova i kultivaci okolní krajiny jako centra ditrichštejnského panství.

Kardinál se ovšem zároveň významně podílel na tvorbě Obnoveného zřízení zemského Markrabství moravského z roku 1628 zavádějícího panovnický absolutismus a využil možnost rozšířit rodinné statky o konfiskáty protestantské šlechty. 

Pětadvacetiletá milenka

Ač kněz a vysoký církevní hodnostář, nezapřel v sobě František Ditrichštejn ani lidskou stránku, i když byla v rozporu s církevním právem. První zprávu o milostném vztahu kardinála máme v dopise papežského nuncia v Praze Carlo Caraffy z 19. června 1621. Stěžuje si v něm do Říma papežskému sekretáři, kardinálovi Ludovico Ludovisimu na skandální Ditrichštejnovo jednání. V předchozím roce se totiž ve Vídni prozradilo, že si ve svém domě držel pětadvacetiletou vdovu. 

Byla jí Alžběta Pergerová, rozená Kummerová, vdova po Jiřím Pergerovi z Pergu, který od konce 16. století pracoval ve dvorské kanceláři jako taxátor a registrátor. Na začátku 17. století si koupil v Brně dům a usadil se zde. Vdova vlastnila statky Sokolnice, Líšeň, Medlánky a část Tuřan. Část majetku později odkázala dceři, část františkánskému klášteru v Brně-Tuřanech, pro spásu své duše…

Stížnost pod kobercem

Paní Alžběta žila v kardinálově domě a zúčastňovala se dokonce i audiencí, které poskytoval jiným duchovním a světským osobám. Nuncius si proto ve své zprávě oprávněně postěžoval: „… jak mám (...) zavádět do tohoto království, v němž mám pouze tři biskupství, katolickou víru, když v čele jednoho biskupství stojí muž, navíc v hodnosti kardinála, který našemu svatému dílu tímto skandálem tolik škodí.“

Vídeňští kapucíni prý již pana kardinála napomínali a rovněž i arcivévoda Karel Habsburský, biskup vratislavský. Ditrichštejn toho ale nedbal a vzal s sebou vdovu na Moravu.

Nuncius dále píše, že se tak děje k pohoršení katolíků a pobavení i pohoršení evangelíků. Kdo chce u kardinála něco zařídit, musí tak prý učinit přes tuto ženu, která je původem urozená a bohatá. A jak na stížnost reagovala kurie či císařský dvůr? Není známo, že by papež nebo císař kardinála napomenuli.

Hledá se ženich

Z tohoto pro církev nezákonného vztahu se narodila dcera Johanna Prisca Františka Peregrina († 1654) – datum ani rok jejího narození neznáme. Pro nemanželskou dceru se kardinál snažil zajistit výhodný sňatek. Jako ženicha si Ditrichštejn vybral císařského plukovníka Františka hraběte Magnise (1598–1652), který přišel do Vídně z Itálie, neboť v rodné zemi mu byl zabaven majetek. Měl dobrý původ, byl schopný, ale chudý a na nevěstu si proto nemohl klást vysoké nároky. 

Kardinál mu bezesporu nabídl nejen slušné věno, ale i pomoc při získání významných dvorských a zemských úřadů, kterých pak skutečně dosáhl. Napomohl mu nejspíše i k výhodné koupi panství Strážnice v roce 1628.

Dne 13. dubna 1626 byla v Mikulově uzavřena svatební smlouva mezi vdovou Alžbětou Pergerovou z Pergu a císařským plukovníkem a diplomatem svobodným pánem Františkem de Magnis, o sňatku s její dcerou Johannou Priscou z Pergu. Svatba se konala v následujícím roce.

Šifra pana nuncia

Dlouho diskutovaná hypotéza, že nevěsta byla dcerou vysoce postaveného církevního hodnostáře, se podařilo potvrdit teprve nedávno díky zašifrovanému dokumentu, nalezenému ve vatikánském archivu. Dne 23. února 1637 totiž papežský nuncius v Polsku Mario Filorandi sepsal ve Varšavě dopis, ve kterém píše o italském šlechtici Magnisovi: „Tento šlechtic je laik, dosti mladý, narozený v Comu, odkud odešel, protože mu Španělé zkonfiskovali statky, které se dosud nepodařilo získat zpět. Přišel na Moravu, kde se vetřel do přízně kardinála Dietrichsteina a vzal si za manželku dceru Jeho Eminence. S jeho přízní získal majetek a postavení, s nímž žije i dnes…“

Z manželství paní Johanny s hrabětem Františkem Magnisem se narodil jediný syn, který ovšem zemřel v dětském věku. Hrabě zemřel 6. prosince 1652, jeho manželka ho následovala o dva roky později. Jejich majetek zdědil Františkův synovec František Štěpán Alexandr, jehož potomci vlastnili strážnické panství až do roku 1945.

Testament pokání

Když vdova Johanna Františka Prisca z Magnisu v lednu 1654 zemřela, vykonavatel její závěti, kníže Maxmilián z Ditrichštejna, nalezl v testamentu záměr zůstavitelky založit v Brně nadaci pro výchovu chudých osiřelých dívek. Mohl to být i čin pokání, za její nelegitimní původ.

TIP: Slavné milenky: Koho měli v náruči nejmocnější muži světa?

Nadace se měla starat o čtyři dívky z panského, čtyři z rytířského a čtyři z měšťanského stavu a Johanna jí odkázala Magnisovský dům stojící na rohu Kobližné a Kozí ulice, 60 000 zlatých rýnských, šperky, statek ve vsi Medlánky a dvě zahrady u Brna. Jako sídlo takzvané Školy Panny Marie byl nakonec z prostorových důvodů v roce 1669 zakoupen nedokončený Valdštejnský palác na rohu Kobližné a Rýnské (dnes Běhounské) ulice a Magnisovský dům byl prodán.

Od 70. let minulého století se počty žraloků snížily o 71 %. Významným způsobem se také snížily počty volně žijících rejnoků. Tvrdí to výzkumný pracovník Dr. Richard Sherley z Exeterské univerzity s tím, že hlavní příčinou jejich úbytku je nadměrný rybolov. Nadměrný rybolov oceánských žraloků a rejnoků podle profesora Nicholase Dulvyho ohrožuje zdraví oceánských ekosystémů i potravinovou bezpečnost nejchudších zemí světa.

TIP: Vědci objevili extrémně vzácného říčního žraloka: Na rybím trhu v Bombaji

Studie mapovala výskyt 31 druhů žraloků a rejnoků v otevřených oceánech. 24 z nich je již nyní klasifikováno jako zranitelných (podle červeného seznamu IUCN jde o druhy, které čelí velkému nebezpečí vyhynutí ve střednědobém období, pokud se podmínky nezmění). Tři druhy žraloků – žralok dlouhoploutvý, kladivoun bronzový a kladivoun velký jsou považovány za kriticky ohrožené, tedy takové, kteým hrozí vysoké riziko vyhynutí v blízké budoucnosti.

Podle vědců ale stále existuje jednoduché a efektivní řešení, jak úbytek žraloků a rejnoků zastavit. Je jím celosvětová ochrana a omezení rybolovu. Čas na jejich záchranu se ale rychle krátí…

Dlouhé měsíce se z jednoho bytu v americkém Milwaukee linul nesnesitelný zápach připomínající hnijící maso. Jeffrey Lionel Dahmer se před sousedy vytrvale vymlouval na porouchanou ledničku. Jeho garsonka číslo 213 přitom celou dobu skrývala ohavné tajemství.

Kanibal z Milwaukee

Když policisté konečně otevřeli dveře bytu, bylo jim jasné, že objevili hnízdo jednoho z nejzrůdnějších vrahů v americké historii. V ledničce našli dvě lidské hlavy, dalších sedm jich bylo uvařených v hrncích. Čtyři trupy se mezitím rozkládaly naložené v kyselině ve velkém sudu, po bytě byly rozvěšené mužské kosti a genitálie. 

Dahmer zabil celkem sedmnáct mladých mužů. Prvního už ve svých osmnácti letech v roce 1978. Řetězec vražd, které se opakovaly téměř každý měsíc, však začal až o deset let později. Tehdy zvolil taktiku, která mu téměř vždy vyšla.

V noci procházel místní gay bary a vyhledával mladíky černošského a asijského původu. Díky uhlazenému vzhledu a nadprůměrné inteligenci se mu téměř vždy podařilo nalákat budoucí oběť až k sobě domů. Tam se s ní nejdřív oddal sexuálním hrátkám, poté ji uspal drogou či prášky a uškrtil ji. Sexuálně se uspokojoval ještě s mrtvolou, kterou pak buďto nechal rozpustit v kyselině, nebo v ojedinělých případech maso svých „milenců na jednu noc“ snědl. 

Dětství bez lásky

O Dahmerově osudu mnohé napovídalo už jeho bezútěšné dětství. Ve škole ho nikdo nechápal, ubližoval zvířatům, rodiče se hádali a v osmi letech ho pohlavně zneužil starší chlapec. Později propadl alkoholu a vyhodili ho nejen z univerzity, ale také z armády.

V průběhu jeho řádění byli američtí policisté několikrát jen krůček k jeho odhalení. Jednou ho zastavili kvůli dechové kontrole, když zrovna vezl rozčtvrcené tělo na skládku. Dvakrát ho zatkli za exhibicionismus. Rok strávil ve vězení za pohlavní zneužívání nezletilého chlapce. 

Nejblíže byli kriminalisté v roce 1991, když se mladému Laosanovi podařilo utéct z Dahmerovy garsonky. Nahého, omámeného a krvácejícího mladíka zastavila hlídka. Neuměl však ani slovo anglicky, a tak se později podařilo Dahmerovi podařilo přesvědčit policisty, že se o svého opilého spolubydlícího postará. Mladíkovi se pomstil tím, že mu zaživa vyvrtal do lebky díru a do ní nalil kyselinu solnou. 

Jen o dva měsíce později se podařilo uniknout dalšímu muži a ten do garsonky 213 v Oxford Apartments přivedl policejní hlídku. Tentokrát si už policisté uvědomili, s kým mají tu čest. Před soudem se Dahmer přiznal k sedmnácti vraždám, což mu vyneslo patnáct doživotních trestů, celkem 936 let za mřížemi. V cele však pobyl jen dva roky. V roce 1994 pomstil Dahmerovy oběti jeden z jeho spoluvězňů, když nenáviděného kanibala z Milwaukee probodl násadou od koštěte. 

Výzkumný tým americké veřejné univerzity v Severní Karolíně přišel s gelem proti početí, který kromě antikoncepčních účinků přináší i další zajímavé benefity. Především je velmi účinně spermicidní. Zabíjí spermie a brání tím početí při pohlavním styku. Zároveň má i antivirové účinky, což snižuje riziko sexuálního přenosu virových infekcí. Aby toho nebylo málo, nový gel obsahuje i látku, která povzbuzuje sexuální vzrušení.

Jak zmiňuje vedoucí výzkumu Ke Cheng, recept na multifunkční gel se skládá ze tří farmaceuticky účinných látek, které mají zvyšovat bezpečnost i kvalitu sexu. Hotový gel vědci otestovali v sérii experimentů s laboratorními potkany. Výsledky pokusů potvrdily, že gel plní všechny zamýšlené funkce více než dobře. 

TIP: Mužská antikoncepce? Gel proti početí brzy půjde do klinických zkoušek

Nový gel je založený na carbomeru, tedy polymeru ze skupiny kyseliny akrylové. Antikoncepční účinky mu zajišťuje gossypol, látka ze skupiny fenolů, která pochází z bavlníku. Proti virům v tomto gelu působí tenofovir, tedy lék vyvinutý skupinou Antonína Holého v Akademii věd ČR. Libido zvyšuje nitroglycerín, který roztahuje cévy a podporuje proudění krve.