Když vytvoříte náhodnou inkoustovou kaňku a zeptáte se různých lidí, co jim připomíná, pravděpodobně uslyšíte pokaždé něco jiného. Rozmanitost jejich odpovědí má jednoduché vysvětlení – zkrátka odráží rozdíly v unikátních osobnostních rysech. To je základní myšlenka, z níž vychází jedna z nejpoužívanějších psychologických metod. Navzdory své popularitě má však tzv. Rorschachův test i řadu odvrácených stránek.

Mluvící skvrny

Princip testu je vlastně natolik jednoduchý, až je skoro s podivem, že jej nikdo nesestavil již mnohem dřív. Experimenty s barevnými obrazci sice historie zná již po staletí (údajně se jimi hlouběji zabývali mimo jiné i renesanční umělci jako Leonardo da Vinci nebo Sandro Boticelli), ale standardizovaná podoba testu se zrodila teprve v roce 1921. Tedy v době, kdy poměrně nový vědecký obor nazvaný psychologie už pomalu akceptoval myšlenky Sigmunda Freuda a právě vrcholila výzkumná činnost jednoho z jeho nejslavnějších následovníků – švýcarského psychologa Carla Gustava Junga.

I on hrál při vzniku slavného testu svou roli, o devět let mladší Hermann Rorschach byl totiž rovněž Švýcar a myšlenky Junga jej nemohly minout. Psychiatr, který se původně chtěl stát malířem, ke studiu celkem čtyř set pokusných osob zvolil způsob, jenž mu byl nejbližší: hru s barvami. Pomocí inkoustu vytvořil stovky skvrn a nakonec z nich vybral deset (pět barevných a pět černobílých), u nichž zaznamenal nejrozmanitější reakce. Z původního souboru odstranil například všechny nesymetrické skvrny, protože jejich interpretace se jevila příliš komplikovaně. Své závěry následně publikoval v díle s názvem Psychodiagnostik.

Počítá se každá maličkost

Psychologové se tradičně rozdělili na dva tábory – jedni na Rorschachovu metodu dodnes nedají dopustit, druzí mají k abstraktním obrazcům své výhrady a v ordinaci s nimi raději nepracují. Pokud se však rozhodnou je akceptovat, měli by zcela určitě dodržovat základní pravidla, která maximálně omezí veškeré zkreslující vlivy. Psycholog by například měl sedět vedle testované osoby, a nikoliv naproti ní, čímž sníží pravděpodobnost, že nevědomky ovlivní její odpovědi vlastním chováním, gesty nebo výrazy. Jednotlivé karty se předkládají ve dvou fázích – při prvním náhledu má testovaný subjekt vyslovit první asociaci, která mu vytane na mysli, druhé prohlížení už je důkladnější.

Psychologovým úkolem přitom není pouze podávání obrázků – aby byl test proveden správně, po celou dobu musí bedlivě zaznamenávat veškeré vědomé i nevědomé reakce svého klienta. Při interpretaci výsledků totiž hraje roli každá maličkost, například jestli testovaný kartu otáčí v ruce (a pokud ano, zda to udělá spontánně, nebo nejprve požádá o svolení), pokládá doplňující otázky či zda odpovídá hned, nebo až po chvíli přemýšlení. Někteří lidé se při prohlížení zaměřují spíše na detaily, jiní obrazec hodnotí jako celek a pro další jsou zajímavější barevné skvrny než černobílé.

Odhalí homosexualitu?

Vyhodnocení testu je mimořádně složité, takže různí psychologové mohou ze stejných reakcí pacienta vyvodit odlišné závěry. Právě to bývalo v minulosti (a ostatně i dnes) častým terčem kritiků, kteří poukazovali na nízkou objektivitu. Někteří dřívější badatelé test používali mimo jiné pro odhalení homosexuality – pokud testovaný v některých skvrnách viděl například pohlavní orgány, stalo se to pro zkoušejícího tím „správným“ indikátorem.

Později však vědci prokázali, že je tato teorie zcela mylná. Šlo pouze o reakci, již by průměrný heterosexuál očekával právě u homosexuála bez ohledu na to, že ve skutečnosti jsou podobné odpovědi zhruba stejně časté v obou skupinách. Stejně tak test nedokáže příliš vypovídat o inteligenci nebo třeba míře úzkostlivosti, ačkoliv právě k tomuto účelu jej většina psychologů v minulosti s oblibou používala. Co naopak podle některých badatelů odhalit může, jsou sklony k sebevraždám.

Netopýr i chameleon

Řada Rorschachových následovníků se ve snaze zjednodušit a sjednotit vyhodnocování testu pokusila sestavit přehledy nejběžnějších odpovědí spolu s jejich vysvětlením. V rukou psychologů se tak ocitla užitečná pomůcka usnadňující práci: Zjednodušeně řečeno stačí zaznamenat podrobnosti jednotlivých odpovědí a následně v tabulce vyhledat, co znamenají. Vlastní interpretační systém používal ostatně už samotný Rorschach. Dal dohromady 27 kategorií, které pokusné osoby ve skvrnách nejčastěji viděly (například zvířata, lidé, příroda, abstrakce, oblečení apod.), a připojil jejich pravděpodobný význam z hlediska osobnostních charakteristik daného člověka.

Jedním z kritérií, které přitom bral v úvahu, byla i originalita odpovědí, tedy do jaké míry jsou nápadité. Například v první skvrně vidí většina respondentů netopýra nebo motýla, ovšem najde se i nezanedbatelný podíl těch, kteří přicházejí s netradičním řešením jako „kočičí hlava“ nebo „dvě soupeřící postavy“. Tato část testu je ovšem jedna z nejproblematičtějších, protože pokusný subjekt může vůbec nejsnáze vědomě ovlivnit svou odpověď a rozhodnout se nahlas nevyslovit to, co mu na mysli vytanulo jako první. Daleko podstatnější jsou proto pro psychologa nevědomé reakce, například délka prodlevy mezi pohledem na obrázek a vyslovením odpovědi (dlouhé váhání před vyslovením své asociace údajně naznačuje, že je dotyčný pohledem na obrazec šokován).

Emoce, nebo racionalita?

Pokud se tázaný zaměří na tvar skvrny, pravděpodobně se jedná o člověka s rozvinutými rozumovými schopnostmi. Ten, koho zaujmou spíše barvy, je zase podle Rorschacha silně emocionálně založený a výbušný. Impulzivnější osoby často vidí ve skvrnách pohybující se zvířata, opakované uvádění malých a zranitelných zvířat zase naznačuje závislou osobnost s pasivními postoji. Má-li testovaný sklon vidět ve většině skvrn masky na obličeji, vykládají si to odborníci jako neochotu projevit své skutečné já a jako tendenci něco skrývat.

Původní Rorschachův systém však dnes psychologové zpravidla nevyužívají a místo toho se většina z nich řídí jiným, který v roce 1969 představil americký psycholog John E. Exner. Nicméně stále bychom našli velký počet odborníků, kteří spoléhají raději na svůj úsudek než na „předepsané“ vzorce a vyhodnocují testy svých pacientů na základě vlastních zkušeností.

Úskalí inkoustových skvrn

Rychle přibývalo také těch odborníků, kteří se k průkaznosti Rorschachova testu stavěli skepticky. Největší kritika směřovala k tomu, že se při vlastním testování nelze vyhnout zkreslení ze strany samotného psychologa, který provádí vyhodnocení – navzdory tomu, že se Exnerův a další užívané systémy snaží toto riziko minimalizovat, nikdy je nelze odstranit docela. Pokud testovaný vidí v některé skvrně podprsenku, někteří z psychologů tuto reakci zařadí do kategorie sexualita, zatímco jiní spíše mezi oblečení (roli hraje třeba už jen to, zda je psychologem muž, anebo žena). 

Image

Čtěte také

Vyzkoušejte si Rorschachův test: Co o vaší osobnosti prozradí skvrny?

A to není jediný otazník vznášející se nad spolehlivostí Rorschachova testu. Intenzivní debaty napříč odbornou veřejností vyvolává například to, že podoba všech deseti standardizovaných karet je veřejně známá. Psychologové se sice shodují na tom, že laici by neměli mít test k dispozici, je však v podstatě nemožné tomu zabránit. V roce 1992 uplynulo sedmdesát let od Rorschachovy smrti a tím v rodném Švýcarsku zároveň vypršela autorská práva na jeho dílo, třeba ve Spojených státech je ale legální zveřejňovat jakákoliv autorská díla publikovaná před rokem 1923. Bylo tak jen otázkou času, kdy se obrázky skvrn začnou mezi lidmi šířit. Možnost prohlédnout si jednotlivé obrazce dnes běžně poskytují i učebnice středoškolské psychologie.

„Propálený“ test

Veřejná známost metody má v zásadě dva důsledky. Ačkoliv u všech psychologických testů platí, že pro ně neexistují správné a špatné odpovědi, testovaná osoba znalá významu skvrn se teoreticky může naučit, jak cíleně pozměnit svůj výsledek. Ne všichni, kteří test podstupují, totiž mají zájem odhalit vlastní nitro. Podle statistik je Rorschachův test druhým nejpoužívanějším forenzním testem, například v americkém soudnictví se využívá zcela standardně. A právě odsouzení tak snadno získávají příležitost ovlivnit své reakce při testu tak, aby psycholog došel k mylným závěrům. Druhým, neméně závažným problémem způsobeným snadnou dostupností testu je šíření jeho nekvalitních kopií, některé přitom používají i licencovaní psychologové. Jedním z důvodů může být i cena – sada deseti skvrn vychází na tři tisíce korun a bohužel ne každý je ochoten takovou částku investovat, zvlášť pokud si není jistý spolehlivostí metody a využívá ji jen jako orientační.

Tím se však šetřílci dopouštějí velmi neprofesionálního chování. Samotný Hermann Rorschach se po vytvoření testu osobně podílel na vyvinutí specifických tiskových metod, jež zajistí dodržení konkrétních barevných odstínů. I takové maličkosti totiž hrají při vyvolávání myšlenkových asociací důležitou roli a originální tabule dnes po celém světě může produkovat jen hrstka výrobců. V Evropě je už od roku 1921 tiskne německé vydavatelství Hogrefe. Právě tato firma před deseti lety marně kritizovala internetový portál Wikipedia, kde se pod heslem Rorschachův test objevilo všech deset skvrn včetně jejich interpretací. I kdyby je však encyklopedie stáhla, situace by se zřejmě příliš nezměnila – Rorschachovy skvrny jsou dnes již příliš rozšířené na to, aby se je podařilo před laiky utajit. 

Image

Čtěte také

Jste introvert, nebo extrovert? Vyzkoušejte si test MBTI, který už desítky let třídí lidi podle 16 osobnostních typů

Evangelický farář a spisovatel Broučků Jan Karafiát (1846–1929) vzpomínal na rodinné dědictví, které zůstalo v jeho archivu: Instrukční rituál pro přijímání nového bratra do lóže a dvě „zednářské“ pečeti. Rituál pochází podle zmínky v textu z brněnské zednářské lóže Zu wahren vereinigten Freunden (U pravých sjednocených přátel), která byla přímo spojena s ilumináty a navázala na jejich úsilí. 

Brno, či Arbela?

Popis jedné ze dvou rodinných pečetí naznačuje Karafiátovu záměnu pojmů „zednářský“ a „iluminátský“: Pečeti dominuje otevřená kniha, na které sedí sova. Na stránkách knihy jsou čtyři písmena S E M A, jejichž význam Jan Karafiát neznal. Ze zmínek v korespondenci představitelů evangelických tolerančních církví z konce 18. století lze doložit, že jde o Sigillum Ecclesiae Minervae Arbelae – pečeť církve, resp. akademie iluminátů-minervalů města Arbela.

Jméno starověkého města by podle identifikace pečeti mohlo být dosud neznámým krycím iluminátským jménem Brna. Karafiátova „zednářská“ pečeť je tak s velkou pravděpodobností pečetí brněnských iluminátů, svěřenou do rukou protestantů. Jde o pečeť jedné z „akademií minervalů“, které ilumináti zřizovali ve střední Evropě. Nápadně se podobá původní pečeti bavorských iluminátů zakladatele Adama Weishaupta z roku 1776.

TIP: Tajné organizace a utajení světovládci: Svobodní a mocní zednáři

Brněnská shromáždění asi čtyřiceti členů tajného svazu probíhala od druhé poloviny roku 1783 do roku 1785. Zakladatelem se stal Hiacint Arnold (tajným jménem Moses), katolický kněz a kanovník, který přišel se smělým plánem učinit hlavní město Moravy jedním z center světového iluminátství. Do prvního shromáždění hodnostního stupně minervalů byl přijat brněnský evangelický pastor Victor Heinrich Riecke (Terrentius Varro). Mezi významnými členy se uvádějí i superintendent moravských protestantů Michael Blažek (Cajus Servilius) a Antonio hrabě Belcredi (se dvěma tajnými jmény Minutius Rufus a Lactantus de Providentia), kteří založili v Jimramově společně s rodinou Karafiátů legendární osvícenský salon. 

O zahájení válečného stavu informoval britské občany ministerský předseda Neville Chamberlain prostřednictvím rozhlasu. Tehdejší poručík Jock Watt z 3. praporu Královského tankového pluku vzpomínal: „V neděli ráno nás zavolali do jídelny, abychom si vyslechli premiérův projev. Oznámil, že jsme ve válce s Německem. Zvláštní bylo, že se vlastně nic nezměnilo – nevěděli jsme, co je válka, a o hodinu později jsme už zase měli plné ruce práce s obvyklými povinnostmi.“ Pro civilisty přece jen jistá změna nastala – v reakci na obavy z německého bombardování se ještě téhož dne z měst na venkov přesunulo 1,5 milionu žen a dětí. 

Na pozemní frontě klid

Přestože se zdálo, že obě západoevropské mocnosti po ukončení politiky appeasementu vystoupí z pasivity, nestalo se. Do Anglie sice pomalu mířili vojáci z dominií, ale prozatím putovaly na kontinent pouze jednotky Britského expedičního sboru. Dostaly za úkol posílit posádky bunkrů Maginotovy linie a obsadit části francouzsko-belgické hranice, kde se podílely i na stavbě opevnění.

Poláci stále věřili, že Spojenci mohutně udeří na německou Siegfriedovu linii vinoucí se podél hranice se zemí galského kohouta. Dne 7. září se francouzská armáda skutečně nadechla k ofenzivě, ale šlo o polovičatou operaci až s tragikomickými rysy. Plány počítaly se zapojením 40 divizí a tři desítky z nich opravdu dorazily k německé hranici, avšak překročily ji jen na několika místech.

Francouzi nenarazili na odpor, pronikli 8 km do hloubky sárského území a obsadili dvacet vesnic, aby Paříž po dohodě s Londýnem „útok“ za pár dnů zastavila – oficiálně proto, že Spojenci hodlají vést výhradně obrannou válku. Aniž by kdokoliv informoval Varšavu, zapojené jednotky se v polovině září stáhly zpět do kasáren. V následujících týdnech a měsících docházelo v prostoru mezi oběma opevněnými pásmy jen k lokálním potyčkám. Většinu aktivit obstarávaly hlídky, které se snažily zjistit, co nepřítel chystá. O nízké intenzitě bojů svědčí fakt, že prvním padlým Britem se teprve 9. prosince stal desátník Thomas Priday. Paradoxně ho zabila francouzská mina, na niž šlápl při noční hlídce.

Promarněná šance 

Vzhledem k nečinnosti morálka vojáků klesala na bod mrazu a hlavním nepřítelem se stávala zima. Začalo období, které Churchill pojmenoval válka za soumraku (Twilight War), nicméně v Anglii se uchytilo přízvisko falešná (Phoney War). Francouzi mluvili o legrační válce (drôle de guerre), v Polsku zase o podivné (dziwna wojna). Němci si vymysleli přiléhavý pojem sitzkrieg neboli válka vsedě – v protikladu s blitzkriegem probíhajícím na východě.

Mnozí důstojníci Wehrmachtu po válce konstatovali, že právě v této době mohli Spojenci rychle rozhodnout konflikt ve svůj prospěch. Náčelník operačního štábu Alfred Jodl v Norimberku uvedl: „Německo mohlo padnout hned roku 1939. Nestalo se tak jen proto, že během polského tažení 110 francouzských a britských divizí nepodniklo vůči našim 23 divizím na západě zhola nic.“

Zaútočit na SSSR?

O co pasivnější zůstávaly armády, o to aktivněji žhavili své mozky plánovači. Světlo světa spatřila řada návrhů rozsáhlých operací, jež by ochromily německé válečné úsilí. Mezi nejdiskutovanější možnosti se zařadil britsko-francouzský útok na Balkáně, invaze do Norska s cílem odříznout Berlín od železné rudy, a dokonce i ofenziva vůči SSSR ve snaze zastavit Stalinovy dodávky ropy Hitlerovi.

Pokračování: Ticho před krvavou bouří: Podivná válka na západní frontě (2)

Ze všech plánů se v dubnu 1940 uskutečnilo pouze vylodění v Norsku, ale bylo příliš pozdě, neboť Wehrmacht Spojence předběhl. Prozatím tak Británie i Francie prováděly především opatření ekonomického rázu. Vlády obou zemí si uvědomovaly, že jejich armády nejsou na boj připraveny, a pustily se do hromadných nákupů zbraní především z USA. Ačkoliv Spojené státy zůstávaly neutrální a oficiálně nesměly výzbroj válčícím státům prodávat, vždy se cesta našla a obvykle i za výjimečně výhodnou cenu. 

Během příštích pár měsíců by měla odstartovat pozoruhodná mise. Evropská kosmická agentura ESA připravuje první let satelitu, který bude mít na palubě umělou inteligenci. Půjde o dva cubesaty mise FSSCat, z nichž jeden, přezdívaný PhiSat, bude vybavený zmíněnou umělou inteligencí.

Misi navrhli odborníci španělské Universitat Politècnica de Catalunya a cubesaty následně vyvinulo konsorcium evropských společností a institucí. Jde o satelity zhruba velikosti krabice od bot, které budou provádět dálkový průzkum Země. Použijí k tomu pokročilé mikrovlnné a hyperspektrální optické přístroje. Tyto cubesaty budou také provádět experimenty s komunikací mezi satelity. 

Umělá inteligence na palubě satelitu

Hyperspektrální kamera na jednom u cubesatů pořídí veliké množství snímků povrchu Země. Některé z těchto snímků ale budou nepovedené kvůli mrakům. Právě proto bude snímky na palubě cubesatu kontrolovat umělá inteligence a ty nekvalitní vyřadí, aby zbytečně nezatěžovaly komunikaci mezi cubesaty a Zemí.

TIP: Mise do neznáma: Flotila cubesatů míří do přehlížené ignorosféry

Podle vývojářů umělé inteligence pro PhiSat je vybavení cubesatů této mise sice malé, ale jinak rozhodně špičkové. Kamery pořídí ohromná množství cenných dat. Na jednu stranu je to jistě přínos, na druhou stranu ale vyvstal problém s rychlostí přesunu tak rozsáhlých dat, například o vegetačním pokryvu nebo kvalitě vody, ke koncovým uživatelům. Výkonná umělá inteligence by měla zajistit, že získaná data budou kvalitní a budou mnohem rychleji k dispozici.

Lidská civilizace vyrábí spoustu syntetických látek, které jsou nebezpečné pro životní prostředí. Mnohé z nich jsou přitom hodně trvanlivé a vydrží v prostředí po velmi dlouhou dobu. Nebo si to o nich alespoň myslíme. Nedávný objev amerických badatelů ukazuje, že některé mikroorganismy si mohou poradit i se syntetickými látkami, které jsme považovali za velmi obtížně rozložitelné.

Vědci v laboratorních testech zjistili, že bakterie kmene Acidimicrobium A6 po určité době úspěšně rozloží až 60 procent celkového množství syntetických toxických látek ze skupiny perfluoroalkylovaných sloučenin (PFAS). To jsou organické látky s množstvím atomů fluoru, které se používají při výrobě mnoha komerčních produktů. Některé z těchto látek jsou považovány za velmi závažný problém pro životní prostředí. 

TIP: Ani špetka nazmar: Mikrobi budou recyklovat veškerý odpad astronautů

Tyto fluorované organické látky se jen obtížně rozkládají. Dlouhodobé vystavení těmto látkám přitom může mít závažné zdravotní následky, jako je například nízká porodní váha dětí, vyšší výskyt rakoviny nebo narušení aktivity hormonů štítné žlázy. Zmíněné bakterie pocházejí z mokřadů v New Jersey, jejichž kyselé prostředí bohaté na železo vystavuje tyto bakterie podobným sloučeninám. Pokud bychom se naučili využívat jejich služeb v dekontaminaci životního prostředí, byla by to pro nás velká pomoc.

Od nepaměti hledáme recept na spokojený partnerský vztah, abychom byli v soukromém životě šťastní. Někdo vsadí na intuici, jiný má prostě štěstí. Pomoc v tomto směru ale přichází i z poněkud nečekaných míst - od seriózních vědců.

Tým amerických psychologů analyzoval chování párů žijících v dlouhodobých vztazích. Vědce především zajímalo, jakým způsobem řeší páry vzájemné konflikty. Z jejich výsledků vyplývá, že páry, které jsou ve šťastném a pevném vztahu, mají celkově méně vážných hádek a hádají se méně často. Překvapivě se ale ukázalo, že konflikty nemusejí být vždy jen na škodu.

TIP: Na štěstí a spokojenosti manželství se významně podílí genetika

Zdá se totiž, že velmi záleží na tom, o co se dotyčný pár hádá. Šťastné páry mají sklon se hádat, a často třeba i velmi hlučně, v záležitostech, které mají rozumné řešení. Naopak se vyhýbají hádkám v případě problémů, které takové řešení nemají. Badatelé jsou přesvědčeni, že přinejmenším jeden z důležitých klíčů ke spokojenému vztahu spočívá v umění vybrat si ty správné bitvy. A pokud možno poznat, kdy se vážně nemá smysl hádat.

3D tisk se dnes prosazuje v řadě odvětví, od vesmírných technologií, až po robotiku a medicínu. Skutečně zásadní vliv by ale mohl mít ve stavebnictví, zejména pokud jde o levná obydlí například pro sociálně slabé obyvatele. V současné době se tento trend uchytil i v Texasu, kde budují vesnici pro lidi bez domova.

V texaské metropoli Austinu zahájili projekt vesnice pro lidi bez domova Community First! Village. Nedávno tam 3D tiskem vybudovali centrum komunity o rozloze 46 čtverečních metrů. Jeho stavba přitom trvala pouhých 27 hodin. Na ploše 20 hektarů by tam mělo vyrůst celkem více než 500 obydlí.

TIP: Nové stavebnictví: V nizozemském Eindhovenu staví obytné 3D tištěné domy

Stavitelé vesnice pro bezdomovce používají stavební 3D tiskárnu Vulcan II, která vybuduje základní strukturu domu. Takto vybudovaný dům je pak ještě nutné vybavit dalšími prvky, jako jsou dveře, okna, nebo střecha. Prototyp domu postavili za 48 hodin a celý dům přišel na 10 tisíc dolarů (asi 235 tisíc Kč). V těchto domech by podle plánu měly žít rodiny bez domova, které mají k dispozici méně než 200 dolarů (asi 4 700 Kč) měsíčně.

Tabbyina hvězda ze souhvězdí Labutě, nebo též KIC 8462852, je stále jednou z nejzáhadnějších hvězd, jaké jsme kdy objevili. Velmi neobvyklým způsobem se zjasňuje a opět zatmívá. Velkou popularitu si Tabbyina hvězda získala hypotézou, že jde o hvězdu obklopenou megastrukturou pokročilé mimozemské civilizace.

Astronomové to ale nevzdávají a snaží se nalézt méně „mimozemské“ vysvětlení chování této hvězdy. Dosavadní vysvětlení, která byla založená například na obrovských hejnech komet, rozpadlých planetách nebo třeba na poškozeném vybavení astronomů, se ukázují jako lichá.

Hypotéza exoměsíce

Američtí odborníci teď přicházejí s čerstvou hypotézou, která je sice hodně neobvyklá, nevyžaduje ale existenci žádné gigantické struktury mimozemské civilizace. Podle nich mohla Tabbyina hvězda přitáhnout jeden z exoměsíců. Pokud byla původní planeta měsíce zničena, mohl by se dotyčný měsíc dostat na oběžnou dráhu kolem Tabbyiny hvězdy.

Když by se takový osiřelý exoměsíc dostal blíže k Tabbyině hvězdě, její záření by mohlo způsobit roztání jeho ledového povrchu. Do okolního vesmíru by se v takovém případě uvolňoval materiál z povrchu měsíce, který by mohl způsobovat pozorované neobvyklé zatmívání hvězdy.

TIP: Tabbyina hvězda ze souhvězdí Labutě znovu bliká: Vědci netuší proč

Pokud se nakonec ukáže, že jde o správnou hypotézu, můžeme hovořit o velkém štěstí. Exoměsíc by se totiž v takovém případě mohl v příštích milionech let úplně celý vypařit nebo by ho mohla pohltit Tabbyina hvězda. A my teď dost možná pozorujeme tento vzácný jev přímo v jeho průběhu. V každém případě jde jen o hypotézu, nikoliv o definitivní verdikt. Záhada Tabbyiny hvězdy tak zatím stále trvá. 

Chemoterapie mají sice brutální vedlejší účinky, nádor pacienta ale obvykle zasáhnou velmi těžce a úspěšně. Problém je v tom, že některé z buněk nádoru v řadě případů přežijí a nádor tak dostane šanci opět vyrůst. To je pro zdraví pacienta pochopitelně velmi závažné. Vědci a lékaři proto intenzivně pracují na řešení, jak přežívající nádorové buňky nějakým způsobem zlikvidovat.

Abychom proti odolným buňkám nádoru mohli úspěšně bojovat, je nezbytné je nejprve důkladně poznat a odhalit jejich strategie, které při svém přežívání využívají. Je to klíč k záchraně milionů životů, které jsou jinak ztraceny kvůli návratu již jednou léčené rakoviny.

TIP: Spojenci rakoviny? Některé bakterie sabotují chemoterapii a chrání nádor

Tým amerických odborníků nedávno zjistil, že buňky nádoru prsu, a také některých dalších rakovin, používají ke své obraně neobvyklou strategii. Některé buňky nádoru v tomto případě po nasazení léčby chemoterapií přejdou do stavu klidu neboli dormance. Aby se v tomto stavu uživily, uchylují se tyto buňky ke kanibalismu. Často totiž pozřou okolní buňky nádoru, které nevstoupily do klidového stavu. Díky této neobvyklé stravě získají dostatek živin k tomu, aby přežily léčbu a pak mohly opět škodit.

Na rozsáhlém území pouští a polopouští táhnoucích se v pásu dlouhém přes 2 000 kilometrů od Angoly po Jižní Afriku se cestovateli nabízí prapodivná podívaná. Krajina zarostlá nízkou suchomilnou vegetací je tu poseta holými kruhovými plochami, které jsou po obvodu lemovány úzkým pruhem nápadně vzrostlých travin. Většinou mají průměr asi dva metry, největší z nich ovšem dosahují až dvanácti metrů.

Jsou za tím kouzla?

Biolog Walter Tschinkel z Floridské státní university v americkém Tallahassee zjistil, že se tyto kruhovité lysiny chovají „jako živé“. Objevují se na místech zarostlých travinami a bylinami, rostou, nějakou dobu stagnují a nakonec zanikají. Tento cyklus trvá u malých kruhů přibližně čtvrt století, u velkých se může protáhnout na 75 let. Tschinkel stanovil průměrnou životnost lysin na 41 let.

Mechanismus vzniku holých kruhových skvrn zůstává záhadou. Místní domorodci je považují za dílo pohádkových bytostí a právě proto jim říkají „vílí kruhy“. Vědci však hledají pro vznik těchto útvarů prozaičtější vysvětlení.

Dílo „plovoucích“ termitů

Německý ekolog Norbert Juergens z university v Hamburku prozkoumal několik stovek vílích kruhů v Angole a Namibii a sledoval faunu v jejich okolí. Prakticky ve všech kruzích našel jednoho živočicha – termita Psammotermes allocerus. Tomuto druhu afrického všekaza se přezdívá „písečný termit“, protože s oblibou vyhledává suché oblasti s ročním úhrnem srážek kolem 100 milimetrů. Potravu si nevybírá. Sežere prakticky všechno, co obsahuje celulózu. Konzumuje dřevo i uschlou trávu. Nevyhýbá se dokonce ani rostlinám, které jsou pro jiné tvory prudce jedovaté.

Termit Psammotermes allocerus žije velmi nenápadně. Hnízda si buduje zcela ukrytá pod zemí. Jejich obyvatelé se na povrchu objevují zcela výjimečně a to výhradně v noci. Chodbičky písečných termitů uložené mělce pod povrchem není těžké přehlédnout.

„Mnozí badatelé, kteří zkoumali vílí kruhy, si těchto tvorečků zřejmě vůbec nevšimli, protože se v sypkém písku pohybují, jako kdyby v něm plavali, a zanechávají za sebou jen velmi jemné předivo chodbiček,“ vysvětluje Juergens.

Past na vodu

Německý ekolog je přesvědčen, že vílí kruh vzniká v místě, kde termiti sežerou kořínky travin. Všekazům přitom zdaleka nejde jen o potravu. Místo, kde trávy zbavené kořenů uhynou, je pro ně životně důležité. Kořeny travin zachytí drtivou většinu vody ze vzácných dešťů a zem pod rostlinami je pak suchá na troud. Termiti ovšem k životu potřebují vlhkou půdu. Ve vílích kruzích prosakují srážky do hloubky a voda tam zůstává. Termiti tak vlastně vytvářejí jakési „vodní pasti“. Juergens nenašel během čtyř let měření jediný vílí kruh, kde by půdní vlhkost v hloubce kolem 60 centimetrů klesla byť jen na hodinu pod 5 %. Stabilní zásobárna podzemní vláhy dovoluje intenzivní růst travin na obvodu vílího kruhu. Jestliže v poušti traviny obvykle dorůstají kolem 20 centimetrů, pak na obvodu lysiny se stébla tyčí do zhruba půlmetrové výšky.

V období dešťů se termiti živí mimo vílí kruh. Když zavládnou extrémní sucha, stáhnou se k intenzivně rostoucím travinám na obvodu kruhu. Okusují jejich kořeny a pomalu ale jistě tak přispívají k rozšiřování kruhu. Juergens zatím nedokáže přesvědčivě vysvětlit, proč vílí kruhy nakonec zanikají. Spekuluje, že je to důsledek zániku termití kolonie, která často podléhá soustředěnému tlaku konkurence ze strany nejrůznějších pouštních mravenců.

Kruhový souboj rostlin

Řada odborníků byla k Juergensovým závěrům skeptická. Mezi pochybovače patří i Michael Cramer z univerzity v jihoafrickém Kapském Městě a Nichole Bargerová z Coloradské univerzity v americkém Boulderu. Tento tandem později představil alternativní vysvětlení pro vznik vílích kruhů. Oba biologové měřili obsah živin v půdě uvnitř i vně vílích kruhů a studovali také jejich vlhkostní poměry. Podle Cramera a Bargerové je vznik kruhu výsledkem vzájemného soupeření rostlin o živiny i vodu.

V drsných pouštních podmínkách není pro všechny rostliny dost vody a živin. Slabší v tomto soupeření podléhají a hynou. S tím, jak „poražení“ uvolní místo „vítězům“, roste množství vody a živin v daném místě a zeleň tu roste intenzivněji. Fronta, na které spolu rostliny soupeří, se pomalu posouvá a vílí kruh se tak zvětšuje. Pokud dosáhne holé místo kritické velikosti, obnoví se v jeho centru podmínky příhodné pro růst vegetace a kruh zaniká. Cramer a Bargerová vysvětlují i omezení výskytu jevu na určité oblasti Angoly, Namibie a Jižní Afriky. Soupeření rostlin končí formací holých míst jen v místech, kde se roční úhrn srážek drží v poměrně úzkém rozmezí kolem 100 milimetrů ročně. V oblasti s intenzivnějšími dešti a v oblastech ještě více vyprahlých panuje ve vegetaci jiné rozložení sil a „vílí kruhy“ se nevytvářejí.

Mistři krajinného inženýrství

Juergense studie Cramera a Bargerové nepřesvědčila. Jeho nejnovější pozorování dokazují, že vílí kruhy představují v pouštích jižní Afriky jakési oázy života. Německý biolog v nich napočítal desetkrát až dvacetkrát vyšší počet živočišných druhů než v jejich okolí. Ke kruhovým holinám se stahuje nejen hmyz, ale i ptáci a savci. Můžeme se tu častěji střetnout s mravenci, pavouky, nejrůznějšími ještěrkami, ale i s podstatně většími obyvateli pouště, jako je hrabáč kapský (Orycteropus afer), antilopa skákavá (Antidorcas marsupialis), šakal čabrakový (Canis mesomelas), liška cháma (Vulpes chama) a mnoho dalších tvorů. Podle Juergense za to vděčíme termitům.

TIP: Nadpřirozené podvody: Kruhy v obilí

„Měli bychom termity obdivovat za to, že dokážou proměnit pustinu, kde často za rok nenaprší víc než 50 milimetrů srážek, na místo příhodné pro život mnoha nejrůznějších živočichů,“ říká Juergens. „Na vílích kruzích je nejzajímavější to, že se termiti vyvinuli v hotové mistry v krajinném inženýrství.“