Druhá řada britského dokumentárního seriálu Modrá planeta II (2017) s hlavním účinkujícím Davidem Attenboroughem je vysoce ceněná u odborníků i mezi diváky. V žebříčku Česko-Slovenské filmové databáze se momentálně drží na 3. místě mezi nejlepšími seriály. Attenborough se v něm obsáhle věnuje i problémům s plastovým odpadem.

Britští specialisté na analýzu trhu zjistili, že sledování seriálu Modrá planeta II při jeho premiéře v říjnu 2017 nejprve ve Velké Británii vedlo k nárůstu vyhledávání pojmu „recyklace plastu“ o 55 procent. Pak následoval řetězec událostí, kterému se dnes říká „Attenboroughův efekt“.

TIP: Skličující objev: Plastový odpad plave uprostřed Severního ledového oceánu

Výsledkem Attenboroughova efektu bylo několik kampaní proti plastovému znečištění a politických rozhodnutí – například evropský zákaz jednorázových plastových výrobků nebo celosvětová kampaň pod záštitou OSN #BeatPlasticPollution. Ve svém důsledku došlo také ke změnám v náladách a chování veřejnosti, pokud jde o plastový odpad a jeho recyklaci. Vědci vysledovali, že po zhlédnutí dokumentů 53 procent Britů omezilo používání plastů a snížilo množství plastového odpadu, který v každodenním životě vytvářejí.

V poslední době se hodně mluví o synestezii, čili zvláštním způsobu vnímání, při němž lidem splývají dva nebo i více různých smyslů. Takové vnímání se přitom podobá zážitkům, které mívají lidé po psychedelických látkách, jako je například LSD. Ještě nedávno byla synestezie považována za dost vzácnou. Před časem odborníci dospěli k závěru, že je mnohem častější. Synestezie se podle všeho měla vyskytovat zhruba u jednoho člověka z 25 a možná i u jednoho z pěti lidí.

Chuť tónu, barva čísla

Výzkumný tým nizozemských a britských odborníků teď ale tvrdí, že synestezie je ve skutečnosti úplně běžná. Slabou formu tohoto pozoruhodného vnímání má podle nich většina z nás. Synestezie mohou být velmi různé. Badatelé se zaměřili na nejběžnější známou formu synestezie, která spočívá v tom, že si člověk spojuje určité číslice nebo písmena s konkrétní barvou.

Do svého výzkumu badatelé zahrnuli celkem 1 164 dobrovolníků z Nizozemska, z nichž asi 200 mělo nějakou formu synestezie. Tyto dobrovolníky v různých zkouškách testovali, zda si spojují samohlásky s barvami. Výsledky ukazují, že asi 70 procent všech lidí má tuto formu synestezie v různé míře rozvinutou. Jak se zdá, s magií smyslů se potkáváme takřka na každém kroku.

Image

Čtěte také

Jak voní červená: Jedenáctiletá dívka pozná barvy podle jejich vůně

Nekatolické náboženské skupiny měly nad katolíky výraznou početní převahu. Podle různých odhadů tvořily v druhém desetiletí 17. století asi 70–90 % všech obyvatel českých zemí. Nejpočetnější byli utrakvisté a naopak nejmenší členskou základnu měla Jednota bratrská.

Přesto na počátku 17. století v českých zemích sílila katolická strana. Katoličtí šlechtici jako třeba Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic nebo Karel z Lichtenštejna získávali důležité státní úřady a na svých panstvích často prosazovali tvrdou rekatolizaci. Jejich pozice pak posílil nástup Rudolfova bratra Matyáše na český trůn (vládl 1611–1619). Nábožensko-politické spory mezi přívrženci a odpůrci katolictví se pak ještě vyostřily a vedly roku 1618 ke známé pražské defenestraci a stavovskému povstání.

Katolický císař zasahuje

8. listopadu roku 1620 však přišla osudná bitva na Bílé hoře, kde jednoznačně vyhrála císařská vojska a povstání protestantských stavů bylo potlačeno. Vítězstvím katolické strany se situace obrátila. Začala nová fáze rekatolizace pod patronací císaře Ferdinanda II.

Rekatolizace měla v zásadě dvě podoby: přísný, tvrdý a nekompromisní postup s použitím všech donucovacích prostředků, nebo postupné, důsledné a nenásilné působení se snahou probudit opravdový a niterný zájem o katolickou víru. Zatímco v prvním případě bylo obrácení na „pravou víru“ jen povrchní a dočasné, druhý způsob se byl zdlouhavý a náročný. Oba přístupy nestály proti sobě, ale spíše byly užívány paralelně podle aktuální situace a potřeby.

Praktické provádění rekatolizace měly na starost úřady zemské a městské správy. Na venkově tuto činnost vykonávala vrchnostenská správa. Kromě toho od roku 1624 existovaly rekatolizační komise, které v doprovodu ozbrojené ochrany působily v jednotlivých oblastech země, a zjišťovaly především úspěšnost v provádění náboženské konverze. Členové těchto komisí pocházeli z řad státních úředníků a zástupců katolické církve. Po zmapování aktuální náboženské situace měly komise v oblastech, kde byl ještě zjištěn výskyt většího množství protestantů, hromadně obracet na katolickou víru. 

Role církve

Významnou úlohu při rekatolizaci sehráli misionáři jezuitského řádu, kteří svou osobní zbožností, nadšením a usilovnou činností získávali pro katolictví mnoho obyvatel. Soustředili se hlavně na oblast školské výchovy a výrazně též u nás přispívali k rozvoji barokní kultury. Jezuité většinou odmítali násilné metody. Často neváhali působit i mezi nejnižšími vrstvami venkovského obyvatelstva. Katolické zásady a učení podávali jednoduchým a srozumitelným způsobem a kromě toho organizovali poutě a další poutavé náboženské akce. Činnost misionářů však někdy vyvolala otevřený a násilný odpor. Velký rozruch způsobilo zavraždění jezuitského kazatele a misionáře Matyáše Burnatia ve východních Čechách.

Bouře venkovských obyvatel proti rekatolizaci nebyly neobvyklé. Venkovští poddaní se totiž nemohli jako šlechta nebo svobodní měšťané legálně vystěhovat do ciziny. Proto se často pokoušeli o útěk do nekatolických oblastí nebo se vzbouřili. Obzvláště v době třicetileté války se odehrávala selská povstání proti náboženskému i sociálnímu útlaku a také proti plenění a rabování armádami všech bojujících stran. Vzpoury byly samozřejmě potlačeny a jejich hlavní iniciátory a účastníky pro výstrahu krutými způsoby popravili či potrestali. Svědčí o tom například záznam o likvidaci povstání ve východních Čechách z roku 1628: „Z těch zajatých někteří byli kolem lámáni a do kola vpleteni, jiní na kůly vstrčeni, některým nosy i uši uřezané i také na zádech cejchové vypáleni byli, a tak znamenaní k svým živnostem propuštěni byvše, více se svýmu pánu protiviti nechtěli.“

Během třicetileté války bylo nutné se soustředit především na vojenské operace a rekatolizační tažení tak přirozeně nebylo možné úplně rozvinout. Uzavření vestfálského míru v roce 1648 však znamenalo definitivní konec nadějí českých protestantů na změnu poměrů a rekatolizační tlak znovu zesílil. Zastáncem tvrdého postupu byl především generální vikář Jan Caramuel z Lobkovic. Mírnější praktiky naopak prosazoval pražský arcibiskup Arnošt z Harrachu. Státní správa opětovně vydávala proti nekatolíkům zákony a nařízení, která svým usnesením podpořil i zemský sněm.

TIP: Jezuita Antonín Koniáš: Byl nesmlouvavý palič knih, nebo zapálený knihovník?

Další fázi rekatolizace měla na starosti především církev a úloha státu v této činnosti ustoupila do pozadí. Katolická církev musela nejprve upevnit svou vlastní organizaci. Již za války roku 1630 rozdělil arcibiskup Harrach svou arcidiecézi do menších správních celků (vikariátů), aby tak zajistil lepší dohled nad jednotlivými farnostmi. Velkým organizačním zásahem bylo založení nových biskupství v Litoměřicích (1655) a v Hradci Králové (1664). Tyto oblasti do té doby spravovala pražská arcidiecéze.

Aby církev vyřešila tragický nedostatek duchovních, uváděla do praxe nové kněžské semináře. Prázdné fary obsazovali také členové církevních řádů nebo vypomohli zahraniční kněží, především z Polska (podobně jako v dnešní době).

Požár, který vypukl okolo 18:50 SELČ, může podle francouzských médií souviset s renovačními pracemi na budově, úřady ale zatím příčinu nesdělily. Ministerstvo vnitra oznámilo, že zatím nemá informace, že by byl při požáru někdo zraněn.

Katedrála je považována za jeden z nejkrásnějších příkladů francouzské gotické architektury, leží na ostrově Île de la Cité na řece Seině. Patří k nejnavštěvovanějším památkám metropole, každoročně přitáhne 13 milionů návštěvníků. Chrám se nyní opravoval a na některých částech bylo lešení. Úřad pařížského prokurátora vyloučil žhářství či souvislost s terorismem a uvedl, že případ považuje za nehodu.

Katedrála patří společně s vatikánskou Bazilikou sv. Petra mezi architektonické a duchovní ikony. V prostorách katedrály se mají své místo ceněné křesťanské relikvie – mimo jiné například část dřevěného kříže, na kterém měl být ukřižován Ježíš Kristus nebo dobové obrazy a sochy nevyčíslitelné ceny. Podle předběžných zpráv se podstatnou část pokladů z Notre-Dame podařilo zachránit. Nenávratně byly zničeny unikátní skleněné vitráže – tzv. rozety z 13. století. 

Francouzská nezisková organizace Fondation du patrimoine vypsala národní sbírku na obnovu katedrály, začít má v úterý.

Soukromá společnost Stratolaunch Systems, kterou v roce 2011 založil miliardář Paul Allen, zaznamenal významný úspěch. Jejich obrovský letoun, který je momentálně největším letadlem světa, vzlétl ke svému prvnímu letu. Samotný letoun i jeho první let představují významný úspěch inženýrů a techniků, kteří teď zaslouženě slaví.

Monumentální stroj, jehož rozpětí křídel 117,3 metrů přesahuje standardní délku fotbalového hřiště pro mezinárodní zápasy, odstartoval 13. dubna 2019 v 6:58 ráno místního času ze základny Mojave Air and Space Port v Kalifornii. Jeho let nebyl předem ohlášený a podle prvních reakcí překvapil profesionály i fandy extrémních leteckých a kosmických technologií. Letoun doposud absolvoval testy na runwayi základny a neočekávalo se, že se vznese tak brzy.

Pták Noh je ve vzduchu!

Gigantický letoun, který nese jméno „Roc“, čili „Pták Noh“, byl ve vzduchu 2,5 hodiny. Dosáhl přitom výšky 5 180 metrů a maximální rychlosti 304 kilometrů za hodinu. Piloti a specialisté společnosti Stratolaunch testovali ovládání stroje, a také jeho chování ve vzduchu. Nakonec bez potíží přistál zpět na základně Mojave.

TIP: První testy nosného letounu: Pták Noh si vykračuje po ranveji

„Pták Noh“ bude sloužit jako letecká platforma pro odpalování menších raket na oběžnou dráhu. Stratolaunch Systems původně spolupracovali se SpaceX, pak se ale domluvili se společností Orbital ATK (nyní Northrop Grumman Innovation Systems), která dodá pro lety do vesmíru svoji raketu Pegasus XL. Jde o vylepšenou verzi nosné rakety, která startuje z nosného letounu a v první fázi letu se chová jako raketový letoun. V dohledné době by tyto rakety mohly startovat z „Ptáka Noha“. 

Když v listopadu 1917 podnikli Němci protiútok u Cambrai, bitevní letky dostaly za úkol oslabit nepřátelské pozice ostřelováním a připsaly si rozhodující zásluhu na úspěchu. Na začátku velké císařské jarní ofenzivy (21. březen 1918) měli Němci k dispozici 38 Schlachtstaffeln a u některých už létaly i nové Halberstadty CL.IV nebo Hannovery CL.III.

Předchozí část: Letci proti pěšákům: Zrod bitevního letectva za Velké války (1)

Ve velkých počtech systematicky útočily na místa, kam pak udeřila vlastní pěchota. Jejich cílem se stávaly i nepřátelské dělostřelecké baterie, které se jim někdy dařilo úplně umlčet. Velmi náročné byly útoky na dohodová letiště. Ta se totiž nacházela poměrně daleko za frontou a bitevníky tak musely letět dlouhou dobu nad nepřátelským územím, odkud na ně pálila každá dostupná hlaveň. Dosavadní zkušenosti ukázaly, že k bitevním akcím by se hodil ještě mnohem odolnější letoun, a v Německu se na takovém ve společnosti Junkers & Co už dlouho pracovalo. 

Pancéřovaný speciál

Všechny letouny Velké války měly velmi podobnou konstrukci. Trupy i křídla se stavěly z dřevěných žeber a nosníků a kryl je potah z lakovaného plátna, takže jejich výroba připomínala spíše výrobu čalouněného nábytku než moderní strojírenství. Dne 28. ledna 1917 ale vzlétl prototyp firmy Junkers nesoucí tovární označení Junkers J 4 – šlo o letoun zcela nové koncepce a doslova revoluční stavby.

Měl kostru z duralu a některé – více namáhané části – z oceli. Křídla i ocasní plochy pokrýval duralový vlnitý plech o tloušťce 0,38 mm, který se vyznačoval výbornou pevností. Celou příď s řadovým motorem Benz Bz IV o výkonu 147 kW tvořila pancéřová vana z 5mm plechů z chromové oceli. Mimořádně odolná skořepina vážila 470 kg, chránila pilota, pozorovatele i benzinovou nádrž tvořící část pilotovy sedačky. Jen část trupu za pracovními prostorami osádky krylo lakované plátno jako u běžných letounů té doby, stroj měl samonosná křídla jen s minimem vzpěr.

Pancéřovaný speciál

Jeho tvůrce Hugo Junkers chtěl původně stavět jednoplošník, ale inspektorát německého vojenského letectva zadalo dvouplošník, což Junkers obešel tím, že spodní křídlo zkonstruoval mnohem menší než horní. Jeden z jeho konstruktérů Fritz Brandenburg na první lety vzpomínal: „Nebyl to žádný jednoduchý experiment. Stroj byl velmi těžký na ocas a pilot, aby ho udržel ve vzduchu, musel úplně potlačit řídicí páku. Podařilo se nám to ale vyřešit. Pak začalo dlouhé a obtížné období vystrojování, zalétávání a úprav pro frontové využití. Provedli jsme nesčíslně množství dílčích zkoušek pro jednotlivé části. Potíže působilo zabudování pancéřové vany, ale i to se podařilo vyřešit ruku v ruce se závěrečnými zkouškami kovových dílů.“

Letoun nakonec úspěšně prošel všemi testy a v březnu 1917 následovala objednávka 50 sériových strojů, které dostaly vojenské označení Junkers J.I. První letouny vojenské letectvo převzalo už v červenci a do výzbroje je dostala letka určená ke spolupráci s armádou Flieger-Abteilung 19. Nad nepřátelské území v oblasti Yper poprvé vzlétl 1. srpna 1917. Let probíhal ve výšce pouhých 50 m nad zemí a v husté palbě z pěchotních zbraní. Junkers sice dostal několik zásahů, posádku však bezpečně donesl domů. 

Přímá letecká podpora 

V létě 1917 výrobce dodal další Junkersy J.I letkám určeným ke spolupráci s pěchotou (Flieger Abteilung-Infanterie). Kromě přímých útoků ručními granáty nebo kilogramovými pumami Fliegermaus podnikaly hlavně průzkumné lety nad postavení nepřítele v nízkých výškách. S vlastní pěchotou osádky komunikovaly pomocí světlic, dýmovnic, praporků a barevných terčíků, některé stroje dostaly dokonce radiostanice. Šlo vlastně o přímou leteckou podporu v tom nejmodernějším pojetí.

Letouny si brzy získaly přízeň pilotů, kteří je láskyplně přezdívali Möbelwagen (stěhovací vůz) nebo Fliegender Panzer (létající tank). Jako velká nevýhoda se ale ukázal jejich dlouhý rozběh při startu, který činil až 125 m, a dlouhý dojezd při přistávání. Junkers J.I měl totiž přistávací rychlost 80 km/h, což komplikovalo provoz z rozbahněných polních letišť ve Francii. Junkersy proto po jarních a podzimních deštích často operovaly ze stálých základen s pevným povrchem dál za frontou. Přesto bylo velení letectva spokojeno a už v prosinci 1917 objednalo dalších 100 kusů. 

Nejdokonalejší bitevník 

Na jarní ofenzivu roku 1918 jich měli Němci k dispozici více než sto a útočící pěchotě poskytovaly tyto stroje neocenitelné služby. Dokázaly létat v minimální výšce v dešti střel, protože pancéřová vana byla pro pěchotní zbraně i střepiny granátů neprůstřelná. Díry v křídlech tolik nevadily a je doložen i návrat letounu, který dostal 400 zásahů! Nad nepřátelským územím nebyl žádný bitevník sestřelen a do rukou nepřítele se jako první dostal až vrak na opuštěném letišti po ústupu z podzimu 1918.

TIP: Junkers Ju 87: Německý postrach nebe

Německé velení objednalo celkem 303 těchto letounů, dokončit jich továrny stačily jen 227 a k jednotkám zamířilo 189 kusů. Po kapitulaci padlo do rukou vítězů mnoho J.I a tento model vzbudil zaslouženou pozornost. Jeden stroj se v květnu 1919 dostal jako válečná kořist i za oceán a dnes se nachází v kanadském Národním leteckém muzeu. Hugo Junkers i přes úspěch svého bitevníku tvrdil, že budoucnost patří samonosným jednoplošníkům, a od konce roku 1917 pracoval na stroji továrního označení Junkers J 10.

Šlo o mohutný dvoumístný letoun celý z vlnitého plechu, tentokrát však bez oné pancéřové vany. Od země se poprvé odlepil 4. května 1918 a po dokončení testů přišla objednávka na 47 kusů. Letoun měl velmi aerodynamický tvar a i přes svou váhu létal rychlostí 190 km/h. Do konce války letectvo převzalo jen šest kusů označovaných Junkers CL.I., ty se ale do konfliktu zapojit nestihly.

Mocná eroze potřebovala miliony let, než v etiopské náhorní plošině vytvořila pohoří Simien, jedno z nejúchvatnějších horstev planety. Kromě nejvyššího vrcholu země, Ras Dašen s 4 533 m n. m., tam najdete závratně kolmé skalní stěny, hluboká údolí, ale i stolové hory s nádhernými vodopády. 

Mezi kozorožci a šakaly 

Jedinečná a izolovaně se vyvíjející krajina postupně nabídla útočiště mnoha rostlinám i živočichům, včetně endemitů, kteří se jinde nevyskytují. Z dvaceti druhů velkých savců a 120 druhů ptáků obývajících chráněné území patří k nejvzácnějším etiopský vlk (též simienská liška) nebo kozorožec walia. Domov však v místě našli i paviáni anubi, paviáni pláštíkoví, malé antilopy skákolezové skákaví nebo šakali obecní.   

Opravdovým vládcem a zároveň symbolem parku ovšem zůstává pavián dželada: Tito primáti spolu často a živě komunikují a samce zdobí rudá náprsenka, takže se jim někdy přezdívá paviáni s krvácejícím srdcem.  

Kříže na úpatí hor 

Pohoří má nicméně význam i pro okolní obydlená území: Hory, podzemní pukliny, potoky a říčky totiž v období dešťů vytvářejí vodní zásobárnu nejen pro živočichy v parku, ale i pro tamní města, včetně 120 km vzdáleného Gondaru. 

Ostatně celou horskou oblast Simien osídlil člověk již před dlouhými staletími, tudíž ji lemují starobylá historická centra, včetně někdejšího královského města Aksúmu či křesťanské Lalibely s unikátními kostely, rovněž zapsanými na seznamu UNESCO. Na jihu pohoří se pak rozprostírá jezero Tana, obklopené dalšími architektonickými skvosty: Ty dokládají, že před mnoha staletími vedly regionem jedny z nejvýznamnějších obchodních tras na východě Afriky. 

Podle toho, co zatím víme, život nejspíš vznikl na Zemi a to hodně dávno. Jak to ale přesně probíhalo a v jakém prostředí k tomu vlastně došlo, to je zatím předmětem odborných dohadů a hypotéz. V dnešní době převládá názor, že se život objevil v mořských hlubinách u hydrotermálních průduchů, které chrlí velmi horkou vodu bohatou na minerální látky.

Podle nové studie amerických odborníků ale v hlubinách pradávného oceánu pravděpodobně nebyl dostatek dusíku. Tento prvek je přitom nepostradatelný pro tvorbu i těch nejjednodušších struktur organismů. Přítomnost dusíku je ve skutečnosti často považovaná za klíčovou pro přechod z neživé polévky chemických sloučenin k prvním živým organismům. Týká se to hlavně oxidů dusíku, které přitom podle badatelů svým působením rozkládá ultrafialové záření na povrchu a rozpuštěné železo v hlubinách.

TIP: Kde vznikl život? Nadějné by mohly být krátery po kometách!

Proto vědci navrhují, že život mohl vzniknout v malých jezírcích u pobřeží oceánu. V takových jezírcích, hloubky asi tak do jednoho metru a velikosti pár desítek nebo set čtverečních metrů, se mohlo hromadit množství oxidů dusíku, které zase umožnily vznik prvních organismů. Vznik života je ale zatím stále otevřenou otázkou a vědci na tom intenzivně pracují dál.

Devětapadesátiletý Nizozemec Wim Hof, známější pod přezdívkou „Ledový muž“, je živým důkazem schopnosti lidského těla přizpůsobit se okolním podmínkám. Aktuálně drží 26 rekordů ve zvládání extrémního chladu: Například v roce 2011 bez hnutí setrval v ledové koupeli hodinu a 52 minut, čímž o osm minut překonal vlastní předchozí primát. 

Už o pět let dřív na sebe upozornil při pokusu zdolat Mount Everest pouze v krátkých kalhotách. Jeho snahu sice zhatil úraz, a dostal se tudíž „jen“ do 6 700 m n. m., v roce 2009 ovšem stejným způsobem zdárně vystoupal na vrchol Kilimandžára ležící v nadmořské výšce 5 895 m. Nedlouho poté za polárním kruhem uběhl maraton, rovněž jen v šortkách a navíc bosý. Trasu dlouhou přes 42 km a při průměrné teplotě −20 °C dokončil za 5,5 hodiny. V září téhož roku absolvoval stejnou trať v rozpálené Namibské poušti.

Mimo logiku vědy

Lékaři připouštějí, že Hofův organismus naprosto popírá veškeré vědecké poznatky. Snese extrémy, které by kohokoliv jiného dávno zabily. Sám Holanďan tvrdí, že za všechno vděčí tibetské meditaci tummo, jež staví na specifickém způsobu práce s dechem a umožňuje ovlivňovat vlastní tepovou frekvenci, dýchání a krevní oběh. Její tajemství si však Wim nenechává pro sebe: Netradiční způsob života včetně tibetské praxe přetavil ve své živobytí a pro zájemce pořádá kurzy, přednášky a natáčí výuková videa.

Dokud badatelé nenajdou jiné vysvětlení, jsou ochotni připustit, že Hof dokáže nějakým způsobem regulovat autonomní nervový systém, který věda běžně považuje za vůlí neovladatelný. Ke zmíněnému závěru dospěl tým pod vedením nizozemské lékařky Marie Hopmanové poté, co Ledového muže podrobil důkladnému testování. Rekordman se v rámci experimentu ponořil do válce se 700 kg ledových kostek, načež mu lékaři měřili teplotu a sledovali jeho životní funkce. Nejenže se u něj nedostavil charakteristický svalový třes – navíc si po celou dobu pokusu udržel konstantních 37 °C, aniž by se mu zrychlil tep coby signál intenzivnějšího metabolismu.

Všechny klady otužování 

Co naopak badatelé potvrdit dokážou, jsou četné zdravotní benefity otužování pro zdravého člověka. Výzkumy opakovaně prokázaly, že lidé uvyklí nízkým teplotám lépe odolávají stresu a snáz si udržují dobrou náladu, přičemž se hovoří i o snížení krevního tlaku. Především však tito jedinci daleko méně trpí nemocemi z nachlazení. Vysvětlení zní prostě: Při otužování čelí tělo krátkodobě podmínkám, které stimulují obranyschopnost. Imunitní systém vychází ze „zkoušky ohněm“ posílený a připravený čelit reálným hrozbám v podobě choroboplodných zárodků. 

Jakmile se náhle ponoříme do ledové vody – ať už záměrně, nebo třeba následkem pádu –, zažije náš organismus tzv. hypotermický šok. Při kontaktu s mrazivou hladinou se proto ihned aktivují instinktivní mechanismy tzv. chladové odpovědi, aby se tělo s náročnými podmínkami co nejdříve vyrovnalo. Podněty z periferních nervových zakončení informují hypotalamus o změně teploty a v reakci na to se v okrajových částech těla stáhnou cévy, takže se v nich omezí průtok krve. Ta se tudíž může soustředit tam, kde je právě víc potřeba. 

Cílem nevědomého procesu je udržet krev převážně v tzv. tělesném jádru, a ochránit tím vnitřní orgány před chladem. Proto nám například při delším pobytu na mrazivém vzduchu „prokřehnou“ prsty či nos. Když se pak vrátíme do vyhřátého bytu a zčervená nám obličej, jde o signál, že mechanismus chladové odpovědi již není nutný: Cévy ve vnějších částech těla se roztáhnou a krev v nich opět může volně proudit, což se projeví právě nápadným zrudnutím.

Klíčových šedesát sekund

K viditelným dokladům chladové termoregulace patří také „husí kůže“. Jde o pozůstatek z dávné minulosti, kdy těla našich předků pokrývala souvislá srst. Zapojení drobných svalů u chlupových cibulek, jež se projeví typickými pupínky, umožnilo napřímení chlupů – a ty poté udržely víc tepla těsně u těla. Dnes ovšem popsaný mechanismus nedokáže povrchovou teplotu pokožky reálně nijak ovlivnit. Zato svalový třes, který se dostaví rovněž bez vědomé kontroly, je velice efektivní: Zrychlením metabolismu totiž dojde k dočasnému zahřátí.

Zvládne-li člověk prvních 60 sekund po pádu do ledové vody, může přežít ještě zhruba půl hodiny. Klíčové je nezačít se topit: Šok z ponoření totiž způsobí reflexní hluboký nádech a následnou hyperventilaci. Pokud se přitom daný jedinec ocitne ve vodě nečekaně, často mu tekutina pronikne i do dýchací trubice. Již po deseti minutách tak u netrénovaných lidí šance na přežití rapidně klesá. 

Ledová malátnost

Jak se totiž krev stahuje z periferních oblastí, je čím dál obtížnější zvládat koordinaci svalů. Pohyb ve vodě se stává stále náročnějším, a může dojít i k bezvědomí. Existují dokonce případy, kdy lidé v takových podmínkách utrpěli omrzliny – jako například jeden z nejlepších dálkových plavců současnosti. Brit Lewis Pugh vstoupil do dějin coby první člověk, který absolvoval dálkovou plavbu ve všech světových oceánech, a v roce 2007 také v historické premiéře proplaval mezi krami severního pólu. Z vody o teplotě −1,7 °C však vylezl se závažným poškozením prstů a trvalo údajně několik měsíců, než se mu do nich vrátil cit. 

Zdravého člověka obecně trauma způsobené krátkým kontaktem s ledovou vodou na životě neohrožuje. Například u kardiaků však může vést až k zástavě srdce, když do něj z periferie přiteče studená krev. Netrénovaný jedinec vydrží podle odborníků v chladné vodě bez závažnější úhony i hodinu, pokud nemusí bojovat o život třeba na prolomeném ledě. Jestliže ovšem na umění vyrovnat se s chladem pracujeme, je možné si vypěstovat obdivuhodné dovednosti.

Legenda jménem Nikodém

Otužování v ledové vodě má v českých zemích dlouhou tradici. Ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století přišla na svět řada budoucích plavců, kteří se svými úctyhodnými výkony zapsali do dějin českého otužilectví. K jeho průkopníkům patřil i Alfréd Nikodém, považovaný za otce sportovní disciplíny zimní plavání. S otužováním přitom začal relativně pozdě: Do zimní Vltavy se veřejně poprvé ponořil v roce 1923, ve svých 59 letech. 

Do té doby se příliš nevěnoval ani jinému sportu, živil se jako zlatník. Neobvyklá disciplína jej nicméně uchvátila a propadl jí natolik, že se později stal držitelem několika rekordů. Zvítězil například v kategorii starších pánů pařížského poháru Napříč Seinou, který se při teplotě vody 7 °C konal na Boží hod vánoční roku 1928. Nikodém si vyzkoušel i kurióznější plavecké soutěže: Zvládl 200m trať v uniformě a s puškou nebo půlkilometrovou exhibici plavání v pytli. U příležitosti slavnostního otevření bazénu pod barrandovskými filmovými ateliéry jej také v roce 1930 vyzvali k závodu s Vlastou Burianem. 

Koupele pod trestem smrti 

Proslulý otužilec pak v Amatérském plaveckém klubu Praha založil sekci zimní záchrany tonoucích. Brzy měl desítky následovníků, kteří začali organizovat veřejné otužování. Některé z nich neodradil ani zákaz koupání ve Vltavě, jenž u nás za druhé světové války platil pod trestem smrti. Nařízení padlo spolu s koncem války v roce 1945 a téhož roku v prosinci se veřejně naposled představil i Nikodém. Bylo mu 82 let. 

Jeho pokračovatelem se stal Oldřich Liška: Zpopularizoval otužilecký sport v celém tehdejším Československu a založil řadu klubů, fungujících dodnes. Zahájil například tradici zimního plavání v podzemní říčce Punkvě v Moravském krasu nebo plavecký maraton na Lipně. Propagoval nejen otužování, ale i plavání jako takové – pod jeho vedením udělaly svá první tempa tisíce dětí i dospělých.

TIP: Cesta k neprůstřelnému zdraví: Jak začít s otužováním

Na památku dvou nestorů českého otužování se dnes v Praze každoročně o Vánocích odehrává Memoriál Alfréda Nikodéma. Za jeho první ročník se považuje neoficiální předvánoční plavba ve Vltavě, jíž se v roce 1947 zúčastnilo pouze šest otužilců. Současná obliba akce je daleko širší: Pokaždé přiláká ještě víc zájemců a loni jich do vody o teplotě 4,5 °C skočily téměř čtyři stovky. Závod se koná bez ohledu na panující teploty, a pořadatelům tak může zhatit plány jedině led. Naposledy se tak ovšem stalo v roce 1946 – tehdy se musel Memoriál zrušit, neboť v 25 stupních pod nulou nešlo do ledu vysekat otvor, aniž by hned znovu nezamrzal. 

Propojení střevní mikroflóry s lidským zdravím je až překvapivě těsné. Týká se to přitom celé řady závažných onemocnění, od depresí a posttraumatické stresové poruchy, až po autoimunitní choroby. Teď se ukazuje, že obsah střev a diverzita střevní mikroflóry velmi těsně souvisí i s autismem, což by ještě nedávno asi čekal jenom málokdo.

Určité náznaky tu ale byly vždy. Ve Spojených státech trpí určitou formou autismu asi 1 dítě z 59. Přitom asi jedna třetina až jedna polovina z nich zároveň uvádí vážné střevní problémy, jako je zácpa nebo naopak průjem, či bolesti žaludku. Američtí vědci se proto rozhodli zkusit u vybraných autistických dětí transplantaci stolice, čili fekální transplantaci, která může zajistit obnovu „zdravé“ střevní mikroflóry.

TIP: Zachrání medvídky koaly transplantace trusu a změna jídelníčku?

Americký tým nejprve v roce 2017 transplantoval stolici u celkem 18 autistických dětí, aby je dlouhodobě sledoval. Po dvou letech vědci dospěli k závěru, že efekt transplantace stolice je u dětí s autismem trvalý, a že se stav podstatné části z nich neustále zlepšuje. V době transplantace stolice mělo 83 procent dětí těžkou formu autismu. Dnes jich je s těžkým autismem pouhých 17 procent a 44 procent původně autistických dětí po dvou letech od transplantace stolice již autisty podle odborného hodnocení není. Teď přijde na řadu velká klinická studie a v případě dalších úspěchu už autoři nové léčby budou žádat o její povolení pro použití v praxi.