Dne 3. prosince 1903 v Severní Karolíně poprvé uskutečnili bratři Wrightové let se strojem těžším než vzduch. Okamžitě pochopili, jakou hodnotu může mít jejich vynález pro vojáky, a už roku 1908 podnikli předváděcí turné po Evropě. Na svém stroji chtěli nejen vydělat, ale věřili, že nový vynález, který se může stát zbraní, zabrání v budoucnu válkám.

Brzy se ale ukázalo, jak hluboce se mýlili. Záhy se u letounu začalo experimentovat s kulometem, který obsluhoval druhý člen osádky, a mohl střílet na pozemní cíle ze sedadla na spodním křídle. V několika následujících letech evropské armády přijaly do výzbroje i první blérioty, voisiny a farmany. Generálové očekávali, že je budou piloti především informovat o pohybech nepřátelských sil. Když v létě 1914 vypukla válka, měly už letadla armády všech mocností. Velení ale stále letectvo považovalo pouze za podpůrnou zbraň pěchoty a dělostřelectva.

Plašit koně, ostřelovat zákopy

V prvních týdnech Velké války se na frontě v odkrytém terénu pohybovaly statisíce pěšáků včetně velkých oddílů jezdectva. Piloti si brzy všimli, že přelety nad nepřátelskými útvary často vyvolávají paniku, a zvlášť koně neznámé zvuky plašily. A tak letci začali na kavalerii nalétávat záměrně, snažili se ji rozehnat a způsobit tak co největší škody. K tomu na palubu brali i ruční granáty, které na nepřítele svrhávali, a Francouzi jako první začali používat i ocelové šipky (flešety).

Na podzim 1914 sice jezdectvo z bojiště zmizelo a fronta se změnila v rozsáhlou síť zákopů, myšlenka útočit ze vzduchu na pozemní cíle se ale dál rozvíjela. V létě 1915 zařadili Němci do výzbroje první letouny vyzbrojené kulometem s takzvaným synchronizátorem, který umožňoval pálit skrz točící se vrtuli. Letec pak mířil celým letounem, a i když se jednalo o ideální zbraň proti letadlům nepřítele, piloti také útočili na dohodové vojáky na zemi. Na pozemní cíle pálili také pozorovatelé z průzkumných strojů, které disponovaly pohyblivými zbraněmi a často nesly i lehké pumy.

Letadla jako cedník 

V roce 1916 začalo německé letectvo podnikat stále častěji organizované útoky na nepřátelské zákopy, přístupové cesty i cíle těsně za frontou. Účastnily se jich jak jednomístné stíhačky, tak průzkumné letouny upravené pro lehké bombardování. Pozorovatelé často brávali do akce i desítky ručních granátů, které v celých věncích věšeli na trup kolem svého stanoviště. Malé vejčité granáty se někdy vozily v drátěných koších, z nichž se rovnou sypaly na nepřítele.

Napadená pěchota se bránila palbou z pušek a kulometů, takže šlo o velmi nebezpečné akce. Letouny se často vracely proděravělé palbou, nebo se v horším případě nevracely vůbec. Ukázalo se, že k těmto útokům jsou vhodné jen robustně stavěné stroje, které snesou i velké poškození. Letci se snažili chránit proti palbě zpočátku různými improvizacemi – někteří si pod pilotovu sedačku dokonce dávali litinové pánve. Podle hesla „voják se stará, voják má“ pak polní dílny montovaly na stroje různé přídavné ocelové plechy. Brzy ale došlo i na sériovou výrobu. 

Německé dvoumístné stroje 

Pro útoky na pozemní cíle se užívala především kategorie dvouplošníků třídy CL – zpočátku se nejvíc osvědčil Halberstadt CL.II. Ten byl původně konstruován jako dvoumístný stíhací stroj, ale brzy dostal nové zadání a jednotky, které jej měly ve výzbroji, byly přejmenovány na Schlachtstaffeln (bitevní letky).

Dokočení: Letci proti pěšákům: Zrod bitevního letectva za Velké války (2)

Mezi přednosti halberstadtů patřila nejen robustnost, ale hlavně pancéřování. Dodatečně montované ocelové pláty chránily pilotní prostor, motor a palivové nádrže. Osádky do akcí nosily i ocelové pěchotní přilby, a protože létaly velmi nízko nad bojištěm často zamořeným bojovými chemickými látkami, mívaly i plynové masky. K prvnímu nasazení Halberstadtů CL.II došlo v září 1917 při odrážení útoku britské pěchoty u Péronne. Nasazení těchto bitevníků bylo velmi úspěšné, a tak vznikaly další Schlachtstaffeln.

Pracujete jako průvodce na takzvaném „sloním safari“. Jak se člověk k takové profesi dostane?

Táta byl už od konce padesátých let profesionální lovec, takže jsme s bratrem odmalička lovili. Náš strýc už pěknou řádku let provozuje něco jako putovní safari a my mu jako kluci se vším pomáhali. Dětství jsme trávili v buši, lovili jsme a pracovali na safari, takže to všechno byl docela přirozený vývoj a u safari jsem logicky skončil hned po škole. Ne že bych po tom nějak toužil nebo tak. Ve skutečnosti jsem totiž klenotník, takže většinu času teď vyrábím stříbrné šperky. Ale vyrůstal jsem v botswanské buši, takže není žádné překvapení, že jsem se nakonec dal na průvodce. Přesně tohle jsme prostě dělali odmalička.

Ze všech zvířat africké přírody jsou vaší největší láskou sloni. Proč právě oni?

Když jsem byl ještě kluk a chodil na základku, žil táta v oblasti Chobe, takže jsme všechny školní prázdniny trávili v tamní buši. Slonů tam bylo požehnaně, my byli skoro pořád s nimi a mě na nich od první chvíle něco fascinovalo. Připadali mi úžasní. Tak obrovští, ale zároveň tak citliví a vnímaví. Vždycky se mi zdálo, že slon je jediné zvíře – no, možná ne jediné, ale jedno z mála zvířat – které se chce dobrovolně přátelit s lidmi nebo s námi alespoň navázat vztah, a s tím se člověk v divočině moc nesetká. Sloni mě prostě fascinují. Jsou to neuvěřitelní tvorové.

Mezi slony panuje poměrně jasně určená hierarchie. Jaké místo je v ní přisouzeno lidem?

Pokud se nacházíte v prostředí, jako jsme my teď, to znamená, že s nimi pracujete, jste logicky neustále na vrcholu, v té či oné podobě. To se ale hodí spíš pro jejich cvičitele. Já osobně jsem se slony udržoval o dost jiný vztah než ostatní, protože jsem jim nikdy nenosil žádné pochoutky, ani jim nedával odměny. Vždycky jsem taky používal jen ty nejzákladnější příkazy, jen abych byl v bezpečí. Prostě jsem s nimi jen komunikoval anebo si s nimi hrál. A nikdy jsem neměl žádnou zvláštní roli, byl jsem jen řadovým členem stáda. Určitou autoritu jsem musel dát najevo, jen když se ke mně nějaký slon dostal moc blízko nebo se mnou byl někdo cizí a tak podobně. Takže můj vztah k nim se od ostatních lidí dost liší. Myslím, že mě nakonec přijali a jsou se mnou prostě jen tak, bez nějakého zvláštního důvodu. Vždycky mi s nimi bylo dobře, jako mezi přáteli. Ale někdo jiný si u slonů musí zachovat autoritu. Pokud je má řídit, pak musí převzít vůdčí roli a neustále jim dávat najevo, kdo je jejich pán.

Takže se dostane na vrchol jejich hierarchie?

Přesně tak. Se slony je třeba neustále bojovat o vůdčí pozici. Pokud s nimi člověk pracuje, i s těmi mladšími, je třeba být neustále o krok napřed a dávat jim najevo, že si nemůžou dělat, co chtějí, jinak toho okamžitě využijí. Není nutné je bít, stačí třeba jen zakřičet nebo udělat nějaké gesto. A když je člověk zároveň respektuje, dosáhne ideální rovnováhy.

Platí to i u mladých sloních samců?

S dospívajícím samcem je třeba zacházet jinak. Je ve fázi, kdy si potřebuje zkoušet, kam až může zajít, takže je nutné být na něj trochu přísnější a nakonec mít u sebe i hůl. Testují si vás a zjišťují, co všechno jim projde. Pokud slon jednou získá nad člověkem převahu a začne si myslet, že je jeho pán, pak může být během chvilky opravdu nebezpečný a všechno je najednou jinak. Vztah mezi člověkem a slonem je hodně křehký, a to neustále. Slon člověka musí poznat. A jakmile se mezi námi vytvoří vztah, je už jen potřeba jej udržet.

Stává se často, že se slůně ocitne samo, bez stáda?

Často rozhodně ne. Čas od času se to ovšem může stát, a to z různých důvodů. Někdy třeba může slony něco vylekat a oni jsou pak hodně nervózní. Hlavně když mají mladé, tak jsou vždycky dost nervózní. Když pak zpanikaří a dají se na útěk, slůně se může ztratit, často se ale znovu najde. Takže se to nestává každý den, ale dojít k tomu může.

Co může člověk v takovém případě dělat? Dostáváte se někdy do situací, kdy si říkáte, že musíte nechat průchod přirozenému chodu přírody a přitom máte nutkání nějak zasáhnout?

Ano, mnohokrát. Člověk se tomu nevyhne. Zažil jsem mnoho takových situací s malými slony nebo se zebrami, kteří byli opuštěni a chtěli se k nám přidat. Jako kluci jsme chtěli zachránit co nejvíce zvířat. Nejčastěji něco menšího, o co jsme se mohli starat. Ale slony nebo zebry si nemůžete jen tak přivést domů a pečovat o ně. To jsme pochopili už v dětství, kdy nám táta vždycky říkal: „Vykašli se na to. Stejně s tím nic neuděláš.“ A často jsme pak od zvířete, které se nám chtělo schovat u auta, odjeli. Zvířata se u nás prostě cítí v bezpečí a nechtějí odejít. My ale nakonec musíme odjet a oni běží za námi. Člověk jim většinou nemůže pomoci. Pokud jste blízko města nebo místa, kde se o ně někdo může postarat, pak se snad ještě něco udělat dá. Jestliže jste uprostřed buše, daleko od civilizace, pak obvykle platí jednoduché pravidlo – nechat je prostě tam. Žádné jiné možnosti nejsou. Ale tak to prostě chodí, je to nepsaný zákon. Příroda takhle funguje a člověk do ní nemá zasahovat. Ale nic lehkého to není, někdy na to nemám žaludek.

Chápu, že v dané situaci jiná možnost nezbývá a že musíte nechat přírodu přírodě. Můžete stručně vysvětlit, podle čeho se v určité situaci rozhodujete?

Podle mého soudu je třeba najít určitou hranici, kterou jsme si my jasně určili. Když najdeme zvíře, které zranil člověk – uvízlo třeba někde v síti, chytilo se do pasti, někdo ho postřelil anebo se mu stalo něco jiného, co způsobil člověk – pak zasáhneme, protože za tím stojí lidé a nejde o nic přirozeného. Vložíme se do toho a problém vyřešíme – zvíře usmrtíme, aby se netrápilo, nebo je zachráníme, pokud to jde. Jestliže ale třeba lev loví zebru, tak mu v tom nemůžeme zabránit jen proto, že je nám zebra sympatičtější. Lev musí jíst. A takhle se na dění v přírodě díváme obecně. Pokud nějaké zvíře zranilo jiné zvíře a jde o zákon přírody, pak se do věci nevměšujeme. Jestliže se slůněti nepodaří najít cestu zpátky do tábora, poslouží jako potrava pro smečku hyen. Nebylo by správné zasáhnout a nechat hyeny zemřít hlady jen proto, že si slůně získalo naše sympatie. Prostě musíme nechat na přírodě, jak vše dopadne.

Tomu asi bude většina lidí po racionální stránce rozumět, ale pocitově se sotva ubráníte tomu, aby vám těch zvířat nebylo líto.

Já vím. Co se děje v buši, je z našeho pohledu kruté. Smrt tu neustále probíhá v přímém přenosu. Můžu třeba sedět a sledovat, jak se lvi zakusují do buvola. Klidně může trvat osm hodin, než zemře, a celou dobu bude ryčet bolestí. Prostě něco strašného. A já pořád myslím na to, že by stačilo stisknout spoušť a jeho trápení by skončilo – a lvi by mohli hodovat dál. Od toho tu ale nejsme. Podobné věci se navíc dějí pořád. V buši to tak chodí každý den.

Co byste vzkázal lidem, kteří přemýšlejí, že pojedou na sloní safari? Co by si měli uvědomit ještě předtím, než se dostanou na místo?

U sloního safari je na prvním místě slon. Některé oblasti, třeba Abu, nejsou zrovna nejatraktivnější, pokud jde o divokou zvěř, i když i v nich je zvířat docela dost. Pro někoho může být sloní safari jen romantická vyjížďka do divočiny na slonovi. Slon ale není jen dopravní prostředek a nikdy jím nebude. Spousta lidí, kteří k nám přijíždějí, toho čeká mnohem víc. Zapomínají na to, že jsou se slony a že s nimi musejí komunikovat. Tihle turisté mají pocit, že nevidí dost divočiny a poměrně rychle přicházejí o krásný zážitek. Podle mě je klíčové, aby lidé, kteří si chtějí vyjet na sloní safari – ať už se tam na slonech jezdí, nebo ne – musejí v prvé řadě chtít být se slony a intenzivně se na ně zaměřit. Ostatní zvířata a všechny nádherné scenérie jsou pak vlastně vedlejší, protože to hlavní je zážitek, nebo možná až pocta, že můžou být v přítomnosti a ve společnosti těchhle úžasných zvířat.

TIP: Život v poušti Namib: Překvapivá pestrost uprostřed pustiny

Myslíte si, že se od nich jako lidé můžeme něčemu naučit?

Určitě. Mě jejich přítomnost neuvěřitelně naplňuje. Připadá mi, že jsou moudřejší než my. Možná nejsou tak inteligentní, ale rozhodně se mi zdají mnohem moudřejší – tak obrovské zvíře, a přitom schopné takové něhy. Slon dobře ví, co vše fyzicky dokáže, ale zároveň jako by zapomínal na svou sílu a schopnost vše si podrobit, kdyby se mu jen zachtělo. Může nás tak naučit, jak mít moc a zároveň si zachovat pokoru, může nás rozvinout po duchovní stránce. Tím, že to člověk zažije na vlastní kůži, vlastně uvnitř roste. Proč má obrovské divoké zvíře, které nás může rozšlápnout, kdykoli se mu zlíbí, potřebu být k nám laskavé a proč chce s námi vůbec být? Je to strašně zvláštní.

V barvách je toho mnohem více, než se na první pohled zdá. Lidé už dávno zjistili, že existuje velmi těsné pouto mezi odstíny viditelného světla v elektromagnetickém spektru a lidskými pocity. Některé barvy nás vystresují až do rozbušení srdce, jiné nás zase mohou zahřát vřelým pocitem uspokojení. 

Odborníci sdružení kolem projektu World's Favourite Colour Project se rozhodli zjistit, jak na tom vlastně lidé ve světě ohledně barev jsou. Vyzpovídali celkem 26 596 účastníků výzkumu z více než 100 zemí, aby zjistili, které emoce se u lidí pojí s kterými barvami a jejich odstíny.

A jak to dopadlo? Obecně, čím sytější jsou barvy, tím jsou více mezi lidmi spojovány se vzrušením a stimulací. Naopak světlejší barvy souvisejí s klidem a relaxací. Výsledky projektu ukazují, že když lidé chtějí vypnout a relaxovat, volí nejčastěji barvy jako je námořnická modř, šedozeleně tyrkysová nebo pastelová růžová. Oranžová barva se často pojí s pocity štěstí, zatímco nejvíce sexy barvou je růžová. S luxusem a pohodlím se ve světě nejčastěji spojují bílá, purpurová a oranžová. 

TIP: Tajemství neviditelné modré barvy

Mimochodem, věděli jste, že růžová se vžila jako „dívčí“ barva teprve v polovině minulého století? Předtím se barvy řadily k chlapcům a dívkám různě, například podle barvy vlasů či očí. Občas probíhalo přiřazování i „naopak“, než ho známe dnes.

Například jistý článek z veřejné publikace amerického Earnshawova kojeneckého oddělení z roku 1918 říká: „Obecným pravidlem je růžová pro chlapce, modrá pro dívky. Důvodem je to, že jelikož je růžová výraznější a silnější barvou, je vhodnější pro chlapce; zatímco modrá, která je delikátnější a půvabnější, je pěknější pro dívky.“ 

Naše Slunce nepřetržitě zaplavuje Sluneční soustavu elektricky nabitými a energetickými částicemi slunečního větru. Podle nového výzkumu to ale nedělá v nepřetržitém proudu, nýbrž často chaoticky vyvrhává monumentální bubliny plné těchto částic, které se pak ženou od Slunce všemi směry.

Simone Di Matteo z italské University of L’Aquila a jeho kolegové ve svém novém výzkumu tyto bubliny slunečního větru detailně prozkoumali a popsali. Jde o vesmírné bubliny, jejichž velikost se pohybuje mezi 50 a 500 průměry naší Země. Badatelé také poprvé prokázali, že v těchto bublinách je sluneční vítr více hustý a horký, než když tyto bubliny netvoří.

Chybná data sond Helios

Výzkum byl založen na datech, shromážděných dvojicí německých sond Helios 1 a Helios 2, které se vydaly do vesmíru v letech 1974 a 1976. Data těchto sond přitom původně ukazovala, že Slunce vysílá sluneční vítr v perfektních vlnách. Tyto vlny ale působily příliš dokonalým dojmem. Vědci proto pojali podezření, že něco není v pořádku...

TIP: Sondu Parker Solar Probe bude na cestě ke Slunci chránit revoluční chlazení

Simone Di Matteo s kolegy prostudovali původní manuály sond Helios a zjistili, že měřená data byla ovlivněna nastavením a fungováním přístrojů. Když tento vliv z dat odfiltrovali, zjevily se před nimi bubliny slunečního větru, které Slunce vypouští do vesmíru zhruba každých 90 minut. Pak je mohli v těchto starých datech detailně prostudovat. Bubliny teď může prozkoumat například americká solární sonda Parker Solar Probe, která pracuje v blízkosti naší hvězdy.

Virtuální radioteleskop Teleskop Horizontu událostí (EHT) byl navržený tak, aby díky souhře několika pozemních radioteleskopů metodou zvanou astronomická interferometrie VLBI (Very Long Baseline Interferometry) pozoroval bezprostřední okolí supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy, tedy objektu Sagittarius A*, a také okolí supermasivní černé díry uprostřed gigantické galaxie Messier 87.

Ve středu 10. dubna v 15:00 našeho času vědci týmu EHT zahájili několik tiskových konferencí současně. Po pár minutách představili světu historicky první detailní snímek okolí supermasivní černé díry. Je to první přímý vizuální doklad existence supermasivní černé díry. Až doposud jsme je totiž pozorovali jen nepřímo.

Galaktické centrum Messier 87

Snímek zobrazuje supermasivní černou díru v srdci galaxie Messier 87, masivní eliptické galaxie v souhvězdí Panny. Jde o jednu z nejhmotnějších galaxií v širším okolí Mléčné dráhy a ústředního člena Kupy galaxií v Panně. Samotná supermasivní černá díra je od nás vzdálená asi 55 milionů světelných let a její hmotnost je mnohem větší, než v případě supermasivní černé díry Sagittarius A*. Odpovídá neuvěřitelným 6,5 miliardám Sluncí.

TIP: Průlomový objev? Astrofyzici již zítra odhalí podrobnosti z pozorování supermasivní černé díry

Když tým EHT po dvouletém intenzivním úsilí při zpracování a analyzování dat získal vytoužený snímek, mohli vědci konečně porovnat zobrazenou siluetu černé díry se sofistikovanými počítačovými modely. Tyto modely přitom zahrnují věci jako je fyzika zakřiveného prostoru, přehřátá hmota a silná magnetická pole. Ukázalo se, že snímek supermasivní černé díry v mnoha ohledech až překvapivě dobře sedí na teoretické předpoklady. Vše nasvědčuje tomu, že naše chápání gravitace, relativity a černých děr je v podstatě správné.

Mamuty srstnaté a neandertálce vždy spojovalo přinejmenším to, že žili společně na území zaledněné Evropy. Kromě toho, že jde o savce, na první pohled mnoho společného nemají, Mamuti jsou sloni a neandertálci zase lidé. Izraelští vědci ale ve své nové studii tvrdí, že toho mamuti a neandertálci ve skutečnosti sdílejí mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Jak mamuti, tak i neandertálci vymřeli. Díky paleogenetikům ale máme v obou případech už delší dobu k dispozici jejich kompletní DNA. Izraelský tým pečlivě prostudovali genomy mamuta i neandertálce a zjistil, že oba druhy sdílely celou řadu znaků na molekulární úrovni, které souvisejí s přizpůsobením vůči chladu a mrazu.

TIP: Překvapení: Analýza DNA šperků ze slonoviny v Kambodži odhalila mamuta

Mamuti i neandertálci obývali svět, v němž běsnily doby ledové. Mamut srstnatý asi před 600 tisíci lety a neandertálec o něco poději, asi před 400 tisíci lety. Jak mamuti, tak i nendrtálci se velmi chladnému klimatu přizpůsobili díky podobným „trikům“ na úrovni genů. Nakonec měli společnou ještě jednu věc. Na jejich vyhubení se zřejmě podstatně podílel náš druh, tedy Homo sapiens.

Na základě zákona z roku 2000 mohou izraelské ženy sloužit v armádě v jakékoli specializaci, pokud pro ni mají kvalifikaci. Vzrostl tak například i počet žen u letectva – roku 2001 se první izraelskou stíhací pilotkou stala Roni Zuckermannová a po ní se do bojových akcí dostávaly další ženy, ať už šlo o pilotky nebo navigátorky. V posledních letech se ženy prosazují také jako operátorky bezpilotních letounů.

Jak se vyvázat ze služby 

Povinná služba žen v IOS v současnosti trvá 24 měsíců, u bojových jednotek je delší (základní služba mužů byla původně tříletá, v roce 2015 došlo k jejímu zkrácení na 32 měsíců a zvažuje se další krácení). Vojenskou službu lze odmítnout z náboženských důvodů, výjimku mají dále ženy vdané, těhotné či matky. Žen, které přišly do Izraele ve věku 17 a více let, se branná povinnost zpravidla netýká, ale mohou narukovat dobrovolně.

Ženy rukují do armády ve věku 18 let stejně jako muži. V armádě nyní slouží 65 % Izraelek z těch, co mají rukovat, 25 % tuto službu odmítá z náboženských důvodů, zbývajících 10 % žen z ostatních výše uvedených důvodů. V roce 1978 byl přijat zákon umožňující ženám vyvázat se ze služby v armádě po vyplnění prohlášení, v němž potvrzují dodržování ortodoxních náboženských zásad (ze zákona byla pro tyto ženy stanovena alternativní služba, většinou v sociální oblasti, v praxi ji ale ženy vykonávaly pouze dobrovolně). Tato legislativa přidělala vrásky na čele armádním náborářům, kteří se obávali, že takto snadný postup bude ženami zneužíván, čímž dojde ke zhoršení už tak napjaté personální situace armády.

Navzdory uvedenému byla a stále je pro velkou část Izraelek služba v armádě samozřejmou povinností a pro mnohé z nich představuje symbol emancipace žen. Svědčí o tom mimo jiné nárůst počtu vojákyň v bojových jednotkách. Ročně jich přibývá zhruba 1 500, v roce 2012 tvořily ženy 3 % příslušníků těchto oddílů, o čtyři roky později už šlo o 7 %, přičemž se očekával další nárůst. 

Problémy s tankistkami 

Služba žen v armádě ale není v Izraeli bezvýhradně přijímána. Argumentem odpůrců je jejich údajná menší fyzická a psychická odolnost i to, že muži mají tendenci pečovat o ženy spolubojovnice a nesoustředí se tak na svůj bojový úkol. Zároveň se ozývají hlasy, že některé specializace nejsou pro ženy vhodné. Příkladem může být působení žen u tankových jednotek, v nichž dosud zastávaly roli instruktorek, ale neměly možnost stát se členem osádky tanku.

Proti tankistkám mluví tyto tři důvody: V tanku by byli po dlouhý čas v těsných prostorách pohromadě ženy a muži, což je především pro ortodoxní věřící, kterých v posledních letech v izraelské armádě přibývá, nepřijatelné. Dále testy ukázaly, že ženy mají problém unést granáty pro tankový kanon. Poslední důvod je prozaický – pro ženy by v bojové akci, kdy osádka třeba několik dní nemůže tank opustit, bylo velmi obtížné vykonávat potřebu (na rozdíl od mužů je pro ně problematické močit do láhve). Přesto v loňském roce 13 žen úspěšně ukončilo výcvikový program pro osádky tanku. Nicméně ženy v úloze tankistek budí velké kontroverze, a to i mezi vysokými armádními představiteli. 

Emancipace vs. víra 

V izraelské armádě je genderová problematika ještě dále komplikována otázkami víry. Ortodoxní rabíni vznesli námitky proti vojenské službě žen už v roce 1950 a jejich nesouhlas stále přetrvává. V posledních letech navíc narůstá počet vojáků – ortodoxních věřících, kteří mnohdy odmítají sloužit společně se ženami. Velení armády se tuto situaci pokouší řešit a v roce 2016 stanovilo povinnost ptát se mužů, zda je v rozporu s jejich náboženským přesvědčením sloužit ve smíšené jednotce (netýkalo se vojáků z povolání). V případě kladné odpovědi měli být přiřazeni k čistě mužské jednotce a na jejich výcviku se neměly podílet ženy.

Po vydání tohoto nařízení se rozběhla vášnivá veřejná diskuse, kde proti sobě stáli představitelé ortodoxní církve a ženské organizace. Především ze strany rabínů padala i ostrá vyjádření typu „je lepší zemřít než zhřešit“ zařazením ke smíšené jednotce. Z reakce představitelů náboženské obce vyplývá, že jejich opozice vůči službě žen v armádě je vedena nejen zájmem o blaho ortodoxních vojáků, ale také obavami z kolapsu tradiční struktury společnosti a role žen v ní (zároveň je ale třeba uvést, že roste počet ortodoxních žen, které z vlastní vůle rukují do armády).

Kritici často integraci žen do armády znevažují jako nebezpečný společenský experiment s možnými negativními důsledky pro národní bezpečnost, podporovatelé naopak argumentují tím, že jde o nezbytná a dlouho očekávaná opatření, která už byla zavedena v mnoha západních zemích. Teprve budoucnost ukáže, na čí straně je pravda. Zatím to vypadá, že si izraelské vojákyně při plnění svých povinností počínají víc než zdatně. 

Nedávno zavedené očkování vakcínami proti lidskému papilomaviru HPV zaslouženě sklízí mnoho chvály. Očkovaní lidé jsou chráněni proti rakovině děložního čípku a dalšími nádorům, které tyto nebezpečné viry mohou vyvolat. Problém je ale v tom, že tyto vakcíny sice chrání člověka před infekcí virem HPV, nejsou ale účinné u lidí, kteří již jsou tímto virem nakažení. Těch je přitom ohromné množství.

S dobrou zprávou nyní přicházejí američtí vědci, kteří vyvinuli novou imunitní léčbu. Ta cílí na viry HPV a takzvané prekancerózní léze na děložním čípku. To jsou útvary, které již tyto viry v těle vytvořily a z nichž se časem může stát zhoubný nádor. V první testech tato léčba dokázala kompletně zlikvidovat viry HPV v jedné třetině prekancerózních lézí.

TIP: Rakovina děložního krčku by do roku 2100 mohla vymizet ve 149 zemích světa

V současnosti se prekancerózní léze obvykle odstraňují chirurgickým zákrokem. Je to operace se všemi možnými riziky a navíc se často stává, že viry HPV v děložním čípku zůstanou. I po této operaci je proto velké riziko, že se objeví nádor děložního čípku. Pokud nová imunitní léčba uspěje v klinických testech, riziko onemocnění by se mohlo podstatně snížit.

Proč z obrazu našeho venkova prvek tělesna úplně vymizel? Doboví sběratelé, jako byl například František Ladislav Čelakovský (1799–1852), akcentovali výchovnou funkci děl a vše „pokleslé“ záměrně vynechávali. 

Sprosťárny v dívčí škole

V tomto kontextu působí jako skutečné zjevení Kryptadia z pera Karla Jaroslava Obrátila (1866–1945), která vydal autor vlastním nákladem v letech 1932–1939. Za svoji předcházející knihu Sokolský katechismus (1898) byl zařazen mezi podezřelé osoby, a tak novou sbírku raději ukryl v kanceláři na dívčí škole, jíž byl ředitelem. Část však někdo ukradl a předal úřadům. Obrátil tak byl kvůli své sběratelské vášni opět perzekvován. Tentokrát důvodem nebylo vypjaté češství jako za starého mocnářství, ale objekt jeho zájmu.

Obrátil se totiž věnoval všemu zdánlivě nízkému a tělesnému, a to především na moravském venkově (hlavně Slovácku), i když sem tam badatelsky zavítal i do Čech či na Slovensko. Právě kvůli skryté povaze studovaných zvyklostí nazval svou sbírku Kryptadia. Ono krypto– je totiž první částí složených slov, která znamenají „tajný“ a Kryptadia tedy značí souhrn ukrytých věcí.

Hra „Na kanečky“

Tématu onanie a prvních sexuálních experimentů dětí a mladistvých se přitom v daném díle věnuje mnoho prostoru. Podle autora totiž u mladých lidí obou pohlaví platilo, že si do jistého věku mohli dělat, co chtěli. Okolí vše považovalo jen za jakousi nevinnou hru. Obrátil tak mimo jiné boří představu o dívkách, které do manželství vstupovaly bez jakýchkoli sexuálních zkušeností.

Kryptadia se ovšem zabývají i vzájemnou interakcí mezi mladými chlapci. Dočteme se například o jinošské hře „Na kanečky“, pod kterou se neskrývá nic jiného, než anální styk. Jako další příklad pak autor uvádí: „Jedenáctiletý má dlouhou chvíli, třináctiletý leží oblečen na břiše v trávě a čte. (...) Jedenáctiletý vytáhne pyj, lehne na čtoucího a snaží se mu jej vpravit aspoň mezi půlky hýždí přes kalhoty. Ležící se však najednou obrátí a řekne: ‚Ale dé mě pokuj, ty sviňo.‘“

Dle huby, či dle řitě?

S postupujícím věkem se z dětské společnosti začaly vyčleňovat zvláště půvabné dívky, které si měly co nejdéle uchovat svůj pel. Pojem krásy se v jednotlivých krajích velice lišil: „Na Slovácku cení se krása děvčete dle huby (tváře) a dle řitě (zadní části těla).“ (…) Povídá-li se o některém děvčeti, že je hezké, ale Slovákovi (ze Slovácka) se nelíbí, řekne o něm ‚hezká jak posraná deska.‘“

Dále byla za půvabnou považována zavalitá postava, což útlé dívky řešily naškrobenými spodničkami. Totéž platilo i na Hané ovšem s tím, že zatímco obyvatelé Slovácka si cenili plných lýtek, dívky na Hané měly mít lýtka útlá.

Už na obecné škole měl prý každý hoch „svoju děvčicu“ a zhruba v osmé třídě začínala děvčata hledat galány starší, než byla ona sama. „Milostný poměr spřádá se na Slovácku obyčejně mezi chlapci a děvčaty z téže vesnice.“ Tento zvyk býval střežen tak bedlivě, že přespolní, který by si namlouval cizí dívku, mohl od místních dojít citelné úhony. 

Vstávaj milá spíš-li

Obrátil dále pokračuje: „Styk dospělé mládeže je všude volný. Na Slovácku navštěvují hoši děvčata jednotlivě i houfně, a vždycky hraje přitom hlavní úlohu sexus.“ Tato kolektivní dostaveníčka dokládají i lidové písně. „Stávaj milá spíš-li, namlúvat ťa přišli,/ horňané dolňané – chlapci vlčnovjané.“

Zajímavý byl ráz podobných akcí. Na Slovácku totiž chlapců přišla celá skupina a dívka je musela pustit dovnitř. Hoši se na ni pak různě sápali a dotírali: „Na děvčicu sa tlačíja a šmátrajú ju.“ Dívka si musela nechat vše líbit, ovšem jen, dokud byla tma. Jestliže tedy některý z chlapců došel k závěru, že on nedostává stejnou příležitost, ze zlosti zapálil sirku a veškerá zábava končila.

Až se chlapci dostatečně pobavili, odešli k další dívce. Pokud však měla navštívená mezi hochy svého „ženicha“, směl u ní zůstat. „Potmě dovolí galánka zase ženichovi všecko. Ani rodiče, ani bratři, ačkoli spí všichni v jedné izbě, neřeknou ani slova.“ 

Hlavně nenabóchat

Tím se logicky otevírá problematika ochrany proti nechtěnému početí. Chlapci často volili ejakulaci mimo ženské tělo: „Na mlatovni mlátit a před mlatovňů se vytřásá.“ Pokud metoda selhala, šla se dívka „vyscat“ a nepomohlo-li to, přišly na řadu „zeliny“. Pokud ke graviditě přece jen došlo, často pomáhaly i porodní báby, které tak mohly ukojit i svou zvědavost. Na Přerovsku například pracovala jistá Macháčková, která „padlým“ dívkám odmítala pomoci, dokud ji postižená nepřiznala, kdo je otcem. 

Mnohem přísnější byl přístup k padlým dívkám na Slovensku. Dívka, která přišla před svatbou o věneček, nebývala při ohláškách označována jako „poctivá“, ale jen jako „uctivá“. Pokud se vdávalo padlé děvče na Brněnsku, nesla za ním chasa dokonce kolébku. Jinde musela provinilá dělat různé potupné práce, nebo lézt po kostele po kolenou, či klečet před chrámovými dveřmi. Takové děvče nesmělo jít ke zpovědi s pannami, ale stálo a čekalo a každý z komunity do něj s chutí strčil. Pro nemanželské dítě byl problém najít kmotra či kmotru. Na Slovácku se trestu dočkal i svůdce. Musel sundat klobouček s kohoutím perem a přátelé ho mezi sebou nesnesli ani v kostele: „Ten stréc nepatří mezi nás.“

Holka pro všechno

Mnohem vzácnější jsou doklady o sexuálním životě starších členů komunity. Jako jakási konkubína fungovala často služebná dívka, jejíž neplnoprávné postavení ji nedovolovalo účinně se bránit. Proto bývala „paní k ruce a pánovi k tělu“ a mužská část rodiny získávala první milostné ostruhy právě s ní.

TIP: Místo ultrazvuku pšenice a ječmen: Novověké ženy vsázely na pověry i amulety

 Obrátil nám však dochoval i případy interakce dvou rovnoprávných osob: „Jednou se potkali za vsí u Prostějovska dva dospělí, asi 40letí. Muž se ženou. Vyprávěli si o zcela nevinných věcech a najednou řekne muž: ‚A víš co? Pojď zamrdať (...)‘ A žena šla mlčky, ani se nezarděla.“ Podobný doklad pak máme z Plumlovska: „Jindy vyzval tamtéž muž ženskou: ‚Pojď, zamrdáme si!‘ A žena šla za ním rovněž mlčky, jen mu připomněla: ‚Jenom mě nenabóché.‘“

Existuje populární představa, že mají kobylky opravdu „uši na nohou“. Ve skutečnosti se jejich sluchové ústrojí nachází na břiše, respektive na obou jeho stranách pod křídly. Nazývá se tympanální orgán a funguje na principu bubnu: Citlivá membrána v reakci na zvukové vlny rezonuje.

TIP: Hmyz a vyšší matematika: Jak a podle čeho hledají zvířata správnou cestu?

Tympanální orgán přijímá signály od jedinců svého druhu a zároveň je vytváří. Samečci ústrojí používají k vábení samiček a k vymezení svého teritoria. Potenciální partnerky mohou podle zvuků určit, jak je daný jedinec velký: Větší zástupci totiž vyluzují hlubší tóny. Samečkům se zase zmíněné informace hodí, aby se na vlastním území vyhnuli boji s urostlejším soupeřem, nebo se naopak vydali pronásledovat menšího soka.