Iniciátorem podniku nebyl nikdo menší než hvězda československého automobilismu Eliška Junková. Od podzimu 1933 pracovala v obchodním oddělení dodávek pneumatik u firmy Baťa. V rámci propagace navrhla vedení automobilky Aero netradiční výpravu na černý kontinent: Mělo se jí zúčastnit šest mladých dam ve třech modrých automobilech Aero 1000 s obutím od Bati. 

Jelikož hlavním cílem byla prezentace kvalit automobilky, pneumatik i průmyslové vyspělosti Československa, jevila se volba dámské dálkové jízdy jako skvělý tah. Mladé motoristky totiž přitahovaly nebývalou pozornost zahraničních médií, pro daný záměr tolik potřebnou. Ostatně ženská expedice tehdy představovala něco nevídaného.

Modrá je dobrá

Výpravě se dostalo podle barvy automobilů názvu Modrý tým Aero a mimo šestici žen ji tvořili „mužští ochránci“ v osobě kapitána expedice Františka Elstnera, který již do Afriky zavítal v roce 1933, a mechanika Vladimíra Kavaliera. Doprovodu byl vyhrazen čtvrtý vůz se zvětšeným zavazadlovým prostorem na náhradní díly, zásobu oleje a nářadí.

Za volant tří aerovek usedly zkušené řidičky: Ela Slavíková, Věra Vlčková a Zdenka Veselá, jež patřily k vynikajícím a ostříleným českým motoristkám. Zbytek týmu tvořily Elstnerova manželka Eva, sestra mechanika Eliška Kavalierová a Helga Martenová, manželka filmového režiséra a producenta, který výpravě poskytl kameru a filmový materiál. Na rozdíl od trojice závodnic neuměly zbylé tři ženy řídit – to ovšem jejich roli nijak neumenšovalo: Připadlo jim psaní reportáží, fotografování a tlumočení.

Před Modrým týmem leželo asi 14 000 km, na jejichž zdolání se počítalo se 40 dny. Z Prahy vedla trasa přes Štrasburk, Marseille, Alžír, Fez, Casablanku, Tiznit, Ceutu, Gibraltar, Madrid a Paříž zpátky do československé metropole. Za den tedy měla expedice průměrně urazit 350 km různorodým terénem, přičemž střídání v řízení nepřipadalo v úvahu. 

Vzhůru na start

V sobotu 24. února 1934 se výprava sešla u budovy Autoklubu RČs, kde ji před zraky diváků a médií Eliška Junková slavnostně odstartovala přestřižením modré stuhy. Dobrodružství na sebe přitom nenechalo dlouho čekat: Už krátce po opuštění Prahy dohnalo expedici studené zimní počasí a provázelo ji až do Alžíru. Během plavby přes Středozemní moře se navíc ke sněžení přidala i bouře. Dvacet hodin na lodi se proměnilo v noční můru – vlna zalila palubu a pronikla do ložnic, s jednou členkou výpravy se utrhlo lůžko. František Elstner tehdy stav žen Modrého týmu komentoval slovy: „Leží tiše na palubě a nemohou zapřít barvu své sportovní vlajky: Jsou všechny dokonale modré…“ 

V Alžíru se expedice dočkala vřelého uvítání, ostatně jako i na dalších klíčových místech po trase. Jelikož ovšem nezanedbatelnou část programu tvořila nezbytná reprezentace, musel se tým účastnit řady slavnostních večeří, které samozřejmě provázely dlouhé projevy a četné přípitky. Nejednou se stalo, že dámy měly při těchto příležitostech problém udržet oči otevřené. Po probdělé bouřlivé noci na moři dokonce Eva Elstnerová při recepci skutečně usnula.

Nástrahy cest

Modrý tým strávil v Alžíru několik dní a zavítal například do saharských oáz Bu Saada. Poté už následovala cesta na západ do Sidi Bel Abbésu, kde se výprava setkala s krajany sloužícími v cizinecké legii. V Maroku zastavily modré aerovky ve Fezu, Casablance a Marrákeši, který se měl stát cílem expedice. Dámy se však rozhodly prodloužit jízdu do pohoří Vysokého Atlasu, až k okraji tiznitské pouště. 

TIP: Kdo byla Eliška Jungová? Kráska, i drsná závodnice za volantem

Vzhůru do hor vyrazily čtyři vozy 16. března a strmé kamenité cesty plné výmolů zdolaly na výbornou. Když dosáhly Tiznitu, obrátily se konečně na sever, k domovu. Po pobřežní silnici doputoval tým zpět do Casablanky a tamní druhý pobyt se proměnil ve velkou propagační kampaň: Obdiv si vysloužila odvaha motoristek i překvapivá výkonnost a vytrvalost jejich strojů, kterou prokázaly „dobytím“ Atlasu. Ženy tak setrvávaly ve středu zájmu novinářů, funkcionářů autoklubu i veřejnosti.

V Casablance ovšem došlo i k jediné vážnější nehodě během celé akce: Místní řidič taxi totiž neodolal a zastavil, aby pohledné výpravě zamával. Zcela však přehlédl automobil, který ji doprovázel. Když ženy projely, bez otálení vyrazil vpřed – a naboural aerovku Elstnera a Kavaliera. Karambol naštěstí vůz zásadně nepoškodil, takže mohl po návštěvě autodílny pokračovat do Evropy.

Triumfální návrat

Po překonání Gibraltarské úžiny stanul Modrý tým na území Španělska a přes Francii se vracel domů. Šestého dubna dorazily konečně aerovky do vlasti. Nejdřív je nadšeně uvítali v Plzni, načež s nemenšími ovacemi následovala Praha. Přivítání odpovídalo náročnosti cesty, bylo skutečně velkolepé, přičemž všechno natáčely filmové společnosti FOX a UFA. Z hlediska dámského motorismu znamenalo 14 000 km absolvovaných během šesti týdnů přinejmenším evropský rekord. Expedice tak splnila nejen vytyčené propagační cíle, když dokázala upoutat pozornost světových médií, ale i ty sportovní. 

Dětství velkého českého panovníka rozhodně nebylo idylické. Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna. Otec je pragmatický, logický a jeho uvažování je chladné. Matka je pravý opak. Vášnivá, nepředvídatelná a s velkou chutí vládnout. I když se manželé zpočátku mají rádi, netrvá to dlouho. Narodí se jim syn Václav, jméno Karel získá až mnohem později.

Neshody rodičů neberou konce. Vedou proti sobě otevřený boj, a dokonce jeden na druhého posílá vojsko! Na nějaký čas se sice usmíří, zplodí spolu další potomky, ale za nedlouho se všechno opakuje. Malý chlapec je tak v pouhých třech letech odvlečen na hrad Křivoklát. Svou matku už nikdy v životě neuvidí.

Vzhůru do Paříže

Otec se rozhodl udělat všem rozepřím konec. Ve svém synkovi viděl nástupce na trůně a jako takový potřeboval co nejlepší výchovu a vzdělání, ne stále poslouchat hádky v českém království. Jeho sestra má za manžela francouzského krále Karla IV. Sličného a Paříž byla považována za středobod veškerého kulturního dění - malý Václav tedy vyrazil tam. Bylo mu sedm let, bez matky i bez otce, neznal jediné slovo francouzsky.

První chvíle byly velice smutné. Naštěstí si ho strýc velmi rychle oblíbil, jelikož sám dědice neměl a v bystrém chlapci se začal velmi rychle zhlížet. Věnoval mu veškerý čas, sehnal nejlepší učitele - zajímala ho humanitní studia, teologie, právo, filozofie. Právě po něm nakonec přijal Václav své druhé, známější jméno Karel.  

Brzký počátek rodinného života

V osmi letech se poprvé oženil! V jeho době, to bylo poměrně běžné, zejména u panovnických dětí - sňatky neměly pouze za cíl propojovat území, ale taky pojistit následníky trůnu na několik let dopředu. Počítalo se s válkami, otravami jídlem či pády z koně. Karlovou manželkou se stala stejně stará Blanka z Valois. Sňatek byl pochopitelně pouze formální a děti dál vyrůstaly odděleně. V deseti letech pak Karel dostal svoje první hrabství. Jen tak na zkoušku. Aby si osvojil principy vlády a naučil se být zodpovědný za svá rozhodnutí.

První vzbouření

I když byl budoucí otec vlasti velmi vzdělaný a zbožný, ani jemu se puberta nevyhnula. Byl tvrdohlavý a chtěl o všem rozhodovat sám. Dokonce utekl z domu! Zanechal pouze vzkaz, že jde na pomoc aragonskému králi v boji proti Maurům. Jindy se pokusil za pomoci provazového žebříku unést svou manželku Blanku.

Dlouho mu vše procházelo, ale když zemřel strýc Karel, přišel kromě důvěrného příbuzného taky o post neohroženého princátka. Na pařížském dvoře byl sice stále vítán, ale rozhodně už se mu nedostávalo takové péče a pozornosti. Nedalo se nic dělat, přijel otec a synka odvezl do Itálie. Pokud se tam měl princ zklidnit, stalo se právě naopak. 

Italské hříchy i věštecký sen

Itálie, prohřátá zem, lahodné víno, krásné Italky. S kterým mladým chlapcem by tato kombinace nezamávala? Ani Karel nebyl výjimkou. Na jedné z hostin byl své manželce poprvé nevěrný. Svedla ho jistá dvorní dáma. Historikové se dodnes neshodli, co se mezi nimi vlastně všechno událo. A pravděpodobně už se to ani nikdy nedozvíme.

Karla ale poté trápily veliké výčitky svědomí. Provinil se proti desateru a pro zbožného jinocha to byl smrtelný hřích. Několik dní strávil v modlitbách, prý začal dokonce blouznit. V jednom snu viděl, jak k jeho vzdálenému příbuznému přiletí anděl s ohnivým mečem a usekl mu přirození! Jako to trest za smilstvo, kterého se dopouštěl. Vyděšený Karel vše pověděl otci. Ten se jen zasmál a nad snem mávl rukou. Jaké ale bylo překvapení, když k nim zanedlouho doputovala důležitá zpráva, že onen příbuzný skutečně zemřel! Padl v boji. Zabil ho šíp ze samostřílu. Kam se zabodnul? Do intimních partií. Jediného místa, které nekryje brnění. Karel tím byl rozhodnut s prostopášným životem nadobro skoncovat. A snažil se k tomu přimět i svého otce – nicméně nepříliš úspěšně. 

Zpátky do Čech

Krátce po 18. narozeninách nastaly další velké změny. Otec poslal Karla starat se o Čechy. Mladý Karel s titulem markraběte moravského sice věděl, že země není v nejlepším stavu, ale když celá družina dorazila do Prahy, s překvapením zjistil, že nemá ani kde složit hlavu, protože většina hradů byla v zástavě a pražský hrad byl neobyvatelný! Budoucí panovník proto bydlel v měšťanských obydlích. A právě v této době se dříve divoký mladík mění v budoucího krále.

Musel se znovu naučit česky, protože do té doby ovládal pouze němčinu, francouzštinu a latinu. Společnost byla více konzervativní než jemu známá francouzská, a i když se svou manželkou patřil mezi velmi pobožné, přece jen si z cest přivezli i jiné manýry a museli si zvykat. Brzy se však s novým prostředím sžili a když opravili i pražský hrad, stali se milovaným královským párem. 

Zakázané ovoce

A anděl strážný stál při Karlovi i nadále. Jen si to představte. Žijete ve středověku. V době rytířských turnajů, kdy každý malý chlapec touží po brnění. Ale Karel byl panovníkem – a jelikož byly turnaje velmi nebezpečnou záležitostí, bylo krajně nežádoucí, aby se jich účastnil a riskoval nějaké zranění. Přesto se tak rozhodl– inkognito – a stalo se to, co se stát muselo, když se smůla lepí na paty. Jeho protivník jej udeřil dřevcem přímo do přilby, což znamenalo zhmoždění páteře, vylomení čelisti z kloubů a okamžitý silný otok jazyka. Většina lidí po takovém zranění brzy zemřela, ne však on! 

Karel měl nesmírné štěstí na doktory. Ti dobře věděli, že musí narovnat páteř, aby se pacient neudusil – Karla to sice stálo hodně vlasů, za které se tahalo, ale přežil. Přeražená čelist a zlomená brada byla oproti tomu lehká záležitost. I díky své dobré fyzické kondici nakonec vyvázl z této patálie jen s jizvami, hrbem po zranění páteře a nepoškozenou reputací. 

Byl dokonalý?

Vděčíme mu za velký rozmach českých zemí, Karlštejn, nejslavnější most, první univerzitu. Zasloužil se i o to, aby se v Praze pěstovalo víno a zajistil tak práci lidem na okraji, kteří jsou ve vinohradech sezónně zaměstnáváni. Nechal vystavět pražské Nové město. Vděčíme mu za většinu svatých ostatků, které jsou umístěny nejen na hradě Karlštejn, ale taky v katedrále sv. Víta. A co nějaký ten vroubek? I ten se najde.

TIP: Všechny ženy Karla IV. Politické intriky i skutečné lásky otce vlasti

Někteří historikové upozorňují na jeho politiku uplácení. Jiné více pohoršuje jeho lhostejnost vůči četným židovským pogromům, motivovaným většinou finančně – tehdejší bohatí židé půjčovali jak šlechticům a měšťanům, tak králi. I to byla krutá politika středověku. A ženy? Byl svým další manželkám nevěrný? S jistotou se to říct nedá. Několik let před jeho smrtí se k němu ale přihlásila žena s mladým chlapcem. Král Karel bez mrknutí oka svoje otcovství přiznal a synovi dokonce domluvil výhodný sňatek. V tu dobu velice neobvyklé! 

Mikroglie jsou malé buňky v nervové tkáni, které zastupují imunitní systém. Kromě řady dalších úkolů mají na starosti i „úklid“ – pohlcují kousky proteinů a buněk, které vznikají jako odpad při běžném provozu mozku. Odborníci přitom již dlouho vědí, že výkon mikroglií při uklízení nervové tkáně během stárnutí člověka postupně klesá.

Neurovědci z amerického Stanfordu si dali tu práci a našli gen pro protein, který je zodpovědný právě za pokles aktivity mikroglií v úklidu nervové soustavy v souvislosti s věkem. Podařilo se jim vyvinout protilátky, které na tento protein cílí. Když zmíněné protilátky podali laboratorním myším, dokázali zregenerovat mozky hlodavců natolik, že pracují stejně jako mozky mladých myšek.

TIP: Jako kouzlo: Lidská pupečníková krev omladila mozky starých myší

Vědci si na počátku vytipovali přibližně tři tisíce genů, které mohly souviset s mikrogliemi, a které by mohly být ovlivněny léky. Pak vypínali jeden z těchto genů po druhém a vždy zjišťovali, jestli se pak uklízení mikrogliemi zlepší nebo zhorší. V další sérii experimentů u stejného souboru genů sledovali, zda se jejich aktivita mění se stárnutím. Nakonec jim zbyl jediný gen pro protein CD22, proti němuž vytvořili protilátky. Není sice ještě zaručeno, že jeho blokování bude mít stejný účinek i na lidský mozek, důležité ale je, že lidský mozek obsahuje prakticky stejný gen. Dveře na cestě k úspěšnému omlazování lidskému mozku jsou tak rozhodně pootevřené.

V úchvatné horské krajině Pyrenejí, u samotné hranice Francie a Španělska, se rozprostírá region, který nabízí nekonečné množství fotogenických scenérií. Soustřeďuje se v okolí vrcholu Mont Perdu (v překladu Ztracená hora), vápencového masivu zvedajícího se do výše 3 352 m n. m. 

Vysokohorský reliéf zmíněné  oblasti příroda vymodelovala pomocí ledovců a eroze a vytvořila tam jedny z největších a nejhlubších evropských kaňonů. Mezi nejnápadnějšími skvosty španělské části dominuje kaňon Ordesa se stěnami vysokými až 800 m a s délkou bezmála 15 km. Na francouzské straně zase poskytuje dechberoucí výhled ledovcový kar Cirque de Gavarnie. Tento půlkruhový skalní amfiteátr s obvodem okolo šesti kilometrů se pyšní i 422 m vysokým vodopádem Grande Cascade a Victor Hugo jej v jedné ze svých básní oslavuje jako „přírodní Koloseum“. 

Krajina poskytuje domov mnoha druhům zvířat, včetně medvěda hnědého, kamzíka pyrenejského či tetřeva hlušce. Tamním zvířecím unikátem ovšem zůstává vychuchol pyrenejský, hmyzožravec připomínající krtka s ocasem podobným potkanovi. Vysokohorskou oblast obývá také celá řada rostlinných druhů, z nichž lilie pyrenejská a orlíček pyrenejský patří k endemitům, které jinde na světě nenajdeme. 

Vzpomínky na pravěk 

Jak napovídají archeologické nálezy ve španělských jeskyních Anisclo a Escuain, kamenné kruhy ve francouzské Gavarnii či dolmen ve španělské vesničce Tella, nejstarší lidská osídlení zmíněné oblasti se datují už do dob svrchního paleolitu (40–10000 př. n. l.). Zrodila se na horských svazích i v přilehlých údolích křižovaných sítí řek. 

TIP: Centrální Pyreneje: Ztracený kaňon de Ańisclo

Horskou krajinu navíc odpradávna využívali místní pastevci, jejichž tradiční způsob života se podařilo uchovat dodnes. Tamní vesnice a usedlosti, pole a horské pastviny tak dodnes poskytují výjimečný pohled do historie evropské společnosti obývající pohoří Pyrenejí. 

Nedlouho po ustanovení IOS došlo k založení ženských pomocných sborů, známých pod hebrejským akronymem Chen (cheil nashim znamená v hebrejštině půvab). Ženy zde absolvovaly pětitýdenní vojenský výcvik a potom měly na starosti pomocné činnosti – působily jako řidičky, zdravotní sestry, úřednice, kuchařky, pracovnice leteckého provozu a podobně. Úkolem ženských sborů bylo také pečovat o specifické potřeby žen v armádě a integrovat vojákyně do různých jednotek IOS.

Předchozí část: Ženy bránící Izrael: Příslušnice něžného pohlaví v armádě židovského státu (1)

Branný zákon z roku 1948 nijak neřešil otázku působení žen v bojových akcích; protože však nově vzniklá armáda trpěla nedostatkem mužů, část žen se do nich dostala. V návaznosti na to byl roku 1951 vydán dodatek zákona, který ženám tuto službu zapovídal. Vojákyně zajaté nepřítelem v boji totiž podstupovaly neúměrně vysoké riziko – na rozdíl od mužů jim ve zvýšené míře hrozilo sexuální násilí; navíc izraelská armáda bojovala téměř výhradně s okolními muslimskými státy, kde byla společenská pozice ženy výrazně horší než v Izraeli.

Do boje ano, či ne?

Oficiálně zákaz bojových akcí pro ženy trval až do roku 2000, během desetiletí se ale postupně ženám otevíraly další armádní specializace, dokonce i ty bojové. Dělo se tak v důsledku rostoucí emancipace izraelských žen i zvyšování nároků na množství vojenského personálu při válečných konfliktech (obecně lze říci, že nejvíce pozic se pro ženy v izraelských obranných silách otevřelo na přelomu 70. a 80. let). Ze statistik vyplývá následující: V roce 1976 bylo pouze 30 % vojenských pozic přístupno ženám, v roce 1997 už šlo o 78 %. V současnosti se jedná o 88–92 % všech volných armádních postů, reálně se ženy nacházejí v 69 % pozic.

Postupně se zvyšovalo i procentuální zastoupení žen v armádě (roku 1948 tvořily přes 20 % příslušníků IOS, v roce 2011 to bylo 33 %) a ženy se dostávaly i na významnější posty. Kupříkladu už v roce 1969 byla Hava Inbar jmenována první soudkyní vojenského soudu v Haifě, o 17 let později se Amira Dotan, velitelka ženských sborů, stala první brigádní generálkou. Zároveň je ale potřeba říci, že šlo do značné míry o výjimky (svědčí o tom mimo jiné i to, že dalšího generálského postu dosáhla až Orna Barbivai v roce 2011).

Štupování ponožek

Nejlépe je tento vývojový trend vidět na roli žen v letectvu – i zde pro ně bylo náročné se prosadit. V roce 1951 se Yael Rom stala první pilotkou v izraelských vzdušných silách, v 70. letech potom bylo několik žen zařazeno do leteckého výcviku, který ale nedokončily. Nástup žen k vzdušným silám v 90. letech výrazně urychlila civilní pilotka a letecká inženýrka Alice Millerová, která si soudně vyžádala zařazení do pilotního výcviku izraelských leteckých sil poté, co byla odmítnuta na základě pohlaví.

Tehdejší izraelský prezident Ezer Weizman, bývalý velitel IOS, sice prohlásil, že Millerová by udělala lépe, kdyby seděla doma a štupovala ponožky, soud ale v roce 1996 dospěl k závěru, že armáda nemůže vylučovat kvalifikované ženy z výcviku. Millerová nakonec u leteckých zkoušek neuspěla, přesto šlo o přelomové rozhodnutí, které otevřelo ženám v IOS nové pozice a v letectvu jim zajistilo, že mohly být oficiálně cvičeny jako pilotky a navigátorky.

Nové pořádky 

Na této proměně se podílely i izraelské zákonodárkyně, které vypracovaly návrh zákona umožňujícího ženám v armádě sloužit v jakékoli specializaci, pokud pro ni mají kvalifikaci. Tato novela zákona o vojenské službě byla schválena roku 2000. Armáda od té chvíle musela garantovat shodné příležitosti pro ženy, které byly fyzicky a psychicky způsobilé pro danou pozici, přičemž posouzení způsobilosti u jednotlivých kandidátek bylo ponecháno na rozhodnutí velitelů případ od případu.

Ženy se následně začaly objevovat u pěchoty, dělostřelectva a tankových jednotek, především ovšem na podpůrných pozicích (jednalo se často o pozice instruktorek či lékařek – kupříkladu dr. Shani získala roku 2014 post lékaře v elitní protiteroristické jednotce Duvdevan). S cílem umožnit ženám službu v bojové jednotce byl hned v roce 2000 založen pěchotní prapor Karakal, už od svého začátku koncipovaný jako smíšený (a z tohoto důvodu byl často terčem vtipů).

V současnosti 70 % jeho stavu tvoří ženy. Nese jméno po pouštní šelmě známé tím, že mezi samcem a samicí jsou vnějškově jen minimální rozdíly. Prapor je pověřen strážní službou na hranicích s Jordánskem a Egyptem; dlouho bylo toto území klidné, především díky mírovým smlouvám uzavřeným s oběma státy, takže hlavní úkol jednotky představoval boj proti pašování drog a zbraní. V důsledku arabského jara se zde bezpečnostní situace výrazně zhoršila a příslušníci a příslušnice praporu se tak opakovaně dostali do bojových akcí, v nichž obstáli. Následně vznikly ještě další dva smíšené prapory – Lvi z údolí Jordánu (založen 2014) a Gepard (2015). 

Paleontologové oslavují pozoruhodný nález v Peru. Na místě zvaném Playa Media Luna, v pobřežní poušti na jihu Peru, vůbec poprvé na jižní polokouli objevili pravěkou velrybu, která se byla schopna pohybovat ve vodě i po souši.

Čtyřmetrové stvoření s dlouhým ocasem připomínalo velkou vydru či obřího bobra. Vědci dávného tvora pojmenovali Peregocetus pacificus. Peregocetus zřejmě představuje přechodný typ mezi suchozemským zvířetem a velrybou s podvodním stylem života. Podle paleontologů objev zásadním způsobem přispěje k objasnění raného vývoje kytovců. Savec s krátkýma nohama a dlouhým ocasem žil podle vědců před zhruba 43 miliony let, tedy přibližně 20 milionů let po vyhynutí dinosaurů. 

TIP: Dávný předek dnešních keporkaků a plejtváků byl velkým a zuřivým predátorem

Podle toho, co víme, tak evoluce velryb odstartovala v jižní Asii, asi před 50 miliony let. Na jejím počátku byla zvířata podobná psům z příbuzenstva hrochů. Pravěké velryby postupně pronikaly do vodního prostředí a šířily se po světě. Objev peregoceta ukazuje, že tyhle pravelryby, které zřejmě ještě nebyly dokonalými plavci, nějak dokázaly přeplavat do jižní Ameriky.

Při pozorném čtení většiny legionářských pamětí a deníků se nelze ubránit dojmu, že hlavním zájmem jejich pisatelů bylo jídlo. Záznamy týkající se jídla, hladu, vaření a stravování jsou rozhodně častější než poznámky o prodělaných bojích. Je pochopitelné, že jídlo patřilo k zásadnímu zájmu legionářů, vždyť už v zajateckých táborech, na frontě nebo ve zmatku ruské revoluce si užili hladu více než dost. Muži si o jídle povídali, snili o něm a trumfovali se ve vzpomínkách na nejlepší recepty, i když vlastně v tu chvíli neměli co do úst.

Kritické období nastalo například během cesty na východ na jaře 1918, kdy transporty nebyly zásobovány a vojákům nezbývalo než ustanovit takzvané žebrací komandy, tedy vysílat vojáky do širokého okolí trati, kde tito skutečně žebrali. Někdy jejich činnost nebyla příliš úspěšná, často se jim povedlo vyžebrat jen pár brambor či krajíčků chleba. 

Toužení po knedlících

Zpočátku byla Česká družina zcela závislá na ruském zásobování i úpravě potravin. Právě tam někde (a v zajateckých lágrech) se poprvé objevuje zoufalé volání po knedlících, které zastupovaly celou typickou českou domácí kuchyni, a které také symbolizovaly touhu vojáků po návratu do vlasti. K typickým jídlům patřily kašovité pokrmy – nejčastěji pohanková kaše, maštěná i nemaštěná. Nezapomínalo se na polévky. Často se objevovala, bohužel pro legionáře, též jídla z „rybích odpadů“ (tedy ploutví, vnitřností, hlav apod.), jejichž zařazování na jídelníček vyvolávalo skutečné kuchyňské vzpoury. Maso se nejčastěji podávalo hovězí, vařené.

V autobiografickém románu Josefa Kopty Třetí rota se objevuje přesný popis jídla, na které si dobrovolci nemohli (ani nechtěli) zvyknout: „…ošklivá polévka z poloshnilých slanečků, černá kaše z pohanky, která má přichuť krému na boty, tyto každodenní pokrmy dovedou již vyvolati silné vzpomínky na hojný měšťanský stůl, na maminku v bílé zástěrce…“

Podávaly se mléčné výrobky, například nechvalně proslulý, nenáviděný a vyhazovaný měkký sýr, a součástí každodenní dávky stravy byl samozřejmě chléb. V mnoha případech se nevydávalo hotové jídlo, ale pouze suroviny v určených množstvích.

TIP: V ešusu našich pradědů: Jak vypadalo armádní stravování za Velké války

Druhou stránkou legionářského stravování bylo samozásobitelství. Legie se v některých oblastech stávaly soběstačné nákupem potravin přímo od zemědělců či jejich výrobních družstev. Dobrovolci dokázali mnohdy sehnat nemožné – od vajíček přes mléko, mouku, ovoce, zeleninu až po maso. V roce 1919 dokonce armádní zásobovací služba nechávala přihnat celá stáda skotu z Mongolska a legionáři se tehdy proměnili ve svérázné kovboje. Chodilo se na lov, na houby, kradlo se, i když krádeže byly pochopitelně trestány. Existují vzpomínky na konzumaci psích pečínek, na některé roty proslavené pečením psů se tak štěkalo a posměšně vylo.

Legionáři se během svého cestování seznámili také s mnohými exotickými či místními pokrmy. Zřejmě nejzásadnější kulinářský zážitek představoval multikulturní Vladivostok či čínský Charbin, nemluvě o cestách po mořích během návratu do vlasti. 

Na naší nejbližší hvězdě – Slunci – existují silná magnetická pole, která tvoří podstatu jevů tzv. sluneční aktivity: skvrn, protuberancí, erupcí. Postupem času se ukázalo, že i u jiných stálic lze pozorovat indicie podobných úkazů, zejména skvrn či erupcí. Vědci z toho usoudili, že u některých hvězd můžeme očekávat přítomnost tzv. hvězdné aktivity. Odborníci samozřejmě očekávali, že půjde o aktivitu tzv. slunečního typu, tedy související s magnetickým polem. Nicméně na observační důkaz nějakou dobu čekali.

TIP: Záhady astrochemie: Jak měřit magnetická pole ve vesmíru pomocí metanolu?

Dnes již přesvědčivě víme, že i jiné stálice mají magnetická pole; nepozorujeme je však u všech těchto objektů: Například velká část horkých hvězd spektrálních typů O a B důkazy o organizovaném magnetismu neposkytuje.

Naproti tomu u chladnějších stálic jsou magnetická pole spíš běžná než výjimečná. Zřejmě to souvisí se současnou představou, že přítomnost zmíněného pole vyžaduje konvektivní promíchávání – a to je v dostatečné míře k dispozici právě jen u chladnějších hvězd.