Vídeň je prostoupená historií. Kdysi představovala srdce Rakousko-uherské monarchie, kde žila milovaná Sissi, posedlá vosím pasem a nádhernými vlasy, a také její muž, císař František Josef. Svoji teorii snů tam rozvinul psychoanalytik Sigmund Freud, zatímco malíř Gustav Klimt navrhl pro místní univerzitu nástěnné malby, které prudérní společnost tak pohoršily, že nesměly v prostorách ústavu pro cudné vzdělance nikdy vzniknout. 

Později se město proměnilo v centrum evropské bohémy i jejích skandálů. Ve svém bytě tam pořádala divoké salonní večírky božská Alma, femme fatale provdaná za hudebního skladatele Gustava Mahlera. Milena Jesenská se ve městě na Dunaji zamilovala do Franze Kafky a aristokratka Sidonie Nádherná ve Vídni podlehla svodům spisovatele židovského původu Karla Krause.

Později se z metropole stal pro našince nedostižný sen bohatého Západu, oddělený železnou oponou. V průběhu následujících desítek let se ve Vídni mnohé změnilo, ale nesmazatelný odkaz na monarchii a bohatý kavárenský život přetrval.  

Thonetky a sacher 

Kavárny, hospůdky a jednoduché restaurace, které fungují již po mnohá desetiletí, a někdy dokonce staletí, se ukrývají v postranních uličkách. Takové místo představuje i bohémské Café Hawelka. Kavárnu s omšelými zdmi polepenými plakáty mají pod palcem číšníci v oblecích a veškerý prostor tam vyplňují stolky s malou pohovkou či s klasickými thonetkami, legendárními židlemi z ohýbaného dřeva. 

Dopřát si můžete třeba mélange, silnou kávu s trochou mléka, a čokoládový sacher dort s meruňkovou marmeládou (viz Překvapení pro knížete Metternicha). Nabízí se však i rakouská klasika: jablečný závin se šlehačkou nebo tlustý párek s hořčicí a křenem. Na tamní maličké toalety si sice počkáte ve frontě a platit lze pouze hotovostí, přesto vám Café Hawelka už během pár minut nabídne nefalšovanou vídeňskou kavárenskou náladu.  

Na skok v Loosbaru 

Jen o pár kroků dál narazíte na podnik Trzesniewski, s vídeňskou verzí obložených chlebíčků. Na několik kousků této tradiční delikatesy a maličké pivo zvané „pfiff“ tam chodí dělníci i elegantní dámy v důchodovém věku, s psíky na vodítku. 

Za rohem byste pak přímo na Graben, nejrušnější tepně v centru, neměli vynechat interiér s elegantními prosklenými výlohami krejčovského salonu Knize. Jde o jednu z dalších slavných realizací architekta Adolfa Loose, která dodnes slouží původnímu účelu – stejně jako nedaleký Loosbar.

V miniaturním podniku, kde si architekt vyhrál s využitím zrcadel, při první návštěvě jen stěží odhalíte, o jak malý prostor se ve skutečnosti jedná. Chodí se tam hlavně na odpolední drinky, které „mají říz“, a můžete si je vychutnat v jednom ze stylových zeleně polstrovaných boxů.

Císaři pánu na míru

Dramatik a celoživotní kritik rakouské maloměšťácké morálky Thomas Bernhard rád sedával v kavárně a restauraci Bräunerhof. I dnes patří zmíněný podnik – podobně jako Café Museum, Café Central nebo Café Landtmann – k místům, kde na vás dýchne atmosféra starých časů. S jednou kávou a novinami si tam vystačíte celé dopoledne. 

Pokud toužíte po dobrém jídle, vyrazte do podniku Figlmüller. Nabízí totiž ten nejtradičnější „schnitzel“, vepřový v trojobalu, naklepaný do tenka a přes celý talíř. Rezervace je ovšem víc než nutná: Ve frontě jinak můžete čekat i hodiny, a přesto se na vás nakonec možná nedostane. 

Víc úspěchu se získáním místa slibuje restaurace Plachuta, kde mají v menu rakouské národní jídlo „tafelspitz“. Pokrm ze zadního hovězího, které se vaří v polévce s kořenovou zeleninou, prý vytvořili v císařské kuchyni, aby jím „zabavili“ samotného Josefa II. Panovník totiž debužírování příliš neholdoval, a aby si tedy zbytek dvora mohl v klidu vychutnat svůj oběd, musel císař dostat na stůl jídlo, které miloval. Tradiční delikatesa se servíruje na ohřívači v měděném hrnci, se zeleninou, jablečným křenem, špenátem a lehce osmaženými bramborami – a v souladu se svým prvotním účelem se konzumuje skutečně dlouho. 

Šampaňské na bleším trhu

V centru města se nachází trh Naschmarkt, kde během celého týdne koupíte nejrůznější lahůdky. V sobotu se ovšem ke stánkům s jídlem přidává i bleší trh a v místě je pak pořádně rušno. Dopřát si můžete třeba tureckou snídani se sklenkou sektu a k tomu si pořídit brož z 19. století. I pouhá procházka mezi stovkami improvizovaných pultů a nahlédnutí do bohatství místních prodejců však slibuje velký zážitek. 

K takovému dopoledni nesmí chybět silná káva – a navrch k ní dostanete výhled na dva nádherné secesní domy s nepřehlédnutelnými fasádami, stojící vedle rohového Café Savoy. Jeden z nich, Majolica House s kachličkovou mozaikou, vystavěl slavný rakouský architekt Otto Wagner. 

Krása nákupní horečky 

Chcete-li propadnout nákupní horečce, pokračujte na Mariahilfer Strasse. Rušná třída však nezklame ani ty, kdo utrácení zrovna nemilují – vedle obchodů se vším a ničím totiž nabízí také staromilské podniky s elegantními koženými kapesními manikúrami, kartáči na obleky a štětkami na holení či nádherná kloboučnictví. Nedaleko najdete rovněž muzeum nábytku Hofmobiliendepot, jež vystavuje i kousky použité během natáčení filmové trilogie o rakouské císařovně a uherské královně Alžbětě Bavorské. 

TIP: Odhalená tajemství vídeňské kuchyně: Kde se vzal štrúdl nebo Mozartovy koule? 

Půjdete-li po Mariahilfer Strasse dolů do centra města, narazíte na Muzejní čtvrť s Leopoldovým a Mumok muzeem. Obě rozhodně stojí za návštěvu, ale výstavu už si musíte vybrat podle svého vkusu. V létě tato část Vídně vybízí k posezení na vtipně výtvarně pojatých venkovních lavičkách, v zimě se zas můžete ztratit v místním skvěle zásobeném obchodě s uměleckými publikacemi.

Český Achilles, jak kronikář Kosma s oblibou nazýval knížete Břetislava I. z dynastie Přemyslovců, byl jedním z nejslavnějších panovníků českých zemí. Vládl plných dvacet let – od roku 1035 až do své smrti v roce 1055 a za tu dobu coby moudrý vládce a velký vojevůdce české knížectví skutečně pozvedl k výšinám a navíc po sobě zanechal pět následovníků, z nichž Vratislav na svou hlavu poprvé vložil královskou korunu.

Kníže Břetislav je dodnes jednou z nejobdivovanějších postav české historie… A to přes to, že jeho původ byl víc než sporný. Vždyť jeho matkou byla prostá pradlena a jeho otec také v té době už doma jednu manželku měl! A nutno dodat, že ani manželství samotného Břetislava nezačalo zrovna tím nejrůžovějším příběhem lásky. Pojďme se podívat, jak to chodilo s námluvami u prvních Přemyslovců.

Cizí kněžna a vdaná pradlena

Český kníže z Přemyslovské dynastie Oldřich byl synem Boleslava II. a českým zemím vládnul od roku 1012 – tedy definitivně, jelikož jeho vládě předcházel spletitý boj o trůn s dvěma bratry. Až Oldřich svému panství zajistil stabilitu. 

Právě v době sourozeneckých sporů se Oldřich nejspíš poprvé oženil. Jeho paní se zřejmě stala zahraniční šlechtična Juta, která pocházela z Německa. O mnoho víc o ní ale bohužel nevíme. Jedna věc je ale jistá. Tato „cizí kněžna“ byla neplodná. A panovník bez nástupce snad není ani pořádný panovník.  

Proto když jednou cestou z lovu u Postoloprt v dnešní obci Peruce uviděl krásnou pradlenu Boženu, neváhal Oldřich ani na okamžik! Tato česká dívka byla nádherná – „pleti bělejší než sníh, jemnější než labuť, lesklejší než slonová kost, krásnější než safír…“, a také ctná a počestná, jak ve své kronice zdůrazňuje Dalimil. Raději se nebudeme příliš zabývat tím, že podle Kosmy nebyla Božena už tak docela svobodná. Podle všeho byla manželkou jistého Křesiny. 

Kníže Oldřich se však do této půvabné venkovanky zamiloval na první pohled, popadl ji přímo u studnice, kde polonahá prala své prádlo, a okamžitě si ji odvezl domů. Co tomu říkala nebohá Juta? Nemohla příliš protestovat. Uvědomme si, že šlo o časy, kdy „každý, jak se mu líbilo, směl míti dvě i tři ženy,“ jak poznamenává Kosmas: „a nebylo hříchu unést manželku bližního ani manželce vdáti se za ženatého muže.“ 

Kdo ale nebyl s Oldřichovou novou paní vůbec spokojen, byli čeští šlechtici. Oldřich jim ale rázně vysvětlil, že raději se chce „…s českou venkovankou smát, než dceru krále – cizinku za ženu mít.“

Toužil po dětech a také toužil po tom, aby právě jeho potomci mluvili česky, a ne nějakou cizí řečí, kterou by je naučila jejich matka. Tak alespoň celou tu skandální záležitost s ženatým knížetem a unesenou pradlenou, která se náhle stala kněžnou, vysvětloval kronikář Dalimil. Krásná Božena svého knížete skutečně nezklamala a brzy mu porodila syna. 

Levoboček z neurozené matky

Břetislav I., který se narodil někdy kolem roku 1002, je nám dodnes známý jako jeden z největších panovníků naší země a ceníme si toho, že se dokázal postarat i o schopné následovníky. Jenže než se k trůnu dostal, neměl to v životě vůbec jednoduché. Ač výměna manželek byla, jak už bylo řečeno, v té době celkem normální záležitostí, jediné dítě Oldřicha a Boženy bylo považované za levobočka. 

Oldřich se vlády na pevno zmocnil až v roce 1012, a teprve tehdy se jeho synovi začalo dostávat té správné výchovy a vzdělání. Spolu se stejně starými syny předních velmožských rodin se učil vládnout i válčit. Z jeho kamarádů z dob dospívání se následně stali jeho družiníci, rádci i správci hradů a statků. Jenže ani vzdělaný kníže ještě nebyl pro ostatní pány dost legitimní. Co dělat? Jak „vymazat“ ne úplně šťastný původ? Jak vylepšit fakt, že matka knížete je prostá žena z lidu? Nejvhodnějším lékem se zdál být správný sňatek. 

Manželka pro knížete

Břetislav tedy hledal vhodnou urozenou dívku z významného rodu, která by se mohla stát jeho nevěstou. A našel... Jitka, tedy latinsky Judita – dcera markrabího bavorské marky Jindřicha Schweinfurtského z rodu Babenberků byla ta pravá. Mezi rodinami Přemyslovců a Babenberků panovaly dobré vztahy, které ale měly být ještě stvrzeny svatbou. O takovém potvrzení spojenectví určitě kolem roku 1020 probíhala čilá jednání.

Podle Kosmy „… Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést ji mocí, či se o ni řádně ucházeti. Ale rozhodl se raději mužně jednati než schýliti k pokorné prosbě šíji.“  

Méně romanticky řečeno – Břetislav se sice o krásnou Jitku mohl řádně ucházet, v tom případě by se ale vystavoval riziku, že ho její rodina kvůli jeho nemanželskému původu odmítne. Zkusil to tedy jinak… 

Únos ve Svinibrodu

Mladíkova velká chvíle přišla v okamžiku, kdy byla tato šlechtična poslána do kláštera v bavorském Svinibrodu. Neměla se ovšem stát jeptiškou, v klášteře se jí podobně jako i jiným dívkám z významných rodin mělo dostat odpovídající výchovy před tím, než se provdá.

TIP: Princezny na prodej: Na které dvory zamířily mladé Přemyslovny?

Jednoho dne Břetislav spolu se skupinou svých věrných bojovníků přijel do svinibrodského kláštera. Tam si počkal, až Jitka se svými družkami vyšla k večerním nešporám ven, rychle ji chytil, posadil na koně a uháněl s ní k východu. Jenže ouha! Klášterní brána byla spoutaná tlustým řetězem. Budoucí panovník neváhal ani vteřinu, tasil meč a jedním mocným máchnutím řetěz přeťal, jako by to bylo stéblo trávy. Než se dobré jeptišky i klášterní strážci vzpamatovali, byl Břetislav i s milou Jitkou ten tam.

Budoucí kníže i s nevěstou ale bezpečně dorazil k tátovi Oldřichovi, který mu hnedle přidělil správu Moravy. Jak je možné, že Břetislav nebyl za svůj těžký zločin únosu nijak potrestán? Se svatbou se zkrátka asi tak nějak počítalo, a i Jitčina rodina o ní věděla předem…

Nedávné záplavy spláchly z australských polí pesticidy a další zemědělskou chemii. Pokud by se naplaveniny dostaly až k Velkému bariérovému útesu, hrozilo by, že jeho „obyvatelům“ zastíní slunce a způsobí nezvratné škody.

Podobné následky by však mohlo mít i schválení australské vlády, že je možné do nedaleké oblasti vyvézt milion tun usazenin nasbíraných při údržbě dna doků. Získat povolení umožnila díra v systému, podle níž nelze zmíněný odpad považovat za škodlivý: Jedná se totiž o „přemístěnou“ část oceánu.

TIP: Umírající poklad Austrálie: Velký bariérový útes má hodnotu 56 miliard dolarů

Podle prohlášení společnosti North Queensland Bulk Ports Corporation Limited, která má zmíněné doky na starosti, budou dopady na životní prostředí krátkodobé a minimální.

Austrálie se paradoxně v loňském roce zavázala uvolnit 500 milionů dolarů (přes 10 miliard korun) na ochranu Velkého bariérového útesu. Ten během posledních 20 let přišel o 30 % korálů v důsledku rostoucí teploty moří a škod způsobených dravou mořskou hvězdicí. Letecké průzkumy v roku 2016 navíc odhalily, že blednutí korálů postihlo přes 90 % Velkého bariérového útesu.

Jak kočky, tak i psi jsou sice šelmy, které mohou strávit celý život s lidmi, přesto se ale v mnoha věcech liší. Jednou z nich je i to, jak kočky a psi reagují na svá jména. Když zavoláte na psa jménem, obvykle celý nadšený přiběhne. Když to zkusíte s kočkou, v nejlepším případě se dočkáte poněkud přezíravé reakce.

Kočičí individualisté

Japonští vědci se rozhodli zjistit, zda kočky vůbec rozumí lidskému hlasu. V podobných výzkumech u jiných zvířat již dříve vyšlo najevo, že lidoopi, delfíni, papoušci, a také psi lidskému hlasu rozumí a chápou význam některých lidských slov. A ke stejnému závěru došel i japonský tým.

Navzdory častému podezření, že kočky lidem vůbec nerozumí, se ukázalo, že kočky lidskému hlasu rozumí velmi dobře. Jen se z nějakého důvodu rozhodly, že prostě budou lidský hlas a svá jména ignorovat.

TIP: Chlupatí manipulátoři: Proč kočky někdy napodobují pláč dítěte?

Proč to tak je? Vědci se domnívají, že příčina tkví v sociálním chováním jednotlivých druhů zvířat. Lidoopi, psi nebo třeba delfíni mají sociální náturu a žijí ve společnosti jiných jedinců svého druhu. Proto prý jsou vcelku ochotní přijmout člověka jako svého známého a komunikovat s ním. V porovnání s jinými inteligentními druhy jsou kočky spíše méně sociální. Jako bytostní individualisté si kočky komunikují, kdy chtějí a s kým chtějí. A zrovna moc často se jim podle všeho nechce.

Americká soukromá společnost SpaceX Elona Muska nedávno poprvé vyzkoušela motor Raptor přímo na prototypu nové kosmické lodi Starship, označované jako „Starhopper“. Ve středu 3. dubna (2019) Starhopper poprvé zažehl nainstalovaný motor a vznesl se do výšky. Prototyp byl během testu připojený na záchytném kabelu. Skok Starhopperu nebyl moc velký a celý test trval jen necelou minutu. Důležité ale je, že vše proběhlo přesně podle plánu, což na Twitteru potvrdil i Elon Musk.

Prototyp Starhopper

Úkolem prototypu Starhopper je otestovat technologie, které pak budou využívat pokročilejší verze kosmické lodi Starship. Ve finální verzi má jít o kosmickou loď pro 100 lidí, která zamíří do hlubin vesmíru. V takovém případě bude loď Starship vynášet do vesmíru mohutný a opakovaně použitelný raketový stupeň Super Heavy. Ten by měl poprvé letět s některou z verzí lodi Starship již v roce 2020, i když odborníci považují tento termín ze nepříliš realistický.

TIP: Možná už tento týden! SpaceX připravuje první let prototypu Starship Hopper

Při prvním skoku měl prototyp Starhopper ke svému pohonu jediný motor. Ještě během dubna je ale v plánu další test, při kterém bude osazený dalšími dvěma motory Raptor. Podle dřívějších vyjádření Elona Muska to naznačuje, že už se blíží suborbitální lety. Obyvatelé texaské osady Boca Chicca Village se tak zjevně mají na co těšit, a celý svět s nimi.

Lidé milují příběhy o milionáři z chatrče, který se narodil v chudobě a stal se zázračně úspěšným. Podle nového výzkumu se ale lidé chudoby vlastně nikdy nezbaví. Nejde přitom jen o to, že se chudoba projevuje trvalými následky na zdraví, jak fyzickém, tak i duševním, ale i změnami, které chudoba vtiskne lidem do genomu.

Doživotní stigma

Vědci z USA a Kanady k tomuto výzkumu použili data a analýzy genomů asi pěti set účastníků výzkumu Cebu Longitudinal Health and Nutrition Survey, který proběhl na Filipínách. Zpracovali údaje o ženách, které porodily své děti počátkem osmdesátých let a hledali v nich spojení mezi sociální a ekonomickými poměry na jedné straně a změnami v genomu, které se odehrály na epigenetické úrovni. Nešlo tedy přímo o genu v sekvenci písmen DNA, ale o změny v chemických značkách, které jsou umístěné na různých místech DNA a říkají buňce, jak má se kterou částí DNA zacházet.

TIP: Nový výzkum: Nedostatek spánku přímo poškozuje DNA

Výzkumný tým prozkoumal vzorky krve studovaných dětí, odebrané zhruba v době jejich 21. narozenin. Ukázalo se, že lidé vyrůstající v chudobě, mají ve svém genomu více než 2 500 epigenetických změn, které ovlivňují funkce 1 537 genů. Vzhledem k odhadům počtu lidských genů to znamená, že chudoba zasahuje fungování asi 8 procent genů člověka. A toto číslo prý ještě nemusí být konečné. Genomy lidí, kteří zchudnou až v průběhu života se přitom od lidí vyrůstajících po celou dobu v relativním dostatku nijak zvlášť neliší.

Dva metry vysoký model stojí v atriu ČVUT od pátku, kdy byl slavnostně odhalen. Jeho kulovitý tvar tvoří seskládané panely, které jsou utkané z přírodních vláken. Konopné je silné 4 milimetry, jutové lanko má průměr 2 milimetry. Vlákna byla napuštěna roztokem z klíhu, který zajistil jejich vytvrzení. 

Mladí architekti nejdříve vytvořili šablonu, do které měl zapůjčený robot vyplétat pavučinový vzor. Bylo však zapotřebí vyrobit jeho koncové řešení. Studenti proto navrhli nádobku z vlastního recyklovaného PETu, která byla připevněna na rameni robota a kterou procházela při tkaní vlákna, která byla současně namáčena lepidlem. 

„Studenti museli robota požadovaný úkol naučit, tedy ukázat mu, jaké pohyby má vykonat, aby každý panel správně utkal. Podařilo se jim to na jedničku a to během několika dní,“ uvedla Kateřina Slánská, marketingová manažerka společnosti Universal Robots, která kolaborativního robota k tomuto projektu zdarma zapůjčila. Jednalo se o typ robota UR5, který unese zátěž až do 5 kilogramů. 

Česko-nizozemská spolupráce

Výrobu obydlí na Mars měli studenti zadanou jako ročníkové cvičení na Fakultě architektury. Během semestru vzniklo 11 návrhů, páteční realizace se dočkal pouze ten vítězný. Pracovalo na něm 41 studentů, z toho 33 bylo studentů z nizozemského Delftu. Tamní technická univerzita na projektu spolupracovala od samého začátku.

Vzniklý pavilon se do vesmíru pravděpodobně nepodívá, ale svůj hlavní účel splnil. Díky tomuto projektu si studenti vyzkoušeli práci od počátečních návrhů až po konečnou realizaci, a to za využití nových technologií a mezinárodní spolupráce. „Naši roboti běžně pracují v bezprostřední blízkosti lidí a dobře víme, že je lze použít k mnoha různým účelům. I pro nás však byla vesmírná stavba premiérou,“ dodala Kateřina Slánská. 

Leden je v italských Alpách považovaný za nejchladnější měsíc vůbec. Přesto je venku k vidění jeden člověk. A to už třetí den v kuse. Jeho vysoká postava se chvěje zimou. Není divu, ten blázen má na sobě pouze tenkou lněnou košili a kalhoty. Boty nemá žádné. Prokřehlými pažemi si objímá ztuhlé tělo a toužebně vzhlíží k oknům hradu Canossa, kde v krbech tuší konejšivé teplo ohně.

Navzdory mukám zimy však císař Jindřich IV. neodchází. Musí se kát a ví to. V sázce je příliš mnoho, jeho císařský titul a osud nejmocnější země světa. Svou pýchou a zpupností si poštval proti sobě papeže. Nyní musí mrznout před branami hradu Canossa, kde svou se snaží svou pokorou a utrpením obměkčit srdce papeže Řehoře VII. a jeho nejbližší spojenkyni, nejmocnější ženu v Itálii a paní Canossy, Matyldu Toskánskou. Pouze její přání a přímluva mohou vysvobodit císaře z mrazivého pokání a obnovit jeho vazby s katolickou církví.

Malá Matylda

Matylda Toskánská se narodila v Itálii kolem roku 1046 vlivnému lombardskému vládci. Od malé Matyldy se toho jako od nejmladšího dítěte, a navíc ještě dcery příliš neočekávalo. Osud či náhoda však chtěly, že v řádu několika let přišla dívka o otce, bratra i sestru a v područenství matky se musela správy velkého lombardského panství ujmout sama. 

Dostalo se jí na tu dobu velmi kvalitního vzdělání, uměla latinsky, italsky, francouzsky a německy. Kromě jehly a přeslice se dokázala stejně dobře ohánět i kopím a mečem. Tyto schopnosti jí později usnadnily vydobýt si ve světě mužů výsostné postavení. Byla přezdívaná „Velká hraběnka“ a mohla jmenovat či sesazovat 120 biskupů. Měla také velmi úzké vazby na papeže Řehoře VII., pomáhala mu vyřizovat jeho duchovní i světskou agendu a byla považována za jeho nejbližší rádkyni.

Poslední slovo u biskupů

Koncem 11. století Evropou otřásal spor mezi nejvyššími zástupci duchovní a světské moci. Císaři Jindřichu VI. se nelíbilo, že papež zneužívá své monopolní pravomoci jmenování biskupů k prosazování vlastních zájmů. Chtěl proto právo investitury převzít sám na sebe. Že se ovšem císař míchá do záležitostí církve, se zase nelíbilo Jeho svatosti a světskou investituru zakázala. Na to se Jindřich naštval a prohlásil papeže za sesazeného, a papež jeho na oplátku zase za exkomunikovaného. Celý spor, tak už to tak ve středověku bývá, se nakonec vyřešil na bitevním poli. Papež za hojné Matyldiny pomoci vyhrál a Jindřich musel do sněhu před Canossou prosit o milost.

TIP: Nejkrásnější panovnice středověku: Kdo získal za ženu Eleonoru Akvitánskou?

Smír mezi nimi však vydržel jen tři roky, kdy Jindřich sbíral nové síly, aby znovu zaútočil a tentokrát vyhrál na celé čáře. Dobyl Řím, sesadil Řehoře a na jeho místo jmenoval Klementa III., nechal se opětovně jmenovat císařem, a zabavil Matyldě velkou část majetků. Naštvaná Matylda však následně zvítězila v bitvě u Sobary v roce 1084 a díky tomu získala svoji pevnou pozici v Itálii nazpět.

Nezdolná až do konce

Císař Matyldě její vzdor nikdy neodpustil. Vedl proti ní dlouhé roky války. Markraběnka císařská vojska s větším, či menším úspěchem odrážela. V roce 1092 však definitivně císaře porazila a to opět před hradem Canossa. Na Jindřicha bylo takové ponížení příliš a raději se stáhl zpět do Německa a nechal Matyldu, papeže i celou Itálii raději na pokoji. Matylda si tím získala celoživotní respekt a přátelství papeže Urbana i většiny italské šlechty.

Kvůli postupujícímu globálnímu oteplování a vzestupu hladiny oceánu spustila Organizace spojených národů program UN-Habitat. Ten sdružuje inženýry, vědce, průzkumníky i vynálezce, kteří se snaží vymyslet řešení pro velký počet lidí, jejichž dnešní obydlí v budoucnu nejspíš ohrozí mořské vlny. V současnosti totiž žijí asi dvě pětiny lidstva do vzdálenosti 100 kilometrů od mořského pobřeží. 

Tým UN-Habitat vytvořil koncept pozoruhodného města pro 10 tisíc obyvatel, které by bylo prvním ekologicky udržitelným městem na světě. Autory návrhu jsou nezisková společnost OCEANIX, architektonická firm BIG a inženýři centra amerického institutu MIT pro mořské inženýrství (Center for Ocean Engineering).

TIP: Jak vyřešit stoupající hladinu oceánu? Nizozemci testují plovoucí města

Plovoucí město podle modelu nazvaného Oceanix City by měly tvořit společně zakotvené a navzájem propojené plovoucí platformy. Na nich budou umístěné jak obytné domy, tak i prostory spojené s obchodem a výrobou, zemědělstvím i trávením volného času. O dopravu mezi pevninou a městem se budou starat futuristická elektrická plavidla. Platformy města Oceanix jsou údajně navržené tak, aby vydržely hurikán 5. kategorie, čili ty nejhorší tropické bouře, jaké teď na Zemi známe.