Závodů v extrémním překážkovém běhu se u nás konají téměř dvě desítky. Některé z nich, jako Beskydská sedmička, se odehrávají v náročném horském terénu. Jiné, třeba Army run, představují skutečné vojenské klání pod záštitou Ministerstva obrany. A například Gladiator race nabízí vskutku unikátní zážitek – jeho trasa totiž vede podél slavných dostihů Velké pardubické.

Populární extrém extrémů

Stále větší oblibě se těší i Predator race, jenž má už šestiletou tradici a podle mnohých se jedná o „extrém extrémů“. Za rok jeho organizátoři připraví kolem patnácti akcí, každá se běží jinde a má jinou úroveň. Poměřit síly na trati tak mohou nejen „namakaní“ borci, ale i široká veřejnost. 

„Nejjednodušší variantou je Predator run. Jedná se o sedm kilometrů běhu a minimálně sedm překážek,“ vysvětluje zakladatel závodu Michal Dlouhý. V dalších kategoriích se soutěží na pěti a deseti kilometrech s dvaceti, respektive pětadvaceti překážkami, a nechybí ani ultra náročný Predator masakr, kde se běžci musejí poprat s patnáctikilometrovou tratí a třicítkou překážek. Opravdovou specialitu pak tvoří pouze stometrová trať, která však doslova přetéká náročnými překážkami. 

Běh v závějích 

Před každým závodem si účastníci mohou prohlédnout trasu na mapě a také si ji projít, ale převýšení a místní podmínky zažijí až při běhu – a ten je vždy postavený tak, aby cítili nohy ještě několik dní. 

„Dnes to podle mě bude mimořádně náročné. Sněží a napadlo tolik sněhu, že je ho na trati po kolena. Půjde opravdu o běh spojený s chůzí, kdy se budeme celou dobu brodit závějemi,“ spekuloval před startem Michal Rajniak, účastník extrémního klání Winter Predator race. Uskutečnilo se na sklonku ledna v jáchymovském sportovním areálu Eduard, v nadmořské výšce 752 metrů.

Na trati vždy závodníky čeká hodně ručkování, nošení těžkých pytlů nebo běh vodou – to vše i v zimě. „Když nasněží, překážky jsou mokré a úchop nedrží, jak by měl. Je třeba taktizovat, jaké rukavice si vzít, co si obout a tak dále,“ vysvětlil Rajniak. 

Dědictví římských legionářů 

Překážkové závody představují velký fenomén dneška, i když je třeba dodat, že v historii rozhodně nejde o novinku. Překonávání překážek trénovali při výcviku už římští legionáři. Rozdíl tkví snad jen v tom, že tehdy se jednalo o přírodní bariéry, zatímco dnes jsou zejména umělé.

TIP: Start v -52 °C: Na Dálném východě se uskutečnil supermrazivý maraton

„Specializujeme se na technické překážky, kde opravdu rozhoduje obratnost a zručnost,“ objasňuje Michal Dlouhý. Postavit lednový Predator race podle něj trvalo asi čtrnáct dnů a pracovalo na něm deset lidí od rána do večera. Podmínky přitom byly skutečně náročné, jelikož se všechny překážky budovaly ručně. 

Také německé obrněné jednotky sázely na vysoce zkušený kádr tankistů, kteří se do této výběrové složky většinou dostali ještě před propuknutím války a pak sbírali zkušenosti v Polsku, západní Evropě, Africe a Sovětském svazu. Výcvik tankistů byl u Wehrmachtu velmi propracovaný a odpovídal vysoké důležitosti této zbraně v rámci německých ozbrojených sil. Jeho fungování usnadňovala militarizace společnosti ve třetí říši, protože i úplný nováček již disponoval základními návyky a disciplínou z Hitlerjugend a Říšské pracovní služby. Přesto ale musel nejprve prodělat počáteční vojenský výcvik, jenž byl stejný pro všechny zbraně.

Důkladný výcvik u Panzerwaffe 

Teprve pak voják nastoupil do jedné z takzvaných Panzerschule, jak se nazývala střediska, kde probíhala hlavní fáze strukturovaného tréninku německých tankistů. Z nováčků se tedy stávali vyškolení řidiči, střelci či nabíječi, kromě toho získávali poddůstojnické hodnosti a někteří zamířili mezi kandidáty na důstojníky. Velitelé tanků byli zpravidla vybíráni z nejlepších střelců, občas také z řidičů, kdežto pouze málo velitelů začínalo na pozici nabíječů (mezi takové výjimky patřil jeden z nejúspěšnějších německých tankistů Otto Carius).

Předchozí část: Těžké váhy v Ardenách: Americký vs. německý tankista 1944 (1)

Při výcviku se však vždy dbalo i na to, aby každý muž zběžně znal úkoly ostatních funkcí, neboť to hodně zvyšovalo efektivitu bojové činnosti a navíc to umožňovalo, aby v případě nouze nahradil zabitého nebo zraněného kolegu. Velký význam se přikládal též taktické přípravě, tedy spolupráci tanků v jednotce a působení s dalšími složkami vojsk, zejména s tankovými granátníky, respektive motorizovanou pěchotou. Průběh války ale postupně vedl k velkým změnám ve výcviku. Nové tanky Panther, Tiger I a Tiger II byly složitější a vyžadovaly náročnější školení osádek, zcela odlišně však působila zhoršující se pozice Německa, kvůli které se musel důkladný výcvik zjednodušovat a zkracovat, aby dokázal uspokojovat požadavky z fronty. 

Příliš málo sil 

V německých tankových divizích, které v prosinci 1944 vyrazily do překvapivého útoku, se tedy nacházeli jak muži s původním propracovaným výcvikem a bohatými bojovými zkušenostmi, tak vojáci vyškolení ve zkrácené době na nezbytné minimum a někdy bez jediné minuty v reálném boji. Šlo ostatně i o důsledek krutých bojů ve Francii, kde německá Panzerwaffe utrpěla těžké ztráty, které musely být za každou cenu nahrazeny. Z tohoto důvodu byli k tankovým silám přesouváni i vojáci od letectva a námořnictva, kteří měli stále méně šancí se u své původní zbraně uplatnit v boji. Disponovali ale základním vojenským výcvikem, takže se přeškolovali na tankisty.

Údajně nejlépe to šlo bývalým členům posádek ponorek, neboť již byli zvyklí na činnost v uzavřeném stísněném prostoru. Přesto však žádná ze standardních divizí Panzerwaffe v Ardenách nedisponovala ani zdaleka tabulkovým stavem mužů ani techniky. Předpisy říkaly, že takovou formaci má tvořit především tankový pluk, dva pluky tankových granátníků a průzkumný prapor. Tankový pluk měl mít po jednom praporu tanků PzKpfw IV a PzKpfw V Panther, každý se 76 vozidly ve čtyřech četách, dalšími osmi obrněnci disponovaly velitelské složky. Wehrmacht ale ve skutečnosti neměl dostatek vozidel na naplnění těchto stavů a už vůbec ne na to, aby další obrněnce přiděloval jako podporu jiným jednotkám, takže se pěšáci zpravidla museli spokojit s útočnými děly StuG III.

Tigery vytvářely speciální těžké prapory mimo systém divizí. Všechny typy měly ale standardní osádky pěti vojáků, tedy řidiče, radistu, velitele, střelce a nabíječe. Rozdíl oproti americké armádě ale spočíval mimo jiné v tom, že v každém obrněnci se nacházela obousměrná radiostanice; velitel ji navíc neobsluhoval sám, nýbrž k tomu dával povely radistovi. Navzdory zkracování výcviku také trval důraz na přesnost palby, jelikož Panzerwaffe na obou frontách čelila ohromné početní přesile. Německý tankista byl tudíž veden k tomu, že nemusí být nezbytně první, kdo v bitvě vypálí, ale musí být prvním, kdo vystřelí účinně a vyřadí protivníka. 

Dva systémy nahrazování ztrát

Skutečnost, že se německá Panzerwaffe na konci roku 1944 potýkala s kritickým nedostatkem mužstva i techniky, je známá. Poněkud méně se však ví, že také Američané měli v té době nedostatek tankistů. Na obou stranách se jednalo o důsledky bitev ve Francii, kde obě armády pozbyly obrovské množství obrněnců i jejich osádek. Pro Němce však šlo vzhledem k jejich strategické situaci o ztráty daleko fatálnější. Každá z armád se ale s takovou situací vyrovnávala zcela odlišným způsobem.

Velení US Army nechávalo své jednotky na frontové linii permanentně, kdežto z týlu směřoval proud nových vojáků a zbraní, který dle potřeby doplňoval ztráty, a útvary tak měly (přinejmenším na papíře) stále stejnou sílu. Němci naopak posílali náhrady omezeně, a proto se divize zmenšovala, až se zpravidla změnila na Kampfgruppe neboli bojovou skupinu. Takto zdecimované torzo se pak stáhlo do týlu, kde proběhlo doplnění sil a obnovovací výcvik, tedy integrace nováčků mezi ostřílené veterány, kteří jim mohli předat své zkušenosti.

TIP: Válka matkou plastového pokroku: Nové materiály a technologie zrozené válkou

Americký systém se nakonec projevil jako dlouhodobě efektivnější, protože zpočátku nezkušená jednotka sice na začátku bojového nasazení utrpěla vysoké ztráty, poté si ale vedla stále lépe a lépe a její výkony až na výjimky nekolísaly. US Army však zároveň významně těžila také z logistické převahy, protože si takové ztráty prostě mohla dovolit, kdežto Wehrmacht ne. Němci však až do konce věřili v kvalitativní převahu a snažili se cvičit tankové osádky tak, aby fungovaly jako sehraný tým, což platilo i v Ardenách. Německá ofenziva představovala vysoce riskantní podnik, který měl jen malé šance uspět (a také nakonec neuspěl), avšak němečtí tankisté při ní znovu prokázali, že i v tak nevýhodné situaci pořád patřili na absolutní špičku.

Ve středu 10. dubna (2019) čeká odbornou i laickou veřejnost velká událost. Vědci v tento den mají představit výsledky pozorování naší domácí supermasivní černé díry, nacházející se v centru Mléčné dráhy.

Vše je zatím velmi utajované, očekává se ale, že vědci vyrukují se snímky zachycující bezprostředního okolí supermasivní černé díry, tedy tzv. horizont událostí černé díry.

Organizace očekávaného oznámení naznačuje, že tentokrát nepůjde o „běžný objev“. Některá média spekulují, že bychom se mohli dočkat jednoho z největších vědeckých milníků za posledních sto let. V každém případě se má v 15 hodin našeho času současně konat šest tiskových konferencí - v Bruselu, Santiagu, Šanghaji, Tokiju, Taipei, Taiwanu a Washingtonu.

Virtuální teleskop velikosti planety

Oznámení se má týkat pozorování učiněná prostřednictvím Teleskopu Horizontu událostí (Event Horizon Telescope, EHT), který tvoří síť celkem devíti radioteleskopů, rozesetých po celé Zemi. Společným pozorováním a důmyslným zpracováním dat z nich vědci vytvořili virtuální radioteleskop o velikosti planety, který nabízí unikátní možnosti pozorování s nevídaným rozlišením.

Supermasivní černá díra Mléčné dráhy je velice hmotná a její váha odpovídá více než čtyřem milionům Sluncí, jako objekt ve vesmíru je ale poměrně malá. Podle odhadů by mohla mít průměr cca 60 milionů kilometrů, což je zhruba jako vzdálenost Merkuru od Slunce.

TIP: Detailní pohled na černou díru? Díky dalekohledu o velikosti Země již za rok

Černé díry jsou gravitačně zhroucené objekty, jejichž přitažlivost je tak nesmírná, že z nich neunikne vůbec nic, ani elektromagnetické záření. Proto není možné černou díru pozorovat přímo. Teleskop Horizontu událostí tudíž pozoroval bezprostřední okolí supermasivní černé díry, v němž by měla být patrná „silueta“ tohoto objektu. Pozorování se přitom odehrála již v dubnu 2017 a vědci je od té doby intenzivně zpracovávali a analyzovali. Již brzy se dozvíme, k čemu došli.

Bakterie, rezistentní vůči antibiotikům, představují vážný problém. Mezi ty nejhorší a nejvíce obávané patří zlatý stafylokok z kmene MRSA. Tyto superbakterie jsou odolné proti velkému množství antibiotik a možnosti léčby jejich někdy i život ohrožujících infekcí se rychle omezují. 

Jedním z možných řešení je vývoj nových antibiotik. Jde ale jen o dočasné řešení, protože bakterie si časem vyvinou rezistenci a vývoj nových léků je pomalý a velmi nákladný. Vědci a lékaři se proto snaží hledat další možnosti, které by zajistily pokud možno dlouhodobější ochranu pacientů před superbakteriemi. Dvojnásob o pak platí u pacientů s narušenou imunitou.

TIP: Mateřské mléko ďáblů medvědovitých se možná stane novým zdrojem antibiotik

Tým amerických odborníků nyní přichází se zajímavým návrhem. Zjistili totiž, že když na zlatého stafylokoka MRSA posvítí modrým světlem, změní tím pigmenty uvnitř jeho bakteriální buňky a ze superbakterie se rázem stane bakterie zranitelná. Modré světlo sice superbakterie nezabije, naruší ale jejich obranu natolik, že je pak snadno vyřídí běžné užívané léky a další prostředky, jako třeba obyčejné dezinfekce.

Třebaže z biologického hlediska je člověk živočich jako každý jiný, přece jen se od ostatních tvorů nápadně liší. Naučil se totiž využívat nástroje, díky nimž výrazně překonal omezení vlastního těla: Umí létat, pohybuje se rychleji než kterýkoliv jiný organismus a mimo jiné zvládá napravovat poškození, se kterými by si tělo za normálních podmínek neporadilo. Kam bude daný trend pokračovat a jakým směrem se vydá člověk budoucnosti? 

Ačkoliv všechny odhady na uvedené téma představují do jisté míry spekulace, stále je můžeme opřít o aktuální dění a odrazit se například od palčivých problémů současnosti. Patří k nim i skutečnost, že s rostoucí světovou populací a zvyšující se globální úrovní zdravotnictví stoupá poptávka po náhradních orgánech, kterou momentálně neumíme příliš efektivně uspokojit. V minulosti se odehrávaly pokusy o opravování lidského těla pomocí zvířecích vnitřností – nejčastěji prasečích. 

Nicméně náš imunitní systém tzv. xenotransplantace většinou odmítal a napadal je stejně jako každý nežádoucí předmět v těle. S přijímáním orgánů nepomáhaly ani léky, jež měly za úkol obranyschopnost „mírnit“. Vědci proto upustili od myšlenky využití zvířecích orgánů a zkusili to jinak: Nelze-li aplikovat cizí tkáně, proč v tělech prasat nevypěstovat nové, s lidskou DNA? 

Žít na úkor zvířat

I když to může znít jako čirá fantazie, výsledky výzkumů z posledních let naznačují, že s použitím upravených lidských kmenových buněk bychom právě například v prasatech jednou opravdu mohli nechat růst „lidské“ orgány. Pomyslné náhradní díly by navíc vznikly na míru příjemci, takže by existovala vysoká pravděpodobnost, že je tělo přijme. Dokonce se již podařilo vytvořit životaschopné prasečí zárodky obsahující lidské buňky, a lze tedy říct, že je zde věda na dobré cestě. 

Pojí se s tím však i nemalé etické těžkosti – obzvlášť otázka, zda je správné v náš prospěch takto využívat jiné tvory. A už nyní je jisté, že nezanedbatelná část společnosti by orgány pěstované v prasatech odmítala. Takoví lidé by jistě hledali řešení svého zdravotního stavu v umělých náhradách. 

Pokusy na tomto poli probíhají už desítky let a konečně se začínají dostavovat první velké úspěchy: V roce 2014 byla například představena první funkční umělá slinivka, která se stane nadějí pacientů trpících cukrovkou. Loni navíc započaly klinické testy tzv. biokompatibilního srdce, jež se stavbou i funkcí podobá původnímu lidskému orgánu a bude jej napájet bezkontaktně nabíjená baterie.

Mozku nerozumíme, ale…

Všechny orgány však zatím nahradit nedokážeme a například u mozku tomu velmi pravděpodobně nikdy nebude jinak. V minulosti se sice již experimentovalo s transplantací hlavy na zvířatech, nicméně v případě člověka se i ti nejodvážnější čínští lékaři teprve přou o metodologii. Hlavní problém s mozkem tkví zejména v jeho složitosti a relativní nedostupnosti pro pokusy, tudíž se nám stále nedaří proniknout do všech tajů jeho fungování. Neznamená to však, že bychom přece jen nemohli klíčový orgán či jeho spolupráci se zbytkem těla nějakým způsobem vylepšit. 

Díky rozvoji a miniaturizaci výpočetní techniky se v poslední době uskutečňují dřív nemyslitelné projekty: První bionická protéza dlaně, jež se ovládala pomocí nervových vzruchů nositele, spatřila světlo světa v roce 1993. Obdobné náhrady vznikají také pro dolní končetiny a kybernetizace člověka, která se díky nim odehrává, bude jistě nabírat na tempu. Časem navíc pronikne i do mnohem citlivějších oblastí těla – například do lebky. 

Organické oči sice stále transplantovat nedokážeme, nicméně nezdary na tomto poli nám nebrání pokoušet se o vytvoření náhrady zrakového orgánu. Současné umělé oči umějí převádět vizuální vjemy na elektrické signály, jež pak skrz nervy vysílají do příslušných center v mozku. Přenos obrazu zdaleka není tak dokonalý jako s původními bulvami, přesto už prototypy hrstce pacientů zrak částečně navrátily.

Futuristická telepatie

Pozornost na sebe v poslední době strhávají také tzv. paměťové implantáty, jež pokusným subjektům cílenou stimulací příslušných mozkových center pomáhají zlepšovat paměť až o desítky procent. Pokud se opětovně potvrdí jejich prospěšnost a nezávadnost, je takřka jisté, že si naleznou cestu do lebek široké veřejnosti a mimo jiné uvolní průchod řadě dalších, obdobně fungujících zařízení. 

Nicméně, stejně jako k pěstování orgánů v prasatech se i k zásahům do mozku váže řada etických otázek, z nichž pramení nedůvěra. Na jedné straně bychom pomocí daných zařízení sice mohli léčit různé poruchy osobnosti; na straně druhé však experimenty prokazují, že by nebylo zcela nereálné – pokud se podaří rozklíčovat proces lidského myšlení – přenášet prostřednictvím elektrických impulzů i myšlenky. 

TIP: Mozek jako hřiště vědy: Dokážeme vylepšit lidský mozek?

Díky futuristické telepatii bychom mohli nejen komunikovat, ale také implantovat přímo do hlavy třeba falešné vzpomínky. A právě zde se nabízí široký prostor pro zneužití technologie k manipulaci s lidmi. Otázkou rovněž zůstává, jak zajistit, aby se člověku s poškozeným implantátem například nezačala míchat realita se signály vysílanými okolními jedinci… 

Kontroverze, součást pokroku

Lidské tělo ovšem nemusíme měnit pouze vnějšími zásahy. Dřív či později jej začneme upravovat i zevnitř, tedy konkrétně genovými modifikacemi. V tomto případě však jakýkoliv pokus o pokrok vyvolává velkou kontroverzi. Například čínský vědec Che Ťien-kchuej sklidil rozsáhlou kritiku, když se pochlubil úpravou embryonální DNA u dvou holčiček, jimž zvýšil odolnost vůči nákaze virem HIV. Ačkoliv jeho čin vzbudil u kolegů i veřejnosti spíš negativní emoce, odborník věří, že jde o běžnou reakci na neočekávaný pokrok. „Je mi jasné, že vyvolám kritiku, ale jsem přesvědčen, že rodiny tuto technologii potřebují, a rád podniknu kroky pro jejich lepší budoucnost,“ dodává. 

Ke změně genetické informace využil Che přelomovou techniku CRISPR-Cas9, která umožňuje mnohem přesnější manipulaci s DNA než starší nástroje. Na titulní strany novin a časopisů se přitom nedostala poprvé: Již v roce 2017 oznámil Josiah Zayner, zakladatel společnosti The Odin zabývající se genetickou modifikací, že CRISPR aplikoval sám sobě s cílem ovlivnit vlastní DNA. Dodnes není zcela jasné, zda byl jeho experiment úspěšný. Mnohé však nasvědčuje, že technologii použil špatně, a zásah se tudíž minul účinkem. 

Vylepšení dělící společnost

I kdybychom však prozatím nepřistoupili na plnohodnotnou genetickou modifikaci, mohli bychom alespoň částečně uspíšit neustále probíhající evoluci člověka: Na první pohled se sice zdá, že jsme se za posledních několik tisíc let nijak nevyvinuli, ale opak je pravdou. Lidské tělo se mění pořád, v závislosti na okolních podmínkách a událostech, jimž je vystaveno. Charakter nám „utužovaly“ například morové epidemie a mimo jiné jsme se pozvolna naučili i v dospělosti pít mléko, zatímco jiní savci jej přijímají pouze na počátku života. 

TIP: Pohled do budoucnosti: Jak bude vypadat náš svět za 100 let? 

Některé prognózy uvádějí, že v budoucnu budeme mít kupříkladu výrazně objemnější mozkovnu a patrně větší oči. Existují však i pochmurnější vize: Například slovenský biochemik Ladislav Kováč předpokládá, že se Homo sapiens zanedlouho stane obětí své touhy po nepřetržitém a stále se stupňujícím potěšení, takže nakonec tiše vymizí obklopen virtuální realitou. 

O moc optimističtější není ani teorie, že pokud se časem budou stále víc využívat implantáty a genové modifikace, objeví se technologie, na něž zdaleka nedosáhnou všichni. Nůžky ve společnosti se tak budou dál rozevírat a rozdíly mezi vrstvami obyvatel, mnohde propastné již dnes, ještě porostou. 

Kdo pojede autem přes vodní nádrž Nové Mlýny, uvidí malý kostelíček, který jakoby pohádkově vystupuje z vodní hladiny. Je to jediný pozůstatek ze středověké obce Mušov, který zatopila Dyje při stavbě přehrady v roce 1987. Ačkoliv tato typická jihomoravská vesnice už asi navždy spočívá pod vodní hladinou, Mušov navždy zůstane důležitým místem českých starověkých dějin. Právě zde, na nedalekém vrchu Hradisko (dříve Burgstall), stával ve 2. století n. l. římský vojenský tábor. 

O Markomanech a jiných potížích

Jsme v době, kdy pustošivé vpády germánských kmenů na území jednotlivých římských provincií působí římskému impériu nemalé problémy. Jednalo se především o kmen Markomanů. Ti, utlačováni jinými severogermánskými kmeny, se opakovaně v letech 166 – 172 a  177 – 180 pokoušeli překročit hranice provincie a dostat se do Panonie. V té době je římským vládcem „císař filosof“ Marcus Aurelius který to jako panovník celého impéria rozhodně neměl lehké. V této době byla římská říše ohrožována v západních i východních provinciích zároveň! 

Tato povstání se jim sice podařilo jakž takž potlačit, o to více se však vyhrotila situace se severogermány. Výbojné kmeny Markomanů, Kvádrů a Sarmantů vycítily, že Řím je předchozími boji vyčerpán, a snažily se této nové výhody využít. S jídlem roste chuť a s nečinností impéria zase germánská drzost. Římané museli časem neodvratně zasáhnout. Marcu Aureliovi nezbylo nic jiného, než na chvilku odložit filosoficko-politické svazky stranou a vyzkoušet si politiku jinými prostředky. Vytáhl tedy na sever a svůj vojenský tábor spolu se zbytkem římské armády rozbili na území dnešní Vídně. Tábor Vindobona se stal jednou ze základen dolnodunajsko římské hranice. Odtud Aureliovy legie podnikaly výpady proti zmíněným markomanským kmenům. 

Kromě toho každá stálá armáda pro svoje fungování potřebuje také opevněné základny a tábory pro vojsko v poli. Ty slouží pro bezpečné přenocování, skladování nezbytného vybavení a proviantu či k zabezpečení klíčových zásobovacích komunikací. A právě jedním takovým táborem se stalo Hradisko u Mušova. 

Opěrný bod na Moravě 

Podle archeologických výzkumů se tady nacházela mohutná vojenská základna, která zahrnovala jak prostory pro legionáře, tak pro velení a samozřejmě i lázně s podpodlažním vytápěním. Tábor obklopovalo palisádové opevnění, doplněné o pozorovací věže, pravděpodobně se tam nacházela i nemocnice. Nechyběl ani okrsek dílen, zajišťujících opravu poškozené výstroje legionářů. Na cihlách, které byly nalezeny v areálu, se dochovalo označení „X. legie Germina Pia Fidelis“, což dosvědčuje, že jejich hlavním táborem byla zmíněná Vindobona. Římané začali mušovskou pevnost budovat po svém vpádu v roce 172 n. l.  ale už po osmi letech tábor zase opustili. „Hlavní stan“ císaře Marca Aurelia totiž zasáhla morová epidemie, která osudná i pro samotného císaře. 

TIP: Pompeje u vídeňských bran: Gladiátorská škola Carnuntum nedaleko českých hranic

Otázkou zůstává, zda Marcus Aurelius chtěl, aby na území dnešní jižní Moravy byla vytvořena nová provincie. Oficiální severní okraj římského impéria končil na jižním toku Dunaje. Jeho geografické vymezení určoval Limes Romanus. Na vhodných místech této hranice budovali Římané vojenské tábory. Ty však měly i civilní poslání, neboť v nich se odehrával také obchod s „barbary“. Opevnění severní hranice bylo dlouhé asi 382 km (táhlo se mezi dnešním Kolínem nad Rýnem a Regensburgem). Právě tato část byla také nejblíže Moravě, což by podporovalo domněnku rozšíření imperiálního území o novou provincii. 

První císař dynastie Čchin, který vládl ve 3. století před naším letopočtem, po sobě zanechal unikátní hrobku a mauzoleum, které patří mezi největší a nejbohatší mauzolea na světě. Nachází se ve střední Číně, v provincii Šen-si, jeho rozloha je asi 46 kilometrů čtverečních a světovou proslulost si získalo díky pohřbené armádě terakotových bojovníků z původně nabarvené pálené hlíny.

Tajemství dlouhověkosti

Od svého objevu v sedmdesátých letech Terakotová armáda udivuje celý svět. Mimo jiné i tím, že jak hlinění bojovníci, tak i jejich bronzové zbraně, jsou velice slušně zachovalé. Některé teorie spekulují o tom, že výrobci zbraní dynastice Čchin vymysleli postup, kterým je možné zajistit odolnost bronzu proti rzi. Tento postup byl přitom vynalezen až počátkem 20. století.

TIP: Potvrzení legendy: Velká potopa z čínských mýtů se doopravdy odehrála

Tajemství dlouhověkosti odborníci odhalili teprve nedávno, když zjistili, že zbraně i vojáci terakotové armády jsou nejspíš zachovalé díky složení místní půdy. Ta je mírně zásaditá a působí tak jako přirozený konzervant.

Badatelé uspořádali experiment, v němž v klimatickém boxu s půdou, který simuloval počasí, pohřbili repliky bronzových zbraní. Použili přitom jak půdu z okolí mauzolea v Číně, tak i pro srovnání britskou půdu. Po několika měsících se ukázalo, že bronzové zbraně v čínské půdě vydržely téměř netknuté, zatímco v britské půdě děsivě zrezly.

Evropská kosmická agentura ESA připravuje další misi k asteroidu. Měla by vyrazit na cestu v roce 2023 a ve své navigaci se bude spoléhat na stejný typ technologie, jakou mají k dispozici dnešní samořiditelné automobily. Jméno sonda dostala podle žárlivé a svárlivé bohyně Hery, manželky nejvyššího boha řeckého panteonu Dia.

Plán je takový, že sonda Hera navštíví asteroid 65803 Didymos. Tento objekt o průměru asi 780 metrů patří do tzv. Amorovy skupiny potenciálně nebezpečných objektů, přibližujících se k dráze Země. Didymos má svůj vlastní menší satelit – „měsíc“ přezdívaný Didymoon o velikosti asi 160 metrů.

Podobné sondy do vzdálenějšího vesmíru se obvykle spoléhají na řízení pozemními operátory. Hera ale bude jako první sonda svého druhu vybavená automatickou navigací a soustavou senzorů, které ji zajistí autonomní řízení. Sonda tak bude reagovat na situaci hned a nebude muset čekat dlouhé minuty, až přiletí povely ze Země.

Srážka s asteroidem Didymos

Mise sondy Hera je součástí projektu Asteroid Impact and Deflection Assessment (AIDA), na němž ESA spolupracuje s americkou agenturou NASA. Americká sonda Double Asteroid Redirection Test (DART) narazí do asteroidu Didymos a Hera bude celou událost sledovat z bezpečné vzdálenosti. Pak prozkoumá kráter, který sonda DART svým dopadem vytvoří.

TIP: NASA bude pokračovat ve vývoji obrany proti asteroidům i bez Evropy

Cílem této napínavé mezinárodní vesmírné mise bude poprvé v praxi vyzkoušet metodu planetární obrany, která spočívá v odklonění nebezpečného asteroidu z jeho kurzu (anglicky asteroid deflection). Sondy DART a Hera se tak pokusí ověřit, zda je možné Zemi ochránit řízeným nárazem sondy do asteroidu a změnit tak jeho kurz.

Britští a němečtí vědci se pokusili prozkoumat mýtus „cukrového rauše“. Skutečně nám dávka cukru zlepší náladu a nabije nás energií?

Podle nového výzkumu mezinárodníhu týmu vědců z berlínské Humboldtovy univerzity a dvou britských univerzit je to přesně naopak. Cukr podle vědců nemá žádný pozitivní vliv na naši náladu.

Badatelé pečlivě analyzovali desítky dřívějších studií na téma konzumace cukru a jeho vlivu na náladu člověka. Jejich závěry ukazují, že nejenže neexistuje žádný doklad o pozitivním vlivu cukru na naši náladu, diskutabilní je i přínos cukru na lidskou výkonnost. U lidí konzumující cukr totiž vědci již po hodině zaznamenali menší míru bdělosti a naopak vyšší míru únavy než u lidí, kteří cukr nedostali. 

TIP: Alarmující objev: Mlsným mužům hrozí ve zvýšené míře deprese a úzkosti

Autoři studie jsou přesvědčeni, že obraz cukru, který o něm vytváří popkultura, zkrátka není příliš pravdivý. Je možné, že jde o důsledek dřívějších reklamních kampaní propagujících slazené nápoje jako zdroj energie a dopingu. Lidé mají díky tomu o cukru zkreslená očekávání a jedí ho, když se potřebují „dobít“ nebo zrelaxovat. Jak se ale zdá, jsou taková očekávání naprosto přehnaná.

V Rudém moři běžně vídávám korálové atoly hemžící se pyskouny, kanici, klipkami, bičonoši a čtverzubci. Když se ale vydáme na písek, který občas narušují drobné porosty zakrslé trávy, přihraje nám náhoda setkání úplně jiného druhu.

Jen oblaka písku

Plavu v doprovodu své dcery Lucie a kameramana Zdenka až do dvanácti metrů hloubky. Úmyslně unikáme z mělčin, abychom se vyhnuli největšímu náporu želvy stíhajících turistů, a pátráme po osamocených želvích kusech. Najednou uvidím mohutný oblak písku a zvířeného sedimentu, který bych za jiných okolností velkým obloukem minul. Dnes mě něčím přitahuje, a tak v čele naší skupinky mířím do písečného mraku, který roste několik metrů nad dno. Lucie se úporně drží za mnou, ale Zdeňka s mohutným kamerovým ústrojím, které připomíná lunárního robota, občas ztrácím z očí.

Takový oblak prachu snad mohli způsobit neohrabaní potápěči, jenže na začátku ponoru na břehu žádní nebyli a my jsme šli do vody jako první. Obdobnou spoušť by nenadělala dokonce ani mimořádně velká želva, a tak mi jako nejpravděpodobnější původce písečné smršti napadá obrovský rejnok. Přemýšlím a kroutím hlavou na všechny strany, abych ho spatřil. Jenže tak, jak se z ničeho nic oblak písku objevil, po pár metrech mizí. Voda je opět průzračně čistá a po tajemném tvorovi není nikde ani památky.

Obr nad našimi hlavami

Čekám na Lucku se Zdenkem a krátce si pokyneme. Vím, že oba mají tolik zkušeností, abychom mohli okamžitě začít stoupat do menší hloubky, kde v dálce dvaceti metrů vidím další „mlžný“ oblak. Opět v něm mizím v očekávání něčeho velkého a tmavého, do čeho musím v téměř nulové viditelnosti zákonitě narazit. Jenže je tady zase prázdno. Dno je ovšem rozryté jako pole na pokraji Buchlovských lesů, které před chvílí rozorala skupina nenasytných štětináčů. Krátery a opět navršené hromady písku mi ale z podmořského světa nepřipomínají vůbec nic.

Písek se rozplývá a kolem nás zase prázdno. Automaticky mířím k dalšímu blízkému oblaku. Lucka je pořád za mnou, ale Zdeněk jasně signalizuje, že už má toho hraní na slepou babu po krk a plave jinam. Lucka a já opět mizíme ve zdánlivě neprostupné kaši a historie se opakuje. Krom dna, které snad nese známky kobercového bombardování, zase nic. Taky už mě ta záhada přestává bavit a ukazuji, že je čas podívat se jinam. Trochu jsem ale ztratil přehled, kde je vlastně břeh. Když zvednu hlavu, abych našel slunce a trochu se zorientoval, konečně ho uvidím – nad našimi hlavami se proti slunečním paprskům rýsuje válcovité monstrum, obří dugong.

S doprovodem žlutých andělů

Zvíře pohupující se v ostrém poledním slunečním svitu pohne ploutvemi a obrovský válec se začíná rychle zanořovat. Před samotným dnem trochu zbrzdí, srovná tělo a bez sebemenších známek strachu „přistává“ přímo vedle mne. Skutečně mohutný dugong (Dugong dugon), který se zdá být ke čtyřem metrům dlouhý, zaboří čumák do písku a začíná z něj vytrhávat celé trsy porostu. Blesky dvakrát vystřelí a já dělám první spěšné fotky, od nichž si nic neslibuji. Hlavně jsem přesvědčen, že nás gigantický savec z řádu sirén (Sirenia) vzápětí opustí. Navzdory předpokladům se ale zdá, že se tvor rozhodl věnovat nám svou dnešní vegetariánskou žranici. Přítomností suchozemců se nijak nevzrušuje.

Každým zabořením masitého rypce do písku víří dugong oblaka prachu a posunuje se o půl metru vpřed. Shůry, jako nebeská letka žlutých andělů, se tu najednou objeví skupina čtyř kranasů. Načasují moment, kdy dugong vyrval velký kus trávy, a bez zaváhání se vrhají pod jeho tlamu. Hledají drobné parazity, lidským okem nepostřehnutelné korýše nebo v písku zavrtané rybky. Skupina kranasů má jednoznačného vůdce. Vždy se přiřítí jako první a ostatní, o polovinu menší ryby, mu sotva stačí. Když se dugong na chvíli přestává pást, mizí rybky za jeho záda, případně za obrovskou ocasní ploutev. Mnohdy se jen něčeho leknou a odplavou až ke hladině.

Nahoru a dolů

Ležím bez pohnutí v písku asi metr od zvířete a čekám. Dugong se ale najednou bez jakéhokoliv předchozího náznaku postaví na prsní ploutvičky, odrazí se a míří k hladině. Nestíhám se vynořit hned za ním, a tak si jako „vzorný otec“ aspoň konečně uvědomuji, že mám s sebou doprovod. Dcera je naštěstí pořád za mnou a potkáváme se nad vodou. Chci jí říct vše, co o dugongovi vím, ale její otázka mne předběhne: „Tati! Nežere to lidi?“ houkne na mě sotva popadajíc dech. Chci odpovědět a říct něco chytrého, ale místo toho se řehtám tak, že si párkrát loknu slané vody. Nakonec jen nasazuji náustek, otáčím palec směrem ke dnu a houknu: „Jdeme dolů!“

Dugong se s každým novým zanořením posunuje o dalších několik desítek metrů, ale brzy se mi daří vychytat jeho rytmus. Uplyne vždy pět až sedm minut a tvor v klidu a beze spěchu lehce mávne masivní ploutví a stoupá k hladině. Tam se nadechne a chvíli zůstává ležet. Někdy se mi zdá, že ve vodorovné poloze snad i na chvíli usnul. Možná ale jen zpracovává vzduch, cpe jej do každé části těla a připravuje se na dlouhé zanoření. Když je připraven k potopení, naposledy se zhluboka nadechne a začíná padat zpátky ke dnu. Zvíře šetří energií a při sestupu nechává bez sebemenšího pohybu ploutvemi klesat své těžké tělo volným pádem. Jsem stále těsně vedle něj a vychutnávám si pocity z těsného kontaktu s tak mohutným tvorem.

Více než hodina ponoru však začíná být cítit. Jsme sice v malé hloubce, ale neustálým vynořováním a zanořováním jsem spotřeboval mnohem víc vzduchu než obvykle. Únavu hlásí i blesky, které se už nestíhají dobíjet. Dugonga proto opouštíme s nepatrným zbytkem vzduchu a než uplaveme půl kilometru k pláži, musím dceři sebrat zálohový regulátor, abych potupně neplaval na hladině. Úžasný ponor mě naprosto nadchnul a dostavuje se úplná euforie. S dcerou si překotně vyměňujeme dojmy a zážitky.

Pravděpodobnosti navzdory

Je příjemné, že i v tak blízkých vodách, jakými je Rudé moře, se dají prožít nezapomenutelné chvíle. Létám za žraloky po celém světě, v Mosambiku naháním velryby a manty a kousek za „humny“ narazím na dugonga. Zážitek je ještě o něco silnější, když se dozvídám, jak často se zde tito líní ale ohrožení savci vyskytují.

TIP: Kapustňáci a jejich příbuzní: Kořeny nesourodé rodiny obrů i trpaslíků

Ukazuji snímky potápěčskému průvodci, který nás k lokalitě přivedl. Je stejně nadšený a já nahlas přemýšlím, jaká je pravděpodobnost tady klidného savce zítra znovu najít. „Ahmede,“ oslovuji štíhlého mladíka: „Jaká je šance? Jednou za týden? Nebo spíš za měsíc?“ „Je jich tady celkem hodně,“ překvapuje mě odpověď. „Je to jejich oblíbené místo a často sem chodí. Ale je to velká náhoda.“ „Takže?“ jsem netrpělivý. „Já se tady potápím často. I několikrát týdně. Narazím na něj ale tak jedenkrát za rok. Za tři roky dvakrát!“ Štěstí mi tentokrát opravdu přálo!