Střetnutí v Ardenách představovalo zoufalý pokus nacistického Německa zvrátit situaci na západní frontě a přineslo také poslední velkou bitvu amerických a německých tanků. US Army v té době stále sázela na M4 Sherman, zatímco v řadách Wehrmachtu a Waffen-SS bojovaly jak stárnoucí PzKpfw IV, tak novější Panthery a těžké obrněnce Tiger I a Tiger II. Nešlo ale jen o střetnutí techniky, neboť zuřivé obranné i útočné boje kladly obrovskou zátěž i na osádky. Jak si tedy tankisté obou stran vedli?

Krvavé lekce

Američtí tankisté, kteří v prosinci 1944 čelili překvapivému německému útoku, reprezentovali s trochou nadsázky relativně pestrou směs. Ve vyšších velitelských funkcích se vesměs nacházeli muži, kteří vstoupili do armády hlavně ve 30. letech, tedy v době hospodářské krize, kdy uniforma znamenala šanci na slušnou profesionální kariéru. Po zapojení Spojených států do druhé světové války začaly odvody, které do armády přivedly tisíce nováčků a znamenaly tak značnou zátěž pro výcvikový program.

Ten proto zpočátku neprodukoval zcela ideálně připravený personál. Američané dosti zaostávali v taktice, což se projevilo těžkými ztrátami v řadě prvních bitev v severní Africe. Ze svých chyb se ale dokázali rychle poučit a poznatky implementovali do výcvikového procesu, který pak více odpovídal válečné realitě. Mezi americkými tankisty v Ardenách tedy bylo zkušené jádro mužů, kteří prošli tvrdými boji v Normandii a dalších oblastech Francie, doplňovali je ale i vojáci s minimálními nebo žádnými zkušenostmi, byť s poměrně dlouhým výcvikem.

Výcvik ve Fort Knox

Ten obvykle pro budoucího tankistu začal na známé základně Fort Knox. Armáda preferovala mladíky, kteří již měli nějaké znalosti o strojní technice, tedy ponejvíce dělníky z měst či farmáře. Na základě prvních testů se pak nový voják dočkal svého zařazení k příslušné výcvikové jednotce jako řidič, střelec, mechanik a podobně.

Po dokončení této fáze směřoval buďto už přímo k cílové bojové jednotce, nebo si mohl (pokud tomu jeho výsledky odpovídaly) vybrat ještě pokračovací výcvik v takzvané Armored Forces School. Tam se zdokonalovali například střelci, radisté a zejména velitelé, jelikož tam probíhal též kurs pro důstojnické čekatele. I tak ale stále panoval nedostatek kvalitních velitelů, což často vedlo i k přesunům důstojníků z jiných armádních složek, které to většinou nesly s nelibostí. Tito muži navíc mnohdy postrádali způsob myšlení, jenž byl pro tankové vojsko, respektive pro efektivní řízení jeho operací, třeba. 

Reorganizace obrněných divizí 

Vycvičený tankista zpravidla zamířil k vybranému tankovému praporu, který představoval hlavní taktickou jednotku. Existovaly dva druhy praporů, a sice samostatné, jež byly přičleňovány jako podpora k pěším divizím, a prapory tvořící základní kameny obrněných divizí. Ty přitom v roce 1943 prošly zásadní reorganizaci, která z většiny z nich odstranila stupeň pluku. Původně totiž měla divize dva pluky po třech praporech, toto uspořádání však po roce 1944 zůstalo už pouze u 2. a 3. obrněné divize, jimž se poté říkalo „těžké“. Většina divizí naopak získala novou strukturu, ve které fungovalo devět praporů, a sice tři obrněné, tři mechanizované a tři dělostřelecké.

Každý obrněný prapor čítal čtyři roty, z nichž tři používaly střední vozidla M4 Sherman, zatímco v té čtvrté se nacházely lehké tanky M5 Stuart, případně novější M24 Chaffee. Každá rota měla 17 tanků, což spolu se dvěma vozidly na úrovni velení praporu znamenalo celkem 70 obrněnců. Dále měl prapor ještě šest vozidel M4 (105mm), tedy tanků Sherman nesoucích houfnice, užívané pro palebnou podporu. Bez ohledu na typ měly americké tanky pětičlenné osádky v tehdy standardním složení řidiče a jeho pomocníka v korbě a střelce, nabíječe a velitele ve věži. Klíčovou úlohu hrál poslední zmíněný, který mohl být současně také velitelem roty či čety.

Dokočení: Těžké váhy v Ardenách: Americký vs. německý tankista 1944 (2)

V takovém případě seděl ve velitelském tanku, jehož radiostanice fungovala jako vysílač i přijímač, zatímco obrněnce „řadových“ vozidel měly jenom přijímače. Velitel dával rozkazy střelci, avšak mohl také sám otáčet věží a obsluhoval 12,7mm, primárně protiletadlový kulomet. Střelec disponoval díky periskopu velmi dobrým rozhledem na okolí tanku. Pomocník řidiče se v praxi staral zejména o čelní kulomet a také pomáhal nabíječi podávat munici ze schránek v korbě. Jednalo se o nejméně potřebnou funkce, a tak v případě nedostatku mužstva nebylo výjimkou, že toto místo v tanku zůstalo neobsazené. 

Kvazary jsou extrémně zářivá aktivní galaktická jádra, která na nás svítí z velmi vzdáleného vesmíru. Jejich výkony jsou zcela udivující. Dokládají to i nedávná zjištění astronomů, kteří namířili soustavu radioteleskopů ALMA v chilské poušti na relativně blízký kvazar PDS 456.

Ukázalo se, že tenhle kvazar vyvrhnul tak gigantické množství hmoty, že je z toho výtrysk široký jako celá galaxie. Vlastně to není až tak překvapující. Z většiny kvazarů tryskají velká množství hmoty. Kvazar PDS 456, který je od nás vzdálený téměř 2,5 miliard světelných let, a náleží spíše k těm bližším kvazarů, je ale opravdu extrémně energetický.

Výkonný kvazar

Pozorovaný výtrysk hmoty tohoto kvazaru je fenomenální. Tvoří ho hmota odpovídající asi 250 milionům Sluncí. Výkonná supermasivní černá díra kvazaru vyvrhne ročně hmotu, ze které by bylo možné udělat asi 290 Sluncí. Pro tak zářivý kvazar jde paradoxně o relativně slabý výtrysk hmoty.

TIP: Astronomové našli kvazar s teplotou tak vysokou, že se vymyká všem předpokladům

Vedoucí výzkumu Manuela Bischetti z italské Římské observatoře a její kolegové si pochvalují, že vzhledem ke své relativní blízkosti a extrémní zářivosti je kvazar PDS 456 ideálním kandidátem pro výzkumu výtrysků hmoty kvazarů, a také vlivu aktivity kvazarů na hostitelskou galaxii.

V Demokratické republice Kongo (DRC) stále řádí epidemie eboly. Od května 2018 zde lékaři evidují téměř 800 nových případů a bezmála 500 úmrtí. Třetina potvrzených případů onemocnění je hlášena u osob mladších 18 let a z toho polovina z nich byla mladší 5 let. Většina případů byla hlášena v městských oblastech, ale vyskytla se onemocnění také ve venkovských oblastech, která obklopují městská centra. Současná epidemie eboly je největší epidemií zaznamenanou v DRC a druhou největší ve světě.

Navzdory všem snahám se nedaří epidemii eboly zastavit. Země je poznamenána dlouhodobou humanitární krizí a nestabilní bezpečnostní situací. Podle WHO existuje riziko dalšího geografického rozšíření nákazy.

Blýskání na lepší časy?

S mírným optimismem proto lékaři přijali zprávu britských vědců, kteří dokázali vyléčit šest pokusných morčat nakažených ebolou, když na ně použili koktejl čtyř lidských protilátek. Tyto protilátky přitom získali od lidí, kteří byli očkováni nedávno vyvinutou experimentální vakcínou proti ebole. 

TIP: Úspěch v boji s ebolou. Experimentální vakcína skvěle chrání proti infekci

Objevení účinné léčby eboly by znamenalo ohromující úspěch. Použití lidských protilátek proti ebole je sice na samotném počátku výzkumu a bylo testováno zatím jenom na pár pokusných zvířatech, první výsledky podle vědců ale vypadají zatím slibně. 

V ulici Montmorency číslo 51 pařížské historické čtvrti Marais stojí budova z roku 1407, která je považována za nejstarší zachovaný měšťanský dům francouzského hlavního města. Jeho majitelem a prvním obyvatelem byl jistý Nicolas Flamel, osoba ve své době vážená a také dosti tajemná. Flamel působil sice jako písař a obchodník s knihami, ale kromě toho se intenzivně zabýval alchymií a jinými hermetickými naukami. Dnes se v přízemí jeho domu nachází luxusní restaurace.

Podivný sen

Flamel se narodil někdy okolo roku 1330 ve městě Pontoise, ležícím severně od Paříže. Přestože pocházel z chudé rodiny, naučil se brzy číst a psát ve francouzštině a také trochu v latině. Stal se veřejným písařem a pak i přísežným písařem a iluminátorem rukopisů při pařížské univerzitě. Navíc si zřídil v Latinské čtvrti krám a vydělával prodejem knih a rukopisů, což bylo v té době lukrativní povolání.

Podle legendy se Flamelovi jedné noci zjevil ve snu anděl a ukázal mu knihu popsanou jakýmisi hieroglyfy. Sdělil mu, že ničemu v knize neporozumí, ale jednoho dne prý prohlédne a najde v ní to, co nikdo jiný. Až po letech, v roce 1357, mu nabídl neznámý muž ke koupi knihu vázanou v kůži, jež se navlas podobala té, kterou viděl kdysi ve snu. Flamel ji bez váhání koupil, aniž v ní dokázal číst.

Po dvacet let si spolu se svou ženou Perenellou lámal nad textem hlavu, než přišel na to, že kniha je židovského původu. Rozhodl se tedy vyhledat některého židovského učence, který mu pomůže text vyložit. Ale židé, pronásledovaní ve Francii od dob Filipa IV. Sličného, buď uprchli, nebo konvertovali ke katolicismu. Proto se Flamel roku 1378 vypravil z Paříže spolu s dalšími poutníky svatojakubskou cestou do Santiaga de Compostella, aby navštívil španělské židovské synagogy. 

Náhoda ho přivedla k učenému lékaři Mistru Canchesovi, židovskému konvertitovi. Podle kopie, kterou s sebou Flamel přinesl, Canches poznal, že se jedná o text kabaly, staré židovské esoterické nauky založené na mystickém výkladu Starého zákona. V autorovi knihy odhalil jistého žida Abraháma, alchymistu a filozofa. Španělský učenec se rozhodl následovat Flamela zpět do Paříže, aby na místě prostudoval originál Abrahámova rukopisu. Cestou však onemocněl a zemřel ještě před koncem putování v Orléansu.

Zrození legendy

Flamel, nyní již zčásti poučen, pokračoval ve studiu záhadné knihy a 17. ledna 1382 dospěl k prvním výsledkům. Podle návodu obsaženého v Abrahámově knize ohříval v peci předepsanou substanci, která měnila barvy, až skončila jako bílá látka. Bílý elixír pak spolu s roztaveným olovem transmutoval v čisté zlato. Podobným postupem dokázal prý Flamel proměňovat ve zlato i rtuť. Soudí se, že objevil také kámen mudrců, který umožňoval nejen transmutaci kovů, ale svému majiteli zajišťoval dokonce nesmrtelnost.

TIP: Tajemná alchymie: Obor lákající seriózní vědce i naprosté šarlatány

Ať už o jeho experimentech soudíme cokoli, faktem je, že od roku 1382 byl Nicolas Flamel velmi bohatým mužem. Svého bohatství nezneužíval a naopak se stal štědrým dárcem a podporovatelem chudých a nemocných. Založil 14 špitálů a dal postavit tři kaple. Dosáhl vysokého věku a zemřel v Paříži 22. března 1417.

Zanechal po sobě rukopis knihy, která poodhalovala část jeho tajemství. Pod titulem Kniha hieroglyfických obrazů vyšla dvě stě let po Flamelově smrti tiskem. Sama Abrahámova kniha se na dlouho ztratila, ale objevila se údajně v první polovině 17. století v majetku kardinála de Richelieu. Pak ovšem zmizela definitivně. 

Impossible Foods je kalifornská společnost, která se zabývá vývojem sofistikovaných náhražek masných a mléčných produktů z rostlinných materiálů. Jejich cílem je nabídnout lidem chuť a výživnou hodnotu masa, ovšem bez nepříznivých zdravotních důsledků a zátěže životního prostředí nezbytným chovem dobytka.

Nejnovějším úspěchem Impossible Foods je spolupráce s globálním fastfoodovým gigantem Burger King, který zavádí jejich hamburger „Impossible Whopper“ do restaurací. Novinka se má prozatím objevit v 59 vybraných podnicích v okolí St Louis.

Impossible Whopper je bezmasou variantu ikonického hamburgeru z nabídky restaurací Burger King. Při výrobě těchto hamburgerů se přitom spotřebuje o 75 procent méně vody, o 95 procent méně rozlohy půdy a vznikne o 87 procent méně skleníkových plynů. Klíčové je prý použití molekuly hemu, která se ve velkém množství vyskytuje v mase, ale Impossible Foods ji získávají z kořenových hlízek sóji.

TIP: Hamburger ze zkumavky: Budoucnost stravování?

Podle deníku New York Times jsou první ohlasy příznivé. Zaměstnanci restaurací Burger King a hlavně jejich zákazníci podle všeho téměř nepoznají rozdíl mezi klasickým Whopperem a jeho „Impossible“ variantou. Vše nasvědčuje tomu, že by se Impossible Whopper mohl rozšířit do všech restaurací Burger King, přinejmenším ve Spojených státech.

Řada lidí si ráda okoření sex různými látkami, ať už legálními či ilegálními. Britští vědci uspořádali výzkum, v němž zjišťovali, kterým látkám lidé dávají při sexu přednost. Jejich studie je součástí projektu Global Drug Survey, kterého se zúčastnilo zhruba 22 tisíc lidí z různých zemí světa.

Výzkum ukázal, že kombinování sexu s různými prostředky je mezi lidmi běžné, bez ohledu na pohlaví nebo sexuální orientaci. Mezi obyvateli studovaných zemí to dělají nejčastěji Britové, kteří v tomto ohledu předčí Američany, Evropany z dalších zemí, Australany i Kanaďany.

Pokud jde o oblíbenost drog při sexu, na prvním místě se nepřekvapivě umístil alkohol. Asi 60 procent lidí mělo sex pod vlivem alkoholu. Na druhé příčce se umístila marihuana, kterou při sexu využilo 37 procent mužů a 26 procent žen, následovaná extází a kokainem. V oblíbenosti jednotlivých látek jsou rozdíly mezi pohlavími i lidmi s různou sexuální orientací. Například GHB, jednu z hlavních drog, označovaných jako „chems“, při sexu použilo asi 10 procent gayů, zatímco mezi heterosexuálními muži je to pouhých 0,7 procenta.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Podle odpovědí účastníků výzkumu je právě GHB nejvíce efektivním prostředkem k nabuzení sexuálního vzrušení, i když se s touto látkou pojí značná zdravotní rizika, včetně možnosti úmrtí. Pocity intimity a souznění emocí zase nejvíce zvyšuje extáze, o kterou se kvůli tomu zajímají psychoterapeuti zaměření na párové terapie. Marihuana má zase podle vědců z lékařské fakulty v St. Louis pozitivní vliv na kvalitu ženského orgasmu.

Povinná vojenská služba žen má v Izraeli dlouholetou tradici, v současnosti ale není jedinou zemí, kde ženy rukují na vojnu – dochází k tomu například i v Norsku, Švédsku, v Malajsii, Eritreji či v Severní Koreji. 

Ochrana domoviny

Židovské ženy byly vojensky činné dlouho před založením státu Izrael. Nejprve se podílely na chodu ha-Šomer (Spolek hlídačů), dobrovolnické, maximálně stočlenné organizace židovských imigrantů, kteří za roční poplatek chránili v tehdejší turecké Palestině židovské osady před Araby. V tomto spolku založeném roku 1909 byly ženy oficiálně rovnoprávné s muži. Obdobně byla rovnost pohlaví hlásána v Haganě, podzemní židovské vojenské organizaci, která roku 1920 nahradila ha-Šomer.

Hagana měla ve svých stanovách, že je otevřena pro každého židovského muže nebo ženu, kteří jsou připraveni podílet se na obraně národa. V reálu ale ženy v Haganě i jejích speciálních jednotkách Palmach (kde tvořily 30 % stavu) sloužily především jako zdravotnice, spojařky a zbrojířky, do bojové akce se dostala jen hrstka z nich. 

Proti Hitlerovi

Za druhé světové války vystupovaly proti nacismu a fašismu nejen Židovky, které uprchly do Palestiny, ale také židovské ženy a dívky v okupovaných zemích. Mezi čtyřmi tisíci Židovek, které vstoupily do britských pomocných sborů ATS (Auxiliary Territorial Service) a WAAF (Women's Auxiliary Air Force), nalezneme i dívky z Československa. V této souvislosti nelze nepřipomenout Chavivu Reikovou, kterou vycvičila britská SOE a roku 1944 ji s dalšími židovskými vojáky vysadila na Slovensku, kde byla zajata a popravena.

České Židovky působily i v Sovětském svazu; jedná se například o Malvínu Fantovou-Friedmannovou, která coby sanitářka Rudé armády a čs. jednotky v SSSR odešla v roce 1948 do Izraele a stala se zdravotní důstojnicí. Nejde o ojedinělý případ, množství přeživších veteránek emigrovalo po válce do Palestiny, kde vstupovaly do Hagany a své zkušenosti předávaly dál jako instruktorky.

Povinně na vojnu

Dne 28. května 1948, necelé dva týdny po vyhlášení samostatnosti Izraele, premiér David Ben Gurion oficiálně zřídil Izraelské obranné síly (IOS), které se staly následovníkem Hagany. Nedlouho poté, 18. srpna téhož roku, byla zavedena povinná vojenská služba pro svobodné a vdané bezdětné ženy narozené mezi lety 1920–1930. Ministerský předseda k tomu řekl: „Armáda je nejvyšším symbolem povinnosti, a pokud ženy nebudou rovny mužům v umožnění plnění této povinnosti, pak nebudou mít ještě úplnou rovnoprávnost.“

Hlavním důvodem pro zavedení branné povinnosti pro ženy ale nebyla otázka rovnoprávnosti, nýbrž krizová situace IOS i samostatného státu Izrael, který hned od svého založení bojoval o svou existenci. Ohrožení ze strany okolních nepřátelsky naladěných arabských států přetrvalo dodnes stejně jako povinná vojenská služba izraelských žen.

Na první pohled se zdá, že zázemí v rodině Smetanů bylo naprosto nemuzikantské. Bedřichův otec František měl pronajatý zámecký pivovar v Litomyšli, ze tří manželství měl asi 18 dětí a musel se dost otáčet, aby je všechny uživil. Přesto si nežili špatně. Sládkovství totiž vynášelo a šeptalo se, že pan Smetana má našetřeno z dřívějška asi 300 000 zlatých, což bylo asi přehnané. Nicméně pan sládek svým nóbl způsobem života těmto pověstem nahrával. Ani děti nestrádaly. Malý Fricek (tak zněla zkratka německého jména Fridrich, česky Bedřich) se narodil roku 1824. Byl po pansku oblékán, nikdy ho netrápil hlad, zima, ani opuštěnost. A ani s tou muzikou to nebylo tak špatné.

Nudné lekce klavíru

Tenkrát platilo rčení „Co Čech, to muzikant“. I u Smetanů se hrálo, ačkoliv pan sládek nebyl obdařen zvláštním talentem („jenom jsem na ty housle škrábal“). Ostatně hrál jen pro vlastní požitek. Napřed secvičil dueta s místním panem učitelem, pak přibrali další nadšence, pustili se do kvartetu, hráli taneční kousky i úpravy lidových písní a operních árií a troufli si také na Haydna a Mozarta.

K pultu s notami se přišoural malý Fricínek. Zaujatě koukal na hráče a naslouchal bez hnutí a na pokyn obracel listy a posléze si prstem kýval do taktu. U žádného ze sládkových předků, ani u jeho potomků se neprojevilo hudební nadání, neměli to v rodě. Otec opatřil klukovi housličky, zkusil ho sám učit, ale žáčkovi to zřejmě bylo málo a po hodině se zpravidla uchýlil do zadní komory, kde vytrvale šmidlal až do tmy.

Otci tohle zaujetí nemohlo uniknout, a tak povolal místního kantora Jana Chmelíka. Ten posadil Fricka k piánu a naordinoval mu obvyklý dril úhozových cvičení a stupnic. Chlapec byl šikovný, všechno mu šlo podivuhodně snadno, ale jeho roztěkanost varovala. Chtěl, co nemusel, zato nechtěl, co musel. Pokud mu něco připadalo nezáživné, mozek malého Smetany se prostě vypínal. A Chmelíkův výcvik nezáživný byl.

Zázračné dítě

Když došlo na sládkovy narozeniny, jen tak z legrace a pro překvapení posadili chlapi pětiletého gratulanta k notovému partu, aby přednesl pod okny vinš. A Fricek předvedl z listu první housle kteréhosi Haydnova smyčcového kvartetu – s takovým přehledem, že zírali posluchači i účinkující. Nějakou záhadnou genetickou šarádou sice mladý Smetana zdědil po seniorovi hudební sluch, namísto relativního však absolutní. A hlavně měl namísto průměrného hudebního nadání talent přímo geniální, navíc ještě provázený fenomenální hudební pamětí. 

Lidi byli odjakživa paf nad zázračnými dětmi a v této době přišly přímo do módy. Šestiletý Fricínek by se měl tedy představit litomyšlské společnosti.

První Bedřichův koncert se konal na svátek císaře Františka I., 4. října 1830, kdy piaristé uspořádali velkou hudební akademii. Malý Smetana na ní vystoupil jako klavírista a zahrál virtuózně dost obtížnou předehru k Auberově opeře Němá z Portici. Malý umělec se za klavírem jaksi ztrácel, a proto přistoupil hraběcí tajemník a za frenetického potlesku ho zvedl, aby malého mistra spatřili i posluchači vzadu. Pozvánky do zámku na sebe nenechaly dlouho čekat – všude ho radostně vítali a zahrnovali pozornostmi. Stará hraběnka mu prý zázračné prstíky líbávala.

První školní propadáky

V roce 1829 začal pětiletý klučina chodit do kašičky. Vypadalo to zprvu, že nebudou potíže a v pololetí byl dokonce označen za premianta třídy. Tím se ovšem školní úspěchy neklidného žáka vyčerpaly. V pololetí druhé třídy přinesl první dostatečnou z mluvnice a sníženou známku z píle. Závěrečné vysvědčení by bylo ještě horší, ale Fricek nebyl klasifikován, protože na jaře roku 1831 se Smetanovi odstěhovali za lepším živobytím do Jindřichova Hradce a on nastoupil znovu do školy až po prázdninách. 

A tam to šlo z kopce ještě výrazněji než v Litomyšli. Škola ho nudila svou nevlídností, biflováním a všudypřítomnou němčinou. Nejslabší známky měl z počtů a náboženství. Naproti tomu dějepis a zeměpis měl rád, v těchto předmětech patřil k nejlepším žákům. Ale stejně musel druhou gymnaziální třídu opakovat. Protože mu hrozilo, že propadne, dojednali mu kvintána Františka Dederu, aby ho doučoval. Dedera byl věčně hladový syn místního zámečníka, který se po letech stal policejním úředníkem. Coby kvintán se snažil, jak mohl, aby z toho kluka Smetanů něco dostal, ale jeho kondice nezabraly. Žák Smetana, duchem věčně nepřítomný, v principii (neboli sekundě) totálně selhal. Bylo to nevysvětlitelné a rodiče Bedřicha raději „stáhli z bojiště“.

Ráj v Růžkových Lhoticích

Rodina se v roce 1835 zase stěhovala. Tentokrát až na Vlašimsko k patě Blaníku. Otec tam zakoupil svobodnický statek Růžkovy Lhotice. Bedřich se značně zdokonalil ve hře na housle i na klavír a napsal v Růžkových Lhoticích pár skladbiček, například kvapík D dur.

V Růžkových Lhoticích se pořádaly tancovačky a honitby, hrálo se ochotnické divadlo. Dorůstající Bedřich sem jezdil jako do rajské oázy. Shlédl se v divadle a spolu se sourozenci udělal jeviště i hlediště v čeledníku. Se sestrou Žofií hrával hlavní role, mamince svěřoval úlohu nápovědy. Trošku míň měl v oblibě jízdu na koni, kterou zas přímo vášnivě pěstovaly jeho sestry. Zato rád kočíroval na kozlíku, když se někam jelo povozem.

TIP: Kantor Jakub Jan Ryba: Víc než učení ho proslavila koleda

Všem bylo jasné, že Bedřich je nadprůměrně inteligentní. To jenom jeho podivně utvářená mysl se toulala vlastním světem a odmítala být školometsky sekýrována. Kdykoliv Fricek zapnul a přiměli ho soustředit se na učení, pokroky byly zjevné. Otec v něm viděl příštího právníka a správce rodinných statků. Trval na tom, že gymnázium si musí dodělat. Když však jednou navštívil koncert famózního uherského skladatele a klavíristy Ference Liszta, rozhodl se věnovat plně hudbě a ze školy úplně odejít.

Mlhovina Westerhout 40 (W40) prolétá jako přízračný rudý motýl souhvězdím Hada, konkrétně jeho částí Ocas hada (Serpens Cauda). Had je totiž jako jediné souhvězdí na obloze rozdělený na dvě části. W40 je difúzní mlhovina a zároveň hvězdná porodnice, ve které se rodí hvězdy z ohromného množství kosmického plynu a prachu.

Dvě „křídla“ tohoto rudého motýla jsou vlastně gigantické bubliny horkého plynu, který do okolního vesmíru vyfoukly ty nejvíce horké a masivní hvězdy v této oblasti. Tyto hvězdy se nacházejí v místech, kde by měl skutečný motýl tělo, tedy uprostřed mezi rudými „křídly“.

Blízké hvězdné porodnice

Tomuto shluku masivních hvězd v jeho centru vévodí nejvíce horká a nejmasivnější z nich, hvězda jménem W40 IRS 1a. Mlhovina W40 je od nás vzdálená asi 1 400 světelných let, tedy zhruba stejně jako Mlhovina v Orionu, která se ovšem nalézá téměř na protilehlé straně oblohy. Tyto dvě mlhoviny náležejí k nejbližším hvězdným porodnicím, kde v dnešní době vznikají masivní hvězdy.

TIP: Mlhovina Tarantule: Nejdetailnější snímek supervýkonné hvězdné porodnice

Snímek pořídil americký vesmírný infrateleskop Spitzer se svým zařízením Infrared Array Camera (IRAC). Je složený ze 4 samostatných snímků, pořízených v oblastech infračerveného záření o různých vlnových délkách. Rudé zbarvení dávají kosmickému motýlu W40 organické látky, v tomto případě polycyklické aromatické uhlovodíky, na které působí záření okolních hvězd.

První květnový den vystřídá na japonském trůnu současného císaře Akihita jeho nejstarší syn Naruhito. U této příležitosti se rozhodl šéfkuchař Patrick Shimada pro vytvoření speciálního císařského burgeru, který kromě luxusních ingrediencí vyniká i svojí obří velikostí.

Burger, který nese jméno Golden Giant Burger (Obří zlatý burger), měří 25 centimetrů v průměru, na výšku má 15 centimetrů a váží úctyhodné tři kilogramy. Kromě velikosti se může pochlubit i prvotřídními ingrediencemi. Mezi houskou, která má sama o sobě punc výjimečnosti díky pozlacení, se ukrývají lahůdky jako foie gras, plátky japonského hovězího či čerstvé černé lanýže.

TIP: Třpytivé kuře: Newyorská restaurace nabízí pozlacená kuřecí křídla

Pokud byste rádi ochutnali čtvrtmetrový burger, budete muset sáhnout hlouběji do kapsy a rovněž si pospíšit. The Golden Giant Burger vyjde na 100 tisíc jenů, tedy více než 20 tisíc korun. Pozitivní je, že v ceně je zahrnuta i láhev vína. V nabídce tokijské restaurace Oak Door zůstane burger do konce června.