Na podzim roku 1976 se Mike Mullane nudil. Ležel v nemocnici, neboť si při katapultáži z letounu F-111 naštípl krční obratel. Aby se nějak zabavil, listoval novinami a padl mu při tom do oka jeden článek: NASA hledá astronauty. A hledá jich hodně, protože půjde o tým určený pro lety na raketoplánech.

Mullane přihlášku podal a domníval se, že tím celá věc skončí – ale neskončila. V NASA usoudili, že by se jim člověk s jeho kvalifikací a životopisem mohl hodit, a tak jej pozvali k lékařským prohlídkám a pohovorům. Zároveň měl od posádkového lékaře přivézt svoji dokumentaci. Mike už přemýšlel, že všechno vzdá a zavolá do Houstonu, že si kandidaturu rozmyslel: domníval se totiž, že se záznamem o naštípnutém krčním obratli nemá nejmenší šanci výběrem projít. Pak ale zjistil, že je lékařská dokumentace ve složce na volných nečíslovaných listech. „Připadal jsem si jako politik, kterého pověřili dozorem nad volební urnou. Zkrátka jsem ze složky vyndal stránky, které by mohly vyvolat otázky, na něž jsem nechtěl odpovídat,“ vzpomínal později.

Prvního února 1978 pak stál společně s dalšími 34 kandidáty v Houstonu na pódiu při prezentaci před novináři. Když představitel NASA četl jména adeptů, Mullane se třásl. „Čekal jsem, že až dojde ke mně, zarazí se a oznámí, že je v seznamu chyba a že se tam Michael Mullane ocitl omylem.“ Nestalo se tak – a novopečený astronaut mohl zahájit výcvik.

Dopis bez odpovědi

Richard Michael „Mike“ Mullane se narodil 10. září 1945 ve Wichita Falls v Texasu, ale za své rodné město považuje Albuquerque v Novém Mexiku. Jeho otec byl totiž vojákem, takže se často stěhovali – a právě v Albuquerque strávil Mike většinu dětství. Už jako malého jej fascinovaly rakety a kosmické výpravy. Dokonce počátkem 60. let napsal do NASA dopis, v němž vysvětloval, že pokud mají Američané slabší rakety než Rusové, neměli by se k vesmírným misím připravovat dospělí astronauti, nýbrž děti. A hned se nabídl jako vhodný kandidát. Odpovědi se však nikdy nedočkal.

V šestnácti letech si každopádně udělal pilotní licenci, načež nastoupil do armády. V roce 1967 pak absolvoval vojenskou techniku při US Military Academy ve West Pointu a o osm roků později i letecké inženýrství při Air Force Institute of Technology. Mezitím od ledna do listopadu 1969 uskutečnil jako operátor zbraňových systémů 134 bojových letů ve Vietnamu a poté sloužil čtyři roky ve Velké Británii.

Mezi vyvolenými

Při výběru mezi astronauty měl v rámci psychologického testu počítat od sta dolů po sedmi, ale z nervozity udělal chybu. Když si ji uvědomil, navrhl, že to zkusí znovu. Psycholog odmítl s tím, že není třeba. „Ale počítat po jedné umím docela dobře, kdybyste měl zájem,“ snažil se Mullane ještě zachránit situaci. „Byl jsem si jistý, že mě nevyberou. V podstatě jsem ukradl část lékařské dokumentace a nedokázal jsem odečítat po sedmi. Nemohlo mi projít, abych dvakrát napálil organizaci, která poslala člověka na Měsíc.“

Šestnáctého ledna 1978 začala NASA obvolávat více než dvě stě kandidátů, kteří předtím absolvovali pohovory a testy v Houstonu. Někomu zástupci vesmírné agentury jen poděkovali za zájem, jiným nabídli účast v programu raketoplánů. Zprávy o tom, že došlo ke jmenování nových astronautů, zaznívaly v rozhlase a v televizi. Dokonce unikla i některá jména – například šesti vybraných členek oddílu. 

Mullane byl jako na trní, ale telefon zůstával němý. Už se pomalu smiřoval s tím, že nepatří mezi vyvolené, a tak se vydal do práce na základnu Mountain Home – tam ho však zastihl vzkaz od manželky: „Volal ti nějaký pan Abbey z NASA, máš se mu ozvat.“ George Abbey byl ředitelem letových posádek, a když se Mullane konečně dovolal na uvedené číslo, uslyšel ve sluchátku jeho hlas: „Máte pořád ještě zájem zařadit se mezi astronauty?“ Okamžitá odpověď zněla: „Ano, pane. Rozhodně bych rád dorazil do Houstonu.“ Ve svých pamětech Mullane dodal: „Co jsem to jen řekl? Rád bych měl práci Hugha Hefnera. Za možnost stát se astronautem bych zabíjel.“

Léta čekání

Následovaly roky tvrdého výcviku a hlavně nejistoty. Projekt raketoplánů se zpožďoval a v NASA čekalo na příležitost přes padesát kandidátů: mnozí z nich už od 60. let, kdy se na ně nedostalo v rámci programu Apollo. „Nikdo z nás nevěděl, podle čeho se posádky vybírají. Ale nakonec to bylo asi dobře. Kdyby nám řekli, že poletí ten, kdo nejdéle vydrží pod vodou, do deseti minut by se všichni kandidáti utopili,“ vzpomínal Mullane.

Stejně tak bylo ovšem na pořadu dne špičkování s kolegy – a především s šesti prvními ženami v americkém programu astronautů. Muži považovali létání do kosmu výlučně za své pole působnosti a dávali to kolegyním patřičně najevo. Jednou se třeba na nástěnce na chodbě objevil článek jisté lékařky, která vysvětlovala, že ženy budou mít s vyšším věkem větší problémy s odvápňováním kostí ve vesmíru. Ženská ruka k tomu obratem připsala: „Proto by měly astronautky letět v raketoplánu jako první.“ Mužským rukopisem však vzápětí přibyla reakce: „Proto by měla NASA vybírat mladší astronautky.“

Nepovedený start

Mullane se nominace do posádky nakonec dočkal počátkem roku 1983. George Abbey si jej pozval do kanceláře společně s dalšími čtyřmi astronauty (šestý člen se k nim přidal dodatečně): „Podívali jsme se na plán letů. A je čas jmenovat nějaké nové posádky. Neměli byste zájem o STS-41D? Půjde o první misi [nového raketoplánu] Discovery.“

Start byl několikrát odložen, a když pak 26. června 1984 konečně seděla šestice v raketoplánu a začaly nabíhat hlavní motory, automatika proces přerušila. V kabině vládlo napětí: bylo jasně slyšet a cítit, jak se motory rozbíhají – načež ztichly. Jenže přístroje ukazovaly, že jeden z nich stále pracuje. Něco bylo špatně, a přesně to si ve chvíli, kdy sedíte na dvou tisících tun vysoce hořlavých pohonných látek, přejete jako poslední. Navíc o deset minut později vypukl na rampě požár, automatický hasicí systém ho však naštěstí rychle zlikvidoval.

Vzhledem k četným závadám se už dřív zvažovala možnost nouzové evakuace posádek: astronauti by raketoplán opustili a ve speciálních kabinkách zavěšených na laně by absolvovali 370 m dlouhou jízdu do bezpečí. Kabinky musely nabrat co nejvyšší rychlost, aby se od stroje dostaly co nejdřív, proto nebyly nijak brzděny – až na konci dráhy čekala záchytná síť. Popsaný způsob záchrany se ovšem považoval za natolik nebezpečný, že se nikdy neuplatnil. Proto se nakonec řídící středisko rozhodlo evakuovat astronauty mise STS-41D klasicky. Jakmile však opustili raketoplán, uvedl se opět do chodu hasicí systém – tentokrát zbytečně –, takže šestice navíc schytala pořádnou sprchu.

TIP: Vtípky a kanadské žertíky: Když se baví američtí astronauti

Letoun Discovery tak na svoji premiérovou misi odstartoval až 30. srpna 1984. Technicky vzato proběhl let bez větších problémů, nicméně po čase vyšlo najevo, že když astronautka Judith Resniková pracovala s kamerou, zamotaly se jí do motorku přístroje vlasy. Mužská část posádky se dobře bavila až do chvíle, kdy Resniková prohlásila: „Pánové, jestli se tohle někdy někdo dozví, tak vás vlastnoručně vykastruju.“ Mullane k tomu dodal: „Tón, jakým to řekla, nenechával nikoho na pochybách, že to myslí vážně.“

Odmítnutá nabídka

Mike Mullane se pak vydal do kosmu ještě dvakrát: při misích Atlantis STS-27/1988 a Atlantis STS-36/1990. Už před třetím startem se přitom rozhodl, že půjde o jeho poslední. Když potom pořádal v Johnsonově vesmírném středisku rozlučkovou párty, přišel i George Abbey, který se jinak astronautů dost stranil a nenavazoval s nimi užší kontakty. Mullaneovi tam řekl: „Miku, máme teď málo lidí a hodně letů. Kdyby sis svůj odchod rozmyslel, do měsíce tě jmenujeme do další posádky.“

Mullane si však nic nerozmyslel, svoji sbírku tří misí už nerozšířil a po odchodu z americké vesmírné agentury i z armády začal přednášet a psát knihy. Později rozjímal: „Když jsem přišel do NASA, nesnášel jsem veřejná vystoupení. A teď mě živí. Není to ironie?“ 

Vrtulníkové výsadky se v průběhu války staly běžnou taktickou záležitostí a pro zúčastněné vojáky určitou rutinou. K přepravě pěší čety bylo zapotřebí čtyř až šesti vrtulníků. Rotu pak přepravovalo většinou 18 až 20 strojů.

Image

Čtěte také

Nemilosrdná válka vrtulníků: Aeromobilní jednotky ve Vietnamu (1)

Jestliže se plocha vyzvednutí nacházela v zajištěném prostoru (například přistávací pás u týlové americké základny), byli vojáci už nachystáni na ploše, aby uspíšili nakládání. V případě, že docházelo k vyzvedávání jednotky operující v terénu, musela část vojáků zajistit kruhovou obranu. V tomto případě bylo třeba, aby pozemní velitel předal veliteli vrtulníkové jednotky vlastní pozici a při příletu strojů ji také označil pomocí barevné dýmovnice. Piloti z bezpečnostních důvodů potvrdili barvu dýmovnice, jelikož protivník se často snažil odpalováním kořistních amerických kouřových granátů vlákat vrtulníky do léček. Kouř také sloužil přistávajícím pilotům pro rychlou informaci o směru a síle větru. 

Odlet za půl minuty 

Následně již vrtulníky přistávaly na ploše (v terénu se na jednu LZ vměstnalo většinou do šesti strojů) a k jejich orientaci o pozici jednotlivých skupin sloužil stojící voják držící vodorovně nad hlavou svou pušku. Úkolem těchto mužů teoreticky také bylo navádět přistávající stroj, ovšem piloti jejich signály často ignorovali a používali je pouze jako „směrník“. 

Po přistání (či kratičkém dotknutí se země) pěšáci rychle naskákali do určeného stroje, který pak bleskově odlétl. Při přibližování k helikoptérám museli pěšáci dbát opatrnosti zvláště při pohybu kolem ocasních rotorů, proto bylo pravidlem obíhat stroj vždy z čelní strany. Ve vrtulníku typu UH-1D/H si pěšáci zpravidla posedali přímo na podlahu (sedačky pro pasažéry se kvůli zvýšení kapacity odstraňovaly) s nohama ven ze dveří, takže na každé straně seděli tři muži. Pokud huey přepravoval sedm mužů, seděla čtveřice zády k pilotům a zbývající trojice proti nim zády k motorovému prostoru. U sehraných jednotek trvalo přistání jedné „várky“ vrtulníků a naložení pěchotou méně než 30 vteřin. Pokud nakládání pěchoty probíhalo v poli, zajišťovaly okolí plochy vyzvednutí bitevní vrtulníky. 

Nezbytná palebná podpora 

Zatímco transportní vrtulníky postupně nakládaly pěšáky, pracovaly jednotlivé součásti systému palebné podpory na „změkčení“ přistávací plochy. Cíl napadlo nejdříve taktické letectvo a poté takzvané přípravné palby dělostřelectva. Řízení paleb prováděli návodčí a pozorovatelé nacházející se ve velitelském vrtulníku, který již kroužil vysoko nad LZ. Dělostřelba skončila ihned při přiblížení transportních vrtulníků do prostoru a v této fázi se do akce zapojovaly doprovodné bitevní vrtulníky. Jejich vícehlavňové kulomety, granátomety a rakety zasypávaly porost kolem LZ, aby přinutily možné obránce „udržet hlavy dole“ a chránily tak transportní „mixéry“ během nebezpečného přistávacího manévru.

Tehdy nezůstávali stranou ani dveřní střelci vrtulníků Huey, kteří do tohoto „pekelného koncertu“ přispívali palbou z palubních kulometů M60. Piloti se často ani nedotkli země a pěšáci za nevybíravého pobízení ze strany „doorgunners“ urychleně vyskakovali z „mašiny“ visící pár vteřin ve výšce jednoho metru. Až v této finální fázi výsadku první vlny se rozeznávalo, zda se jedná o „horkou“ či „studenou“ přistávací plochu, tedy zda je, nebo není obsazena a bráněna protivníkem.

Nadpis

Na zemi pěšáci nejdříve vytvořili provizorní perimetr a po rychlém přeskupení zaútočili na okraje LZ, aby ji zabezpečili ze všech stran a vytvořili obranné postavení. Útočný manévr za plné palby vlastních zbraní ovšem preventivně proběhl, i když se LZ zatím jevila jako „studená“ a na přistávací vrtulníky a pěšáky zatím nebyly vedena palba. Pokud se LZ ukázala jako „horká“, bylo nutné odpor co nejdříve potlačit ofenzivními akcemi pěchoty a hlavně údery bitevních vrtulníků a taktického letectva. Dělostřelectvo mohlo být nasazeno k odříznutí ústupových tras protivníka, ale pouze tehdy, když směr letu granátů neprotínal koridory pro přílet dalších vln transportních vrtulníků.

Po potlačení odporu a zajištění LZ přišel na řadu další průzkum okolí spolu s budováním okopů a bunkrů kolem perimetru, aby po přísunu materiálu, ženistů, mechanizace a dělostřelectva mohla být zbudována regulérní palebná základna jako záchytný bod pro další operace v prostoru. Výsadek na „horké“ LZ nepředstavoval snadnou záležitost, protože přistávající vrtulníky a z nich vysazovaní pěšáci byli extrémně zranitelní palbou z dobře vybudovaných a zamaskovaných, předem připravených, pozic nepřítele. Protivník byl totiž ve střežení a obraně potenciálních LZ velmi zdatný.

Velice oblíbeným tématem alternativních historiků a milovníků nadpřirozena se staly mimozemské bytosti: Podle některých přímo zasáhly do naší evoluce, jiní zas tvrdí, že s námi návštěvníci z vesmíru žijí už řadu let, a mnoha kulturám dokonce vládli. Nejlepší příklad představují tzv. šišouni (anglicky „coneheads“), jejichž lebka má kónický tvar. Popsaná deformace se objevovala u řady panovníků, včetně Tutanchamona, a podle ufologů odkazuje ke kosmickému životu. 

V „paralelní“ interpretaci dějin nás totiž navštívili mimozemšťané, kteří mají ve větší lebce objemnější mozek, tudíž jsou mnohem inteligentnější, vládnou ostřejším kritickým myšlením – a právě proto mohli snadno usednout na trůn a vládnout. Teorie zní přitažlivě i díky tomu, že se během vykopávek zdeformované lebky skutečně občas nacházejí. Na druhou stranu řada trhlin posouvá zmíněnou hypotézu spíš do sféry absurdna. 

Protáhlá móda

Tutanchamon, jenž bývá považován za ideální důkaz mimozemské „velikosti“, byl podle DNA synem sourozenců – což tehdy patřilo v nejvyšších vrstvách panovnické rodiny k běžné praxi. Od narození proto trpěl řadou nemocí, kromě lebky měl deformovanou i nohu a postavou se údajně podobal ženě: Rostla mu prsa a měl širší pánev než běžný muž. Nešlo tedy o mimozemšťana, nýbrž o oběť nevhodného genetického spojení. 

Pomineme-li vrozené deformace známých vládců, lidé po celém světě si napříč historií hlavu „upravovali“. Pro konžský lid Mangbetu znamenala protáhlá lebka symbol krásy a společenského postavení. A dávní Mayové vymysleli dokonce pro své znetvořené hlavy řadu účesů a doplňků. 

Kde je vůle, tam je i víra

S tvarováním lebky začínali rodiče zhruba měsíc po narození dítěte, kdy ještě kostra prochází tzv. osifikací neboli přeměnou chrupavek na kost. Ratolestem hlavičky obvazovali nebo je upínali do různých dřevěných konstrukcí. Dnes je kontroverzní praktika ve většině světa zakázána, přesto existují místa, kde se dosud používá – například v tichomořské ostrovní zemi Vanuatu. 

TIP: Historie, která se nekonala: Je londýnské kladivo důkazem o potopě světa?

Ufologové však mají odpověď i na to, že se protáhlými lebkami pyšnili rovněž obyčejní lidé: Prý se tak pokoušeli připodobnit k mimozemšťanům, které považovali za bohy. V jednom mají pseudoodborníci pravdu, a sice že protáhlé lebky hrály u mnoha kultur roli v náboženství. Spojení s fenoménem UFO už ovšem vychází čistě ze světonázoru jeho přívrženců. I zde zkrátka platí, že kdo chce alternativní historii věřit, ten si důkaz vždycky najde. 

V roce 1901 byly uděleny první Nobelovy ceny, a tradice od té doby každoročně pokračuje. Za celou historii existence tohoto nejprestižnějšího udělovaného ocenění se stalo jen čtyřikrát, že by se našel laureát oceněný dvakrát. Vůbec prvním člověkem, patřícím mezi tyto dvojnásobně oceněné, byla Marie Curie-Sklodowská.

Vědecká superstar

Maria Salomea Skłodowska se narodila do rodiny polských učitelů, pocházejících z katolické nižší šlechty. Jejich zařazení do společenské vrstvy však zdaleka nemělo na jejich dceru takový vliv, jako spíš jejich zájem o fyziku. V roce 1891 úspěšně skládá přijímací zkoušky z fyziky a chemie na pařížské Sorbonně, která si v té době drží pověst té nejprogresivnější vzdělávací instituce nejen v Evropě, ale prakticky i na světě. Přesto se ještě nikdy nestalo, že by na daný obor byla přijata žena. Rodiče mají ovšem obtíže podporovat dceru na studiích, a tak se musí starat sama. Přes den studuje, a po večerech doučuje méně zdatné spolužáky. A když po třech letech získá svůj první licenciát, najde si práci jako laborantka v průmyslovém závodě. Snad jako by měla volného času nazbyt – přibere si ještě studia matematiky. 

Úkol, který nemá řešení

Těžko říct, jak při tom všem shonu našla čas na osobní život. Jenže když potká Pierra Curieho, zajiskří to. S mladým fyzikem jí pojí hlavně společné zájmy o vědu, a dohromady vytváří dokonalý badatelský pár. Pohotová a pronikavě inteligentní Marie díky němu získá i přístup do univerzitních laboratoří Henriho Bequerela, který si v roce 1903 odnesl Nobelovu cenu za objev radioaktivity. Je tu ale spíše nechtěným hostem, a tak je pověřena značně neatraktivním výzkumem. Obecně se totiž ví, že uranová ruda z různých evropských lokalit má odlišnou hladinu radioaktivity. Ale proč tomu tak je?  Odpověď má nalézt právě ona.

Čtyři roky zdlouhavé práce vedly nejprve k objevu polonia, jež pojmenovala po své domovské vlasti, a posléze mnohem radioaktivnějšího radia. A tento objev byl už jen posledním krokem k objevu rozpadu atomových jader a samotných příčin radioaktivity. V laboratořích Henriho Bequerela je boží dopuštění: žákyně totiž překonala učitele. Curie-Sklodowská dostává doktorát z fyziky, a následně i svou první Nobelovu cenu za fyziku, za zkoumání radiačních jevů. Obojí jako první žena v historii. 

Nobelovka přichází

O ocenění se dělí s manželem, kterému hned univerzita přislíbí zajištění vlastní laboratoře. Vést ji má Marie. Jenže tím šťastné dny končí. Pierre v roce 1906 při nehodě umírá, a univerzita se rázem k mladé vědkyni nezná. Může vůbec žena vést prestižní laboratoř a zajišťovat výzkum? Nebyl objev oceněný Nobelovou cenou spíše zásluhou zesnulého Pierra? Akademická instituce nakonec naštěstí dojde k poznání, že si Marie vlastní laboratoř zaslouží. Co to znamená? Že se stává vůbec první profesorkou Sorbonny, a první oficiální akademickou pracovnicí Evropy. V roce 1911 totiž dokáže izolovat čisté radium, za což je vzápětí oceněna druhou Nobelovou cenou. Tentokrát za chemii. Curie-Sklodowská prostě přepisuje historii toho, co je možné. Francouzská vláda teď ocení její přístup i praktičtěji, než medailí a honosnými tituly.

TIP: První fyzička světa: Laura Bassi pronikla mezi vědeckou elitu už v 18. století!

Vyčlení pro ni peníze pro založení „vlastního“ Institut du radium, výzkumného ústavu pro radium. Toho si cení nejvíc, protože tady se může objevný vědecký poznatek přeměnit v něco skutečně prospěšného lidem. Třeba ve snahu léčit cíleným ozařováním rakovinné nádory. Historici navíc dodávají, že se tento ústav se stal „líhní nositelů Nobelových cen“.

Marie Curie-Sklodowská by to možná „dotáhla“ i ke třetí Nobelově ceně, tentokrát za lékařství. To proto, že se stala průkopnicí v léčbě rakoviny, a svou aktivitou přispěla k založení desítek medicínských institucí po celém světě. Díky ní se také rentgen stal běžnou součástí chirurgických ordinací. Jenže neustálá práce s radioaktivním materiálem, bez jakýchkoliv ochranných pomůcek, si nakonec vybrala svou daň na jejím zdraví. V roce 1934 umírá na leukemii. Posledního prvenství se dočkala zesnulá vědkyně v roce 1995.  

Lidé napříč všemi světovými kulturami se kolem čtyřicátého roku potýkají s úbytkem energie a nespokojeností s vlastním životem. Podle studie Andrewa Oswalda z University of Warwick v Anglii řeší stejný problém i orangutani a šimpanzi z šedesáti zoologických zahrad celého světa.

Opičí splín

Ošetřovatelé celkem pěti set zvířat byli požádáni, aby poskytli co nejpodrobnější informace o svých svěřencích, jejich náladě, emocích a celkovém stavu. Na stupnici měli také označit, jak šťastní by byli, kdyby se na týden stali hodnoceným zvířetem. Z výsledků průzkumu vyplynulo, že opice, které se dožívají 50 až 55 let, zaznamenávají největší pokles nálady právě v polovině svého života.

„Objevení tohoto vzorce nás skutečně ohromilo,“ popisuje Oswald. „Vypadá to, že krize středního věku je řízená biologií primátů způsobem, kterému nerozumíme, a pokud tomu tak opravdu je, musíme se všichni naučit, jak si s ní poradit.“

TIP: Přemýšlení o myšlení: Primáti opět překvapují

Oswald také optimisticky dodává, že výsledky studie by mohly lidem pomoci krizi lépe pochopit. Podle psychologa Arthura Stona ze Stony Brook University v New Yorku vylučuje Oswaldovo nové zjištění některé dosavadní teorie o krizi středního věku u lidí. V případě, že se jedná o fyzické nebo chemické změny v organismu, pak by krize neměla být způsobována například historickými okolnostmi. „Možná jde o změny v mozku – ve způsobu, jakým fungují neurotransmitery, nebo jde o změny v účincích hormonů, které ovlivňují to, jak lidé a zvířata vnímají svůj život a jak se cítí. Myslím, že lidé se nyní začnou touto problematikou zabývat vážněji.“

Einsteinův nebo též Einsteinův–Chwolsonův prstenec představuje přímý důsledek platnosti obecné teorie relativity. Podle ní gravitace ovlivňuje pohyb nejen hmotných, ale i nehmotných částic, v tomto případě fotonů: Při průletu kolem hmotného tělesa se jejich trajektorie zakřiví. Dojde tak jednak ke zdánlivému posunu zdrojového objektu na obloze (a to úhlově dál od tělesa s gravitačním vlivem) a také ke změně jeho vzhledu. 

TIP: Einsteinova teorie funguje: Vědci úspěšně provedli doposud nejpřesnější test

Pokud nastane velmi vzácná situace, kdy se vzdálený objekt, hmotné těleso působící jako gravitační čočka (například galaxie) a pozorovatel ocitnou v jedné přímce, vzniknou zdánlivé obrazy vzdáleného zdroje ve všech směrech kolem gravitujícího tělesa – utvoří se tedy jakýsi světelný prstenec.

Astronomové tyto projevy gravitace nejčastěji pozorují v hustých kupách galaxií, kde existuje vysoká pravděpodobnost, že se některý z členů kupy na obloze zarovná se vzdálenějším objektem. Pokud není překrytí v přímce dokonalé, objevují se různé neúplné Einsteinovy prstence, kříže či zdvojené obrazy.   

Nebylo by skvělé mít v oblečení obnovitelný zdroj energie, který by mohl dobíjet chytré telefony, chytré hodinky nebo jinou nositelnou elektroniku? Přesně tohle nabízejí nové solární panely, které vyvinuli inženýři ve Velké Británii. Miniaturní panely jsou velké zhruba jako blecha a nabízejí spoustu uplatnění.

Autoři už technologii vyzkoušeli a ověřili, že jejich solární panely dovedou nabít chytrý telefon a elektronický fitness náramek. Solární panely jsou zalité do obalu z pryskyřice a jimi vybavené oblečení lze normálně prát a nosit do každého počasí.

TIP: Díky novým křemíkovým nanočásticím se z oken stanou solární panely

„Bleší“ solární panely mají rozměry 3 × 1,5 milimetru a jako takové jsou v oblečení běžným lidským pohledem téměř neviditelné. Oblečení s těmito panely vypadá jako každé jiné oblečení, jen zároveň dokáže poskytnout elektrickou energii. Pro nabití chytrého telefonu bude nutné do oblečení zabudovat asi 2 tisíce těchto nepatrných solárních článků. Z lidí se díky nim stanou chodící solární elektrárny.

Badatelé již delší dobu vědí, že i letmý pohled do tváře našeho protějšku určí, zda si jej oblíbíme a jaký na něho budeme mít názor. Nedávno však vědci přišli s novým a poměrně překvapivým zjištěním: Víc než 70 % lidí dokáže z obličeje ostatních vyčíst také jejich sexuální preference.

TIP: Oko jako okno do duše: Lze z něj vyčíst i sexuální orientaci

Ze zmíněného výzkumu badatelů z Durham University dál vyplývá, že ve svých odhadech občas chybujeme a podléháme stereotypům. Například pokud jde o muže s malýma očima a hranatou čelistí nebo o ženy s velkýma očima a plnými rty, máme sklony si myslet, že upřednostňují krátkodobé vztahy, případně sex na jednu noc. Jindy se ovšem nemýlíme: Studie vědců z kanadské Nipissing University kupříkladu prokázala, že lidé s kratšími a širšími obličeji mají oproti ostatním skutečně vyšší libido. Muži s velmi širokými tvářemi prý dokonce vedli šestkrát intenzivnější sexuální život, přičemž byli i podstatně víc otevření sexu na jednu noc.

Úžasná pravěká stvoření, často mnohem větší nebo bizarnější než současná zvířata, známe díky jejich zkamenělým pozůstatkům, které se nám dochovaly přes miliony let geologického času. Ačkoliv si to často neuvědomujeme, chodíme po skalnatém podkladu obsahujícím důkazy o přítomnosti trilobitů, obřích mořských plazů, mamutů a dalších pradávných obyvatel dnešní České republiky. Podívejme se tedy na některé ze zajímavých objevů fantastických pravěkých „oblud“ přímo u nás doma.

Draci za raně novověkými humny

Fosilie velkých obratlovců se na našem území objevovaly nejpozději v raném novověku. Jako první podal zprávu o „obrech“ na našem území kronikář Václav Hájek z Libočan: „R. 785 marg. Hlava obrova, Nález obřích kostí Léta 785. Člověk jeden v městě Thetíně chtěje sobě loch v zemi udělati, kopal a nalezl hlavu člověčí nesmírné velikosti, kteráž když z země vyňata byla, dva muži jedva ji mohli obsáhnouti. Nalezeny sú při tom i jiné kosti, jednak všecky jednoho člověka hnátové noh byli sú na dvacet a šest noh vzdýli.“

Ve skutečnosti je třeba posunout datum zmíněného nálezu do mnohem pozdějších časů, pravděpodobně až do 16. století. Nejspíše šlo o dobu, kdy byl sám Hájek farářem na Karlštejně nebo Tetíně. Obecně je tato informace považována spíše za pravdivou, o přesné podstatě nálezu však nemáme detailnější informace. 

Roku 1571 zase píše o obřích kostech z Předmostí u Přerova ve své Gramatice české Jan Blahoslav, biskup jednoty bratrské. Dnes je Předmostí proslulou archeologickou lokalitou evropského významu. V dané době si však nikdo nedokázal představit, z jakých zvířat mohly mohutné kosti pocházet, a proto jsou zde také označeny pouze jako „weliké kosti obrův w wršku pod skalkou Předmostskau“. Je jisté, že šlo o fosilie velkých pleistocénních savců, pravděpodobně mamutů. 

Roku 1663 psal kanovník zábrdovického premonstrátského kláštera Martin Alexander Vigsius o obřích kosterních nálezech z křtinských jeskyň v Moravském krasu. Můžeme se pouze domnívat, ke kolika podobným nálezům u nás v minulosti došlo, protože valná část z nich nebyla písemně zaznamenána.

Zubatý „prapták“ od Chocně

V roce 1880 otevřeli dělníci v rokli mezi Chocní a Zářeckou Lhotou malý lom, ze kterého měli dobývat štěrk na opravu blízké cesty. V šedém vápenci po nějaké době objevili rozlámané „rourovité“ fosilní kosti jakéhosi pravěkého živočicha.

Podle dnes již spíše legendárního podání šla právě kolem jistá paní Tomková, krupařka z Chocně. Dobře věděla, že neobyčejné přírodniny aktivně sbírá místní lékárník a spoluzakladatel choceňského muzea František Hlaváč, a kousek zkameněliny mu přinesla na ukázku. Hlaváče nález zaujal a okamžitě pak spěchal na místo, aby posbíral alespoň zbytek kostí (velká část jich už byla nejspíš zničena nebo ztracena). Nález sestávající ze šesti fosilních kostí o celkové délce 42 centimetrů pak pečlivě uschoval a kontaktoval Antonína Friče, tehdejší největší paleontologickou autoritu.

TIP: Ve Španělsku objevili extrémně vzácné pravěké ptáče z druhohor

Profesor Frič materiál popsal o rok později v časopise Vesmír jako „pozůstatek křídla pravěkého ptáka, poněkud podobného labuti“ a stanovil pro něj vědecký název Cretornis hlavatschi (Hlaváčův křídový pták). Frič se nesprávně domníval, že jde o pozůstatky „zubatého“ praptáka, příbuzného druhů objevených o desetiletí dříve v USA. Český křídový „pták“ ale brzy z paleo-ornitologických příruček zmizel.

V roce 1905 jej totiž Frič po konzultaci s britským odborníkem Harry G. Seeleym označil za ptakoještěra a stanovil pro něj nové jméno Ornithocheirus hlavatschi. První český ptakoještěr pak musel čekat rovných jedenáct desetiletí, než nedávno publikovaná studie konečně udělala ve věci jasno. Jedná se zřejmě o mládě pterosaura ze skupiny Azhdarchoidea, do které patří také obří letci s rozpětím menšího turistického letadla.

Jak sesbírat skutečně komplexní data o divoké flóře nebo o kondici rostlin na obřích plantážích? Můžeme na tento úkol nasadit desítky dobrovolníků, případně vyslat armádu miniaturních dronů. Ruční sběr dat je ale velmi pomalý, pracný a ve výsledku i drahý. Drony jsou zase poměrně těžké, relativně drahé a jejich zdroje energie vydrží jen po krátkou dobu.

Vědci americké Washingtonské univerzity v Seattlu se rozhodli využít služeb miniaturních dronů, které již před miliony let vyvinula evoluce. Namísto mechanických dronů použili hmyzí opylovače, v tomto případě čmeláky, které vybavili drobnými batůžky se senzory a nezbytnou elektronikou.

TIP: Hmyz a vyšší matematika: Jak a podle čeho hledají zvířata správnou cestu?

Takto vytvoření bioničtí opylovači mohou létat podstatně déle než maličké mechanické drony, jsou zcela autonomní a velmi dobře sbírají potřebná data v prostředí.

Batůžky bionických čmeláků obsahují paměť na naměřená data, senzory pro monitorování teploty prostředí, vlhkosti, a také intenzity osvětlení, miniaturní dobíjitelnou baterii a komunikační zařízení pro přenos dat. Kompletně naložené batůžky s elektronikou přitom váží pouhých 102 miligramů, což odpovídá asi 7 neuvařeným zrnkům rýže. Pro silné čmeláky tak nepředstavují vážný problém.