Každý z nás zemře jenom jednou. Zážitky blízké smrti jsou ale překvapivě časté a náležejí k fascinujícím fenoménům lidského těla a mysli. Není divu, že tato problematika láká i vědce. Jak ale zkoumat lidi, kteří se dostávají do stavu blízkého smrti náhodou, nejčastěji kvůli nějaké nehodě či nemoci?

Naštěstí existuje i další možnost, jak se dostat do stavu blízkého smrti. A právě tuhle možnost využili i vědci v nedávné výzkumné studii. Do takového stavu se totiž umí dostat i někteří buddhističtí mniši, kteří jsou mistry v meditaci. Výzkumný tým proto studoval 12 buddhistických mnichů po dobu tří let a detailně zkoumal jejich stavy během meditace, při nichž se mniši dostávají do stavu blízkého smrti.

TIP: Fenomén „světla na konci tunelu“: Bůh, nebo oxid uhličitý

Zajímavý výzkum odkryl celou řadu fyziologických a psychologických poznatků, které se týkají stavů blízkých smrti a rovněž meditací jako takových. Vědci mimo jiné zjistili, že meditující mniši zůstávají během stavů blízkých smrti, na rozdíl od pacientů v nemocnicích, do značné míry při vědomí. V některých případech dokonce mohou ovládat průběh těchto stavů i jejich délku. Rovněž vyšlo najevo, že je možné se meditaci vedoucí ke stavu blízkému smrti naučit, a zdokonalovat se tréninkem.

Albrecht Dürer byl už slavný a dobře placený malíř norimberského cechu, když v roce 1505 odešel do Benátek. Tehdy dostal zakázku na oltářní desku pro kostel San Bartolomeo a jeho nově založené růžencové bratrstvo Němců, kteří se usadili kolem roku 1500 v Benátkách. Pracovat na desce Dürer začal v lednu 1506 a po devíti měsících mohl prohlásit: „Sděluji vám, že lepší mariánský obraz než ten můj v celé zemi není.“ A aby dokázal, jak je jeho dílo věrohodné, umístil na roucho Marie mouchu, která měla budit dojem opravdovosti. Diváci, kteří se snažili mouchu odehnat, vlastně sedli malíři na lep a potvrdili tak jeho kvality. Dnes už ale moucha na bílé látce není. Jak je to možné? Odletěla snad?

Uctívání nebeské královny sborem věřících je vyobrazeno na topolovém dřevě a má víc než metr a půl na šířku a dva metry na výšku – což jsou podstatné údaje. Tahle velká dřevěná deska byla totiž přesně sto let po svém vzniku přenesena přes Alpy do pražské sbírky císaře Rudolfa II. Transport obrazu na voze by mohl malbu poškodit, proto jej nesli čtyři nosiči. Během cesty horami museli obraz balit do speciálních ochranných vrstev, aby na něm nezanechal stopy ledový vítr. Růžencová slavnost se stala vrcholem Rudolfovy sbírky. Její sláva však neměla dlouhého trvání. Po Rudolfově smrti se malba začala rozpadat. Za to mohla jednak technologie, kterou umělec při malbě použil, ale i náročný transport přes největší evropské pohoří. 

TIP: Tichý pláč památek: 5 nevydařených oprav a pokusů o restaurování

V roce 1872 Josef II. nařídil aukci uměleckých děl, ve které byl obraz prodán za pakatel a dostal se do rukou opata strahovského kláštera. A právě opat zorganizoval jeho zrestaurování. Restaurátor Johann Gruss Dürerovo mistrovské dílo sice zachránil, ale také výrazně přemaloval. Podle posledních průzkumů to byl právě on, kdo zatřel i slavnou Dürerovu mouchu, kterou pár století před ním obdivovaly davy. 

Podle představitelů NASA je teď na čase říct sbohem jednomu z největších poutníků, jaké kdy lidská civilizace vyslala na cesty. NASA právě oznámila, že jejich sonda Voyager 2, která se vydala do vesmíru 20. srpna 1977, nedávno překročila hranici mezihvězdného prostoru. Aktuálně sondu od Země dělí vzdálenost 120 AU. 

Sonda Voyager 2 je doposud jedinou kosmickou sondou, která navštívila všechny čtyři plynné obry naší Sluneční soustavy. Na svoje konto si připsala objev celkem 16 měsíců, stejně jako zvláštní přechodný fenomén Velké tmavé skvrny v atmosféře Neptunu nebo praskliny na povrchu ledového měsíce Europa.

Překročení heliopauzy

Vědci čekali na tento okamžik od loňského srpna, kdy data z Voyageru 2 ukázala, že se sonda nachází poblíž heliopauzy, „bubliny“ komplikovaného tvaru, kterou vytváří proudění elektricky nabitých částic slunečního větru. V heliopauze se vyrovnává působení slunečního větru a okolního mezihvězdného prostředí. Právě heliopauza je přitom jednou z oblastí, které je možné považovat za hranici Sluneční soustavy.

TIP: Co je helipauza? Dostal se Voyager 1 za hranici Sluneční soustavy?

Podle údajů sondy překročil Voyager 2 heliopauzu zřejmě 5. listopadu, tedy asi před měsícem. Teď se Voyager 2 pohybuje v mezihvězdném prostředí, kde se setkává s mnohem intenzivnějším kosmickým zářením. Nárůst množství detekcí vysokoenergetických částic kosmického záření operátorům sondy prozradil, že se dostala za heliopauzu. Voyager 2 by to měl bez problémů zvládnout a bude pokračovat dál ke hvězdám. Stejný úspěch si před více než čtyřmi lety připsala i sonda Voyager 1. I ta stále funguje a aktuálně se nachází ve vzdálenosti 145 AU od Země.

Říká se, že vlivem moderních technologií se náš svět neustále zmenšuje. Nové komunikační technologie a zdokonalené dopravní prostředky nás dokážou během pár chvil spojit s místy a lidmi na druhé straně zeměkoule a zprostředkovat nám zážitky, o kterých se našim předkům mohlo jenom zdát. Přes všechen ten pokrok ve vědě a technice však na naší planetě stále existují místa, která jako by zůstala před světem ukryta ve své vlastní časové kapsli. Jedním z těchto míst, kde se zastavil čas, je i vesnice Meemure nacházející se v centrální části Srí Lanky.

Život mezi horami a pralesy

Vesnička Meemure, se nachází uprostřed džungle obklopena horským masivem Knuckles range a od největšího srílanského města Kolomba je vzdálena zhruba sedm hodin jízdy terénním vozidlem. Samotná vesnice, jejíž název je odvozen od okolních stromů zvaných „Mee“, je propojena s moderní civilizací pouze 14 kilometrů dlouhou stezkou vedoucí do městečka Loolwatte, po níž se do roku 2004 mohli pohybovat pouze býci, kteří zabezpečovali zásobování vesnice základními životními potřebami. Teprve nedávno byla stezka rozšířena a dnes po ní mohou jezdit i džípy, trojkolky a malé dodávky, které zásobují jediný malý vesnický obchůdek, jenž zabezpečuje zboží pro asi 400 místních obyvatel.

Tím však výčet moderních vymožeností, které bychom v Meemure našli, končí. Vesničané nemají přístup ani k internetu ani k mobilním sítím, a dokonce k nim nechodí ani pošta. Pro ni musí vesničané chodit každý den právě do sousedního Loolwatte. Vzhledem k těmto okolnostem je Meemure považováno za jednu z nejnedostupnějších vesnic na Srí Lance.

TIP: Poznejte to nejzajímavější z exotického ostrova Srí Lanka a užijte si relaxaci na pláži Indického oceánu na zájezdu Krásy Srí Lanky s českým průvodcem + 4* plážový hotel na závěr.

Mezi králi a povstalci

Mohlo by se zdát, že titul nejzapadlejší vesnice Srí Lanky bude obyvatelům Meemure vadit, opak je ovšem pravdou. Vesničané, kteří se živí pěstováním pepře, zázvoru, rýže, melasy či palmového vína, jsou na svou rodnou oblast patřičně hrdí. Vždyť podle legend sahá historie Meemure až do doby před 5000 lety a je úzce spojena s osobou legendárního krále Ravany, jenž vystupuje ve starověkém indickém eposu Rámájana.

Podle další legendy, jsou pralesy v okolí Meemure rodištěm srílanského národa, jelikož právě sem vyhnal král Vijaya svou ženu a dva syny, od nichž je odvozován původ obyvatel Srí Lanky.

Necháme-li legendární události za sebou, zjistíme, že první zmínky o Meemure pochází z 16. století, tedy období portugalské invaze na ostrov. Vesničané v tomto období dobývali ledek sloužící pro výrobu střelného prachu pro vládce z království Kandy, které se postavilo Evropanům na odpor. Jak již však z hodin dějepisu víme, Srí Lanka svůj boj s Evropany prohrála a vesničané se z bojiště vrátili zpátky ke svému poklidnému životu v ekologicky přívětivých domech z hlíny, trávy a křemene, které si místní obyvatelé staví dodnes.

Přírodní bohatství

Relativní nedostupnost Meemure představuje pro mnoho turistů takřka nepřekonatelný problém. Cestovatelé, kteří se však postaví překážce čelem, čeká sladká odměna v podobě okouzlující přírody okolí horského masivu Knuckles range jemuž daly jméno vrcholky připomínající sevřenou pěst.  Nejvyšší vrchol tohoto pohoří zapsaného na Seznam přírodního a kulturního dědictví UNESCO má 1863 metrů a je mimo jiné domovem leopardů, opic, obřích veverek, 130 druhů ptáků a bezpočtu druhů ještěrek.

V okolí vesnice se nachází také 19 metrů vysoké vodopády Ravana Ella pojmenované podle již dříve zmíněného krále Ravana, které během deštivého období platí za nejdivočejší na Srí Lance. Počasí na Srí Lance je teplé, tropické a v některých částech ovlivňováno monzunem. A když už jsme u vodopádů, za zmínku stojí i fauna říční sítě kolem Meemure, jež je domovem 25 druhů sladkovodních ryb, z nichž 8 je endemických a 7 kriticky ohrožených.

V neposlední řadě pak Meemure odmění i cestovatele holdující záhadám, jelikož severně od Meemure leží tajuplná pyramidovitá hora Lakegala se svými ruinami a doposud ne zcela prozkoumanými jeskyněmi, které svědčí o starodávném osídlení. Podle vyprávění místních by se právě zde mohla nacházet pohřební síň krále Ravana, ovšem na jejího objevitele se stále čeká.

Poklidný život lvíčků zlatých (Leontopithecus rosalia) začal být narušován již v 16. století, kdy bylo v Brazílii odstartováno tolik diskutované kácení lesů. Na místě, kde dříve rostly prastaré stromy, se začala pěstovat cukrová třtina a káva a později se tu ve velkém pásl dobytek. Vznikala nová města a množili se pytláci, kteří měli za úkol zásobovat bohaté cizince exotickými domácími mazlíčky. První odhady počtu lvíčků v již citelně oslabené populaci byly učiněny koncem 60. let 20. století. Ochránci přírody tenkrát napočítali pouze 200 až 600 těchto čiperných opiček. Úplné a důkladné sčítání bylo však provedeno až v letech 1991–1992. Výsledky byly alarmující – kromě 290 zvířat žijících v rezervaci Poço das Antas bylo na světě už jen 55 skupin lvíčků čítajících 272 jedinců. Tyto skupinky přebývaly ve čtrnácti oblastech, jejichž celková plocha nepřevyšovala 104,5 km².

Obrat na poslední chvíli

Již v roce 1972 se vážnou situací lvíčků začala zabývat bioložka Devra Kleimanová, která jejich ochraně zasvětila téměř 40 let života. Mimo jiné iniciovala mezinárodní chovný program a vedení plemenné knihy pro populace chované v zajetí. Program pro ochranu lvíčků zlatých při Smithsonově institutu ve Washingtonu, na jehož vzniku má Kleimanová velkou zásluhu, dodnes zaštiťuje výzkum, reintrodukci, vzdělávání a obnovení přirozeného prostředí lvíčků zlatých.

Nezaspala však ani brazilská vláda. V roce 1990 založila Mezinárodní komisi pro ochranu a péči o lvíčky zlaté, která má za úkol mapovat celou situaci a navrhovat účinná řešení problémů, s nimiž se miniaturní primáti potýkají.

Pro mrňousy není místo

Ještě dnes jsou do volné přírody vypouštěni jedinci odchovaní v zajetí. Do roku 1993 přibylo 118 reitrodukovaných lvíčků, v roce 2000 se toto číslo vyšplhalo na potěšujících 359. Celkový počet lvíčků žijících ve volné přírodě je dnes více než 1 000. Ačkoli by si vědci přáli, aby stav populace stoupl na 2 000 jedinců, již nyní se mohou radovat z dílčího úspěchu.

TIP: Proč nedráždit opice: Nekrmte paviány! Jsou to velmi nebezpečná zvířata

Definitivní návrat lvíčků však stále brzdí zdecimovaná krajina a existuje jen velmi málo míst, která by umožnila potřebný růst jejich populace. Tyto oblasti tvoří dohromady plochu o rozloze 7 500 ha, která uživí pouze 500 dalších jedinců (asi 100 skupin). To však stále nestačí k dosažení klíčového počtu 2000 lvíčků – což je podle výzkumu minimální základ životaschopné populace. Ostrůvky pralesa zbylé po masivním kácení nenabízejí dostatečně velkou plochu a jediným řešením je opětovné zalesnění krajiny či vytvoření koridorů, které by jednotlivé části pralesa spojily.

I přes tyto těžkosti byl lvíček zlatý díky intenzivním snahám o záchranu přeřazen ze skupiny kriticky ohrožených druhů mezi „pouze“ ohrožené. Budou-li plánovaná opatření slavit úspěch, mohla by se populace zlatohřívých krasavců v budoucnu stabilizovat.

Rostliny sice nemají nervovou soustavu jako živočichové, i tak jsou ale elektricky aktivní. Tkáně rostlin si posílají elektrické signály, které jsou odpovědí na změny světla, gravitace mechanického podráždění, teploty nebo třeba na poranění rostliny.

Inženýři Massachusettského technologického institutu MIT toho využili a vytvořili pozoruhodného hybrida jménem Elowan. Je to kybernetická životní forma, rostlina, která je těsně propojená s robotem. Robotická část hybrida čte elektrické signály rostliny a podle nich se pohybuje i s rostlinou směrem ke zdroji světla.

TIP: BrambleBee: Autonomní robot specialista na opylování ostružin

Elowan je jedním z prvních projektů nového oboru kyberbotaniky. Postupně by mohly vzniknout „chytré rostliny“ které budou vybavené elektronickými čidly. Takové rostliny bude možné pěstovat na poli a zároveň budou schopné komunikovat s farmáři. Pěstitelé se tak z první ruky dozvědí, jak se daří jejich plodinám. 

Zatímco obyvatelé Norilsku si mohou být jisti alespoň pevnou půdou pod nohama, Japonci mají v tomto ohledu smůlu. Pohyby země totiž představují hlavní přírodní problém ostrovního státu, který leží v oblasti, kde se setkávají tektonické desky. Největší katastrofa moderní historie přišla v roce 2011, kdy si otřesy o síle 8,9 Richterovy škály vyžádaly bezmála dvacet tisíc životů. Situace přitom mohla být podstatně horší, kdyby neštěstí nepostihlo národ, který je na zemětřesení připravený asi nejlépe na světě.

Na rozdíl od nám známých požárních cvičení absolvují žáci v zemi vycházejícího slunce „zemětřesné“ poplachy – v některých školách dokonce každý měsíc. Dětem se vštěpuje, že největší nebezpečí hrozí z padajících předmětů nebo že si mohou ublížit samy, pokud je vibrace vyvedou z rovnováhy. Základní pravidlo proto zní okamžitě se schovat pod lavici a chytit se jejích noh. Pokud si žáci hrají venku, musejí vběhnout pod střechu, aby se vyhnuli padajícímu sklu. Některé školy dokonce své svěřence vozí na speciální pracoviště hasičů, kde jim podmínky zemětřesení simulují.

V budovách přitom Japoncům obvykle nebezpečí nehrozí, protože se stavějí tak, aby otřesům odolaly. Speciální konstrukce spoléhá na základy z gumy nebo třeba napuštěné kapalinou, díky nimž stavba nestabilitu podloží do určité míry odpruží či vstřebá. Otřesuvzdornost základů nařizuje v Japonsku zákon a v Tokiu by mělo pohybům země údajně odolat 87 % domů. 

Pod ochranou vlaku

Ochranu před zemětřesením si s sebou dnes v Japonsku nosí v podstatě každý, protože se tam do všech chytrých zařízení instaluje aplikace varující před přírodními pohromami. Jmenuje se „Jishin desu! Jishin desu!“ (volně „bude zemětřesení!“) a aktivuje se zhruba deset sekund před příchodem otřesů, aby lidé stihli utéct do bezpečí. O pohromě informuje také televize, kde všechny programy okamžitě nahradí krizové zpravodajství. 

TIP: Extrém jako životní styl: V norilském mrazu přimrzají k obličeji i obroučky brýlí

Otřesy přitom nezaskočí ani cestující v pověstných rychlovlacích šinkansen: Jejich pohyb totiž ovládá systém, který dokáže stroje řítící se rychlostí až 320 km/h při sebemenších komplikacích zastavit. Během zmíněného zemětřesení v roce 2011 se na trati nacházelo 27 souprav. Bezpečnostní opatření však příznaky blížící se katastrofy zachytila a všechny vlaky zastavila, takže se pasažérům nic nestalo.

Příprava parfémů dodnes sestává z celé řady úkonů. Nejdůležitějším z nich však je vyhledání takové kombinace surovin, která by ve výsledku poskytla co nejlepší vůni. Míchání směsí často hraničilo s alchymií a proces výroby se záhy stal vysoce ceněným řemeslnickým odvětvím. Ne všechny éry však toto umění dokázaly ocenit.

Zápach středověku a orientální ingredience

Době středověku by se s mírnou nadsázkou dalo přiřknout přízvisko „zapáchající“. Úroveň hygieny s odezněním antiky prudce klesla a jedinou vůní se stal tělesný pach. Příprava a kombinování esencí se však udržela u zjemnělé a kulturně vyspělejší arabské civilizace. Po křížových výpravách, během nichž kontakty s Araby zesílily, si voňavky opět našly cestu do Evropy a získaly si zde novou oblibu. Parfémy však patřily k nejluxusnějšímu zboží a příjemná vůně namísto lidského potu se tak vznášela jen okolo těch nejurozenějších obyvatel středověkého světa.

K většímu rozšíření parfémů došlo teprve v souvislosti s námořními objevy, kdy se evropská civilizace dostala do těsnějšího obchodního kontaktu s Orientem. Díky novým poznatkům začali rovněž někteří Evropané uvažovat o výrobě parfémů. V provensálském městečku Grasse na jihu Francie tak byla z podnětu francouzské královny Kateřiny Medicejské zahájena výroba voňavek, která se udržela až do dnešní doby. Tamější výrobci značek Fragonard, Galimard a Molinard sice již dávno opustili stařičké továrny v centru města a přesídlili se do rozlehlých komplexů za jeho hranicemi, kvalita vyráběných parfémů se však nezměnila.

Parfém součástí šatníku

S přicházejícím moderním věkem si parfémy pomalu získávaly přízeň bohatého obyvatelstva a stávaly se opět nedílnou součástí hygieny. K masovějšímu rozšíření však došlo teprve v 19. století, kdy se na základě nových postupů výroby cena parfémů o něco snížila. Vonné esence se dostaly do šatníků vznešených dam, aby se zde ustálily natrvalo.

TIP: Parfémy z Bahrajnu: Vůně Východu a starých časů

V průběhu 20. století vznikala řada firem zabývajících se mícháním vůní. Patrně největší proslulost si vydobyla francouzská módní návrhářka Gabrielle Bonheur Chanel, zvaná jednoduše Coco Chanel. Za přispění Ernesta Beauxe spatřila v roce 1921 veřejnost vůbec poprvé parfém Chanel No.5, který si získal nebývalou proslulost a stal se synonymem bohatství a úspěchu. Příkladu tohoto zdařilého obchodního tahu následovali i další návrháři a za vitrínami obchodů se brzy skvěly parfémy od Diora, Gucciho či Yvese Saint-Laurenta.

Reálný Pikachu je ve skutečnosti velice roztomilý vačnatec jménem kusu liščí (Trichosurus vulpecula). Bohužel šance že jej spatříte ve volné přírodě jsou velmi malé. Je totiž velice vzácný.

Kusu liščí je 35 až 55 cm dlouhý vačnatec s hezky huňatým ocasem, který žije v Austrálii, na Tasmánii, a také na Novém Zélandu. Je to vlastně nejběžnější vačnatec Austrálie a obvykle bývá hnědý nebo černý. V Česku je k vidění v pražské, plzeňské a olomoucké zoo. Občas se ale objeví kusu se zajímavým zbarvením, které vzniká v důsledku genetických mutací.

TIP: Australský bandikut běloocasý: Rekviem za všežravého vačnatce

Velmi vzácně jsou k vidění i jasně oranžově zbarvení kusuové, a právě ti, vzhledem ke své barvě a špičatým ouškům, připomínají pokémona Pikachu. Nedávno byla objevena jedna taková oranžová samička v Melbourne, vlastně teprve mládě staré asi pět měsíců, jak leží na zemi v dost špatném stavu. Podle odborníků zřejmě spadla ze zad své matky, které mláďata nosí až do doby, kdy se mohou postarat samy o sebe. Oranžový kusu byl ale zachráněn a stráví nějaký čas na veterinární stanice, než bude opět vypuštěn do volné přírody.