Noční hlídka se obrazu začalo říkat až dobrá dvě století po jeho vzniku, pravé jméno obrazu je Posádka kapitána Franse Banninga Cocqa a Willema van Ruytenburcha. Na obraze vidíme pět důstojníků, dále pak portréty dalších gardistů seřazených podle postavení ve společnosti. 

Rembrandt zobrazil dva důstojníky v popředí – kapitána Frans Banninga Cocqa (v černém s červenou šerpou) a poručíka Willema van Ruytenburcha vedle něj. Kapitán napřahuje ruku, ve druhé drží rukavici. A právě v jeho gestu je ukryto největší tajemství. Zatímco napřažená levá ruka je holá, bez rukavice, v pravé ruce drží kapitán rukavici, ale opět pravou! Co to znamená? Spletl se snad malíř? Podle všeho nikoliv...

Představme si obraz, který by Rembrandt namaloval o pár sekund dříve. Kapitán se shýbá a ze země zvedá rukavici hozenou k souboji, cizí pravou rukavici symbolizující nadcházející zápas. Jeho napřažená levá ruka nás tak vtahuje do děje, ale zároveň předznamenává příští události. Podle tradice totiž levou ruku podává mrtvý muž, duch nebo odsouzenec. Takže tím Rembrandt i předznamenal, jak souboj dopadne. Podle tehdejší symboliky by tomu odpovídala i malá postava ve žlutých šatech, stojící vlevo za kapitánem, která má u pasu mrtvého kohouta – symbol smrti. Ona malá postava se tváří zjevně vyděšeně a je víc než jasné, že vidí blížícího se vraha.

Příliš dlouhé kopí

A ještě jednu záhadu Noční hlídka skrývá. Postava poručíka Willema van Ruytenburcha je vedle kapitána extremně malá, minimálně o hlavu menší než ostatní dospělé postavy na obraze. Spekuluje se o tom, že Rembrandt věděl, že Ruytenburch je rozmazlený floutek, který utratil většinu otcova jmění a byl cílem pomsty nebo alespoň posměchu většiny členů gardy. Malíř chtěl dát malou výškou poručíka najevo, že není hoden souboje, že není dost velkým mužem pro to, aby bojoval. 

Existují ovšem i rentgenové snímky obrazu, které dokazují, že malíř neustále prodlužoval poručíkovo kopí z původně úplně maličkého až k finálnímu velmi dlouhému. Proč? Podle jedné z teorií měl kapitán Cocq homosexuální sklony a dlouhé kopí zavěšené u pasu poručíka má symbolizovat skrytou touhu. Stejně jako stín kapitánovy ruky, který padá přímo na poručíkovo přirození. I kdyby kapitán nebyl homosexuál, mohl ho Rembrandt chtít zostudit. Proč?

Hlavními objednavateli obrazu byli oba důstojníci a dalších několik vojáků. Každý tehdy zaplatil něco kolem sta zlatých a Rembrandt dostal za obraz zhruba 1 600 zlatých. Přestože umělecká hodnota obrazu byla už za Rembrandtova života velmi vysoká a dílo bylo velmi ceněno, nebyl kapitán Cocq příliš spokojen. Malíř podle něj nebral v potaz skutečnou podobu portrétovaných, ale spíš svoje vlastní představy. I proto se většina portrétovaných postavila proti vystavení obrazu, a tak dílo bylo k vidění až v roce 1715. A aby se obraz vešel do dnešního amsterodamského Královského paláce, musel být seříznut třicet centimetrů zleva, deset zprava a pětadvacet shora.

Zapomeňte na „masožroutské“ zlaté stafylokoky kmene MRSA nebo „zlé“ kmeny bakterií E. coli. V současné době jsou velmi nebezpeční i jiní mikrobi. Například blízký příbuzný MRSA, stafylok Staphylococcus epidermidis, je dnes nejčastějším původcem život ohrožujících bakteriálních infekcí v nemocnicích po chirurgickém zákroku.

Právě tento stafylokok je ale jako hrozba často přehlížený, protože je ve skutečnosti velice běžný. Některé kmeny stafylokoka Staphylococcus epidermidis jsou ale opravdu smrtící. Britští vědci zjistili, že tyto kmeny mají k dispozici asi 60 genů, které dělají z pokojné bakterie zdatného zabijáka. Díky těmto genům se stafylokok může dobře množit v krvi, tvoří biofilmy, vyhýbá se útokům imunitního systému, a také mu tyto geny bohužel přinášejí rezistenci vůči antibiotikům.

TIP: Plíživý mikrob: Po světě se nenápadně rozšířila nebezpečná rezistentní bakterie

Problém je v tom, že zmíněný stafylokok žije na kůži prakticky každého člověka. Většinou jde o zcela neškodné kmeny, ale vědci přišli na to, že se někdy na zdravých lidech vyskytují i velmi smrtící varianty stafylokoka. Jde jenom o to, jestli dostanou šanci proniknout do krve, třeba během operace.

Na úterý 4. prosince 2018 byl naplánovaný start nosné rakety Falcon 9, která měla vynést automatickou nákladní loď Dragon k Mezinárodní vesmírné stanici. Jde o stejnou kosmickou loď, která již letěla k ISS 19. února 2017. Ke startu z Mysu Canaveral ale nakonec nedošlo. A mohou za to myši.

Přesněji řečeno, nikoliv přímo myši, ale jejich krmení. Dragon totiž mimo jiné veze na palubu ISS i myší experiment Rodent Research-8 (RR-8). Když ale technici SpaceX v pondělí 3. prosince nakládali tento experiment do lodi Dragon, tak zjistili, že některé potravní tyčinky pro pokusné hlodavce zplesnivěly. Zní to nevinně, podle představitelů NASA ale nebylo možné potravní tyčinky včas vyměnit. A čtyřicet myší v experimentu by nemělo dost jídla.

Jednodenní odklad startu lodi Dragon

Odklad ale nejspíš nebude moc dlouhý. Nový termín startu mise byl určený na středu 5. prosince, krátce po 19. hodině našeho času. Pravděpodobnost startu je relativně vysoká - meteorologové dávají startu 90% šanci.

TIP: Nový úspěch SpaceX: Použitá kosmická loď Dragon je opět ve vesmíru

Smyslem myšího experimentu RR-8 je výzkum biologických mechanismů, které souvisejí se stárnutím a s chorobami vyššího věku. Experiment vychází z toho, že podle dosavadních poznatků pobyt na oběžné dráze urychluje stárnutí. Proto má smysl detailně pozorovat myši a jejich kondici na oběžné dráze. Výsledky podobných experimentů by nakonec mohly přinést nové léků proti stárnutí.

Vyčítat mocnému vladaři chladný vztah k potomkům by však nebylo spravedlivé. Podle všeho k nim naopak mimořádně lnul. To dokazuje nejen nebývalá láska k malému Václavovi IV. (1378–1419), ale třeba i nesmírně důstojný pohřeb jeho nemanželského šestiměsíčního dítěte, kterému se dostalo prominentního místa posledního odpočinku po boku zákonných sourozenců. Karel prostě praktikoval jen tu politiku, jejímž objektem se kdysi stal.

Kdo je Omtela?

Sám se narodil 14. května roku 1316 a již v roce 1322 byla jeho ruka nabídnuta Markétě z Valois (žila 1316–1348) známější jako Blanka. Nešlo přitom o nikoho menšího, než o jedinou dceru Karla z Valois a sestřenici krále Karla IV. Francouzského (1322–1328). Sedmiletý princ, kterému se v té době ještě říkalo Václav, měl být tedy co nejrychleji převezen z hradu Křivoklát do Paříže. Jistě netušil, že zde zůstane celých sedm let. Stejně tak by ho asi nenapadlo, že je tato snaha vedena pragmatickou úvahou „krále cizince“ Jana Lucemburského (1310–1346), který se prostě bál, aby malý dědic nebyl v jeho nepřítomnosti prohlášen za krále. To alespoň tvrdí zbraslavský kronikář a důkladné odstavení kralevice do Francie mu v tom dává za pravdu.

Čistě politický sňatek dvou malých dětí zjevně velmi spěchal. Vždyť i papež Jan XXII. (pontifikát 1316–1334) vydal své povolení doslova bleskurychle. K uzavření svazku tak mohlo dojít hned roku 1323. Vznikl však jiný a značně nečekaný problém. Český princ je totiž v papežské listině uveden jako Omtela. Co má toto jméno znamenat? Pravděpodobně vůbec nic. Zdá se, že jde jen o zkomoleninu, které se dopustil písař píšící podivné jméno na základě ústního diktátu. Tyto těžkosti ovšem vyřešila svátost biřmování, ke které došlo už v den svatby. Tehdy princ přijal mnohem „civilizovanější“ jméno Karel a bylo po problému.  

Nešťastná princezna

V roce 1338 odjel Karel do Visegradu, aby provdal svou pouze tříletou prvorozenou dceru Markétu. Jejím mužem byl budoucí uherský král Ludvík I. Veliký (1342–1382). Smělé plány narušila dívčina smrt roku 1349. Karel měl ale ještě druhorozenou Kateřinu, která spatřila světlo světa roku 1342. Ta byla v jedenácti provdána za pozdějšího rakouského vévodu Rudolfa IV. Roku 1365 však ovdověla, aby se následně stala chotí kurfiřta Oty IV. Bavorského, protože mít v zádech volitelský hlas se prostě vždy hodilo. Co na tom, že manželství bylo nešťastné a choť lucemburskou manželku ponižoval svým pohoršlivým životem a zálibou v lehkých ženách.

Nechtěná anglická nevěsta

Dne 11. července roku 1346 byl moravský markrabě zvolen většinou kurfiřtů římským králem. Smrtí Jana Lucemburského v témže roce se stal i jeho nástupcem na českém trůně. Korunován byl 2. září roku 1347. Hned v následujícím roce zemřela Blanka z Valois a nový král se prozíravě začal ucházet o dceru anglického krále Eduarda III. (1327–1377) Isabelu. Její urozený otec tomuto plánu velice přál. Český ženich ovšem na poslední chvíli couvl a jeho pozornost se upřela jinam. 

Výhodnější než insulární ženitba mu totiž náhle přišlo spojení s falckou větví Wittelsbachů, kteří hráli důležitou roli v akcích jeho protikrále. Vhodné manželství by ale jistě změnilo jejich orientaci a bylo tedy lepší. Události proto nabraly rychlý spád. Ještě 7. února roku 1349 holdoval Wittelsbach Rudolf Karlově konkurentovi a už o týden později jednal s lucemburským ženichem. Ten navíc přinesl 9 000 hřiven stříbra a nevěsta řadu držav, které slibovaly rozšíření západní hranice až do Horní Falce. Dvacetiletá Anna Falcká nádavkem dodala dědický nárok na všechny říšské državy a panství svého otce v případě, že ten zemře bez synů. 

Co ale s anglickou princeznou? Jak se jí taktně zbavit? Karel to dokázal, a to aniž by si Eduarda III. znepřátelil. Časem pak na ostrovy dokonce vyvdal další ze svých mnoha dcer. Až takový to byl státník. Nešťastnou Isabelu takových nerealizovaných manželství čekalo ještě několik, až jí otec konečně dovolil „vyvdat se jen z lásky“. 

Vše pro Svídnicko

Karel roku 1349 uzavřel sňatek s o třináct let mladší Annou Falckou. Svazek byl skutečným dobovým skandálem, něco takového nikdo nečekal. Vladař byl ale na vrcholu blaha, neboť mu mladá choť hned roku 1350 povila chlapce, kterého pojmenoval Václav. Hoch však v dalším roce zemřel, což byla pro Karla velká rána. Vždyť už měl pro miminko nalezenou nevěstu, která by zemi rozšířila o Svídnicko!

Panovníkova touha po tomto koutu světa byla velmi silná. Když tedy pouhé čtyři roky po svatbě královna zemřela, vzal si sedmatřicetiletý dvojnásobný vdovec čtrnáctiletou Annu Svídnickou. Tento svazek tentokrát sledoval především územní zajištění české koruny. Svídnické vévodství bylo jediným piastovským údělem ve Slezsku, který zatím unikal lennímu svazku s českou mocí. Navíc to byla země prvořadého strategického významu těsně doléhající až ke Krkonoším.

K realizaci manželství bylo nutné domluvit se i s bývalým zetěm Ludvíkem I. Velikým. Jelikož jeho žena a Karlova dcera Markéta již tehdy byla po smrti, přišel Karel o cennou páku při vyjednávání. Nicméně po tomto svazku velmi toužil. Od mladé ženy si kromě územních zisků totiž sliboval i dědice. V tomto ohledu ho čekalo zklamání. Potomek přišel až po pěti letech a byla jím „jen“ princezna Eliška, která byla v osmi letech zaslíbena rakouskému vévodovi Albrechtovi.

Syn Václav na sebe nechal čekat a na svět přišel až 26. února roku 1361. Při dalším porodu pak Anna zemřela. Císař netruchlil ani „povinný“ rok a už se ženil znovu. Stalo se tak po skandálních deseti měsících, což vůči zesnulé nebylo zrovna uctivé. 

Císařovna láme meče

Jeho zrak tentokrát padl na o třicet jedna let mladší Elišku (Alžbětu) Pomořanskou. Toto šestnáctileté a mimořádně silné děvče bylo velmi výraznou osobností. Eliška byla urostlá, zdravá, tvrdohlavá a samozřejmě dobrá partie, neboť šlo o vnučku polského krále Kazimíra III. (1333–1370). Ani tentokrát se ale Karel neženil z nějakých romantických důvodů, potřeboval hlavně rozbít protilucemburskou koalici vedenou rakouským zetěm Rudolfem IV. Habsburským. K jeho čelným spojencům vedle věčně problematického uherského Ludvíka patřil i Kazimír, který nyní skrze vdavky změnil tábor.

TIP: Milovaná Francouzka na českém dvoře: Blanku z Valois zbožňoval Karel i šlechta

Dva dny před Alžbětinou korunovací nechal Karel korunovat i dvouletého syna Václava z předchozího manželství. Nový svazek ale také nezůstal bez potomstva. Mezi lety 1366 až 1377 se Elišce narodilo celkem šest dětí. Jaká to líheň pro Karlovy další politické ambice!

Snad kolem všech prvků mateřské péče panují kontroverze a týká se to i používání dudlíků a péče o ně. Podle nového výzkumu amerických vědců přitom právě dudlíky mohou zařídit dětem vyšší odolnost vůči rozvoji alergií.

Badatelé zkoumali celkem 128 matek s nedávno narozenými dětmi, kterých se během období 18 měsíců opakovaně dotazovali na to, jak používají dudlíky a jak je čistí. Zároveň sledovali jejich zdravotní stav i stav jejich dětí.

Ukázalo se, že ze 128 matek používá pro dítě dudlík 58 procent. Z nich 41 procent čistí dudlík sterilizací, 72 procent čistí dudlík ručním mytím a 12 procent matek udalo, že alespoň někdy dudlík osobně ocucá.

TIP: Vylepšení císařského řezu: Mikrobi z vagíny pomohou novorozencům

Výsledky výzkumu ukázaly, že když matka dítěti ocucává dudlík, přispívá tím k dlouhodobě nižší hladině protilátek typu IgE v těle. Právě tyto protilátky jsou přitom klíčové v rozvoji alergií. Bude to chtít rozsáhlejší výzkum, ale zatím se zdá, že by matky mohly zvážit cucání dudlíků svého potomka. Rozhodně jim tím neublíží.

Evoluce pozemského života představuje dlouhodobě existující, důkazy podpořený a racionálně nevyvratitelný fakt. Pokud však patříte k pseudovědeckému uskupení Kreacionisté mladé Země (viz Před námi potopa), vývoj organismů nikdy nepřijmete. Ve vašem světě proběhla pouze jedna „čistka“, a to biblická potopa. Důkazy o ní prý nacházíme dodnes: K nejvýznamnějším se řadí hliněná soška objevená nedaleko Nampy v americkém Idahu. V roce 1889 tam dělníci při hledání zdroje vody vyvrtali do jílovitého podloží asi devadesát metrů hlubokou díru. Z vykopané horniny pak údajně vypadla drobná soška – a vzápětí upoutala pozornost archeologů. 

Evoluce neexistuje

Nezvyklý artefakt putoval do oblastního muzea – kde si jej můžete prohlédnout dodnes –, a od té doby kolem něj vznikají teorie o jeho možné historii. Profesor Albert Wright v roce 1979 prohlásil: „Nejedná se o výtvor malého dítěte či amatéra – sošku stvořil umělec. Ačkoliv se na ní podepsal čas, stále má perfektně rozeznatelnou hlavu, s vyrytými ústy i očima. A její tělo pokrývají geometrické tvary připomínající zdobení. Jde o ztvárnění příslušníka vysoké společnosti.“ 

Podle Wrightova názoru je autenticita sošky nesporná. Svým tvrzením se však vymezuje vůči veškerému vědeckému bádání, které alternativní kruhy pejorativně označují jako „mainstreamové“ (tj. hlavní proud). Jílová vrstva totiž vznikla zhruba před dvěma miliony lety, tedy podstatně dřív, než po Zemi chodil člověk schopný figurku vytvořit. Současná evoluční teorie tvrdí, že lidský druh teprve před šedesáti tisíci lety migroval z Afriky. Ve Wrightových očích se proto jedná o jasný důkaz, že je zmíněná teorie nesmyslná.  

Past na bělochy

Kreacionisté jsou přesvědčeni, že se soška ocitla v jílovitém podloží během velké potopy. Vedle této na první pohled bizarní myšlenky nicméně existuje i řada mnohem uvěřitelnějších, jež zahrnují praskliny v povrchu a intenzivní těžbu v okolí. Je také zvláštní, že by se kromě figurky nenašly v oblasti žádné další pozůstatky dávných civilizací.

O původu kontroverzního artefaktu měl ovšem už v době nálezu jasno dobrodruh a geolog John Wesley Powell, který dostal šanci vzít sošku do ruky. Prý byla natolik křehká, že kdyby mu upadla, rozbila by se. Podle jeho názoru nemohla v žádném případě přežít vyjmutí ze země při náhodném vykopání. Tvrdil, že jde o hračku místních indiánských dětí. Mezi domorodci, kteří byli koncem 19. století u vrtu, se o sošce dokonce vtipkovalo: A terčem posměchu byli všichni běloši, kteří ji považovali za dávný výtvor. Powella naopak indiáni chválili, že se nenechal oklamat. 

Je také velmi podezřelé, že se figurka nikdy v moderní době nepodrobila nestrannému vědeckému zkoumání. Její původ lze téměř s jistotou připsat indiánům a do jílové vrstvy se buď propadla, nebo ji podvrhl některý z dělníků. 

Předpotopní kladivo

Důkazem proti evoluci má být také tzv. londýnské kladivo, nalezené uvnitř kamene nedaleko texaského města London. Jeho pozoruhodná historie se začala psát v 30. letech 20. století, kdy jej během procházky podél řeky Red Creek objevili manželé Hahnovi. Všimli si podivného kamene, z nějž trčelo dřevo, a vzali si ho domů na památku. O deset let později údajně jejich syn hříčku přírody rozbil a objevil v ní hlavici kladiva s kouskem dřevěné násady. 

Kuriózní nález upoutal pozornost kreacionisty Carla Baugha, který z něj následně svými teoriemi učinil jeden z nejrozporuplnějších artefaktů současnosti. Pracovní nástroj prý totiž zkameněl přímo v hornině v dobách před velkou biblickou potopou, a mimo jiné tak popírá dějiny vyučované ve školách. 

Střízlivýma očima 

Racionálním pohledem však nástroj připomíná pomůcku, jaká se běžně vyráběla v Americe 19. století. Odpovídá tomu tvar hlavice i její složení, v němž z 96,6 % převládá železo. Není na ní zkrátka nic nezvyklého ani jedinečného. A pokud jde o „záhadu“ zkamenění, jedná se podle geologů sice o vzácnější úkaz, ale nikoliv o zázrak: Kladivo se jen nějakým způsobem ocitlo ve vápencových sedimentech, které pak řádově během desítek let až století utuhly v horninu. 

TIP: Evoluce versus víra: Zaplať Pán Bůh za Darwina

Baugh si však své teorie nenechal vymluvit, a v 80. letech nález dokonce koupil, aby se mohl stát středobodem výstavy v texaském Muzeu důkazů o stvoření. Propracovanými legendami poté z kladiva vytvořil klíčový artefakt, ale také „továrnu na peníze“: Replika nástroje je tam totiž dodnes nejprodávanějším suvenýrem.

V newyorské síni Sotheby’s v těchto dnech vydražili jediné známé kousky naší oběžnice, které jsou v soukromých rukou. Za tři malé vzorky měsíční horniny zaplatil nový majitel 855 tisíc dolarů, což je v přepočtu téměř 20 milionů Kč. Jde o vzorky, které na Měsíci odebrala sovětská automatická sonda Luna-16 v roce 1970.

Nešlo o první aukci těchto konkrétních kousků měsíční horniny. Stejné kousky se v Sotheby’s prodaly již v roce 1993, kdy za ně kupec zaplatil 442 500 dolarů, čili něco málo přes 10 milionů Kč. Jak je vidět, hodnota vzorků z mise Luny-16 se za tu dobu téměř zdvojnásobila.

Vzorky mise Luna-16

Dostat se měsíčním kamenům je nesmírně komplikované. Původ těchto vzorků je ale zcela legální. Jejich původní majitelkou byla Nina Ivanovna Koroljovová, vdova po slavném ukrajinském konstruktérovi sovětských raket Sergeji Pavlovičovi Koroljovovi. Koroljov zemřel v roce 1966 a neměl tudíž možnost se na vlastní oči vidět kousky Měsíce. Sovětské úřady proto učinily výjimečný krok a darovali vdově po Koroljovovi tři malé kousky ze vzorku, který odebrala na Měsíci Luna-16.

TIP: Na bedrech titánů: Věci slavných vědců se vydražily za miliony dolarů

Vzorky Měsíce mají podle expertů vysokou symbolickou hodnotu. Při pokusech o dobytí Měsíce, ať už z americké nebo sovětské strany, bylo ztraceno mnoho životů. Navíc je zcela neobvyklé, že se takto autentické vzorky Měsíce dostanou do aukce. Pro kupce to byla výjimečná příležitost a tomu odpovídá i cena vzorků Luny-16.

Že se něco chystá, se v Holešově šuškalo už pár dní před osudnou nocí z 3. na 4. prosince 1918. Po městě se svévolně potloukala skupina vojáků, která prý přijela z Moravské Ostravy. Na pogrom se připravovali důkladně nejen popíjením v místní hospodě a verbováním spojenců mezi místními občany. Přeřezali také telegrafní a telefonní dráty, aby se okolní svět o akci dozvěděl co nejpozději. Proč cílili právě na Židy? Z několika důvodů.

Vlastenecká povinnost

V Holešově žila velmi početná židovská komunita čítající více než osm stovek obyvatel. Fungovala tu samospráva nezávislá na městě, od něhož bylo ghetto symbolicky odděleno bránou. Židé měli vlastní synagogu, hřbitov, provozovali obchody a továrny. Mnoho z nich se přirozeně hlásilo k německé národnosti. „Seš vlastenec? Tak to nemůžeš zůstat stranou!” ozývalo se prý během příprav.

Tvrdilo se, že Židé za války nemuseli na frontu, že dostávali umístěnky do kanceláří. Že šmelili a draho prodávali. Jistě, to byl ten hlavní důvod: disponovali majetkem, což v poválečné bídě mnohým dobrým občanům zvedalo žluč.

Do pogromu se tak vedle relativně dobře organizovaných vojáků s vlastními veliteli zapojili i místní lidé. Po půlnoci se útočníci systematicky vrhli na židovské domy. Stříleli do oken, bili a vyháněli vystrašené obyvatele. Šli zejména po penězích a špercích – ale také s chutí ničili všechno kolem. Obchody a továrny nejprve vyrabovali a poté zapálili. 

Ironií osudu byli během noci zavražděni dva muži, kteří se teprve před čtyřmi dny vrátili z války. Židé Hugo Grätzer a Hermann Grünbaum. Zastřelili je, protože v rabujících vojácích poznali své dřívější spolubojovníky. Že je „špinavá židovka” zase zjevně nevadilo těm, kteří opakovaně znásilnili Terezii Kappovou. Čtrnáctkrát.

Všichni dobří sousedé

Když vojáci dostali, co chtěli, odjeli okamžitě z města. Pogrom však nekončil. Po okolí se rychle rozkřiklo, že „bijou Židy”. Lidé najížděli do ghetta s prázdnými vozy a domů se vraceli s nákladem peřin, nábytku, šatstva a nádobí. Pobrali téměř vše, na co přišli. Činily se i malé děti – však za dva dny budou mít bohatého Mikuláše! 

Z Kroměříže dorazil kolem páté hodiny ráno oddíl asi sto dvaceti vojáků, ti si však s rozdivočelým plenícím davem nedokázal poradit. Museli se stáhnout k nádraží a přivolat si posily. Teprve dalších 132 mužů z brněnské vojenské posádky na večer 4. prosince situaci stabilizovalo. Komise, která na konci prosince zjišťovala rozsah pogromu, sestavila přibližnou bilanci. Zcela vydrancováno bylo 51 domů, 26 obchodů, 4 hostince a palírny. Synagoga byla vyloupena a poničena, šest obchodů bylo zapáleno. Celková škoda? Pět milionů korun.

Soud s obviněnými účastníky násilností a krádeží proběhl až v létě roku 1919. Všech patnáct obžalovaných holešovských občanů se vymlouvalo na opilost – ta totiž platila za polehčující okolnost. Přihlížející a svědci jim navíc dodávali informace, jak mají vypovídat. Strategie to byla dobrá – třináct pachatelů vyfasovalo v průměru dva roky vězení. A to se jim do nich započítávala i více než půlroční vazba! 

Jednadvacet důstojníků, poddůstojníků a vojínů soudilo vojenské zastupitelství v Olomouci. U toho však veřejnost chyběla. Vrah Hermanna Grünbauma dostal deset let vězení.

Odškodnění?

Vraťme se ale zpět k těm, kterým pogrom změnil život nejvíce. Holešovská židovská komunita ztratila vše – majetky i pocit, že v novém státě pro ně existuje spravedlnost a dovolání. Noviny, které o události psaly, věc bagatelizovaly. A poukazovaly spíše na to, že ne zcela zvládnutý vojenský zásah stál město jen zbytečné výdaje. Reportéři se také strachovali, jak asi bude republika vypadat v zahraničním tisku a že to českému lidu jen ublíží. Antisemitské články připomínaly, že Židé se nikdy nepřizpůsobí a že si za to vlastně mohou sami.

TIP: Vražda Anežky Hrůzové: Co rozpoutalo drama zvané hilsneriáda?

A odškodnění? Pojišťovny se cukaly. Tvrdily, že škody má hradit stát. Tajný přípis Ministerstva vnitra navíc určil, že „každá větší částka bude považována za nespravedlivě přemrštěnou a posuzována jako pochybená.” Poškození museli vyplňovat speciální formuláře a i když komise vyčíslila jejich újmu na 2 627 725 Kč, ke vyplacení schválila jen pětinu této částky. Tím to nekončilo. Nakonec bylo sedmnácti osobám dohromady proplaceno kolem 90 tisíc. Zbylých šedesát jedna žadatelů nedostalo nic. Soudili se dál. Neúspěšně a nakonec to vzdali. Kdo by se divil, že během dvacátých let se z města odstěhovalo devadesát procent místních Židů? Zkázu židovského Holešova poté dokonali nacisté ve čtyřicátých letech. 

Antika objevila fenomén, který milujeme dodnes – války bez mrtvých, jinými slovy sport. Populární kratochvíle starého světa jako zápas či závody vozatajů nejsou ničím jiným než otupenými dovednostmi v umění zabíjet. S tím, jak se antický svět stával globalizovaným a civilizovanějším, pominula potřeba permanentního boje o život. Naopak, sousedi se spolu naučili vycházet do té míry, že se přirozené a hluboce zakořeněné soupeření mohlo obrátit „pouze“ v souboj o čest a slávu, a později samozřejmě také o peníze. 

První přátelské střety, v nichž se jeden muž pokoušel povalit na zem druhého, dokládají vyobrazení zápasníků na stěnách mongolské jeskyně zhruba z roku 7000 př. n. l. Je ovšem pravděpodobné, že se lidé začali zápasení věnovat o celá tisíciletí dřív coby „tréninkové“ technice. Ukázalo se to být velmi užitečné: Mladí muži dostali šanci ukázat své schopnosti a změřit síly s vrstevníky. Pokud několik sousedících vesnic uspořádalo „turnaj“, bylo možné uvolnit agresivitu a vzájemné neshody vypořádat bez krveprolití. 

Núbijští šampioni

Dlouhá tradice zápasů vyvrcholila v Egyptě a v Řecku. Staří Egypťané se na zápasení vrhli stejně jako na každý jiný „historický“ úkol – tedy s plnou vážností a odhodláním. Ačkoliv pěstovali nemálo jiných sportů, například běh, vrh oštěpem či plavání, zápasníci přitahovali davy. V hrobkách faraonů i nižších úředníků a důstojníků se zachovaly obrazy z jejich oblíbených klání, takže si dnes dokážeme udělat představu také o populárních šampionech. 

Přeborníky v dané disciplíně však nebyli Egypťané, nýbrž zápasníci z jiné země: Na jih po proudu Nilu se rozkládala Núbijská říše, kterou kultura silnějšího souseda značně ovlivnila. Tamní panovníci se nechávali zobrazovat se stejnými majestátními symboly jako faraoni a jejich hrobky kopírovaly egyptské vzory. Vztah Núbijců k Egyptu byl komplikovaný: Během stovek let kolísal od velmi přátelských období, plných vzájemné kulturní výměny a bohatého obchodu, až k otevřeným válkám a trestným výpravám, po nichž města zůstávala ležet v troskách. Egypťané Núbii několikrát dobyli, což ovšem platilo i obráceně. Říše faraonů si však po většinu historie udržela převahu ve všem – kromě kvality zápasníků. 

Větší a silnější

Několik dochovaných stél zobrazuje zápasníky tmavé pleti vedle světlejších egyptských protějšků. S jistou jízlivostí, která očividně pramenila z reality, jsou egyptští borci zachyceni jako drobnější a útlejší. Přesnou podobu sportovních klání neznáme, podle všeho ovšem nebyly zápasy určeny jen pro obyčejné davy. Stéla nalezená v chrámu Ramsese III. zpodobňuje celou diplomatickou delegaci z Núbie při sledování vzájemného střetnutí šampionů: Egypťan má na sobě vojenský stejnokroj, zatímco Núbijec se oblékl do „sportovního“. Dějiny samozřejmě píšou vítězové. Aby snad faraonova čest neutrpěla, končí zápas egyptským vítězstvím, s nápisem: „Ó, černý nepříteli, ty, který ses chvástal! Svrhnu tě na zem před zraky faraona!“

Není příliš pravděpodobné, že by existovala třída profesionálních zápasníků, na niž by pravidelně chodily zástupy fanoušků. Spíš se jednalo o vojáky – ať už egyptské, nebo nucené odvedence z podrobené Núbie –, kteří si vzájemnými souboji krátili dlouhou chvíli, případně se připravovali na skutečnou válku. O vyhlášené kvalitě černých borců dnes svědčí snad i jejich pokračovatelé z moderního Súdánu a Senegalu, tzv. zápasníci nuba. 

Řecká inspirace

Také Řekové své zápasníky milovali. Kromě klasického stylu, který se dochoval v podobě tzv. řeckořímského zápasu, se ovšem drsní atleti zapojovali i do tzv. pankrationu, jenž tvořil součást olympijských her od roku 648 př. n. l. Šlo o jednu z disciplín, kterou se novodobé olympijské hnutí barona Peirra de Coubertina rozhodlo ignorovat, zatímco zápas se coby „gentlemanský“ sport na soupisku dostal. Pankration byl totiž nesmírně brutální, protože ho nesvazovala téměř žádná pravidla. 

Podle historických popisů by se dala antická disciplína přirovnat k dnešnímu stylu MMA (smíšená bojová umění, jež obvykle kombinují prvky juda, brazilského jiu-jitsu a thajského boxu). Soupeři směli použít jakýkoliv prostředek, kromě dloubání do očí, trhání uší a útoků pod pás. V původní podobě šlo samozřejmě o přípravu na válku, v jejíž vřavě se mohly získané dovednosti nesmírně hodit. Pokud se střetly dvě natěsnané hradby štítů, bez možnosti se pořádně rozmáchnout kopím, mohlo podmetení nohou soupeře v tlačenici vyvolat dominový efekt a následně vést k prolomení linie – tedy k vítězství. Ostatně Homérovy eposy se hemží popisy heroických akcí, kdy jediný hrdina obrátil celou armádu protivníka na útěk. Nemluvě o Sparťanech, kteří v legendární bitvě u Thermopyl po zlomení mečů bojovali proti Peršanům holýma rukama. 

Posmrtná sláva

Zvítězit v nejtvrdším bojovém sportu na olympijských hrách znamenalo obrovskou čest a soutěže byly někdy tak zuřivé, že končily smrtí účastníků. Nejslavnější bojovník své doby, Arrhichion, dokonce v roce 564 př. n. l. zvítězil – ačkoliv byl mrtvý. Historik Pausanius tvrdí, že „nikdy neporažený“ borec byl tentokrát na pokraji své první olympijské prohry: Soupeř mu zezadu ovinul trup nohama a rukama jej škrtil. Arrhichion začal kolabovat, přesto prý ještě dokázal protivníkovi vykloubit palec u nohy a nebohý zápasník se prý kvůli trýznivé bolesti okamžitě vzdal. Když však chtěli rozhodčí vítězného šampiona zvednout, zjistili, že přiškrcení bylo smrtelné. Arrhichiona tak olivovou ratolestí korunovali posmrtně. Nebyl ovšem jediný, kdo ze souboje neodešel po svých. 

TIP: Sumo: Japonská tradice ovládaná cizinci

K velmi neoblíbeným, zároveň však nesmírně úspěšným zápasníkům patřili Sparťané. S „Lakedaimonskými“ byla obecně těžká domluva v politice, natož ve sportu. V důsledku tvrdého vojenského výcviku, který podstupovali od mládí, se často při zápasech nedokázali „přepnout do civilního módu“. Brali tudíž tato střetnutí smrtelně vážně – a to doslova. Jejich protivníci někdy prohru zaplatili životem, protože spartští šampioni často odmítali přijmout gesto, jímž se borci z druhého tábora vzdávali. Ve Spartě bylo navíc při tréninku dovoleno píchat do očí a kousat, což oficiální pravidla zakazovala. Jenže zvyk je, jak známo, železná košile… 

Argentinci Nano Salguerovi lékaři nedávno diagnostikovali rakovinou tlustého střeva. Podobně jako u dalších nádorových onemocnění i u tohoto typu rakoviny je důležitá její včasná diagnostika. Nano tak měl vlastně kus štěstí v neštěstí. Patřil totiž mezi skupinu pacientů, u kterých se na nemoc přišlo včas.

Lékaři Nano Salguera odeslali do regionální nemocnice v Córdobě, kde se ho ujal Dr. Paul Lada – onkolog s 42letou praxí. Lékař provedl chirurgické odstranění nádoru a Nano se nyní po náročné operaci úspěšně zotavuje. Na svého zachránce ale nezapomněl – kůži na zádech si mladý Argentinec nechal vyzdobit podobiznou lékaře. Snímek tetování později spolu s poděkováním poslal Dr. Paulu Ladovi. Ten byl z nápadu svého pacienta překvapený.

TIP: Matka přejmenovala svého syna poté, co tatér popletl jeho jméno

„Ještě nikdy se mi nestalo, aby si některý z mých pacientů nechal vytetovat moji tvář na své tělo.“ Zdůraznil ale, že úspěch léčby nikdy nezávisí jen na jednom konkrétním lékaři. O pacienty se stará celá armáda lidí – od praktických lékařů až po zdravotní sestry a další nemocniční personál.