Marihuanu je možné užívat různým způsobem. Asi nejčastěji se konzumuje ve formě cigaret, tedy tzv. jointů. V dnešní době je stále oblíbenější vaping, při němž elektronické cigarety, čili vaporizéry, vytvářejí z náplně aerosol, který pak uživatel vdechuje. A touto náplní může být i marihuana.

Marihuana ve službách vědy

Američtí vědci z výzkumného centra Johns Hopkins Behavioral Pharmacology Research Unit se rozhodli zjistit, zda je účinnější užívat marihuanu vaporizérem anebo klasickým kouřením. Badatelé za tím účelem uspořádali experiment s 17 dobrovolníky, což byli zdraví muži a ženy, kteří tentokrát užívali marihuanu ve jménu vědy.

TIP: Rozsáhlá studie marihuany odhalila řadu účinků konopí na lidské zdraví

Dobrovolníci nejprve měsíc před začátkem experimentu nesměli marihuanu vůbec užívat. Pak během experimentálních sezení buď kouřili marihuanu, nebo užívali e-cigaretu s marihuanou. Experimentální směs přitom obsahovala buď 0, 10 nebo 25 miligramů THC. Dobrovolníci ale nevěděli, jak silnou směs právě testují, což zlepšilo výpovědní hodnotu výsledků. Vědci poté hodnotili jak subjektivní pocity dobrovolníků po užití marihuany, tak i jejich fyziologické parametry, jako je srdeční tep a krevní tlak.

Experimenty přivedly vědce k jednoznačnému závěru. Vyšší účinek jak na duševní, tak i na tělesný stav dobrovolníků přináší užívání marihuany vaporizérem. Uživatelé marihuany by s tím měli počítat a při vapingu by měli být obezřetnější při přípravě užívané dávky.

Ve Sluneční soustavě se stále ještě vzpamatováváme z průletu prvního známého návštěvníka z mezihvězdného prostoru. Objekt známý jako 'Oumuamua je nejspíš jenom zajímavým kosmickým balvanem, stejně ale dráždí fantazii a řada lidí si představuje, že by mohl nést nějaké mimozemské technologie.

Vědci institutu SETI, v jejichž popisu práce je hledat stopy po vesmírných civilizacích, se proto rozhodli prověřit, zda 'Oumuamua přeci jen nevysílá nějaké podezřelé signály v rádiové oblasti. Hledali jakékoli rádiové signály, které by potvrdily, že tento objekt je vybavený technologií, a že je tedy alespoň z části umělého původu.

Průzkum signálů objektu 'Oumuamua

Odborníci SETI pozorovali objekt 'Oumuamua pomocí soustavy radioteleskopů Allen Telescope Array (ATA), když byl od Země vzdálený asi 270 milionů kilometrů.

TIP: Nově objevená mezihvězdná planetka se nepodobá žádnému známému tělesu

Přes veškerou snahu a použití velmi citlivých přístrojů se badatelům nepodařilo najít žádné rádiové signály, které by potvrzovaly, že 'Oumuamua komunikuje s okolním vesmírem. Vědci SETI k tomu dodávají, že to ještě neznamená, že objekt 'Oumuamua není alespoň z části umělého původu. Jejich práce ale nebyla úplně marná. Během svých pozorování získali jako bonus cenná vědecká data, která přispějí k pochopení složení a struktury tohoto zajímavého objektu.

Když jsem počátkem devadesátých let začal jezdit na Orinoko, často jsme doplňovali naše skromné zásoby jídla čerstvým i tvrdým v kouři nad ohněm zauzeným masem tapíra, které jsme za rýži či špagety směňovali s místními indiány. Párkrát jsem se taky zúčastnil vyčerpávajícího nočního lovu, spolu s indiánskými lovci sledoval čerstvé stopy, nebo za dřímotu v hamace naslouchal nočnímu tapířímu hvízdání. Plachého tapíra jsem však poprvé zahlédl až po několika letech, kdy jsem lodní motor vyměnil za vesla a mnohem víc začal po pralese chodit pěšky.

Čestné místo pro tapíra

Pokud bych se dnes měl pokusit o vlastní paralelu k africké Big Five, tedy proslulé Velké pětce africké savany v podmínkách jihoamerických tropů, určitě bych do ní tapíra jihoamerického zařadil na přední místo. Nejen proto, že je největším jihoamerickým suchozemským zvířetem. Navíc jde o původního jihoamerického živočicha, s nímž se z oné pomyslné velké pětky dnes setkávám úplně nejčastěji. A to nejen v oblasti amazonských deštných pralesů, ale také v bolivijském Chaco, či v největším mokřadu na Zemi – v brazilském Pantanalu. Párek tapírů mne dokonce překvapil i na vrcholu 600 metrů vysoké stolové hory Huanchaca na brazilsko-bolivijském pomezí. Jak vyšplhali po skalní stěně až tam, dodnes netuším … 

Běžně a mám-li štěstí, dokonce i několikrát za den, sice narazím také na mravenečníka velkého, ale ten obývá především ekosystém savany a přilehlých mokřadů, tedy oblast velmi vyhraněnou a v Amazonii se vyskytuje jen sporadicky. Totéž platí o čápech jabiru, jejichž hejna třeba ve venezuelských mokřadech llanos často čítají stovky ptáků. Poslední dva členové této mé soukromě navržené VP – jaguár a anakonda – sice místy ještě tvoří zdravé populace, ale setkání zejména s jaguárem patří k těm absolutně nejvzácnějším.

Nečekané „vodní nebezpečí“

Tapír jihoamerický (Tapirus terrestris) vývojově patří mezi prastará zvířata, která se po severoamerickém kontinentu proháněla již před padesáti miliony let (eocén). Do dnešních dní přežily celkem tři druhy v Jižní Americe a tapír čabrakový (Tapirus indicus), jediný zástupce starého světa, který obývá pralesy indomalajské oblasti. Systematická zoologie řadí tapíry do příbuzenstva lichokopytníků, což znamená, že jsou bratranci nosorožců a koní. Asijské pralesní nosorožce připomínají také způsobem života. V mnoha ohledech jsou podobní rovněž divokým prasatům, ale jejich spíše samotářský způsob života vytváří úplně jiné sociální vazby. 

Tapíři jsou skvělými plavci a v okolí řek a bažin se vyskytují snad nejčastěji. S jejich zrakem to však není valné, a tak jsem se při plavbě kanoí již několikrát dostal do jejich bezprostřední blízkosti. Jsou to setkání vždy oboustranně dramatická a někteří domorodci tvrdí, že takto zaskočená zvířata mohou být i nebezpečná.

Souboj, nebo námluvy?

Vodních setkání s tapíry jsem zažil víc, většinou brzy po východu slunce. Se svou ženou Radanou jsme si ranní tiché projížďky po řece velmi oblíbili – zvláště v Pantanalu o setkání se zvířaty těsně po rozednění opravdu není nouze. Zrovna nedávno jsme se nechali tiše unášet proudem řeky Rio Negro a pozorovali kapybary, kajmany, hoky i skupinu našich oblíbených vyder.

Náhle a bez varování se z hustého porostu na levém břehu vyřítil s nečekanou razancí tapír. Mohutnými skoky se mělčinou dostal až před příď naší kanoe. Voda cákala na všechny strany a následné vlnobití povážlivě rozhoupalo člun. Než jsme se vzpamatovali z překvapení, skočil ze břehu do vody další tapír, který hlučně pronásledoval první zvíře. Nevím, zda šlo o dva soupeřící samce, či zda jsme se stali svědky poněkud bouřlivých námluv. V každém případě nám zvířata zaujatá svým protějškem poskytla dostatek času k vychutnání nezvyklého zážitku. Rady dokonce stihla pořídit pár záběrů.

S tapírem za patami 

Úplně nejčerstvější tapíří zážitek si však přináším z návštěvy Výzkumné univerzitní stanice Yasuní v ekvádorské Amazonii. Samice s odrostlým mládětem tam totiž objevila kouzlo kuchyňských odpadků a nechala mne i Radanu přiblížit do bezprostřední blízkosti. Dokonce jsem se úspěšně pokusil podrbat zvíře obezřetně „za uchem“. Říkali jsme si, že je to skvělá příležitost pořídit úžasné záběry tapírů v jejich přirozeném prostředí a bez zaváhání jsme se pokusili doprovodit obě zvířata až do nitra lesa, jehož hranice ostatně byla jen pár metrů od stanice. V tom nám rafinovaně měly pomoci i dva ušetřené banány. 

TIP:  Brazilský mokřad Pantanal: Unikát neprávem zakrytý stínem Amazonie

Plaché mládě se od počátku chovalo nedůvěřivě, obě zvířata se však držela pospolu a neustále komunikovala tichým hvízdáním a jemným, takřka hmyzím cvrkotem. Po chvíli jsme se spolu s oběma tapíry dostali až do přítmí mezi stromy a namířili na zvířata naše objektivy. Záhy jsme však podlehli tvůrčímu transu, nejspíš překročili veškerou únosnou mez a rozčilená matka mne zcela nečekaně napadla. Pronásledovala mne v podrostu a snažila se mne kousnout do stehna. Měl jsem docela nahnáno, protože atak byl dost bolestivý. Stisk jejích zubů naštěstí vždy sklouzl po silné látce kalhot. Nakonec mne tapířice milosrdně nechala být a spolu s mládětem se rozplynula v džungli.

Zatímco například Eskymáci prošli postupným vývojem tak, aby lépe zpracovávali tučné maso polárních zvířat a aby jejich těla účinněji izolovala teplo, běžného Rusa evoluce příliš nezahřívá. Nedá se však říct, že by mu to zabránilo v osidlování nejchladnějších oblastí světa. Jako příklad může sloužit těžařský Norilsk, který si vydobyl pověst nejmrazivějšího města na Zemi: Sníh ho pokrývá až 270 dní v roce a průměrná teplota tam dosahuje −6,2 °C. Od prosince do února pak rtuť klesá k −20 °C a extrémní výkyvy padají i pod −40 °C. A protože je místní počasí neúprosné, museli se mu obyvatelé přizpůsobit takřka ve všech ohledech. 

V první řadě proto tráví skoro celé mrazivé období pod střechou. Pobyt v ledovém vzduchu totiž klade na lidský organismus extrémní nároky: Deset až patnáct minut v krutém mrazu je pro člověka velmi vyčerpávajících – mimo jiné kvůli pichlavé bolesti v obličeji a otupělým prstům na rukou i na nohou, do nichž se cit vrací jen velmi pozvolna. Po dvaceti minutách venku už spěchají zpátky i ti největší ruští otužilci. 

Nevypínejte motor

Kromě vyčerpání a otupující bolesti však musejí obyvatelé města myslet i na řadu dalších komplikací: Mají-li například brýle s kovovými obroučkami, na ulici by si je měli sundávat – kov totiž přimrzá k obličeji. Sebemenší úraz, po němž by zůstali venku odkázáni na cizí pomoc, může být smrtelný. A totéž platí, pokud si „přihnou“ v hospodě a cestou domů se někde „zapomenou“… 

Jestliže Norilští jedou někam autem, pohybují se mezi vyhřívanými garážemi a venku vůbec nevypínají motor. Hromadná doprava pak funguje v konvojích: Ráno vozí obyvatele do práce několik autobusů najednou a drží se těsně za sebou. Pokud by totiž osamělé vozidlo postihla technická závada mimo město a nedokázalo by pokračovat v cestě, pasažéři by umrzli. V konvoji se však z porouchaného stroje přesunou do jiného autobusu a pokračují dál. 

Peníze zahřejí

Norilským dětem chybějí parky, prolézačky a stezky, kde by mohly běhat nebo jezdit na kolech. Vznikají proto obrovské haly, v nichž se lze věnovat „venkovním“ aktivitám. Z krátkodobého hlediska takové řešení funguje. Nicméně tma polární noci, do které se Norilsk noří na dva měsíce v roce, si vybírá svou daň. Lidé trpí tzv. syndromem polární noci – jsou vyčerpaní, malátní, dezorientovaní a nemohou spát. Všeobecná šeď a izolace vrhají řadu obyvatel do depresí, jež se obvykle „řeší“ alkoholem. V kombinaci s rozsáhlým znečištěním to lidem ve městě krátí průměrný věk dožití oproti zbytku Ruska o deset roků – na pouhých 61 let. 

TIP: Postapokalyptický ruský Norilsk: Zakázané město s pachutí kovu a síry

Proč tedy v Norilsku zůstávají? Odpověď zní jednoduše: Kvůli penězům. Město vyrostlo za dob Sovětského svazu okolo dolů vzácných kovů, a přestože má pouhých 175 tisíc obyvatel, přispívá do ruské ekonomiky značným dílem: 40 % globální produkce platiny a palladia pochází právě odtud a svět se neobejde ani bez místního niklu. Když před deseti lety překročila průměrná mzda norilského horníka v přepočtu 60 tisíc korun (což odpovídá zhruba pětinásobku platu v jiných částech země), Norilsk i další města za polárním kruhem zažila obrovský nápor zájemců. 

Těžební města však představují výjimku – celkově se totiž Sibiř kvůli tvrdým podmínkám a nízké porodnosti vylidňuje. Do roku 2030 klesne počet obyvatel Sibiřského federálního okruhu ze současných 19,5 milionu na 17 milionů. 

Statistici uvádějí, že přibližně jedna z 500 brazilských žen má problém s plodností kvůli abnormalitám dělohy. Teď se Brazílie stala první zemí světa, kde se narodilo dítě z dělohy, kterou jeho matce transplantovali od mrtvé dárkyně. Úspěch toho zákroku teď přináší naději pro mnoho dalších žen v podobné situaci.

Holčička, jejíž jméno i jméno matky zůstávají v tajnosti, se narodila císařským řezem v univerzitní nemocnici brazilské Univerzity v Sao Paulu. Matkou je 32letá žena, která se kvůli genetickému defektu narodila bez dělohy. V září 2016 absolvovala desetihodinovou operaci, během které jí transplantovali dělohy 45leté ženy, která těsně předtím zemřela na mozkovou mrtvici. Sedm měsíců po úspěšné transplantaci budoucí matka podstoupila umělé oplodnění, které nakonec skončilo porodem zdravého dítěte.

TIP: Jaký je ideální interval mezi porody? Méně než rok je rizikem pro matku i dítě

Žen, které nemohou otěhotnět kvůli problémům s dělohou, je velmi mnoho. Potenciálních živých dárkyň tohoto orgánu je ale velice málo. Dělohy transplantované od mrtvých dárkyň by se tak mohly stát pro řadu žen významnou pomocí. Dokud nebudou k dispozici syntetické dělohy nebo dělohy vypěstované z kmenových buněk, budou transplantace zřejmě jedinou šancí, jak by tyto ženy mohly otěhotnět.

Planeta Mars na první pohled vypadá jako úplně vyprahlá pustina, kde nemůže být nic zajímavého. Opak je ale pravdou. Stačilo poslat na rudou planetu robotické průzkumníky a ti každou chvíli hlásí nějaký pozoruhodný nález. Teď se to povedlo robotické laboratoři Curiosity.

Koncem listopadu našla laboratoř Curiosity na povrchu Marsu nápadně lesklý kámen. Na první pohled to nezní zase tak překvapivě, na Marsu ale takové kameny rozhodně nejsou běžně k vidění. Jak to u mise Curiosity bývá zvykem, zajímavý kámen hned dostal svoji přezdívku, v tomto případě „Little Colonsay“.

Lesklý kámen nebo meteorit?

Vědci mají podezření, že by mohlo jít o meteorit, který spadl na povrch Marsu. Vzhled ale může klamat a platí to i na Marsu. Přesvědčivý důkaz původu lesklého kamene by měla přinést až jeho chemická analýza. Operátoři proto nařídili laboratoři Curiosity, aby kámen a jeho okolí důkladně prozkoumala. To ovšem nějaký čas potrvá a podle nejnovějších zpráv zatím výsledky analýz lesklého kamene neznáme.

TIP: Novoroční záhada: Snímky Curiosity z Marsu ukazují zvláštní geologické útvary

Kameni „Little Colonsay“ se věnuje především zařízení ChemCam (Chemistry and Camera), které je určeno k právě analýzám hornin. Další přístroje laboratoře Curiosity se zabývají vrtáním a průzkumem materiálů v bezprostřední blízkosti pozoruhodného kamene, zatímco senzory roveru zkoumají širší okolí nálezu.

Vůdčím motivem vědecké revoluce byla nepochybně revoluce na poli astronomie, která vyvrátila teorii, že Země je středem vesmíru, a dokázala pravdivost heliocentrického modelu, v němž úlohu naší planety převzalo Slunce. Vše pak pomyslně uzavřelo slavné pojednání Isaaca Newtona Matematické principy přírodní filosofie z roku 1687, kde se poprvé objevil zákon gravitace a tři známé pohybové zákony, pro které sice Newtona školáci nenávidí, které mu ale umožnily dokázat, že pohyb vesmírných těles i předmětů na Zemi se řídí stejnými pravidly a že univerzum vlastně funguje jako jeden ohromný stroj.

Revolucionáři astronomové

Zásadní změny na poli astronomie jsou vedle Mikołaje Kopernika (1473–1543) spojeny se jmény Tycha de Brahe (1546–1601) jenž ke konci života působil na dvoře Rudolfa II. v Praze; Johanna Keplera (1571–1630), který rovněž působil v Praze; Galilea Galilei (1564–1642) a již jmenovaného Isaaca Newtona (1643–1727). Díky bystrosti a píli těchto mimořádných osobností se definitivně zhroutilo staré chápání vesmíru, jež skrze autoritu řeckého filosofa Aristotela a jeho krajana Klaudia Ptolemaia vládlo takřka dvě tisíciletí jako aristotelsko-ptolemaiovská kosmologie. 

Kopernik postavil do středu světa Slunce namísto Země (geocentrismus byl vystřídán heliocentrismem); Tycho de Brahe se vzdal představy o existenci materiálních (neviditelných) sfér, jež ve svém pohybu hýbají planetami, a nahradil ji moderním pojmem oběžné dráhy; Kepler předložil matematický popis kopernikovského systému a dokonalé kruhové pohyby nebeských těles vyměnil za eliptické trajektorie; Galileo svým pozorováním dalekohledem dokázal, že neexistuje žádný rozdíl mezi pozemskou fyzikou a fyzikou nebeských těles, jež měla být dokonalá, a konečně Newton díky své gravitační teorii sjednotil astronomické teorie Keplera a Galileia.

Věda versus církev?

Přinesla-li vědecká revoluce radikální změnu pohledu na svět, není divu, že narazila na odpor zvláště ze strany křesťanských církví. Bylo by však nesprávné hovořit o střetu mezi tmářskými, omezenými teology a vědeckými vizionáři. Je pravda, že když v roce 1615 Galileo marně v Římě obhajoval Kopernikovo heliocentrické učení, bylo mu kardinálem Bellarminem zakázáno veřejně tuto nauku šířit a obhajovat; Kopernikův spis byl dokonce dán v březnu 1616 na index zakázaných knih. Jádrem sporu však nebyl ani tak samotný heliocentrismus, jako spíše jeho určitá interpretace.

Se změnou pohledu na svět se samozřejmě změnilo i vnímání člověka a jeho postavení, což rovněž mohlo zneklidňovat zvláště věřící křesťany: neohrožuje snad heliocentrický model oběhu planet centrální postavení člověka ve vesmíru, jeho jedinečnost, jež se projevila i obětí Krista na Kalvárii? Není heliocentrismus v rozporu s církevní naukou založenou na Bibli? Pokud je Země jen jedním z podobných nebeských těles, nemohli by lidé existovat i na nich? Nenaznačují snad některé pasáže Bible, že se Slunce pohybuje kolem Země? Vždyť například ve starozákonní knize Jozue se píše, že Bůh zadrží Slunce a Měsíc, což naznačuje, že se obě tělesa pohybují kolem Země…

Změna optiky

Důvody střetu mezi Galileem a vzdělanci jeho doby jsou ale hlubší. Známý historik vědy Thomas Kuhn hovoří ve své knize Struktura vědeckých revolucí (1962) o paradigmatech. Zní to nevlídně, ale je to prosté: paradigmata jsou, abychom použili jednoduchou metaforu brýlemi, jimiž vědci hledí na svět a ten se jim dává poznat v této optice (podobně jako když si nasadíme zelené brýle, vidíme svět zeleně): je to souhrn poznatků, metodologických postupů, obecnějších idejí.

Do vládnoucích vědeckých paradigmat jsme uváděni již v rámci výchovy ve škole a jejich vláda nad naší myslí je mnohem silnější, než si myslíme. Známé přísloví praví, že zvyk je železná košile. Podobně si zvykáme hledět na svět perspektivou určitého paradigmatu a těžko přijímáme možnost, že bychom na něj mohli hledět jinak.

Podobná změna je revoluční záležitostí a vědecká revoluce byla zvláště radikální, neboť se neměnila pouze stará aristotelsko-ptolemaiovská optika vesmíru, ale přetvářela se samotná povaha vědy. Nová věda, jež se vynořila z tohoto intelektuálního zápasu, už nebyla závislá na článcích víry nebo posvátných textech, neodkazovala se na autoritu starobylých filosofů či teologů. Směle se spoléhala na vlastní rozum a za jedinou autoritu považovala okolní svět. 

Věda jako experiment 

Vědec se od té doby aktivně táže světa, a to v jazyce matematiky a prostřednictvím experimentů. A právě důraz na experimentální povahu vědeckého poznání umožnil emancipaci vědy. Konečně věda se také stala veřejnou a kontrolovatelnou aktivitou. Vědec už nebyl osamělým filosofem, vykladačem Aristotela či posvátných textů jako dosud, zcela přirozeně začaly vznikat vědecké společnosti sdružující nezávislé osobnosti, které spoléhaly na rozum a experimentální metody a výsledky svých prací pravidelně publikovaly, což umožňovalo jejich kritické zkoumání. V roce 1660 byla založena Londýnská královská společnost, jež existuje dodnes, ve Francii založil roku 1666 Ludvík XIV. Akademii věd a další vznikaly velmi záhy.

TIP: Proroctví z nebes: Jak si lidé v Durynsku vykládali v roce 1581 pád meteoritu?

Mimořádným projevem vědecké revoluce byla také důvěra v přístroje. Představme si, že chceme pozorovat vzdálené objekty: jako nejjednodušší řešení zvolíme dalekohled. A když do něj hledíme, zcela samozřejmě předpokládáme, že nám zprostředkovává věrohodný obraz, že nešálí naše smysly. Když Galileo pozoroval měsíce Jupitera či povrch Měsíce, činil tak s důvěrou, která pro předcházející staletí nebyla vůbec typická.

Slavná historka, v níž se filozof Cesare Cremonini, vykreslovaný jako dogmatický zastánce starého Aristotelova učení, odmítne podívat dalekohledem na oblohu, ve skutečnosti vyjadřuje radikalitu Galileiova přístupu k vědeckému zkoumání. Je to právě díky toskánskému astronomovi, že přístroje získaly důvěru odborného světa. Přístroje byly uznány jako prostředky posilující lidské smysly a chránící experimentátory před možností omylu. Není divu, že právě v 17. století došlo k vynálezům mnoha přístrojů a jejich využití ve vědecké praxi.

Teherán je hlavním městem Íránu a také nejlidnatějším městem celé západní Asie. I s příměstskými oblastmi zde žije asi 15 milionů lidí. Jak ale ukazují nové satelitní snímky, obyvatelé Teheránu mají vážný problém. Některé jeho oblasti totiž klesají do hlubin.

Propadající se metropole

Ze satelitních snímků vyplývá, že některá místa v Teheránu se propadají rychlostí asi 25 centimetrů ročně. Vědci to zjistili porovnáním satelitních snímků města a jeho okolí, které byly pořízeny mezi lety 2003 až 2017. Propadání se přitom v současné době týká asi 10 procent rozlohy centra Teheránu a mnoha sídel v severozápadní části Teheránu.

TIP: Problémy megapole: Peking se propadá kvůli vysychání podzemní vody

Jedním z důsledků propadání města je i to, že se v některých oblastech Teheránu začaly náhle objevovat gigantické trhliny a díry. Bývají hluboké několik metrů a ohrožují jak stavby, tak i obyvatele Teheránu. Podle odborníků je propadání města Teherán v dnešní době jedním z nejrychlejších na světě. Hlavní příčinou je ztráta zásob podzemní vody, spojená s překotným rozvojem zástavby i osídlení Teheránu. Ve snaze zpomalit tento vývoj úřady začaly omezovat odčerpávání vody.

Vyhlídky města jsou ale dost špatné. Ze studie zveřejněné před několika dny v odborném magazínu Remote Sensing of Environment vyplývá, že změny mohou být nezvratné, jelikož zemský povrch se nezvedá, ani když hladina podzemní vody stoupne po vydatných deštích. Propadání může podle odborníků brzy vážně ohrozit infrastrukturu Teheránu, včetně komunikací, železnic, mostů, ropných a plynových potrubí i elektrických sítí.

Nasazení železničních kanonů na východní frontě omezoval jiný rozchod kolejí v Sovětském svazu, ale Wehrmacht měl k dispozici též zbraň, kterou si objednal již v roce 1937. Jestliže na železniční děla měla takřka monopol firma Krupp, pak tento projekt připadl společnosti Rheinmetall-Borsig. Armáda požadovala pásový samohybný moždíř, jenž by sloužil primárně pro obléhací operace, takže základní typ střely představoval 2,2 t vážící průbojný granát s náplní 240 kg trhaviny.

Monstrózní samohybný moždíř

Hlaveň měla kalibr 600 mm a spočívala na kolébce s hydropneumatickými brzdicími válci. Tato kolébka se nacházela na pásovém podvozku hnaném benzinovým motorem Daimler-Benz MB 503A, s nímž dovedl tento kolos o hmotnosti 124 t jezdit nejvyšší rychlostí 10 km/h. Byl známý jako Karl-Gerät, případně i jako Gerät-040. První exemplář jménem Adam armáda převzala v listopadu 1940, poté přibyl druhý zvaný Eva, avšak jejich jména se pak změnila na nordická Baldur a Wotan.

V tomto trendu pokračovaly i další čtyři exempláře Thor, Odin, Loki a Ziu (tři z nich měly dieselové agregáty MB 507C). Němci je využili při obléhání některých sovětských pevností a měst, ale vojáci kritizovali krátký dostřel, který činil pouze 4,3 km. První reakcí se stal lehčí granát, který nabízel dostřel 6,6 km, ale začaly též práce na nové hlavni, jež by poskytovala větší úsťovou rychlost.

Měla krycí název Gerät-041 a kalibr 540 mm a byla řešena tak, aby se na vozidle mohla podle potřeby střídat s původní 600mm hlavní. První exemplář Wehrmacht dostal v létě 1943 a jeho dostřel činil až 12,5 km. Obrovské moždíře se hojně užívaly až do konce války, kterou přečkaly dva kusy. Jeden padl do rukou US Army, která ho poté nechala sešrotovat, zatímco exemplář ukořistěný Rudou armádou se stále nalézá v muzeu Kubinka u Moskvy.

Projekty obřích samohybek

Vzhledem k nacistické gigantománii nepřekvapuje, že se objevily i návrhy obrovských samohybných děl na podvozcích těžkých či supertěžkých tanků. Například těžký tank PzKpfw VI Ausf. B Tiger II se stal základem pro obrněnec, který nesl označení Geschützwagen Tiger a měl sloužit coby platforma pro různé velké dělostřelecké zbraně. Základní podoba, známá i jako Grille 17, byla určena jako nosič kanonu ráže 17 cm, do konce války však Němci stihli pouze rozestavět prototyp.

Ten padl do rukou britských vojáků, jejichž fotografie v korbě tohoto monstra budí dojem, že jde o trpaslíky. Další modifikace tohoto obrněnce měly dostat moždíře (respektive minomety) kalibru 210 či 305 mm. Zbraň druhé uvedené ráže se vyvíjela v plzeňské Škodovce a pro výsledné vozidlo se používalo jméno Bär.

Německá gigantománie

Projekty těžkých samohybných děl vznikly také na bázi nové řady tanků E (Entwicklung), ale všechny zůstaly jen na papíře a dnes jsou vysoce populárními položkami ve „výzbroji“ hry World of Tanks. Tím však ona gigantománie zdaleka neskončila, protože se počítalo i se samohybnými verzemi železničních děl.

V případě kanonu K5(E) vznikl návrh stroje, jenž by měl místo dvoudílného kolejového podvozku obdržet dvojici podvozků tanků Tiger II. O analogickém řešení se uvažovalo dokonce pro 800mm dělo, avšak s tím, že jeho váhu měly nést čtyři tankové podvozky. Absolutním vrcholem však určitě byl návrh P.1500 Monster, což měla být montáž 800mm děla na korbu „pozemního křižníku“, jak se také říkalo projektu gigantického tanku P.1000 Ratte. Zajisté není třeba dodávat, že tyto zoufale nepraktické nápady neopustily kreslicí prkna.

Image

Čtěte také

Nepříliš známá výzbroj: Nepoužitelné i vizionářské zbraně Velké války (1)

V roce 2016 tým skotských archeologů a forenzních odborníků vyhotovil překvapivě realistickou rekonstrukci britské dívky, která žila v době bronzové. K rekonstrukci tváře dívky, které se přezdívá Ava, použili její kosterní pozůstatky. Mediálně známá rekonstrukce Avy je nápadná měděně zbarvenými vlasy a ledově modrýma očima.

Jak se ale zdá, tahle rekonstrukce dívky Avy byla poněkud vedle. Nedávno vznikla nová rekonstrukce Avy, která je nazvaná Ava 2.0, a od té původní Avy se dost liší. Tato rekonstrukce vychází z celé řady analýz kosterních pozůstatků dívky, počínaje novým datováním, přes analýzy složení kostí a obsahu izotopů, až po detailní genetické rozbory.

TIP: Perfektní rekonstrukce odhalila tvář 1 200 let staré královny z Peru

Ukázalo se, že Ava je vlastně starší, než si odborníci původně mysleli. Nežila před 3 700 lety, ale před asi 4 250 lety. Genetická data říkají, že se Ava narodila rodině, která se přistěhovala do Británie ze severní Evropy jen pár generací předtím. Z DNA Avy také vyplývá, že měla podstatně tmavší vlasy a čokoládově hnědé oči.