Tygři kaspičtí (Panthera tigris virgata)  kdysi obývali řídké lesy a říční koridory na západ a na jih od Kaspického moře (území Turecka a Íránu) a střední Asii (státy bývalého Sovětského svazu) včetně pouště Taklamakan a části Číny. Po tygrovi ussurijském (Panthera tigris altaica) a tygrovi indickém (panthera tigris tigris) šlo o největšího tygra na světě. Pyšnil se silnýma nohama, statným tělem a neobvykle dlouhými drápy. Zbarvený byl podobně jako tygr indický – se zlatožlutým podkladem na hřbetě, tmavými pruhy na slabinách, bílou hrudí a břichem. V zimě narůstala tygrům kaspickým dlouhá srst – především na břiše a šíji.

Vybiti a vytlačeni

Tygři lovili zvířata migrující ve stádech, zejména divoká prasata. Hlavní podíl na jejich vyhubení měla ruská vláda, která udělala vše pro to, aby tygry kaspické zcela vyhladila. Důvodem byla plánovaná rekultivace obrovského území na počátku 20. století.

Ruská armáda dostala příkaz zabít všechny tygry v oblasti Kaspického moře, což se víceméně podařilo. Jejího příkladu následovali farmáři, kteří začali čistit lesy a pěstovat rýži a bavlnu. Zbylí tygři tak byli vytlačeni do hustých lesů, mokřin a nakonec do hor, kde dlouho nepřežili. Existují neověřené údaje o jejich výskytu ještě v padesátých letech v oblasti zvané Tygrovaja Balka v Tádžikistánu.

Návrat jen v oblasti teorie

Podle Firouzova Průvodce faunou Íránu zde byl poslední exemplář zastřelen v roce 1947, jiné zdroje uvádějí rok 1959, 1970 či dokonce 1997. Ať už je tomu jak chce, fakt, že tygři kaspičtí vyhynuli, zůstává smutnou pravdou. Dnes není v zajetí chován jediný kus a nikdy nebyly učiněny pokusy o chov s následnou reintrodukcí do volné přírody.

TIP: Hon na tygra: Obávaný predátor indického subkontinentu je dnes ohroženým druhem

Nedávno však díky britským vědcům vysvitla nová naděje. Genetická analýza odhalila, že stále žijící tygr ussurijský se od tygra kaspického liší jen jediným písmenkem genetického kódu. To pravděpodobně znamená, že šlo o stejný poddruh, jehož populace se rozdělily před pouhými sto lety. Je tedy možné, že v budoucnu se podaří tygra kaspického znovu vyšlechtit a že asijský pruhovaný obr zase ožije.

Když vesmírnému teleskopu Kepler začaly selhávat klíčové systémy a jeho vědecká kariéra se chýlila ke konci, operátoři se na poslední chvíli snažili důmyslnými inženýrskými postupy „vymáčknout“ z teleskopu ještě nějaká pozorování. 

Asi polovinu takto získaného času k pozorování teleskop Kepler věnoval snímkování nejvíce slibných hvězd, kde bylo možné očekávat objevy nových planet. Ve zbylém času se Kepler zabýval vzdálenějším vesmírem. Mimo jiné pozoroval cizí galaxie a hledal v nich čerstvě explodující supernovy, které zatím nejsou dost jasné, abychom je zachytili na Zemi.

Rychlá supernova

V rámci této kampaně letos 4. února teleskop Kepler detekoval první známky exploze supernovy, k níž došlo v galaxii vzdálené asi 170 milionů světelných let. Šlo o supernovu typu Ia, tedy explozi bílého trpaslíka, který si nakradl hmotu od hvězdného partnera. Supernova dostala označení SN 2018oh.

TIP: Hvězdný zloděj v souhvězdí Jeřába přežil neobvyklou supernovu

Většina supernov typu Ia se po spuštění exploze postupně zjasňuje a největší záře dosahují asi tři týdny po explozi. Brad Tucker z Australian National University a jeho tým ale zjistili, že supernova SN 2018oh se zjasnila velmi rychle a nejvíce zářila už týden po explozi. Podle Tuckera je možné, že při explozi supernovy v tomto případě mohutná rázová vlna zasáhla hvězdného partnera a vytvořila extrémně horké a jasné halo, které zesílilo záři supernovy SN 2018oh.

Letos již podruhé v Austrálii ve velkém „prší“ z nebe kaloni. V tomto případě jde o kaloně zlatotýlé, kteří žijí v severovýchodní části Queenslandu, ale také na Nové Guineji a řadě menších ostrovů v okolních vodách. A prý bude ještě hůř. Vědci se domnívají, že podobné šokující události se stanou v horkém světě spíše pravidlem.

Kaloni padající z oblohy

Odborní ochránci přírody a dobrovolníci z řad místních obyvatel udávají, že v nedávných dnech zahynulo v Queenslandu kolem 4 tisíc těchto kaloňů. Padali z oblohy jako mouchy. V těchto dnech bylo přitom ve městě Cairns naměřena teplota až 42,6 stupňů Celsia. Hromadná úmrtí neohrožují jen samotné kaloně, ale také lidi, kteří žijí poblíž. Jejich zdraví je kvůli množství mrtvých kaloňů ohroženo.

TIP: Smutné scény z rozpálené Austrálie: Vaření kaloni padající z oblohy

Kaloňů zlatotýlých je sice zatím relativně dost (status ohrožení podle IUCN je u nich aktuálně na stupni - málo dotčený), mají ale nevýhodu v tom, že žijí na poměrně malém území. Sucho během horkých „zim“ v Austrálii vystavuje tyto velké denní netopýry mnohým rizikům vlastně odjakživa. V poslední době se ale objevují stále častější a stále extrémnější vedra. Budoucnost kaloňů zlatotýlých tak není zrovna růžová.

Automobilka Audi ve spolupráci se společnostmi Italdesign a Airbus vyvíjí pozoruhodný transportní systém Pop.Up Next. Je to napůl dron kvadrikoptéra a napůl autonomní elektrické vozidlo.

Společnost nedávno předvedla Pop.Up Next i na veřejnosti, i když šlo jen o jeho zmenšený model. Systém tvoří tři součásti. První z nich je kabina pro pasažéry, kterou je možné připojit buď k elektromobilu anebo k elektrickému dronu. Podle toho pasažéři buď jedou, anebo letí.

TIP: Autonomní vozidlo Panasonic nabízí jízdu s interaktivním stolním displejem

Společnost Audi letos prohlásila, že by takový systém mohl být na trhu nejdříve za 7 až 10 let. Prý ještě zbývá překonat řadu velkých technologických, ale také legislativních problémů. Podle dostupných informací čelí podobným problémům i ostatní společnosti, které vyvíjejí podobné systémy létajících taxi. Stále tedy není jasné, kdo z nich nakonec zvítězí a bude létat se zákazníky jako první.

Mladý orel skalní na operačním stole nemá žádné vnější poranění. Ani rentgen neukázal zlomeniny. Jenže tento pták – přísně chráněný druh – tu leží zobákem nahoru. Do malebného oregonského městečka, kde sídlí špičková laboratoř, ho odeslali federální agenti odněkud ze západu Spojených států: Mají podezření, že se mu stal osudným výboj z vedení vysokého napětí. Mršina je hlavním důkazem ve vyšetřování, jež může skončit obviněním z trestného činu pro některého z provozovatelů rozvodných sítí.  

Veterinární patoložka mrtvé tělo otevřela a doufala, že dokáže určit příčinu smrti. Tato zvláštní laboratoř, jediná na světě, je plně zasvěcena objasňování zločinů na zvířatech: Každý rok analyzuje tisíce zdechlin, částí těl nebo výrobků, které z nich vznikly. Cílem je nejen zjistit, jak daný živočich zemřel – odborníci se často snaží vůbec určit, o jakého tvora se jedná. „V klasické policejní práci víte jednu věc jistě: Oběť byla z druhu Homo sapiens,“ vysvětluje vedle stojící Ken Goddard, bývalý vyšetřovatel, který nyní řídí Americkou forenzní laboratoř pro ryby a zvířata. „Naším prvním úkolem je zjistit, jakého živočicha vlastně zkoumáme.“ 

Byznys ve velkém

Pašování zvířat a pytlačení představuje globální byznys, v němž se točí miliardy dolarů. Experti navíc tvrdí, že s tím, jak se postupy pytláků vylepšují a machinace překupníků se přesouvají do temných zákoutí internetu, je stále těžší je odhalovat. Když vyšetřovatelé rozbijí nějakou pašeráckou síť, stává se zmíněná laboratoř často klíčovým místem pro získání důkazů. Vědci tam provádějí testy DNA, zkoumají nalezené střely, identifikují jedy a srovnávají zbytky těl s referenční sbírkou asi 35 tisíc zvířecích druhů. Rozsáhlé depozitáře připomínají hororové kulisy plné kůží, kostí, peří, tesáků a drápů. 

Když bylo před dvěma lety na polích v Marylandu objeveno třináct mrtvých orlů bělohlavých, místní chemici určili, že je zabil nedovolený pesticid. Letos v létě zas v Montaně zastřelili záhadného tvora připomínajícího vlkodlaka a genetici případ uzavřeli s tím, že jde o vizuálně podivného, ale biologicky naprosto běžného vlka. A loni se například člen nechvalně proslulého irského gangu přiznal k ilegálnímu vývozu nosorožčí rohoviny – ovšem až poté, co laboratoř potvrdila, že pohár, který se pokoušel prodat, vznikl z biologického materiálu ohroženého nosorožce indického. Nic z toho vám však Goddard ani jeho kolegové neřeknou. „Nikdy se nestaráme, jak případ skončil. Trofej si do poličky dáváme za odhalený důkaz, nikoliv za konečné odsouzení.“ 

Na špičce v oboru 

Jednopodlažní budova laboratoře s rozlohou přes 3 700 metrů čtverečních má federální status, ale ve srovnání s přísně střeženými pevnostmi ve Washingtonu působí až malebně. Návštěvníci tu nemusejí procházet přes detektory kovů, ačkoliv nové „úlovky“ míří pod rentgen často hned po doručení. V létě nainstalovali u parkoviště betonové zábrany, aby odradili potenciální sebevražedné atentátníky: ovšem nikoliv kvůli reálným výhrůžkám, nýbrž proto, že to nařizuje protokol pro vládní budovy. Goddard si dokonce dělá legraci – kterou zjevně myslí napůl vážně –, že někteří lidé na úřadu vlády o existenci této laboratoře s 34 zaměstnanci ani netuší.  

Přesto se zařízení nachází na světové špičce v oboru. Místní mrazicí boxy schraňují desítky tisíc vzorků zvířecí DNA. Zástupce ředitele Ed Spinoza dosáhl několika průlomů, jako byl objev techniky pro identifikaci slonoviny nebo použití hmotnostní spektrometrie pro určení původního regionu, odkud zvíře či dřevo pocházejí. Právě vzácné stromy totiž ohrožuje rostoucí ilegální byznys.   

Přerostlá kolekce

Biolog Johnnie French často cestuje do afrických zemí a učí strážce tamních parků sbírat důkazy v místě, kde došlo k ilegálnímu odstřelu nosorožců a slonů. Především však působí jako „kurátor“ děsivé kolekce, která dokládá lidskou touhu po shromažďování zvířat – ať už živých, či mrtvých. Místnost za místností uvidíte stále totéž: Kabinety obestavěné kovovými skřínkami, praskajícími ve švech pod náporem exemplářů, jež zabavily úřady nebo je instituci někdo věnoval. Vitrína plná hebkých kožešin kočkovitých šelem, tác s naskládanými exotickými ptáky v barvách duhy, šíleně vypadající kabelka vyrobená z kožichu opice, vyšisovaná kůže z hlavy afrického slona… Kolekce je tak obrovská, že se již brzy začne stavět nový depozitář o výměře 1 300 metrů čtverečních.  

Na jedné skříni visí cedulka „Sušené orgány“. Najdete v ní výhradně penisy nebo části těl, které za ně překupníci vydávali. Jeden třicet centimetrů dlouhý exemplář byl prodán pro „lékařské“ účely coby tygří penis – laboratoř však záhy zjistila, že se jedná o úd z býka. Následně French nabízí prohlídku, kterou pracovně nazývá „túra po výhledech a vůních“. V malé místnosti ohlodávají larvy masožravých brouků zvířecí kosti, aby je vědci mohli analyzovat kvůli možným zraněním nebo je uložit pro budoucí srovnávání. Na opačné straně se vstupuje do Frenchova království, kde vědec preparuje nově získané zvířecí vzorky.  

Počítání drápů

„Tenhle kluk je můj oblíbený,“ vysvětluje French, bývalý armádní výsadkář, zatímco vytahuje z obřího mrazáku nepříjemně živě působící exemplář zmije gabunské. Jde o jeden z mnoha, jež byly nedávno zabaveny při vyšetřování v Nevadě. „Jistý student střední školy měl v pokoji třiačtyřicet těch nejjedovatějších hadů. A jeho matka o tom neměla ani tušení.“ 

O hodinu později přiváží zásilková společnost FedEx dva plastové boxy plné zmrzlých mršin z kalifornské zoo Santa Ana. Ta, podobně jako jiné zahrady, pravidelně doplňuje laboratorní sbírky. Tentokrát poslali pštrosa, několik primátů a také mravenečníka, kterému – jak se zjistilo po odstranění několika vrstev plastových pytlů – z nějakého záhadného důvodu chyběla hlava. „Všechno samozřejmě zaznamenáváme, včetně počtu zachovaných drápů. Za pět či deset let se tak budeme moct podívat zpátky, když se někde objeví náhrdelník z drápů mravenečníka, a dáme si věci do souvislosti. Budeme vědět, zda materiál pochází z jednoho, či ze tří různých exemplářů,“ objasňuje French.

Rozbitá ikona

To, co patologové v laboratoři objeví, pak často slouží jako důkaz u soudu. Především orli jsou v USA nadále velmi přísně chráněni, přestože Trumpova administrativa zrušila řadu omezení, která se týkala například ochrany stěhovavých ptáků. 

Na druhém konci místnosti pracuje další veterinární patoložka, Tabitha Vinerová, a do sluchátek si pouští Simona a Garfunkela. Její ruce ve fialových rukavicích se noří do mršiny orla bělohlavého, jenž možná doplatil na příliš blízký průlet okolo větrné turbíny: „Při pitvě lidských ostatků se žádná modřina neschová. Ale tady je to jiné. Speciální agenti se proto vždycky ptají: Zabil je člověk, nebo ne?“ 

Vinerová mrtvého ptáka zrentgenovala a nyní si na monitoru prohlíží výsledky. „Obě křídla jsou zlomená, část prakticky chybí, a dále je tu fraktura nohy.“ To vše podle ní dokazuje, že šlo o mnohem silnější kolizi než například při srážce s autem. „Národní ikona,“ říká si spíš pro sebe a opět ohledává mršinu. „Ale tak trochu rozbitá.“  

Četné projevy úcty ze strany Jemenců a neskrývané emoce při komunikaci s cizími návštěvníky, kterých v zemi zatím stále není moc, umocňují až pohádkový dojem z této pozoruhodné země. Rozmanitost Jemenu dotváří rozsáhlé pouště s velmi obtížnými životními podmínkami, četná pohoří s políčky šplhajícími až k vrcholkům hor, a městečka rozesetá i ve zdánlivě neobyvatelných oblastech.

Zaprášené zlato královny ze Sáby

Území v nejjižnějším cípu Arabského poloostrova přitahovalo pozornost už ve starověku. Přízvisko Arabia Felix (Štastná Arábie), které mu dali Římané, výmluvně dokládá, jak byla oblast dnešního Jemenu vnímána. K pověsti možná přispěl fakt, že se odtud po staletí vyvážela zejména káva a kadidlo. Především zde ale zřejmě bylo situováno v Bibli i Koránu zmiňované území panovnice Bilkis (což je jméno, které jí přisuzuje islámská tradice) – u nás známé jako královna ze Sáby. Podle Starého zákona se královna doslechla o velké moudrosti izraelského krále Šalomouna a vypravila se o ní sama přesvědčit. Jako dary s sebou přivezla vzácné balzámy, drahokamy a 120 talentů zlata. To o bohatství její země mnohé vypovídá.

Dnešní Jemen je ovšem jednou z nejchudších arabských zemí a snaží se vypořádat s problémem ubývajících ropných zdrojů, kterým stále vděčí za relativní ekonomickou prosperitu. Vláda se snaží situaci řešit reformami a programy podporujícími jiné typy průmyslu.

Listy místo skleničky

Jemen ovšem není žádná zaostalá výspa civilizace, v posledních desetiletích spojila důležitá města síť asfaltových silnic, funguje veřejná doprava, přibývá osobních aut. Země se modernizuje. Ve velkých městech je k dostání veškeré nám známé spotřební zboží, fungují služby, kanalizace. Jsou zde nemocnice, univerzity, muzea.

Společnost v minulosti ovlivnilo i křesťanství nebo židovské náboženství, ovšem s vlnou islamizace se hlavní oporou společenského řádu stalo právě toto náboženství. Pro Jemence je rovněž stále nesmírně důležité tradiční rodové a kmenové uspořádání.

TIP: Jemen: Terorismus, únosy a beznaděj

Odlišný a v mnohém poklidnější rytmus života Jemenců zahrnuje islámské rituály (pětkrát denně modlitba, postní měsíc Ramadán aj.), nákladné mnohadenní svatby a rodinné oslavy plné tance. A taky kat – keř pěstovaný pro listy s narkotickými účinky, které muži ve skupinách obvykle žvýkají každý den v odpoledních hodinách (a ženy údajně v soukromí). Žvýkání katu zvyšuje fyzickou výdrž, zahání chuť k jídlu a spánek a „katové sedánky“ jsou tradiční příležitostí k projednání rodinných nebo obchodních záležitostí. Na druhou stranu je třeba říct, že tomuto zvyku, kterému propadla valná většina populace, je přisuzován negativní vliv na hospodářskou produktivitu. Otázka ovšem je, zda totožnou úlohu nehraje v jiných společnostech alkohol, který je zde téměř neznámou záležitostí.

Antikoncepce je stále ještě především záležitostí žen. Vědci a lékaři ale intenzivně pracují na spolehlivých antikoncepčních přípravcích pro muže, které by svým účinkem doplnily osvědčené kondomy. A výsledky jsou už na dosah.

Nový snadno použitelný antikoncepční gel pro muže již brzy vyzkouší 420 partnerských párů dobrovolníků. V klinických experimentech, které budou trvat zhruba dva roky, budou vědci pečlivě sledovat, jak je gel praktický, jak funguje proti nežádoucímu početí potomka a zda nemá vedlejší účinky.

TIP: Brzda pro muže: Nová antikoncepce bezpečně zpomaluje spermie

Tento antikoncepční gel si muž maže na ramena a na záda. Obsahuje dvě hlavní složky: testosteron a segesteron acetát ze skupiny progestinů. Progestiny blokují přirozenou produkci testosteronu ve varlatech muže, čímž prakticky úplně vypnou výrobu spermií. Testosteron v gelu zase zajistí, že hladina tohoto pohlavního hormonu v těle muže zůstane na normální úrovni. To by mělo muži zajistit normální sex a další funkce testosteronu. 

Ve filmu Gravitace se Sandrou Bullockovou se raketoplán Explorer musí rychle vrátit na Zemi, poté co ruský pokus o sestřelení nefunkčního satelitu vyvolá řetězové srážky družic s nově vznikajícími troskami. Každá následující kolize přitom plní nízkou orbitu novým oblakem úlomků, jež ohrožují další satelity a nakonec i Explorer a Mezinárodní vesmírnou stanici.

Popsaný proces se označuje jako katastrofický Kesslerův syndrom a nese jméno Donalda J. Kesslera, odborníka NASA, který na nebezpečnou možnost v roce 1978 poprvé upozornil. Jeho práce poukazuje na problém tzv. kosmického smetí, tedy vysloužilých družic, posledních stupňů raket i nářadí upuštěného astronauty při aktivitách ve volném kosmu. Kessler zdůraznil, že při každé srážce na nízké orbitě vznikne oblak trosek, jež dál zvětšují pravděpodobnost kolize s jinými objekty. 

TIP: Britský vesmírný uklízeč RemoveDEBRIS ulovil první odpad na oběžné dráze

ISS vykonává kvůli kosmickému smetí úhybný manévr několikrát do měsíce. Za největší nebezpečí z hlediska Kesslerova syndromu se dnes považuje osmitunová nefunkční družice Envisat, která obíhá v prostředí hustě zaplněném dalšími úlomky a troskami. Pokud do ní narazí větší kousek s fatálními následky, její zbytky budou představovat hlavní riziko kolizí po následujících 150 let. 

Z dopisu Ferdinanda I. synovi Maxmiliánovi: „Věř mi, že když se budeš i nadále chovat tak, jak jsi začal, je navždy ztracena Tvá duše, Tvá čest i Tvoje dobrá pověst a Ty přitom nebudeš příliš starý. Naplněn starostí, že bys mohl po mé smrti vyrůst v bezuzdného zpustlíka, připomínám Ti naléhavě, aby ses choval umírněněji. Když ale nemůžeš jinak (což je ovšem znamením špatnosti, před čímž bych Tě rád uchránil), chovej se aspoň opatrněji, nevyvolávej veřejné pohoršení, nech provdané ženy na pokoji a už nikdy nepoužívej výhrůžky nebo dokonce násilí!“

Morální varování starostlivého otce je z dopisu zcela zřejmé. Synek Maxmilián se totiž spouštěl s dívkami, ba i vdanými ženami, ale co horšího: on se spouštěl s protestantismem! Pro Ferdinanda bylo nepřijatelné, že rytíř Zlatého rouna s právem nosit zlatý řetěz s jemně vypracovanou zlatou beraní kůží má v říši tak špatnou pověst. Ani ti neotrlejší sukničkáři mezi kurfiřty (voliteli římského krále) nebudou přece volit nemravného zpustlíka za vládce Svaté říše římské. Podezřelý protestant Maxmilián do Čech velmi dlouho nesměl a ocital v častých roztržkách s otcem. Ne kvůli ženským, ale kvůli vyznání. On tedy protestantem tak docela nebyl, ale měl takovou pověst.

Navzdory otci

Ferdinand mu vytýkal, že přijímá posly náboženských sekt pronásledovaných zákonem (například české bratry), že se odcizuje rodu i katolictví. Kolem roku 1560 se konfliktní vztahy vyhrotily natolik, že mu Ferdinand hrozil vyděděním, když nezanechá svých kompromitujících známostí a pohoršlivého smýšlení. Šlo o Jana Šebestiána Pfausera, kterého Maxmilián na vídeňském dvoře protežoval navzdory veškerému odporu. Byl to luteránský kazatel, který se do hlavního města nastěhoval se svou ženou a dětmi. Ferdinandovi byl tento muž od první chvíle trnem v oku. 

Jednoho dne se Maxmilián vyjádřil, že už otcově knutě dále nechce podléhat. Nepomáhala mu ani snaha manželky Marie. Ta dělala, co mohla, aby svého muže ovlivnila a otevřela mu srdce pro samospasitelnou a jedině pravou katolickou vírou.

Maxmilián si připadal jako obklíčený vězeň. V dopise saskému kurfiřtovi si postěžoval: „Mám dojem, jako bych měl řetěz na krku, a nejenom na krku, nýbrž i na nohou. Vůbec se mi nevěří, jsem jako mnich v klášteře, nemám u sebe nikoho věrného, mám kolem lidi, které bych mnohem raději viděl někde daleko, ale musím to všechno vytrpět, dokud nenadejde moje doba – mám však široká záda a unesu to. Jeho císařské Veličenstvo [Maxmiliánův strýc Karel V.] mně nenávidí, a kdyby mohlo, utopilo by mě na lžíci vody.“

Saskému kurfiřtovi Augustovi psával Maxmilián často. U vídeňského dvora totiž neměl žádného opravdového přítele, kterému by mohl věřit. Dopisy Augustovi psal pro jistotu šifrovaně nebo tajným písmem, k jehož rozluštění dal adresátovi tajný návod: „Posílám Láskám Vašim tento list; až ho budete chtít číst, vezměte kousek mycí houby velikosti tolaru, smočte ji v odvaru z šalvěje a přetřete popsaný list třikrát nebo čtyřikrát. Když jej ani pak ještě nebudete moci číst, rozsviťte světlo v tmavé komoře a uvedený list držte pokropený proti světlu. Tak doufám, že se Láskám Vašim podaří list přečíst; když ne, račte mi o tom podat zprávu a já pak napíšu list v číslech, jak to mám s Láskou Vaší ve zvyku.“ Postup habsburského prince a následníka trůnu připomíná tak trochu skautskou bojovku.

Přátelé protestanti zklamali

Vztah mezi otcem a synem se nezlepšil, ani když se jeho strýc Karel V. vzdal roku 1556 císařského trůnu a uchýlil se na zbytek života do Španěl. Udržet pohromadě rozměrnou habsburskou říši se zdálo jako nadlidský úkol. Rozpadala se totiž na všech stranách. Zejména Turci pronikající z východu byli stále nejnebezpečnějšími nepřáteli. Tento úkol na sebe vzal Maxmiliánův otec Ferdinand.

Nový císař potřeboval naléhavě pomoc z řad vlastního rodu. Potřeboval syna, na kterého by se mohl stoprocentně spolehnout. Ferdinand však o něm celý život pochyboval. Maxmilián napsal tajně protestantským knížatům, aby zjistil, jak dalece se může spoléhat na jejich opravdovou loajalitu ke své osobě. Každému vylíčil v hrůzných barvách své otřesné postavení u vídeňského dvora a v narážkách naznačoval: „Jsem ochoten všechno změnit, i kdybych přitom musel povstat proti vlastnímu otci.“   

Přátelé v říši však vyslovovali jenom neurčité, nic neříkající přísliby. Netroufli si povstat proti mocnému císaři. Maxmilián si včas uvědomil, že je otci vydán na pospas, a začal brzdit. Byl natolik inteligentní, aby správně pochopil jasné signály, že ho protestantská knížata nepodpoří. Pokud chtěl být jednoho dne zvolen za římského krále, musel se podřídit, i když to pro něj bylo těžké. Císař měl se svým synem vážnou rozmluvu. Vyložil mu situaci a prohlásil, že přes všecku otcovskou lásku ho nebude podporovat proti katolíkům.

Neochotné podřízení

A mladý princ? Poddal se. Učinil přísahu, že chce žít a umřít v náruči svaté církve římské jako jeho předkové. Potom obcoval náboženským obřadům a po svém zvolení slíbil poslušnost a věrnost papeži a církvi. Kazatel Pfauser dostal vyhazov, princ se měl odloučit ode všeho, co na něho mělo špatný vliv. Tatínek mu však přeci jen vyšel kousek cesty vstříc. Znal synovo přání přijímat podobojí a obrátil se s tímto problémem osobně na papeže. Po počátečním váhání Svatý otec dovolil, aby Maxmilián přijímal (tak jako protestanti) nejenom chléb, ale i víno. Ovšem tajně a nikoli před věřícími! Vlk se nažral a koza zůstala celá.

Protestanti nicméně zachovali v Maxmiliána důvěru. Když se odebral do Slezska, aby přijal přísahu poslušenství od stavů, protestantští kazatelé mu oznamovali, že podrželi všecky obřady staré církve, které mohou zůstat zachovány bez modlářství. Přijal je laskavě a ještě je povzbuzoval, aby na této cestě mírnosti setrvali, a slíbil jim svou ochranu.

Když se Maxmilián aspoň navenek podřídil učení katolické církve, mohl být 20. září 1562 korunován na českého krále. Krátce poté vyslovili svůj souhlas i kurfiřti a Maxmilián se odebral s chotí do Frankfurtu, aby mu tam byl svěřen post římského krále. Když mu byla v následujícím roce přiřčena i uherská královská koruna, Ferdinand shledal, že nadešel čas, aby vládní záležitosti předal synovi.

Od obliby k pochybám

Zpočátku byl Maxmilián jako vládce velice oblíbený, protože byl vlídný k lidem. V neněmeckých částech říše vzbuzovaly neobyčejné jazykové znalosti nového císaře obdiv. Dovedl plynně hovořit v příslušném zemském jazyce se šlechtou i obyvatelstvem, to znamená latinsky, německy, česky, italsky, ba i maďarsky. 

Jenže to byl pouze začátek. Postupem času začali poddaní ztrácet trpělivost, zejména ti protestantští. Svou panovnickou činnost totiž Maxmilián zahájil naprosto jinak, než očekávali. Všeobecně se věřilo, že po otcově smrti konečně ukáže svou pravou tvář. Tedy nikoli tu katolickou. Lidé od něj čekali změnu, ale nic z toho se nestalo. „Věci náboženství křesťanského se dotýkající nemohou být mečem řízeny a spravovány.“ Tato a další mírumilovné myšlenky se vylíhly ve správně zahřáté hlavě císaře Maxmiliána. „Víra se tyranskými hlavami a ohněm nedá přemáhat. Vůbec mně se to nelíbí a nebudu toho nikdy schvalovat, leč by sám Pán Bůh na mně dopustil, že bych rozumu byl zbaven a zdivočil.“

Záliba v uhýbání

Zdálo se, jako by Maxmilián uvažoval, přešlapoval, vyčkával, jak se věci budou vyvíjet. A bohužel se nevyvíjely dobře. „Vzrůstající nepřízeň ho zarmucovala, i hleděl získat opět náklonnost svých národů okázalými deklamacemi,“ ohodnotil ho profesor Ernest Denis. Jenže deklamace nic nevyřešily, jen přispívaly k rozmnožení všeobecné nespokojenosti, a Maxmilián byl obviňován z obojakosti. Ve skutečnosti náležel k onomu druhu lidí, kteří při své inteligenci mají víc dobré vůle než ráznosti. Sliboval víc, než mohl splnit. Snad díky dlouhému pobytu na španělském dvoře plném intrik se v něm vyvinula záliba ve lsti a uhýbání. 

TIP: Rudolfovy starosti: Císař musel bojovat s politikou i rodinou

Stínový premiér, stínový ministr… ti všichni čekají v závětří za společenským bukem, až přijde jejich chvíle, kdy se chopí moci. Jejich postavení je prozatím nepříliš výnosné, a ještě méně co platné, což ovšem nevylučuje nemilosrdný boj plný ostrých loktů a zubů o takový post. Případ Maxmiliána II. z rodu Habsburků nám ukazuje, že stínovým může být i politik, který má všecku moc ve svých rukou. On byl totiž Maxmilián takový stínový král.  

Německá armáda si objednala mimo jiné jeden železniční kanon ráže 406 mm, jehož jméno Adolf asi není nutno blíže vysvětlovat, avšak ten nebyl nikdy dokončen – vojáci nakonec usoudili, že taková obludnost by ve válce představovala jen lákavý cíl.

Předchozí část: Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (1)

Firma Krupp se však nevzdávala. Opakovaně předkládala návrhy obřích děl kalibrů 700, 800, 850 a 1 000 mm, jež vychvalovala jako nástroje pro ničení pevností, zejména Maginotovy linie či Gibraltaru, ale armáda nejevila zájem.

Führer zasahuje

Situace se změnila až v roce 1936, když závody navštívil Adolf Hitler, který byl zcela okouzlen tím, co mu Gustav Krupp vylíčil. Vojáci tak záhy dostali z nejvyšších míst rozkaz, aby objednali tři železniční kanony ráže 800 mm. Šlo o těžko představitelné monstrum, jehož 32,5 m dlouhá hlaveň měla hmotnost přes 400 t. Závěr vážil 110 t a hmotnost celého kompletu činila asi 1 350 t, což si vynutilo jeho usazení na čtyři kolejové podvozky, pro něž se tak musela v místě použití stavět i zvláštní železniční trať.

Při transportu se dělo rozkládalo na sedm částí, jejichž sestavení vyžadovalo účast 250 osob, zatímco práce na trati a terénu zaměstnaly víc než 4 000 lidí. Normální obsluha tohoto kolosu vyžadovala 1 720 mužů, jimž velel generál. Pro kanon byly vyvinuty dva druhy 800mm granátů, a sice protipancéřový o hmotnosti 4,8 t a trhavý vážící dokonce 7,1 t. První nabízel dostřel zhruba 48 km, zatímco druhý 38 km. Jen samotná prachová náplň vážila téměř dvě tuny, ale nabíjecí proces byl rychlejší, než by se podle těchto obludných rozměrů a hmotností mohlo zdát, neboť secvičená obsluha dovedla pálit rychlostí tří ran za hodinu.

Dunění nad Sevastopolem

Hlaveň ale měla krátkou životnost, nehledě k tomu, jak zbraň přetěžovala speciálně pro ni vytvořený železniční svršek, jelikož po každém výstřelu se trať o několik centimetrů „prosedla“! První hlaveň vznikla až v roce 1940 a celý kanon zahájil zkoušky na začátku roku 1941, a tudíž už nasazení proti Maginotově linii nestihl. V roce 1942 se cvičných střeleb zúčastnil také Hitler, jehož zajisté potěšilo, že Krupp předal státu kanon bezplatně jako příspěvek válečnému úsilí.

Dělo se nejdříve jmenovalo Těžký Gustav, v armádě se pak vžilo označení Dora, snad podle manželky hlavního konstruktéra Ericha Müllera. Posléze se rozběhly práce i na druhém kusu, který se opět podle majitele zbrojovky jmenoval Těžký Gustav. Do reálného boje však zasáhla pouze první zbraň, a to při obléhání pevnosti Sevastopol. Po pádu pevnosti obsluha Doru rozebrala a odsunula do Německa k novému vydrážkování značně opotřebené hlavně.

Příliš drahá legrace

To už byl hotov druhý kanon, s jehož nasazením se počítalo u Stalingradu, jenže stačily proběhnout jen základní terénní práce, protože Rudá armáda přešla do ofenzivy a ohrozila palebné postavení. Těžký Gustav tak nikdy nebyl nasazen, do boje už nezasáhla ani Dora a nakonec nevznikl ani třetí kus nazvaný Dlouhý Gustav. Ten obdržel hladkou hlaveň kalibru 520 mm a počítalo se, že by mohl mít dostřel přes 100 km, s raketovými granáty možná téměř dvojnásobek.

Oba hotové kanony už provedly jen několik cvičných výstřelů a na konci války byly rozebrány a částečně zničeny, takže armádám vítězů padly do rukou jen některé díly. Spojenečtí odborníci měli na tyto zbraně stejný názor jako německá generalita ve 30. letech. Šlo o impozantní, avšak jen obtížně využitelný systém, navíc enormně nákladný, neboť za cenu jednoho 800mm kanonu se dalo postavit 28 tanků PzKpfw VI Tiger.

Jak pokořit Anglii

Pokud lze nějakou zbraň z éry třetí říše popsat jako ideového nástupce Pařížského děla, tak jde nepochybně o železniční kanon K12(E). Podobně jako v případě K5(E) konstruktéři použili hlaveň, která měla hluboké drážky, do nichž zapadlo žebrování na povrchu střely, takže střela opustila hlaveň s neobvykle velkou rotací. Dvoudílný železniční podvozek měl vcelku standardní design, naopak velice nezvyklý byl opěrný systém pro hlaveň, která kvůli délce zhruba 33 m neudržela vlastní váhu a bez opěr by se ohýbala.

Ráže činila přesně 211 mm, avšak formálně byl kanon vedený jako 21cm a číslo 12 v jeho názvu odkazovalo na plánovaný dostřel 120 km. První zkušební dělo nazvané K12(V) zahájilo testy v roce 1938, kdy prokázalo schopnost vypálit 107kg granát na vzdálenost 115 km. Šlo o skvělý výkon, ale vojáci nebyli spokojeni s komplikovaným provozem, jelikož se kanon musel kvůli velmi dlouhému zákluzu před každou ranou zvednout nad rámy a potom zase spouštět dolů kvůli nabíjení.

Propagandistické granáty

Firma Krupp to vyřešila rekonstrukcí systému hydraulických tlumičů, takže u druhého kusu, který armáda převzala roku 1940 pod názvem K12(N), už tento problém zmizel Obě zbraně se objevily na pobřeží Francie a spustily sporadickou střelbu směrem na Anglii, jež trvala zřejmě do počátku roku 1941, avšak účinky byly zcela zanedbatelné, jelikož kvůli velkému rozptylu a malé účinnosti granátů nevznikly Britům takřka žádné škody.

Několik střel explodovalo u Doveru, ale nejdále doletěl granát, který dopadl v Kentu (asi 88 km od nejbližšího bodu francouzského pobřeží). Pak jednotka přerušila činnost, protože měla velkou spotřebu střelného prachu, který Wehrmacht potřeboval pro chystanou kampaň proti SSSR. Jedno z děl v roce 1945 získali Spojenci a pokládali ho za skutečně pozoruhodný výtvor balistiky, avšak podobně jako v případě 800mm děl bylo evidentní, že praktická využitelnost je mizivá.

Image

Čtěte také

Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (3)