Po zhodnocení společného letu lodí Sojuz a Apollo začal Konstantin Feoktistov, náměstek hlavního konstruktéra orbitálních stanic a šéfprojektant pilotovaných strojů, chystat úplně nové vesmírné plavidlo. „V roce 1977 jsem podal první návrh na kosmický příbytek složený z více dílů,“ vyprávěl mi. „V srpnu 1978 jsme pak dokončili úvodní projekt. Počítali jsme se stavebnicí z modulů na bázi stanic Saljut a se stykovacím uzlem, který by měl pět přistávacích míst.“

Spásné řešení

Výroba započala v roce 1979, ale společnost Energija v Kaliningradu-Podlipkách u Moskvy měla spoustu dalších úkolů – zdokonalit loď Sojuz T i nákladní Progress a hlavně vyvinout mohutnou univerzální raketu Energija, kterou požadovali vojáci. Proto se na nové stanici začala podílet konstrukční kancelář KB-23 Saljut. V roce 1984 dostala továrna prestižní zadání – postavit raketoplán Buran –, a práce na nové stanici tak prakticky utichly.

V květnu 1983 nastoupil nový ministr všeobecného strojírenství, jak se skrytě nazývala raketová a atomová oblast, jednapadesátiletý Oleg Baklanov, zatímco v ústředním výboru komunistické strany měl zmíněnou problematiku na starosti tajemník Georgij Romanov. Generální konstruktér firmy Energija Valentin Gluško a jeho náměstek Jurij Semjonov se s nimi proto domluvili na spásném řešení: ohlásit, že bude první blok stanice vypuštěn na počest sjezdu komunistické strany.

Slib zafungoval a všichni jim vycházeli vstříc. Základní modul Miru měla vynést raketa Proton UR-500 16. února 1986. Několik sekund před startem však Semjonov přípravu přerušil – telemetrie nedodávala všechny údaje. Na Bajkonuru bylo víc než deset stupňů pod nulou a vál silný vítr. Modul nakonec vypustili o tři dny později. „Počítali jsme, že zbývajících pět částí postavíme a vyšleme do vesmíru během tří let,“ vzpomínal Feoktistov. „Ale potíže s jejich výrobou, chaos a nedostatek financí nás brzdily.“

Z Miru na Saljut 7 a zpět

Okolo Země v té době kroužila ještě stanice Saljut 7. V březnu 1986 se na Miru jako první zabydleli Leonid Kizim a Vladimir Solovjov. Začátkem května přelétli na Saljut 7 vzdálený 3 000 km, na jehož palubě pak strávili sedm týdnů, načež se vrátili na Mir s 300 kg cenných přístrojů, materiálů a výsledků experimentů. Nicméně obsluha Saljutu 7 a Miru současně přesahovala možnosti sovětské kosmonautiky, proto stará stanice v únoru 1991 řízeně zanikla v atmosféře. 

Po návštěvě první posádky zůstal Mir téměř rok neobydlený, přičemž jej řídily automaty a pozemní velitelství. Důvod dodnes neznáme, možná chyběly finance. Každopádně v únoru 1987 přiletěli na stanici Jurij Romaněnko a Aleksandr Lavejkin. V březnu se s ní měl spojit další modul – astrofyzikální laboratoř Kvant. Operace probíhala automaticky, Kvant však Mir minul o 10 m. Při druhém pokusu se připojil, ale nikoliv dost pevně. Kosmonauti vyrazili na obhlídku ve skafandrech a mezi oběma tělesy našli vak s odpadky – patrně vypadl z nákladní lodi Progress 28, která dřív parkovala u Miru. Poté už posádka spojovací manévr zdárně dokončila.

Nejdůležitější aparaturu desetitunového Kvantu představoval rentgenový teleskop. Kosmonauti pozorovali nebeské objekty, především kvazary a galaxie, a rovněž neutronové záření. Pokračovali také v pokusech s výrobou různých unikátních látek ve stavu beztíže či v tradičním dálkovém průzkumu Země.

Utajované spory

Posádky se na oběžné dráze střídaly, jedině Romaněnko zůstal na palubě déle a koncem roku 1987 se vrátil jako rekordman – ve stavu beztíže strávil 326 dnů. V prosinci 1988 ho však trumfli Vladimir Titov a Musa Manarov s 366 dny a lékař Valerij Poljakov prožil na Miru nejdřív 241 dnů a poté 438. Jeho rekord přitom platí dodnes.

Pobyt mimo Zemi se ovšem na organismu kosmonautů podepisuje víc, než si lékaři a biologové představovali. Každý den ztrácejí členové posádek při absenci gravitace nejméně tři gramy svalové hmoty. Čím déle pak člověk zůstává na oběžné dráze, tím hůř se cítí po přistání. Nelze přitom zanedbat ani psychickou stránku. Posádka se musí na stanici navzájem přizpůsobovat a tolerovat své (zlo)zvyky, s velitelstvím kosmonauti komunikují na otevřených kanálech, s rodinou mívají důvěrný rozhovor maximálně jednou týdně. I ty nejintimnější potíže tak nakonec řeší s kolegou na palubě – pokud se ovšem stali blízkými přáteli. V opačném případě se musejí se situací poprat sami. Je příznačné, že se i ti nejlepší kamarádi z orbity po návratu na Zemi často rozcházejí, neboť zažili příliš „těsné partnerství“.

Každopádně sovětští kosmonauti nechtěli o problémech ve vesmíru mluvit otevřeně. Měli strach, že by mohli přílišnou upřímností ohrozit své jmenování do další expedice. Lékaři a psychologové tak museli své závěry odvozovat ze stylu práce posádek, z jejich dialogů a podobně.

Srážka se stanicí

Koncem dubna 1989 Mir osiřel, neboť i tak prestižní oblast, jakou je kosmonautika, zasáhly finanční potíže. Aleksandr Viktorenko a Aleksandr Serebrov se na stanici vydali až v září téhož roku. V každém případě, uvolňování informací po nástupu Michaila Gorbačova v roce 1985 se dotklo i kosmonautiky. Začaly přímé přenosy startů z Bajkonuru a novináři se dovídali dosud utajované podrobnosti: Například přínos půlroční výpravy Viktorenka a Serebrova se vyšplhal na 86 milionů rublů, zatímco náklady na jejich let činily 90 milionů. Mise následující posádky – Anatolije Solovjova a Aleksandra Balandina – stála 80–90 milionů, ale přinesla 105–108 milionů rublů.

Odborníci a kosmonauti však na samotném Miru zápasili s jinými než finančními potížemi. Expedice ve složení Vasilij Ciblijev, Aleksandr Serebrov a Francouz Jean-Pierre Haigneré dostala v lednu 1994 za úkol při odletu v Sojuzu TM-17 co nejpodrobněji nafotografovat a nafilmovat stykovací uzel na modulu Kristall. Měl tam přistávat raketoplán, takže Američané požadovali důkladnou dokumentaci. Ciblijev naváděl svůj stroj ze vzdálenosti 45 m, a najednou do modulu lehce narazil, asi 1,5 m od uzlu. Šlo o tak nepatrný dotek, že ho posádka Miru vůbec nezaregistrovala – ostatně na první pohled se nic nepoškodilo. Potřebovali však mít jistotu, proto o dva týdny později zmíněné místo prohlédla a nasnímkovala dvojice z dalšího Sojuzu, ale naštěstí bylo vše v pořádku. Nakonec se ukázalo, že si posádka vzala ze stanice spoustu věcí jako suvenýry – celkem o hmotnosti 30 kg. A uvedené přetížení, o němž řídicí počítač nevěděl, mohlo vést k havárii.

Spolehlivost klesá

V srpnu 1994 zase selhalo automatické řízení nákladního Progressu M-24: při pokusu o spojení se loď zastavila 10 m od stykovacího uzlu modulu Kvant a při druhém přiblížení do něj dvakrát lehce narazila. Kosmonauti měli zásoby pouze na dva týdny a náhradní zásilka mohla dorazit až za měsíc a půl. Navíc nákladní loď vezla unikátní aparatury USA, Japonska a agentury ESA – kdyby je nedoručila, museli by je Rusové zadavatelům zaplatit. Jurij Malenčenko se proto rozhodl řídit Progress manuálně ze Sojuzu. Nikdy takový manévr netrénoval, doufal však, že ho s podporou pozemního střediska zvládne. Televizní záběry z přibližování vysílalo nákladní plavidlo do Koroljova u Moskvy, odkud je přeposílali kosmonautům – a Malenčenko nakonec stroj ke Kvantu úspěšně připojil.

V říjnu 1994 zas u Miru jen s obtížemi přistál Sojuz TM-20. Když potom na palubě stanice pracovalo šest lidí, kolabovalo zásobování elektřinou – údajně kvůli přetížení. „Ruští odborníci hodnotí podstatné zvýšení počtu poruch jako celkový pokles úrovně spolehlivosti stanice,“ uvedla moskevská zpravodajka ČTK Anna Rothová.

Prázdné fórum se noří do barvy soumraku a mramorové sloupy odrážejí kroky. Žena kráčí dosud jistě. Muž, k němuž se tiskne, ji zastaví a nervózně políbí na šíji. Potom se k ní nakloní a cosi jí neslyšně šeptá do ucha. Její výraz zkamení a ona propuká v pláč. Odvrací se od něj a oči zalité slzami upírá k bledé luně. Nikde nikdo. Jsou sami. Bez svědků jeho hanby a jejího ponížení. „Carvilie…“ prolomí žena tíživé minuty mlčení a promluví překvapivě pevným hlasem. Do tváře svého manžela se ale nedívá. „Je mi líto, že nám bohové nepožehnali dětmi. Ale bylo-li to jejich přání, jen těžko se mu můžeme protivit. Existuje snad nějaká další příčina tvého rozhodnutí? Byla jsem ti špatnou manželkou? Nedobrou přítelkyní?“

Vítr se opírá do mužovy vznešené tváře, v korunách vzrostlých stromů zašustí listy a několik se jich snese k jeho nohám. Carvilius Ruga na chvíli zaváhá. „Ne, ale... přísahal jsem,“ hlesne, dobře si vědom skutečnosti, že tento důvod nikdo jiný neshledá dostatečným a jeho jméno budou zasypávat výčitky ještě mnoho let po jeho smrti. 

Rozdělí nás pouze smrt?

Přestože manželství nenabývalo v Římě právního statusu, těšilo se poměrně silné sociální funkci a jako takové podléhalo mnoha konvencím vycházejícím z náboženství a starobylých zvyků. Svazek mezi mužem a ženou měla rozdělit jen smrt. Přesto se i ve starověkém Římě stávalo, že manželství muselo být rozvedeno. Jak? Překvapivě velmi jednoduše!

Rozvod nebo rozluku mezi manželi nazývali staří Římané divortium. K rozpadu manželství mohlo dojít vlivem smrti jednoho z manželů, nebo ještě za života obou právě rozvodem. Stejně jako zákon o manželství, který byl nazýván matrimonium, byl i zákon o rozvodech vcelku benevolentní a jedno i druhé vycházelo z oboustranné dohody mezi mužem a ženou. Rozvod probíhal formou rozvodového listu zaslaného druhé straně, nebo veřejným ukončením manželství prohlášeným před svědky. Stačilo pár nahlas pronesených slov, nebo několik vět na papíře a bylo hotovo. Realita se ale většinou od praxe dost odlišuje. A tak se to, co mělo být jednoduché a přímé jako římská silnice, ve skutečnosti zamotávalo do množství výjimek a prvotní významy se ztrácely v zákrutách a odbočkách života. Kvůli významné roli, kterou manželství ve společnosti Římanů hrálo, k rozvodům docházelo velmi zřídka.

Problém: bezdětnost

Píše se rok 230 před naším letopočtem, tedy přesně pět set dvacet tři let po založení Říma. V římských zákonech stále není ukotveno pravidlo, které by se týkalo ženina věna v případě rozvodu. Mimochodem, jako příspěvek ženiny rodiny na výdaje spojené se svatbou, společným bydlením nebo výchovou a vzděláním dětí, bylo věno zmiňováno už v Chamurappiho zákoníku a ve Starém zákoně. Dosud poklidné bezvětří v oblasti zákonů narušuje bezprecedentní případ rozvodu, kde se na poli soužití dvou lidí utká láska s pocitem povinnosti a věrnosti přísaze. Kdo zvítězí a komu osud předurčí roli poraženého? 

Na scénu dějin přichází vysoce postavený Spurius Carvillius Ruga nucený rozvést se s manželkou, kterou hluboce miluje a váží si jí pro její morální bezúhonnost a dobrou povahu. Důvod? Manželství zůstalo i po letech bezdětné. O manželce Carvilia Rugy toho příliš nevíme. Neznáme ani její jméno, jisté ale je, že děti nemohla mít ona a to pravděpodobně kvůli nějaké fyzické vadě.

Byl to ale důvod k rozvodu? Romulus, zakladatel Říma, údajně v otázce manželství a rozvodu určil důvody přesně tři. Pouze v těchto případech byl muž oprávněn k podání žádosti o rozvod bez nutnosti vyplatit manželce náhradu. A jaké? V prvním řadě nevěra, každý Říman přece touží po ctnostné a věrné manželce. Za druhé otrávení dětí, což může být vykládáno i jako záměrný potrat, protože v dětech pokračoval rod a byly tedy nutným předpokladem prosperity rodiny. Třetí důvod šel na věc ryze pragmatický: konec mohl nastat, pokud si manželka tajně nechala udělat další klíče od domu…

A zase ty peníze…

Carvilius Ruga nějakou dobu zastával úřad konzula a jako urozený občan musel složit přísahu, že se ožení pouze za účelem plození dětí! A tady leží jádro celého problém. Carvillius Ruga zavrhl ctnostnou ženu, která sice byla neplodná, ale její stav nebyl zákonným důvodem k rozvodu. Ona se žádného zločinu nedopustila. Ovšem vina neulpěla ani na bývalém konzulovi, který jednal v souladu se složenou přísahou. Tak na čí stranu se postavil zákon? A kde v tu chvíli stála spravedlnost?

A také: měl Carvillius, tak jak to zákon v případě podání žádosti o rozvod ze strany manžela vyžadoval, odevzdat jednu část  svého majetku manželce a další část bohyni Ceres? On se přece ničeho špatného nedopustil! Jednal v souladu s přísahou. Druhým problémem bylo manželčino věno. Měla by buď žena, nebo její otec, požadovat věno nazpět vzhledem k tomu, že měla svědomí čisté? Tuto mezeru v římském zákoně nakonec soud vyřešil následovně: Carvilius nemusel manželce zaplatit vůbec nic a žena nemohla požadovat zpět své věno. Manželství bylo rozvedeno…

Image

Čtěte také

Historie svatebních tradic: Proč se unáší nevěsta a jakou roli má ženichův svědek?

Po spuštění železné opony se v USA reálně počítalo s jaderným konfliktem, a tak stratégové vymýšleli, jak by se vojska měla na zamořených bojištích pohybovat. Pracovali s představou, že na rozdíl od druhé světové války budou vojáci operovat izolovaně, nikoliv ve frontových liniích. Protože atomové zbraně účinkují na velké ploše, předpokládala se nutnost maximální mobility.

Předchozí část: Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka (1)

Příval zásob z nebes

A s tím souvisel problém, jak zásobovat rychle se přesouvající jednotky. Doprava proviantu, munice a léků letouny či vrtulníky připadala plánovačům Pentagonu zranitelná nepřátelskou protiletadlovou obranou, a tak vsadili na tehdy zdánlivě všemocnou raketovou techniku. Zrodil se bizarní projekt zásobovací rakety Lobber, jejímž vývojem US Army pověřila společnost Convair. Ačkoliv na první pohled se střela od současnic příliš nelišila, místo bojové hlavice skrývala v útrobách prostor pro 23 kg zásob (naložit víc třímetrová délka a 25cm šířka trubice neumožňovaly).

Kvůli snadnému transportu se raketa dala rozložit na tři sekce, v rámci úspory nákladů se počítalo s opakovanou použitelností asi 70 % dílů. K odpalu se používal jednoduchý systém obsluhovaný třemi muži. Při ceně jednoho kusu 1 000 dolarů dosahoval Lobber dostřelu pouhých 13 km. I tak měl účinně a bez rizika ztráty zásob ve prospěch nepřítele podporovat izolované jednotky v poli. Před zničením protivzdušnou obranou raketu chránila rychlost 2 400 km/h, bezpečné doručení zásob bez poškození měl zajistit padák i deformovatelná hlavice.

Testy z roku 1958 prokázaly funkčnost konceptu, ale nakonec se Lobber do výzbroje nedostal. Mizivá nosnost by si totiž v praxi vyžádala nasazení stovek raket pro zásobování jakékoliv větší jednotky. Navíc se chod motoru nedal regulovat a raketa neměla naváděcí systém, takže přesnost dopadu zůstala zbožným přáním. Nepomohla ani nabídka Convairu, že dodá též bojové verze s jadernou, napalmovou či chemickou hlavicí, případně civilní protipožární variantu. 

Jako z hvězdných válek

Na obou stranách železné opony se inženýři věnovali nejrůznějším využitím laserů a Sověti postupně vyvinuli hned tři typy laserových obrněnců. Nejpokročilejší i nejbizarnější byl 1K17 Szhatie (rusky Sžatije), postavený na podvozku samohybného děla 2S19 Msta a vybavený otočnou věží s tuctem laserových emitorů ve dvou řadách.

Pro ničení živé síly či techniky nedisponoval szhatie dostatečným výkonem, měl především vyřazovat z provozu citlivá optoelektronická zařízení jako tankové zaměřovače, hlavice naváděných střel nebo laserové značkovače cílů. Ačkoliv v této roli mohl obrněnec dosahovat zajímavých výsledků, jeho zavedení do výzbroje SSSR zabránila astronomická cena.

Příliš drahá legrace

Laserový paprsek totiž generovaly postříbřené cívky společně s čočkami vyrobenými ze syntetického broušeného rubínu. Toho se na každý emitor spotřebovalo 30 kg, takže jediný tank potřeboval neuvěřitelných 360 kg umělých drahokamů! Elektrickou energii laserům dodával generátor napojený na naftový motor a záložní baterie, které se dobíjely v době, kdy tank „nestřílel“. Čočky inženýři vybavili automatickými ocelovými krytkami pro ochranu v polních podmínkách, pro obranu před pěchotou měla osádka 12,7mm kulomet.

Dokončení: Smrtící monstra: Nejhorší zbraně, které porodila studená válka (3)

Projekt se zrodil během 70. a 80. let a přes maximální utajení se Američané od zběhů o laserovém tanku dozvěděli. Enormní náklady umožnily Sovětům postavit jen dva prototypy, z nichž pouze jediný nesl kompletní a plně funkční sadu laserů. Ekonomická krize před zhroucením Sovětského svazu dovolila armádě jen krátké testy, po nichž stroj putoval do šrotu. Druhý exemplář, osazený maketami emitorů, dodnes stojí v muzeu poblíž Moskvy.

Prostor nad našimi hlavami brázdí letadla, vrtulníky a po mnoha letech se opět ukazují i vzducholodě. Společnost Egan Airships vyvíjí pozoruhodné hybridní létající stroje Plimp, které kombinují prvky všech tří zmíněných dopravních prostředků. A počítá se i s přepravou pasažérů.

Jak Plimp funguje? Je to vlastně vzducholoď s kolmým startem a přistáním, která je ovšem vybavená dvěma křídly. Na každém křídle je elektrický motor s vrtulí. Když Plimp startuje, přistává, nebo se vznáší na jednom místě, jeho vrtule směřují vzhůru. Když ale Plimp letí z jednoho místa na druhé, sklopí vrtule, aby směřovaly dopředu, ve směru letu. Díky tomu může Plimp létat slušně rychle a efektivně. Pokud by Plimpu vypověděly službu motory, ladně se díky své konstrukci snese na zem, zhruba rychlostí 14 kilometrů za hodinu.

TIP: Hybridní vzducholoď Airlander 10 poprvé opustila hangár v Británii

Plimp Model J by měl mít délku 51,5 m a rozpětí křídel 18,5 m. Vzducholoď unese 10 osob, tedy 8 pasažérů a 2 členy posádky, anebo 907 kg nákladu. S hybridním plynovým/elektrickým pohonným systémem doletí 430 kilometrů maximální rychlostí 138 km/h nebo 515 kilometrů rychlostí 101 km/h. Na rozdíl od klasických vzducholodí Plimp nepotřebuje letiště a vzhledem k o něco větší hmotnosti je při startu a přistání stabilnější.

Plány na vyřešení česko-německých národnostních problémů nuceným vysídlením se objevily dlouho před nástupem nacistů k moci. Zřejmě jako první s nimi přišel krátce po vyhlášení samostatnosti Československa 28. října 1918 Rudolf Lodgmann von Auen, který již v této době usiloval o odtržení pohraničních území a později stál v čele Německé nacionální strany (Deutsche Nationalpartei).

Úvahy tohoto typu pak nabyly na síle po vzniku Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei) v čele s Konrádem Henleinem, která v československých parlamentních volbách v roce 1935 získala největší počet hlasů a během následujících tří let se stala hlavní politickou silou sudetských Němců. Krátce po skončení druhé světové války byly na zámku v Sukoradech u Dubé nalezeny různé písemnosti pocházející z Henleinova župního místodržitelství v Liberci. Mezi nimi se nacházel i nedatovaný dokument nadepsaný Základní plánování O. A., jehož vznik kladou historikové do období mezi květnem a srpnem 1938. 

Grundplanung O.A.

Tento dokument byl velmi pozoruhodný. Obsahoval totiž podrobný rozbor dalšího postupu, přičemž jeho autoři zcela otevřeně hovořili o svých plánech. Ohledně Čechů zde mimo jiné stálo toto: „Protiněmecká propaganda dokázala v 19. století odcizit Čechy německému životnímu prostředí. Obrácení tohoto vývoje je oprávněné a je životní nutností pro Německou říši. Nikdy v dějinách už nesmí dojít k českému obrození. Je nutno zničit od základu každou další možnost takového obrození. Proto je třeba potlačit český jazyk. Je v německém zájmu, aby úplně zmizel […]. Cílem pro budoucnost musí být: rozbití českého národního vědomí, pronikání do dosavadní české jazykové oblasti německým osídlováním, převádění (také částečné přesídlení!) Čechů do nerozlučné duchovní a fyzické souvislosti s Německem.“

Vlastní aktivity charakterizovali nacističtí sudetští Němci jako spravedlivý národností boj proti „nepřirozenému a nekulturnímu tyranství Čechů“. Počítalo se i s vojenským řešením sporu, přičemž v „duchu národnostního rázu konfliktu bude třeba vést bojové akce na českém národním území už od prvního okamžiku s největší ostrostí ve smyslu totální války“.

Na každou protiakci z české strany se mělo ihned tvrdě odpovědět tak, aby byly způsobené škody a následky v poměru jedna ku deseti ve prospěch Němců. Propaganda se pak měla zaměřit především na českou inteligenci, která prý 100 let falešně interpretovala české dějiny. Ty byly přitom ve skutečnosti německými říšskými dějinami. Autoři dokumentu počítali i s využitím protibenešovské opozice a definitivního rozkolu v republice chtěli dosáhnout také podporou snah Slováků o samostatnost.  

Hitler a „česká otázka“

O nutnosti vyřídit si účty s Čechy mluvil před 15. březnem 1939 nejednou i sám Adolf Hitler. Už v knize Mein Kampf vyčítal Habsburkům, že chtěli přetvořit svou říši na slovanský stát, což je prý nakonec stálo trůn. Rétorika nacistického diktátora se vystupňovala v krizovém roce 1938 a příznačná jsou v této souvislosti slova, která si 22. srpna zapsal do svého deníku ministr propagandy Josef Goebbels: „Nesmíme tyto národy, zvláště Čechy a podobnou sebranku zhýčkat; naopak, jednou je vytlačíme. Tyto národy nechceme, chceme jejich zemi. Vůdcovy politické názory jsou velmi jasné, tvrdé, ale důsledné.“ 

Po vzniku protektorátu mohli Němci svá slova převést do praxe. Nacistům šlo především o postupnou germanizaci obsazeného území a odbojové aktivity českého obyvatelstva se staly vítanou záminkou pro uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939. Hitler totiž dobře věděl, že omezení přístupu ke vzdělání představuje významný krok v rámci připravovaného „konečného řešení české otázky“.  To ostatně už v červenci téhož roku jasně konstatoval generál Erich Friderici ve svém memorandu s tím, že „česká inteligence je nesmiřitelným nepřítelem Německa, na rozdíl od dělníků a sedláků“.

Vzdělaní lidé tedy měli být podle jeho názoru z českých zemí vystěhováni společně s bohatými vlastníky kapitálu a Židy. Nacisté také plánovali výměny českých kvalifikovaných dělníků s německými, což by posílilo „vytlačování českého živlu z česko-moravského prostoru“.

Frankovo memorandum 

Jestliže v prvním období existence protektorátu ještě nacisté postupovali s určitou opatrností, po vítězství nad Francií dospěli k názoru, že konečný triumf se blíží, a s ním také doba vyřešení českého problému. Vyšší vedoucí SS a policie v protektorátu K. H. Frank vypracoval 28. srpna 1940 Memorandum o řešení českého problému a o budoucím uspořádání česko-moravského prostoru, v němž nastínil další plánovaný postup. České obyvatelstvo podle něj není ani zdaleka rasově čisté, neboť jej „tisíciletá příslušnost Čechů k staré Říši, nebo k státům vedeným Němci“ velmi změnila.

Díky přílivu německé krve mohli Češi dosáhnout od začátku 19. století pozoruhodných kulturních a civilizačních výkonů, takže „Němci ze staré Říše nepřestávají obdivovat vysokou kulturní úroveň v Čechách, v zemi, kde očekávali ‚polské hospodářství‘.“ Rasový profil Čechů byl tedy podle Franka dostatečně příznivý, aby umožnil asimilaci nebo „přenárodnění“ větší části obyvatelstva. 

České protektorátní obyvatele přitom rozdělil do tří kategorií. Nejhorším elementem prý byli „dřívější mocipáni a většina intelektuálů“, jelikož toužili po německé porážce a doufali v obnovení Československa. Druhou kategorii tvoří lidé, kteří měli už v dobách první republiky pochybnosti o stávajícím politickém systému a prohlašovali, že za Rakouska se jim žilo lépe. Nejširší vrstvu nakonec představovali sedláci, dělníci, a „maloobčané“, pro něž prý mělo národní uvědomění spíš jen folkloristickou náplň. Když nebudou vystaveni „štvaní intelektuálů“, půjde je podle Franka zpracovat pomocí schopného německého vedení.

Na závěr Frank konstatoval, že „cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí“. Toho chtěl dosáhnout buď úplným vystěhováním všech Čechů a osídlením uprázdněného prostoru Němci, nebo zgermanizováním většiny českého obyvatelstva různými metodami. Jelikož vysídlení více než sedmi miliónů lidí pokládal Frank za neproveditelné (například z toho důvodu, že nebylo k dispozici tolik Němců, kteří by mohli zaujmout jejich místo), dával přednost druhé variantě. 

Heydrich na scéně

Do nové fáze se nacistická okupační politika dostala po odvolání dosavadního říšského protektora Konstantina von Neuratha a jeho nahrazení Reinhardem Heydrichem koncem září 1941. Ihned došlo k všeobecnému přitvrzení poměrů v podobě vyhlášení civilního výjimečného stavu a zřízení stanných soudů, které během pár týdnů poslaly na smrt přes čtyři stovky osob. Heydrich měl navíc zcela jasné představy o likvidaci českého národa a s těmito vizemi seznámil nacistické předáky na schůzce konané 2. října 1941 v Černínském paláci.

Mluvil zde s brutální otevřeností a ohledně situace v českých zemích poznamenal: „Němci v tomto prostoru musí být vedeni myšlenkou, že v této době, z důležitých válečných a taktických důvodů, nesmíme v jistých věcech vydráždit Čechy až do nepříčetnosti; z určitých taktických důvodů musíme být sice tvrdí, ale přitom musíme být opatrní, abychom je nezahnali do slepé uličky, ze které nemají jiného východiska, než se vzbouřit […]. První úkol je dán potřebami války. Tedy musím mít v tomto prostoru klid, aby dělník, český dělník, pracoval naplno pro německé vedení války. K tomu patří, že českému dělníkovi se musí dát nažrat – abych to řekl na plnou hubu – aby mohl konat svou práci.“

Heydrichův plán tedy spočíval v tom, že v době vedení války je třeba udržet na území protektorátu klid, aby mohl nerušeně fungovat zbrojní průmysl (pro nacisty byla důležitá plzeňská Škodovka, brněnská Zbrojovka a řada dalších podniků). Germanizace obyvatelstva měla z tohoto důvodu proběhnout až po vítězném ukončení války, kdy mělo být „rasově nevhodné“ obyvatelstvo vystěhováno někam na Sibiř. U „použitelných“ rolníků, dělníků či řemeslníků se plánoval o něco lepší osud v podobě vysídlení do obsazených oblastí na východě, například na Volyň.  

Přesídlení v praxi

Je poměrně málo známou skutečností, že plány na vysídlení českého obyvatelstva nezůstaly jen na papíře, ale v některých oblastech byly skutečně realizovány. Nacisté měli v úmyslu vytvořit postupně se rozšiřující německé enklávy na českém území, které by byly propojeny se sousedními župami v Německu či Rakousku. Tak by bylo české obyvatelstvo zatlačováno do stále menšího prostoru. 

Jako první začalo vystěhování obyvatelstva z oblasti rozšiřovaných vojenských cvičišť. Nejdříve byli postiženi lidé žijící v obcích na Drahanské vrchovině, kde padlo rozhodnutí o vystěhování již v roce 1940. Prvních pět vesnic bylo vyklizeno do konce března 1941. Následovaly další fáze a celkem muselo do dubna 1945 odejít obyvatelstvo 33 obcí v počtu přesahujícím 18 000 osob. Ještě horší situace nastala v prostoru Benešovska a Sedlčanska, kde vzniklo rozsáhlé cvičiště zbraní SS. Postiženo tím bylo okolo 30 000 lidí a vyklizení (částečné, nebo úplné) postihlo přes 70 vesnic a větší množství osad. Totéž se dělo v podhůří Brd. 

TIP: Nejen územní ztráty: Co všechno se změnilo po vzniku protektorátu?

Vyvlastnění sice probíhalo za finanční náhradu, ta však neodpovídala skutečné hodnotě opuštěného majetku. Kdo na ponižující podmínky nacistů nepřistoupil, tomu byl majetek prostě zkonfiskován. Vystěhovalcům navíc nebyla přidělena žádná nová půda.

Někteří čeští sedláci museli odejít i z oblastí německých národnostních ostrovů na Jihlavsku či Vyškovsku. Do protektorátu naopak přicházeli etničtí Němci z oblasti Dobrudže, jižní Bukoviny či Besarábie, kteří se usazovali v domech konfiskovaných jejich původním majitelům za odbojovou činnost, nebo se jednalo o majetky zabavené Židům. Toto vše tedy mělo sloužit k postupnému ovládnutí prostoru českých zemí a je nepochybně velkým štěstím pro český národ, že druhá světová válka skončila porážkou nacistického Německa.       

Přestože léčba rakoviny v posledních letech výrazně pokročila, diagnostika této nemoci je zatím poměrně komplikovaná. U rakoviny plic je zapotřebí absolvovat RTG vyšetření, CT, magnetickou rezonanci, případně pozitronovou tomografii, u rakoviny vaječníků je zase nutná návštěva gynekologa. V případě rakoviny žaludku přichází ke slovu gastroskopie a u rakoviny slinivky je třeba vytrpět endoskopickou ultrasonografii. Ve všech případech jde přitom o závod s časem - čím dříve se podaří onemocnění diagnostikovat, tím lepší vyhlídky na uzdravení pacient má.

DNA diagnostika

Britští vědci a lékaři nedávno vyvinuli nový diagnostický test, kterému přezdívají kapalná biopsie. Ze vzorku krve pacienta tento test dokáže diagnostikovat osm různých typů nádorů, včetně rakoviny prsu, vaječníku, kůže, mozku nebo slinivky. Není to sice první diagnostický test tohoto druhu, oproti ostatním je ale poměrně rychlý.

TIP: Revoluční test na rakovinu odhaluje nemoc mnohem dříve

Nový test spočívá v detekci útržků DNA nádorových buněk v krvi. Za normálních okolností bývá velmi obtížné odhalit DNA nádorových buněk, protože v těle bývá mnohem menší množství této DNA než řetězců DNA zdravých buněk. Britskému týmu se ale podařilo test nastavit tak, že funguje. Není ale ještě úplně perfektní – zhruba ve 2,5 procentech případů dává falešně pozitivní výsledky, a detekuje příznaky onemocnění u zdravého člověka. Přesto jde o velmi slibnou metodu, která by se již brzy mohla stát součástí standardní medicíny.

Ačkoliv se Bělorusko neřadí mezi „top 10“ turistických destinací, jeho hlavní město patří k utajeným pokladům Evropy: Mísí se v něm vznešenost Petrohradu, chlad Moskvy i duše domoviny, kterou ovlivnila Litva s Polskem. Není proto těžké si unikátní mozaiku několika světů zamilovat. 

Minsk je největším, ale i nejzajímavějším běloruským městem a jeho historie sahá až do 9. století – z té doby se dochovaly důkazy o tamním osídlení Slovany. První zmínka v kronice pochází z roku 1067, a loni tak metropole oslavila 950. narozeniny. Během staletí se proměnila v majestátní centrum a kdysi bývala i jedním z hlavních měst Sovětského svazu. Nenechte se však zmást: Spojení s někdejším socialistickým gigantem sice probouzí šedivé asociace, v hlavní roli s betonem a paneláky, realita je ovšem zcela jiná. 

Lenin pro každého

V centru se rozkládá monumentální náměstí Nezávislosti, které kdysi neslo jméno Vladimira Iljiče Lenina. Na bolševického revolucionáře tam dosud odkazuje obří socha, jež působí jako magnet na turisty a představuje nejfotografovanější objekt na celém prostranství. Dotváří však i dojem, jako byste cestovali časem. 

Na jedné straně k ní totiž proudí davy z nedalekého vlakového nádraží, kam přijíždějí historické soupravy. Na straně druhé však skulpturu sovětského politika obklopují moderní budovy, kolem spěchají moderně oblečení lidé, Lenin se odráží v kapotách drahých aut a mnozí si ho fotografují z přilehlých kaváren či restaurací. Minsk má zkrátka jednou nohou nakročeno do třetího tisíciletí, zatímco tou druhou setrvává v minulosti. 

Bohoslužby místo kina 

Jiným symbolem běloruské metropole by se mohl stát „červený“ kostel, který se tyčí v další části náměstí. Oficiálně je zasvěcen sv. Šimonovi a Heleně a vznikl na počátku 20. století. Jeho cihlové zdivo připomíná spíš skandinávské svatostánky a v sovětské éře sloužil coby kino, zatímco dnes se tam znovu konají mše. Náměstí zdobí i prosklené kupole s obilnými klasy a čápy: Přímo pod nimi pak vyrostlo moderní nákupní centrum, jež funguje také jako orientační bod. 

Při procházce ulicemi Minsku vás vedle historické rozpolcenosti překvapí rovněž čistota: Nikde neleží odpadky a v centru nenarazíte ani na posprejované zdi. Všechno je dokonale upravené, a na první pohled se zdá být běloruská metropole dokonce čistší než Singapur, jenž proslul nedostižným pořádkem.  

Znovuzrození po válce

Tak jako Petrohrad má svůj Něvský prospekt, Minsk okouzluje třídou Nezávislosti. Žádná jiná ulice v zemi není tak malebná. Na úctyhodných patnácti kilometrech město „zapomíná“ na veškeré útrapy 20. století, kdy zažilo bouřlivé časy po první světové válce a málem se změnilo v ruiny během té druhé. Před jejím vypuknutím měl Minsk zhruba tři sta tisíc obyvatel, po válce jich zbyla pouhá šestina. Osmdesát procent budov skončilo v sutinách a muselo se vystavět znova. 

A právě třída Nezávislosti tvoří ideální příklad zacelených ran. Tamní domy připomínají paláce, ačkoliv vznikaly v 50. letech. Mezi nejkrásnější patří neoklasicistní chrám, jenž sice zvenku lahodí oku, ale skrývá temnou minulost coby někdejší sídlo tajné služby KGB. V blízkém parku se pak vyjímá busta revolucionáře a politika Felixe Dzeržinského, zakladatele obávané Čeky – faktické předchůdkyně zmíněného Výboru státní bezpečnosti.  

Za historií na pahorek

O pár set metrů dál narazíte na obchodní dům CUM, tedy Central’ny universal’ny magazin, což je méně honosný sourozenec známého moskevského nákupního centra GUM (Gosudarstvennyj universalnyj magazin). Uvnitř pocítíte jistou nostalgii: V lahůdkách si můžete koupit různé druhy salátů, ranní kávu i černý čaj s citronem. Ženy v zástěrách prodávají koláče, pečivo či nakládané ryby. 

Kolorit Minsku však netvoří jen opravené ulice, nádherná náměstí a honosné stavby. V srdci města, na pahorku nad řekou Svislač, přežívá i jeho pomyslná stará duše. Moderní čtvrtě se rozestoupí a najednou se ocitnete na malém, avšak malebném náměstí, které ze všech stran lemují staré domy a kostelní věže. Ačkoliv podstatná část prostranství rovněž prošla rekonstrukcí, stále tam ucítíte závan minulosti. Neubráníte se pocitu, že se díváte na možnou podobu Minsku před několika staletími. 

Lavička, která hraje

Katedrální náměstí na pahorku dosvědčuje, jak moc bylo město i dřív tolerantní: Na malém prostoru tam totiž vedle sebe vyrostly ortodoxní a katolické kostely, synagoga a radnice. Společnost jim dělá několik soch, lavička, která hraje jako klavír, a nechybí ani pár kavárniček. V létě se jedná o nejrušnější bod ve městě a ozývá se odtud hudba a smích. Navíc na tomto prostranství obdržel Minsk roku 1499 tzv. magdeburské právo, tedy pravomoci, jež mu umožnily zbohatnout. 

Na březích Svislače stojí i několik domů, které tvoří pozůstatek nejstarší čtvrti zvané Trajeckaja. V jejích uličkách obvykle panuje ticho a potkáte tam jen několik „zbloudilých“ turistů. U řeky naopak posedávají lidé, čekají na západ slunce, pijí kávu a dívají se na město, v němž se potkává moderní architektura s tou historickou. Nábřeží zdobí také plačící socha anděla spolu s monumentem afghánské války: Málokteré bývalé sovětské město si oběti tohoto konfliktu připomíná, jelikož pro Svaz skončil fiaskem. 

Vodka k večeři

Na ulici Kozlova se za hřbitovem krčí ortodoxní kostel Alexandra Něvského. Všude kolem ční pravoslavné kříže a pod zlatými kupolemi nedaleko ikonostasu věřící zapalují tenké svíčky. Poté políbí ikonu, pokřižují se a jdou dál. Ani tvrdé roky komunismu tuto tradici v Minsku nezničily. 

TIP: Bělorusko: Poslední evropská diktatura

Po duchovně-historickém zážitku můžete v srdci města ochutnat delikatesy běloruské kuchyně: Tradiční podniky nabízejí typické draniky, jež připomínají bramboráky, ale za vyzkoušení stojí i klečka, tedy bramborové knedlíky plněné slaninou, nebo známé pelmeně. K večeři si místní navíc neodpustí láhev vodky, a tak se odevšud ozývají originální přípitky. 

Nejvyšší z čedičových sloupů jsou asi 12 metrů vysoké. Sloupce vznikly díky sopečné erupci před cca 50–60 miliony let. Tehdy láva při ochlazování ztuhla do této formy, jež je u čediče častá (vzpomeňme například Panskou skálu u Kamenického Šenova, nebo kamenné varhany na Zlatém vrchu). Severoirské „varhany“ jsou asi nejznámější kamennou formací tohoto druhu na světě.

Možná ještě zajímavější než geologický princip vzniku je starobylá legenda, která se o Obrově chodníku dodnes vypráví. Popisuje dílo irského válečníka Finna MacCoola, který z šestiúhelných kamenů vybudoval cestu přes moře do Skotska. Po ní ovšem na sever Irska přišel skotský obr Benandonner, jenž Finna vyzval k zápasu.

TIP: Skalní útvary středního Pováží: V krajině bílých skal

Vzhledem k tomu, že Benandonner byl mnohem větší než irský hrdina, snažil se Finn ze zápasu vyvléknout. Jeho žena Oonagh nakonec dostala nápad, jak se goliáše zbavit. Převlékla manžela za malé dítě a uložila jej do kolébky. Když se po něm Benandonner přišel ptát, Oonagh odvětila, že Fionn právě rube dřevo, ale brzy se vrátí. Při čekání mu představila svého „syna“ – samotného Finna v kolébce. Když obr viděl, jak je „novorozeně“ velké, utekl ze strachu před jeho jistě mnohonásobně větším otcem. Při útěku za sebou strhl cestu, aby jej „nesmírný obr Finn MacCool“ nemohl pronásledovat. 

Syndrom zlomeného srdce neboli odborně stresová kardiomyopatie, je vzácným, ale nebezpečným onemocněním srdce. Nejčastěji postihuje starší ženy, které prožily velký emoční stres, jako je úmrtí blízké osoby, ztráta zaměstnání, nebo velká fyzická zátěž. Je to vlastně porucha pumpovacího mechanismu srdce, při které dochází k dočasnému zvětšení a zeslábnutí levé srdeční komory. Srdce pak nemůže správně fungovat.

Zlomené srdce do jisté míry připomíná infarkt. Srdeční cévy ale v tomto případě nejsou ucpané a pacienti se obvykle za pár dní nebo týdnů uzdraví. Přibližně u jednoho pacienta z deseti ale dochází ke kardiogennímu šoku - selhání srdce, při němž srdce najednou nedokáže pumpovat dostatečné množství krve pro tělo.

TIP: Jak ohlídat stres? Chytrou náplastí na hrudi s EKG senzory

Nový výzkum švýcarských vědců odhalil, že asi jedna čtvrtina pacientů se zlomeným srdcem v kardiogennímu šoku zemře. Oproti tomu mezi lidmi se zlomeným srdcem, ale bez této komplikace, zemřou asi jen 2 procenta pacientů. Zároveň vyšlo najevo, že lidé, kteří přežili kardiogenní šok, mají podstatně zvýšené riziko úmrtí po celé roky. Pacienti po kardiogenním šoku mají asi 40% šanci, že zemřou do 5 let. U pacientů se zlomeným srdcem, kteří ale neprodělali kardiogenní šok, se riziko úmrtí do 5 let pohybuje kolem 10 procent.

Skromná, elegantní a okouzlující – tak Florence Nightingaleovou popisovali její současníci. Třebaže svým kultivovaným vystupováním působila někdy až přísně, dokázala okolí obdarovat zářivým úsměvem a na každého, s kým se potkala, hluboce zapůsobila. Nejspíš i proto si během osmnáctiměsíčního pobytu v otřesných válečných podmínkách u Černého moře vysloužila přezdívku „anděl z Krymu“. Hlavní důvod však tkvěl v něčem jiném: Florence Nightingaleová zasvětila všechny své dny zachraňování životů. Vstoupila díky tomu do dějin medicíny jako průkopnice ošetřovatelství a stala se jednou z nejvýraznějších osobností 19. století. 

Šlechtična z Florencie

Životní příběh zdravotní sestry, jejíž jméno zná dnes celý svět, se začal psát v italském Toskánsku. Narodila se v roce 1820 do bohaté rodiny britských šlechticů, kteří tehdy pobývali ve Florencii a jméno pro dceru zvolili právě podle zmíněného města. Nešlo o žádné náhlé vnuknutí – stejně se rozhodli v případě její sestry, jež přišla na svět o dva roky dřív v Neapoli a byla pokřtěna Parthenope podle tamní starořecké osady. 

Krátce po narození druhé dcery se Nightingaleovi vrátili do Británie a oběma dívkám se od otce dostalo klasického vzdělání. Florence si studium oblíbila, ovládala několik jazyků a objevila své mimořádné matematické nadání, jež jí později značně pomohlo při práci. Navíc už v raném věku projevovala silné sociální cítění, ještě podpořené výrazným vlivem dědečka z matčiny strany, zarytého odpůrce otrokářství. Během dospívání se pak chodila dobrovolně starat o chudé a nemocné.

Dívka na vdávání? Ani náhodou

Nicméně šlechtický původ mladou dívku předurčoval, aby důsledně plnila společenské povinnosti a chovala se přesně podle očekávání okolí – což bylo svobodomyslné Florence proti mysli. Na přání rodičů se měla dobře vdát a po celý život pečovat o domácnost, odmítla však být manželkou a matkou. 

Když ovšem oznámila rodičům, že bude zdravotní sestrou a nepřeje si předem naplánovanou svatbu, nereagovali nijak nadšeně. Ještě v první polovině 19. století totiž povolání ošetřovatelky představovalo jednu z nejméně společensky uznávaných profesí. Jako zdravotní sestry zpravidla pracovaly vdovy či bývalé služebnice, které lepší místo nesehnaly. Florence však rodičovského zákazu nedbala a ve 24 letech odjela navzdory veškerým konvencím s přáteli do zahraničí. Několikaletý pobyt na cestách, během nějž navštěvovala nemocnice po celé Evropě, zakončila krátkým studijním pobytem v Německu. 

Do vlasti se vrátila v roce 1850 a její kariéra započala velmi úspěšně – nastoupila na pozici vrchní sestry v londýnském Institutu péče o nemocné dámy. Právě tam zahájila boj za osvětu, vědoma si otřesných podmínek, které tehdy panovaly ve většině zdravotnických zařízení na starém kontinentu. Nedodržování hygieny a nedostatečné vzdělání ošetřujícího personálu bilo Florence do očí, a sama proto přišla s návrhem reformy celého systému, kterým zaujala řadu vysoce postavených osob. 

Největší výzva kariéry

Rostoucí napětí mezi carským Ruskem a Osmanskou říší přerostlo v roce 1853 v tzv. krymskou válku, do níž se postupně zapojila řada evropských států, včetně Velké Británie. Tisíce vojáků umíraly na těžká zranění, zásoby vybavení, jídla i zbraní se rychle tenčily a v jeden z nejpalčivějších problémů se brzy proměnila chybějící lékařská péče. Tehdy se na Florence obrátil blízký přítel Sidney Herbert a společně vytvořili plán, jak těžce zkoušeným britským vojákům pomoct.

Florence shromáždila 38 zdravotních sester a 15 jeptišek a trajektem s nimi absolvovala 550 kilometrů dlouhou plavbu do Istanbulu, aby osobně přispěla ke zlepšení tamní situace. Byla připravena na nejhorší, ale podmínky ve válečných táborech předčily její nejtemnější očekávání. 

V podrobných zprávách pravidelně odesílaných do Británie popisovala, že provizorní vojenská nemocnice postrádá základní hygienická opatření. Zranění vojáci leželi ve vlastních výkalech na nosítkách chaoticky rozmístěných po zemi, mezi hlodavci a hmyzem. Neexistoval žádný systém přidělování jídla či vody, alarmující byl absolutní nedostatek zdravotnického vybavení, včetně obvazů či dezinfekce. Voda kontaminovaná všudypřítomnou špínou vytvářela živnou půdu pro infekce, takže se mezi pacienty rychle šířily smrtelné choroby jako cholera a břišní tyfus. Jen během první zimy podlehlo v krymské válce zranění 4 077 vojáků, desetkrát víc jich však zabily druhotné infekce. 

Hygiena na prvním místě 

Florence Nightingaleová dokázala děsivá čísla podstatně snížit. Hned po příjezdu zavedla důsledné dodržování zásad, jako byla pravidelná výměna ložního prádla, důkladné větrání a dohled nad tím, aby se vojákům dostávalo vydatné stravy. Nechala dokonce postavit jídelnu, prádelnu, ale i knihovnu a společenskou místnost, aby raněným dopřála možnost rozptýlení. 

Práci se Nightingaleová věnovala tak zapáleně, že si podle svědectví kolegů nedopřála ani chvilku oddychu. Zatímco ostatní po celodenní dřině usínali, ona ještě v noci za svitu lampy neúnavně obcházela zraněné a nemocné. Tehdy jí vojáci začali přezdívat „dáma s lucernou“. Výsledkem jejího pobytu u Černého moře se stalo snížení úmrtnosti pacientů z hrozivých 42 % na pouhá 2 %.

Nechtěný „dárek“ 

Pobyt ve válečné vřavě sice přinesl Florence nespočet výzev, zároveň si však do vlasti přivezla i jeden nevítaný „dárek“. Krátce po návratu vážně onemocněla a s následky choroby se potýkala do konce života. Dnes se odborníci domnívají, že ji postihla těžká forma brucelózy – infekce napadající různé orgány bez ohledu na jejich funkci. Nemoc ženu dlouho poutala na lůžko, kde ji sužovaly deprese. 

TIP: Ignác Filip Semmelweis: Nesnesitelný průkopník hygieny v medicíně

O to obdivuhodněji působí fakt, že navzdory indispozici usilovně pokračovala v práci. Vybudovala si pověst špičkové odbornice a pro radu k ní přicházeli politikové i zástupci léčebných zařízení. Florence se zasloužila o důkladnou reformu zdravotnictví nejen v Británii, ale také v dalších částech impéria, například v Indii. Spolupracovala na návrhu desítek nemocnic a pomohla zdravotníkům zvládat hygienické zásady. 

V závěrečných deseti letech života bohužel postupně oslepla a její intelekt slábl, přesto se dál veřejně angažovala. Zemřela v srpnu 1910 ve svém londýnském bytě, a třebaže by si zasloužila státní pohřeb se všemi oficiálními poctami, rodina ho podle její poslední vůle odmítla.