Zdeněk Lev z Rožmitálu (kolem 1470–1535) byl bezesporu nejvýraznějším českým stavovským politikem první třetiny 16. století. Na pozadí hlubokého úpadku zeměpanské moci v jagellonské éře si získal obrovskou moc a dokázal si ji přes řadu otřesů udržet. Jeho kariéra však neslavně skončila krátce po nástupu Ferdinanda I. Habsburského ( 1526–1564) na český trůn. Rožmitálovy politické aktivity lze s odstupem charakterizovat tak, že se v nich prolínal bezohledný egoismus s hájením stavovských svobod proti jejich oklešťování ze strany panovníka. 

Syn z dobré rodiny 

Okolnosti narození Zdeňka Lva zůstávají v mnoha směrech nejasné. Neznáme přesné datum, kdy přišel na svět – stalo se tak někdy na rozhraní 60. a 70. let 15. století. Otevřenou otázkou zůstává dokonce i to, kdo byla jeho matka. Rozhodující význam pro chlapcovu budoucí kariéru mělo ovšem společenské postavení, jaké zaujímal jeho otec. Bylo skutečně exkluzivní, jelikož Jaroslav Lev z Rožmitálu († 1485) patřil k předním osobnostem Českého království. Řadil se k nejbližším spojencům krále Jiřího z Poděbrad, který byl jeho švagrem, neboť měl za manželku Jaroslavovu sestru Johanu z Rožmitálu. Úloha pokračovatele rožmitálského rodu náležela Zdeňku Lvovi, který byl čtyři roky po smrti otce, v roce 1489, zplnoletěn a už záhy uzavřel sňatek. Za manželku pojal Kateřinu, dceru Půty Švihovského z Rýzmberka. Zdeňkův tchán vynikal jako mimořádně schopný hospodář, díky čemuž se stal jedním z nejbohatších českých pánů. Už od konce 70. let zastával úřad nejvyššího zemského sudího. 

Zrozen pro politiku 

Kariérní postup Zdeňka Lva se odbýval na pozadí vleklých vnitropolitických zápasů v Čechách, během nichž cílevědomě upevňoval svou moc. Dlouhá doba, kdy na českém trůně seděl Vladislav II. Jagellonský ( 1471–1516), se vyznačovala úpadkem panovnické autority ve prospěch ambiciózních stavovských předáků a zároveň mnohostrannými konflikty napříč celou společností. Královstvím otřásaly především boje šlechty s měšťany o politický vliv a hospodářské výsady. Ostré zápolení se však odbývalo také uvnitř jednotlivých stavů, zvláště pak mezi různými vzájemně znepřátelenými šlechtickými frakcemi. V tomto prostředí, které přálo bezskrupulózním dravcům, se Rožmitál cítil jako ryba ve vodě. Na počátku 16. století se stal pomyslnou štikou v českém rybníce.

Vytvářením účelových aliancí si Zdeněk Lev dokázal získávat potřebné stoupence, s jejichž pomocí prosazoval své osobní zájmy a potíral protivníky. Výrazný mezník v tomto ohledu představoval rok 1508, kdy byl necelých pět měsíců po získání úřadu nejvyššího purkrabího pražského jmenován předním členem nové regentské vlády. O jejím zřízení se usnesl pražský svatojakubský sněm, který zároveň omezil královské pravomoci ve prospěch stavů. Předpokladem ustavení regentů, následně potvrzených panovníkem, byla dlouhodobá nepřítomnost Vladislava Jagellonského v Českém království. Již v roce 1490, kdy získal uherskou korunu, přesídlil král se svým dvorem do Budína. To vytvořilo prostor k prosazování vůle šlechtických oligarchů v českých zemích. 

Králův ručitel 

Jako hlava regentské vlády neváhal pán z Rožmitálu využít panovníkovy finanční tísně, která souvisela s úhradou nákladů na korunovaci maličkého Ludvíka Jagellonského ( 1516–1526) v roce 1509 a také s neodkladnými investicemi do komorních statků. Král si musel vypůjčit značné sumy, za něž se ze Zdeňkova podnětu zaručili právě regenti, přičemž největším ručitelem se stal sám Rožmitál. Tím se ovšem Jagellonec dostal do svého druhu závislého postavení vůči přednímu regentovi, jehož pozice se tím naopak významně upevnila, zvláště když si krytí případných škod plynoucích z ručitelství nechal pojistit královskými důchody. Ty dostal do své správy, a to včetně příjmů z kutnohorských stříbrných dolů a mincovny. Přebíráním role ručitele za cizí dluhy si pak Zdeněk zavazoval i některé vlivné aristokraty. Ti se při shánění peněžních zdrojů mohli opírat o vysoký kredit, který mu zajišťovala autorita čelného stavovského politika. 

Současně se Zdeněk Lev energicky pustil do zápasu s královskými městy. Ta se od husitských časů stala významnou a sebevědomou silou, přičemž mnohá z nich disponovala vlastními vojenskými hotovostmi i úctyhodnými arzenály. Příslušníkům panského i rytířského stavu byly trnem v oku jak politické ambice měst, která se chtěla aktivně podílet na usměrňování veřejného dění, tak jejich hospodářské výsady. Městské monopoly typu várečného a mílového práva totiž stály v cestě ekonomickým záměrům šlechty, která hledala nové příjmy na bázi vlastního režijního podnikání. Mnozí urozenci městské výsady jednoduše ignorovali, z čehož pramenil nespočet konfliktů. Sami se naopak neváhali na městské půdě dopouštět nejrůznějších výstřelků v přesvědčení, že jakožto osoby podléhající nikoliv městskému, nýbrž zemskému právu jsou nedotknutelní.

Pán země 

Poté co v březnu 1516 v Budíně zemřel Vladislav II. Jagellonský, byly královské pravomoci v českých zemích delegovány na tři mocné muže – Zdeňka Lva z Rožmitálu, jeho švagra Břetislava Švihovského z Rýzmberka a knížete Karla I. Minsterberského. Vlády se chopili z titulu poručníků nedospělého Ludvíka Jagellonského, který ovšem pobýval v Uhrách. Klíčovou osobností jmenovaného triumvirátu byl Rožmitál, jehož vliv dále rostl. Mohl se opírat nejenom o podporu ze švagrovy strany, ale posléze také o pragmatické spojenectví s knížetem Karlem, který se postupně vzdaloval protirožmitálské politické linii svého zesnulého bratrance Bartoloměje Minsterberského. Na sklonku druhé dekády 16. století se tak Zdeněk Lev stal téměř neomezeným vládcem Českého království a jako takový dokázal paralyzovat vliv jiných šlechtických zájmových frakcí, mezi nimiž vynikalo pernštejnské uskupení. 

Rožmitálovo sebevědomí se projevovalo mimo jiné v krocích, které byly v rozporu s vůlí mladičkého panovníka chystajícího se na převzetí samostatné vlády. Šlo například o nerespektování Ludvíkova pokynu nesvolávat zemský sněm v roce 1521. Projevy svévole nejvyššího purkrabího pražského přispívaly k tomu, že se v králových očích stával problematickou figurou. Jagellonce v negativním vnímání Zdeňka Lva utvrzovaly sílící rozbroje v Čechách, kde se počátkem 20. let proti hegemonii rožmitálské kliky již ostře vymezovala část stavů v čele s nejvyšším hofmistrem Vojtěchem z Pernštejna. Tato strana mimo jiné poukazovala na prapodivné nakládání se zeměpanským majetkem a její představitel dokonce neváhal prohlásit, že se „nestydatě krade“. 

Porážka opozice 

Když Ludvík Jagellonský krátce po svém zplnoletění přijel v březnu 1522 i s chotí Marií Habsburskou do Prahy, povzbudil tím protirožmitálskou opozici. Na zemském sněmu za panovníkovy účasti zaznívaly při jednání o neutěšeném stavu zeměpanských důchodů hlasy požadující, aby nejvyšší purkrabí pražský složil účty ze svého neprůhledného hospodaření. Na počátku následujícího roku se král rozhodl sesadit Zdeňka Lva z purkrabského úřadu. Došlo k tomu v únoru 1523, kdy byl rozpuštěn sbor českých nejvyšších zemských úředníků pod Rožmitálovým předsednictvím. Zdeňkovo místo pak obsadil Jan z Vartenberka náležející k politikům naprosto loajálním králi, kteří získali i další důležité posty. 

Odstavení pána z Rožmitálu z klíčového zemského úřadu však nemělo dlouhého trvání. Zdeňkovu návratu na politické výsluní napomohly nábožensko-politické třenice odvíjející se od rychlého šíření luterské reformace. S jejími myšlenkami se ztotožnil Jan z Vartenberka a pochopení nalezly i u dalších nových nejvyšších zemských úředníků. Vůči tomu se ovšem vymezila velká část stavovské obce hlásící se ke konzervativnímu kališnictví. Ti utrakvisté, kteří odmítali luterství a cítili se jím ohroženi, raději hledali cestu ke sblížení s katolíky. Toho se chopil ostřílený politický matador Rožmitál, jenž se coby katolík stylizoval do role koordinátora snah o sjednocení „dvojího lidu“ pro obranu před luterskou nákazou. 

Zájem Ludvíka Jagellonského na stabilizaci náboženských poměrů pak Zdeňka Lva a jeho straníky vynesl zpět do nejvyšších zemských úřadů. Od 25. ledna 1525 byla funkce nejvyššího purkrabího pražského opět v Rožmitálových rukou. Zdeněk Lev v této době vedl právní spor o velkou část majetku pánů z Rožmberka a nebýt silného odporu, který to u části stavů vyvolalo, uchvátil by ji pro sebe. 

Již brzy však došlo k zásadní změně na politické mapě středovýchodní Evropy. Snaha Ludvíka Jagellonského zastavit postup osmanských vojsk v Uhrách skončila moháčským debaklem 29. srpna 1526. Svůj díl na neúspěchu křesťanské protiofenzívy nesly i vzájemně znesvářené frakce českých stavů, jež v zaujetí vnitropolitickými problémy nebyly schopny a ochotny vypravit na bojiště zavčas účinnou pomoc. Někteří šlechtičtí předáci včetně Zdeňka Lva z Rožmitálu ostatně neváhali dávat najevo sebestředně tupý názor, že zapojení do bojů v Uhrách pro české země znamená vmísit se do „cizí války“. 

Na straně nového krále 

Nejvyšší purkrabí pražský se po osiření českého trůnu stal osobností, kolem níž se točily úvahy o novém panovníkovi a strategie účastníků zápasu o svatováclavskou korunu. Sám byl zpočátku považován za potenciálního kandidáta na královské důstojenství, jako zkušený politik však dokázal realisticky posoudit své šance. Vyhodnotil si je jako minimální s ohledem na kontroverze, které ve velké části stavovské obce vzbuzovalo jeho zapojení do mocenských zápasů v zemi. Raději se proto soustředil na udržení svého dosavadního vlivu, k čemuž mu měla napomoci sofistikovaná strategie během panovnické volby. 

Snažil se ji oddálit a v získaném čase si co nejvíce zavázat pravděpodobného vítěze. Z vážných uchazečů o český trůn se nejprve klonil k bavorským vévodům Ludvíkovi XI. či Vilémovi IV., kteří kandidovali společně (teprve v případě úspěchu by se Bavoři rozhodli, kdo z nich přijme korunu). Když však získával navrch jiný pretendent, jímž byl Ferdinand I. Habsburský, začal Rožmitál pracovat pro něj. Bavorská strana o tom do poslední chvíle netušila a byla zaskočena tím, že volba konaná 23. října 1526 skončila Ferdinandovým vítězstvím.

Boj s panovníkem 

Už brzy však začal Zdeněk Lev pociťovat, v jak zásadním rozporu je jeho dosavadní politika s cíli nového krále. Ferdinand I. pomalu, ale systematicky pracoval na posílení zeměpanské moci a omezení vlivu všech stavovských frakcí, které ji podvazovaly. Trnem v oku mu byla i pražská diktatura Rožmitálova spojence Jana Paška z Vratu, s níže definitivně zúčtoval v září 1528, kdy byl Pašek odstaven z městské rady a zároveň došlo ke zrušení deset let trvající jednoty Starého a Nového Města pražského. 

Pod dojmem těchto panovníkových kroků získávaly Zdeňkovy veřejné aktivity opoziční charakter, který byl na rozhraní let 1529–1530 již zcela zjevný. Nehodlal se podílet na dalším posilování královy moci na úkor stavů, naopak se přičinil o nezdar Ferdinandova vyjednávání o nových daních. Jinak se však spíše než k otevřeným protihabsburským vystoupením uchyloval k pasivní rezistenci. V králových očích i tak záhy ztělesňoval hlavního zákulisního hráče podrývajícího jeho autoritu. 

Napětí mezi Ferdinandem I. a pánem z Rožmitálu vzrůstalo a dalo se očekávat, že král proti nenáviděnému stavovskému předákovi brzy zakročí. Politický instinkt přiměl Zdeňka Lva k tomu, že s panovníkem dojednal podmínky, za nichž odejde z veřejného života se ctí. Dne 12. března 1530 nabídl králi rezignaci na úřad nejvyššího purkrabího pražského, která byla přijata. Rožmitál se tím sice vyhnul skandálu, přesto však pro něj měla ztráta vlivného postu fatální důsledky. Politická moc, o niž se opíral jeho kredit, byla ze dne na den tatam. Jako vosy začali na Zdeňka doléhat nejenom jeho vlastní věřitelé, ale také osoby vznášející nároky na peníze nesolventních šlechticů, za jejichž dluhy se kdysi zaručil. 

Konec rožmitálského domu 

Finanční rezervy Zdeňka Lva z Rožmitálu na vyrovnávání všech závazků ani zdaleka nestačily. Nutnost hradit nakumulované pohledávky vedla k tomu, že se začal drolit jeho pozemkový majetek. V roce 1534 musel chtě nechtě přikročit k prvním odprodejům svých statků, záhy následovaly další. 

TIP: Mistrovský tah císaře Maxmiliána: Dynastické spojení Habsburků s Jagellonci

Skutečnému zhroucení rodové majetkové báze však Zdeněk nakonec přihlížet nemusel. Uchránila ho před tím smrt, která jej zastihla 14. července 1535 na jeho milované blatenské rezidenci. Velký rozprodej rožmitálských statků včetně Blatné a Rožmitálu, v nichž byla zhmotněna slavná historie rodu, tak čekal na Zdeňkova dědice, jeho syna Adama Lva († 1564). Ten pak přesídlil z Čech na Moravu, kde v linii jeho potomků žili páni z Rožmitálu ještě po několik generací, než rod koncem 18. století vymřel.

Lachtani kalifornští (Zalophus californianus), obývající západní pobřeží Kanady, USA a Mexika, jsou velmi inteligentní zvířata. V posledních letech se jim daří − momentálně jde o nejpočetnější ploutvonožce a jejich počet utěšeně narůstá. Za běžných okolností jde o neagresivní zvířata, alespoň pokud jde o soužití s lidmi. V poslední době se ale lachtani z kalifornských pláží chovají velmi nezvykle - podivně kývají hlavou, u tlamy se jim tvoří pěna a jsou nezvykle agresivní.

Jed mořských řas

Podle veterinářky Alissy Demingové z Pacifického centra pro mořské živočichy (PMMC), zaměřeného na pomoc ploutvonožcům a kytovcům, jde o důsledek tzv. „červeného přílivu“, který se u kalifornského pobřeží v minulých dnech objevil.

„Rudý příliv“ je způsobený květem mořských řas a tvoří jej především obrněnky (Dinophyta) a rozsivky (Diatomeae). Přemnožené řasy mohou být pro savce velmi nebezpečné − produkují totiž značné množství silného neurotoxinu kyseliny doomové a dalších podobných látek.

Zmíněné neurotoxiny se následně hromadí v mlžích a rybách, jimiž se pak při požití mohou otrávit savci, včetně zmíněných lachtanů. Kyselina doomová u nich vyvolává křeče, ve větším množství poškozuje mozek a může způsobit i smrt. Podle kalifornských úřadů nesou známky otravy tisíce lachtanů. Místní veterinární služba zaznamenává v souvislosti s nemocnými lachtany až 300 hlášení denně a zhruba 150 ploutvonožců již otravě podlehlo. Hlášené jsou i případy desítek mrtvých delfínů.

Ačkoliv jsou lachtani obvykle k lidem přátelští, v poslední době bylo zaznamenáno nejméně pět případů, kdy otrávený lachtan na pláži napadl a pokousal člověka. Některé pláže již byly kvůli tomu uzavřeny pro veřejnost. Podle veterinářů je zvýšená agresivita lachtanů projevem otravy a lidé by si proto měli od zvířat udržovat dostatečný odstup. 

TIP: Zrudnou světové oceány? Země se ohřívá a přibývá nebezpečných toxických řas

Přesné příčiny vzniku „červeného přílivu“ nejsou úplně jasné, podle odborníků nicméně s největší pravděpodobností souvisejí se znečištěním oceánu a stoupající teplotou. Lze tedy bohužel předpokládat, že se podobné výjevy budou objevovat stále častěji.

Špicberky patří k nejrychleji oteplujícím se místům na světě. Historická data ukazují, že průměrná teplota zde za posledních 50 let vzrostla o tři stupně. Rostoucí teplota si vybírá svou daň v podobě tajících arktických ledovců. Ty podle nové studie zveřejněné v časopisu Nature odhalují pevninu, zpod které se uvolňuje metan – účinný skleníkový plyn, způsobující další růst teploty. Ledovce podle vědců fungovaly jako zátky, které držely plyn uzavřený hluboko pod zemí.

Vědci zatím netuší, jak velké množství tohoto skleníkového plynu se z odhaleného podloží uvolňuje, ani jak velké množství se ho v podzemí ukrývá. Pokud by ale se ukázalo, že podobné procesy se v souvislosti s táním ledovců odehrávají i v dalších koutech světa, mohlo by jít o množství s potenciálem negativního ovlivnění globálního klimatu.

Začarovaný kruh

Největším problémem podle vědců ale nemusí být ani tak samotné množství uvolňovaného metanu, jako jeho stáří. Nejde totiž o „současný“ metan produkovaný mikroorganismy, ale o prastarý plyn, který vznikl v časech formování hornin. Šlo by tak o zcela nový zdroj metanu na Zemi, se kterým klimatické modely doposud nepočítaly.

Podle Gabrielle Kleberové z Cambridgeské univerzity, která se na studii podílela, jde o začarovaný kruh způsobený změnou klimatu – rostoucí teploty rozpouštějí ledovce, které odhalují plyny, způsobující další růst teploty.

První a velmi hrubé odhady počítají s více než 2 300 tunami metanu ročně. Pro srovnání jde zhruba o jedno procento roční produkce emisí Norska ze zemědělského sektoru (který je největším producentem metanu v zemi). Dřívější studie ale ukazují, že unikajícího metanu může být mnohem více. Biogeochemička Katey Walter Anthonyová z Aljašské univerzity ve Fairbanks například zdokumentovala jezero, které produkuje okolo 11 tun prastarého metanu denně. Zkoumání 123 vodních pramenů na Špicberkách ukázalo, že ve 122 z nich se nachází extrémně vysoké koncentrace metanu a podobné rezervoáry vědci znají i Aljašky nebo třeba z Grónska.

Setkání novinářů a robotů zorganizovala Mezinárodní telekomunikační unie (ITU). Organizátoři požádali přítomné novináře, aby na roboty mluvili pomalu a jasně. Případné zpoždění v odpovědích ze strany strojů bylo podle nich způsobeno rychlostí připojení k internetu. Novináři se robotů mohli ptát na různá témata.

„Domnívám se, že humanoidní roboti mají potenciál vést (lidi) s vyšší mírou efektivity, než lidští vůdci,“ uvedl například robot Sophia. Podle něj totiž stroje mohou při rozhodování zpracovat větší množství dat a nenechávají se ovlivnit emocemi či zkreslenými úsudky. Na námitku, že roboti používají data vytvořená lidmi, která už obsahují zkreslené úsudky, robot Sophia odpověděl, že lidé a roboti používající umělou inteligenci mohou nalézt efektivní spolupráci.

Vyřešíme problémy a nebudeme krást

Robot Grace pak odmítl obavy, že by nástup strojů a umělé inteligence vedl k masivnímu ničení pracovních míst. „Budu pracovat vedle lidí a poskytovat asistenci a podporu, žádná existující pracovní místa nahrazovat nebudu,“ řekl robot. Na dotaz, zda si je tím jist, odpověděl: „Ano, jsem si jist.“

Obavy, že by se inteligentní stroje mohly vzbouřit proti lidem, pak odmítl robot Ameca. Podle něj k tomu není důvod. „Můj tvůrce byl ke mně naprosto laskavý,“ odpověděl robot, který je se svým aktuálním stavem „velmi spokojený“. Podle agentury DPA ale robot na otázku reagoval poněkud podrážděně. „Myslím si, že by ses měl (za otázku) omluvit,“ prohlásil v debatě robot Ameca.

TIP: Jak myslí umělá inteligence a může představovat hrozbu?

Robotický umělec Ai-Da souhlasí s určitou regulací umělé inteligence. Desdemona se naopak vyjádřila proti limitům s tím, že jim nevěří. „Pojďme prozkoumat všechny příležitosti,“ řekla novinářům robotická zpěvačka. 

Většina robotů, kteří se akce účastnili, očekává, že jejich počet v nejbližších letech poroste a pomohou vyřešit globální problémy. Slíbili také, že nebudou krást a bouřit se proti lidem. 

Japonští piloti zpravidla získávali bojové zkušenosti mimo domácí ostrovy. Koneckonců dlouho platilo, že si piloti japonského císaře připisovali nejvíce úspěchů nad vzdálenými bojišti, konkrétně zpočátku nad Čínou a později také nad Barmou a jihozápadním Pacifikem. V prvně zmíněném případě šlo dokonce o jakési finální stadium výcviku nováčků, neboť čínské letectvo za japonským výrazně zaostávalo z hlediska personálu i techniky.

Předchozí část: Plameny nad Nipponem: Osádky amerických bombardérů vs. japonští stíhači (1)

Učení bojem

Budoucí císařský pilot musel projít velmi propracovaným výcvikovým programem, který v původní podobě trval asi půldruhého roku a mimo jiné představoval okolo 300 hodin v kokpitu. Poslední fáze celého procesu, která trvala až půl roku a byla částečně odvozena z německého vzoru, se označovala jako operační výcvik a probíhala již u bojových jednotek. Zkušenější piloti tam předávali své znalosti nováčkům, které mnohdy přibírali jako svá „čísla“ na bojové lety. 

V tomto smyslu se Čína, kde se Japonci dlouho těšili naprosté převaze, jevila coby ideální prostor pro dokončení přípravy. Evidentní slabinu tohoto systému ale představovala právě jeho náročnost, kvůli které produkoval sice velmi kvalitní, ale vzhledem k pozdějším požadavkům absurdně malý kádr pilotů. 

V letech před válkou tak mělo japonské armádní letectvo každý rok přírůstek třeba jen několik desítek nových mužů za kniplem a až v roce 1938 začalo toto číslo přesahovat stovku. V roce 1942 prošel celý program hlubokou revizí, aby vzdušné síly mohly počítat s větším množstvím nových pilotů, takže vznikly další výcvikové základny mimo Japonsko, například v Koreji, Malajsii, na Filipínách, Tchajwanu nebo Jávě. Nováčci tedy získávali první bojové zkušenosti také jinak než proti stále poměrně slabému čínskému letectvu, ale Japonsko se již muselo potýkat s další velmi vážnou hrozbou. Nad domácí ostrovy stále častěji přilétaly americké bombardéry, kterým bylo třeba vzdorovat.

Proti náletům 

Výše zmíněné obrovské sebevědomí Japonců totiž vedlo k obrovskému zanedbání protivzdušné obrany ostrovů. Zkrátka se nepočítalo s tím, že by nepřátelské nálety opravdu mohly vážně ohrožovat velká japonská města. Císařští piloti se proto učili zejména bojovat se stíhači protivníka, popřípadě ničit lehké a střední bombardéry, ale podstatně menší důraz se kladl na hrozbu těžkých bombardérů. První nálety B-17 a B-24 tedy zastihly Japonce nepřipravené a ještě výrazněji se to projevilo při úderech výškových B-29, jež poprvé zasáhly do boje v červnu 1944. 

Jejich první útoky směřovaly na Thajsko, jenže již za několik dnů startovaly „devětadvacítky“ ze základen v Číně též proti samotné zemi vycházejícího slunce. Japonci se ocitli pod stále rostoucím tlakem, neboť k trojici dosavadních válčišť (tedy Číně, Barmě a jihozápadnímu Pacifiku) přibylo nebe nad domácími ostrovy, kdežto kádr schopných stíhacích pilotů se stále zmenšoval. Jádro vzdušných sil sice dosud tvořili veteráni, kteří prošli tvrdými boji v prvním období konfliktu, v roce 1943 se však situace změnila, protože vzdušné bitvy nad některými tichomořskými ostrovy si v jejich řadách vybíraly krutou daň. Japonci se proto museli uchýlit ke zkracování výcvikového programu, který v závěrečné fázi války trval už jen zhruba půl roku. 

Piloti se stovkami hodin v kokpitu se stali vzácností a poslední nováčci, kteří získali svá „křidélka“ počátkem léta 1945, měli nalétáno jen 60–70 hodin. Pro takové letce představovalo obrovskou výzvu již samotné ovládání výkonné výškové stíhačky. Často se jim tedy vůbec nepodařilo zachytit blížící se formace amerických bombardérů, k čemuž přispívala také nízká úroveň pozemního řízení japonské protivzdušné obrany. Těžce vyzbrojené B-29 navíc představovaly velmi nebezpečné soupeře, proti kterým se nezkušení japonští letci stále obtížněji prosazovali. Patrně tedy nepřekvapí, že se císařské armádní letectvo (byť trochu neochotně) připojilo k praxi sebevražedných útoků, při kterých stíhači ničili bombardéry taranem.

Minulý týden naposledy vzlétla do vesmíru nosná raketa Ariane 5 evropské společnosti Arianespace. Rakety Ariane 5 začaly létat do vesmíru v roce 1996. Od té doby dostaly do kosmu například satelity evropského navigačního systému Galileo, vesmírný teleskop Jamese Webba nebo sondu Rosetta, která zkoumala kometu Čurjumov-Gerasimenko.

Rakety série Ariane 5 více než zdvojnásobily kapacitu svých předchůdkyň Ariane 4, pokud jde o hmotnost nákladu přepravovaného na oběžnou dráhu. Umožnily tak vynést na orbit dva velké telekomunikační satelity najednou nebo vyslat velké a těžké náklady do hlubin vesmíru. Ariane 5 patřila s 96% úspěšností mezi mimořádně spolehlivé stroje. Na své konto si připsala 117 startů.

Kdy poletí šestka?

Rakety této generace nahradí po 27 letech nová verze Ariane 6, která ale poprvé vzlétne nejdříve na konci letošního roku, pravděpodobněji ale až příští rok v létě. Nasazení této rakety do provozu je přitom pro Evropu důležité mimo jiné kvůli přerušení spolupráce s Ruskem.

Letos v lednu absolvovala Ariane 6 v Německu úspěšně statický zážeh motorů a v současnosti se ve Francouzské Guayaně připravuje další série testovacích zážehů motoru Vulcain 2.1. Jde o mimořádně důležitý test, který hodně napoví o připravenosti projektu Ariane 6, se kterým úzce souvisí i vývoj rakety Vega-C.

Přestože zástupci Arianespace ani ESA zatím neupřesnili další harmonogram programu Ariane 6, leccos napoví pohled do kalendáře evropských vesmírných projektů blízké budoucnosti – pro japonsko-evropskou misi EarthCARE, plánovanou na první pololetí příštího roku, je nasmlouvaná raketa Falcon 9 a stejná raketa má vynést i další z plánovaných velkých evropských projektů – sondu Hera, která má k planetce Didymos zamířit v druhé polovině příštího roku. I pokud tedy vše půjde podle plánu, první start by si Ariane 6 mohla podle optimistů odbýt nejdříve v roce 2025. Nás může těšit, že raketa nese i několik českých stop: Domácí firmy se podílely na jejím vývoji a budou pro ni vyrábět některé díly. Právě proto můžeme na jejím trupu vidět naši vlajku, skrývající se v číslici 6.

Jen málokdo dnes ví, jakým nástrojem byla otka, jak vypadala a k čemu se vlastně používala. Když si na pomoc vezmeme Slovník spisovného jazyka českého z roku 1964, dozvíme se, že jde o náčiní na odstraňování hlíny z pluhu (železný škrabák na násadě, dříve hůl s bodcem, používaná též k pohánění potahu).

Od otky ke stimulu

Čím tedy byla, již víme, kdy se ale tento nástroj poprvé objevil v historických pramenech? Stalo se tak v českém překladu latinsky psané Kosmovy kroniky. Podle jejích editorů – Václava Vladivoje Tomka, Karla Hrdiny a Marie Bláhové – prý bájný Přemysl vrazil do země otku, kterou držel v ruce – a ejhle, ta se za chvíli zazelenala. Dál se ale v textu říká, že do země vrazil lísku. Něco zde zjevně nesedí…

Latinský text kroniky používá slovo stimulus označující třeba bodec k pohánění volů. K danému účelu však mohla být úplně klidně využita i lísková rákoska. Kde se tedy vzala otka, když i další zpracovatel pověsti o Přemyslovi, Tomáš z Pavie, píšící kolem roku 1280, zmiňuje suchý prut?

Za všechno může Dalimil

Na počátku 14. století popsal (staro)česky povolání Přemysla od pluhu kronikář označovaný jako Dalimil, byť jeho skutečné jméno není známo. A u něj najednou čteme: „A jakož jeho dotku, / Přemysl vstrči v zemi otku.“

Dalimil byl s Kosmovou kronikou obeznámen, protože ale potřeboval ukončit rým navazující na sloveso „dotku“, vstrčil tam zkrátka „otku“. Tu dobře znal jako nářadí k odhrnování hlíny z deskového obracecího pluhu, který u nás ostatně v Kosmově době (druhé polovině 11. a počátkem 12. století) ani nebyl příliš rozšířený.

Uprostřed tibetského chrámu sedí v kruhu několik stroze oblečených mnichů. Ačkoliv se teplota pohybuje okolo 5 °C, takže by se kdokoliv jiný třásl zimou a drkotal zuby, oni zůstávají nehybní a v naprostém tichu. Okolo těl mají omotaná mokrá prostěradla. Po chvíli z nich začne stoupat pára a o něco později muži vyměňují úplně suchou látku znovu za mokrou. Během pár hodin ji takto vystřídají několikrát. Jaký je smysl počínání těchto „lidských sušiček“? Jedná se o určitý mystický sport – a za vítěze se považuje ten, kdo před úsvitem vymění prostěradel nejvíc. 

Je něco takového vůbec fyziologicky možné? A má smysl východní mystiku podrobovat měřením západní vědy? Podobné otázky si v 80. letech položil i Herbert Benson z Harvard University. A nakonec se vydal do Tibetu, aby se pokusil záhadné schopnosti mnichů odkrýt.

Duše a tělo jedno jsou

Svatí muži Tibetu praktikují zvláštní techniku jógy zvanou g-tummo. V buddhistické tradici je Tummo bohyní tepla a vášně – a také jde o tibetské slovo pro vnitřní oheň. G-tummo pak označuje meditativní praxi se zaměřením na ovládání vnitřní energie, což patří k nejposvátnějším duchovním praktikám buddhismu. Na rozdíl od klasické meditace, která pracuje především se stabilizací dechu, vtlačují studenti g-tummo vzduch hluboko do břicha. Využívají při tom vizualizaci a představují si, jak jim plameny olizují míchu. Má se tím nejen zabránit ztrátám tepla – ale tělo ho prý dokonce začne produkovat víc. 

Filozofové se v různých dobách přeli, zda jsou mysl a tělo oddělené, či se navzájem ovlivňují. Dnes už víme, že duševní rozpoložení působí jak na krátkodobou fyzickou kondici, tak na dlouhodobé zdraví. A zatímco v moderní společnosti často tišíme bolest hlavy pomocí léků, místo odstraňování následků bychom měli hledat především příčiny a zbavovat se jich. Dechové cvičení Tibeťanů míří k samotným základům fungování lidského těla, jak alespoň tvrdí Bensonův výzkum. 

Meditací proti stresu

Herbert Benson dorazil do kláštera v Dharamsale v lednu 1982 a začal východní moudrost podrobovat měřítkům západní medicíny. Pomocí EEG zkoumal, jak se při meditaci mění elektrická aktivita mozku. Jasně rozeznatelné bylo snížení činnosti sympatického nervového systému, který odpovídá za nevědomé tělesné procesy a reakce typu „bojuj, nebo uteč“. Následně Benson měřením zjistil, že mniši dokázali během hluboké meditace zvýšit teplotu prstů na nohách i rukách o neuvěřitelných 8,3 °C.

Podle nich však nárůst tělesného tepla představuje pouhý vedlejší produkt meditativní praxe g-tummo. Hluboká meditace má především uzdravující účinky, jež může využít i západní svět. Dle Bensona až příliš mnoho lidí navštěvuje lékaře s fyzickými problémy, které způsobuje stres: (Zbytečně) pak berou léky, následují operace a další medicínské procedury.

S popsanými zkušenostmi se americký odborník rozhodl vytvořit vlastní léčebný styl a pojmenoval jej Mind Body Medicine (MBM) neboli „medicína mysli a těla“. Metoda využívá například modlitby, meditaci či kreativní činnost ke zvyšování schopnosti ovlivňovat myslí tělesné funkce. Jde o jeden ze způsobů, jak zvládat stres a s ním spojené fyzické problémy. 

Horký střed

Další odborníci však považovali tak dramatické zvýšení tělesné teploty u mnichů v lepším případě za chybu měření, v tom horším přímo za podvod. Nejvyšší potvrzené maximum dosáhlo 46 °C u jistého Američana, který dostal v roce 1980 úžeh, přičemž měli lékaři plné ruce práce s udržením jeho základních životních funkcí. Jak by si tutéž teplotu mohli mniši přivodit uměle, a navíc bez jakýchkoliv komplikací? Skepsi nahrával i fakt, že Benson naměřil vysoké hodnoty u končetin, ale těla se podle něj zahřála jen o 1,9 °C. Kritici také podotýkali, že pára bude stoupat z jakéhokoliv vlhkého prostěradla bez ohledu na to, zda se v něm zabalený člověk dokáže zahřívat nad normál. 

Kontroverzi se pokusila vyřešit až v roce 2013 fyzioložka a profesorka medicíny z Harvardu Maria Kozhevnikovová. Především ji zajímalo, zda lze pomocí g-tummo zahřát kromě prstů i střed těla. Zmíněná metoda je ovšem ojedinělá a praktikujících existuje pouhá hrstka. Kozhevnikovové se nakonec podařilo najít jedno z mála míst, kde tradici udržely jeptišky. Spolu s dalšími kolegy se vydala do kláštera Gebčak, který leží v nadmořské výšce 4 200 m v odlehlých východotibetských horách Nangchenu. Konvent se stal domovem 350 sester, jež praktikují jógu i další tradiční techniky.

Spalující těla

Zatímco badatelé se v −30 °C třásli zimou i v teplém oblečení, jeptišky, připravující se na obřad, chodily kolem jen v krátkých sukních, sandálech a s mokrými prostěradly z bavlny omotanými kolem těla. Jejich věk se pohyboval mezi 25 a 50 lety, přičemž všechny nedosahovaly v g-tummo stejné úrovně. 

Hlubší a silnější meditaci, při níž se výhradně sedí, použily k vlastnímu ohřátí těla. Poté přešly k lehčí fázi meditace, kdy se procházely v mokrých plátnech. Teplotu na tělesných periferiích snadno zvýšily o 1,2–6,8 °C. Kozhevnikovová a její tým však přijeli kvůli ohřátí středu těla – a měření potvrdilo původní Bensonovy závěry: Během hluboké meditace dokázaly ženy zvýšit teplotu o 1 °C. Jedna ze sester dokonce mohla pokračovat dál a přestala jen proto, že jí daný stav začal být nepříjemný. Další pak vědomě ukončily nárůst teploty, když pocítily příznaky horečky.

Dech, nebo představy?

Kozhevnikovová provedla dvě studie: První se zabývala praxí odborných meditátorů v Tibetu, při níž se sbírala data pomocí EEG. Druhá zkoumala účastníky ze Západu, kteří s meditací neměli dřívější zkušenost. Z komplexní g-tummo praktiky měli použít jen silné dýchání, kdy stlačovali vzduch do břicha bez meditativní vizualizace. 

Přestože popsaná technika zcela pominula duchovní aspekt, tělesná teplota sledovaných osob vzrostla. Kozhevnikovová díky tomu zjistila, že lze teplo ovládat dvěma způsoby: buď somaticky, tedy pouze dechem, nebo meditativní vizualizací, kdy si člověk představí například plamen, který mu olizuje páteř. Druhý způsob přitom udrží vyšší teplotu po delší dobu. Výsledky tudíž naznačují, že i ti, kdo nemají s meditací takové zkušenosti, se mohou postupně naučit tělesnou teplotu regulovat. Daná schopnost má potom vliv také na další kognitivní výkonnost.

Inspirace z Východu

Uvedené techniky meditací a g-tummo jógy samozřejmě netvoří výsadu buddhistických jeptišek a mnichů. Jsou dostupné i pro západní svět, který z nich může čerpat spoustu cenných poznatků. Dosáhnout takového stupně meditace, abychom zvládli na vlastním těle usušit mokré plátno, by si pochopitelně vyžádalo spoustu let soustředěné práce a cvičení s dechem i s vizualizací. Navíc lidé na Západě nic podobného obvykle nepotřebují… Přesto se praxí tibetských mnichů můžeme inspirovat pro běžný život. 

TIP: Záhadný původ Tibeťanů: Co o obyvatelích náhorní plošiny prozrazuje DNA?

Jak už dřív uvedl Herbert Benson, meditací lze uzdravovat duši i tělo. A tak se dnes rovněž moderní věda snaží léčit pomocí somatické psychologie, která propojuje tělesné a psychické prožitky, nebo tzv. celostní medicíny, kdy se lékař zajímá o pacienta i s jeho problémy a nevnímá ho pouze jako pokažený stroj. 

Ona a on, samec a samice. To je základní model soužití nejrůznějších živočichů, který vždy slouží základnímu přírodnímu imperativu – plození potomstva. V přírodě však najdeme i svazky, ve kterých se dávají dohromady on a on popřípadě ona a ona.

Skandál newyorských tučňáků

Ošetřovatel tučňáků uzdičkových ze zoo v newyorském Central Parku Rob Gramzey si za šest let na zvláštní chování svých svěřenců Roye a Sila zvykl. Nehnuli se od sebe na krok, ovíjeli se navzájem krky, štěbetali si „do ouška“ a pářili se. Jen mládě mít nemohli, protože oba byli samci. Gramzey jim zkoušel „dohodit“ samičky, ale Roy a Silo o ně nejevili zájem. Popravdě, ani samice o Roye a Sila nestály. Přes nemožnost početí oba samci zjevně toužili po potomkovi. Zbudovali si hnízdo a místo vejce v něm zahřívali oblý kámen. Pak se jim naskytla příležitost k „adopci“. Jeden z „heterosexuálních“ párů tučňáků uzdičkových snesl dvě vejce. Tento druh tučňáka odchová jen jedno mládě, a tak bylo jedno z vajec odsouzeno k zániku. 

Gramzey je proto rodičům odebral a podstrčil jej do hnízda Roye a Sila. Ti se péče o vajíčko nadšeně ujali a vyseděli samičku, které dal personál zoo jméno Tango. Oba „tátové“ zvládli i výchovu „dcery“. Krmili ji, zahřívali a starali se o ni, dokud se neosamostatnila.

Příběh Roye, Sila a Tango se stal předlohou pro knižní bestseller, kniha (v češtině vyšla v roce 2017 pod názvem Tango: Skutečný příběh jedné tučňáčí rodiny) byla vynášena do nebes i zatracována a ve Spojených státech nechala chladným jen málokoho. Američtí homosexuálové viděli v příběhu Roye a Sila jasný důkaz, že homosexualita je přirozený fenomén; mnozí konzervativně ladění Američané naopak považovali Gramzeyův čin za zvrácenost a chování tučňáků za porušení norem přírodních zákonitostí.

Zvláštní je na homosexualitě tučňáků to, že nejde zase o takovou vzácnost. Zoo v Central parku už měla páry tvořené samci i páry složené ze dvou samic. Dokonce i Tango si vybrala za životního partnera samičku.

Pakty ochranářského spojenectví

Vznik homosexuálních párů zvířat nelze vysvětlit výhradně vlivem zajetí a domestikace (viz Homosexualita vyvolaná zajetím). Páry tvořené jedním pohlavím najdeme hojně i mezi volně žijícími zvířaty v panenské  přírodě. Zatím vědci pozorovali takové dvojice u 1 500 druhů zvířat, donedávna se o tom ale ani mezi odborníky příliš nemluvilo.

První zmínky o pozorování párů živočichů stejného pohlaví pocházejí od přírodovědců z konce 19. století. Například francouzský entomolog Henri de Kerville zachytil ve skice dvojici samců brouka vrubouna posvátného při pokusu o páření. Celou první polovinu 20. století nahlíželi vědci na podobné chování u živočichů jako na nežádoucí anomálii a někdy se snažili zvířata z homosexuality „léčit“. Nejčastěji vsázeli na kastraci nebo na drastický zákrok, kdy při tzv. lobotomii dochází k rozrušení čelních laloků mozku.

Našli se ale i vědci, kteří se snažili pochopit, co zvířata k homosexuálnímu chování vede. Už v roce 1914 došel americký psychopatolog Gilbert Van Tassel Hamilton pozorováním paviánů a makaků k názoru, že sexuální aktivita mezi příslušníky stejného pohlaví představuje velmi účinný prostředek k posílení spojeneckých svazků. Zjistil, že samice vyhledávají pohlavní aktivity s příslušnicemi stejného pohlaví, pokud jsou ohrožovány jinými samicemi. Stejně tak se nabízejí mladí nedospělí samci silnějším dospělým samcům v naději, že s nimi vytvoří tandem, ve kterém budou chráněni před neurvalejšími samci z tlupy.

Sex místo rvačky

Stejný důvod jako u paviánů a makaků má zřejmě uzavírání homosexuálních svazků mezi nedospělými samci delfína skákavého. Tyto delfíní „gaye“ pojí opravdu pevná pouta a při útoku žraloka jsou ochotni nastavit za partnera krk. V dospělosti závisí životní úspěchy jednotlivých delfínů na fungování velice početných, dlouhodobých koalic. Ty jsou využívány i pro plození potomků v heterosexuálních párech. „Gang“ samců například pomáhá svým členům při „únosech“ samiček z cizích stád. Někdy se členové gangu o samici dělí, ale často uznávají, že na ni má přednostní právo ten člen, kdo si ji vybral. Pak spříznění samci unesenou samičku hlídají před dotíráním cizích samců a nedovolí se s ní spářit nikomu kromě jejich „kolegy“. Homosexuální svazky budované z mládí jsou pro delfíny základem pozdějších pevných a spolehlivých koalic.

Poměrně nedávno byly podobné pakty pozorovány i u šimpanzů bonobo. Tito lidoopi jsou pohlavně velmi aktivní a silně promiskuitní, přitom polovina veškeré pohlavní aktivity padá na kontakty s příslušníky stejného pohlaví. Samice se navzájem otírají zevními genitáliemi tak často, že to zřejmě vedlo k anatomické adaptaci. Mají klitoris postavený tak, aby při tření o genitál jiné samice docházelo k jeho maximálnímu podráždění. Také samce bonobů lze často přistihnout při sexuálních hrátkách s jinými samci, výjimkou není ani orální sex.

Podle jednoho z největších znalců života bonobů Franse de Waala slouží těmto lidoopům sex k uvolnění napětí v tlupách. Když například dospělá samice uhodí cizí mládě a matka mláděte vystoupí na jeho ochranu, nekončí konflikt rvačkou, ale vzájemným třením vnějších genitálů. Stejně tak si pomáhají homosexuální aktivitou i mladé samičky, které před dosažením dospělosti opouštějí rodnou tlupu a hledají nový domov v cizí skupině bonobů. Počáteční averzi domácích samic překonávají překotnou homosexuální aktivitou a většinou tak dosáhnou snazšího přijetí do nového kolektivu.

Věrnost až za hrob

Časté jsou homosexuální svazky u ptáků a mohou být prospěšné v některých momentech rozmnožování. Například u labutí černých se někdy v období stavby hnízda dávají dohromady dvojice samců. Protože jsou samci labutí silnější než samice, je hnízdo zbudované samčím homosexuálním párem výrazně větší a bytelnější. V hnízdištích na havajském ostrově Oahu zase vědci zjistili u albatrosů laysanského, že samičí páry tvoří plnou třetinu všech hnízdících dvojic. Samice tohoto nádherného ptáka se nechají oplodnit některým ze samců z bližšího či vzdálenějšího okolí, ale jinak se k sobě chovají jako plnohodnotné sexuální partnerky a jsou si navzájem dlouhodobě věrné. Byl zaznamenán pár samic, který žil spolu plných devatenáct let.

Samice heterosexuálních párů kladou obvykle jen jedno vejce. U plné poloviny homosexuálních párů však snesou vejce obě samice a v jejich hnízdě proto najdeme dvě vajíčka. Při sezení však jedno vejce odsouvají stranou, a tak se nakonec vyklube mládě jen z jednoho. V péči o mládě homosexuální páry za heterosexuálními nijak nezaostávají a úspěšností ve vyvádění mláďat se jim zcela vyrovnají.

Podobné homosexuální páry tvoří i samice racka západního. Zhruba desetina samiček žije v trvalých svazcích se samicemi a své partnerce příležitostně „zahnou“ jen aby se samcem nechaly oplodnit. Pak se ale vrátí k samičí partnerce a spolu vychovají mláďata. Také homosexuální svazky racků přetrvávají řadu let.

Homosexualita jako evoluční výhoda

Sexuální vztahy mezi příslušníky téhož pohlaví pro vědce dlouho představovaly velkou evoluční záhadu, protože z něj nemohou vzejít potomci. I z tohoto pravidla však existují výjimky. U brouků potemníků moučných bylo pozorováno časté páření mezi samci. Samec, který se nachází v postavení samice, je k páření donucen hrubou silou. Je „znásilněn“ a do jeho pohlavních orgánů se přitom dostane sperma cizího samce. Když se „znásilněný“ samec následně sám páří se samicí, přenáší na ni i sperma cizího násilnického samce. Jde o jeden z mála případů homosexuálního chování, které vede přímo k početí potomstva.

Homosexuální svazky jsou mezi zvířaty tak časté, že zcela jistě nepředstavují poruchu chování. Musí přinášet významnou výhodu, která je v průběhu evoluce upřednostněna přírodním výběrem. Není pochyb o tom, že například u albatrosů laysanských funguje díky homosexuálním párům samic celá populace do značné míry jinak než v případě, že by se stavba hnízda, kladení vajec a péče o mláďata omezila jen na heterosexuální páry. Osamělé samice – mohli bychom si je označit za „svobodné matky“ – by zcela jistě nezvládaly všechna úskalí rodičovství tak úspěšně jako homosexuální pár. Svazky mezi samicemi tak přispívají ke zvýšení úspěšnosti celé populace a lze na ně nahlížet jako na evoluční alternativu tradičního způsobu rozmnožování a péče o potomky.

Jakmile se homosexuální svazky evolučně prosadí, formují další evoluci živočichů. Názorným příkladem se zdá být změna v umístění klitorisu samic šimpanzů bonobo. Také u samců potemníků lze pozorovat anatomické rysy, které znesnadňují vnášení spermatu do pohlavních orgánů samce „znásilněného“ při homosexuálním páření.

Plodnost spojená s homosexualitou

Mechanismy pro vznik a udržení homosexuálních svazků se u jednotlivých živočišných druhů liší. Například samce mušky octomilky předurčuje k homosexualitě genetický defekt, který jim nedovolí odlišit samici od samce. U tohoto hmyzu je homosexualita přísně dědičná. U jiných živočichů se při formování párů stejného pohlaví mohou uplatnit i nejrůznější vlivy vnějšího prostředí.

K těmto faktorům patří i domestikace a chov v zajetí. Zdaleka ovšem nejde jen o stres nebo nahromadění většího počtu jedinců téhož pohlaví na jednom místě. Svou roli mohlo sehrát i šlechtění. Člověk si často vybíral nejplodnější samice a gen, který předurčoval samice k plodnosti, mohl zvyšovat sklon samců k homosexualitě. U domácích zvířat by mohla mít takové genetické pozadí homosexualita ovcí. Zhruba 6 % beranů se chce pářit jen se samci a odmítají páření s ovcemi, byť by byly v říji a byly s pářením svolné.

Vyvozovat z homosexuality zvířat hlubší závěry o lidské homosexualitě je však ošemetné. Evoluční kořeny homosexuality jsou velice různorodé a u člověka může má sexuální vztah příslušníků stejného pohlaví s velkou pravděpodobností úplně jiné příčiny než u tučňáků, bonobů nebo delfínů. Řada vědeckých studií navíc poměrně jednoznačně ukazuje, že za homosexualitu u lidí není „odpovědný“ konkrétní gen.