Jedním z nejvýznamnějších sportovních odvětví je bezpochyby lehká atletika, která dává odpovědi na otázky týkající se hranic lidských možností. Ve všech jednotlivých disciplínách představují špičkové výkony mety pro běžného člověka nedosažitelné a beze zbytku obdivuhodné. Přesto najdeme v živočišné říši „borce“, kteří by lidské světové rekordmany strčili hravě do kapsy.

Sprinter s raketovým startem

Držitelem nepsaného titulu „nejrychlejší muž planety“ je v současnosti jamajský sprinter Usain Bolt, který v srpnu 2009 zaběhl stometrovou trať ve famózním čase 9,58 sekundy a dosáhl maximální rychlosti běhu 44,7 km/h.

Ani fenomenální Jamajčan by se ovšem nemohl měřit s rekordmanem zvířecí říše. Nejrychlejším suchozemským obratlovcem na kratší vzdálenosti je africká kočkovitá šelma gepard (Acinonyx jubatus), jenž dosahuje údajně rychlosti až kolem 115 km/h (v zajetí se přesným měřením tak vysoké hodnoty nepotvrdily).

V roce 2012 absolvovala sprinterský test s taženou návnadou gepardí samice Sarah ze zoologické zahrady v Cincinnati – na stometrové trati jí byl naměřen čas 6,13 sekundy. To znamená, že by Bolta nechala za sebou o celých 36 metrů, tedy více než o třetinu délky celé trati. Průměrná rychlost při tomto čase přitom činí jen asi polovinu odhadovaného gepardího maxima, konkrétně 58,7 km/h. Gepard dokáže zrychlit z nehybnosti na 100 km/h za pouhé tři vteřiny, tedy rychleji než drtivá většina automobilů a ve volné přírodě by pravděpodobně dokázal proběhnout stometrovým úsekem i za pouhé čtyři vteřiny.

Přehřátý kočičí běžec

Na trati 200 metrů drží světový rekord také Jamajčan Bolt s výkonem 19,19 vteřiny. Gepard by zřejmě dokázal proletět touto vzdáleností za pouhých osm až deset vteřin. Pod světovým rekordem na nejdelší sprinterské trati 400 metrů je čerstvě podepsán jihoafričan Wayde van Niekerk s časem 43,03 sekundy, gepard by však i zde byl nedostižným králem s 16–20 vteřinami.

Gepard ovšem udrží svoji maximální rychlost „jen“ do vzdálenosti asi 550 metrů. Pokud by byl nucen běžet například na pětikilometrové trati, současný držitel rekordu, Uganďan Joshua Cheptegei (jeho rekord z roku 2020 má hodnotu 12:35,36 minuty) by jej při průměrné rychlosti kolem 24 km/h určitě porazil. Při takovém tempu by se gepard sice příliš nenamohl, ale jeho organismus s vysokou klidovou teplotou 39 °C by se příliš rychle zahřál a po dosažení kritických 40,6 °C by se již musel zastavit a doslova vychladnout. Jeho náskok by mu ale i tak umožnil porážet lidské atlety minimálně do vzdálenosti 800 metrů až jednoho kilometru.

Kopyta proti tretrám

Na středních tratích, jako je běh na 800 a 1 500 metrů, by tedy příroda musela do pomyslného závodu proti lidem postavit jiné atlety. Jedním z nejlepších by byl nejspíš vidloroh americký (Antilocapra americana), který je schopný svoji maximální rychlost asi 90 km/h udržet na delší vzdálenost. V roce 2012 zaběhl keňský vytrvalec David Lekuta Rudisha osmistovku za 1:40,91 minuty, ženský primát již od roku 1983 drží bývalá československá atletka Jarmila Kratochvílová časem 1:53,28 min. Vidloroh by však stejnou vzdálenost zvládl za zhruba 33 sekund.

Patnáctistovka, obecně dobře známá z hodin tělocviku, je doménou marockého mílaře Hichama El Gouerrouje, který v roce 1998 potřeboval k jejímu překonání jen 3:26,00 minut. Vidloroh by zřejmě neudržel stejnou rychlost jako na kratší trati, přesto by ke zvládnutí půldruhého kilometru potřeboval jen 1:20 minut. Již zmiňovanou pětikilometrovou trať by urazil průměrnou rychlostí cca 56 km/h, tedy asi za 5 minut a 20 vteřin. Podobného výkonu dosahují na pevném a rovném povrchu také nejrychlejší závodní koně.

Maraton pod dvě hodiny

Královskou vytrvaleckou tratí je maraton a vzdálenost 42,195 km zatím nejrychleji v historii zvládl Keňan Eliud Kipchoge časem 2:01:09 hodiny. Na takto dlouhé distanci se již rozdíly zmenšují a žádný ze suchozemských obratlovců by zřejmě nepřekonal maratonce o celou polovinu jako je tomu na kratších tratích. Přesto není pochyb, že například největší dnes žijící pták pštros dvouprstý (Struthio camelus) by vcelku snadno pokořil dvouhodinovou bariéru, jež je pro člověka zatím nedosažitelná.

Jak ukázaly přímé experimenty v buši, při nichž byli někteří dobře disponovaní jedinci sledováni džípem, pštros dokáže udržet rychlost kolem 45 km/h po dobu delší než 20 minut. Podobných výkonů dosáhli na australském kontinentu také klokani rudí (Macropus rufus), kteří na krátkou vzdálenost vyvinuli rychlost i přes 70 km/h. Klokani však nevydrží běžet tak dlouho jako pštros a nejvyšší rychlost udrží jen asi 1,6 kilometru. Lidský maratonec udrží po celou dobu průměrnou rychlost mírně nad 20 km/h (u žen 18 km/h), pštros (ne však třeba kůň) by pravděpodobně dokázal udržet rychlost podstatně vyšší. Žádné ověřené experimenty sice nebyly provedeny, nicméně se zdá být pravděpodobné, že pštros by maratonskou trať zvládl zhruba v rozmezí 1:30–1:50 hodiny. Podstatně rychlejší by ovšem byli někteří létající i plovoucí živočiši.

Kočičí dálka, klokaní trojskok

Zástupci zvířecí říše by mohli bez obav postavit své reprezentanty i do skokanských soutěží. Pochopitelně nikoliv ve skoku o tyči, který je již velmi technickou disciplínou (ze stejného důvodu ostatně nezařazujeme ani vrhačské disciplíny), ale ve skoku do výšky i do dálky je takové srovnání nepochybně zajímavé. Světový rekord ve skoku dalekém drží již od roku 1991 Američan Mike Powell s 895 cm, mezi ženami pak Galina Čisťakovová se 752 cm. Oba výkony jsou však doslova krátké na schopnosti severoamerické pumy (Puma concolor). Při maximální rychlosti rozběhu a síle odrazu může tato nádherná šelma údajně doletět až do vzdálenosti kolem 12 metrů.

Také levhart sněžný (rovněž nazývaný irbis horský, Uncia uncia) je výborným skokanem, který podle ruských biologů dokáže přeskočit příkop o šířce neuvěřitelných 15 metrů. Klokan rudý zase dělá velmi rychlé skoky v krátkém sledu za sebou, ty nejdelší mohou měřit asi 12 metrů (neověřeným výkonem je 13,5 a 12,8 metru). Vačnatý savec by byl tedy vhodným kandidátem pro souboje v trojskoku, kde se již 14 let drží v popředí světových tabulek Brit Jonathan Edwards s výkonem 18,29 m (u žen Yulimar Rojasová z Venezuely s 15,67 m). Dospělý klokan by při zvýšeném úsilí pouhými třemi skoky (přestože vzhledem k jejich „technice“ by byl nejspíš diskvalifikován) urazil vzdálenost výrazně přes 20 metrů.

Let do nebes

Ve skoku vysokém obdivujeme atlety, kteří překonají laťku ve dvoumetrové výšce. Nejvýše se zatím dostal Kubánec Javier Sotomayor, když v roce 1993 překonal celých 245 cm (ženským maximem je pak 209 cm Bulharky Stefky Kostadinovové). Ani ve výšce by však člověk nehrál prim. Je známo, že také psi a koně dosahují v této oblasti pozoruhodných výkonů. U psů má být rekordem 173 cm chrtí fenky Cindy, u koně neoficiálně dokonce 252 cm.

Skutečným přeborníkem by však i zde byla nejspíše puma, která dokáže ze země vyskočit nejméně čtyři metry vysoko, neobvyklým zdokumentovaným rekordem je dokonce hodnota 5,4 metru. Podobného výkonu je možná schopen také klokan, nebylo to však dosud experimentálně prokázáno.

Konečný verdikt

Na první pohled se může zdát, že lidská výkonnost je zvířecími atlety zdrcujícím způsobem pokořena. A to jsme se taktně vyhnuli ještě markantnějším rozdílům plaveckých schopností člověka oproti rybám či vodním savcům. Přesto nevyznívá situace zdaleka tak nepříznivě.

TIP: Komu je nejvíc do skoku: Nejlepší skokani mezi zvířaty

Důležitým faktorem je totiž lidská všestrannost, která je nepředstižitelná. Zatímco v jednotlivých disciplínách by nás snadno překonali „specialisté“, jsme jediným živočišným druhem na zemi, jehož zástupci dokážou běhat rychle i vytrvale, skákat a házet předměty, šplhat, plavat apod. Je to možná také tato všestrannost a schopnost rychlého přizpůsobení vlivu klimatických podmínek, která z nás učinila civilizované bytosti, tvůrce kultury a mimo jiné pořadatele olympiád a atletických soutěží. Především jsme se ale stali tvory, kteří mají ve svých rukou osud celé planety a mohou ovlivnit, zda vůbec bude zvířatům v budoucnosti „do skoku“.

V roce 2022 žilo na celém světě asi 55 milionů lidí s demencí spojenou s pokročilým věkem. Ještě více alarmující je, že se každým rokem objeví 10 milionů nových případů. Je jasné, že se z prevence či oddálení nástupu demence u seniorů stává zásadní priorita dneška v globálním měřítku.

Tým odborníků australské Monashovy univerzity použili data o 10 318 obyvatelích Austrálie starších 70 let, která pocházejí z dlouhodobého projektu ASPREE (Aspirin and Ageing Health Research), zaměřeného na užívání aspirinu a na zdraví seniorů. Joanne Ryannová a její kolegové zjišťovali, jaké aktivity mají největší přínos pro prevenci či oddálení demence.

Raději křížovky než pletení

Jak vyplývá z výsledků studie, nedávno zveřejněné odborným časopisem JAMA Network Open, lidé, kteří používají počítač, vzdělávají se, odebírají časopisy, luští křížovky nebo hrají šachy a další stolní hry, odolávají demenci lépe než lidé, kteří se věnují pasivnějším aktivitám jako je pletení, malování nebo společenský život.

Výsledky zůstaly průkazné, i když badatelé zohlednili vliv vzdělání a sociálně-ekonomické postavení. Zároveň neobjevili žádné významné rozdíly mezi muži a ženami. Také se ukázalo, že na prevenci demence nemá vliv velikost skupiny či sociální sítě dotyčného, ani frekvence návštěv restaurace či kina.

TIP: Manželský benefit: Sezdané páry jsou mnohem méně náchylné k demenci

„Naskytla se nám unikátní příležitost uzavřít mezeru v poznání rozvoje demence, když jsme prostudovali široké spektrum aktivit, jimž se věnují senioři a zaměřili se na jejich souvislost s prevencí či oddálením demence,“ vysvětluje Ryannová. „Výsledky říkají, že aktivní přístup k dříve získaným znalostem je účinnější než pasivnější aktivity. Obzvláště důležité je udržet mysl aktivní a čelit výzvám.“

Slunce míří k maximu svého jedenáctiletého cyklu a na jeho aktivitě je to znát. Erupce třídy C8.8 vyprodukovala 14. července výron koronální hmoty, spojený s uvolněním mračna plazmatu mířícího k Zemi. Hned o dva dny později došlo k další erupci třídy M5.7 a k vyvržení dalšího a rychlejšího plazmatického mračna. Obě mračna se následně spojila a podle modelů NOAA zasáhnou v těchto dnech Zemi (odhady NOAA hovoří o střetu 18. a 19. července).

Spojení dvou plazmatických mračen, kdy jedno dostihne na cestě vesmírem předešlé a vytvoří jedno velké mračno, bývá označováno jako „kanibalský výron koronální hmoty“. Jde o poměrně vzácný úkaz, který se častěji vyskytuje v časech slunečního maxima. Poslední kanibalský výron, který zasáhl Zemi, vědci zaznamenali v listopadu 2021. Střet tehdy způsobil lehkou geomagnetickou bouři bez významných škod.

TIP: Provází každou sluneční erupci výron koronální hmoty?

Střet plazmatu s magnetosférou Země může podle odborníků vyvolat lehčí geomagnetické bouře spojené s rušením rádiového nebo GPS signálu a k vidění by mohly být i polární záře. NOAA klasifikuje geomagnetické bouře do pěti tříd G1 až G5 a podle aktuální předpovědi by se mělo jednat o bouře nejslabších tříd G1 až G2. Vedle možného rušení rádiového a GPS signálu mohou být bouře těchto kategorií doprovázené i lehčími výkyvy v zasažených rozvodných sítích a problémy s orientací mohou zaznamenat stěhovaví ptáci.

Jak dokázali první z nich vyšplhat na hladké a strmé skály, zůstává dosud nevyjasněnou záhadou. Výstup na víc než pět set metrů vysoké kamenné pilíře představuje náročnou výzvu i pro zkušené horolezce, kteří dnes mají k dispozici moderní vybavení; poustevníci se však na obtížně přístupném pískovcovém masivu začali usazovat již v 11. století. Roku 1356 pak na vrcholu jednoho z nich vyrostl první z pozdějších 24 klášterů, proslulých mimořádně působivou architekturou, jakož i majestátními interiéry plnými ikon od nejvyhlášenějších umělců své doby.

Současní návštěvníci se již nahoru dostanou relativně pohodlně po schodech, vystavěných ovšem až ve 20. letech minulého století. Jejich obdiv ještě umocňuje fakt, že veškerý materiál museli mniši před staletími vynosit po žebřících na zádech nebo vytahat pomocí lan a kladek. Žebříky navíc po dokončení staveb většinou strhli v obavě z nepřátel, což jim umožnilo vést život dokonale oddělený od toho světského. Jakmile se řeholníci jednou ocitli nahoře, neměli už téměř žádný důvod skálu opouštět: I na omezeném prostoru pískovcového útesu se dalo zřídit skromné políčko, případně získávali jídlo od obyvatel vesnice. Až později přibyly primitivní výtahy, které ulehčovaly kontakt kláštera s okolím a přivážení zásob.

Útočiště před nájezdníky

Při pohledu ze země se zdá, jako by byly kláštery zavěšené na obloze. Ten první si proto vysloužil přídomek „Megalon meteoron“, doslova „velký a vznášející se“, a později dal název celému komplexu. Ikonické jméno vymyslel jistý Atanáš, který zřejmě spolu s několika svými následovníky přišel v první polovině 14. století z proslulého mužského kláštera na poloostrově Athos a Velký Meteoron založil.

Hypotéz, proč středověcí stavitelé zvolili pro vybudování svého vrcholného díla tak specifickou lokalitu, existuje hned několik. Kláštery sice v minulosti často vznikaly na zvláštních místech pro zdůraznění jejich spirituálního významu, ale zároveň bývaly ze své podstaty otevřené poutníkům – což v daném případě nepřicházelo v úvahu, neboť na podobný výstup si troufl málokdo. Historikové proto předpokládají, že primárně měla Meteora křesťanům zajistit azyl před nájezdníky. Poustevníci navíc získali kýžený klid pro meditování a mohli si jej takřka bez omezení užívat po několik následujících staletí.

Od vrcholu k úpadku

Zlatou éru zažila Meteora na přelomu 16. a 17. století, kdy tam fungovalo 24 samostatných klášterů a mniši provozovali mimo jiné knihařské dílny. Ani takřka úplná izolace však neznamenala stoprocentní ochranu před okolními událostmi: V 18. a 19. století zažila Meteora období úpadku, které vyústilo v postupné rušení klášterů a odchod mnichů. Od definitivního zániku uchránil komplex až zásah řecké vlády, jež ho v roce 1921 prohlásila za národní kulturní památku. Zdá se však, že s poklesem autority se začala lámat také morálka. Těžko si jinak vysvětlit zvláštní incident z roku 1930, kdy prý vesničané z nedalekého Kastraki jeden z klášterů podpálili, protože jim mniši údajně chodili svádět dcery.

Tvrdou ránu již tak značně prořídlým mnišským komunitám potom zasadila druhá světová válka, kdy se některé monastýry dokonce ocitly pod německou palbou kvůli podezření, že se v nich ukrývají partyzáni. Následná občanská válka mezi řeckými komunisty a demokraty vedla k tomu, že z Meteory odešla naprostá většina zbývajících řeholníků a ti poslední se uchýlili pouze do dvou svatyní – Velkého Meteoronu a Varlaamu.

Řecké Machu Picchu

Mnišský život se pak v místě plně obnovil až v roce 1960 a v současné době v Meteoře funguje šest klášterů, z toho čtyři mužské a dva ženské. Jako první příslušnice něžného pohlaví mohla do Velkého Meteoronu v roce 1921 vstoupit rumunská královna Marie Edinburská a krátce nato se v monastýrech usadily i jeptišky. S jejich příchodem se přitom pojí jiný kuriózní příběh zahrnující obyvatele Kastraki: Roku 1925 v jednom z klášterů údajně vypukl požár, a když mniši požádali o pomoc s hašením obyvatele údolní osady, skupina vesničanek jim vyhověla – hned poté však nahoře založila vlastní komunitu. Avaton neboli vyloučení žen z přístupu do klášterů trvalo v případě Velkého Meteoronu a Varlaamu až do 40. let minulého století, dnes však mohou dámy do všech částí komplexu bez omezení.

Alespoň část původního významu se Meteoře podařilo získat zpátky v roce 1988, kdy ji vzalo pod svou ochranu UNESCO. Kláštery se záhy proměnily v jednu z nejpopulárnějších památek řecké pevniny, nepočítáme-li starověké skvosty: Podle analýzy Jonathana Bella z neziskové organizace World Monument Fund tam ročně zavítá na 1,5 milionu turistů, tedy zhruba stejný počet jako do proslulého Machu Picchu v Peru. Značnou část návštěvníků nicméně netvoří milovníci umění, nýbrž sportovci – skály v okolí totiž lákají na perfektní lezecké podmínky.

Tvrdý život

Život je dnes v Meteoře stejně tvrdý jako před staletími. Pokud se chce někdo stát členem komunity, musí absolvovat pohovor a poté nastoupí do několikaletého noviciátu, během nějž může kdykoliv odejít. Místní režim totiž není pro všechny: Každé ráno se vstává o půl čtvrté a do pěti hodin se každý mnich modlí o samotě ve své cele. Následuje bohoslužba trvající až do půl osmé a teprve poté začíná běžný život, naplněný fyzickou prací a studiem svatých textů. Celý den je pak proložený modlitbami. Mniši kromě svých šatů a drobností denní hygieny nevlastní vůbec nic. Vše je společné a řádu vládne slovo opata, který s přihlédnutím k radám nejstarších bratrů rozhoduje prakticky o veškerých záležitostech. Vedle zbožnosti představuje největší ctnost mnicha poslušnost.

TIP: Kláštery ve stínu buků na pomezí Ukrajiny a Rumunska

V klášterech se zahradničí, včelaří, vyrábějí se svíce ze včelího vosku, jeptišky vyšívají liturgická roucha a v dílnách vznikají ikony. Kláštery se snaží být maximálně soběstačné: Určitý zdroj příjmů tvoří vybrané vstupné, ale většina peněz plyne z pronajímání pozemků. Během staletí odkazovali zbožní patroni klášterům pole i louky, takže ačkoliv jsou samotní bratři a sestry chudí, jejich instituce dokáže svůj provoz spolehlivě financovat. 

Rozmnožování je pro nás kriticky důležité, ať už z hlediska biologie anebo fungování společnosti. Přesto je kolem lidského rozmnožování stále mnoho otazníků. Další záhadu nedávno přidal australský výzkumný tým, když zjistil, že umělé oplodnění lidských vajíček je efektivnější, jsou-li vajíčka odebrána v létě. Výsledky výzkumu australských vědců zveřejnil recenzovaný časopis Human Reproduction.

Ze studie vědců vyplývá, že pokud jsou vajíčka pro umělé oplodnění odebrána v létě, úspěšnost oplodnění se pohybuje okolo 31 % případů. Vajíčka odebraná na podzim, vykazují úspěšnost ve 26 % případů, což je nejhorší výsledek a úspěšnost vajíček odebraných v zimě a na jaře se pohybuje mezi těmito hodnotami.

Letní vajíčka

Pozoruhodné přitom je, že podle vědců nezáleží na tom, kdy je zmrazené a oplodněné embryo vloženo do dělohy. Vliv ročního období se projevuje pouze v souvislosti s odběrem vajíček. Badatelé k tomu dospěli analýzou dat získaných během 8 let u celkem 3 657 případů umělého oplodnění, které provedla specializovaná klinika v australském Perthu.

Z celého souboru dat vyplynulo, že vajíčka odebraná ve dnech s více než 10 hodinami slunečního svitu měla o 28 procent vyšší úspěšnost při umělém oplodnění než vajíčka odebraná ve dnech s méně než 7 hodinami slunečního svitu. Vědci zároveň zjistili, že samotná teplota ve dnech odběru vajíčka neměla žádný patrný vliv.

TIP: Jak vybrat zárodky pro umělé oplodnění? Nejlépe to zvládne umělá inteligence

Důvody pro vyšší úspěšnost vajíček odebraných v létě při umělém oplodnění zatím nejsou jasné. Zdá se, že roční období nějakým způsobem ovlivňuje funkci vaječníků a tím i „kvalitu“ odebraných vajíček. Autoři studie se domnívají, že by v tom mohly hrát roli i rozdíly v aktivitě, stravě a životním stylu mezi ročními obdobími.

Sovětský tank T-34 nepochybně náleží mezi nejslavnější vojenská vozidla všech dob a stále je veden v arzenálech několika armád třetího světa. Lze také spatřit mnoho zachovaných kusů ve formě památníků či muzejních exponátů, mezi nimiž ovšem dominuje pozdější verze T-34/85, která nesla 85mm dělo, zatímco původní varianta se 76,2mm kanonem je mnohem vzácnější. Zcela jinak je tomu u jednoho tanku Osy, který se s „čtyřiatřicítkou“ utkával, avšak dnes už jej znají zřejmě jenom experti a nadšenci. Maďarský turán se totiž dochoval jen v jediném kusu, který se nachází v tankovém muzeu v ruské Kubince.

Americké hodnocení 

Zrod sovětského tanku T-34 se zajisté řadí mezi vůbec nejznámější příběhy v historii vojenské techniky, a proto jej není třeba podrobně opakovat. Připomeňme alespoň, že tento typ pocházel z konstrukční kanceláře v Charkově a částečně navazoval na kontroverzní rychlé tanky BT. Oproti nim ale postrádal schopnost jezdit na kolech a dostal silnější pancíř a také výkonnější dělo ráže 76,2 mm. Nesporně šlo o perspektivní konstrukci, avšak ve vedení Rudé armády měl stroj řadu kritiků, takže začátek jeho sériové produkce se dost opozdil. Na tom se ale podílely i problémy sovětského průmyslu, protože T-34 obsahoval řadu nových prvků a technologií, jejichž zavádění rozhodně nebylo snadné. V okamžiku německého útoku tak Rudá armáda sice disponovala celkově asi 24 000 tanky, jenže jen 1 200 připadalo na T-34, s nimiž navíc osádky vesměs nedovedly příliš dobře zacházet. 

Před rokem 1989 bylo v podstatě povinností T-34 nekriticky chválit a tvrdit, že těmto tankům patří i zásadní podíl na zpomalení německého postupu k Moskvě. Realita ale vypadala poněkud jinak, protože už sám omezený počet těchto obrněnců v kombinaci s nezkušeností osádek znamenal, že jejich reálný význam během roku 1941 nemohl být velký. Také ono vychvalování T-34 je vhodné uvést na pravou míru, v čemž mohou pomoci mimo jiné závěry zkoušek, jimž jeden kus v roce 1942 podrobili Američané, kteří tank dostali v rámci válečné spolupráce. 

Pochválili účinný kanon či odolnost pancéřování, dobře hodnotili i široké pásy a schopnost tanku fungovat v extrémních teplotních a jiných klimatických podmínkách. Onen sklon pancíře ale zdaleka nepřinášel jen výhody, neboť sice zvyšoval efektivní tloušťku, ale zároveň vedl ke stísněnosti vnitřních prostor. Ergonomii T-34 Američané hodnotili jako příšernou, vadila například velmi dlouhá doba nutná k opuštění vozidla, což se v případě zásahu v boji mohlo projevit fatálně. Většina tanků T-34 postrádala vysílačky, takže pro komunikaci se musely používat signální praporky.

Několik výrobních variant 

Dieselový motor V-2-34 byl výkonný, ovšem poruchový a opatřený nekvalitním vzduchovým filtrem, o kterém prý jeden americký expert prohlásil, že tak nepovedenou součástku do agregátu snad musel namontovat sabotér. Ve věži bylo místo jen pro dva muže (protože velitel musel zastat i úlohu střelce), kteří z ní měli špatný výhled. Je ale nutné dodat, že přinejmenším ona poslední chyba se dočkala nápravy. Tank T-34 se 76,2mm dělem se totiž dodával v několika provedeních, jež se znatelně lišila. 

Němci tyto modely značili velkými písmeny od A do F a tento systém se posléze dlouho udržoval i v západní literatuře, nicméně v SSSR taková systematika nikdy nefungovala. Nejstarší provedení z roku 1940 (model A) mělo ještě slabší motor a méně výkonný kanon L-11, motor V-2-34 a dělo F-34 se montovaly až do verze z roku 1941 (model B). V roce 1942 se přešlo na další modifikaci (model C), jež byla zejména výrazně zjednodušená a měla zesílený pancíř. U těchto tří se užívaly svařované nebo odlévané věže s tím, že postupně přibývalo těch druhých.

Mickey Mouse

Největší změna přišla na podzim 1942, kdy se začaly instalovat nové odlévané věže s mírně většími rozměry, typickými šestibokými tvary a dvěma velkými poklopy. Čelní pohled na tyto tanky s otevřenými poklopy vedl k tomu, že jim Němci dali přezdívku „Mickey Mouse“. Nové věže měly několik podob, podle kterých Němci odlišovali modely D, E a F, z nichž největší posun znamenalo „éčko“.

TIP: Tank T-34: Sovětská legenda, která vyhrála 2. světovou válku

To se dodávalo od roku 1943 a dostalo velitelskou kopuli, jež výrazně zlepšovala rozhled velitele. V té době se také změnila celková strategická situace, což se odrazilo i ve vyšší kvalitě sériové výroby T-34, jež byla na začátku velmi proměnlivá. Paradoxně ale právě to představovalo i jednu z největších předností „čtyřiatřicítky“, možná tu vůbec největší. Konstrukce totiž byla jednoduchá, snad až brutálně pragmatická a vhodná pro masovou produkci.

Dokončení: Legenda proti experimentu: Duel tanků T-34/76 a maďarských 40M Turán (2) 

Kdo kdy listoval novodobým vydáním Zápisky o válce galské, kapitolku věnovanou Alésii z paměti nejspíš jen tak nedostane. Na podzim roku 52 př. n. l. se totiž obléháním tohoto keltského oppida, usazeného nad říčkou Brenne, prakticky rozhodlo o osudu celé Galie. Vůdce konfederace galských kmenů, Vercingetorix, se tu po marném boji Římanům raději vzdal.

Četné útoky ze zálohy, nadějné i marné pokusy o průlom, využití lidských štítů, dobrovolné vydání galských žen a dětí nepříteli a jejich téměř úplné vyhladovění v pásmu nikoho… Příběh o Alésii má hodně silných momentů. Julius Caesar tu ve finále zažil svou hvězdnou chvíli, která dost výrazně vypolstrovala jeho mocenské ambice. Přesto, nebo možná právě proto, se dnešní čtenář občas nemůže zbavit dojmu, že autor Zápisků víc než trochu přeháněl.

Příliš detailů

Některé údaje a měřítka prostě působí přehnaně. Třeba to, že Caesar – který nechtěl nechat vykrvácet své legie ve ztečích proti dobře opevněnému hradišti – raději nechal vytvořit patnáct kilometrů dlouhé vnější hradby, aby zabránil zásobování nepřátel a Alésii tak vyhladověl. A když to napoprvé nevyšlo, vytvořil druhý takový pás pevností, dvojitých příkopů a palisád, dlouhý hned třiadvacet kilometrů. To vše za situace, kdy obléhaných bylo snad na 300 tisíc a obléhajících pětkrát méně.

Caesar, vojevůdce a spisovatel v jedné osobě, svým úsporným jazykem v Zápiscích popisuje všemožné detaily. Třeba to, jak dal ony pět metrů široké příkopy naplnit vodou, jak nechal palisády vyplést trním a vrbovým proutím, a na blátivé, jílem zpevněné valy tohoto hradebního systému osadil nástrahy z naostřených kůlů. To proto, aby každé římské strážní stanoviště mohlo efektivně bránit co nejméně legionářů. Doslova zmiňuje, jak nechal své muže nařezat velmi silné větve, vybrousit je do špičky, vsadit do kmenů a zapustit do valů a příkopů, aby „kdokoli do nich vstoupil, mohl se na ně nabodnout“. Zjevně cosi jako starověká verze ostnatého drátu, zamezující pohybu nepřátelských bojovníků.

Napsal pravdu?

Zrovna na popisu téhle verze dřevěné protipěchotní překážky se ale zasekli i odborníci historie. Z archeologických záznamů, nálezů v terénu, ze zápisů ve starých knihách i z reliérů na chrámových výjevech a triumfálních sloupech se dá vyčíst o Caesarových taženích v Galii mnohé. Ale zrovna tyhle ostře bodavé nástrahy nikde jinde než v Zápiscích k nalezení nejsou.

Když vezmete v potaz všechny ty kampaně, tažení a výpravy římských legionářů do světa, stejně jako počty legionářských táborů a ležení, bylo by s podivem, kdyby tuhle vychytávku nikdo a nikde jinde nepoužil anebo se alespoň v nějakém fragmentu nedochovala.

Zkrátka a dobře, zdálo se, že tak jako lhář často dodává hodnověrnost svému vyprávění přidáváním nepodstatně přesných detailů, tak i tady nastávající diktátor neříkal čtenářům úplnou pravdu a něco si přidal. A když už si dokázal vybájit banální nástrahy, možná pak přeháněl i u zásadnějších věcí. Byla to drobnost, jež prostě lehce kompromitovala důvěryhodnost tohoto nepochybně jinak zajímavého zdroje.

Dvojité naleziště

Proto se zpráva o nalezení vůbec první takové dřevěné nástrahy setkala s nadšením. Objevili ji studenti archeologie z Goetheho univerzity v jílovité půdě v hloubce dvou metrů na nalezišti v Bad Ems (napůl cesty mezi Bonnem a Mohučí). A i když na tom vlastně nic zázračného není, jde skutečně o první takový objevený exemplář svého druhu na světě. Dlužno dodat, že naleziště u Bad Ems není pro odborníky novinkou. První archeologické průzkumy tu byly zahájeny už v 19. století. A souvisely hlavně s obří pevností – trvalým legionářským táborem, který tu Římané kolem roku 110 udržovali. Osmihektarový areál se čtyřicítkou strážních věží a dvojitým příkopem se ve své době jistě nedal přehlédnout.

Studenti archeologie vedení docentem Fredericem Authem se ale pustili do práce o kus dál. Na něco přes kilometr vzdáleném poli pod kopcem Blöskopf naznačily letecké snímky přítomnost dalších staveb. Původně se mělo za to, že i tato pevnost, kterou zde postupně začali odkrývat, funkčně navazovala na ono rozlehlé a už známé opevnění. Jenže to v takové „těsné“ blízkosti nedávalo úplně smysl.

Pro trpělivé

Jak se ale ukázalo, tahle druhá „pevnost“ tu stála o 60 let dřív. A existovala tu jen velice krátce, než ji sami Římané, ještě ne zcela dostavěnou, vypálili. Proč? Přežila se svému účelu. Pokud vyjdeme ze spisků starořímského historika Tacita, tak se římský guvernér Curtius Rufus se svou II. legií Augustus v roce 47 pokoušel v této oblasti těžit stříbro. Ne moc úspěšně. Štoly nenesly tolik vzácného kovu, aby se těžba v tomto riskantním „předsunutém“ území vůbec vyplatila.

Pevnost u Blöskopf velmi pravděpodobně vznikla jako prvek obrany kopáčů před možnými nájezdy barbarů. Když ono naleziště nepotvrdilo svou výtěžnost, rozhodli se jej Římané opustit a tábor vypálit, aby nezůstal jejich protivníkům jako opěrný bod. Tato nedokončená pevnost byla přitom stavěna velmi poctivě, a k její výbavě patřilo i to, o čem psal Julius Caesar: naostřené dřevěné hroty, zasazené do dlouhého kmene. 

Autor Zápisků o válce galské tedy nefabuloval ani nepřeháněl. A dvojité archeologické naleziště u Bad Ems se teď může chlubit unikátním objevem. 

V souhvězdí Hadonoše se nachází zajímavé seskupení různých typů mezihvězdných mračen, která je známé jako komplex mezihvězdných mračen Rho Ophiuchi. V tomto komplexu jsou zastoupené i temné mlhoviny, v nichž vznikají nové hvězdy. Vzhledem ke vzdálenosti cca 390 světelných let je komplex Rho Ophiuchi jednou z nejbližších hvězdných porodnic, kterou jsme v okolním vesmíru objevili.

Právě na hvězdnou porodnici Rho Ophiuchi se nedávno zaměřil Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Americká kosmická agentura NASA oslavila rok vědeckých pozorování Webbova dalekohledu zveřejněním velmi detailního a propracovaného snímku této hvězdné porodnice, který se opravdu povedl.

Intimní snímek hvězdné porodnice

„Vesmírný dalekohled Jamese Webba během jediného roku změnil pohled lidstva na okolní vesmír. Poprvé zřetelně vidíme do hustých komických mračen i do nesmírně vzdálených koutů vesmíru,“ uvádí ředitel NASA Bill Nelson. „Webbův dalekohled představuje investici do budoucnosti USA a zároveň je oslavou spolupráce s mezinárodními partnery.“

Výroční snímek zobrazuje oblast komplexu Rho Ophiuchi, kde se nachází asi 50 velmi mladých hvězd. Jejich hmota je podobná Slunci nebo menší. Nejtemnější oblasti na snímku jsou zároveň nejhustší. Nacházejí se tam kokony kosmického plynu a prachu, v nichž se rodí nové hvězdy.

TIP: Webbův dalekohled pořídil okouzlující snímek galaxie s dramatickou minulostí

Červeně jsou znázorněny mohutné výtrysky molekulárního vodíku. Když čerstvě zrozená hvězda protrhne prachový obal svého kokonu, odpálí dva polární výtrysky, které prošpikují okolní materiál. Jako když se ptáče klube z vajíčka. U některých hvězd na snímku jsou patrné stíny, které zřejmě odpovídají protoplanetárním diskům, kde právě vznikají nové planety.

V prvé řadě uveďme, že pravděpodobnost, že do vás jednou za život uhodí blesk, není velká: Podle National Weather Service (NWS) se pohybuje kolem 1 : 13 500. Zároveň ze statistik vyplývá, že blesk mnohem častěji zasáhne muže než ženy.

Jak ukazuje zpráva NWS, která zkoumala oběti úderu blesku v letech 2006–2016, celých 79 % z 352 případů tvořili právě příslušníci silnějšího pohlaví. Studie dál odhalila, že přes 90 % mužů zastihl blesk při rybolovu či při nějaké sportovní aktivitě. Mezi nejrizikovější sporty patřily v daném ohledu golf, běh, baseball a úplně největšího „zabijáka“ představoval fotbal. Vědci přisuzují vyšší úmrtnost mužů na tomto poli i faktu, že mívají častěji práci spojenou s pohybem venku a oproti ženám nebezpečí blesku spíš podceňují.

TIP: Prokletí výšky: Udeří do žiraf blesk častěji, než do jiných zvířat?

Zpráva NWS uvádí i další zajímavé statistické údaje – „hlavním městem blesků“ je ve Spojených státech Florida, kde úřady evidují 2 000 zranění v souvislosti se zásahem blesku za posledních 50 let. Průměrný věk zasaženého je 37 let a přibližně k jedné třetině úrazů v souvislosti s bleskem dochází uvnitř budov.

Reflektory potemní, hudba graduje, moderátor natahuje napětí k nevydržení. Tři z pěti dívek, které se probojovaly do finále, už dostaly korunku a v ústraní si utírají slzy. Uprostřed jeviště zbyly v kuželu světla jen dvě mladé ženy a drží se za ruce, zatímco dav skanduje jméno své favoritky. A pak to přijde: Vrchol kariéry, na níž dotyčná pracovala řadu let, se zhmotní v jediné vteřině, kdy zazní jméno absolutní vítězky. Obecenstvo vybuchuje nadšením a dokonalý okamžik štěstí nemůže nic pokazit. Zrodila se nová miss.

Přesně tak vypadalo loňské vyhlašování vítězek nejsledovanější světové soutěže krásy Miss Grand International v Indonésii, odkud si hlavní titul odnesla Brazilka Isabella Menin. Ohromnou show, v níž se jako čtvrtá vicemiss umístila také Češka Mariana Bečková, sledoval na YouTube zhruba milion diváků. Ačkoliv má řada soutěžících už před samotným finále na Instagramu statisíce sledujících, po vítězství může počet obdivovatelů poskočit na miliony. Isabellu čeká hvězdná kariéra. „Je super, že vyhrála právě ona. Kromě toho, že je nádherná, má taky zlaté srdce,“ líčí česká modelka Lenka Vomočil, nositelka světového titulu Mrs. National Universe 2022.

Krása na obtíž?

Je zlaté srdce skutečně důležité? Podle Lenky Vomočil jde u budoucí miss o klíčovou kvalitu. „Jsem staromódní, věřím, že by dobří lidé měli vyhrávat, nesnáším pomluvy a boje v zákulisí. A těch je na světovém finále víc než dost. Loni Marianě Bečkové na Miss Grand International zatápěly ostatní holky hodně, protože patřila k favoritkám. Je veganka, proto jí schovaly jediné veganské jídlo, které organizace přichystala, takže byla o hladu. Trhaly jí šaty, snažily se ji vyprovokovat, aby se začala hádat, což majitel soutěže nemá rád. Ale Mariana to ustála a skončila jako čtvrtá vicemiss, což znamená ohromný úspěch,“ myslí si její kolegyně.

Soutěžím krásy vládne tvrdá konkurence. Vizi toho, že jim jednou na hlavě spočine korunka miss, obětují mnohé dívky všechno. Trend vstoupit do popsaného světa brzy je patrný hlavně na tzv. globálním jihu, v zemích jako Filipíny, Thajsko nebo Venezuela. „Tam holky často začínají ve dvanácti nebo třinácti letech. V Evropě o tom přemýšlejí třeba až v osmnácti, protože u nás se preferuje hlavně vzdělání. Krása může být dokonce na obtíž, jelikož lidi mají pocit, že být hezká a inteligentní se vylučuje, což je samozřejmě nesmysl,“ vysvětluje ředitelka Miss Czech Republic Taťána Makarenko, která se sama zúčastnila řady mezinárodních soutěží. „Holky z latinskoamerických zemí jsou dobré. Mají tam nižší životní úroveň a krása je může dostat ve společenském žebříčku nahoru. Pokud uspějí, živí celou rodinu – takže se velmi snaží a dřou.“

Krev, slzy a make-up

Zvnějšku se soutěže krásy zdají jako jednodenní pohodlná promenáda, při níž mají účastnice jediný úkol, a sice vypadat přitažlivě. Ve skutečnosti se však příprava budoucí miss podobá spíš životu profesionálního sportovce a její trénink také nikdy nekončí. Dívky z globálního jihu dominují soutěžím krásy mimo jiné proto, že absolvují nespočet kurzů, které je na roli miss a případně i modelky připravují.

„Někde jsou tím totálně posedlí, kromě Filipín třeba ve Venezuele, ale v Evropě to moc lidí nezajímá. Tím pádem málokdy uvidíte evropské vítězky, protože tu nerostou opravdoví trenéři, kteří soutěžím rozumějí a holky by na ně připravovali. Dokud nepřišla na trh paní Makarenko, byly naše dívky pěkné, ale nikdo je neuměl nachystat – jezdily do světa a neuměly správně chodit, mluvit, šaty si vybíraly příšerné, všechno špatně. Vyžaduje to intenzivní práci předem, protože nevyhrávají ty nejhezčí, ale ty nejlépe připravené. Teď se to však obrací a naše holky se umisťují,“ myslí si Lenka Vomočil.

Kdo chce uspět, musí trénovat chůzi, jazyky, společenské vystupování, veřejný projev, pilovat dovednosti jako tanec či zpěv, a především mít přehled o světovém dění. Každá soutěž si totiž žádá jiný přístup a nároky rozhodně nejsou identické. Makarenko popisuje: „Na různé soutěže se hodí jiné typy jak vzhledem, tak povahou. Miss World je hodně charitativní, dívka musí být poslem dobré naděje, měla by být pozitivní a doslova zářit. Japonská Miss International zase preferuje typ gejši, dívka musí být klidná a roztomilá, tak jak to Japonci mají rádi. Naopak na Grand International z Thajska vládne spousta pozlátka, make-upu, honosné šaty, všechno je hodně sexy – dívky nesmějí být stydlivé, musejí zaujímat vyzývavé pózy. Vyžaduje to dravost a ostré lokty.“ Do výčtu předních soutěží, jimž se přezdívá „Velká pětka“ nebo „Grand Slam“, patří ještě Miss Supranational a Miss Earth, která se zaměřuje především na ekologické vystupování kandidátek.

Mluvit hlavně opatrně

Na světovou soutěž však vede dlouhá a trnitá cesta, jež obvykle trvá rok. „U nás se začíná v létě přihláškami na webu a běžně se přihlásí zhruba čtyři tisíce dívek ve věku sedmnáct až pětadvacet let. Poté máme dvanáct castingů ve velkých nákupních centrech, kam si pozveme asi třetinu přihlášených. Do podzimního výběru jde sto padesát až sto sedmdesát dívek, z nichž vybereme pětadvacet semifinalistek. Ty už podstupují vědomostní test, psychotesty, rozhovor v angličtině a dalším světovém jazyce,“ přibližuje Makarenko. „Spousta lidí si myslí, že stačí vypadat dobře v plavkách. My ale máme zájem o inteligentní slečny, které navíc dostaly do vínku krásu. Můžou se pak živit nejen jako modelky, ale třeba i jako herečky nebo moderátorky.“

Národním kolem přitom pro vítězky všechno pouze začíná. Makarenko v současnosti vlastní licenci na tři z pěti „grand slamů“. Může tedy miss a vicemiss odeslat na světovou soutěž, kde bude mít daná dívka největší šanci na umístění. V konkurenci 60–80 adeptek totiž rozhodují i naprosté detaily, jak potvrzuje Lenka Vomočil: „Musíte si zjistit všechno o historii soutěže, a především o jejím majiteli – co má rád a co ne, jaké má osobní založení, politické názory a víru – protože když budete mluvit, musíte ho potěšit a vyhnout se pohoršení. Musíte si osvojit politicky správné odpovědi, protože nevíte, kdo je v porotě a nebude s vámi souhlasit. Když jsem třeba byla na Miss National Universe a v porotě byli muslimové, dostala jsem otázku týkající se potratů. Přestože věřím, že má každá z nás právo si o svém těle rozhodovat sama, musela jsem odpověď formulovat tak, že má žena k podobnému kroku přistoupit, pokud je to opravdu vážné – jestliže ji znásilnili nebo by dítě ohrozilo její zdraví.“ 

Existují tedy „jediné správné“ odpovědi? Lenka Vomočil tvrdí, že i v rámci mantinelů může být dívka originální: „Hrozně mě nudí holky z Latinské Ameriky, protože to vypadá, že všechny chodí ke stejnému plastickému chirurgovi a mají nastudované tytéž odpovědi – připomínají mi Barbie z jedné fabriky. Být jedinečná znamená výhodu, ale je také třeba být opatrná. Třeba na Miss Grand 2016 v USA jistá slečna vedla až do doby, než se jí zeptali, jestli bude volit Donalda Trumpa, nebo Hillary Clintonovou. A ona řekla, že Trumpa, protože každý má možnost se zlepšit. Myslela si, že jde o chytrou odpověď, jenomže ji celý sál vybučel a tím skončila“. 

Kdo vybírá vítězku?

Co tedy o umístění skutečně rozhoduje? Vzhled? Inteligence? Šarm? Kombinace všeho? Odpověď zní trochu překvapivě: Záleží, zda se dívka hodí do marketingu. Podobně jako sport, i soutěže krásy představují především byznys. A jejich cílem je hledat typy, které chce obecenstvo vidět a jež se později stanou tvářemi reklamních kampaní velkých značek. Smyslem není udělat jednorázovou show, ale umožnit nástup nové hvězdy, kterou budou lidé sledovat – a současně půjde o profesionálku, s níž bude radost pracovat.

Vítězka se tak nevybírá při finálové promenádě v plavkách, jak by se mohlo zdát, ale už dlouho předtím. Zcela zásadní je názor majitele soutěže, který se později stane zaměstnavatelem nových miss. Taťána Makarenko přiznává: „Naprosto otevřeně všude říkám, že mám vítězky vybrané den před finále. Aby se holky dostaly do užšího výběru, přijedou na místo tři týdny až měsíc předem a pak spolu soutěží. My je celou dobu sledujeme a vybíráme si, s kým chceme později spolupracovat. Nerozhoduju se podle osobních sympatií, snažím se být objektivní – dívka musí mít titul k užitku a my užitek z toho, že ho nosí. Poskytneme jí kontakty, urychlíme kariéru, dáme práci.“

Lenka Vomočil její slova potvrzuje: „Ve většině soutěží je porota spíš na okrasu, body od ní tvoří podle mého odhadu tak třicet procent výsledku. Většinou organizace rozhoduje dopředu, kdo vyhraje. Protože vy můžete vidět krásně namalované holky na pódiu, ale nechat je na základě toho vyhrát je dobré tak pro rok 1950. Takhle nepoznáte jejich původ, rodinu ani osobnost. Rozhodování organizace je výhodnější – ti lidé s nimi stráví moře času na tréninku a soustředění, mají čas je pozorovat. Například Nawat Itsaragrisil, šéf Miss Grand International, je známý tím, že má špiony všude. A o chování soutěžících mu může podávat report třeba i uklízečka. Protože spousta holek se tváří laskavě, před porotou tvrdí, že dělají charitu, a když se pak nikdo nedívá, chovají se otřesně.“

Jako sportovní kluby

Makarenko dodává, že se s porotou radí a k tříštění názorů běžně nedochází, protože ostatní obvykle její pohled na vhodnou kandidátku sdílejí. Opatrnost při výběru je namístě: Úspěch zastřešující agentury totiž stojí a padá s tím, jak dobře se dívkám později vede ve světě médií.

Cílový trh preferuje určité typy tváří a na něm také dávají majitelé dívkám práci. Lenka Vomočil k tomu uvádí: „Majitel soutěže v zásadě potřebuje vítězku, která je v dané oblasti marketingově použitelná a bude zajímavá pro sponzory a byznys. Třeba já žiju v Thajsku a tady nikdy neuvidíte v reklamě blondýnu, ty tu vydělávají jen malé peníze. Ale jelikož mám tmavé vlasy a světlou pleť, tak vypadám, že jsem trochu namixovaná s Asiatkou, tudíž jsem byla vždycky dobře placená. Pro místní soutěž je naprosto ideální, pokud je holka namixovaná z evropských a asijských genů. Nejvíc tady frčí japonský mix, takže letos na místní Grand International pomáhám připravit finalistku Miss České Republiky Sophii Osako, která je česko-japonského původu. Má velkou šanci se dobře umístit.“

Ani Makarenko nijak neskrývá, že byznys je na prvním místě: „Ve sportu představuje produkt klubu sportovec, kterého vytrénují a při prodeji z něj mají peníze. Podobně my školíme dívky v kurzech na veřejné vystupování, etiketu, marketing, zkrátka věci, které se jinde nemají šanci naučit. Když potom uspějí, podepíšou s námi na několik let smlouvu. Aktuálně pro moji agenturu pracuje okolo čtyř set dívek. Některé dělají modeling v zahraničí, jiné moderují zprávy. A já mám zhruba dvacet procent z jejich výdělků, tudíž mi záleží na tom, aby byly vidět.“

Sociální sítě vládnou

Dívky se přitom nevěnují jen klasickému modelingu, ale vytvářejí si rozsáhlé sítě fanoušků například na Instagramu. Přes uvedené kanály poté dělají reklamu sponzorům, kteří financují přípravu finále, nebo propagují další produkty. „Organizace za dívky utrácí spoustu peněz: tréninky, cesty do Dubaje – to všechno něco stojí, a samotné finále vyjde na miliony. Holky to tudíž musejí agentuře nějak vrátit. Musejí zveřejňovat posty o sponzorech, kteří jí dávají peníze, protože na nich všechno stojí,“ vysvětluje Lenka Vomočil. A Makarenko potvrzuje, že soutěže krásy závisejí na sponzorech podobně jako sportovní kluby.

Do rozhodování o vítězkách se však promítají i politické trendy. V roce 2019 ovládla Miss World Jamajčanka Toni-Ann Singh s indo-africkými kořeny. O rok později, kdy Spojenými státy nejvíc hýbaly nepokoje způsobené policejní brutalitou vůči černochům, získala korunku miss USA Afroameričanka Asya Branch a na Miss Grand International zvítězila černoška Abena Appiah. Nyní jsou však opět na koni dívky z Latinské Ameriky. Stránka Missosology.org, která sleduje výsledky ve všech velkých soutěžích, ohodnotila jako nejúspěšnější zemi loňského roku Kolumbii: Tamní krásky se možná nestaly absolutními vítězkami, ale nejvíckrát se umístily jako vicemiss.

Plastikou k dokonalosti

Nicméně pokud jde o krásnou tvář, dámy rozhodně nic neponechávají náhodě. Plastická chirurgie tak k dnešním soutěžím patří stejně jako korunky. „V Evropě se k tomu nikdo moc nehlásí, všichni by chtěli přirozenou krásu, ale všude jinde jde o standard. V Thajsku mají plastiku všechny dívky, dostanou body za to, že pracují na svém zlepšení. Kliniky tu nabízejí úpravy zdarma výměnou za propagaci. Osobně nejsem proti malým úpravám – mně je čtyřicet a během covidové pandemie jsem zhubla, tak jsem si nechala trochu vyplnit obličej,“ popisuje Lenka Vomočil a Makarenko souhlasí: „Po celém světě i u nás přibývá žen, které se nechávají vylepšovat. Botox, kyselina, výplňové materiály, estetická chirurgie – to všechno je na vzestupu a miss na tom nic nemění, soutěž jen kopíruje trend.“ 

TIP: Krása jako kapitál: Atraktivní vzhled je spolehlivým žebříkem k úspěchu

Jaká je tedy budoucnost miss? Díky neustálému růstu sociálních médií na globálním jihu, kde většinu populace tvoří mladí lidé, zřejmě dosah podobných soutěží poroste – a s ním i prestiž vítězek. Pro dívky z chudých zemí, jež jinak nemají velké šance prorazit, představuje účast ve volbě miss splněný sen. V posledních letech se také rozšiřuje zaměření zmíněných klání a zcela běžně se jich účastní i muži, transgender lidé nebo hendikepovaní.